Politická filozofie

Politická filozofie je soustavné filozofické studium základních otázek uspořádání lidských společností, moci, vlády a státu. Zabývá se také problémy svobody, legitimity, spravedlnosti, občanství a vůbec podmínkami dobrého uspořádání polis čili obce.

Pojem politické filozofie je sice nedávného data, její témata však patřila do filozofie od jejího vzniku. Řečtí, latinští, ale také čínští a indičtí myslitelé starověku uvažovali o podmínkách dobrého života ve velkých společenstvích, o autoritě a legitimitě vlády, o nezbytných omezeních jednotlivců v nich.

Politická filozofie je součástí praktické filozofie a stýká se zejména s politologií a s filozofií práva.

Historie

Starověké tradice

Starověká Čína

Čínská politická filozofie má své kořeny už v období Jara a Podzimu, zvláště je spojeno s Konfuciem (6. století př. Kr.). Politická filozofie v Číně vznikla jako odpověď na společenské a politické rozdrobení země v období Jara a Podzimu a Období válčících států. Hlavní společensko-politické směry v tomto období čerpaly z filozofií konfucianismu, legismu, mohismu, agrarismu a taoismu. Filozofové jako Konfucius, Mencius a Mocius se ve svých politických filozofiích pokoušeli o to najít společnou řeč. Konfucionismus obhajoval hierarchickou, meritokratickou vládu založenou na empatii, loajalitě a mezilidských vztazích. Legismus se stavěl za striktně autoritářskou vládu založenou na drakónských trestech a zákonech. Mohismus podporoval společnou, decentralizovanou, „liberální“ vládu založenou na filozofii asketismu (V Číně má tradici v podobě mnišských společenství). Agraristé propagovali rolnický „komunismus“ a egalitářství.[1] Příznivci taoismu byli jednimi z prvních zastánců proto-anarchismu.

Legismus byl dominantní politickou filozofií v období dynastie Čchin, v období dynastie Chan byl však vytlačen státním konfucionismem, který se v Číně držel na nejzastávanějších filozofiích až do příchodu komunismu.[2]

Antické Řecko

Celá západní politická (od polis) filozofie pramení z filozofie antického Řecka, kde první filozoficko-politické debaty vedl již Platón.[3] Antická polis stála u zrodu základních politických směrů v Aristotelově klasifikaci: timokracii, tyranii, demokracii a oligarchii. Jedna z prvních knih o politice, která formovala i novověké státy byla Platónova Ústava,[3] která inspirovala i Aristotela k jeho Politice a Etice Nikomachově.[4] Do římského politického myšlení pak pronikla především filozofie stoicismu.[5]

Starověká Indie

Hierarchizace společnosti na kasty umožnila indické společnosti vyvíjet svou politiku již dlouho před vznikem prvních států. Ve starověké Indii pak společenská situace vyústila do jasně vymezené hranice mezi náboženskou a světskou správou. Správa státu byla rozdělena na vládu, administraci, obranu, zákon a pořádek. Mantraga byla hlavním vládnoucím orgánem, sestávající z krále, předsedy vlády, vůdce armády a velekněze. Předseda vlády stál v čele skupiny ministrů společně s vrchním soudcem (Maha Amatya).

Pravidla, která v indické společnosti postupně vznikala byla silně ovlivněna védami. Jeden z předních myslitelů starověké indie byl Čánakja, který žil ve 4. st. př. Kr. Jeho Arthašástra kromě vojenské strategie udílela také vládci rady jak vést ekonomicky stabilní stát a jak dohlížet na trestné konání.[6]

Středověká Evropa

Základem středověké politické filozofie byla kombinace Aristotelova a Augustinova učení: Scholastika, která stavěla na harmonii rozumové a zjevené pravdy.[7] Asi nejvlivnějším filozofem v této sféře byl Tomáš Akvinský, který značně pomohl znovuobjevení Aristotelových děl. Scholastika byla nejdůležitější filozofií ještě v renesanci.[8]

