Popírání klimatické změny

Popírání klimatických změn nebo popírání globálního oteplování jsou součástí sporů o globálním oteplování. Za popírání je označováno jak přímé popírání, odmítání či neopodstatněné pochybnosti, která jsou v rozporu s vědeckým stanoviskem o změně klimatu; pod termín popírání jsou zahrnovány i popírání rozsahu, v němž jsou změny způsobeny lidmi, jejich dopady na přírodu a lidskou společnost nebo potenciál přizpůsobení se globálnímu oteplování lidskými činnostmi.^[2][3][4] Někteří představitelé popírání vědeckého konsenzu o změně klimatu souhlasí s termínem „popírání klimatické změny“, jiní dávají přednost výrazu „skepticismus změny klimatu“.^[3] Různí vědci označili "klimatický skepticismus" jako zavádějící termín pro označení popírání antropogenního globální oteplování.^{[5][6][7][8][9]} Odmítání změny klimatu může být také implicitní, když jednotlivci nebo sociální skupiny přijmou vědu, ale nedokáží se s ní vyrovnat nebo ji akceptovat.^[3] Několik společenskovědních studií analyzovalo tyto pozice jako formy popíračství^[8][9] a pseudovědy.^[10]

Různé studie ukázaly, jakým způsobem jsou vedeny kampaně, které podkopávají důvěru veřejnosti v klimatické vědy – literatura je popisuje jako "popírací stroj" organizovaný průmyslovými, politickými a ideologickými zájmy a podporovaný konzervativními médii a "skeptickými" blogery, kteří vyrábějí nejistotu ohledně globálního oteplování.^{[11][12][13][14][15]} Ve veřejné diskusi byly fráze jako "klimatický skepticismus" často používány se stejným významem jako "klimatické popíračství".^[16] Např. redakce deníku Guardian vydala závazné instrukce pro své redaktory, že napříště mají místo výrazu "klimatický skeptik" používat výraz "popírač klimatických změn".^[17]

Místo, aby byl výraz skepse používán pro postupy, splňující společné standardy vědecké skepse je používán pro jakékoliv pochyby o globálního oteplování bez ohledu na jejich vědecký základ.^[8]

Ačkoliv se zjištěními IPCC souhlasí drtivá většina vědců v oboru,^{[18][19][20][21][22]} existuje část vědců mimo klimatologii, politiků a veřejnosti, kteří nesouhlasí s tezí IPCC, že by byla většina oteplení posledních 50 let způsobena lidskou činností.^[23][24][25] Vlivný průzkum, publikovaný v roce 2013, ukázal na vědeckém poli souhlas s tvrzením, že globální oteplování je způsobeno člověkem u drtivé většiny (97 %) vědců v oboru^[26] (k této studii existují kritické připomínky, které ukazují nižší shodu při zapojení nepublikujících a odborníků jiných oborů)^[27], studie z roku 2016 ukazuje, že pouze 4 ze 69 406 autorů vědeckých článků nesouhlasilo s antropogenními příčinami globálního oteplování^[28] a ve stejném roce vyšla studie, shrnující předešlé studie konsenzu, která došla také k podobným výsledkům.^[29]

Velká část veřejnosti,je přesvědčena o tom, že názor vědců je nejednoznačný – např. v USA si to myslí 57 % lidí.^[30] Ovšem zmiňovaná studie z roku 2013 je kritizována za špatnou metodologii a některé studie mezi odborníky nedosahují ani 50 % konsenzu.^[27] Také označování za popírače je některými kritizováno pro nekorektnost ve srovnání s popíráním holokaustu.^[7]

Názory veřejnosti a na antropogenní příčiny globálního oteplování a především klimatickou politiku se snaží ovlivňovat různé zájmové a lobbistické skupiny. Například A. Michaelowa identifikovala ve své studii^[31] následující hlavní zájmové skupiny:

• politici,
• voliči,
• lobby znečišťovatelů,
• lobby snižovatelů,
• environmentální nevládní organizace,
• úředníci,
• vědci.

