Portál:Antika/Archiv/Osobnost

2010

Leden

Heliogabalova busta

Heliogabalus či Elagabalus, původním jménem Varius Avitus Bassianus, jako císař Marcus Aurelius Antoninus (204 patrně Řím11. března 222 Řím) byl římský císař ze severovské dynastie panující od 16. května 218 až do svého zavraždění v březnu 222. Přezdívka Heliogabalus / Elagabalus vznikla latinizací jména syrského boha Élá-gabála, jehož byl tento panovník knězem.

Heliogabalovo jméno se stalo pro současníky i potomky symbolem dekadence a úpadku římských mravů, popř. důkazem postupující „orientalizace“ římské společnosti. Velkou část těchto zjednodušených soudů moderní bádání již delší dobu odmítá a většina autorů se snaží o mnohem diferencovanější pohled. Složitý konflikt mezi konzervativním hodnotovým světem Římanů a syrskou náboženskou tradicí, který mladý panovník ztělesňoval, poznamenal zásadně jeho vládu i vystupování. Heliogabalus ztroskotal především na malé ochotě ke kompromisům a na nepochopení, co s sebou císařská důstojnost přináší; přesto se dynastie, k níž náležel, udržela u moci i po jeho násilné smrti.

Únor

Bust Pericles Chiaramonti.jpg

Periklés (Περικλής) (500 př. n. l.429 př. n. l.) byl starověký řecký athénský demokratický státník a politik.

Narodil se jako syn Xanthippa, athénského vojevůdce, a Argaristy z aristokratického rodu Alkméonovců. Vzdělával se u sofisty Damóna z Oé, filosofa Anaxagora z Klazomen. Jeho přáteli se stali filosof – sofista Prótagorás z Abdér, historik Hérodotos, básník Sofoklés a sochař Feidiás.

Do politického života vstoupil po smrti Aristeidově jako odpůrce aristokratické strany vedené Kimónem. Potom, co byl Kimón ostrakizován, se stal Perikés nejvlivnějším politikem Athén až do roku 430 př. n. l. Ze svého postavení byl vytlačen až při propuknutí moru v Athénách, na který následně zemřel.

Březen

Sophocles Musei Capitolini MC560.jpg

Sofoklés, řecky Σοφοκλης, (497/496 př. n. l.406/405 př. n. l.) byl starořecký athénský dramatik, kněz a politik.

Byl politicky aktivní roku 443/442 př. n. l. jako pokladník athénského námořního spolku. V roce 441/440 př. n. l. se stal stratégem (spolu s Periklem) ve válce proti Samu.

Jako kněz výraznou měrou přispěl k zavedení Asklépiova kultu do Athén.

Spolu se starším Aischylem a mladším Euripidem patří mezi nejvýznamnější starověké dramatiky. Napsal 123 tragédií, ale z nich se kompletně dochovalo jen sedm, dále jen jména a nepatrné zlomky některých dalších.

Duben

Commodova busta

Marcus Aurelius Commodus Antoninus (původně Lucius Aelius Aurelius Commodus) (* 31. srpna 161 – † 31. prosince 192) byl římský císař, který vládl v letech 180 až 192. Často je považován za jednoho z nejhorších římských císařů. Jeho vláda ukončila éru „pěti dobrých císařů“.

Byl synem císaře Marca Aurelia a podařilo se mu udržet v zahraničí dostatečnou autoritu Říma. Choval se však výstředně, dával se zobrazovat jako Herkules, vyhlásil se za boha jako již dříve Caligula a zavedl teror podobný hrůzovládě Domitiana. Byl posledním císařem z Antoninovské dynastie.

Květen

Domenico Fetti: Zamyšlený Archimedes

Archimédés, řecky Αρχιμήδης, latinsky Archimedes, (287 př. n. l. Syrákúsy212 př. n. l. Syrákúsy), byl největší starořecký matematik a fyzik. Mnohé z jeho velkých objevů přežily až dodnes.

Syrákúsy byly v době Archimédova narození řeckou kolonií na Sicílii. Jeho otec Phidias byl astronom. Archimédés získal své vzdělání v Alexandrii v Egyptě, která patřila mezi největší města své doby. Většinu svého života ale prožil na Sicílii a zasvětil svůj život experimentování a výzkumu.

Červen

Spartacus statue by Denis Foyatier.jpg

Spartakus (* 120 př. n. l. - † 70 př. n. l.) byl podle římských historiků otrok a gladiátor, který se stal vůdcem třetího neúspěšného povstání otroků ve starověkém Římě. Do současnosti se zachovalo jen velmi málo zmínek o Spartakovi, jeho životě a roli, jakou v povstání sehrál. Jeho osoba se stala silným motivem pro uměleckou tvorbu převážně v 19. století, kdy se zveličovaly jeho boje proti největšímu státnímu celku své doby, což bylo přijímáno s oblibou vzhledem k době národních uvědomování evropských národů.

