Portál:Antika/Připravované/Článek

Leden

Gnóthi Seautón neboli poznej sám sebe. Právě tento nápis stál nad vchodem do chrámu nejslavnější věštírny starověku – věštírny v Delfách. Bylo to jasné poselství příchozím: „Nikdo by si neměl myslet, že je víc než pouhý člověk, ježto nikdo neujde svému osudu…"

Delfy leží v podhůří Parnasu a odedávna zde byl Apollónův chrám a věštírna. I když ne tak zcela odedávna. Před Apollónem tu měl chrám a věštírnu někdo jiný – bohyně země Gé (Gaia). Její svatyně byla střežena dračím bohem Pýthónem. Bůh slunce a světla Apollón, proměniv se v delfína, doplaval do Delf, zabil Pýthóna a přivlastnil si svatyni. Stal se jejím patronem. Na oslavu tohoto činu založil Pýthické hry a zasvětil trojnožku, na které potom sedávala věštkyně Pýthia. K okrsku patřilo divadlo a stadion pro zhruba 7000 diváků. V zimě Apollón odjížděl a správu svatyně měl na starosti jeho bratr Dionýsos.

Únor

Parthenón (Παρθενώνας) byl hlavním chrámem antických Athén zasvěceným bohyni Athéně Parthenos (panenské). Byl vystavěn v letech 447 - 438 př. n. l. na athénské Akropoli, kde můžeme jeho trosky spatřit dodnes.

Byl postaven vedle komplexu dalších staveb na Akropoli v době největšího rozmachu Athén za Perikla jako okázalá demonstrace bohatství a moci Athén a v neposlední řadě jako oslava demokracie. Uměleckou záštitou byl největší antický sochař Feidiás a jeho architekty byli Íktinos a Kallikratés. Svému původnímu účelu, jako chrám Athény, sloužil do 4. stol n. l., tedy téměř 1000 let. V době křesťanství byl přeměněn na chrám Panny Marie a jeho výzdoba byla poškozena. Roku 1687 utrpěla stavba největší poškození ve své historii po zásahu turecké prachárny bombou z benátské lodi. Od té doby docházelo k občasnému odvážení zlomků sochařské výzdoby do měst západní Evropy, kde je můžeme v muzeích najít dodnes. Parthenón je zapsán na seznamu UNESCO a od roku 1975 prochází soustavnou rekonstrukcí, nyní i za přispění fondů Evropské unie.

Březen

Limes Romanus nebo jen Limes (výraz pochází z latiny) byl od císařského období hranicí římské říše, a to jednak přirozená, tvořená řekou (odtud pochází původní název ripa = břeh), a jednak umělá s příkopem a valem, případně i s palisádou nebo zdí. Podle některých zdrojů se říční hranice jako limes nikdy neoznačovala. Dnes jako „Limes Romanus“ označujeme zpravidla jen části hranice se systémem opevnění.

Slovo limes původně označovalo cestu či mez, vedoucí napříč pozemkem, nebo hranici mezi pozemky.

Páteří limitu byla vždy strategická cesta, která umožňovala rychlé spojení a přesuny vojenských jednotek, a síť vojenských táborů, stanic a signálních věží umožňujících hlášení pohybů nepřátel a přivolávání posil na místa ohrožená útokem.

Našemu území nejbližší součásti limitu dnes nalezneme na území Slovenska. Je to například pevnost Komárno při soutoku řek Váh a Dunaj.

Duben

Jedna ze zachovalých částí Hadriánova valu u Greenhead

Hadriánův val je kamenné a hliněné opevnění, táhnoucí se napříč severní Anglií. Tento val tvořil na dlouhou dobu severní hranici římské říše, která měla chránit jižní část země před nájezdy severních kmenů ze Skotska.

Val se stal severní hranicí římského impéria a nejlépe opevněnou částí hranice, za kterou již římský vliv nesahal. Stavba byla využívána jak k vojenským účelům jako opevnění, ale také jako průchozí místo pro obchodníky, kteří zde museli platit daně z prodeje.

