Polyomaviróza ptáků

Polyomaviróza je akutní vysoce fatální virové onemocnění pěvců (Passeriformes) a papoušků (Psittaciformes), zejména andulek, způsobované virem z čeledi Papovaviridae. Ptačí polyomavirus byl prokázán jako příčina systémového onemocnění u mladých andulek, které bylo nazváno „nemoc výletků andulek“ (angl. budgerigar fledgling disease, BFD). Obdobný virus byl také prokázán u malých pěvců (Estrildidae) vykazujících vysokou morbiditu i mortalitu a také u členů některých rodů papoušků. Vzhledem k širšímu okruhu hostitelů se proto dnes doporučuje používat termín „polyomaviróza ptáků“.

Původcem onemocnění je termorezistentní, neobalený ptačí polyomavirus (rod Polyomavirus). Průměrná velikost virionu je 42 nm, gradient hustoty v CsCl je 1,34 g/ml. Genom obsahuje dvouvláknovou DNA (4981 bp). Virus je značně rezistentní v prostředí i na dezinfekční prostředky (je ale citlivý na chlor). Mražení a tání viru nemá vliv na jeho infekčnost ani po 5 cyklech. Inkubace viru při 56 °C po 30 min. redukuje titr o 0,6 log 10, po 90 min. o 1 log 10. Replikace v tkáňových kulturách je inhibována 5-ioddeoxyuridinem.

Ptačí polyomaviry jsou celosvětově rozšířené a mají schopnost infikovat široký okruh hostitelů z řad papoušků a pěvců; liší se tropismem i patogenitou podle druhu vnímavého ptáka. Např. v Evropě jsou u andulek pozorovány častěji chronické formy nemoci, kdežto v USA a Kanadě převažují akutní formy s vysokou mortalitou.

Polyomaviry od různých ptačích a savčích hostitelů jsou morfologicky i antigenně podobné, ale jejich genomy nejsou identické. Zatímco složení genomu polyomavirů izolovaných u papoušků je podobné, existují určité rozdíly mezi genomy virů od papoušků a pěvců. Proto sondy DNA specifické pro detekci papouščích polyomavirů nelze používat i k detekci virů od pěvců. Protilátky proti polyomaviru byly také prokázány ve střední Evropě u klinicky zdravých výkrmových kuřat, která byla současně infikována virem infekční burzitidy (IBDV). Význam imunosupresivního vlivu IBDV v patogenezi polyomavirózy nebyl zatím zjištěn.

Epizootologie polyomavirových infekcí není zcela jasná. Nevyřešeny zůstávají zejména faktory ovlivňující indukci i dobu vylučování viru z organismu. Dospělí, asymptomní a perzistentně infikovaní ptáci mohou vylučovat virus trvale i přerušovaně, někdy i za přítomnosti vysokých titrů protilátek. Představují tak trvalý rezervoár infekce v ptačích populacích a někdy i příčinu časných embryonálních úhynů.

Polyomavirus je infikovanými ptáky vylučován trávicím, vylučovacím i reprodukčním traktem. K přenosu dochází horizontálně i vertikálně. Rodiče mohou přenášet virus na potomky při regurgitaci odloupaných epiteliálních buněk z volete rodiče. Virus se také replikuje v epidermálních buňkách péřových folikulů, což vede k přítomnosti viru v „péřovém prachu“. Ten pak může sloužit jako vektor při infekci hostitele přes respirační i gastrointestinální trakt. Přenos infekce vzduchem podporuje izolace viru z plic postižených ptáků. Polyomavirus byl také prokázán v epiteliálních buňkách ledvinových kanálků a ve výtěrech z kloaky ptáků klinicky postižených.

K přenosu infekce dochází přímo kontaktem s infikovanými jedinci nebo nepřímo přes kontaminované krmivo, vodu, prostředí, osoby, pracovní pomůcky apod.

Polyomavirusy obecně způsobují latentní infekci, k jejímuž „probuzení“ dochází působením stresu. Za hlavní faktor v patogenezi polyomavirózy je považován věk ptáků v době infekce. Čím dříve po vylíhnutí dojde k infekci, tím je průběh onemocnění těžší. K perzistujícím, subklinickým infekcím dochází pravděpodobně ještě před vznikem imunokompetence (možná imunologická tolerance).