Červenec

Ptolemaios I. Sótér

Ptolemaios I. Sótér (česky Spasitel; * 367 př. n. l., † 283 př. n. l.) byl makedonský generál Alexandra Velikého, který se stal vládcem Egypta a zakladatelem ptolemaiovské (lagovské) dynastie. V roce 305 př. n. l. přijal královský titul.

Byl synem Arsinoé, jež byla zřejmě vzdálenou sestřenicí Filipa II. Makedonského, a jejího manžela Laga, makedonského šlechtice. Ptolemaios patřil k jedněm z nejbližších Alexandrových druhů a náležel mezi sedm strážců (somatofylax) majících na starost královu ochranu. Byl jen o několik let starší než Alexandr, s kterým již od dětství udržoval důvěrné přátelství. Dokonce snad patřil do skupiny mladých makedonských šlechticů, jejichž učitelem byl Aristotelés. Na nátlak Filipa musel odejít do vyhnanství, odkud se vrátil teprve po Alexandrově nástupu na trůn.

Bojoval v bitvě u Chairóneie a zúčastnil se Alexandrova asijského tažení od samotného jeho počátku. V roce 330 př. n. l. se vyznamenal, když zajal Béssa, vraha perského velkokrále Dareia III. Důležitou roli sehrál také v pozdějších kampaních v Afghánistánu a Indii. Na svatební slavnosti v Súsách v roce 324 př. n. l. ho Alexandr oženil s perskou princeznou Artakamou (Apamé). Ptolemaiovou milenkou se stala Thais, slavná athénská hetéra, která byla Alexandrovou společnicí při taženích proti Persii a na východě.

Srpen

Julianus Apostata

Flavius Claudius Iulianus (* 331 v Konstantinopoli, † 26. června 363 poblíž vesnice Maranga u řeky Tigris), známý jako Julianus Apostata (řecky „Odpadlík“) nebo také česky Julián, byl v letech 361 až 363 římským císařem.

Julianova krátká vláda se vyznačovala neúspěšným pokusem nahradit křesťanství legalizované Konstantinem Velikým kdysi dominantním pohanstvím. Vojensky velmi schopný císař podnikl největší válečné tažení proti sásánovské říši v celých římských dějinách, v jehož průběhu však padl. Jeho náhlá smrt pohřbila jakoukoliv naději na restauraci starověkých náboženských kultů v říši, ačkoliv Julianovi nástupci se až do dob Theodosia I. stavěli vůči stoupencům starých bohů celkem tolerantně.

Julianův život a vláda se brzy staly předmětem děl pohanských a křesťanských spisovatelů, přičemž první jeho nakonec marný boj o zachování starého náboženství chválili, zatímco druzí chtěli na jeho příkladě ukázat neslavný osud odpadlíka od církve.

Pohanští autoři jej pokládali za tragického hrdinu. Eutropius píše o výjimečném muži, který výtečně spravoval říši, avšak nebylo mu dáno dostatek času. Také řečník Libanios, historik Ammianus Marcellinus, Julianův osobní lékař Oreibasios a Zósimos, stejně jako mnozí jiní stoupenci staré víry vykreslovali Julianovu vládu v nejlepších barvách, třebaže mnohým pohanům bylo zřejmé, že Julianova snaha byla celkově neúspěšná.

Zcela odlišně jej viděli jeho křesťanští současníci. I když někteří jako třeba Orosius mu prokazují respekt, je jejich hodnocení veskrze negativní. Prudentius ho shledal nevěrným Bohu, Theodoretos se o něm vyjadřoval jako o nenávistném, páchnoucím praseti a církevní otec Hieronymus jej označoval za vzteklého psa, jehož brzká smrt byla zaslouženým trestem za jeho příklon k pohanství. Dodatečně byl Julianus ocejchován církví přídomkem Apostata („Odpadlík“). Tato nelichotivá přezdívka se udržela až do středověku a pokřivovala hodnocení tohoto pozoruhodného vládce i v očích dalších generací.

Září

Sókratés (4. června 469 v Athénách399 př. n. l. v Athénách), řecky Σωκράτης, bez diakritiky Sokrates, byl athénský filozof, učitel Platónův. Je považován za jednu z nejvýznamnějších postav evropské filozofie, neboť položil základy západního myšlení. Jak praví Cicero, „snesl filozofii z nebe na zem“.

