Portál:Letectví/Článek měsíce/Archiv

Tento archív obsahuje všechny články měsíce, použité v portálu Letectví.

2024

Únor 2024

Zlín Z-XII byl československý jednomotorový sportovní a cvičný dvoumístný celodřevěný dolnoplošník z poloviny 30. let 20. století. Továrna ZLAS jej označovala jako lidové letadlo pro letecký výcvik, sport, leteckou turistiku a obchod.

Do Zlínské letecké akciové společnosti (ZLAS) založené J. A. Baťou nastoupil v únoru 1934 jako šéfkonstruktér Jaroslav Lonek. V koncepci svého posledního, soukromě postaveného letounu Lonek L-8 Ginette zpracoval projekt prvního letounu pro ZLAS, dvousedadlový dolnoplošník Zlín Z-XII. Přestože to byl jeho první projekt, tento letoun se stal komerčně nejúspěšnějším strojem, který Jaroslav Lonek pro ZLAS navrhl.

První Z-XII (výrobní číslo 101, OK-BTA) vzlétl v dubnu roku 1935 poháněný americkým motorem Continental A-40-2 o výkonu 27 kW/37 k. Pohonná jednotka byla později nahrazena zlínskou kopií tohoto motoru, motorem Persy I o 26 kW/35,5 k. Druhý prototyp Z-XII (výr. č. 102, OK-BTB) byl osazen československým motorem Walter Mikron. Toto provedení se stalo základem pro zdokonalenou verzi Z-212, která v sériovém provedení byla osazena motorem Walter Mikron II o výkonu 45 kW/60 k a byla vyráběna až od roku 1938.

Leden 2024

Herbert Němec (15. ledna 1916, Znojmo, dle některých pramenů též Starý Šanov u Hrušovan nad Jevišovkou – 7. října 2001, USA) byl za druhé světové války příslušníkem 311. bombardovací perutě britského královského letectva (RAF), kde vykonával funkci navigátora. Svoje působení v RAF končil jako velitel perutě. Po „vítězném“ únoru 1948 uprchl z Československa do Rakouska a žil ve Vídni. Pracoval pro zpravodajskou službu armády Spojených států – CIC (později CIA). V roce 1951 emigroval do USA, kde v roce 2001 zemřel. Plukovník ve výslužbě, později generálmajor. Čestný občan města Znojma.

Herbert Němec absolvoval studia na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Po jejich ukončení byl převelen k 202. horskému dělostřeleckému pluku ve slovenském Kežmaroku. Zde jej (23. září 1938) zastihla mobilizace, v jejímž průběhu zastával funkci velitele baterie.

Po nastolení Protektorátu Čechy a Morava (po 15. březnu 1939) odešel nejprve do Polska a odtud pak do Francie. Ve Francii vstoupil do řad cizinecké legie v Severní Africe. Poté, co vypukla druhá světová válka (po 1. září 1939) se Herbert Němec vrátil zpět do Francie a byl převelen k 1. čsl. dělostřeleckému pluku. Ještě krátce před kapitulací Francie po jejím napadení Německem 10. května 1940 se přihlásil ke službě v letectvu. Spolu s leteckou skupinou byl Herbert Němec evakuován po kapitulaci Francie (22. června 1940) z jihofrancouzského přímořského městečka Agde do Anglie.

2023

Prosinec 2023

(c) The Flight magazine archive from Flightglobal, CC BY-SA 4.0

Spartan Cruiser byl britský třímotorový dopravní letoun pro 6 až 10 cestujících, který postavila společnost Spartan Aircraft Limited sídlící v East Cowes na ostrově Wight. Předchůdcem tohoto typu byl spojovací letoun Saro Percival Monoplane, třímotorový letoun s dřevěným křídlem navržený Edgarem Percivalem a postavený společností Saunders-Roe Limited (Saro) v roce 1931, který poprvé vzlétl v roce 1932. Tento letoun však nedosáhl komerčního úspěchu, proto byl překonstruován na dopravní letoun. Díky majetkově úzkým vazbám mezi společnostmi Saunders-Roe a Spartan Aircraft byl rozpracovaný projekt letounu Spartan A.24 Mailplane dokončen u Spartanu jako Spartan Cruiser. Prototyp letounu Spartan Cruiser (imatrikulace G-ABTY) byl zalétán v květnu 1932, když jej pilotoval Louis Strange. Původní uspořádání třímotorového dolnoplošníku bylo zachováno, ale trup z překližky byl nahrazen celokovovou konstrukcí. Tato verze měla s dvoučlennou posádkou kapacitu šest cestujících.