Stavba valu začala roku 122 a trvala zhruba 10 let. Od roku 1987 jsou zbytky valu zařazeny na Seznam světového dědictví UNESCO.

Květen

Pohled na pravoúhlý systém ulic

Antické město Olynthos se nachází na řeckém poloostrově Chalkidiki asi 2,5 km od moře na dvou kopcích, severním a jižním. První doklady osídlení jsou z neolitu. Archaické osídlení je známo od 7. století př. n. l. z jižního kopce. Město bylo uspořádáno, jak již bylo zmíněno v předchozí kapitole, podle volného systému městského plánování. Roku 479 př. n. l. bylo zničeno perskými vojsky (Hérodotos 8.127-128). Krátce nato započala jeho obnova.

Po anoikismu obyvatelstva několika okolních měst v roce 432 př. n. l. byl osídlen i severní kopec. Zde bylo postaveno nové město podle hippodamovského systému, obehnané hradbami. Stavitelé vybudovali široké ulice, kolem nichž stály velké výstavné domy s mozaikovými podlahami a omítnutými stěnami. To vše ukazuje na značnou prosperitu města.

Koncem klasického období se město pokusilo odolávat rozpínavým tendencím makedonského krále Filipa II. Z tohoto období jsou známy tři Démosthenovy řeči, ve kterých nabádal Athéňany, aby Olynthu poskytli pomoc. Roku 348 př. n. l. bylo ale město pobořeno a vypáleno makedonskými vojsky (Démosthenés 9.26).

Červen

Heidentor (Pohanská brána) v Carnuntu

Carnuntum (v díle zeměpisce Klaudia Ptolemaia Καρνοιις) byl starověký římský legionářský tábor a město ve dnešním Rakousku. Původně se patřilo do provincie Noricum, ale v 1. století se stalo součástí provincie Pannonia. Ruiny Carnunta se nacházejí v Dolním Rakousku v katastru obcí Petronell-Carnuntum a Bad Deutsch-Altenburg. Systematické vykopávky zde probíhají od roku 1885. Dnes jsou součástí archeoparku Carnuntum. Celý komplex má rozlohu přes 300 Ha a nebyl postižen novověkou zástavbou.

Původně se jednalo o keltskou osadu, na jejímž místě byl později založen legionářský tábor. Jeho název je k vidění téměř na všech stavbách, avšak všude začíná na písmeno K. Slovo Carnuntum bylo pravděpodobně odvozeno od výrazů Kar nebo Karn ("kámen", "hromada kamení"). Poprvé se objevuje v období vlády císaře Augusta roku 6, kdy z něj Tiberius udělal základnu při tažení proti germánskému králi Marobudovi.

Červenec

Sparta v údolí řeky Eurotas, lemovaná pohořím Taygetos

Sparta je město v jižním Řecku. Ve starověku byla Sparta (nebo také Lakedaimón) hlavním městem stejnojmenného státu, který náležel mezi nejmocnější řecké městské státy. Jeho teritorium zahrnovalo území Lakónie a Messénie. Na Peloponéském poloostrově se Sparta postupem času stala dominující vojenskou a politickou mocností. Během klasického období dosáhla postavení velmoci a nazývala sama sebe přirozeným ochráncem Řecka. Sparťané věřili, že jsou potomky mýtického hrdiny a poloboha Hérakla. Moderní město je položeno několik kilometrů od původního antického sídliště.

Nachází se na jižním výběžku pohoří Taygetos na pravém břehu řeky Eurotas. Toto místo je strategicky položené, protože je ze tří stran chráněno horami a kontroluje cesty, kterými musely projít invazní armády směřující do Lakónie. Poměrně velká vzdálenost Sparty od moře (město se rozkládalo asi 40 kilometrů od svého přístavu v Gythionu) znemožňovala její účinnou blokádu. Město se skládalo z různě vzdálených obydlí, která se nacházela na ploše o obvodu kolem devíti kilometrů. Počet obyvatel Sparty činil v 6. století př. n. l. asi 40 až 50 000. Původně Sparta postrádala hradby, neboť jejich funkci plnili spartští občané. Vystavěny byly teprve za vlády tyrana Nabida, avšak brzy na to byly zbourány Achájci. Znovu postaveny byly až na příkaz Římanů a udržovány byly až do byzantských dob.

