Portál:Komunistický režim v Československu/Článek/Archiv

Dosud uveřejněné články

Poručík v záloze Bohuslav Sleza (6. dubna 1900 – 13. října 1963) byl protinacistický a protikomunistický odbojář, příslušník odbojové organizace Obrana národa a její zpravodajsko-sabotážní skupiny známé jako Tři králové, přímý účastník Národního boje za osvobození, ÚVODu a Petičního výboru "Věrni zůstaneme". V létě 1948 s agentem Counterintelligence Corps Jaroslavem Grosmanem se přímo podílel na plánovaném únosu bývalého ministra spravedlnosti Prokopa Drtiny do ciziny (akce Granát 48).

Bohuslav Sleza se narodil 6.4.1900 v Holešovicích do chudé dělnické rodiny. Absolvent elektrotechnické průmyslovky, mechanik u firmy Letov, kde pracoval i za okupace. Slezova sestra Josefa Kochmanová byla v důvěrném vztahu s legionářem Josefem Balabánem, s nímž měla dceru Haničku.

Po mnichovské kapitulaci v roce 1938 významný moment pro vznik budoucího odboje představovala skutečnost, že do politiky začali velmi aktivně vstupovat příslušníci armády, kteří až do té doby přísně dodržovali povinnou apolitičnost. Podobně jako v ostatních součástech společnosti, tak i v armádě začaly vznikat četné neformální diskusní a politizující kroužky.

Jedna z takových nejvýznamnějších skupin se již od podzimu roku 1938 začala scházet v Praze 6 - Dejvicích v bytě pplk. Josefa Balabána v ulici Na Hutích č. p. 1, případně v legionářské restauraci Bajkal na Vítězném náměstí (dnešní Dům armády Praha). V rámci této neformální skupiny se společně setkávali bývalí příslušníci zahraničních československých, především ruských, legií z doby 1. světové války plk. Josef Churavý, pplk. Josef Balabán, pplk. Josef Mašín, mjr. RNDr. Josef Jedlička, mjr. Alois Janotka a rovněž, v té době již záložní důstojníci, Bohuslav Sleza, Gustav Svoboda a Otakar Schideck (není bez zajímavosti, že se až na výjimky jednalo o bývalé nebo stávající příslušníky dělostřelectva).

Vladimír Kruba (12. července 1950 – 20. srpna 1969, Praha) byl jednou ze tří pražských obětí při potlačování demonstrací (20. srpna 1969 a 21. srpna 1969) k 1. výročí obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy (resp. k 1. výročí sovětské okupace).

Vladimír Kruba se narodil 12. července 1950, bydlel ve Veletržní ulici v Praze 7 a živil se jako elektrikář v podniku Československé automobilové opravny (ČSAO).

V Praze na Václavském náměstí u pomníku svatého Václava se scházeli lidé každý den v podvečer a to již od 16. srpna 1969 a každý den jich bylo více. Dne 20. srpna 1969 jejich množství kulminovalo a posléze vyústilo v centru Prahy v mohutné střety mezi demonstranty a zasahujícími pořádkovými jednotkami.

K první střelbě ostrou municí do demonstrantů došlo v Králodvorské ulici, která se nachází za Prašnou branou, spojuje severní část náměstí Republiky, přetíná křižovatku ulic U Obecního domu a U Prašné brány, aby nakonec skončila v Celetné ulicí. Jednotky Lidových milicí byly rozmístěny v prostoru na rohu ulice U Obecního domu, odkud jejich ozbrojení příslušníci začali samopaly střílet z nákladního automobilu do davu. V prostoru křižovatky ulic Králodvorská a „U Prašné brány“ byl střelbou (nejspíše se jednalo o „nepovedené varovné výstřely“) smrtelně zasažen osmnáctiletý zednický učeň František Kohout (průstřel hlavy a následné masivní poranění mozku) a o několik kroků dál (směrem do Rybné ulice, přesněji: na křižovatce ulic Rybná a Králodvorská; nejspíše odraženými střelami) devatenáctiletý elektrikář Vladimír Kruba. Vladimír Kruba utrpěl průstřel hrudníku, při němž byly zasaženy obě plíce, jícen i krajina srdeční. Byl odvezen co nejrychleji ochotným řidičem do nemocnice Na Františku, ale zdejší lékařská pomoc již byla marná. Tehdejší velitel zásahu nevydal pokyn k palbě, jednalo se nejspíše o vlastní iniciativu střelce / střelců, jehož / jejichž identita nebyla ani tehdy ani později odhalena.

Alois Suttý (1. března 1924, Německo – 12. duben 1951, Praha, Pankrácká věznice) byl účastník československého protikomunistického odboje. V letech 1949–1950 působil jako zpravodajský kurýr a převaděč. Spolupracoval přitom se skupinou Františka Wiendla z Klatov. Po zatčení byl odsouzen k trestu smrti a popraven v pankrácké věznici.

Alois Suttý se narodil roku 1924 do české rodiny žijící v Německu. V Československu žil od roku 1926. Po ustavení komunistické diktatury v únoru 1948 začal do Německa převádět osoby, které se cítily ohroženy. Po svém prvním zatčení byl roku 1949 odsouzen ke dvouletému trestu, ale už v dubnu 1949 se mu podařilo uprchnout. Po přechodu hranice do americké okupační zóny Německa se ocitl v uprchlickém táboře. V průběhu několika následujících měsíců Suttý uskutečnil několik přechodů do Československa. Ve své činnosti spolupracoval s protirežimní skupinou Františka Wiendla z Klatov. Mezi její další členy patřili mimo jiné Jiří Krbec, Jan Štork a Jan Prantl. Spolupráce s Wiendlem vznikla díky tomu, že se Suttý z vězení znal s jeho otcem Františkem Wiendlem st. Alois Suttý při svých cestách zejména převáděl osoby z Československa do Německa, pašoval dopisy a vzkazy i nedostatkové zboží. V srpnu 1949 na prosbu jistého Johna, pracujícího pro americkou zpravodajskou službu, převedl do Československa zpravodajského kurýra Václava Smrže, který však byl při plnění svých úkolů zatčen.

V listopadu 1949 byla část Wiendlovy skupiny zatčena. V prosinci 1949 Suttý do Německa převedl svou snoubenku Marii Cvachovcovou a v lednu 1950 se s ní oženil. Manželé se plánovali usadit v Kanadě. Mezitím však Suttý, opět na žádost Johnyho, do Československa převedl zpravodajského kurýra Stanislava Rachaře. Když byl Rachař v dubnu 1950 zatčen, Státní bezpečnost se mimo jiné dověděla, že převaděči využívali úkryt na statku rodiny Toušových v Pocínovicích. Příslušníci Státní bezpečností statek obsadili a vyčkávali. Dne 9. dubna 1950 se tu před přechodem do Německa zastavil Suttý v doprovodu další osoby. Když mu dveře statku otevřel neznámý člověk, Suttý se ihned bránil se zbraní v ruce a přitom postřelil příslušníka Jaroslava Špeierla. Přesto podlehl přesile a byl zatčen.

Evžen Plocek (29. října 1929 Jihlava – 9. dubna 1969 Jihlava) se v roce 1969 upálil na protest proti okupaci Československa a normalizaci, obdobně jako Jan Palach; jeho čin však nebyl tolik znám a ani dnes není tolik připomínán.

Pocházel z dělnické katolické rodiny, v mládí byl členem křesťanské tělocvičné jednoty Orel. Od roku 1943 se začal učit nástrojařem u firmy Lineol-Werke. Po svém vyučení nalezl profesní uplatnění jako nástrojař v tehdy nově založeném národním podniku Motorpal v Jihlavě, ve kterém zůstal zaměstnán až do své tragické smrti. Po absolvování základní vojenské služby v letech 1950–1952 se vrátil do Motorpalu. V roce 1953 byl zvolen za člena závodního výboru Revolučního odborového hnutí. Ve stejném roce se oženil se Zdenkou Dolínkovou, za necelé dva roky se jim narodil syn Jiří.

Roku 1955 se stal členem ústředního výboru ROH. V témže roce odešel z nářaďovny a ujal se řízení ZV ROH jako jeho předseda. V této funkci byl také přijat do KSČ. Večerně vystudoval střední školu strojnickou a v roce 1958 začal dálkově studovat dvouletý obor zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze. Po jejím ukončení zanechal činnosti předsedy ZV ROH. Začal pracovat jako referent obchodně technické služby a zanedlouho se stal vedoucím tohoto oddělení. V roce 1967 byl zvolen členem celozávodního výboru KSČ, kde patřil ke křídlu progresivistů.

Lev Prchala (23. března 1892 Slezská Ostrava – 11. června 1963 Feldbach, Rakousko) byl český generál a exilový politik. Během první světové války byl v roce 1916 jako nadporučík rakousko-uherské armády zajat na východní frontě. Již dalšího roku vstoupil do Československých legií v Rusku, v jejichž řadách se účastnil bojů proti německým vojskům a později proti Rudé armádě.

Zpět do své vlasti se dostal v roce 1920 přes Vladivostok. Po studiu na vysoké válečné škole v Paříži působil v několika funkcích v československé armádě. V roce 1925 se stal brigádním generálem, 1928 divizním generálem a 1936 armádním generálem. V době Mnichovské krize velel 4. armádě, která měla bránit jižní Moravu. Stavěl se důrazně proti kapitulaci, navštívil i Edvarda Beneše, aby mu tlumočil svůj názor, a účastnil se i příprav státního převratu, který měl rozhodnutí o kapitulaci zvrátit; převrat se nakonec neuskutečnil.

Československý pavilon na Světové výstavě 1958 v Bruselu (Expo 58), též Bruselský pavilon, byl velký výstavní pavilon, který prezentoval návštěvníkům výstavy poválečný život v Československu, člověka, který v něm žije, jeho práci a odpočinek, kulturu a umění této země.

Pavilon tvořený několika budovami byl navržen do prostředí parku se vzácnými dřevinami a tomu byla přizpůsobena jeho architektura. Architektonický návrh pavilonu a restaurace vypracovala trojice architektů František Cubr, Zdeněk Pokorný a Josef Hrubý. Stavba svým charakterem dokonale zapadla do okolní přírody a doslova se s ní prolínala. Návštěvníkům umožnila zůstat v kontaktu s přírodou a zárověň obdivovat architektonicky propracované budovy vyznačující se střídajícími se velkými prosklenými a plnými plochami. Celkový dojem ještě umocňovalo důmyslně projektované venkovní osvětlení.

Československo na Expu v Bruselu představilo nejen množství uměleckých či průmyslových výrobků, ale také řadu originálních nápadů, včetně projektu Laterny magiky nebo Polyekranu. Celkový scénář výstavní expozice navrhl ve spolupráci s dalšími výtvarníky Jindřich Santar.

Československý pavilon získal velké mezinárodní uznání a řadu ocenění, včetně Zlaté hvězdy za nejlepší pavilon. Za půl roku trvání výstavy navštívilo národní pavilon šest milionů lidí. Československá pošta vydala poprvé ku příležitosti konání Expa několik známek s motivy národního pavilonu a výrobků. Jejich autory byli Karel Svolinský a František Hudeček.

V návaznosti na úspěch v Bruselu je pozdně modernistický projev v Československu, zejména v užitém umění a designu, na přelomu 50. a 60. let 20. století označován jako bruselský styl.

Eduard Ingriš (11. února 1905 Zlonice – 12. ledna 1991 Reno, Nevada, USA) byl český hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf.

Narodil se ve Zlonicích u Slaného. V mladí se pokoušel studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a také na konzervatoři. Ještě v Československu se stal uznávaným hudebním skladatelem. Během pobytu na Svatojánských proudech, kde vlastnil chatu, napsal v roce 1931 svou nejznámější píseň Teskně hučí Niagara. Byl autorem mnoha písní a také napsal hudbu k jedenácti filmům (např. k filmu The Gallant One). Kromě toho napsal i šedesát operet, nejúspěšnější Rozmarné zrcadlo dosáhla 1600 repríz. V roce 1944 byl uvězněn gestapem. Na svobodu byl propuštěn po třech měsících. V roce 1947 odjel do Argentiny, ale než tam stačil dorazit, tak z něho Komunistický režim v Československu při zastávce v Brazílii udělal vetřelce s prošlým vízem. Proto se rozhodl, že se do vlasti po únoru 1948 již nevrátí. Z brazilského Belému se plavil po Amazonce a nakonec se po devíti měsících přes Andy a na falešné doklady dostal do Limy, kde se usadil a stal se vyhledávaným fotografem a kameramanem. Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže a jeho fotografie uveřejňovaly i tak významné časopisy, jako Time a Life. Ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy. Spolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře, setkal se také se známými českými cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem. Natočil jediné záběry z jejich pouti po Jižní Americe, kde jsou zachyceni oba cestovatelé současně.

Rudolf Slánský (31. července 1901 Nezvěstice – 3. prosince 1952 Praha) byl československý komunistický politik, dlouholetý člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a generální tajemník ÚV KSČ (1945–1951). Popraven byl v rámci politických procesů počátkem 50. let 20. století.

