Polyteismus

Oltář s podobiznami dvanácti nejdůležitějších bohů římského náboženství, tj. Dii Consentes,
1. století př. n. l.

Polyteismus, též polytheismus (ze starořeckého πολύ poly „mnoho“ a θεός theos „bůh“) či mnohobožství, je víra ve více božstev či jejich uctívání, jehož opakem je monoteismus – víra v jednoho Boha a jeho uctívání. Často používán na odlišení abrahámovských náboženstvíjudaismu, křesťanství a islámu, od náboženství ostatních. Termín pochází až z počátku 17. století[1] a měl původně negativní a pejorativní význam a odkazoval na uctívání „falešných bohů“,[2] tím se podobá starším pojmům jako modloslužebnictví, pohanství, židovskému gój „(pro)národ“ nebo muslimskému káfir „jinověrec“.[3]

Rozdělování náboženství na polyteistická a monoteistická je však problematické, příkladem náboženství jež do takových kategorií nezapadají může být například zarathuštrismus,[2] hinduismus,[4] taoismus,[5] buddhismus, džinismus nebo antické filosoficko-náboženské školy jako neoplatonismus a pythagoreismus. Mnohá náboženství označovaná jako polyteistická znají představu nejvyššího boha či mají tendence identifikovat konkrétní božstvo s nejvyšším bohem, případně jsou bohové považováni za méně důležité či mocné v porovnání s určitým vyšším cílem nebo principem. Henk Versnel upozorňuje na fakt že jak „monotheisté“, tak “polytheisté“ často sdílí víru v „menší božstva“ a „Jednoho Boha“ a jedná se tak o výrazy které lze užít pro jedno náboženství. V kontextu antického náboženství nabízí zase příklady toho jak monoteistická teologie fungovala společně s polyteistickým kultem, nebo připomíná, že antičtí „polyteisté“ neoznačovali křesťany jako monotheoi „jednoho boha“, ale atheoi „bezbožné“.[6] Zároveň kromě Boha či bohů monoteistická i polyteistická náboženství často uznávají kromě bohů existenci dalších druhů bytostí s náboženským významem – duchů, andělů, démonů, světců a podobných. Příkladem může být křesťanský kult svatých, Panny Marie, andělů a představa Svaté Trojice.[7][8] Z důvodu nejasnosti dichotomie mezi polyteismem a monoteismem se od ní na přelomu 20. a 21. století počalo upouštět, přičemž se někdy namísto toho mluví o „polysymbolické religiozitě“.[2]

Katolický teolog Hans Küng, průkopník ekumenismu, nabízí dva možné náhledy na vztah polyteismu a monoteismu. Podle prvního je bohem cokoliv vzývané modlitbou či obětí, v takovém případě by pak podle jeho názoru byl polyteismem hinduismus i katolické křesťanství. Podle druhého je Bohem jediný a nejvyšší princip všeho, v tomto smyslu jsou pak katolíci, ale i většina hinduistů, monoteisty.[9]

Původ pojmu

Termín je odvozen ze starořeckého πολυθεΐα polytheia, jež bylo poprvé užito poprvé Filónem Alexandrijským v první polovině 1. století, a to v polemice ve smyslu „modloslužebnictví“ v kontrastu k uctívání jednoho Boha židy. Termín pak byl znovu použit až Jeanem Bodinem v jeho díle Démonomanie des sorciers z roku 1580, v němž vášnivě vystupoval proti údajnému čarodějnictví. Religionista Francis Schmidt uvádí že po svém „znovuobjevení“ Jeanem Bodinem byl pojem polyteismus pouze náhradou staršího pojmu modloslužebnictví a celý koncept polyteismu v zásadě vycházel z biblických zdrojů. Protikladný termín monoteismus je poprvé doložen až z roku 1660 z díla filosofa Henryho Morea, přičemž byl užit k popisu křesťanství.[2] V angličtině se termín poprvé objevil v roce 1614 v polemice Samuela Purchase jako pejorativní označení pro katolíky, čímž bylo naráženo na kult Panny Marie, světců, uctívání obrazů, pořádání procesí a další podobné formy náboženského života. Chápání katolicismu jako formy „pohanství“ bylo mezi protestanty 16. a 17. století poměrně časté.[10]

Termín polyteismus tak byl definován v rámci židovské a křesťanské učenosti a vztah polyteismu s monoteismem byl chápán jako vztah dvou vzájemně exkluzivních opozit, přičemž monoteismus byl jako vyspělejší forma náboženství.[2] Například filosof David Hume (1711–1776) označil polyteismus za „primitivní náboženství lidstva“ a uctívání antropomorfních bohů za „pověrečný ateismus“, jemuž chybí morální principy a intelektuální hloubka. Na druhou stranu uznával větší míru tolerance a menší míru fanatismu, jež projevují polyteisté.[11]

