Portál:Kočky/Článek/Archiv

2013

Únor

Birma ve zbarvení seal-point

Birma je polodlouhosrstá kočka, řazená podle klasifikace FIFe do skupiny II.

Kolem původu plemene existují různé legendy. Společně tvrdí, že tyto kočky pochází ze severní Barmy, kde byly chovány jako chrámové kočky. První birmy se do Evropy dostaly kolem roku 1920. Podle jedné legendy párek birem dostali darem Francouz Auguste Pavie a anglický major Gordon Russell, kteří pomohli mnichům v klášteře Lao-Tsun během přepadení kláštera. Podle jiné, méně romantické legendy, muž jménem Vanderbilt koupil svatou birmu od jednoho bezbožného služebníka.

Za oficiální kolébku plemene je považována Francie, kde byly položeny základy dnešního chovu. Plemeno zde bylo uznáno místní organizací Fédération Féline Française již v roce 1925. Během druhé světové války plemeno ovšem téměř vyhynulo. K obnově plemene muselo být použito křížení s jinými plemeny, především perskou a siamskou kočkou. Obnovené plemeno si začalo získávat velkou oblibu, rychle se šířilo do Švýcarska, Belgie, Holandska, Anglie i USA. V Anglii bylo plemeno oficiálně uznáno v roce 1966, v USA o rok později. Začátkem 70.let plemeno proniká do Skandinávie, kde dnes birmy patří mezi nejvíce chované kočky.

Birma má kompaktní, svalnatou a středně velkou stavbu těla. Samice váží obvykle 2.5 - 4.5 kg, samec do 6 kg. Srst birmy má světlou základní barvu se zřetelně ohraničenými odznaky a uzavřenou maskou. Celková barva srsti je bílá, až skořápkově krémová (s postupujícím stářím tato barva tmavne, jako u většiny koček s odznaky), s akromelanickými odznaky na obličeji, uších, nohou, ocase a (u kocourů) na varlatech. Birma je inteligentní, klidné, učenlivé a přizpůsobivé plemeno, postrádající známky agresivity; toleruje i jiná zvířata v domácnosti. Birma nepatří mezi rezervované, odtažité kočky, které se vyhýbají společnosti. Vyhledává sociální kontakty a hodně přilne ke své lidské rodině. Bývá komunikativní, ale nikoli hlučná tak výrazně, jako třeba kočka siamská.

Březen

Rys ostrovid

Rys ostrovid (Lynx lynx) je kočkovitá šelma přirozeně se vyskytující v Eurasii. Je největší kočkovitou šelmou Evropy a náleží mezi druhy chráněné Bernskou konvencí. Podle českých zákonů náleží mezi silně ohrožené a chráněné druhy, které nelze lovit.Na mnoha oblastech svého původního areálu byl vyhuben, někde pak došlo k úspěšné reintrodukci, což je i případ České republiky, kde nyní žije několik malých nepočetných populací.

Typickým životním prostředím rysa jsou v našich přírodních podmínkách oblasti smíšených a jehličnatých lesů středních a vyšších poloh, pokud možno s bohatým podrostem a skalními útvary. Rys je aktivní hlavně za soumraku, na tichých lokalitách může být k vidění i přes den, kdy se rád sluní. Obyčejně však v průběhu dne odpočívá ve skalních úkrytech nebo v houštinách. Výjimkou je období říje, kdy je ve dne aktivní běžně.

Samec žije samotářsky, jen v době páření se zdržuje se samicí. V tomto období doprovází samici někdy i více samců, kteří spolu bojují. Říje probíhá v únoru a březnu, březost trvá 10 týdnů. V květnu až červnu rodí samice 2–4 mláďata, zpravidla v houštinách, skalních dutinách či pod vývratem. Mláďata se rodí slepá, vidět začnou tak po 16–17 dnech a kojení trvá dva až tři měsíce. Mláďata zůstávají ve společnosti matky až do další říje, matka je zprvu krmí a posléze učí lovit. Pohlavní dospělosti mláďata dosahují mezi druhým až třetím rokem.