Narodil se v roce 1901 v Nezvěsticích na Plzeňsku, v rodině židovského obchodníka Šimona Slánského. Slánský absolvoval gymnázium v Plzni. Hned po konci první světové války odešel do Prahy. Začal se stýkat s levicově zaměřenými intelektuály. Byl rovněž aktivní ve skautském hnutí, konkrétně v sionisticky orientovaném oddílu Techelet lavan. V roce 1921 se od Československé sociálně demokratické strany dělnické odtrhlo tvrdé levicové jádro a vytvořilo Komunistickou stranu Československa. Téhož roku se členem strany stal Slánský. Od poloviny roku 1925 do ledna 1929 působil v různých stranických funkcích v Ostravě. V roce 1929 na V. sjezdu KSČ získalo moc stalinistické jádro kolem Klementa Gottwalda. Po V. sjezdu KSČ byl vedoucím tajemníkem v Praze (I. kraj) a členem ÚV KSČ. Stranu opustila velká část zakládajících členů a následné volby skončily pro KSČ výraznou ztrátou. Avšak Slánskému se tak otevřela cesta k moci a velice rychle začal stoupat ve stranických funkcích nahoru.

Marta Kubišová (* 1. listopadu 1942 České Budějovice) je bývalá česká zpěvačka, herečka a moderátorka, několikanásobná vítězka ankety Zlatý slavík a signatářka Charty 77. V souvislosti s ukončením své pěvecké kariéry obdržela v roce 2017 Českého slavíka pro výjimečnou osobnost české hudby.

Ke zpívání se dostala šťastnou náhodou, kdy ji při zpěvu u klavíru slyšel místní muzikant a objevil v ní talent. Na klavír se učila hrát jedenáct let, ale moc ji to nebavilo. Svou pěveckou kariéru začínala s taneční kapelou, kterou sestavili muzikanti z lázeňského promenádního orchestru Poděbrady. V roce 1961 se dostala až do finále soutěže „Hledáme nové zpěváky“. Později zpívala také s orchestrem pana Sedlatého v Nymburku při odpoledních čajích. V roce 1962 vyhrála konkurz do Stop divadla v Pardubicích, kde se seznámila s Bohuslavem Ondráčkem. V roce 1963 oba přešli do plzeňského Divadla Alfa (inscenace Ukradený měsíc od Ludvíka Aškenazyho, Černej sen a další).

V září 1964 se dostala díky Janu Schneiderovi do pražského divadla Rokoko, kde mělo na podzim premiéru pásmo Jana Schneidera Chan & Son. Začala se také objevovat i v televizi v pořadu Vysílá studio A. Její spolupráce s Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou začala na podzim 1965, kdy připravovali představení Čekání na slávu. Nazpívala původně francouzskou píseň „Loudá se půlměsíc“, která se pak stala jejím prvním hitem.

Stanislav Lachman (16. října 1921 Kladno – 5. února 2011 Jablonec nad Nisou) byl český designér. Je autorem přes 1200 nárhů průmyslových výrobků, z nich tři čtvrtiny byly realizovány. Výrobky podle jeho návrhů získaly 8 zlatých medailí na Mezinárodních veletrzích v Brně, zlatou medaili v Kolíně nad Rýnem (1973).

Se studiem začal na gymnáziu v Poličce, pak pokračoval na stavební průmyslovce v Hradci Králové. Udělal sice zkoušky na UMPRUM, ale jako ročník 1921 byl totálně nasazen na otrocké práce v „rajchu“, nejprve na stavbě železniční trati v Gethin, poté v muniční továrně jako kreslič a konstruktér, kde zaměstnávali i slepé dělníky. Podle jeho slov „vymýšlel jsem pro ně různé pomůcky a uvědomil jsem si, jak důležitá je u pracovního nástroje ergonomie.“ V Německu byl nucen pracovat tři roky.

Muzeum komunismu v Praze je komerční muzeum založené roku 2001, provozované společností Legacy s.r.o. Muzeum sugestivně představuje různé sféry života v Československu za komunistické éry, tedy od únorového puče 1948 do sametové revoluce v roce 1989.

Muzeum založil Glenn Spicker, Američan usazený v Česku, který sám sebe označuje za levičáka, ale také za antikomunistu. Při zakládání muzea vyzval KSČM, která sídlí nedaleko, zda nechtějí do muzea něčím přispět, ale na nabídku nereagovali. Muzeum bylo od počátku zaměřeno především na zahraniční turisty. Podle údaje z roku 2012 muzeum navštíví ročně 35 tisíc lidí.

Tématem expozice jsou každodenní život, politika, historie, sport, ekonomika, vzdělání, umění (zejména socialistický realismus), mediální propaganda, Lidové milice, armáda, policie (včetně Státní bezpečnosti), cenzura, soudní instituce a procesy a politické pracovní tábory atd.

Ucelenějšími sugestivními instalacemi jsou například dílna úderníka, školní třída, dětský pokoj či výslechová policejní místnost, socha Lenina v životní velikosti s rudým praporem v ruce, šibenice z pankrácké věznice, sbírka sošek z různých skladů, škol a úřadů. Vystaveny jsou různé dobové plakáty a předměty denní potřeby a přes 60 informačních panelů, na nichž je množství fotografií z archivu ČTK, Archivu bezpečnostních složek, Svazu PTP a z archivů předních českých fotografů. Součástí expozice jsou i krátká videa.

Felix Maria Davídek (12. ledna 1921 Chrlice – 16. srpna 1988 Brno) byl český katolický kněz, tajně vysvěcený biskup a zakladatel rozsáhlého společenství podzemní církve Koinótés.

Vystudoval teologii (1945), obhájil doktorát v oboru filosofie, pedagogika a psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (1948), vystudoval lékařství (bez závěrečných zkoušek), postgraduální studium na VŠE Bratislava (1971). Samostudiem se zabýval kybernetikou, teorií řízení, ekonomií. Plynně hovořil německy, anglicky, španělsky, polsky. V letech 1950–1964 byl vězněn. Po propuštění začal budovat rozsáhlé „podzemní“ teologicko-vzdělávací struktury. Pod vlivem dřívějšího komunistického teroru i sovětské okupace v roce 1968 a moderní teologie období Druhého vatikánského koncilu budoval paralelní církevní struktury a vysvětil tajné biskupy, desítky kněží včetně ženatých a také tři ženy, z nichž je známa jen Ludmila Javorová.

Narodil se 12. ledna 1921 v Chrlicích (dnes městská část Brno-Chrlice), pokřtil ho někdejší kaplan v Tuřanech, pozdější duchovní otec a spoluvězeň Dominik Pecka. Jeho otec Antonín byl lékárník, ale tomuto povolání se kvůli nedostatku peněz nevěnoval. Roku 1919 přišel i s rodinou do Chrlic z Přerova, byl zaměstnán u berního úřadu, kde se později stal ředitelem. Jeho matka Gabriela Alžběta byla učitelkou hudby. Tomuto povolání se rovněž nemohla věnovat tak, jak by si přála, neboť prodělala v mládí tuberkulózu, která jí až do konce života působila zdravotní obtíže. Měl dva sourozence – sestru Deboru a mladšího bratra Lea Antonína, který v dospělosti pracoval na katedře prehistorie brněnské univerzity.

Bořek Šípek (14. června 1949 Praha – 13. února 2016) byl světoznámý český výtvarník, architekt, designér a vysokoškolský učitel, známý zejména jako tvůrce skleněných uměleckých objektů a nábytku nebo jako hlavní architekt správy Pražského hradu z období prezidenta Václava Havla (1992–2002). Byl také uměleckým ředitelem společnosti Czech Deco Team – sdružení architektů, designérů, výrobců a dovozců designového nábytku, kteří se rozhodli spolupracovat na společných realizacích a přispět k propagaci českého designu.

Narodil se 14. června 1949 v Praze. Dětství Bořka Šípka ovlivnilo směrem k samostatnosti a odpovědnosti. Jako sedmiletý se musel vyrovnat se smrtí svého otce a o devět let později pak zemřela i jeho matka. (Oba jeho rodiče zemřeli na rakovinu.) Do rodiny Roubíčkových jej přivedla jeho spolužačka (dcera pana Roubíčka) Michaela Lesařová–Roubíčková. Bořkovým poručníkem se stal René Roubíček, sklářský mistr, který přispěl k tomu, že si Bořek Šípek na prahu dospělosti zvolil sklářství jako svůj obor.

V roce 1968, po absolvování umělecké průmyslovky, jako devatenáctiletý emigroval se svou sestrou. V Německu působil do roku 1983. Zde vystudoval architekturu (v Hamburku) a zároveň s tím studoval i filosofii (ve Stuttgartu). V roce 1979 získal doktorát na Fakultě architektury na Technické univerzitě v Delfách. Hovořil pěti jazyky.

Veleslav Wahl (15. května 1922 Praha – 16. června 1950 Praha) byl český ornitolog a účastník odboje proti nacismu a proti komunismu. Byl popraven komunistickou justicí.

Narodil se 15. května 1922 v Praze do finančně dobře situované rodiny předního pražského právníka JUDr. Veleslava Wahla (9. dubna 1891 – 7. července 1942). Od mládí projevoval zájem o přírodu. Některá jeho ornitologická pozorování mu byla zveřejněna (coby odborné články) v časopise „Československý ornitholog“ již v době, kdy mu bylo teprve 15 let. Pozorování prováděl v nejbližším okolí Bělé pod Bezdězem, kde měla rodina Wahlových v polesí „Pankrác“ větší hájovnu. Tento objekt zakoupil jeho otec již v době první Československé republiky a v průběhu let se sem sjížděli i významní činitelé pražského společenského a kulturního života, vedly se zde i politické diskuse, do nichž byl postupně vtahován i mladý Veleslav. Ostatně přírodovědě, zvláště pak ornitologii se věnoval také během svých středoškolských studií (absolvoval Státní reálné gymnázium v Praze XII, maturoval v roce 1940 a po maturitě absolvoval ještě abiturientský kurz).

Dana Němcová, vlastním jménem Danuška Němcová, (14. ledna 1934 Most – 11. dubna 2023) byla česká psycholožka, kritička a disidentka komunistického režimu, jedna z prvních signatářek Charty 77, v níž později také vykonávala roli mluvčí, a spoluzakladatelka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Po sametové revoluci byla v letech 1990–1992 poslankyní Sněmovny národů a Sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum, později za Občanské hnutí.

V demokratickém zřízení se zasazovala zejména o psychologickou a právní pomoc uprchlíkům, byla členkou správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (předtím působila i jako její předsedkyně). V roce 1998 jí bylo uděleno státní vyznamenání Medaile Za zásluhy I. stupně. V roce 2013 obdržela osvědčení o účasti ve třetím odboji. Cenu Arnošta Lustiga obdržela za rok 2016. Den před státním svátkem Den boje za svobodu a demokracii 16. listopadu 2021 převzala čestné občanství hlavního města Prahy. Nejvyšší osobní vyznamenání udílené hlavním městem jí v Brožíkově sále Staroměstské radnice předal náměstek pražského primátora Petr Hlubuček. Byla oceněna za mimořádné činy spojené s osobním hrdinstvím v protikomunistickém odboji.

Bedřiška Synková, provdaná Hoffmannová, skautskou přezdívkou Bejbina, (* 7. března 1935) je česká skautka, odsouzená v roce 1954 pro velezradu, protože ilegálně vedla skautský oddíl v Praze-Radlicích. Její portrét se díky sochařce Marii Uchytilové dostal na rubovou stranu československé jednokorunové mince, která platila od 2. září 1957 do 30. září 1993. V roce 1968 emigrovala tehdy již vdaná Bedřiška Hoffmannová se svým manželem a jednoročním synem do Švýcarska, kde žije dosud.

Josef Robotka (25. února 1906 Tasov – 12. listopadu 1952 Praha) byl podplukovník generálního štábu Československé armády a v době druhé světové války účastník protinacistického odboje kdy byl spoluzakladatelem Rady tří. Po únorovém převratu byl popraven komunistickým režimem. Po listopadu 1989 byl rehabilitován a in memoriam mu byla udělena hodnost generálmajora.

Po ukončení reálné školy a složené maturitní zkoušce absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, kde získal hodnost poručíka pěchoty. Po absolvování Vysoké školy válečné v Praze působil od jara 1938 ve funkci přednosty výcvikové skupiny na štábu VI. sboru v Košicích. Po maďarském záboru v listopadu 1938 byl evakuován do Spišské Nové Vsi, kde sloužil až do německé okupace. Již 1. dubna 1937 byl povýšen do hodnosti kapitána a k 15. březnu 1939 přeložen do skupiny důstojníků generálního štábu.

Modrá knížka byl v Československu a později České republice i ve Slovenské republice průkaz o neschopnosti k vojenské činné službě, dříve průkaz o osvobození od vojenské povinnosti. Jinak řečeno, držitel modré knížky byl zbaven branné povinnosti, tedy nebyl odveden k povinnému vojenskému výcviku a základní vojenské službě ani zařazen do zálohy. Potvrzení vydávala odvodová komise vojenské správy, zpravidla na základě posudků od odborných lékařů. Obvyklý postup byl, že branec vyplnil podrobný dotazník o svém zdravotním stavu a nechal si jej potvrdit u svého dorostového lékaře, který jej podle obsahu dotazníku a anamnézy brance poslal na odpovídající odborná vyšetření. S těmito posudky se pak branec dostavil v určený termín k odvodní komisi.