Sparta také neměla vlastní hrad (akropolis). Ve městě byl pouze pahorek na jehož vrcholu se tyčil chrám Athény Chalkiokios. V severní části města byla umístěna agora, kde se konala shromáždění plnoprávných občanů (apellá) a rovněž se zde scházeli členové gerúsia a efoři. Ve městě bylo také divadlo a dvě gymnázia, ve kterých spartská mládež sváděla zápasy. Město disponovalo ještě četnými jinými chrámy a monumenty. Pozůstatky lázní se nachází severozápadně a jihovýchodně od divadla. Zbytky starého mostu přes řeku Eurotas jsou patrné poblíž dnešní silnice do města Argos.

Srpen

Ruiny chrámu Castora a Polluka, které se staly nejznámějšími z celého Fora Romana.

Chrám Castora a Polluka (italsky: Tempio di Castore e Polluce) byl postaven v jihovýchodní části Fora Romana na počest dvojčat Castora a Polluka, což byli synové Lédy a boha Dia. Dnes tato původně řecká bratrská dvojice představuje souhvězdí Blíženci.

Chrám nechal založit na konci 5. století př. n. l. římský konzul Aulus Postumius Albus po bitvě u jezera Regillus, v níž porazil posledního etruského krále Tarquinia Superba. Právě k této bitvě se váže legenda, že když proti sobě stanula Tarquiniova a Postumiova vojska, objevili se před římskou armádou dva jezdci, kteří dovedli Postumia k vítězství. Poté se záhadní jezdci zjevili na Foru Romanu, aby napojili své koně u pramene bohyně fontán a studní Juturny. Zde v nich Římané poznali dvojčata Dioskúrů Castora a Polluka a na místě jejich zjevení nechali vystavět jim zasvěcený chrám, jehož stavba byla dokončena v roce 484 př. n. l.

V dobách římské republiky sloužil chrám k zasedání Senátu a ve 2. století př. n. l. se přední část chrámového podstavce proměnila v řečnickou tribunu. Stavba se využívala i dále za dob císařů, kdy zde sídlil Úřad pro míru a váhu a později také Státní pokladnice.

Jelikož byla budova chrámu v Římě důležitá, dostávalo se jí náležité péče. Kompletní rekonstrukcí prošla v roce 117 př. n. l. za vlády konzula Caecilia Metella a podruhé v roce 73 př. n. l. Po požáru roku 14 př. n. l. nechal chrám zrestaurovat císař Tiberius.

Září

Diova socha v Olympii byla asi 13 m vysoká monumentální socha, kterou v roce 433 př. n. l. vytvořil řecký sochař Feidiás. Nacházela se v Diově chrámu v Olympii a společně s ním byla považována za jeden ze sedmi divů starověkého světa. Na konci antiky byla v roce 394 našeho letopočtu přenesena do Konstantinopole, kde byla pravděpodobně roku 475 zničena při požáru.

Kultovní socha vládce bohů Dia, byla vyrobena ze slonoviny tzv. chryselefantinovou technikou, vlasy a šaty byly ze zlata. Trůn z cedrového dřeva byl zdoben zlatem, ebenem, slonovinou a drahokamy. Jádro sochy bylo dřevěné. Zeus držel v levé ruce berlu s orlem na vrcholu, v pravé ruce měl sochu bohyně Niké. Ve vlasech měl věnec olympijského vítěze. Dílo zdobily četné mytologické výjevy - smrt Niobiných dětí, kentauromachie, amazonomachie a zrození Afrodíty.

Socha byla instalována v roce 433 př. n. l. a brzy si svojí mohutností a nádherou získala věhlas po celém Řecku i v celém antickém světě. Psali o ní význační starověcí autoři (Strabón, Pausanias), nechyběla v dobových turistických průvodcích a dostala se do známého seznamu Sedmi divů světa. Z vděčnosti k tvůrci sochy určili obyvatelé Élidy Feidiovy potomky dědičnými konzervátory díla.

