Polokruhovitý kanálek

Vnitřní ucho
Řez bazální částí jednoho z polokruhovitých kanálků: patrná je ampula se smyslovými buňkami a odstupujícím nervem

Polokruhovité kanálky (lat. canales semicirculares) jsou kostěné kanálky v labyrintu vnitřního ucha obratlovců. V dobách vzniku obratlovců prošly bouřlivou evoluční historií: sliznatky mají pouze jeden polokruhovitý kanálek, mihule mají dva a ostatní obratlovci tři.[1] Tyto tři struktury jsou pak orientovány přibližně ve třech rovinách prostoru. Uvnitř jsou duté, vyplněné endolymfou, která se při sebemenším pohybu (přesněji při úhlovém zrychlení) uvádí do pohybu a dráždí smyslové orgány, tzv. ampulární kristy.[2] Polokruhovité kanálky jsou díky této vlastnosti důležitou součástí tzv. vestibulárního orgánu rovnováhy.

Anatomie člověka a funkce

Tři polokruhovité kanálky, které se u člověka rozeznávají, jsou:[3]

  • canalis semicircularis anterior (přední polokruhovitý kanálek) – vyklenuje se nahoru, kolmo na podélnou osu skalní kosti
  • canalis semicircularis posterior (zadní polokruhovitý kanálek) – vystupuje dozadu, rovnoběžně s podélnou osou skalní kosti a poněkud níže než c. s. anterior.
  • canalis semicircularis lateralis (boční, též laterální polokruhovitý kanálek) – vystupuje bokem (laterálně), v úrovni mezi dvěma zbývajícími kanály

Na začátku každého z polokruhovitých kanálků je lahvicovitá rozšířenina, tzv. ampula (ampulla ossea).[3] Odtud vybíhá vlastní tělo kanálku, načež se každý kanálek polokruhovitě stáčí a ústí zpět do vejčitého váčku vestibula. V kanálcích se nachází membránový labyrint tvořený blanami. Mezi blánami a kostí kanálku se nachází perilymfa, uvnitř systému blan je endolymfa. Vlastní vnímání rovnováhy se odehrává v ampulách každého polokruhovitého kanálku: jsou zde tzv. kristy, které se skládají především z vláskových buněk. Kolem kristy je bohatý obal z mukopolysacharidů, tzv. kupola. Když se hlava začne otáčet či jinak hýbat, endolymfa se dá do pohybu. Kupola se při pohybu okolní endolymfy vychyluje do stran a podrážděné vláskové buňky na to (při určitém konkrétním směru pohybu) reagují změnou membránového potenciálu, tedy tzv. depolarizací. Tato reakce se přenáší na přiléhající bipolární buňky sluchově rovnovážného nervu a ten informace převádí do mozku.[4]

Archosauři

Velmi spletitou evoluční historii mají polokruhovité kanálky také u archosaurů, velké skupiny obratlovců, zahrnujících mj. dinosaury a ptakoještěry, nebo také současné krokodýly a ptáky. Brzy v evoluční historii této skupiny (asi před 250 miliony let) je pozorovatelný výrazný rozkol mezi "ptačí" vývojovou linií a "krokodýlí" vývojovou linií, a to i v utváření jejich polokruhovitých kanálků v lebce.[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ KARDONG, Kenneth V. Vertebrates: Comparative Anatomy, Function, Evolution. 5. vyd. [s.l.]: The McGraw−Hill Companies, 2009. S. 693. 
  2. ↑ Kardong (2009), s. 688
  3. ↑ a b ČIHÁK, Radomír. Anatomie 3. Praha: Grada, 2004. S. 617. 
  4. ↑ KRÁLÍČEK, P. Úvod do speciální neurofyziologie. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 230 s. ISBN 80-246-0350-0. S. 67–72. 
  5. ↑ Bronzati, M.; et al. (2021). Deep evolutionary diversification of semicircular canals in archosaurs. Current Biology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2021.03.086

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Bony labyrinth.svg
Diagram of bony labyrinth in the inner ear with labels removed to make clickable maps
Vestibular system's semicircular canal- a cross-section.jpg
An illustration of one of the three semicircular canals of one inner ear and associated structures