V mnohých dílech filmu a literatury nalezneme na Modrou knížku odkazy. Karel Plíhal měl ve svém repertoáru písničku Modrá knížka, která ironicky pojednává o zoufalství mladého muže, který dostal modrou knížku: „Celej svět je náhle beznadějně šedý, bloudím ulicemi zoufalý a bledý, všude vidím mládež odvedenou, veselou a bodrou a jenom mně dali knížku modrou.“ Text k písničce napsal pro svoji hudební skupinu Plíharmonyje, se kterou působil po svém návratu ze základní vojenské služby (1980). v roce 1992 vyšla na Plíhalově albu Takhle nějak to bylo...

Antonín Vysloužil (12. února 1890 Věrovany – 9. prosince 1945 vyhozen z vlaku u Kolína) byl český katolický kněz, kaplan (1918 – 1923), administrátor farnosti (1923) a farář (1923 – 1945) ve Vizovicích, starosta Vizovic (od 1925) a čestný konzistorní rada.

Za druhé světové války spolupracoval s protinacistickým odbojem a podporoval Židy. Byl odpůrcem komunistů a po válce kritizoval zejména fakt, že se na Zlínsku v jejich straně na čelních postech (a tudíž i na vedoucích pozicích místní samosprávy) prosadili různí tzv. partyzáni a konfidenti gestapa a dalších nacistických úřadů.

Po válce se pokoušel pomoci bývalému německému žalobci Kurtu Blaschtowitschkovi a jeho ženě Marii, kteří za druhé světové války měli vědomosti a důkazy o konfidentech gestapa, kteří v řadách komunistů po válce ovládli významné posty ve Zlíně (Blaschtowitschka udání na čelní osobnosti protinacistického odboje na Zlínsku dál nepředal).

Jelikož se Vysloužil nedal zkorumpovat ani zastrašit a stále se pokoušel dosáhnout odvolání a obžaloby řady komunistických pohlavárů ze Zlína (stále disponoval rozsáhlou sbírkou důkazů, včetně vlastnoručně sepsaných udání, které dotyční předtím podali Blaschtowitschkovi), dva příslušníci zlínské komunisty ovládané „partyzánské“ organizace (jejíž vedení bylo prolezlé bývalými konfidenty gestapa) jej na příkaz vedoucích představitelů zlínských komunistů zavraždili (vyhodili z jedoucího rychlíku), když i s důkazy cestoval do Prahy za právním zástupcem. Složky s důkazy později komunisté použili k vydírání a upevnění pozic komunistů ve Zlíně.

(c) Bundesarchiv, Bild 183-1983-0602-023 / CC-BY-SA 3.0

Akce Asanace byl krycí název pro operaci StB z přelomu 70. a 80 let 20. století, pomocí které chtěl komunistický režim v Československu donutit nepohodlné lidi, zejména signatáře Charty 77, k odchodu z Československa. Při akci byly použity různé formy psychického i fyzického nátlaku a vydírání. V rámci akce Asanace byli k emigraci nuceni např. Milan Hlavsa, Jaroslav Hutka, Svatopluk Karásek, Václav Malý, Karol Sidon, Karel Trinkewitz, Petr Cibulka, Pavel Landovský nebo Radko Pavlovec.

21. prosince 1977 vydal tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina rozkaz „Docílit úplného rozložení a izolace hlavních organizátorů akce Charta 77 od ostatních signatářů, u vytipovaných organizátorů této akce dosáhnout vystěhování z ČSSR.“ StB se zaměřovala zejména na mladší a méně známé disidenty, protože ti nebyli tolik na očích a jejich perzekuce nevyvolávala takové protesty. Obvyklé metody nátlaku bylo fyzické násilí a vydírání. Těm, kdo se nakonec rozhodli emigrovat, StB zajistila bezproblémové vyřízení všech potřebných formalit. Nejintenzivnější nátlak vyvíjela StB v letech 1980–1981, kdy se obávala spojení Charty 77 s polskou Solidaritou.

Tímto způsobem bylo donuceno k emigraci 280 signatářů Charty 77, t.j. asi 15 % z celkového počtu. Mezi nimi byli například Vratislav Brabenec, Jaroslav Hutka či Svatopluk Karásek.

Mladý svět byl týdeník, který vycházel od roku 1959. Do roku 1970 jej vydával Československý svaz mládeže (ČSM) ve svém účelovém (od r. 1964 hospodářském) zařízení, v nakladatelství a vydavatelství Mladá fronta (MF). Ta se v roce 1970 stala hospodářským zařízením Socialistického svazu mládeže, nové jednotné mládežnické organizace.

Mladý svět byl jedním z nejčtenějších československých časopisů – v nejpříznivějších dobách vycházel ve statisícových nákladech. Po celou dobu své existence (míněno 1959–1993) patřil k nejvýraznějším společenským týdeníkům. V podmínkách tiskové nesvobody se pokoušel o progresivní žurnalistiku z hlediska témat i z hlediska žánrů.

V Mladém světě působila řada významných novinářů – například český fejetonista Rudolf Křesťan (Pracoval v redakci od roku 1964, nejprve v kulturní rubrice, později jako reportér, od roku 1986 jako redaktor v oddělení dopisů, v roce 1990 se stal zástupcem šéfredaktora a byl zvolen předsedou představenstva a. s. Mladý svět.), publicista Petr Hora-Hořejš, scenárista a spisovatel Radek John, reportér Josef Velek a další. Zejména svými rozhovory se zahraničními umělci a vědci přispíval Petr Adler.

Působili v něm například fotožurnalisté Oldřich Škácha, Leoš Nebor, Jan Bartůšek, Pavel Dias, Miroslav Hucek, Karel Cudlín, Miroslav Zajíc nebo Jan Šibík. Publikovali nejen záběry ze všedního dne, ale také několikastránkové reportáže a fotoeseje ze života mladých lidí, záběry z celého Československa i momentky z cest.

Památník tří odbojů se nachází v Mašínově statku v Lošanech na Kolínsku v rodném domě generála Josefa Mašína (na adrese Lošany číslo popisné 1, 280 02 Kolín). Na základě životních příběhů členů selské rodiny Mašínů (Josef Mašín v československých legiích na Rusi; odbojová skupina Tři králové a Skupina bratří Mašínů) v průběhu 20. století památník připomíná trojici klíčových období v boji za svobodu, nezávislost a demokracii v československých dějinách.

V pražském bytě historika Jaroslava Čvančary byl 23. srpna 2017 zahájen projekt Památníku tří odbojů. Setkání se účastnila nejen Zdena Mašínová, ale i její přátelé (publicistka Olga Bezděková-Rejtharová, historik Petr Blažek, Ing. Jiří Klepsa, historik a nakladatel Jiří Padevět, režisér, dokumentarista a kameraman Martin Vadas), ale i architekt a pedagog Tomáš Hradečný z Fakulty architektury ČVUT Praha.

V té době již bylo zřejmé, že od sametové revoluce trvající právní spory o vlastnictví rodného statku Josefa Mašína skončily a objekt se dostal od roku 2018 do vlastnictví Zdeny Mašínové. Téhož roku také vznikl zapsaný spolek s názvem Mašínův statek – památník tří odbojů se sídlem na adrese Lošany číslo popisné 1, jehož cílem je uchování památky a odkazu generálmajora Josefa Mašína a jeho rodiny prostřednictvím veřejně přístupného Památníku tří odbojů. Na jaře roku 2022 převedla Zdena Mašínová statek na tento spolek.

Stalinův pomník bylo žulové sousoší v Praze na Letné. Bylo postaveno na počest sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina v období poválečného kultu osobnosti a na svém místě stálo v letech 1955–1962. Bylo největším skupinovým sousoším v Evropě. Mohutná podsklepená terasa pomníku stojí na místě dosud, roku 1991 byl na ni umístěn metronom sochaře Vratislava Karla Nováka.

Podle plánů z roku 1912 měl na místě vzniknout pomník zakladatelů Sokola Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. Tento pomník ale nikdy nevznikl. Před započetím výstavby Stalinova pomníku se na místě nacházel nově postavený stadion fotbalového klubu SK Slavia Praha. Kvůli výstavbě pomníku byl ale stadion prakticky ihned po dostavění zbořen. Stavba pomníku byla zahájena 22. prosince 1949 za účasti Antonína Zápotockého. Vlastní práce na sousoší začala ale až v únoru 1952 a celé pak bylo odhaleno, pod heslem „Svému osvoboditeli – československý lid“, po setmění 1. května 1955, tj. po smrti Stalina a nedlouho před Chruščovovou kritikou Stalinova kultu osobnosti.

Sochařem byl Otakar Švec, architekty Jiří Štursa a jeho manželka Vlasta Štursová, kteří řešili podstavec a okolí pomníku. Švec a Štursa před válkou pracovali na projektu pomníku prezidenta T. G. Masaryka v témže místě. Projekt umístil pomník na dobře viditelné místo nad letenské vyústění Čechova mostu. Byl ztvárněn jako řada za sebou stojících postav v čele s Josifem Stalinem, za nímž stály postavy pracujících. Po Stalinově levé ruce to byli zástupci sovětského lidu (dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec) a po jeho pravé ruce pak zástupci lidu československého (dělník, rolnice, novátor a vojín). Dvě z postav měly konkrétní podoby, a to Julia Fučíka a Ivana Vladimiroviče Mičurina.

Václav Švéda (26. dubna 1921 Pivín – 2. května 1955 Praha) byl protikomunistický odbojář, člen skupiny bratří Mašínů.

Narodil se v Pivíně u Prostějova jako prvorozený syn drobným zemědělcům Františku Švédovi a Hedvice, rozené Adamcové. Jeho mladšími bratry byli Zdeněk (*1922) a Vratislav (*1927) a i přes skromné poměry mu rodiče umožnili studovat - nejprve v Olomouci a poté gymnázium v Kolíně, kde žila jeho teta.

Na začátku 2. světové války se chtěl připojit k československým jednotkám v zahraničí. Nicméně při pokusu o překročeni hranic Protektorátu byl zatčen gestapem a poté, co v roce 1940 uprchl a pod falešnou identitou se skrýval v Německu, aby původní plán naplnil cestou přes Švýcarsko, byl opět zadržen a v roce 1942 odsouzen berlínským soudem na 15 let vězení. Zde se také v roce 1945 dočkal konce války. Po návratu do Československa dokončil gymnázium. V Kolíně se usadil a seznámil se zde se svojí budoucí manželkou Ludmilou; Ludmila byla adoptovanou dcerou příbuzných Josefa Mašína staršího, kteří vlastnili statek v nedalekých Lošanech. Ihned v roce 1946 se vzali a v následujícím roce převzali správu nad hospodářstvím. Ve stejném roce se rovněž při příležitosti odhalování pomníku Josefa Mašína st. v Lošanech seznámil s jeho syny Ctiradem a Josefem.

Spartakiáda byl v Československu název pro hromadná veřejná tělocvičná vystoupení. První Spartakiády organizovala za první republiky levicová odnož dělnických tělovýchovných jednot. V totalitním Československu se konaly spartakiády od roku 1955 do roku 1985 pravidelně každých 5 let, mimo roku 1970 (pokusy o obnovení Sokola vyvolávaly odpor již před 21. srpnem 1968 a konání XII. všesokolského sletu na Strahově v roce 1970 bylo definitivně znemožněno vpádem okupačních vojsk do Československa). Tradice spartakiád navazovala na všesokolské slety, pro které byl v roce 1926 postaven Velký strahovský stadion (Masarykův), a na 1. dělnickou spartakiádu, kterou pořádala levicová Federace dělnických tělovýchovných jednot roku 1921 na pražských Maninách.

Akce s názvem spartakiáda se konaly v Sovětském svazu a Německé demokratické republice. Spartakiády spočívající v hromadných gymnastických vystoupeních i soutěžích v amatérském i profesionálním sportu se konaly také v Albánii v letech 1959, 1969, 1974, 1979, 1984 a 1989. V současné době velkolepé masové tělocvičné přehlídky s ideologickým podtextem pěstuje zejména Severní Korea a Čína.

André Simone, vlastním jménem Otto Katz (27. května 1895 Jistebnice – 3. prosince 1952 Praha), byl novinář, spisovatel a politický pracovník. V odboji proti nacismu používal i pseudonym Rudolf Breda.

Narodil se jako nejmladší ze tří synů v rodině obchodníka s látkami Eduarda Katze (*1864) a jeho manželky Otilie (*1879), rozené Schulhofové, v Jistebnici v rozvětvené větve Katzů. Když bylo Ottovi pět let, rodina se přestěhovala do Prahy, kde otec přijal místo vrchního inspektora v obchodní pojišťovně Assicurazioni generali, v roce 1903 matka odvezla syny do Znojma. Po studiu a po skončení 1. světové války se na přelomu let 1918/1919 zúčastnil revolučních událostí v Německu.