Tomáš Akvinský své politické názory zachytil v Summa Theologiae, kde říká například, že král tyran není král určený Bohem. Jeho myšlenky do jisté míry následně reflektuje i Magna Charta Libertatum, listina mnohými považována za základní kámen Anglo-Americké politické svobody, která explicitně prosazuje právo vzpoury proti panovníkovi za účelem dosažení spravedlnosti.[9]

Mezi běžnými lidmi však byla politika podle mnohých sociologů ve středověku vnímána jako světská (nesvatá) záležitost, do které není radno zabředávat.[10]

Evropská renesance

Během renesance byl pohled na politiku jako na nesvatou službu postupně vlivem humanismu opouštěn a po celé Evropě se proto začalo objevovat mnoho filozofů, které nad státem a společností uvažovali.

Niccolò Machiavelli

Jedním z nejvlivnějších děl renesance byl Machiavelliho Princ (Vladař), sepsán mezi lety 1511 a 1512 a posmrtně vydán r. 1532. Vedle Discorsi sopra la prima deca di Tito Livio, kde Machiavelli rozebírá klasické římské období, politické myšlení renesanční Evropy značně ovlivnil. Některé osobnosti filozofie (např. Jean-Jacques Rousseau) vykládali Prince jako satiru pro rod Medicejů, poté co znovuzískali Florencii a Machiavelliho z ní vyhnali.[11] Přestože Princ byl skutečně sepsán pro Mediceje, Machiavelli podporoval Florentskou republiku a oligarchii Medicejů kritizoval. Ať tak či onak, Machiavelliho dílo vůbec poprvé představuje pragmatický, konsekvencionalistický pohled na politiku. Ani Machiavelli, ani Hobbes nevěřili v Bohem seslané panovníky, namísto toho věřili ve vrozené umění vládnout. Tento pohled nabýval na důležitosti při vzniku autokratických vlád, protože pouze ty podle společenského povědomí mohli udržet pořádek.[12]

Osvícenství

Během osvícenství mělo největší dopad na politické ideologie objevení tribálních společností mimo Evropu a vypuknutí série osvobozeneckých revolucí (Anglická občanská válka, Americká a Francouzská revoluce) vedoucích k založení republik. Myslitelé jako Thomas Hobbes, John Locke, Montesquieu a Jean-Jacques Rousseau byli velice ovlivněni Anglickou občanskou válkou a obdobím republiky a myšlenkově ovlivnili kromě americké a francouzské například i Haitskou revoluci.

Tito myslitelé přišli s novým pohledem na účel státu: V první řadě se ptali, jakým právem lidé tvoří státy, v druhé pak jaká je dokonalá forma státu. S příchodem idey přirozeného řádu se mohly sociální vědy oddělit od církevního učení.

Politické a ekonomické vztahy byly drasticky posunuty jejich teoriemi, částečně tak podpořily vznik cechů (jako samostatných správních celků), svobodného trhu a protestantství (myšlenkami o národním náboženství). Kritika katolické církve na sebe nedala dlouho čekat a tomuto směru se postavil například François Marie Arouet de Voltaire.[13]

Industrializace a moderna

Marxistická kritika kapitalismu byla vedle liberalismu a fašismu jednou z rozhodujících ideologií dvacátého století. Industriální revoluce, urbanizace a rostoucí význam velkých závodů dal vzniknout socialistickému hnutí. V polovině 19. století socialismus s uvedením marxismu nabýval na popularitě, především mezi městskými pracovníky v továrnách.

Radikální změnu v politickém smýšlení přivedla 1. světová válka. Ruská revoluce roku 1917 (a podobné, ačkoli méně úspěšné revoluce v dalších evropských státech) přinesla komunismus. V té době poprvé tvořily vlády sociální demokraté – což souviselo s rozšířením univerzálního volebního práva napříč vyspělými státy, přestože většina kolonií stále zůstávala v rukou evropských velmocí.[14]

Významní političtí filozofové

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam politických filozofů.