Listopad 2023

Breguet 763 byl čtyřmotorový dopravní letoun vyvinutý francouzskou společností Breguet. První prototyp poprvé vzlétl roku 1949. Celkem bylo vyrobeno dvacet letounů tohoto typu. Lišily se především pohonnými jednotkami a uspořádáním kabiny. Kvůli nástupu turbovrtulových a proudových letounů typ velmi rychle zastaral. V provozu byly v letech 1952–1971. Ve službě se vyznačovaly vynikající spolehlivostí a příznivou ekonomikou provozu. Byly to poslední postavené čistě francouzské čtyřmotorové letouny. Pro celou rodinu letounů tohoto typu se ujalo neoficiální označení Deux-Ponts.

První dvoupodlažní dopravní letouny byly vyvinuty už v době mezi světovými válkami. Tehdy to byly létající čluny pro transatlantické lety, přičemž pro cestující bylo obvykle vyhrazeno jen jedno ze dvou pater (např. Boeing 314 Clipper). Obě paluby pro cestující byly na letounu Latécoère 521 z roku 1935. Prvním pozemním dvoupodlažním letounem se stal americký Boeing 377 Stratocruiser z roku 1947. V jeho případě však byl na jiném podlaží pouze salónek pro čtrnáct osob.

Další pozemní dvoupodlažní letoun ve stejné době vznikl ve Francii v podobě typové rodiny Breguet 761/763/765. Jeho kořeny sahají do roku 1936, kdy ve francouzské společnosti Breguet vznikly první studie pozemního dopravního letadla využívajícího křídel létajícího člunu Breguet 730.

Říjen 2023

Božena Laglerová (11. prosince 1886 Královské Vinohrady – 8. října 1941 Praha-Bubeneč) byla první česká pilotka a třináctá světová pilotka podle systému oficiálních mezinárodních pilotních průkazů FAI. Narodila se u Prahy na Královských Vinohradech čp. 15 (dnes Tylovo náměstí č. 3) jako nejmladší ze sedmi dětí tajemníka Zemského finančního ředitelství v Praze Vojtěcha Laglera a jeho manželky Jozefy, rozené Počtové. Otce ztratila už v pěti letech, v roce (1891), pak ji vychovával strýc z matčiny strany, profesor Univerzity Karlovy Filip Počta, paleontolog a geolog.

Pod vlivem švagra Václava Felixe (manžela její o deset let starší sestry Kamily), profesora Českého vysokého učení technického (obor experimentální fyzika), nadšeného milovníka aviatiky, se začala zajímat o letectví. Jak sama později vzpomínala, pod vlivem nešťastné lásky k mladému malíři neznámého jména, který od ní odešel studovat do Mnichova, se rozhodla proslavit jako první česká pilotka (a svým věhlasem ho předstihnout).

Létat se učila od dubna 1911 na Gradeho pilotní škole v Borku u Berlína. Pilotní zkoušku složila 27. září téhož roku poté, co se zotavila z těžkého zranění, které utrpěla den před původním termínem pilotní zkoušky. Již 7. října 1911 v letecké soutěži v Hannoveru získala stříbrný pohár, první mezinárodní leteckou trofej pro Čechy. Ale až 19. října, získala pilotní průkaz FAI – Německo s číslem 125 (již 10. října FAI – Rakousko č. 37).

Září 2023

Beneš-Mráz Be-555 Super Bibi byly československé sportovní dvoumístné dolnoplošníky z konce třicátých let 20. století, které byly vyrobeny ve firmě Beneš-Mráz v Chocni. Letouny byly určeny pro sportovní a turistické létání.

Jednalo se o poslední předválečný model do řady úspěšných letadel Beneš-Mráz, která byla vyráběna pro sportovní účely, a byl označován za vyvrcholení Benešovy konstrukční práce. Konstrukce ing. Pavla Beneše vycházela ze dvou předchozích typů, z dvousedadlového Be-51 (1936) se sedadly v tandemovém uspořádání a s motorem Walter Minor 4 a z dvousedadlového Be-550 (1936) se sedadly vedle sebe a se slabším motorem Walter Mikron. Ing. Beneš zesílil konstrukci Be-550 a vmontoval do ní silnější motor Minor 4, se kterým měl dobré zkušenosti z Be-51. První prototyp s imatrikulací OK-BEX, která byla letounu přidělena 26.8.1938, byl zalétán 15. května 1938. V září se tento letoun společně s druhým prototypem OK-BEJ zúčastnil letecké soutěže Kolem Malé dohody.