V roce 1924 začal v Berlíně pracovat v redakci levicového Das Tagebuch, v 1927 byl provozním ředitelem avantgardního Proletářského divadla v Berlíně (založil Erwin Piscator). Od 1929 byl Otto Katz zaměstnán v nakladatelství Mezinárodní dělnické pomoci, které vedl Willi Münzenberg (1889-1940; šéf propagandy německé KS) a který ho později (1932) vyslal do Moskvy. Zde jako člen Kominterny prošel školením a stal se (?byl?) agentem OGPU (sovětská tajná služba).

Stanislav Valehrach (30. dubna 1941 Kovalovice – 21. srpna 1969 Brno) byl jednou ze dvou brněnských obětí při potlačování demonstrací k 1. výročí obsazení ČSSR vojsky Varšavské smlouvy (resp. sovětské okupace).

Tehdy bylo v Brně pořádkovými silami při „eliminaci“ demonstrací postřeleno celkem 8 osob a byli zde i dva mrtví: osmnáctiletá Danuše Muzikářová a osmadvacetiletý Stanislav Valehrach. Stanislav Valehrach se vracel přes centrum Brna domů z práce (byl dřevomodelářem). V Orlí ulici jej u bývalého kláštera voršilek zasáhla zezadu kulka přímo do srdce. Jeho pohřbu se účastnily stovky lidí navzdory skutečnosti, že tento smuteční akt byl monitorován příslušníky tajné Státní bezpečnosti (StB). Střílel buď někdo z milicionářů nebo z příslušníků SNB, neboť vojáci základní služby byli vyzbrojeni samopaly. Pachatelé střelby nebyli nikdy vypátráni.

Československý svaz protifašistických bojovníků (ČSSPB) byla společenská organizace československých účastníků národně osvobozeneckého boje a boje proti fašismu v letech 1914–1945. Vznikl v roce 1951 pod původním názvem Svaz protifašistických bojovníků (SPB) sloučením českých a slovenských odbojových organizací, roku 1969 vznikl federální československý svaz, který zastřešoval Český svaz protifašistických bojovníků (ČSPB) a Slovenský zväz protifašistických bojovníkov (SZPB). Svazy byly členy Národní fronty, po roce 1990 na český svaz navázal Český svaz bojovníků za svobodu.

Po druhé světové válce vznikly v českých zemích dvě organizace účastníků odboje: Svaz osvobozených politických vězňů a pozůstalých (SOPVP) a Svaz národní revoluce (SNR). Obnovena byla Československá obec legionářská (ČsOL), založená po první světové válce. Na Slovensku vznikl Zväz protifašistických politických väzňov a ilegálnych pracovníkov, Zväz slovenských partizánov a Zväz vojakov Slovenského národného povstania. Na ustavujícím sjezdu v Praze se v květnu 1948 v českých zemích sloučily jednotlivé odbojové organizace (SOPVP, SNR, Svaz partyzánů, ČsOL) ve Svaz bojovníků za svobodu (SBS), a na Slovensku ve Zväz ľudových protifašistických bojovníků (SĽUB). V listopadu 1951 splynuly oba svazy administrativně na slučovací konferenci v Praze s 200 delegáty ve Svaz protifašistických bojovníků (SPB). V roce 1952 se SPB prohlásila za dobrovolnou organizaci a byl schválen její organizační řád. SPB se řídil organizačním řádem až do roku 1957, kdy byly schváleny jeho stanovy. Do roku 1969 se uskutečnily celkem čtyři sjezdy SPB.

Vladimír Drápal (* 27. března 1964 Louny; zvaný Lábus) je kurátor, občanský aktivista, regionální politik, vydavatel a publicista. Před rokem 1989 byl aktivní v disentu, poté se angažoval na nejrůznějších úrovních v kultuře. Založil rockové kluby Mandarin (1992–1997) a Opera (1999–2002), v letech 2003–2018 byl ředitelem Vrchlického divadla v Lounech. Od roku 2019 pracuje jako kurátor a produkční Galerie města Loun a zabývá se pořádáním kulturních akcí. V roce 2001 založil vydavatelství nezávislé kultury Guerilla Records, které vydává zejména alternativní rock a undergroundovou hudbu.

Narodil se v politicky konformní rodině. Jeho stejnojmenný otec (1939–1987) byl v letech 1976–1987 předseda Městského národního výboru v Lounech, matka Marta rozená Macková učila na základní škole český jazyk a dějepis. Její otec Bohuslav Macek působil v letech 1953–1963 rovněž jako předseda Městského národního výboru v Lounech. Drápalovo světonázorové přesvědčení však bylo zcela jiné. V 80. letech udržoval blízké kontakty s lidmi z okruhu Charty 77. Podílel se na organizování tajných koncertů, distribuci samizdatových tiskovin a nahrávek, podpoře nespravedlivě vězněných, publikoval v undergroundových magazínech, jako např. Vokno či INFOCH. V té době vznikla jeho přezdívka Lábus.

Státní bezpečnost na něj v červnu 1987 založila svazek v kategorii prověřovaná osoba, který ještě téhož roku převedla do kategorie nepřátelská osoba II. stupně. Dne 6. září 2017 obdržel od Ministerstva obrany České republiky Pamětní odznak účastníka odboje a odporu proti komunismu.

Drápal se v neděli 26. listopadu 1989 účastnil v Lounech zakládající schůzky aktivistů, z níž posléze vzniklo místní Občanské fórum. Zprvu působil v jeho kulturní komisi, posléze přešel do tiskové, která vydávala Zpravodaj OF. V listopadu 1990 kandidoval za Lounskou občanskou koalici v obecních volbách. Byl zvolen a v období 1990–1994 byl členem zastupitelstva města Loun. V letech 1991–1992 zasedal v redakční radě lounského kulturně-politického měsíčníku Aréna – Bez bázně a svobodní, kterému poskytl rozhovor i Václav Havel.

(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY 4.0

Dům módy je obchodní dům v neofunkcionalistickém stylu v horní části Václavském náměstí, na adresách Václavské náměstí 804/58 a Krakovská 804/26, 110 00 na Novém Městě, Praha 1 postavený na původní parcele domu U Kominíků/U Nigrinů jako sídlo prodeje textilu a látek. Budova vznikla v letech 1954 až 1956 podle návrhu architekta Josefa Hrubého.

Na parcele původně stál rohový barokní dům U Kominíků, také nazývaný U Nigrinů, s kavárnou v přízemí. Podobných byla tehdy spolu s hostinci a hotely na Václavském náměstí celá řada. Budova byla roku 1913 zbořena a na jejím místě vyrostl roku 1914 několikapatrový bytový a kancelářský secesní dům. Kavárnu přemístěnou do prvního patra navštěvoval se svými přáteli také T. G. Masaryk.

V přízemí domu sídlil posléze proslulý obchod s látkami a galanterie Prokop a Čáp. Spolu s módními krejčovstvími Hany Podolské a Arnoštky Roubíčkové v nedalekém luxusním obchodním paláci Koruna, krejčovstvím Oldřicha Rosenbauma, Vendelína Mottla v nedalekém Mottlově domě u Jungmannova náměstí či salónem J. Novák v obchodním domě U Nováků ve Vodičkově ulici dotvářela prodejna kolorit Václavského náměstí jakožto hlavního módního centra hlavního města ČSR.

Mánička (nebo také vlasatec) je v Česku označení pro mladého muže s dlouhými vlasy, jenž obvykle vyznává rockové hodnoty nebo hodnoty undergroundu. Mezi ně patří potřeba svobody a z ní plynoucí většinový postoj těchto skupin proti totalitě. V době minulého režimu tak byli oficiálními úřady Československa kvůli těmto postojům a svému neupravenému vzhledu řazeni na úroveň výtržníků a příživníků. Kroky proti nim, jejich shromážděním a kulturním akcím podnikal stranický aparát, Veřejná bezpečnost i Státní bezpečnost. Na stejnou úroveň se tehdy stavěli také tzv. páskové vyznávající podobné hodnoty a nosící kratší účesy, inspirované např. Elvisem Presleyem.

Móda dlouhých vlasů se v Československu objevila v roce 1963. Inspirovaly ji Velká Británie britské kapely The Beatles a The Rolling Stones. Významnou událostí, která v roce 1965 zvýšila oblibu dlouhých vlasů mezi mladými muži v Československu, byla návštěva Allena Ginsberga v Praze. Komunistická vláda v té době povolila uspořádat majáles, kterého se zúčastnilo několik tisíc lidí a jehož králem byl zvolen právě A. Ginsberg. V roce 1964 nosilo dlouhé vlasy několik desítek mužů, v roce 1966 jich již byly více než čtyři tisíce.

Obliba dlouhých vlasů v té době vycházela především z náklonnosti k rockové hudbě, šlo o také o generační vymezení. Zprvu se nejednalo o nějakou formu protestu proti komunistické moci a životu v totalitním režimu. Komunisté ale považovali vlasaté muže za nebezpečné a různě je perzekvovali, často za použití násilí.

Ve druhé polovině roku 1966 uskutečnily orgány tehdejší komunistické moci rozsáhlou akci, při níž násilím ostříháno 3976 lidí. 86 z nich bylo dívek, tzv. „společnic vlasatců“; ty byly navíc podrobeny různým ponižujícím prohlídkám. Přibližně 40 % evidovaných osob bylo nedospělých, 60 % ve věku 18–26 let a jen několik osob z celkového počtu byli starších 26 let. Podle povolání bylo téměř 69 % dělníků s nižší kvalifikací nebo pomocných dělníků, přibližně 20 % učňů, 6 % studentů a zbytek ostatní povolání. Tato akce byla jednou z mnoha, které se periodicky od počátku padesátých let opakovaly pod heslem boje proti „chuligánství“.

Plukovník Luboš Hruška (20. července 1927, Plzeň – 30. června 2007, Plzeň) byl český voják, politický vězeň komunistického režimu a tvůrce proslulé Meditační zahrady v Plzni, která je koncipována jako Památník obětem zla. Její součástí je křížová cesta a kaple sv. Maxmiliána Kolbeho.

Luboš Hruška se narodil v roce 20. července 1927 v Plzni. Jeho středoškolská studia přerušila druhá světová válka, kdy byl jako šestnáctiletý nasazen k Luftschutzpolizei, což byla ponáletová služba k vyprošťování raněných a mrtvých obyvatel po leteckém bombardování. V roce 1946 dokončil středoškolská studia a nastoupil do Vojenské akademie v Hranicích. Jako mladý důstojník byl zařazen k vojenskému útvaru v blízkosti státních hranic a při pokusu o jejich překročení byl v roce 1949 zatčen.

Byl odsouzen k 18 letům těžkého žaláře, propadnutí veškerého majetku a zbavení občanských práv. Za neustálého nelidského týrání poznal věznice Špilberk, Pankrác, Bory, Opavu, Leopoldov, Ruzyni a jáchymovský pracovní tábor Bytíz u Příbrami.

Během vězeňských let se setkal s desítkami vězněných křesťanů, kněží a biskupů, díky jejichž svědectví přijal katolickou víru a nechal se tajně pokřtít tehdejším provinciálem jezuitů P. Františkem Šilhanem, který jej na křest také tajně připravoval.

Bohuslav Burian (16. října 1919, Brno – 29. dubna 1960, Mírov) byl katolický kněz a jedna z obětí komunistického teroru.

Narodil se v Brně jako syn řezníka a matky v domácnosti. Měl čtyři sourozence a postupně absolvoval obecnou školu, gymnázium a v roce 1938 nastoupil do kláštera augustiniánů. Chtěl být misionářem v Africe. V roce 1943 byl zatčen gestapem a za protinacistickou činnost nejdříve internován v brněnském táboře Pod kaštany, v rámci likvidace starobrněnského kláštera v Kounicových kolejích a pak vězněn v koncentračních táborech Auchwitz III, Golleschau a Ellrich. Už zde v zajetí proslul svojí odvahou, která ho neopustila ani v dalších dnech jeho života. Na konci války utekl z pochodu smrti.

Po válce pokračoval ve studiu teologie a 5. července 1947 byl v Brně vysvěcen na kněze a 6. července slavil primiční mši svatou v Dražovicích u Vyškova. Poté nastoupil místo kaplana ve Slavonicích. O svátku Božího těla (26. června) 1949 na Zelném trhu v Brně neváhal přečíst pastýřský list československých biskupů Hlas biskupů a ordinářů věřícím v hodině velké zkoušky namísto váhajícího biskupa Karla Skoupého (komunisté šíření a čtení listu zakázali pod hrozbou přísných trestů). Než ho příslušníci StB dokázali umlčet, byla většina textu přečtena. Byl zatčen a strávil 6 měsíců ve vyšetřovací vazbě v Příční ulici. Teprve po přímluvě generála Svobody dostal milost od prezidenta republiky a byl propuštěn.