Sókratés sám nezanechal po sobě žádných filozofických spisů. Thúkydidovy Dějiny peloponéské války zaznamenávají jeho službu v armádě. Aristofanés si ze Sókrata, jemuž tehdy bylo po čtyřicítce, dělá legraci ve své komedii Oblaka a v dalších hrách (např. Ptáci, Kalliás, Eupolis a Telekleidés). Hlavním pramenem informací o Sókratovi jsou spisy dvou jeho žáků – Xenofónta a Platóna (Obrana Sókratova, Kritón, Faidón, Symposion, Theaitétos, Parmenidés). Další informace lze nalézt v díle Platónova žáka Aristotela. Sochy a busty, které jej znázorňují jako šeredného muže, si berou za svůj vzor Sókratův popis z pera Platónova.

Jeho otcem byl sochař Sofróniskos a matkou porodní bába Fainareté, pocházel z dému Antiochidova a narodil se v 3. roce 77. Olympiády. O jeho mládí nevíme mnoho, zřejmě se mu ale dostalo vzdělání, které mu otec podle athénských zákonů musel poskytnout – gymnastika, hudba, gramatika (zahrnovala studium Homéra, Hésioda a dalších básníků). Oženil se s Xantippou, s níž měl tři syny. Sókratés sám se zmiňoval o tom, že když se naučil žít s Xantippou, dovedl by se vypořádat s kterýmkoli jiným člověkem právě tak, jako krotitel koní je po zkrocení opravdu divokých zvířat schopen jednoduše nakládat se zvířaty klidnými. Mezi Sókratovy zábavy patřily návštěvy symposií, tedy pitek, v nichž nezůstával pozadu – dokonce si získal bezkonkurenční pověst pijana.

Sókratés žil na přelomu zlatého období athénské demokracie a jejího úpadku po porážce Athén a jejich spojenců v Peloponéské válce. V době, kdy se Athény snažily vzpamatovat ze zdrcující porážky, athénský lidový soud veden třemi významnými osobami vyšetřoval Sókrata pro podezření z bezbožnosti a kažení athénské mládeže. Byl shledán vinným a odsouzen k trestu smrti požitím bolehlavu.

Říjen

Seneca (Antikensammlung Berlin)

Lucius Annaeus Seneca (4 př. n. l. Cordóba, Španělsko65 Řím, Itálie) - byl římský filozof, dramatik, básník a politik.

Narodil se v Hispánii. V mládí přišel do Říma a za otcova dohledu získal rétorické a filosofické vzdělání. Stejně jako jeho bratři byl deklamátor (přednašeč, recitátor) a propagátor delimací, které postupně prostoupily celou římskou literaturou.

Poměrně brzy začal vystupovat na veřejnosti a ve státních službách. Za vlády Caliguly se stal senátorem, ale za vlády císaře Claudia byl v r. 41 vyobcován na Korsiku, což se stalo pravděpodobně pod vlivem Claudiovy ženy Messaliny. Byl obžalován z cizoložství s Claudiovou sestrou, Julií Livillí. Zpět do Říma byl povolán až po osmi letech (roku 49) na žádost Agrippiny, aby se stal vychovatelem jejího syna Nerona. Když začal Nero v roce 54 vládnout, bylo mu 17 let. V této době za něj vládl hlavně Seneca společně s prefektem praetoriánů Afraniem Burrem. Roku 57 byl jmenován konsulem a nějakou dobu se výrazně podílel na správě říše. Později se stával císaři nepohodlným, roku 62 zemřel jeho přítel Burrus (náčelník praetoriánů) a jeho moc začala upadat.

Seneca se postupně začal vyhýbat všem úřadům, přesto byl v roce 65 obviněn z účasti na Pisonově spiknutí, jeho reálná účast v něm se zdá být nepravděpodobná. Poté byl donucen k sebevraždě, podřízl si žíly. Jeho smrt bývá někdy spojována s bojem za republiku atp., což je nepravdivé, protože Seneca byl zastáncem císařství.

Seneca byl jedním z nejplodnějších autorů, psal prózu i poezii. Jeho věty byly krátké a styl byl trochu komediální. Byl přívrženec nového, bujarého tzv. asijského stylu psaní a často napadal starší autory (neměl rád antický styl).

Listopad

Lýsimachova mince s řeckým nápisem ΒΑΣΙΛΕΩΣ ΛΥΣΙΜΑΚΟΥ (král Lýsimachos).

Lýsimachos (* kolem 360 př. n. l., † 281 př. n. l.) byl makedonský důstojník a jeden z diadochů (nástupců) Alexandra Velikého. Později se prohlásil králem Thrákie (306 př. n. l.). Narodil se v Pelle jako syn Agathokla. Během Alexandrova tažení proti Persii patřil k jeho nejbližším tělesným strážcům, přičemž se vyznamenal v bojích proti Indům. Ještě před Alexandrovou smrtí v roce 323 př. n. l. byl ustanoven za správce Thrákie, kde byl dlouhou dobu zaměstnán válčením proti místnímu kmenu Odrysů.