Světovou premiéru si letoun Be-555 (OK-BEJ) odbyl od 25. listopadu 1938 na XVI. mezinárodním aerosalónu v Paříži, kde vzbudil značnou pozornost. Letoun se sedadly vedle sebe byl v roce 1938 svého druhu ojedinělou konstrukcí v celém světovém letectví. Krátce před zahájením výstavy byl letoun přeletěn továrním pilotem Josefem Koukalem z Prahy do Paříže. V den zahájení aerosalonu navštívil stánek francouzský prezident Albert Lebrun (v doprovodu ministra letectví Guye la Chambra) a se zájmem si vyslechli výklad zástupce továrny Beneš-Mráz, tajemníka Sirotka.

Srpen 2023

Enola Gay je přezdívka amerického bombardéru „Silverplate“ B-29-45-MO Superfortress (sériového čísla 44-86292), který 6. srpna 1945 ráno v 8:15:15 shodil atomovou bombu na Hirošimu, která explodovala v čase 8:16. Puma dostala přezdívku Little Boy. Síla její exploze je odhadována na 12 až 20 kilotun TNT, vybuchla ve výšce cca 600 metrů nad zemí a v průběhu pár minut zničila 62 000 budov a bezprostředně po výbuchu zabila 80 000 lidí, dalších 80 tisíc pak vážně zranila.

Bombardovací letoun 44-86292 tehdy patřil k 393. BS, 509. CG (393rd Bombardment Squadron, 509th Composite Group ~ 393. bombardovací squadrona 509. smíšené skupiny) USAAF se základnou na ostrově Tinian. Přezdívku mu dal Paul W. Tibbets podle jména své matky, Enoly Gay Tibbetsové. Letoun byl speciálně upraven pro atomové bombardování – B-29 varianta „Silverplate“. Bylo odebráno všechno pancéřování, zůstaly jen tři kulomety (zadní „dvojče“ a záložní přenosný) a letoun měl pro úder nádrž naplněnou pouze na 7000 galonů paliva, namísto předepsaných 7400. To vše jej činilo lehčím, obratnějším a schopným nést atomovou pumu. Při shození zbraně musel letoun nasadit 155stupňový obrat a vysokou akceleraci, aby stihl uniknout nebezpečné tlakové vlně. Zadní střelec Caron pořídil několik snímků atomového hřibu a zpustošené Hirošimy.

Červenec 2023

Arado Ar 96 byl německý cvičný letoun pro pokračovací výcvik z doby druhé světové války. Vznikl na požadavek velení Luftwaffe, které chtělo nový typ moderního jednoplošného celokovového stroje. Letoun byl vyráběn společností Arado Flugzeugwerke GmbH.

První prototyp Ar 96 (verze A) vzlétl roku 1937 a sériové stroje (verze B) začaly být dodávány o dva roky později. Tyto letouny verze A byly vybaveny motorem Argus As 10C, jehož výkon byl nedostatečný. Proto bylo rozhodnuto, že bude nahrazen výkonnějším dvanáctiválcovým vzduchem chlazeným motorem s válci do V Argus As 410A-1 (verze B).

Letouny byly vyráběny nejen v samotném Německu, ale i v Protektorátu – od poloviny roku 1941 ve firmě Avia Praha, od roku 1944 v továrně Letov Praha. Letouny dodávala Třetí říše i svým spojencům Maďarsku, Bulharsku a Slovenskému státu. Po skončení druhé světové války se v Československu v letech 1945–1951 vyráběla neozbrojená cvičná a civilní verze označená Avia C-2 a vyzbrojená cvičná Avia C-2B. Tyto letouny byly v poválečném období nejrozšířenějšími typy pro pokračovací výcvik v československém letectvu. Sloužily nejen v tuzemsku, ale byly dodávány i na export, například do Maďarska.

Červen 2023

Alois Šmolík (19. června 1893, Mýto u Rokycan – 9. prosince 1952, Praha) byl československý konstruktér letadel a podnikatel. Byl hlavním konstruktérem, technickým ředitelem a hnacím článkem vývoje ve firmě Letov. Nejznámějším letadlem je pravděpodobně Letov Š-28 a jeho následníci.