Rys není žádný vytrvalý pronásledovatel, na kořist číhá, či se k ní nepozorovaně přiblíží a útočí z bezprostřední blízkosti. Pokud kořist nedostihne několika skoky, nechá ji být (většinou již po několika desítkách metrů, maximálně po cca 100 metrech). K číhání často používá vyvýšená místa, odkud kořist vyhlíží, nejčastěji na okraji houštin. Za denního světla je schopen rozeznat hlodavce na 75 m, zajíce na 300 m a srnce na 500 m.

Úspěšnost lovu závisí na tom, je-li potenciální kořist na rysa zvyklá a na dalších faktorech, obecně se tvrdí, že úspěšnost útoků na kopytníky se pohybuje v rozpětí 20–80 %. Menší kořist je zabíjena kousnutím do hlavy, kopytníci zakousnutím se do hrdla nebo týla a zadušením. Hlavní složkou potravy je spárkatá zvěř, především srnec, muflon či kamzík, méně již jelen či prase. Za významný lze ještě považovat podíl drobných hlodavců a zajíců, příležitostně pak jídelníček doplňují lišky, kočky, ptáci, obojživelníci, hmyz a někdy i hospodářské zvířectvo.

Duben + Květen

Mainská mývalí kočka, černě mramorovaná

Mainská mývalí kočka je jedno z nejstarších amerických kočičích plemen. Patří mezi největší domestikované kočky. Díky své impozantní velikosti a přátelské povaze se jí často přezdívá "něžný obr".

Toto plemeno bylo pravděpodobně vyšlechtěno křížením amerických koček z oblasti Nové Anglie a Maine s dlouhosrstými kočkami z Evropy. Jejich značná podoba s norskou lesní kočkou napovídá, že tato plemena musela mít společného předka. Jedna legenda také vypráví o Marii Antoinettě, která se v předtuše násilné smrti chtěla vystěhovat do Ameriky. Jako první tam poslala právě své milované kočky, mezi nimiž prý byly i nějaké norské lesní kočky. Jejich potomci pak dali vzniknout tomuto plemeni. Ať už je původ jakýkoli, jde skutečně o plemeno typické pro americký kontinent. Dlouhou dobu zde byly mainské mývalí kočky využívány v boji proti hlodavcům. Poprvé byly vystaveny v roce 1860 na výstavě koček v New Yorku a v roce 1861 bylo plemeno zaregistrováno. Od konce 19. století však zájem o toto plemeno postupně upadal, hlavním důvodem byl zřejmě dovoz perských koček do USA. Teprve v 50. letech 20. století se plemeno zásluhou několika zapálených amerických chovatelů opět vrací na scénu. V roce 1976 bylo plemeno plně uznáno největší americkou organizací chovatelů koček Cat Fanciers' Association (CFA). Od té doby jeho obliba vzrůstá, a to nejen na americkém kontinentě, ale i v ostatních koutech světa.

Mainské mývalí kočky patří do kategorie II - polodlouhosrsté kočky. Jsou obzvlášť velké a robustní. U těchto koček je velmi viditelný rozdíl mezi kočkou a kocourem. Samičky bývají drobnější, dosahují hmotnosti 5-7 kg. Robustnější samci mohou vážit 9-11 kg, kastrovaní kocouři dokonce 12 kg. Do plné velikosti dorůstají poměrně pozdě, až mezi třetím a čtvrtým rokem života.