Jako pražské jaro (slovensky: pražská jar) je označováno období politického uvolnění v Československu v roce 1968. Toto období začalo v roce 1967 na prosincovém plenárním zasedání ústředního výboru strany, 5. ledna 1968 se prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) stal Alexander Dubček, a pokračovalo do noci z 20. na 21. srpna téhož roku, kdy vojska států Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu vstoupila do Československa, aby zastavila započaté reformy – Vpád vojsk Varšavské smlouvy. Většina z nich sice opustila Československo k 16. říjnu 1968 část ale zůstala na území státu jako „sovětské jednotky dočasně umístěné na území Československa“ bez časového stanovení termínu odchodu, formálně „do ukončení konsolidačního procesu“. Část těchto jednotek opustila zemi v polovině roku 1987, poslední pak až po sametové revoluci.

Reformy pražského jara byly pokusem uvolnit režim a urychlit proces demokratizace. Tento záměr se nesetkal s pochopením na sovětské straně, která vyslala (po neúspěšných jednáních) tisíce vojáků vojsk Varšavské smlouvy, aby zahájily okupaci státu, jež měla odstranit z vedení státu reformní komunisty a umožnit vytvoření „Dělnicko-rolnické“ vlády. Poté, co Československo následně vstoupilo do éry tzv. normalizace, tj. sovětského protektorátu, vedení strany v podstatě znovu nastolilo politické a ekonomické hodnoty, které vládly koncem padesátých let.

Společnost za veselejší současnost (SVS) bylo neoficiální protikomunistické hnutí, existující v Československu na sklonku osmdesátých let 20. století. Zakladateli a předními představiteli SVS byli Luboš Rychvalský a Bára Štěpánová. Činnost skupiny, realizovaná především v Praze, spojovala odpor proti režimu s prvky studentské recese a uměleckého happeningu.

Iniciativa byla založena Lubošem Rychvalským, tehdy zaměstnaným na pozici nočního hlídače, herečkou Bárou Štěpánovou a studentem a ochotníkem Petrem Paynem 1. května 1989 v pražské kavárně Slávie. Jedním z okamžitých podnětů pro vznik byly výkřiky několika protestujících lidí s transparenty směrem ke generálnímu tajemníkovi KSČ Miloši Jakešovi na tribuně při průvodu na oslavách 1. Máje. Od února toho roku byla navíc přijata nařízení rozšiřující pravomoci pořádkových složek při zásahu proti demonstrantům (tzv. Obuškový zákon). Východiskem k možnosti protestovat s minimální možností postihu se zakladatelům zdála nejlépe vhodná forma satirických akcí s cílem represivní moc státu především zesměšnit. Ještě toho dne se v odpoledních hodinách uskutečnil první satirický happening Běh ulicí Politických vězňů v ulici Politických vězňů na Novém Městě v Praze.

SVS sdružovala od počátku protirežimně laděné intelektuály, příslušníky undergroundu a občany, kteří se rozhodli protestovat proti tehdejšímu totalitnímu komunistickému zřízení formou komediálních happeningů s použitím větších skupin lidí, převleků či rekvizit. Některé akce iniciativy byly tak často problematicky postižitelné Veřejnou bezpečností (VB), jejíž pozornost často poutaly, neboť jejich politický podtext byl vyjádřen divadelní, až karnevalovou formou. Ústřední organizační dvojici následně tvořili Štěpánová a Rychvalský. Oba byli předtím trestně stíháni kvůli potyčce s příslušníky VB na demonstraci 28. října 1988, oba soud v lednu 1989 osvobodil, neboť si výpovědi zasahujících policistů protiřečily.

Alexej Čepička (18. srpna 1910 Kroměříž – 30. září 1990 Dobříš) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, zeť Klementa Gottwalda, ministr.

Původně byl advokátním koncipientem v Ostravě. Hned po maturitě na kroměřížském gymnáziu v roce 1929, kdy byl přijat na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, vstoupil do KSČ. V letech 1942–1945 byl vězněn v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Po válce se stal v letech 1945–1946 předsedou MNV v Kroměříži.

Svou politickou kariéru odstartoval až sňatkem s jedinou dcerou Klementa Gottwalda Martou. V letech 1947–1956 zastával vysoké stranické i státní funkce. Od 3. prosince 1947 byl ministrem vnitřního obchodu v první vládě Klementa Gottwalda. Funkci zastával do 25. února 1948, kdy v nové druhé vládě Klementa Gottwalda zaujal post ministra spravedlnosti. Ten si udržel i v následující vládě Antonína Zapotockého až do 25. dubna 1950. Toho dne přešel na pozici ministra národní obrany. Od 31. ledna 1953 do 14. září 1953 byl navíc náměstkem předsedy vlády (místopředsedou vlády), od 14. září 1953 až do konce funkčního období této vlády (od března 1953 pod předsednictvím nového premiéra Viliama Širokého), tedy do 12. prosince 1954 byl pak prvním náměstkem vlády. Ministrem národní obrany a prvním náměstkem předsedy vlády byl i v druhé vládě Viliama Širokého. Obě funkce ztratil 25. dubna 1956.

Josef Plojhar (2. března 1902 České Budějovice – 5. listopadu 1981 Praha) byl český a československý římskokatolický kněz a politik, člen Československé strany lidové, který od roku 1945 kolaboroval s KSČ a po roce 1948 patřil k hlavním postavám ČSL coby loajální součásti komunistického režimu.

Byl místopředsedou (1948–1951) a předsedou (1951–1968) „obrozené“ Československé strany lidové. V letech 1948–1968 byl československým ministrem zdravotnictví. Mimo to byl vůdcem různých komunisty iniciovaných „katolických“ organizací, zejména Celostátního výboru katolického duchovenstva a Mírového hnutí katolického duchovenstva.

Byl poslancem národního shromáždění od roku 1945 do roku 1968 a poslancem federálního shromáždění od roku 1969 do roku 1981.

Karel Kutlvašr (27. ledna 1895 Michalovice – 2. října 1961 Praha) byl československý legionář, důstojník a generál, který velel Pražskému povstání a po únoru 1948 se stal obětí politické perzekuce ze strany komunistického režimu.

Karel Kutlvašr se narodil 27. ledna 1895 v Michalovicích u Havlíčkova Brodu jako šesté dítě v rodině sedláka Josefa Kutlvašra. V tehdejším Německém Brodě v roce 1911 absolvoval dvouletou obchodní školu. Nejdříve byl zaměstnán u firmy Jenč v Humpolci. Později pracoval v Kyjevě jako úředník firmy Vielwart a Dědina, která vyvážela zemědělské stroje do carského Ruska.

V srpnu 1914 se mezi prvními přihlásil do České družiny, zakládající jednotky budoucích Československých legií na ruské frontě. Jako rozvědčík se zúčastnil řady významných bitev. Za hrdinství v bojích byl mnohokrát vyznamenán. Po bitvě u Zborova, v níž byl raněn, se stal velitelem praporu a pomocníkem velitele 1. čs. střeleckého pluku plukovníka Švece.

František Wiendl (* 31. prosince 1923, Klatovy) je účastník druhého (protinacistického) a třetího (protikomunistického) odboje. Spolu se svým otcem Františkem Wiendlem starším již jako mladík bojoval nejprve proti nacistům a po roce 1948 i proti komunistickému zřízení. Jako jeden z organizované skupiny převaděčů pomohl k ilegálnímu přechodu československé státní hranice na Šumavě celkem 28 osobám. Spolupracoval s později popraveným agentem–chodcem Aloisem Suttým. V listopadu roku 1949 zradil převaděčskou skupinu bývalý partyzán a umožnil StB nastražit past, do níž byl František Wiendl chycen. Byl zatčen, uvězněn a mučen. Za tuto svoji činnost byl v roce 1950 spolu s dalšími 13 osobami odsouzen za velezradu v soudním procesu k 18 letům vězení. Šest let prožil na nucených pracích v jáchymovských uranových dolech. Čtyři roky pak strávil ve vězeňské projekční skupině na Pankráci. Roku 1960 byl podmínečně propuštěn. Je čestným občanem města Klatovy a čestným předsedou Konfederace politických vězňů ČR (KPV ČR) (a předsedou pobočky KPV ČR v Klatovech).

Adolf Kajpr (5. července 1902 Hředle – 17. září 1959 Leopoldov) byl český jezuita, katolický kněz, horlivý kazatel, zpovědník, duchovní vůdce, publicista a vydavatel katolického tisku. Vyjadřoval se nejen k ústředním tématům katolické víry, ale také k soudobým společenským a politickým tématům. Za své názory byl vězněn nacisty (1941–1945) i komunisty (1950–1959). Po devíti letech v komunistických žalářích, ve věku 57 let, zemřel „v pověsti svatosti a mučednictví“.

Adolf Kajpr se narodil 5. 7. 1902 v Hředlích, pokřtěn byl 12. 7. 1902 v kostele sv. Vavřince v nedalekém Žebráku. Rodiče Adolf (1859–1906) a Anna, roz. Kytková (1861–1905), si v Hředlích pronajali hostinec a řeznictví. Po smrti matky se otec se syny vrátil do rodných Bratronic. Sám však záhy zemřel také. O osiřelé chlapce se starala hodná a přísná teta Klára spolu s manželem Josefem Bůžkem. V letech 1908–1916 studoval v obecné škole. Potom nádeničil, krátce se učil ševcem a nakonec vstoupil do učení v nedalekém. Projevil však zájem o studium a proto se samostatně připravil ke studiu na gymnasiu. V letech 1924–26 absolvoval službu v československé armádě. Poté, ve věku 24 let, byl přijat na Arcibiskupské gymnasium v Praze spravované jezuity.

Fráňa Zemínová, rozená jako Františka (15. srpna 1882 Dolní Chvatliny – 26. září 1962 Velichovky), byla česká politička národně socialistické strany (nazývána též národně sociální strana nebo československá socialistická strana) a představitelka ženského emancipačního hnutí.

Narodila se jako nejmladší z dvanácti dětí. Vystudovala obchodní školu a od svých 20 let až do roku 1918 pracovala jako účetní a prodavačka v pražském nakladatelství I. L. Kober. Od roku 1897 byla aktivní v národně sociální straně (členkou však mohla být až od roku 1912). V roce 1905 byla společně s Františkou Plamínkovou spoluzakladatelkou Výboru pro volební právo žen a řady ženských spolků. Aktivní byla nejen v odborovém, ale i feministickém hnutí. Známé bylo její vystoupení v Národním domě na Královských Vinohradech 10. prosince 1905 na manifestaci žen za volební právo Vystoupila vedle Karly Máchové, Alice Masarykové, Terézy Novákové a Františky Plamínkové.

Jaromír Nechanský (4. prosince 1916, Praha – 16. června 1950, Praha) byl československý voják, příslušník výsadku Platinum-Pewter, dvojitý agent OBZ a CIA, a příslušník odboje proti komunistickému režimu, za účast na němž byl odsouzen k trestu smrti.

Narodil se 4. prosince 1916 v Praze. Otec Vojtěch byl poštovním úředníkem, matka Františka, rozená Tůmová byla v domácnosti. Měl jednoho bratra. Absolvoval obecnou školu a poté reálné gymnázium v Praze, kde v roce 1935 složil maturitu. Na jaře roku 1935 se podrobil dobrovolnému odvodu a 16. července nastoupil základní vojenskou službu v Terezíně u jezdeckého pluku 1. Byl vyslán do jezdeckého učiliště v Pardubicích, odkud se vrátil 28. února 1936 v hodnosti desátníka aspiranta. 3. srpna, již v hodnosti četaře nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Akademii ukončil v hodnosti poručíka jezdectva 29. srpna 1937. Poté vykonával službu u 2. dragounského pluku v Olomouci, odtud odešel v červnu 1938 k pluku útočné vozby 1 v Milovicích. 15. září 1938 se stal velitelem čety obrněných automobilů pluku útočné vozby 4 v Kolíně. Zde prodělal i mobilizaci. Po zrušení kolínské posádky se vrátil zpět do Milovic, kde sloužil jako velitel čety náhradního praporu obrněných aut. Po německé okupaci Čech a Moravy byl 1. dubna 1939 v rámci likvidace československé branné moci z armády propuštěn. Nastoupil jako úředník u exportní firmy v Praze. 28. prosince 1939 opustil protektorát.

Pomník obětem komunismu v Masaryktownu v Torontu byl slavnostně odhalen v roce 1989. Jeho autorem je český sochař a exulant Josef Randa, který pomník vybudoval jakožto sochu „znovuukřižovaného“. Jde o sochu muže (který má symbolizovat trpící národ), ukřižovaného na obřím srpu a kladivu. Vzpírající se tělo muže pak vyjadřuje úsilí vymanit se zpod krutého komunistického útlaku. Celý pomník je zároveň interpretován též jako ostrý protiklad vůči slavnému sousoší Dělník a kolchoznice sovětské sochařky Věry Ignaťjevny Muchinojové z roku 1937.