Narodil se v Mýtě u Rokycan, ale mládí prožil v Hostomicích pod Brdy, kde jeho otec Václav měl koželužskou dílnu. Po obecné škole pokračoval ve studiích v Praze a nejprve na malostranské reálce a potom na Vyšší průmyslové škole v Betlémské ulici, kde odmaturoval v roce 1913.

O letectví se zajímal od svých studentských let. Poprvé se tento zájem projevil v roce 1910, když postavil svůj první kluzák. V roce 1913 postavil první letadlo - jednoplošník, který byl schopen unést 60 kg. Po prázdninách v roce 1913 nastoupil vojenskou službu. Koncem roku 1914 po svém zranění na ruské frontě byl přidělen k technické službě „Leteckého pluku č. 1“ ve Vídni. Byl zařazen v rakousko-uherském letectvu do tvořícího se konstrukčního oddělení, ve kterém s krátkou přestávkou setrval až do konce války. Současně přitom studoval na vídeňské technice a působil jako asistent leteckého odborníka a teoretika profesora Miesese.

Květen 2023

Karl Wilhelm Otto Lilienthal (23. května 1848, Anklam, Pomořansko – 10. srpna 1896, Berlín) byl německý průkopník letectví a konstruktér. Za svůj život postavil 18 typů (15 jednoplošníků a 3 dvouplošníky) kluzáků, které byly na rozdíl od modelů jeho předchůdců plně ovladatelné. Prvním řiditelným kluzákem byl v roce 1891 Derwitzer, pojmenovaný podle města Derwitz, v jehož blízkosti byl testován. Od tohoto roku až do své smrti uskutečnil okolo 2000 letů.

Lilienthal získal finanční nezávislost díky konstrukci bezpečnějšího trubkového parního stroje, díky čemuž se mohl plně zaměřit na další pokusy s různými modely letadel a kluzáky. Zpočátku se věnoval studiu a popisu letu ptáků, zejména čápů a aerodynamice jejich křídel. K tomu jej patrně také inspirovaly albuminové fotografie čápů německého fotografa a vynálezce Ottomara Anschütze z roku 1884. U města Lichterfelde nedaleko Berlína vybudoval umělý pahorek, v jehož vrcholu byl hangár, z nějž prováděl své experimentální lety.

Při nich přežil několik nehod, také díky tomu, že jeho kluzáky létaly relativně pomalu a v malých výškách. Při letu 9. srpna 1896 však prudký poryv větru zlomil křídlo stroje a Lilienthal si po pádu z výšky 17 metrů těžce poranil páteř. Tomuto zranění příští den podlehl. Výsledky jeho práce a pokusů byly dobře známy bratrům Wrightovým, kteří Lilienthala zmiňovali jako hlavního inspirátora jejich prvního letu s letadlem těžším než vzduch.

Duben 2023

Aero A-34 Kos byl lehký dvouplošník šéfkonstruktéra Antonína Husníka vyráběný v Československu na počátku 30. let 20. století. Aero A-34 Kos byl navržen pro soutěž Challenge International de Tourisme 1929, té se, ale kvůli poruše motoru a po nouzovém přistání nemohl zúčastnit. Dvoumístný letoun s dřevěnou konstrukcí s potahem z plátna a překližky byl vyráběn v továrně Aero v Praze-Vysočanech. Bylo vyrobeno pouze jedenáct kusů totoho typu. Letouny byly poháněny převážně hvězdicovými motory, u dvou letounů byl použit řadový motor. Křídla A-34 byla sklopná a umožňovala snadné hangárování. Jelikož letoun měl se složenými křídly šířku pouze 2,91 metru, mohl být vlečen za automobilem na běžných komunikacích. Prototyp byl poháněn motorem Walter Vega, ale konstrukce letounu umožňovala snadnou zástavbu jiných motorů. Od letounu A-34 byla odvozena varianta A-134, která využívala silnější motor a zesílenou ocelovou konstrukci potaženou plátnem. Modely A-34 a A-134 byly určeny pro trh se sportovními letadly v Československu, Finsku a Polsku, ale bez většího úspěchu. Letouny A-34 a A-134 sloužily jako sportovní a cvičné letadla v aeroklubech a omezeně i v armádě. Celkově byl Aero A-34 Kos spolehlivý a všestranný letoun, který byl používán v aeroklubech a ústřední pilotní škole až do začátku německé okupace.