Mainské kočky mají polodlouhou srst, která je hustší kolem krku, na nohou, na břiše, a na ocase. Jejich ocas je stejně dlouhý jako jejich tělo, je tedy velmi dominantní. Výrazným znakem je tzv. límec kolem krku s delší a jinak zbarvenou srstí. Mainská mývalí kočka se vyskytuje jen v tzv. přírodních barvách, jaké známe také u obyčejných domácích koček. Možné jsou i různé barvy a kresby srsti, jako černá, modrá, červená, krémová a želvovinová a také s bílými skvrnami, s kresbou nebo se stříbřitě bílou podsadou. Existují čistě bílé kočky s oranžovýma, modrýma nebo nestejně barevnýma očima. Rozdělení barvy, které je tolik důležité u jiných plemen, je u těchto koček podružné. Nejčastěji se vyskytující barvou je černě mramorovaná nebo černě tygrovaná s bílou.

Mainská mývalí kočka je velmi přítulná a mazlivá. Se svou rodinou si často vytváří pevné pouto, ale není na ní závislá- ráda se věnuje i svým vlastním aktivitám. S oblibou si hraje a svou hravost neztrácí ani ve vyšším věku.

Červen + Červenec + Srpen

Tygr kaspický v Berlínské zoo roku 1899

Tygr kaspický (též tygr turanský nebo tygr perský; trinomickým jménem Panthera tigris virgata) je vyhynulý poddruh tygra. Jednalo se o třetí největší poddruh této kočkovité šelmy. Žil v oblasti mezi Černým mořem a západní Čínou. Byl tak intenzivně loven lidmi, že nejpozději v 70. letech 20. století došlo k jeho vyhubení. Tygr kaspický již nežije ani v zajetí. V současnosti se uvažuje o jeho znovuvyšlechtění na základě DNA tygra ussurijského, který je jeho nejbližší příbuzný.

Byl poněkud menší než tygr ussurijský a indický. Samci dosahovali délky 270-295 cm, samice obvykle mezi 240-260 cm. Hmotnost se pohybovala u samců v rozmezí 170-240 kg, u samic 85-135 kg. Maximální známá hmotnost 240 kg se blíží váze největších kusů tygra indického (až 258 kg), ale podstatně zaostává za největšími exempláři tygra ussurijského (až 306 kg). Délka lebky se u samců pohybovala okolo 31-37 cm, u samic obvykle 26-30 cm.

Srst kaspického tygra měla jasnější barvu než u ostatních poddruhů. Pruhy byly užší. Zimní srst byla podstatně delší než letní (podobně jako u ussurijského tygra), na břiše a spodní části krku mohla vytvářet až jakousi hřívu.

Tygr kaspický žil ve střední a středozápadní Asii v pásu od východního pobřeží Černého moře po čínskou Tarimskou pánev. Byl rozšířen především v údolích řek, např. Atrek, Sumbar, Amudarja a Syrdarja, při jižním pobřeží Kaspického moře (proto "tygr kaspický"), v Malém Kavkazu, při pobřeží Aralského a Balchašského jezera a na jihozápadním okraji Altaje.

Tygra kaspického začalo ubývat od druhé poloviny 19. století v souvislosti s ruskou kolonizací středoasijské oblasti. Šlo o poměrně rychlý proces. Tygři byli nemilosrdně loveni "sportovními" a vojenskými skupinami střelců. Ruská armáda byla rozsáhle využívána k likvidaci predátorů. Až do 1. světové války bylo zabíjeno okolo 100 tygrů ročně. Navíc došlo k značnému úbytku jeho přirozeného prostředí, jehož větší část byla využita na zakládání bavlníkových plantáží. Zároveň tygrům rychle ubyla i jejich nejoblíbenější kořist - divoká prasata a jeleni (lov, nemoci, ničení prostředí atd.). Výsledkem kombinace těchto faktorů bylo, že nejpozději začátkem 70. let 20. století byl poddruh oficiálně vyhuben, s tím že poslední kusy mohly na odlehlých místech přežívat až do 80. let.

Poté, co nejnovější výzkumy zjistily, že tygr ussurijský je velmi blízce spřízněn s tygrem kaspickým, začaly diskuze o možnosti jejich návratu. Předpokládá se, že tygr kaspický byl dokonce jen regionální formou tygra ussurijského, k oddělení jejich populace došlo teprve před asi 100 lety. Snahou je vysadit populaci zhruba 100 kusů tygra ussurijského v deltě Amudarji na území o velikosti asi 5000 km². Problémem je, že takovéto území dosud není k dispozici a navíc není k dispozici ani takový počet zvířat na vysazení.