V roce 315 př. n. l. se přidal ke koalici Kassandra, Ptolemaia a Seleuka proti Antigonovi Jednookému. Ten však odvrátil nebezpečí, jež mu hrozilo ze strany Lýsimacha, tím, že proti němu vzbouřil thrácké a skythské kmeny. V roce 309 př. n. l. založil Lýsimachos v úžině spojující poloostrov Chersonés s pevninou město Lýsimacheia. O tři roky později přijal po vzoru Antigona a ostatních diadochů královský titul. V roce 302 př. n. l. se opět připojil ke Kassandrovi, Ptolemaiovi a Seleukovi proti Antigonovi. Doplněn posilami od Kassandra vytáhl do Malé Asie, kde se setkal jen s nepatrným odporem, avšak po příchodu Antigona odmítl riskovat bitvu a stáhl se do zimního tábora v Bithýnii. Zde se oženil s ovdovělou perskou princeznou Amastris. V následujícím roce (301 př. n. l.) spojil Lýsimachos své vojsko se Seleukovým a společně se utkali s Antigonem v bitvě u Ipsu. Antigonos tuto bitvu prohrál a byl zabit. Vítězové si mezi sebou rozdělili jeho území v Přední Asii, přičemž Lýsimachos obdržel západní část Malé Asie.

Prosinec

Hippolytova smrt, 1860, Sir Lawrence Alma-Tadema

Hippolytos (latinsky Hippolytus) je v řecké mytologii syn Athénského krále Thésea a jeho první manželky Amazonky Antiopy.

Když Théseus zbavil Krétu i Athény nebezpečí od obludy Mínotaura a vracel se zpět do Athén, neoženil se s Ariadnou, dcerou krétského krále Mínóa. Místo toho putoval po vzdálených zemích a oženil se s Antiopou, vůdkyní Amazonek. Ta mu porodila syna Hippolyta, ale pak zemřela v boji.

Hippolytos vyrostl v krásného mladíka, měl velkou vášeň pro lov a uctíval bohyni Artemis. Ženám se však vyhýbal a když nepodlehl ani bohyni lásky Afrodítě, ta se urazila a způsobila, že se do něj zamilovala otcova druhá manželka Faidra, sestra krétské Ariadny. Hippolytos by se však zrady na svém otci nedopustil a Faidřinu lásku odmítl. Ta si roztrhla šaty a volala o pomoc, že ji chtějí znásilnit. Oběsila se na trámu dveří, avšak zůstal její vzkaz, v němž obvinila Hippolyta ze zločinu.

Král Théseus uvěřil Faidře a požádal boha moří Poseidóna, svého otce, aby Hippolyta zahubil, aby na něj poslal divoké zvíře. A to se stalo. Když Hippolytos prchal z Athén, Poseidón proti němu vypustil mořského býka, koně se splašili, otěže se zachytily za strom, vůz se roztříštil a zdivočelé spřežení Hippolyta usmýkalo k smrti.

V té chvíli se prý objevila bohyně Artemis, prohlásila Hippolyta za nevinného a Faidřino obvinění za vylhané. Prohlásila Hippolyta héroem, čímž začalo jeho uctívání v Troizeně.

Média použitá na této stránce

Elagabalus.JPG
Autor: unknown, Licence: CC-BY-SA-3.0
Lysimachus.jpg
Lýsimachova mince s řeckým nápisem ΒΑΣΙΛΕΩΣ ΛΥΣΙΜΑΚΟΥ (král Lýsimachos).
Julian.jpg
Priest of Sarapis wearing the pallium and a sacerdotal crown, formerly thought to be a representation of Julian the Apostate. Detail from a marbe statue, modern copy (ca. 1790) after a Roman original from 120–130 AD.
Commodus.jpg
Autor: en:user:ChrisO, Licence: CC-BY-SA-3.0
Commodus - bust in the Louvre (Ma 1123), Paris
Sophocles Musei Capitolini MC560.jpg
Bust of Sophocles. Marble, Roman copy after a Greek original of the 4th century BC.
Ptolemy I Soter Louvre Ma849.jpg
Ptolemy I Soter, founder of the Library (Louvre) Edit this at Structured Data on Commons
Socrates Louvre.jpg
(c) Sting, CC BY-SA 2.5
Portrait of Socrates. Marble, Roman artwork (1st century), perhaps a copy of a lost bronze statue made by Lysippos.
Bust Pericles Chiaramonti.jpg
Bust of Pericles wearing a Corinthian helmet. Marble, Roman copy after a Greek original.