Březen 2023

Martin XB-51 byl trojmotorový proudový bitevní letoun vyvinutý americkou společností Glenn L. Martin Company. Celkem byly postaveny dva prototypy letounu. První prototyp poprvé vzlétl roku 1949. Přestože zkoušky letounu byly úspěšné, americké letectvo v roce 1951 upřednostnilo britský bombardér English Electric Canberra, neboť byl okamžitě k dispozici. Přestože se ve vývoji XB-51 nepokračovalo, oba prototypy byly do roku 1956 využívány ke zkouškám na Edwardsově letecké základně. Oba byly zničeny při haváriích způsobených pilotní chybou. XB-51 byl první americký letoun s ocasními plochami ve tvaru T.

V roce 1946 vydalo americké armádní letectvo specifikaci V-8237-1 pro vývoj nástupce lehkého bombardéru Douglas A-26 Invader. Společnost Martin na jejich základě navrhla typ Model 234 (XA-45) poháněný kombinací pístových a proudových motorů. V následujícím roce byla zrušena kategorie útočných letounů (A) a označení letounu bylo změněno na XB-51. Mezi hlavní úkoly letounu patřilo bombardování v malých výškách a poskytování letecké podpory pozemním jednotkám. Finální podoba XB-51 představovala čistě proudový neortodoxní stroj, v jehož konstrukci byla uplatněna řada moderních prvků (šípové křídlo s měnitelným úhlem náběhu, ocasní plochy ve tvaru T, rotační pumovnice, tandemový podvozek testovaný na upraveném XB-26H Marauder aj.).

Únor 2023

Sgt. Jan Stiess (4. července 1914 Praha – 12. ledna 1943 Biskajský záliv) byl letec, jenž působil za druhé světové války v 311. československé bombardovací peruti RAF. V posádce zaujímal pozici druhého pilota. Letadlo, se kterým létal bylo Wellington Mk.IC DV799 s označením KX-Z, přezdíváno také jako Zebra. Posádka byla tvořena šesti letci, F/Sgt Miroslav Červenka, Sgt Jan Stiess, P/O Jaroslav Jelínek, P/O Alois Holna, Sgt. Zdeněk Janda a Sgt. Ladislav Kříž.

Jan Stiess se narodil 4. července 1914 v Řeporyjích v domě s číslem popisným 191. Jeho matka byla Otýlie Stiessová, rozená Tornová a otec Jan Stiess, telegrafní mistr. V roce 1938 byla Janu Stiessovi prodloužena vojna z důvodu mobilizace. Od 1. února 1937 do 15. září 1937 navštěvoval pilotní školu v Nitře. Od července 1939 působil v polském letectvu. V září 1939 se měl vydat transportem do Francie. Na loď se nedostavil a kvůli německému útoku na Polsko byl nucen se stáhnout až k rumunským hranicím. Zde byl zajat Rudou armádou a internován. Po přibližně roce byl propuštěn a cestou přes Cařihrad a kolem jižní Afriky přijel do Anglie. Podstoupil přeškolovací pilotní výcvik, následně byl zařazen do 311. československé bombardovací peruti Royal Air Force.

Dne 12. ledna 1943 byl letoun, ve kterém byl 2. pilotem, sestřelen nad Biskajským zálivem. Smrt Jana Stiesse byla následně potvrzena dopisem od generála Karla Janouška, který byl adresován matce Otýlii Stiessové.

Leden 2023

Bell V-280 Valor je americký víceúčelový konvertoplán od společností Bell Helicopter Textron a Lockheed Martin, který by měl jako vítěz programu Future Long-Range Assault Aircraft (FLRAA) nahradit vrtulníky UH-60 Black Hawk u US Army. Představuje třetí generaci konvertoplánů s překlopnými rotory od společnosti Bell.

Konvertoplán V-280 s hornoplošnou koncepcí je vybaven dvojicí turbohřídelových motorů GE Aviation T64-GE-419 u demonstrátoru. U produkční verze Rolls-Royce AE 1107F. Motory se nacházejí v gondolách na konci hlavního křídla. Na rozdíl od typu V-22 Osprey se nenatáčejí celé motorové gondoly pro vertikální vzlet, ale pouze jejich vrtule s reduktory. Toto uspořádání by mělo přinést výhody ve větší životnosti motoru, který nemusí pracovat v širokém spektru poloh (je uložen vodorovně), další výhodou je, že horké spaliny při kolmém startu či přistání nebudou poškozovat povrch místa přistání, či vzletu. Také tak nemůže docházet k odrazu horkého vzduchu do místa, kde se má pohybovat výsadek. Ocasní plochy konvertoplánu mají tvar písmene „V“.