Září až prosinec

(c) Pablo1964, CC BY-SA 3.0

Turecká angora

Turecká angora je plemeno kočky domácí. Pochází z centrálního Turecka, z oblasti Ankary (Angora je historický název města a oblasti). FIFe řadí tureckou angoru do skupiny II, mezi polodlouhosrsté kočky.

Turecká angora patří k nejstarším kočičím plemenům. Bílé kočky s dlouhou hebkou srstí byly z Turecka do Evropy poprvé dovezeny anglickými a francouzskými obchodníky v 16. století. Orientální krásky si díky svému vznešenému vzhledu a eleganci rychle získaly oblibu u šlechty. Bílá turecká kočka byla oblíbeným, vznešeným darem. Tureckou angoru najdeme na mnoha portrétech evropských šlechticů jako elegantní doplněk. Postupem času angory úspěšně pronikly i do méně bohatých domácností měšťanstva. V polovině 19. století se ovšem objevily první kočky perského typu, které na následující desítky let zcela ovládly chovy dlouhosrstých koček. Původní turecké angory upadly v zapomnění, kolem roku 1900 v Evropě ani v USA nebylo možno sehnat čistokrevnou angoru.

Plemeno ovšem samozřejmě dále přežívalo v Turecku. Už počátkem dvacátého století zde byly položeny počátky pečlivého chovného programu s cílem zajistit ochranu a rozvoj tohoto nádherného plemene, které je Turky považováno za národní poklad. Tento program trvá dodnes. V čele programu stojí zoo v Ankaře, která má vlastní pobočku věnující se pouze chovu čistě bílých tureckých angor. Obzvláště ceněny jsou zde různooké angory, s jedním okem modrým a druhým okem jantarovým.

Západní svět tureckou angoru znovuobjevil až na počátku 60.let 20. století, kdy bylo několik tureckých angor exportováno z ankarské zoo do USA. Plemeno se opět začalo šířit. V USA byly bílé turecké angory uznány (chovnou organizací CFA) jako samostatné plemeno v roce 1968, v roce 1972 pak získaly plný status včetně nároku na nejvyšší výstavní tituly. V roce 1978 pak bylo povoleno i vystavování barevných variet.

V Evropě se turecké angory objevovaly od počátku 60.let dvacátého století sporadicky na výstavách, kvůli nízkému počtu a agresivitě vystavovaných jedinců však bylo plemeno oficiálně uznáno organizací FIFe až v roce 1988, barevné variety byly uznány dokonce až v roce 1994.

Plemeno je chováno i v Česku, odchovy jsou považovány za velmi kvalitní a čeští jedinci dosahují úspěchů i na mezinárodních výstavách.

2014

(c) Dantheman9758, CC BY-SA 3.0

Možná podoba lva amerického

Lev americký (Panthera leo atrox) je vymřelá kočkovitá šelma známá z fosilních nálezů. Byl to jeden z největších poddruhů lva všech dob, byl asi o čtvrtinu větší než moderní africký lev, podle některých odhadů mohl vážit až 300 kg.

Lev americký byl původem ze Severní Ameriky, později pronikl přes Panamu i do některých oblastí Jižní Ameriky v rámci tzv. velké americké výměny. Dorůstal délky asi 1,6-2,5 m. Byl podobné velikosti jako vymřelý Panthera leo fossilis nebo současný tygr ussurijský. Byl však přesto menší než jeho současník a potravní konkurent medvěd krátkočelý (Arctodus simus), který byl největším masožravcem Severní Ameriky své doby.