Říjen

Tři korintské sloupy, které tvoří ruiny Vespasianova chrámu

Vespasianův chrám (italsky: Tempio di Vespasiano) se nachází na západním konci římského Fora Romana těsně pod pahorkem Kapitol. Je postaven mezi Saturnovým chrámem a chrámem Concordie. Pohanská stavba není zasvěcena jen císaři Vespasianovi, ale také jeho synovi Titovi, a proto některé prameny uvádějí chrám jako Vespasianův a Titův.

Budovu nechal založit v roce 80 n. l. císař Titus na počest svého otce Vespasiana. Tita postihla smrt dva roky po zahájení výstavby, a proto práce dokončil jeho bratr a poslední císař dynastie Flaviovců Domitianus. Chrám byl dostavěn a slavnostně zasvěcen Titovi a Vespasianovi v roce 87. Po dlouhou dobu nevěnoval žádný z dalších císařů flaviovské budově pozornost, a proto postupem času začala chátrat. Stavba se své rekonstrukce dočkala roku 200, kdy císař Septimius Severus a později i jeho syn - nástupce - Carracalla vydali pokyn k částečné restauraci.

Listopad

Model Pergamu

Pergamon (řecky Πέργαμος, v dnešní době Bergama v Turecku) bylo starověké řecké město v Mýsii na severozápadním pobřeží Malé Asie. Byl centrem významného helénistického království v 3. a 2. století př. n. l. Po rozpadu Alexandrovy říše připadlo Lýsimachovi a po zániku jeho říše se osamostatnilo pod vládou dynastie Attalovců.

Attalovci, potomci generála Attala, Filetairova otce, který stanul u moci roku 282 př. n. l. byli jedni z nejloajálnějších spojenců Říma ve východním Středomoří. Za vlády Attala I. byli spojenci Říma v 1. a 2. makedonské válce a za vlády Eumena II. se s Římem opět spojili, aby porazili makedonského krále Persea. Jako odměnu za podporu ve válce se seleukovskou říší dostali jejich bývalé území v Malé Asii. Aby předešel válce, odkázal poslední pergamský král Attalos III. Pergamon i s celou říší Římu.

Attalovci Pergamu vládli moudře a s rozvahou. Podporovali svobodná řecká města, kterým ponechali vnitřní autonomii, přičemž samozřejmě podporovali i rozvoj umění. Vítězství nad Galaty (Galy, kteří se dostali až do Malé Asie) bylo zvěčněno na Pergamském oltáři, který je dnes v Berlíně, v Pergamském muzeu. Oltář, na kterém je zobrazena Gigantomachie, byl původně umístěn na Pergamské akropoli, která byla vytvořena podle athénské.

Prosinec

Pojmem stěhování národů se označují rozsáhlé migrace obyvatelstva (tzv. barbarských kmenů a jejich skupin), které probíhaly koncem starověku a počátkem středověku. Jejich příčinou byly demografické změny, především růst počtu obyvatelstva, způsobený přechodem od pastevectví k zemědělství, to znamená k usedlému způsobu života, i sociální důvody. Kromě toho primitivní způsob obdělávání půdy vedl k jejímu rychlému vyčerpání, což bylo dalším důvodem ke stěhování.

Kmeny, jejichž počet členů rostl, začaly hledat novou půdu. Často ji nacházely na území Římské říše, která se v té době již nacházela v hluboké krizi a jejíž hranice nebyly dostatečně chráněné. Navíc bylo na území říše možné získat bohatou kořist. Je celkem jasné, že impérium se v pozdně antickém období stalo lákavým cílem nájezdů barbarských kmenů. Muži, kteří na takové výpravě uspěli, získali nejen kořist a novou půdu, ale také vážnost a prestiž u svého kmene. To patřilo mezi sociální příčiny stěhování národů. Bezprostřední hybnou silou byl pak často také tlak jiných kmenů.

Mapa Evropy v době stěhování národů. Šipky ukazují směry postupu jednotlivých kmenů. Šrafovaně jsou vyznačeny oblasti usídlení Germánů na území římské říše