2022

Prosinec 2022

Bessie Colemanová (26. ledna 1892, Atlanta, USA – 30. dubna 1926, Jacksonville, USA) byla první pilotkou v USA, která získala mezinárodní pilotní licenci (v roce 1921 v Paříži) a vůbec prvním člověkem černé pleti na světě, který získal pilotní licenci.

Bessie se narodila jako desáté ze třinácti dětí, matka byla svobodná, těžce pracovala a starala se o tři další mladší děti, při čemž jí nejstarší dcera Bessie pomáhala. Bessie vyrůstala v Texasu v době rasové segregace a chodila do základní školy pro černošské děti. V roce 1910 se Bessie Colemanová zapsala na univerzitu v Langstonu v Oklahomě, ale po prvním semestru studia z finančních důvodů ukončila. Dalších pět let se živila jako pradlena, poté odešla do Chicaga, kde pracovala jako manikérka v holičství.

Bessie se snažila stát se pilotkou letadla, ale v USA nebylo v té době možné, aby někdo přijal do pilotní školy občana černé pleti. Odjela tedy v roce 1920 do Francie, kde po sedmi měsících výcviku získala v červnu 1921 licenci od Mezinárodní aeronautické federace (dva roky před Amelií Earhartovou). Stala se tak prvním člověkem černé pleti, který získal pilotní licenci a zároveň první Američankou, která získala mezinárodní pilotní licenci.

Listopad 2022

AeroVironment RQ-20 Puma je rodina lehkých bezpilotních průzkumných letounů od kalifornské společnosti AeroVironment. Mimo jiné slouží k průzkumu, vyhledávání a zaměřování cílů, i vyhodnocení úspěšnosti palby. Možné je i jeho civilní využití. Vypouštěn může být ze země, z vozidel i z plavidel. Systém byl do služby zaveden roku 2008. Mezi jeho zahraniční uživatele patří i Armáda České republiky.

Základní verzi systému od 2008 používaly americké speciální jednotky. Roku 2012 systém zavedla americká armáda, která mu přidělila označení RQ-20A Puma. Ve stejném roce systému zařadilo rovněž letectvo a námořní pěchota. Roku 2013 byla zavedena vylepšená verze dronu RQ-20B. V roce 2016 americké námořnictvo úspěšně otestovalo nasazení dronu Puma z paluby raketového torpédoborce třídy Arleigh Burke.

Říjen 2022

DFS 230 byl nákladní kluzák německé Luftwaffe během druhé světové války. Vyvinut a vyráběn byl Deutsche Forschungsanstalt für Segelflug (DFS - Německý výzkumný ústav bezmotorového létání) pod vedením konstruktéra Hanse Jacobse. V leteckém závodě Českomoravských strojíren v Praze-Karlíně bylo za války vyrobeno dle různých zdrojů 450 až 500 kusů těchto kluzáků. Také bylo vyrobeno 14 kusů v Chocni v závodě Ing. J. Mráz, továrna na letadla. Na svou dobu měl výbornou klouzavost 1:18.

DFS 230 byl konstruován pro útočné výsadkové operace, při kterých mohl převážet až tunu vybavení nebo osm výsadkářů (+ pilota). Mezi nejslavnější akce, kterých se tyto kluzáky účastnily, patřilo obsazení belgické pevnosti Eben-Emael, invaze na Krétu, operace v severní Africe a osvobození italského diktátora Benita Mussoliniho německým komandem.

Září 2022

Saunders-Roe SR.45 Princess byl šestimotorový létající člun vyvinutý britskou společností Saunders-Roe. První prototyp poprvé vzlétl roku 1952. Vývoj letounu zdržovaly problémy s motory a následně pro něj již nebylo využití. Proto byly postaveny pouze tři prototypy, z nichž létal jen první. Dodnes je to největší postavený celokovový létající člun (překonal jej pouze Hughes H-4 Hercules).

V meziválečném období byly na transatlantické lety nasazovány různé typy velkých létajících člunů (Dornier Do X, Boeing 314 Clipper aj.), které byly po druhé světové válce vytlačeny dopravními letouny startujícími z letišť na pevnině. Ve prospěch pozemních strojů hrál technologický pokrok v konstrukci letadel a motorů, zlepšování jejich letových výkonů, zvyšování jejich spolehlivosti či snižování provozních nákladů. Mezi společnosti, které se ještě po válce pokusily prosadit s velkým dopravním létajícím člunem, patřil britský letecký výrobce Saunders-Roe.