Virus ptačí polyomavirózy se replikuje in vitro v různých cílových buňkách mnoha ptačích druhů včetně buněk kuřecího embrya. Po infekci dochází k prvotní přítomnosti virů v krvi a infekci mnoha vnitřních orgánů, včetně kůže a vyvíjejícího se peří. Nejvyšší koncentrace viru se nacházejí v mozku. Změny tkání mohou být těžké a jsou přímo úměrné morbiditě a mortalitě. Virus je spojován s imunosupresí, vzhledem k jeho schopnosti ničit nebo inhibovat normální vývoj lymfoidní tkáně. Imunosupresi způsobuje polyomavirus zejména u dospělých ptáků z čeledí Estrildidae nebo Ploceidae. Polyomavirus u savců je přirozeným induktorem nádorů (způsobuje rakovinné bujení), ale u ptáků to zatím nebylo prokázáno.

Inkubační doba není známa. Postižení výletci andulek vykazují vrchol mortality mezi 15.-20. dnem života. U větších papoušků dochází k úhynům v rozmezí mezi 20.-140. dnem, nejčastěji mezi 20.-56. dnem věku. Průběh onemocnění může být perakutní, akutní nebo chronický. Závisí na druhu, věku a tělesné kondici ptáků při infekci.

Infikované andulky mohou náhle uhynout bez předchozích příznaků (neonáti) nebo hynou krátce po vzniku klinických příznaků. Pozoruje se zvětšení břicha, podkožní krváceniny, tremor hlavy a krku, ataxie a redukovaná tvorba prachového a konturového peří. Infekce také může snižovat líhnivost a způsobovat embryonální úhyn. Mortalita se může pohybovat mezi 30-100 %, přičemž nejvyšší je u mláďat do 15. dne věku. Uhynulí ptáci mívají vole i trávicí trakt naplněný potravou. Při pitvě se mohou nacházet hemoragie (krvácení) v kůži, myokardu a střevu, dále ascites, hydroperikard a hepatomegalie.

Přežívající andulky mohou mít symetrické abnormality peří charakterizované dystrofií primárních letek a ocasních per (tzv. francouzské pelichání), ztrátou prachového peří na zádech a břichu a ztrátou vlasových per na hlavě a krku. Vyvíjející se primární a sekundární peří letek se může lámat nebo vypadávat, což může vést k následným ztrátám krve. Ptáci nejsou schopni letu, pohybují se nebo poskakují po podlaze klece (odtud název „běžci“ nebo „skokani“).

U větších papoušků může polyomavirová infekce způsobovat perakutní úhyn bez předchozích příznaků nebo akutní úhyn s klinickými příznaky jako jsou deprese, anorexie, ztráta hmotnosti, opožděné vyprazdňování volete, regurgitace, průjem, dehydratace, podkožní krváceniny, dyspnoe a polyurie. Někdy se pozorují abnormality v opeření, poškozená pera mohou silně krvácet. U některých papoušků také byly pozorovány nervové příznaky charakterizované ataxií, tremorem a paralýzou.

Klinické příznaky jsou časté u výletků, kteří typicky uhynou za 12-48 hod po vzniku příznaků. Infekce se vyskytují jak mláďat krmených rodiči, tak i krmených z ruky. Mortalita se může pohybovat mezi 30-40 %. Rekonvalescenti se stávají asymptomními nosiči viru. Infekce dospělých ptáků probíhá většinou subklinicky (nosiči), jen ojediněle s klinickými příznaky. Např. u dospělého kakadua moluckého s nervovými příznaky byla diagnostikována polyomaviróza na základě ultrastrukturální morfologie inkluzí v mozku nebo u 2-2,5 roku starých eklektů, pyrury modročelého a amazónků bělobřichých byly pozorovány podobné příznaky a úhyn jako u výletků papoušků s polyomavirózou.

Možná je také chronická forma polyomavirózy, která je charakterizována ztrátou hmotnosti, intermitentní anorexií, polyurií, rekurentními bakteriálními nebo plísňovými infekcemi a horší tvorbou peří. Abnormality peří, které jsou relativně časté andulek, jsou u jiných papoušků popisovány méně často. Postižení ptáci mohou mít zvýšenou aktivitu LDH, AST a alkalické fosfatázy; u eklektů byla pozorována hematurie. U rekonvalescentů byly popsány ojedinělé úhyny v důsledku selhání ledvin.

Změny připomínající polyomavirózu a doprovázené akutním úhynem byly popsány u 2-3denních výletků, mladých i dospělých pěvců. Postižení ptáci hynuli za 1-2 dny po výskytu nespecifických klinických příznaků. U přežívajících výletků byl pozorován špatný vývoj peří, dlouhá, protáhlá a deformovaná mandibula. Vylétali o několik dní později než normální mláďata. Polyomavirus byl prokázán imunofluorescencí.

