Politický paralelismus

Politický paralelismus je v mediálních studiích jedna z vlastností mediálních systémů, jak je definovali mediální teoretici Daniel C. Hallin a Paolo Mancini v knize Comparing media systems beyond the Western world z roku 2014. Politický paralelismus vyjadřuje sílu vztahu mezi médii a politickými aktéry v dané mediální krajině.

Další vlastnosti jsou vývoj mediálního trhu, vývoj profesionalismu žurnalistiky a úroveň a povaha státních zásahů do mediálního systému. Z těchto vlastností nadále vychází typy mediálních systémů: liberální, polarizovaně pluralistický a demokraticko-korporativistický. [1]

Politický paralelismus není totéž jako instrumentalizace médií, kde médium rezignuje na objektivní podávání skutečnosti a které majitel používá k prosazení svých zájmů. Politický paralelismus není na rozdíl od instrumentalizace a priori dobrý ani špatný. [2]

Původ termínu

Čistou formou politického paralelismu jsou stranická média. Pojem paralelismus se v kontextu médií používal ještě předtím, než Hallin a Mancini definovali pojem politický paralelismus. Představil ho britský historik Colin Seymour-Ure ve své publikaci The Political Impact of Mass Media. [3] V jeho původní pojetí termín paralelismus byl striktnější a poukazoval pouze na tištěná média, která obsluhují stejný sociální segment jako nějaká politická strana.

Odkazy

Reference

  1. ↑ HALLIN, Daniel C.; MANCINI, Paolo (ed.). Comparing media systems beyond the Western world. Cambridge University Press, 2011.
  2. ↑ ŠIMŮNKOVÁ, Klára. Jan Křeček: Politická komunikace: Od res publica po public relations. Mezinárodní vztahy, 2014, 49.3: 55-59.
  3. ↑ SEYMOUR-URE, Colin. The Political Impact of Mass Media. Beverly Hills: Sage Publications, 1974. Dostupné online. ISBN 9780094577602. S. 159. 

Související články