Politická korektnost

Politická korektnost (anglicky political correctness, do češtiny též překládáno jako společensky nezávadná mluva) označuje způsob použití jazyka, jehož cílem je neutrální (citově nezabarvené) a nehanlivé vyjadřování ve veřejném prostoru, zejména vůči etnickým nebo sociálním skupinám. Politická korektnost tak usiluje o nahrazení předsudků, stereotypů a označení, která mohou být považována za urážlivá nebo mající negativní konotace a ve výsledku tak jsou pro danou skupinu společensky poškozující, týká se však i požadavku na genderově neutrální (nesexistické) použití jazyka.[1][2][3]

Počátky používání tohoto termínu spadají do 60. let 20. století, kdy byla politická korektnost satirickým označením uvnitř levicového hnutí ve Spojených státech amerických.[4] Ve svém současném významu se začal objevovat záhy v 80. letech, kdy začal být využíván konzervativci pro kritické označení liberálních aktivit. Výrazně zpopularizován byl následně v 90. letech v souvislosti s jeho hojným používáním v The New York Times a jiných amerických médiích.[1][5] Do českého prostředí začal termín politická korektnost pronikat v 10. letech 21. století, výrazně zpopularizován pak byl v době migrační krize českou konzervativní pravicí.[6]

Ve veřejném diskurzu a v médiích je obecně užíván pejorativně jako něco zbytečného a nechtěného.[4][7][8] Pravicoví političní komentátoři v souvislosti se snahami o politicky korektní vyjadřování často mluví o cenzuře a omezování svobody slova ve prospěch menšin.[9][10] Komentátoři z levé části politického spektra naopak tvrdí, že konzervativci využívají koncept politické korektnosti, aby odvedli pozornost od vlastního diskriminačního chování, neslušnosti a recyklování škodlivých stereotypů vůči těmto menšinovým skupinám obyvatel.[11][12]

Genderově (rodově) neutrální jazyk

V USA se volání po genderově neutrálním (nesexistické) vyjadřování začalo objevovat v 70. letech 20. století, kdy se na základě mnoha studií prováděných v té době zjistilo, že tvary profesí v generickém maskulinu si lidé automaticky spojují s muži, což by ve výsledku mohlo v pracovním životě znevýhodňovat ženy, např. při šancích na přijetí nebo povýšení.[13] Změna se projevovala například nahrazováním slov s morfémem „-man“ (muž) jinými tvary (-er, -person, člověk), např. spokesperson místo spokesman či police officer místo policeman.

Přenášení těchto snah z angličtiny do dalších jazyků často naráží na jejich odlišnou strukturu, protože gramatický rod má například ve flektivních jazycích jiné použití i souvislosti.

Čeští genderoví lingvisté a lingvistky usilují o důsledné přechylování, tedy paralelní uvádění obou rodových alternativ, např. pekař a pekařka či sekretář a sekretářka, nebo používání dalších prostředků genderově vyváženého vyjadřování, za sexistickou je někdy považována také tradiční přípona -ová ve vlastních jménech žen, protože její původní význam je přivlastňovací (Novák a Novákova, dnes psáno dlouze Nováková), a proto podle některých konzervuje podřízené postavení žen.[14]

Reference

  1. ↑ a b DAVID, Jaroslav. Politická korektnost [online]. Nový encyklopedický slovník češtiny. Dostupné online. 
  2. ↑ political correctness [online]. Oxford English Dictionary [cit. 2019-12-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-12-30. (anglicky) 
  3. ↑ VOVSÍK, Martin. Politická korektnost a její sociální funkce v USA: Konceptuální a mediální analýza. Plzeň: Fakulta filozofická Západočeské univerzity, 2018. 90 s. Dostupné online. S. 4. 
  4. ↑ a b SCHULTZ, Debra L. To Reclaim a Legacy of Diversity: Analyzing the 'Political Correctness' Debates in Higher Education. New York: National Council for Research on Women, 1993. 72 s. Dostupné online. ISBN 978-1880547137. (anglicky) 
  5. ↑ BERMAN, Paul. Debating P.C.: The Controversy over Political Correctness on College Campuses. New York: Delta, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0307801784. Kapitola Instruction. (anglicky) 
  6. ↑ Politická korektnost v ČR a její význam [online]. Politický slovník. Dostupné online. 
  7. ↑ DUIGNAN, Peter; GANN, L. H. Political correctness. 1. vyd. Stanford: Hoover Institution – Stanfordova univerzita, 1995. 47 s. Dostupné online. ISBN 978-0817937423. (anglicky) 
  8. ↑ TRUSINOVÁ, Magdaléna. Být politicky korektní je v Česku přes čáru. Radio Wave [online]. 2016-08-22. Dostupné online. 
  9. ↑ ČTK. V Evropě válčí svoboda s politickou korektností, tvrdí Klaus. Euro.cz [online]. 2017-08-31. Dostupné online. 
  10. ↑ BROWNE, Anthony. Úprk rozumu : politická korektnost a smrt veřejné rozpravy v moderní Británii. 1. vyd. v českém jazyce. Praha : Dokořán, 2009. 157 s (PNK ; sv. 3) ISBN 978-80-7363-240-3. S. 25–29.
  11. ↑ MOLÁČEK, Jan. Politická korektnost je úspěšný návod, jak zlepšit společnost. Ale my jsme zase jednou chytřejší. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2018-04-16. Dostupné online. 
  12. ↑ ZÍTA, Dalibor. Uhlová a Šídlo: Být politicky nekorektní je často hulvátství, přehnaná korektnost ztěžuje porozumění. Radio Wave [online]. 2018-11-06. Dostupné online. 
  13. ↑ VALDROVÁ, Jana. „Žena a vědec? To mi nejde dohromady.“ Testy generického maskulina v českém jazyce. Naše řeč [online]. 2008. Dostupné online. 
  14. ↑ VALDROVÁ, Jana; KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, Blanka; PACLÍKOVÁ, Pavla. Kultura genderově vyváženého vyjadřování [pdf]. MŠMT. S. 39–40. Dostupné online. 

Externí odkazy