Asi 100 exemplářů lvů amerických bylo vyzvednuto z lokality La Brea Tar Pits u Los Angeles (asfaltová ložiska), takže jejich stavba těla je známa celkem dobře. Vzhled a zuby amerického lva byly hodně podobné lvům dnešním, jenom je o dost přesahoval velikostí. Byl pravděpodobně jednobarevný a samci asi neměli hřívu, což se také předpokládá u příbuzného evropského lva jeskynního. Někteří samci amerických lvů však nějakou menší hřívu mít mohli.

Lev americký žil na části svého areálu v chladném klimatu. Patrně využíval jeskyně a pukliny, aby se ukryl před chladným počasím. Možná pro svá doupata používal i trávu a listí, stejně jak to dělá dnes jiná kočkovitá šelma žijící na severu, sibiřský tygr.

Zřejmě se tolik neživil zvířaty uvízlými v asfaltových polích, proto se v těchto vrstvách nenalézá tolik jako jiní predátoři, například šavlozubý tygr, pravlk aj. Lev americký patrně lovil jeleny, nyní vyhynulé severoamerické koně, bizony americké, mamuty a jiné velké býložravce.

Vymření asi může souviset s vymíráním koncem pleistocénu, kdy zmizela megafauna, kterou lovil. Jejich kosti byly nalezeny mezi zbytky po kořisti paleolitických Indiánů, takže lov mohl také přispět k zániku amerických lvů.

Kopii čelisti prvního nálezu amerického lva je možné vidět v rukou sochy paleontologa Josepha Leidyho, která nyní stojí u budovy akademie přírodních věd ve Philadelphii.

2015

Září

Puma americká

Puma americká (Puma concolor) je kočkovitá šelma. Je to největší kočkovitá šelma Severní Ameriky a největší zástupce malých koček.

Puma je velikostí srovnatelná s levhartem, i když velikost se liší podle poddruhu a zeměpisné šířky, kde puma žije. Pumy, které obývají tropické oblasti, jsou menší než ty, které žijí blíže k pólům. Samci jsou o polovinu větší než samice.

Puma americká je štíhlá, svalnatá kočka, hlava je v poměru k tělu malá a obličejová část je krátká. Má krátké a kulaté uši. Pumy jsou velmi silné a mrštné, k tomu jim napomáhají silné končetiny a velmi dlouhý, tlustý ocas. Pánevní končetiny jsou delší než přední, to jim dává sílu k dlouhým skokům (až 12 m do dálky, 5 m do výšky). Srst je jednobarevná, žlutohnědá, červenohnědá, hnědošedá i všechny odstíny mezi, záleží na poddruhu. Pumy tropických oblastí bývají zbarveny více do červena. Výskyt černé, melanické pumy nebyl vědecky potvrzen. Břicho a pysky jsou vždy světlejší až bílé, konce uší a špička ocasu jsou černé. Koťata jsou tmavě skvrnitá, na ocase mají tmavší kroužky.

Existují i velmi světlé, leucistické pumy, a velmi tmavá barevná varieta, i když puma je jedna z mála kočkovitých šelem, u které se nevyskytují melaničtí jedinci.

Pumy patří, ač se to nezdá, mezi malé kočky, jejich nejbližším žijícím příbuzným je jihoamerický jaguarundi, šelma jen o málo větší než kočka domácí. Stejně jako ostatní malé kočky neumí řvát, ale přede, a je příbuznější domácím kočkám, než lvům. Více...

Říjen

Larry, současný Vrchní myšilov úřadu vlády

Vrchní myšilov úřadu vlády je titul pro kočku ministerského předsedy Spojeného království oficiálně bydlící na Downing Street, č. p. 10. Pouze dvě kočky, Humphrey a Larry, získaly tento titul oficiálně, ostatní kočky dostaly tento titul z lásky, obvykle od britskému tisku. Od vlády Jindřicha VIII. byla vždy nějaká kočka ve funkci stálého myšilova buď v úřadu ministerstva financí, nebo v Downing Street; tu první do úřadu dosadil kardinál Wolsey, když vykonával funkci ministra zahraničních věcí, které se ujal v roce 1515.