Religionistické bádání

Evropané znali polyteismus především z řecké a římské mytologie, která ovšem v psaných pramenech představuje poměrně pozdní stadium velmi diferencované společnosti, bohové a bohyně mají své více méně pevné oblasti či resorty a podobně. Religionistické bádání však ukázalo, že postavy jednotlivých božstev se výrazně měnily, kult původně místních božstev se šířil a stěhoval a s tím se měnil i jejich charakter. Religionisté 19. století (Herbert Spencer, Edward Burnett Tylor) se snažili různé typy náboženství uspořádat do jediné evoluční linie (evolucionismus) a polyteismus pokládali za přechod od animismu k monoteismu.[12] Religionisté 20. století (Mircea Eliade, Georges Dumézil, Jan Assmann aj.) především ukázali na velkou rozmanitost „polyteistických“ náboženství, na jejich souvislost s konkrétní kulturou a s organizací společnosti i vlády. Polyteistická náboženství řadí své bohy obvykle do různých hierarchií s jedním nejvyšším bohem v čele. Jiní autoři ukázali souvislost vývoje různých panteonů s vývojem příslušné říše: jednotliví bohové byli podle nich do panteonu zařazeni jako zástupci podmaněných měst a krajin, zejména na Blízkém východě.[13]

Opačný názor na vznik polyteismu se objevuje v díle antropologa Andrewa Langa (1844–1912) a především v díle religionisty Wilhelma Schmidta (1868–1954), podle kterých byl prvním náboženstvím lidstva „prvotní monoteismus“, jež až později „degeneroval“ do polyteismu. Již v době svého vzniku však taková hypotéza nalezla mnoho kritiků a na přelomu 20. a 21. století byla považována za překonanou.[14]

Odkazy

Reference

  1. [1]
  2. a b c d e HINTZE, Almut. Monotheism the Zoroastrian Way. Journal of the Royal Asiatic Society. 2014, roč. 190, čís. 2, s. 225–227. ISSN 1356-1863. (anglicky) 
  3. SMART, Ninian. Polytheism [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. LAMB, Randas. Polytheism and Monotheism: A Hindu Perspective [online]. Huffpost [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. XINGYANG, Liang. A Taoist China? Not for Me, Thanks [online]. Sixthtone [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. HENK, Versnel. Coping With the Gods. [s.l.]: Brill, 2011. Dostupné online. ISBN 978-90-04-20490-4. S. 24, 253, 267. 
  7. SMART, Ninian. Polytheism [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2020-08-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. FARNELL, Lewis Richard. The Attributes of God – Polytheism and Monotheism [online]. Gifford Lectures [cit. 2020-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-08-05. (anglicky) 
  9. KÜNG, Hans. Lidové náboženství [online]. Getsemany [cit. 2023-03-03]. Dostupné online. 
  10. SCHMIDT, Francis. Polytheisms: Degeneration or Progress?. In: The Inconceivable Polytheism: Studies in Religious Historiography. [s.l.]: Routledge, 1987.
  11. DEPAOLO, Charles. Hume, Coleridge and the Phenomenon of Polytheism. The Wordsworth Circle. 1999, roč. 30, čís. 2, s. 84–89. Dostupné online. ISSN 0043-8006. (anglicky) 
  12. Heller - Mrázek, Základy religionistiky.
  13. Lexikon der Religionen, heslo Polytheismus, str. 504n.
  14. HORYNA, Břetislav. Úvod do religionistiky. Praha: ISE - Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1994. ISBN 80-85241-64-1. S. 45–49. 

Literatura

  • J. Heller – J. Mrázek, Základy religionistiky. Praha: Kalich 1988
  • Lexikon der Religionen. Freiburg: Herder 1992.
  • Ottův slovník naučný nové doby, heslo Polytheismus. Sv. 8, str. 1273

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Altar twelve gods Louvre Ma666.jpg
Altar of the twelve gods, use unknown: maybe the brink of a well or an Zodiac altar. The object represents the twelve gods of the Roman pantheon, each identified by an attribute: Venus and Mars linked by Cupid, Jupiter and a lightning bolt, Minerva wearing a helmet, Apollo, Juno and her sceptre, Neptune and his trident, Vulcan and his sceptre, Mercury and his caduceus, Vesta, Diana and her quiver and Ceres. Marble, found in Gabii (Italy), 1st century CE.