Srpen 2022

Northrop Grumman X-47B UCAS-D (UCAS-D – Unmanned Combat Air System Demonstrator) je demonstrátor bezpilotního bojového letadla, které je určeno pro operace z palub letadlových lodí. Bezocasý stealth letoun přibližně o velikosti stíhacího letadla byl navržen společností Northrop Grumman pro program Joint Unmanned Combat Air Systems (J-UCAS). K výrobě dvou letounů došlo, ale až na základě smlouvy s Naval Air Systems Command, která byla uzavřena v srpnu roku 2007.

Na rozdíl od mnoha jiných dronů, není letoun po celou dobu aktivně řízen operátorem, ale je řízen autonomně s občasnými zásahy operátora, který letounu zasílá instrukce. Letouny X-47B získaly prvenství v prvním startu bezpilotního proudového letadla pomocí leteckého katapultu, přistál také jako první bezpilotní letoun na palubě letadlové lodi s využitím systému brzdících lan a také jako první autonomní letoun úspěšně doplnil palivo ve vzduchu. Bezpilotní letoun operoval z palub letadlových lodí USS Harry S. Truman (CVN-75), USS George H. W. Bush (CVN-77) a USS Theodore Roosevelt (CVN-71).

Červenec 2022

AeroVironment Switchblade je rodina miniaturizovaných bezpilotních dronů sloužících jako vyčkávací munice (jinak též ruční řízené střely nebo „kamikaze drony“). Americká společnost AeroVironment je vyvinula pro armádu a námořní pěchotu Spojených států amerických. Slouží k leteckému průzkumu a vysoce přesnému ničení pevných i pohyblivých cílů při současném omezení vedlejších ztrát. Díky jejím kompaktním rozměrům a nízké hmotnosti střelu unese jediný voják. Systém Switchblade poskytuje prostředek průzkumu a přesné vzdušné podpory vojenským jednotkám od úrovně čety. Roku 2011 byla do služby přijata základní verze systému Switchblade 300, roku 2015 jeho neozbrojená průzkumná verze Blackwing a roku 2020 zvětšená protitanková verze Switchblade 600.

Vyčkávací munice Switchblade byla vyvinuta na základě amerických zkušeností z války v Afghánistánu. Vznikla jako pomoc při nepřátelských přepadech, kdy američtí vojáci zůstávali pod palbou a z nějakého důvodu nemohli získat leteckou podporu. Například mohli být příliš daleko od letiště, takže na podporu dlouho čekali, nebo ji komplikovala místní situace (blízkost civilistů a civilních objektů). Klasické protitankové střely FGM-148 Javelin jsou navíc velmi drahé a pěchotou využívané malé průzkumné drony (RQ-11 Raven, RQ-20 Puma) jsou neozbrojené. Snadno přenosný systém Switchblade tak může nejen prozkoumat pozice nepřátel, ale zároveň je ihned napadnout.

Červen 2022

Bayraktar TB2 (česky Vlajkonoš) je turecké vojenské bezpilotní letadlo vyráběné společností Baykar. Bylo vojensky nasazeno v Sýrii, Libyi, Náhorním Karabachu, ve válce na východní Ukrajině a ve válce na Ukrajině v roce 2022. Poprvé tento dron vzlétl v roce 2014 poháněný čtyřválcovým motorem Rotax 912 o výkonu 75 kW s dvoulistou stavitelnou tlačnou vrtulí. Dne 26. listopadu 2021 Baykar oznámil, že systém TB2 dosáhl náletu 400 000 hodin.

Ukrajina své drony TB2 intenzivně nasadila po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022. Mimo jiné byly nasazovány proti ruským protiletadlovým systémům. Ukrajinské ministerstvo obrany například zveřejnilo záběry, na nichž dron Bayraktar TB2 ničí ruský protiletadlový raketový systém 9K37 Buk.