Kočky nemusejí nutně patřit úřadujícímu ministerskému předsedovi a jen výjimečně se funkční období hlavního myšilova shoduje s funkčním obdobím ministerského předsedy. Kočka s nejdéle trvající definitívou v Downing Street je Wilberforce, který sloužil osmnáct let pod Edwardem Heathem, Haroldem Wilsonem, Jimem Callaghanem a Margaret Thatcherovou.

Tento úřad momentálně zastává Larry, a to počínaje 15. únorem 2011. Předtím úřadující kočka, Sybil, odešla do „důchodu“ v lednu 2009. Sybil nastoupila svoji definitivu 11. září 2007 jako první myšilov po desetileté přestávce po té, co její předchůdce Humphrey odešel do důchodu v roce 1997. Majitelem Sybil byl kancléř pokladu (ministr financí) Alistair Darling, který žil na Downing Street, č. p. 10, zatímco tehdejší ministerský předseda Gordon Brown žil ve větším domě na Downing Street, č. p. 11. Bylo hlášeno, že se Sybil neusadila v Londýně, ale vrátila se do Skotska, kde žila s přáteli Darlingových. Sybil zemřela 27. července 2009.

Listopad + Prosinec

Rys iberský

Rys iberský (Lynx pardinus), též rys pardálový, je kočkovitá šelma vyskytující se endemicky v jihozápadní části Pyrenejského poloostrova. Je to kriticky ohrožený druh.

Má tělo dlouhé 0,8 – 1 m a váží 7–14 kg. Samci jsou o 25% větší než samice. Má dlouhé nohy, krátký ocas, krátké tělo a poměrně malou hlavu. Charakteristické jsou bílé licousy a dlouhé ušní střapce. Má krátkou žlutohnědou srst s tmavými skvrnami a světlou břišní částí.

Dospělý rys iberský žije samotářským životem, jeho území má rozlohu 10 až 20  km². Rysové využívají nejvíce centrální část svého teritoria o velikosti 3 až 4 km². Teritoria vytváří především v křovinaté krajině. Samčí teritorium přesahuje nejčastěji teritorium jedné samice, a převažující jsou monogamní vztahy. Aktivní je většinou v noci, především za soumraku a rozbřesku.

Areál rozšíření rysa iberského se za poslední dvě století značně zmenšil. V 19. století byl rys rozšířen na většině Pyrenejského poloostrova. V roce 1950 se rys vyskytoval v jihozápadní části Pyrenejského poloostrova a v roce 1990 rys přežíval pouze v deseti fragmentovaných populacích. Pokusy o záchranu rysa byly podniknuty ve čtyřech z deseti zbývajících populací. Dvě populace vyhynuly a v současné době přežívá přibližně 200 jedinců v oblastech Doñana (50 jedinců) a Sierra Morena (150 jedinců).

2017

Srpen

(c) יוסי אוד, CC BY 2.5

Levhart arabský v Judské poušti

Levhart arabský či leopard arabský (Panthera pardus nimr) je poddruh levharta skvrnitého žijící ostrůvkovitě při okrajích Arabského poloostrova a v malé části Izraele. Jeho biotopem jsou většinou horské, skalnaté, aridní oblasti, v nichž se nacházejí v potřebném množství zdroje vody (cca 1 na vzdálenost 3 km). Jedná se o velmi světlý a malý poddruh, hmotnost dospělých jedinců jen málokdy převyšuje 30 kg. Kromě období páření žije samotářským životem, setkání s člověkem se pokud možno vyhýbá. Loví nejčastěji gazely, kozorožce, zajíce, damany, dikobrazy a rozličné menší živočichy. Když má možnost a chybí mu přirozená kořist, napadá i domácí zvířata. Ještě začátkem 20. století byl levhart arabský rozšířen na velké části Arabského poloostrova, v Palestině a na Sinaji, ale postupně se jeho teritorium fragmentovalo a počet jedinců rychle klesal. Celková populace dosahuje začátkem 21. století jen 170–320 dospělých jedinců (z toho asi 70 v chovaných v zajetí) a Mezinárodním svazem ochrany přírody je klasifikován jako kriticky ohrožený. Nebezpečím pro něj je nelegální lov a úbytek přirozené kořisti, přičemž za obojím stojí svou činností člověk.