Štěpán Gavenda (25. června 1920, byl aktivní účastník třetího odboje a agent chodec, který za dobu své činnosti převedl přes hranice několik desítek lidí, vybudoval síť informátorů, pomáhal mapovat rozmístění ženijních zátarasů či získal seznam spolupracovníků StB na Kyjovsku. Byl jedním z nejschopnějších kurýrů, a to i přes to, že byl během své činnosti několikrát komunistickými orgány zadržen a za svou činnost byl komunistickými orgány dvakrát odsouzen k trestu smrti. Po prvním odsouzení k trestu smrti, jež bylo později změněno na doživotí, se mu ale ze slovenského vězení podařilo uniknout a dostat se zpět do západního Německa. Pro své odvážné činy se tak stal legendou třetího odboje. Nicméně při dalším přechodu do tehdejšího Československa byl opětovně za dramatických okolností zadržen a následně opětovně odsouzen k trestu smrti oběšením. K popravě pak došlo 28. června 1954 v pražské věznici Pankrác.

Štěpán Gavenda se vyučil jako strojní zámečník, ale během života vystřídal celou řadu zaměstnání. Již během svého mládí se několikrát dostal do sporu se zákonem a strávil rok v polepšovně. V roce 1942 se pokusil odejít k československé zahraniční armádě, nicméně byl při pokusu o překročení slovensko-polských hranic zadržen a následně německým soudem odsouzen na sedm měsíců do vězení. Po propuštění vstoupil do partyzánské skupiny KOVAŘÍK působící v okolí Zlína a v Bílých Karpatech. V rámci této skupiny se zúčastnil ozbrojených akcí proti nacistům. V prosinci 1944 utrpěl při jedné akci těžké zranění levé nohy, které ho vyřadilo z možnosti zapojit se do dalších akcí.

Plzeňské povstání je označení pro násilně potlačené protikomunistické nepokoje, které proběhly v Plzni dne 1. června 1953.

Povstání bylo důsledkem hospodářské krize, do které zemi přivedla vláda KSČ a zejména měnové reformy, schválené 30. května 1953, jež zbavila většinu společnosti úspor a omezila výhody doposud silně podporované dělnické třídy, která se následně zčásti postavila proti režimu. Plzeňské povstání bylo největší z více než 130 stávek a nepokojů, které se v Československu ve dnech 2.–5. června 1953 odehrály. Do povstání se zapojilo na 20 tisíc osob, které na necelý den ovládly značnou část města a až večer jejich neposlušnost potlačily přivolané ozbrojené posily.

Během plzeňského povstání bylo na obou stranách zraněno na 250 osob, dalších 331 osob bylo následně odsouzeno v politických procesech a proběhla i vlna represí a čistek. Na druhé straně byl režim, kterému hrozilo vnitřní zhroucení, donucen k určitým ústupkům vedoucím ke zlepšení životní úrovně obyvatelstva, které v konečném důsledku stabilizovaly jeho vládu.

Po plzeňském povstání následovaly další nepokoje i v ostatních komunistických satelitech. O dva týdny později (17. června 1953) došlo k dnes známějšímu protikomunistickému povstání v NDR, nebo o tři roky později pak k dělnickému povstání v polské Poznani (Poznaňské povstání) a k Národnímu povstání v Maďarsku. Situace v Československu však v té době již zůstala klidná.

Atomová Mihule je undergroundová hudební skupina ze Žďáru nad Sázavou. Vznikla za normalizace v roce 1977 a vystupuje nepravidelně i nadále.

Skupina Atomová Mihule vznikla v roce 1977 ze společenství básníků a výtvarníků, které se scházelo v Pardubické pivnici ve Žďáru nad Sázavou. Jejím zakladatelem a vůdcem celého společenství byl básník Vít-Bohumil Homolka. Název Atomic Mihule, později počeštěný na Atomová Mihule, byl parafrází na jméno anglické progresivní rockové skupiny Atomic Rooster.

Hudební skupina měla čtyři členy. V. B. Homolka se po vzoru Raye Manzareka z The Doors rozhodl hrát na klávesy. Jejími dalšími členy byli Vratislav Fiksa (basa), Zdeněk Máca (bicí) a Jiří Neplech Veselý (kytara, basa). Po odchodu V. B. Homolky skupina pokračovala v tříčlenné sestavě. Na konci 80. let se připojil ještě Petr Zelníček (druhé bicí, saxofon). Krátce se skupinou vystupoval také Milan Miča.

Hana Truncová, roz. John (* 23. srpna 1924 Teplice) je bývalá politická vězeňkyně česko-německého původu. Je nejstarší členkou redakční rady Krušnohorských novin (Erzgebirgs-Zeitung) a pamětnicí jejich historické redakce, která pracovala v Teplicích-Šanově do roku 1943 pod vedením profesora teplické obchodní akademie Dr. Gustava Müllera.

Hana Truncová se narodila v roce 1924 v Teplicích v živnostenské rodině, její otec provozoval truhlářskou dílnu v Novosedlicích. V době druhé světové války absolvovala německou Obchodní akademii v Teplicích, na které maturovala mj. i z českého jazyka. Zde se poznala s prof. Dr. Gustavem Müllerem, který jako poslední šéfredaktor vedl (mezi lety 1925 a 1943) vlastivědné periodikum Krušnohorské noviny (Erzgebirgs-Zeitung). Nejprve pracovala ve stavitelské firmě a také pomáhala svému otci s administrativou jeho živnosti. Později začala pracovat v teplických lázních. V červnu 1951 byla zatčena a následně odsouzena k trestu 13 let odnětí svobody za napomáhání přechodu přes hranice a nedovolené tisknutí letáků. Prošla různými věznicemi a podmínečně byla propuštěna začátkem roku 1960. „Dalo mi to sebevědomí a po politické stránce, že budu do konce života proti komunismu a proti totalitě,“ řekla Hana Truncová.

Štěpán Maria kardinál Trochta SDB (26. března 1905 Francova Lhota – 6. dubna 1974 Litoměřice) byl český katolický biskup a řeholník, jeden ze zakladatelů české provincie salesiánů a 17. biskup litoměřický (1947–1974).

Za druhé světové války podporoval protinacistický odboj, za což byl zatčen a poté vězněn v koncentračních táborech s doložkou RU (z něm. Rückkehr unerwünscht, návrat nežádoucí). Po válce jej Pius XII. jmenoval biskupem litoměřickým.

V letech 1948–1949 byl mluvčím katolické biskupské konference při jednání s komunistickou vládou. V letech 1950–1953 byl nejprve nezákonně internován, v roce 1954 (po roku ve vazební věznici) odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 25 let a vězněn v nejtěžších komunistických žalářích. V roce 1960 propuštěn na amnestii. Poté byl opět internován. Až v roce 1968 začal znovu spravovat diecézi. V roce 1969 jej Pavel VI. jmenoval kardinálem „in pectore“. Zemřel na mozkovou mrtvici, doslova „uřván k smrti“ krajským církevním tajemníkem Karlem Dlabalem (funkce ustavená tehdy vládnoucí KSČ pro dohled nad církví).

Železná opona je označení pro neprostupnou hranici mezi západním a východním blokem v době studené války. Nacházela se jednak na západní hranici SSSR, NDR, Československa, Maďarska jednak na jižní hranici Albánie, Bulharska. Existovala od konce druhé světové války v roce 1945 až do konce studené války v roce 1991.

Označení železná opona je odvozené od pojmu z oblasti divadla, kde se železnou oponou rozumí ohnivzdorná stěna mezi hledištěm a scénou.

Podle některých zdrojů byl daný pojem asociován k hranicím sovětské sféry vlivu a komunistické snaze o její izolaci již od roku 1920, podle jiných pojem použil jako první (v trochu jiném smyslu) Joseph Goebbels 23. února 1945 jako reakci na prohlášení jaltské konference v časopise Das Reich (převzaly noviny Times). Po něm výraz používal hrabě Lutz Schwerin von Krosigk, belgická královna Elizabeta mluvila o železné oponě mezí ní a Němci. Světoznámým a obecně používaným se stal tento pojem teprve, když jej použil Winston Churchill dne 5. března 1946 na univerzitě (Westminster College) v americkém Fultonu (stát Missouri). Tento projev se označuje jako Fultonský projev.

Josef Beran (29. prosince 1888 Plzeň – 17.  května 1969 Řím) byl katolický duchovní a teolog, 33. arcibiskup pražský a primas český v letech 1946–1969 a od roku 1965 kardinál.

Byl politickým vězněm nacismu i komunismu, komunistický režim mu navíc po většinu času znemožnil spravovat diecézi. Po jmenování kardinálem prožil poslední roky svého života jako vyhnanec ve Vatikánu.

Po úmrtí jej kardinál Šeper označil za druhého svatého Vojtěcha. Jako jedinému Čechovi se mu dostalo pocty být pohřben po boku 91 papežů v kryptě svatopetrské baziliky ve Vatikánu s více než sto hroby. Paradoxně se tak stalo v důsledku komunistického režimu v Československu, který zakázal převoz jeho ostatků do vlasti. Transport se uskutečnil až v demokratickém zřízení během dubna 2018, kdy byly ostatky uloženy v kapli sv. Anežky České ve svatovítské katedrále. V roce 1998 byl zahájen proces jeho blahořečení.

Milan Paumer (7. dubna 1931 Kolín – 22. července 2010 Praha) byl člen antikomunistické odbojové skupiny bratří Mašínů, s níž v roce 1953 utekl z Československa přes Východní Německo do Západního Berlína, aby v USA vstoupili do armády a připravili se na výsadek zpět do Československa. Během útěku z Československa zavraždili členové skupiny sedm policistů a pokladníka. Z původně pětičlenné skupiny se do Západního Berlína dostali jen bratři Mašínovi a Milan Paumer, další dva členové skupiny Václav Švéda a Zbyněk Janata byli během útěku v NDR zraněni, zadrženi a předáni do Československé republiky, kde byli později popraveni. Působení skupiny je historiky i českou veřejností považováno za kontroverzní, přesto premiér Mirek Topolánek udělil v roce 2008 Milanu Paumerovi čestnou Plaketu předsedy vlády České republiky.

Muzeum III. odboje vzniklo roku 1991 v Příbrami jako instituce spravovaná Konfederací politických vězňů Československa (později ČR). První expozice byla veřejnosti zpřístupněna roku 1992, přičemž hlavní prostory muzea se nacházejí v příbramském zámečku Ernestinum. Expozice muzea lze nalézt dále v klášteře Teplá a v Královské mincovně v Jáchymově.

Přípravy na založení muzea začaly roku 1990, přičemž oficiálně bylo založeno 28. února 1991 jako součást Konfederace politických vězňů s cílem shromažďovat a zveřejňovat doklady o zločinech spáchaných československým komunistickým režimem a o odboji proti němu (tzv. třetí odboj). Zaměřuje se především na období od ustavení komunistické diktatury v únoru 1948 do okupace Československa v srpnu 1968. Období v letech 1968–1989 přitom stojí mimo hlavní zájem muzea. Jako jeho sídlo byla zvolena Příbram, neboť v blízkosti města fungovaly vězeňské pracovní tábory Vojna a Bytíz, ve kterých byla těžena uranová ruda pro Sovětský svaz.

Julie Hrušková (18. května 1928 Boskovštejn – 27. února 2017 Hustopeče) byla převaděčka a politická vězeňkyně komunistického režimu v Československu. Od roku 2010 nositelka Řádu Tomáše Garrigua Masaryka II. třídy. Byla místopředsedkyně břeclavské pobočky Konfederace politických vězňů České republiky.

Julie Hrušková byla dcerou vranovského hajného, který sám po únoru 1948 převáděl lidi prchající před komunistickým režimem z Československa. Dvacetiletá Julie Hrušková následovala jeho příkladu a několik s několika přáteli, které převedla přes hranice, uprchla na západ. Zde vstoupila do služeb americké CIC, pro niž se uvolila převádět přes hranice klíčové osoby pronásledované komunisty.

Věznice Leopoldov je nejstarší věznice na Slovensku. Nachází se ve městě Leopoldov v prostorách bývalé pevnosti (přestavěna v roce 1855, první vězně přijala v roce 1856). Proslula po únorovém převratu, kdy v ní československá komunistická vláda věznila politické vězně, z nichž zde řada v důsledku nelidského zacházení zemřela. V současné době má kapacitu 1502 osob. Pevnost Leopoldov byla dokončena v roce 1669. V roce 1855 byla pevnost upravena na věznici, kterou je dosud.

Leopoldov byl zejména v 50. letech 20. století spolu s koncentračními a pracovními tábory při uranových dolech nejhorším z vězeňských zařízení v komunistickém Československu a často je označován za zařízení likvidační. S politickými vězni zde bylo zacházeno mimořádně krutým způsobem, byla jim odpírána lékařská péče a nutné léky, byla systematicky porušována i jejich nejzákladnější lidská práva. Několik jich zemřelo v důsledku krutého zacházení a odepření nutné léčby (mimo jiné blahoslavení Pavol Gojdič a Metoděj Dominik Trčka).

Josef Hasil (8. února 1924 Zábrdí – 15. listopadu 2019 Chicago) byl československý převaděč a později agent americké zpravodajské služby CIC. Pro své schopnosti a svou nepolapitelnost byl označovaný jako Král Šumavy (tak ho ve svých spisech označila Státní bezpečnost).