S ohledem na komplexnost problematiky a především díky nejistotám, především v odhadech makro- i mikroekonomických důsledků globálního oteplování dovoluje situace různým zájmovým skupinám zaujímat různé pozice, aniž by tím byly zásadně diskreditovány. Navíc tyto pozice mohou být různé od místní regionální po národní a nadnárodní úroveň.^[31]

Politici mají tendenci přijímat jednoduchá, viditelná opatření, která pochopí voliči bez další potřeby vysvětlování i když tato opatření mohou být nákladná a často i na úkor budoucnosti, či jiných států. Opatření jsou většinou dělána tak, že jsou financována co nejširším okruhem plátců, např. emisní daň dopadá v mnoha státech pouze na domácnosti. S ohledem na to, že viditelnost této daně je pro domácnosti nízká, také jejich odpor je malý.^[31]

Voliči se začínají zajímat o problémy globálního oteplování, pokud jsou vyřešeny zásadní lokální environmentální problémy a pokud se dobře vyvíjí ekonomická situace. Existuje korelace mezi příjmy a zájmem o klimatickou politiku.^[32] Obecně mají voliči averzi k takovým opatřením, která jsou nákladná a přitom nemají jasný výsledek, což dává široké pole pro působení lobbistických skupin.^[31] Například lobby amerických znečišťovatelů věnovala 13 mil. USD na akce proti Kjótskému protokolu a hlavním argumentem bylo, že tento protokol ohrozí 1,5 mil. pracovních míst.^[33] Na druhou stranu například Greenpeace vykazuje každý meteorologický extrém jako indikátor nastupující klimatické změny.^[34]

Znečišťovatelé, tedy ta část průmyslové lobby, která může mít ztráty z opatření proti globálnímu oteplování, se snaží snížit náklady na klimatická opatření na co nejnižší úroveň. Prosazují proto především dotace a administrativní povolení, vystupují naopak proti daním či obchodovatelným povolením.^[35] Lobby znečišťovatelů využívají hojně také internet, mají velmi často weby, které často nazývají zavádějícími jmény (např. Globální klimatická koalice) a vytváří vlastní výzkumné ústavy, často také kromě vlastních vědců financují i tzv. "klimaskeptiky". Důležitým spolupracovníkem této lobby jsou také odborové organizace, především z energetické oblasti.^[36] Podobnou roli, jako znečišťovatelé hrají také některé konzervativní think tanky, prosazujícími volný trh.^{[37][38][39][40]} Tyto lobbistické skupiny používají velmi často metodu popírání klimatické změny – sérii organizovaných pokusu o bagatelizaci, popření či zrušení vědeckého konsenzu o rozsahu globálního oteplování, o jeho významu a antropogenních příčinách těchto změn.^[41][42] Typicky mají tyto diskuse rétorickou formu řádné vědecké debaty, ačkoliv ve skutečnosti v nich nejsou dodržovány principy této debaty.^[43][44] Někteří komentátoři popisují popírání klimatické změny jako formu popíračství.^{[45][46][47][48][49][50][51]}

Peter Christoff, napsal v roce 2007 ve své knize "Věk", že popírání klimatické změny se liší od vědeckého skepticismu, který je nezbytný pro dobrou vědu. Napsal: "Téměř dvě desetiletí poté, co se téma globálního oteplování dostalo do centra globálního zájmu, je debata o změně klimatu u konce. V současnosti již nejsou žádní věrohodní vědečtí skeptici, kteří by napadali základní vědeckou teorii či obecné rámce změny klimatu".^[49] Vztah mezi popíráním klimatické změny, financovaným průmyslem, a změnami skepse veřejnosti ke klimatickým změnám lze porovnat s předchozími snahami tabákového průmyslu podkopat vědecké důkazy o nebezpečí pasivního kouření.^[52] Kromě soukromých průmyslových skupin můžeme popírání klimatické změny také často pozorovat u volených zastupitelů.^[53]

Někteří komentátoři kritizovali použití označení "popírání klimatické změny" jako pokus o delegitimizaci skeptických názorů a označili ho za nemorální.^[54][55][56] Mnozí autoři, včetně některých vědců tvrdí, že různé konzervativní think tanky, korporace a obchodní skupiny se zabývají úmyslným popírání vědy o změně klimatu již od roku 1990^{[39][40][52][57][58][59][60]} a někteří, včetně Národního centra pro vědecké vzdělání USA požadují, aby popírání klimatické změny bylo označeno jako pseudověda.^{[61][62][63][64]}