Září

Irbis

Irbis (Panthera uncia, dříve také Uncia uncia), též irbis horský či levhart sněžný, je kočkovitá šelma obývající horské masivy Střední Asie. Jeho biotopem jsou především horské louky a pastviny, bezlesé a kamenité planiny nad horní hranicí lesa. Obvykle se pohybuje v nadmořských výškách 1 500–4 000 m. Vzhledem připomíná levharta, je o něco menší, ale robustnější. Délka těla je 103–130 cm, délka ocasu 90–105 cm. Výška v plecích dosahuje kolem 60 cm, váha 22–55 kg. Srst je měkká, hustá a obzvláště v zimě velmi dlouhá. Na základním světlém zbarvení jsou umístěny tmavé skvrny a rozety. Dlouhý a mohutný ocas mu pomáhá udržovat rovnováhu při pohybu a skocích. Kořistí irbisa jsou především horští kopytníci, příležitostně však loví i menší zvířata.

Stav divoce žijící populace irbisů lze kvůli nedostupnosti biotopu monitorovat jen velmi obtížně, různé odhady z let 2003–2014 uvádějí čísla v rozmezí 3 920–7 500 divoce žijících jedinců. Druh vede Mezinárodní svaz ochrany přírody jako ohrožený. V CITES je irbis citován v příloze I. Přestože v celém areálu výskytu je pod legislativní ochranou, největší nebezpečí pro něj stále představuje ilegální lov a pytláctví spojené s výnosným prodejem trofejí na černém trhu. Organizované projekty na ochranu irbisa začaly vznikat teprve v posledních desetiletích. V říjnu 2013 v kyrgyzském Biškeku podepsali zástupci všech 12 zemí, na jejichž území areál irbisa zasahuje, společnou deklaraci, na jejímž základě vznikl projekt Global Snow Leopard & Ecosystem Protection Program, který by měl do roku 2020 vytipovat napříč areálem výskytu nejméně 20 zdravých populací a zajistit jejich ochranu. Populace v zoologických zahradách čítá více než 500 jedinců a je považována za životaschopnou a stabilní. Plemennou knihu irbisa vede zoologická zahrada ve finských Helsinkách.

Irbis není obvyklé heraldické zvíře, přesto se vyskytuje například ve znaku ruské republiky Chakasie či měst Almaty a Biškek.

2018 až 2019

Levhart arabský či leopard arabský (Panthera pardus nimr) je poddruh levharta skvrnitého žijící ostrůvkovitě při okrajích Arabského poloostrova a v malé části Izraele. Jeho biotopem jsou většinou horské, skalnaté, aridní oblasti, v nichž se nacházejí v potřebném množství zdroje vody (cca 1 na vzdálenost 3 km). Jedná se o velmi světlý a malý poddruh, hmotnost dospělých jedinců jen málokdy převyšuje 30 kg. Kromě období páření žije samotářským životem, setkání s člověkem se pokud možno vyhýbá. Loví nejčastěji gazely, kozorožce, zajíce, damany, dikobrazy a rozličné menší živočichy. Když má možnost a chybí mu přirozená kořist, napadá i domácí zvířata. Ještě začátkem 20. století byl levhart arabský rozšířen na velké části Arabského poloostrova, v Palestině a na Sinaji, ale postupně se jeho teritorium fragmentovalo a počet jedinců rychle klesal. Celková populace dosahuje začátkem 21. století jen 170–320 dospělých jedinců (z toho asi 70 v chovaných v zajetí) a Mezinárodním svazem ochrany přírody je klasifikován jako kriticky ohrožený.