Vyrostl ve skromných poměrech v chudé početné šumavské rodině, měl 3 bratry a 4 sestry, o všechny se starala matka. Za druhé světové války byl v Pasově totálně nasazený. V březnu 1945 utekl do Čech a do konce války se skrýval v jeskyni a dělal spojku u partyzánů. Po válce nastoupil k SNB a v lednu 1948 k pohraničnímu útvaru Zvonková, kde sloužil na hranicích v oblasti česko-německo-rakouského trojmezí. Komunistický převrat v únoru 1948 a záhadné úmrtí Jana Masaryka ho přesvědčily, že stojí na špatné straně, a tak začátkem roku 1948 začal převádět uprchlíky do Západní Evropy.

Václav Havel (5. října 1936 Praha – 18. prosince 2011 Vlčice-Hrádeček) byl český dramatik, esejista, disident a kritik komunistického režimu, později politik a státník. Byl devátým a posledním prezidentem Československa (1989–1992) a prvním prezidentem České republiky (1993–2003).

Václav Havel působil v 60. letech 20. století v Divadle Na zábradlí, kde jej také proslavily hry Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965). V době kolem pražského jara se zapojil do politické diskuse a prosazoval zavedení demokratické společnosti. Po násilném potlačení reforem vojenskou invazí států Varšavské smlouvy byl postižen zákazem publikovat a stal se jedním z prominentních disidentů, kritiků tehdejšího normalizačního režimu. Vystupoval na obranu politických vězňů a stal se spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. To upevnilo jeho mezinárodní prestiž, ale také mu vyneslo celkem asi pět let věznění. V této době napsal kromě dalších divadelních her také vlivné eseje, například Moc bezmocných (1978).

Po vypuknutí sametové revoluce v listopadu 1989 se stal jedním ze spoluzakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum a jako jeho kandidát byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československa. Měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. V roce 1992 se mu však nepodařilo zabránit rozpadu československého státu na dvě samostatné republiky: Českou a Slovenskou. Od roku 1993 byl po dvě funkční období prezidentem České republiky. Jako prezident vyvedl Československo z Varšavské smlouvy (1. července 1991) a výrazně přispěl ke vstupu nástupnické České republiky do Severoatlantické aliance (NATO) v roce 1999. Výrazně prosazoval také přijetí země do Evropské unie, uskutečněné v roce 2004, po jeho odchodu z funkce prezidenta.

Jako literát se světově proslavil svými dramaty v duchu absurdního divadla, v nichž se mimo jiné zabýval tématy moci, byrokracie a jazyka, a také svým esejistickým dílem. V esejích a dopisech z vězení se vedle politických analýz zaobíral filozofickými otázkami svobody, moci, morálky či transcendence. Věnoval se také experimentální poezii; básně psané především v 60. letech obsahuje jeho sbírka Antikódy.

Památník obětem zla (Meditační zahrada v Plzni) vznikl v Plzni-Doudlevcích díky politickému vězni panu Luboši Hruškovi (20. července 1927 – 30. června 2007), který svoji původně ovocnou zahradu přeměnil na okrasný park a později na Památník obětem zla. V přírodním areálu s množstvím zahradních dřevin se nachází pískovcová křížová cesta od akademického sochaře Romana Podrázského (24. února 1943 – 2. dubna 2001) a kaple Maxmiliána Kolbeho. Současným vlastníkem památníku je biskupství plzeňské, jemuž jej pan Hruška v roce 1995 daroval.

Po návratu z více než desetiletého komunistického vězení v r. 1960 začal Luboš Hruška pracovat na ovocné zahradě v Plzni-Doudlevcích, kterou dostal od svého otce Františka Hrušky, a postupně ji proměnil v meditační areál. Pokácel ovocné stromy, upravil terén a při svém dělnickém zaměstnání dojížděl do Průhonic, kde se účastnil přednášek o zahradní architektuře. Na základě získaných znalostí začal realizovat parkovou úpravu zahrady založenou na vhodných barevných uskupeních jehličnanů a vodních a zelených ploch.

Pomník maršála Koněva na náměstí Interbrigády v Praze 6-Bubenči byl odhalen 9. května 1980 u příležitosti 35. výročí osvobození Československa. Socha v nadživotní velikosti zobrazuje sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, autorem sochy je Zdeněk Krybus a autorem pomníku Vratislav Růžička. Socha zobrazuje maršála držícího v ruce kytici šeříků, jakými byla vítána Rudá armáda při osvobození Československa v květnu 1945. Od roku 2015 zintenzivěly spory o Koněvovu roli a další existenci pomníku, pomník je protestujícími opakovaně popisován nápisy či poléván červenou barvou. V roce 2018 městská část pomník v rámci zrestaurování opatřila novými informačními deskami, které připomínají Koněvovu účast i na dalších středoevropských událostech.

Ivan Martin Jirous, známý též pod přezdívkou Magor, nebo Magor Jirous (23. září 1944 Humpolec – 9. listopadu 2011 Praha), byl český básník, publicista a výtvarný kritik, spiritus agens – vůdčí duch českého undergroundu. Je znám především spoluprací s nezávislou rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. V době normalizace byl za své politické názory pětkrát vězněn. Stal se držitelem literární ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní básnické dílo a ceny Toma Stopparda za dílo Magorovy labutí písně.

Narodil se v rodině berního úředníka a učitelky v Humpolci, kde také složil maturitní zkoušku na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola dr. A. Hrdličky a Základní devítiletá škola v Humpolci, dnes Gymnázium dr. A. Hrdličky). Původně chtěl studovat FAMU, ale jeho bratranec a redaktor časopisu Výtvarná práce Jiří Padrta ho nasměroval k dějinám umění. V roce 1962 složil přijímací zkoušky na obor dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Podle tehdejších pravidel musel před vysokoškolským studiem rok manuálně pracovat, v jeho případě jako stavební dělník a topič.

Josef Škvorecký (27. září 1924 Náchod – 3. ledna 2012 Toronto) byl česko-kanadský spisovatel-prozaik, esejista, překladatel a exilový nakladatel, spolu s manželkou Zdenou Salivarovou zakladatel exilového nakladatelství '68 Publishers v Torontu.

Dětství prožil v Náchodě. Otec byl bankovní úředník, ale angažoval se i jako náčelník místní sokolské organizace a jako správce sokolského kina. Po maturitě na gymnáziu v Náchodě 1943 pracoval „totálně nasazen“ jako pomocný dělník v náchodské továrně Metallbauwerke Zimmermann und Schling a později v Novém Městě nad Metují, koncem války pak ještě v přádelně firmy Bartoň v Náchodě. Na univerzitu mohl nastoupit až po skončení války, kdy byly vysoké školy zase otevřeny. Nejprve krátce studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, pak 1946 přestoupil na filozofickou fakultu – obor angličtina a filosofie, absolvoval v roce 1949. Na umístěnku působil jako učitel na středních školách v Broumově a Polici nad Metují a Vyšší sociální škole v Hořicích v Podkrkonoší. Roku 1951 získal doktorát (prací Thomas Paine a jeho vztah k dnešku) a nastoupil dvouletou vojenskou službu. Po návratu z ní 1953 nastoupil jako redaktor angloamerické redakce Státního nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU, pozdější Odeon).

František Kriegel (10. dubna 1908 Stanislaviv, Halič [korunní země Rakouska-Uherska], dnes Ivano-Frankivsk, Ukrajina – 3. prosince 1979 Praha) byl československý lékař, politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Přední osobnost pražského jara roku 1968, jediný člen čs. delegace, který odmítl podepsat Moskevský protokol a jeden ze čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří na podzim 1968 hlasovali proti přijetí smlouvy o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk na území ČSSR. Po roce 1968 pronásledován. V 70. letech 20. století signatář Charty 77.

Tuzex byla v dobách československého socialismu a dočasně ještě po Sametové revoluci síť obchodů, ve kterých se za valuty zahraničních měn nebo tuzexové poukázky (tzv. bony) mohlo koupit zahraniční, zejména západní zboží, které nebylo v normální síti prodejen k dispozici. Valuty československé koruny nebyly přijímány. Název Tuzex bylo zkratkové slovo utvořené ze slov tuzemský export. Obchody sloužily k odčerpání valut zahraničních měn od obyvatelstva.

Jan Palach (11. srpna 1948 Praha – 19. ledna 1969 Praha) byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace Československa armádami států Varšavské smlouvy. Dne 16. ledna 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.

Jan Palach se narodil v Praze roku 1948. Pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. Byl členem místní sokolské jednoty (členy byli i oba jeho rodiče, on sám vstoupil až v dospělém věku) a sboru Českobratrské církve evangelické v nedaleké Libiši. Vystudoval Gymnázium v Mělníku (v současnosti po něm pojmenované). Na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl v roce 1966 přijat pro svůj „živnostenský původ“, i když uspěl při přijímacích zkouškách. Začal proto studovat na Vysoké škole ekonomické. V létě 1967 odjel na studentskou brigádu do Kazašské SSR, kde se zúčastnil sovětského projektu zúrodňování kazašských stepí – takzvaných celin. V dopise mamince Palach napsal: „Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatního kacířského světa, tam teď patříme my.“

Skupina bratří Mašínů byla ozbrojená odbojová antikomunistická skupina operující v letech 1951 až 1953 na území komunistického Československa a během svého exodu také v Německé demokratické republice. Jejími nejznámějšími členy byli Ctirad Mašín a Josef Mašín, synové protinacistického odbojáře Josefa Mašína. Dalšími členy skupiny byli Milan Paumer, Zbyněk Janata a Václav Švéda.

V říjnu 1953 se členové skupiny rozhodli emigrovat přes Německou demokratickou republiku do Západního Berlína. Svého cíle nakonec dosáhli pouze bratři Mašínovi a Milan Paumer. Václav Švéda a Zbyněk Janata byli během útěku dopadeni a následně v Československu popraveni.

Činnost skupiny je považována za kontroverzní. Členové skupiny, stejně jako část české veřejnosti, považují její akce za součást legitimního ozbrojeného odboje proti komunistickému režimu. Další část české veřejnosti vnímá členy skupiny jako vrahy, kteří používali ke svým záměrům nepřiměřené prostředky a upozorňují, že zabití neozbrojeného zajatce se považuje za zločin a nelze je obhajovat legitimním odbojem.

Lidové milice (LM, nazývané též „ozbrojená pěst dělnické třídy“, slovensky Ľudové milície, ĽM) byly dělnické bojové jednotky, o jejichž vzniku rozhodl Ústřední výbor Komunistické strany Československa dne 21. února 1948 při přípravě komunistického převratu v Československu. Vznik a existence Lidových milicí nebyly nikdy upraveny žádným zákonem.

Původně Dělnické milice (později LM) byly určeny na obranu průmyslových podniků (převážně před jejich legálními majiteli) a na zastrašování politických protivníků. Komunisté Lidových milic využívali po celou dobu své vlády. Pro jejich členy (většinou dělníky) byla pořádána vojenská cvičení, na kterých se učili zacházet se zbraněmi. Jednotky podléhaly přímo vedení KSČ, vrchním velitelem byl generální tajemník strany. Před vyzbrojením milic, které nejdříve zbraně neměly, bylo posléze přivezeno deset tisíc pušek a dvě stě samopalů z brněnské zbrojovky, které byly deponovány na velitelství SNB v Praze, než bylo rozhodnuto o jejich vyzbrojení. Výzbroj byla dále skladována přímo v průmyslových podnicích.

Jan Patočka (1. června 1907 Turnov – 13. března 1977 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších českých filosofů 20. století. Zabýval se fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Patočkovo dílo a jeho osobnost výrazně ovlivnily soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu 60. až 80. let. Byl jedním z prvních mluvčích Charty 77.

K jeho početným žákům patří mj. V. Bělohradský, V. Borecký, T. Halík, L. Hejdánek, P. Kouba, D. Kroupa, L. Menzel, J. Michálek, J. Němec, Z. Neubauer, R. Palouš, M. Petříček, Z. Pinc, Petr Rezek, J. Sokol a mnoho dalších.

Tábor Rovnost byl jeden z 18 nápravně pracovních táborů za komunistického režimu na Jáchymovsku. Tábor byl obsazen vězni dne 15. 9. 1949 a zrušen byl 1. 6. 1961. Krycí označení tábora bylo P. Pojmenován byl podle dolu, na kterém leží. Šachta, ve které vězni pracovali, byla hluboká 660 metrů a byla nejhlubší na Jáchymovsku. Tábor byl určen zejména pro vězně první skupiny, kteří byli podle komunistického režimu nejnebezpečnější. Tito vězni byli odsouzeni na více než 10 let. S vězni I. kategorie se zacházelo nejhůř ze všech a byli považováni za méněcenné. V jednu chvíli bylo v táboře až na 1 344 odsouzených.