Předběžnou diagnózu lze stanovit na základě anamnestických údajů, klinického, patologického a patohistologického vyšetření. Změny peří při polyomaviróze a cirkoviróze papoušků jsou podobné. Zatímco postižené peří u andulek se po několika měsících upraví, při cirkoviróze dystrofické peří přetrvává a progreduje po každém pelichání. Mikroskopický průkaz velkých jasných vnitrojaderných inkluzí v hepatocytech se také využívá pro předběžnou diagnostiku. Inkluze vznikající při obou infekcích se liší – u polyomavirózy jsou velké, jasné intranukleární, kdežto u cirkovirózy jsou bazofilnější a vyskytují se v jádře i cytoplazmě infikovaných buněk. Pro odlišení intranukleárních inkluzí se používá imunohistochemie, hybridizace in situ nebo PCR. Konečná diagnóza je možná pouze na základě průkazu přítomnosti polyomaviru ve tkáních nebo výtěrech.

Primární izolace polyomaviru se provádí v buněčných kulturách připravených z embryonálních fibroblastů andulek, po atenuaci je možná i kultivace v kuřecích embryonálních fibroblastech. Pro izolaci viru se odebírají směsné vzorky jater, ledvin, sleziny a srdce od hynoucích nebo čerstvě uhynulých ptáků. Pro detekci virové DNA pomocí PCR se odebírá krev, provádějí se výtěry kloaky nebo stěry z orgánů při pitvě, případně se odebírají vzorky z prostředí (stěry, prach apod.). Pro identifikace polyomaviru jsou nejvhodnější neutralizační test, PCR, hybridizace in situ a imunohistochemické techniky.

K průkazu protilátek, případně identifikaci viru, se používá neutralizační test (titry protilátek ≥ 1:20 a vyšší jsou považovány za pozitivní), imunofluorescence a imunodifuze. Zatím neexistují důkazy o existenci různých sérotypů ptačího polyomaviru.

Abnormality peří při chronické polyomaviróze mohou být zaměněny zejména za cirkovirózu papoušků. Při infekci polyomavirem se ale nepozorují změny na zobáku, navíc ztráta peří u polyomavirózy není tak intenzivní jako u cirkovirózy. Mohou ale existovat i duální infekce oběma viry současně. K diferenciaci původců se používá hybridizace in situ nebo PCR. Malformace peří může být také způsobena špatnou výživou a jinými infekcemi (virové, bakteriální i plísňové).

Účinná léčba není známa. U mláďat s krvácením se může aplikovat im. vitamín K (0,2-2,5 mg/kg), což částečně snižuje úmrtnost, ale obecně je prognóza u takto silně postižených ptáků nepříznivá.

Ptačí polyomaviry jsou poměrně odolné na podmínky vnějšího prostředí, na mnoho dezinfekčních prostředků i teplotu 56 °C po 2 hodiny. Stabilita viru je značným problémem zejména ve voliérách, protože perzistentně infikovaní dospělí ptáci mohou vylučovat virus péřovým prachem nebo exkrementy. Kontaminaci prostředí lze zjistit pomocí stěrů a vyšetřením PCR. Preventivně se doporučuje mechanická očista chovných prostorů, stěn, klecí a všech používaných pomůcek a nářadí, a dezinfekce 5% chlornanem sodným.

Vzhledem k vysoké infekčnosti polyomaviru je doporučován oddělený chov zdravých a nemocných, mláďat od dospělých, karanténa a testování nově nakoupených ptáků pomocí PCR, včetně pravidelné kontroly kloakálních výtěrů pomocí PCR u chovaných ptáků. Návštěvy chovů je vhodnější omezit. Vysokou mortalitu výletků andulek postižených polyomavirózou a chovaných ve voliérách je někdy možné omezit přerušením chovného cyklu a ponecháním několik měsíců v klidu, odstraněním všech starších chovných ptáků a dezinfekcí voliér. U větších papoušků není tento postup doporučován.

V USA je přibližně od roku 1995 k dispozici komerčně produkovaná inaktivovaná vakcína aplikovaná před chovnou sezónou. U vakcinovaných ptáků dochází až k 4–násobnému zvýšení protilátek za 2 týdny po druhé vakcinaci. Ve stadiu výzkumu je rekombinantní vakcína.

• JURAJDA, Vladimír. Nemoci drůbeže a ptactva - virové infekce. 1. vyd. Brno: Ediční středisko VFU Brno 184 s. ISBN 80-7305-436-1.