Snižovatelé, tedy ta část průmyslové lobby, která zastupuje firmy, které mají prospěch z opatření na snižování emisí skleníkových plynů vidí naopak své šance v prosazování klimatických politik. Jejich lobbistické skupiny jsou zatím malé, ale mají často úspěch, mediálně velmi známá je kauza podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů v České republice. Ve prospěch klimatické politiky také lobbují také zajišťovny, které dokonce koordinují své aktivity s nevládními organizacemi. Změny v chování lze ale také pozorovat u velkých evropských petrochemických firem jako jsou BP, Shell, nebo Elf, které začaly vidět svou budoucnost v oblasti obnovitelných zdrojů, opustili Globální klimatickou koalici a vstoupily naopak do asociací obnovitelných zdrojů.^[65]

Nevládní organizace (NGO) nejsou většinou zaměřeny výhradně na klimatickou politiku, ta je jen jedna z mnoha oblastí, kterými se zabývají. Pro zlepšení účinnosti často NGO tvoří koalice. V prvních obdobích byly kampaně NGO úspěšné, protože lobby znečišťovatelů nebyly doposud zkonsolidované a tak se NGO povedlo prosadit například "Torontský" cíl 20% snížení emisí do roku 2005. NGO často úzce spolupracují s vědci z oboru.^[65] V rámci mezinárodních jednání hrají skupiny NGO, spolu s lobbistickými skupinami znečišťovatelů důležitou roli, protože mají přímý přístup k jednáním.^[66]

Úředníci dávají přednost takovým nástrojům, které umožňují oddělená rozhodnutí, mohou být vyjednávány a jsou založeny na speciálních informačních potřebách. To jim dovoluje zvedat rozpočty a hrát důležitou roli v implementaci.^[65]

Vědci ve státních univerzitách a vědeckých ústavech mohou mít podobné přístupy jako úředníci; nemají snahu zaujímat extrémní pozice, protože by to mohlo ohrozit jejich rozpočty. V privátně financovaných vědeckých systémech, jako v USA, jsou extrémní vědecké pozice atraktivnější, protože mohou pomoci získat financování od různých lobby.^[65] Mezinárodní panel IPCC lze považovat za dobře organizovanou mezinárodní skupinu vědců.^[67]

Podle S. Goldbergové podpořily lobby znečišťovatelů prostřednictvím jediné organizace v letech 2002 a 2010 tajně částkou cca 120 miliónů USD více než 100 organizací, které podporují pochybnosti o vědeckých závěrech o příčinách klimatické změny.^[68]

Kritici antropogenních příčin globálního oteplování často poukazují na to, že lobby podporující klimatické politiky jsou bohatě podporovány z veřejných financí.^[69]

Financování vědeckého výzkumu je často kritizováno odpůrci antropogenního globálního oteplování, poukazují na to, že i když 3 % vědců v oboru s vědeckým konsenzem nesouhlasí, dostává tato skupina ve skutečnosti výrazně méně, než 3 % financí.^[70][71]

Na studii dvou organizací, jedné podporující klimatické politiky a druhé bojující proti ní ukázali Knight a Greensberg, že obě strany sporu snaží zpochybňovat protistranu v 5 základních oblastech:

• korektnost tvrzení,
• morální charakter,
• kvalifikace a kompetence,
• sociální zapojení,
• motivace

Studie ukazuje, že obě strany sporu používají zpochybňování ve všech pěti oblastech, důraz na jednotlivé oblasti je však rozdílný.^[72]

Slovo skepticismus pochází z řečtiny a znamená "pochybuji". Ve svém původním významu slovo skeptik^[73] naznačuje, že dotyčná osoba nedospěla dosud ke konečnému rozhodnutí, že stále pochybuje. Například Oxfordský anglický slovník definuje skeptika jako "hledače pravdy; tazatele, který dosud nedospěl k definitivním závěrům."^[6] Čestní skeptici mají ve vědě nepostradatelnou úlohu, protože vědci musí s novými poznatky zacházet pečlivé a opatrně, než vyvodí nové závěry, musí zajistit, aby nové tvrzení bylo plně opodstatněné. Pokud jsou však důkazy dostatečné, skutečný skeptik je přijme.^[4] Toto ale není případ tzv. "klimatických skeptiků - zde se nejedná o pochybovače, ale spíše dogmatiky, kteří už zastávají neměnný názor a jsou odhodláni za něj bojovat všemi prostředky.^[73]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu popírání klimatické změny na Wikimedia Commons