Tábor Rovnost byl velitelský. Kvůli ostraze se zde nacházely strážnice a strážní věže. Pro vězně zde byly zejména ubytovací baráky ze dřeva. Topit se v nich smělo jen ve výjimečných případech. Nacisté, kteří byli v táborech také, obvykle neobývali stejný barák s politickými vězni. Na osobní věci směl mít mukl jen jednu papírovou krabici. V táboře se vyskytovalo i vězení, které se nazývalo korekce. Tábor měl dvě brány. První, hlavní branou, přijížděli návštěvy, noví vězni nebo byly přiváženy zásoby. Druhá brána spojovala tábor s pracovní šachtou - jámou Rovnost. Aby se vězni do šachty dostali, museli nejdříve projít tunelem z ostnatého drátu, který přezdívali Ulička ztracených nadějí nebo Ulička komunismu.

(c) I, Ondřej Žváček, CC BY 2.5

Pomocné technické prapory (PTP, slovensky Pomocné technické prápory) či Vojenské tábory nucených prací (VTNP) byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob, podléhajících tehdejšímu brannému zákonu (armáda pro ně vymyslela tzv. politickou klasifikaci „E“). Důležitým důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. Byly také nástrojem perzekuce a pracovní exploatace nepohodlných osob. Fungování PTP nemělo oporu v československých zákonech a mezinárodním právu.

Pomocnými technickými prapory prošlo, podle různých odhadů, mezi 40 000 a 60 000 občanů. Pracovali v dolech (na Ostravsku, Kladensku i na Slovensku), ve stavebnictví (například pražské sídliště Petřiny), na vojenských stavbách (výstavba letišť, kasáren, obytných domů i dalších objektů, např. Ústřední vojenské nemocnice v Praze, nebo tehdy vojenského hotelu Internacionál v Praze-Dejvicích), ve vojenských lesích, kamenolomech i v zemědělství. Například v roce 1953 pracovaly vojenské pracovní jednotky na 370 různých pracovištích.

Výrazy „pétépáci“ a „černí baroni“ (byli označeni černými výložkami) byly i po roce 1953 běžně používány pro vojáky technických praporů (TP) a vojenských pracovních jednotek (VPJ), později dokonce i pro ženisty.

Svátek práce nebo 1. máj je mezinárodní dělnický svátek, který se od roku 1890 slaví 1. května. Svátek zavedla v roce 1889 II. internacionála na paměť vypuknutí stávky amerických dělníků v Chicagu dne 1. května 1886, která vyústila v Haymarketský masakr a následné soudní řízení. V českých zemích se poprvé slavil v roce 1890 na Střeleckém ostrově v Praze.

V socialistických zemích patřil tento svátek mezi nejdůležitější, organizovaly se masové prvomájové průvody, které procházely městem, často před tribunou s místními představiteli komunistické moci. Účast na oslavách prvního máje byla velmi často nepsaně povinná a nadřízení a učitelé měli nařízeno kontrolovat účast svých podřízených a žáků. Někdy se tento svátek bral jako májová veselice. V průvodu byly zastoupeny národní a družstevní podniky, školy i různé zájmové organizace (např. organizace Svazarmu či Červený kříž). Kromě pěších účastníků městem projížděly i alegorické vozy. Neodmyslitelnou součástí průvodů byly nejrůznější transparenty a mávátka. V československém prostředí nahrával propagaci této akce i ten fakt, že 5. květen a 9. květen (což jsou významné dny z konce 2. světové války) byly časově blízké. Užívalo se tehdy zcela běžně propagační sousloví „slavné májové dny“ a na mnoha letácích a plakátech bývaly uvedeny všechny tyto dny společně, tedy 1., 5. a 9. květen. V těchto dnech se konaly vzpomínkové akce na padlé sovětské a československé vojáky ve II. světové válce.

Nomenklatura je označení pro funkcionáře a pracovníky v totalitním režimu, jejichž jmenování podléhá schválení stranickými orgány. Ve vztahu k zemím Východního bloku se tak označuje elitní skupina, která ovládala klíčové pozice ve státní správě, průmyslu, akademické sféře atd. v pozicích, do nichž jmenování podléhalo schválení komunistické strany. Většina členů nomenklatury byla zároveň členy této strany.

Někteří autoři, jako Milovan Djilas ve svém díle Nová třída, užívají pro nomenklaturu označení nová třída. Novější trockistické teorie jako teorie státního kapitalismu rovněž považují nomenklaturu za novou třídu. Ortodoxní trockisté však dávají přednost termínu kasta, protože v Sovětském svazu nevidí společnost nových tříd.

(c) Bundesarchiv, Bild 183-24000-0172 / Heilig, Walter / CC-BY-SA 3.0

Kolektivizace v Československu byl proces přeměny individuálního soukromého zemědělství na kolektivní, který iniciovala a řídila Komunistická strana Československa v souladu s politickou teorií i praxí stalinismu. Hlavní fáze vyvlastňování zemědělské výroby a jejího spojování do stranou ovládaných družstevních a státních podniků probíhala v letech 1948–1960, tento proces však dozníval až do roku 1989.

Kolektivizace začala brzy po komunistickém převratu v únoru 1948. Otázka pozemkové reformy patřila po druhé světové válce mezi nejdůležitější a Komunistická strana Československa jí dokázala demagogicky využít – komunisté před rokem 1948 tvrdili, že ke kolektivizaci v Československu nedojde, komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš však zároveň připravoval zákony, na jejichž základě pak kolektivizace byla prováděna.

Bezprostředním podnětem ke spuštění kolektivizace se stalo zasedání Informbyra v červnu 1948, po němž KSČ spustila štvavou propagandu proti sedlákům, které označila za „vesnické boháče“ a „kulaky“, s nimiž je potřeba se v rámci třídního boje vypořádat. Pomocí pokřivené legislativy, represí bezpečnostních složek, zmanipulovaných soudů a ekonomického nátlaku se státní orgány snažily sedláky i menší rolníky donutit ke vstupu do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Od srpna 1950 do března 1951 bylo odsouzeno na 50 tisíc soukromých zemědělců, což představovalo 40 % všech odsouzených v tomto období.

Lidové milice (LM, nazývané též „ozbrojená pěst dělnické třídy“, slovensky Ľudové milície, ĽM) byly dělnické bojové jednotky, o jejichž vzniku rozhodl Ústřední výbor Komunistické strany Československa dne 21. února 1948 při přípravě komunistického převratu v Československu.

Původně byly LM určeny na obranu průmyslových podniků (převážně před jejich legálními majiteli) a na zastrašování politických protivníků. Vznikly tak ozbrojené složky, které nemají v demokratickém státě místo. Komunisté Lidových milic využívali po celou dobu své vlády. Pro jejich členy (většinou dělníky) byla pořádána vojenská cvičení, na kterých se učili zacházet se zbraněmi. Jednotky podléhaly přímo vedení KSČ, vrchním velitelem byl generální tajemník strany (v tomto ohledu lze vysledovat určitou faktickou analogii s Waffen-SS a podobnými oddíly NKVD v Sovětském svazu). Výzbroj byla skladována přímo v průmyslových podnicích.

Komunistická symbolika. Komunismus se jako ideologie potřeboval, stejně jako ostatní názorové proudy, odlišit od těch ostatních. Postupem let tak vznikla samostatná komunistická symbolika.

Symboly, s nimiž se identifikují komunistické, některé socialistické, či jiné ultralevicové oganizace, skupiny, hnutí, politické strany, či státy, vycházejí ze základních principů komunismu a marxismu. Představují buď spolupracující společenské třídy (podle Marxovy definice), pracující lid či zobrazují revoluční činnost. Lze se tedy setkat s vyobrazením například srpu a kladiva, zemědělských plodin a průmyslových i jiných závodů (symbolizujících bohatství určité oblasti či země), ale také s vycházejícím sluncem, jež má představovat nový svět.

Akce K je název pro nezákonnou násilnou likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů, která proběhla v komunistickém Československu v dubnu 1950. Akci předcházel monstrproces s představiteli řádů, který měl celou akci ideologicky odůvodnit před veřejností.

Během akce bylo v Československu zlikvidováno 219 řeholních domů a internováno 2376 řeholníků, fakticky byl zabaven movitý i nemovitý majetek řeholí (u nemovitého majetku k tomu formálně došlo až později). Důsledkem celé akce byly mimo jiné obrovské škody na kulturním dědictví národa - mnohé klášterní stavby, které představovaly unikátní architektonické památky, byly ponechány chátrat či dokonce cíleně ničeny, byla zničena řada vzácných tisků a rozkraden cenný movitý majetek, jako starobylý nábytek, a podobně.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj, Okupace Československa) byl vojenský vpád vojsk pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla Komunistické strany Československa, který se uskutečnil 21. srpna 1968. Invaze se kromě Sovětské armády zúčastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů). Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům). Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně. {{#tag:ref|Výsadkáři ze sedmého výsadkového pluku zvláštního určení (dislokovaného v Holešově na Kroměřížsku) odmítli vydat sovětskému okupačnímu vojsku svoje kasárny. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních plánů k ustanovení otevřeně kolaborantské tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de facto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.

Pronásledování katolické církve v Československu byl proces, probíhající systematicky v letech 1948-1989. Mělo mnoho podob a týkalo se jak církve jako celku, tak jejích jednotlivých členů. U církve jakožto organizace, šlo o naprostou likvidaci nezávislého církevního tisku, vytlačení církve ze společnosti do kostelů, podrobení řady čistě církevních záležitostí kuratele státu, likvidaci řádů a řeholních kongregací, zákonně neodůvodněnou internaci či věznění vysokých církevních hodnostářů a zásahy do obsazování církevních úřadů, resp. znemožnění jmenování do nich. Snahou komunistického režimu bylo také přepisovat a upravovat dějiny českého národa tak, aby by v něm katolická církev působila jako negativní činitel. K tomuto účelu věnovala i velké finanční prostředky, které využila na tvorbu tendenčních historických snímků.

Státní bezpečnost (StB) byla politickou policií, která byla ihned od svého vzniku v roce 1945 pod kontrolou KSČ, a sloužila k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků režimu.

StB představovala od počátku komunistický útvar, který již v letech 1945-1948 prokazatelně prováděl protizákonné operace ve prospěch KSČ, jako bylo sledování a odposlouchávání významných členů ostatních stran či vytváření falešných důkazů, které měly očernit a zlikvidovat odpůrce KSČ.

Známy jsou takovéto dehonestační akce okolo Sergeje Ingra, Vladimíra Krajiny, Prokopa Drtiny a Petra Zenkla (neúspěšné) a představitelů Demokratické strany (Jozef Kempný, Miloš Bugár), které uspěly a oba poslanci, kteří se nechali vydat trestnímu stíhání, aby se před soudem očistili, byli na základě podvržených důkazů odsouzeni do vězení.

Již v této době používala StB nezákonné metody jako bylo mučení, vynucování přiznání a používání drog. Po únoru 1948 tyto praktiky staly naprosto běžnými a obecnými, notně podporovány sovětskými školiteli a pozorovateli. Byly hojně používány zejména při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým a ideovým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce považovány přímo žádoucí. Po výslechu StB zemřeli například filozof Jan Patočka či kněz Josef Toufar. StB též z nejvyšší pravděpodobností prováděla vraždy nepohodlných osob, (např. Přemysl Coufal, Pavel Švanda). Značný vliv měli v 50. letech uvnitř StB poradci z řad NKVD.

Komunistická strana Československa (KSČ) byla ultralevicová parlamentní politická strana v Československu, členka Komunistické internacionály (KI). K základním programovým východiskům patřil třídní boj vedený dle sovětského vzoru, zahrnující i fyzickou likvidaci třídních a ideologických nepřátel. Podle zákona o protiprávnosti komunistického režimu z roku 1993 šlo o organizaci zločinnou a zavrženíhodnou.

KSČ vznikla 14. až 16. května 1921 přejmenováním odštěpené větší části Československé sociální demokracie. Jejím prvním předsedou byl Bohumír Šmeral. V době svého vzniku byla v absolutních i relativních číslech jednou z největších komunistických stran na světě. V roce 1925 v ní byl vyhlášen proces „bolševisace“, což znamenalo utužení programové závislosti na Komunistické internacionále (KI).

Na V. sjezdu v roce 1929 se jejího vedení zmocnili tzv. „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem. Z KSČ odešla většina zakládajících členů a v následujících volbách ji opustila i většina voličů.

JUDr. Milada Horáková (25. prosince 1901 – 27. června 1950) byla česká politička, popravená během komunistických politických procesů v 50. letech minulého století za údajné spiknutí a velezradu. Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení. Díky své neústupnosti během svého soudu se stala symbolem odporu proti vládnoucí komunistické straně.

Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy začal 31. května 1950 a byl zinscenován jako veřejný „politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech. Proces měl svůj vnucený „scénář“, podle kterého se měli obžalovaní chovat, ale v některých momentech jednali obžalovaní mimo něj. Obzvláště Horáková se zcela nepoddala a místy bránila sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje.

Proces trval osm dní. Během procesu nosili příslušníci do soudní síně koše s rezolucemi lidí žádajících tresty pro obviněné. Po závěrečné řeči státních zástupců Viesky, Urválka a Ludmily Brožové Polednové byl vynesen rozsudky: čtyři tresty smrti, čtyři tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.