Hlavní současné proudy

Odkazy

Reference

  1. ↑ DEUTSCH, Eliot; RONALD BONTEKOEI. A companion to world philosophies. [s.l.]: Wiley Blackwell, 1999. S. 183. 
  2. ↑ HSÜ, Leonard Shihlien. The political philosophy of Confucianism. [s.l.]: Routledge, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0-415-36154-5. S. xvii-xx. 
  3. ↑ a b SAHAKIAN, Mabel Lewis. Ideas of the great philosophers. [s.l.]: Barnes & Noble Publishing, 1993. Dostupné online. ISBN 978-1-56619-271-2. S. 59. 
  4. ↑ KRAUT, Richard. Aristotle: political philosophy. [s.l.]: Oxford University Press, 2002. Dostupné online. ISBN 978-0-19-878200-1. S. 3. 
  5. ↑ RADFORD, Robert T. Cicero: a study in the origins of republican philosophy. [s.l.]: Rodopi, 2002. Dostupné online. ISBN 978-90-420-1467-1. S. 1. 
  6. ↑ BOESCHE, Roger. The First Great Political Realist: Kautilya and His Arthashastra. [s.l.]: Lexington Books, 2002. Dostupné online. ISBN 0-7391-0401-2. S. 7. 
  7. ↑ KOETSIER, L. S. Natural Law and Calvinist Political Theory. [s.l.]: Trafford Publishing, 2004. Dostupné online. ISBN 978-1-4122-1440-7. S. 19. 
  8. ↑ COPLESTON, Frederick. A history of philosophy. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-86012-296-8. S. 346. 
  9. ↑ VALENTE, Claire. The theory and practice of revolt in medieval England. [s.l.]: Ashgate Publishing Ltd., 2003. Dostupné online. ISBN 978-0-7546-0901-8. S. 14. 
  10. ↑ DENGLEROVÁ, Denisa. Společenské vědy pro střední školy 3.díl. [s.l.]: [s.n.] 
  11. ↑ JOHNSTON, Ian. Lecture on Machiavelli's The Prince [online]. Malaspina University College, February 2002 [cit. 2007-02-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-02-18. 
  12. ↑ COPLESTON, Frederick. A history of philosophy. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1999. Dostupné online. ISBN 978-0-86012-296-8. S. 310–312. 
  13. ↑ BYRNE, James M. Religion and the Enlightenment. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-664-25760-6. S. 1–2. 
  14. ↑ ASPALTER, Christian. Importance of Christian and Social Democratic movements in welfare politics. [s.l.]: Nova Publishers, 2001. Dostupné online. ISBN 978-1-56072-975-4. S. 70. 

Literatura

  • J. Kis (vyd.), Současná politická filosofie: sborník textů anglosaských autorů 20. století. Praha: OIKOYMENH, 1997 - 501 s.; 21 cm ISBN 80-86005-60-7.
  • A. Swift, Politická filozofie: základní otázky moderní politologie. Praha: Portál, 2005 - 190 s. ISBN 80-7178-859-7.
  • K. Ballestrem, H. Ottmann, Politická filosofie 20. století. Praha: OIKOYMENH, 1993 - 302 s. ISBN 80-85241-52-8.
  • M. Hrubec, (vyd.), Demokracie, veřejnost a občanská společnost. Praha: Filosofia, 2004 - 272 s. ISBN 80-7007-211-3.
  • N. Fraserová, A. Honneth, Přerozdělování nebo uznání?. Praha: Filosofia, 2004 - 336 s. ISBN 80-7007-200-8.
  • A. Ferrara, Nedostatek soudnosti? Evropská a kosmopolitní otázka. Praha: Filosofia, 2007 - 138 s. ISBN 978-80-7007-257-8.
  • J. Rawls, Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995 - 361 s. ISBN 80-85605-89-9.
  • J. Rawls, Právo národů. Praha: Filosofia, 2009 - 222 s. ISBN 978-80-7007-302-5.
  • E. Kohák, Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení. Praha: Filosofia, 2009 - 370 s. ISBN 978-80-7007-293-6.

Související články

Externí odkazy