Ukrajinské námořnictvo využívá své drony TB2 k narušování ruských operací v Černém moři, zejména v oblasti Hadího ostrova. Usnadnilo mu to potopení ruského raketového křižníku Moskva. Používá k tomu letouny posledních sérií mající třílistou vrtuli, infračervenou kameru pro noční operace a větší odolnost proti rušení. K prvnímu doloženému úspěšnému útoku došlo 2. května 2022, kdy TB2 u Hadího ostrova potopily dva ruské útočné čluny Projektu 03160 (třída Raptor) (později zničily ještě další dva). Dne 6. května 2022 přímo na ostrově zničily protiletadlový raketový systém Tor, což umožnilo letectvu jeho bombardování letouny Su-27. Druhý den TB2 zničily další systém Tor i s rychlou výsadkovou lodí Projektu 11770, která se jej právě chystala vyložit na Hadí ostrov. Dne 8. května 2022 TB2 na ostrově zničil přistávající vrtulník Mi-8.

Květen 2022

Josef Koukal (6. května 1912 Jenišovice – 23. února 1980 Luže) byl český dopravní a stíhací pilot. Během druhé světové války se zúčastnil bitvy o Británii. Byl členem Guinea Pig Clubu, organizace pro piloty, kteří během akce utrpěli popáleniny a Caterpillar Clubu, sdružujícího piloty, kteří se z letounu neschopného letu dostali pomocí padáku.

Narodil se jako osmé z devíti dětí zemědělci Janu Koukalovi a jeho ženě Emílii. Po absolvování základní školy v Jenišovicích se vyučil automechanikem v Chocni. V roce 1931 ukončil studia na leteckém učilišti v Prostějově a nastoupil do pilotní a stíhací školy v Chebu. Po skončení studií se stal polním pilotem československé armády s hodností četaře. V roce 1936 z armády odešel, nadále však zůstal pilotem v záloze. Až do německé okupace pracoval jako zalétávací a zkušební pilot u choceňské firmy Beneš a Mráz.

Po vyhlášení částečné mobilizace československé armády 20. května 1938 byl jako pilot v záloze povolán do služby. Začátkem roku 1939 získal diplom dopravního pilota. Po vzniku tzv. protektorátu bylo československé válečné letectvo rozpuštěno a Koukal se rozhodl odejít z vlasti.

Duben 2022

Geraldyn M. Cobb (5. března 1931, Norman, Oklahoma, USA – 18. března 2019 Florida), známá též jako Jerrie Cobb, byla americká pilotka, humanitární pracovnice a propagátorka zapojení žen do vesmírného výzkumu. Jako první žena úspěšně absolvovala stejné testy jako astronauté z programu Mercury. Roku 1981 byla za svou humanitární práci nominována na Nobelovu cenu za mír.

Narodila se 5. března 1931 ve městě Norman v Oklahomě jako druhá dcera podplukovníka letectva Williama „Harryho“ Cobba a Heleny Stone Cobb. Lásku k létání získala právě díky otci, který ji do vzduchu poprvé vzal v jejích pěti letech. Za druhé světové války její otec sloužil na základně Sheppard Field v texaském Wichita Falls. Právě zde Jerrie Cobb ve svých dvanácti letech poprvé pilotovala otcův sportovní letoun Waco.

Po válce se rodina Jerrie Cobb přestěhovala do Oklahoma City, kde ona 5. března 1948 získala pilotní průkaz. V dalších letech pokračovala ve výcviku financovaném z peněz, které si vydělala jako poloprofesionální hráčka softballu za tým Oklahoma City Queens. V osmnácti letech tak získala nejen pilotní licenci, ale stala se instruktorkou hned v několika oblastech (navigace, letecké motory aj.). V následujících letech brala jakoukoliv práci související s letectvím, mimo jiné údržbu strojů na letišti Chickasha, letecké práškování, monitorování ropovodů, nebo jako letecká instruktorka. V té době si koupila první vlastní letoun, starší Fairchild PT-23, který pojmenovala „Par-a-dice Lost“.

Březen 2022

Let L-200 Morava je československý dvoumotorový letoun s dvojitou SOP a zatahovacím podvozkem příďového typu. Pro svou oblíbenost a kvalitu je v současnosti využíván zejména pro vyhlídkové lety.

Vývoj letounu L-200, který se měl stát novým aerotaxíkem, začal v továrně národní podnik Strojírny první pětiletky v Kunovicích, později národní podnik Let Kunovice roku 1955. Výsledkem konstrukční kanceláře byl zdařilý pětimístný kovový dolnoplošník. První let prototypu XL-200 (výr. č. XL-001, OK-LNA) uskutečnil Ladislav Šváb 9. dubna 1957. Podnikové zkoušky proběhly od 15. května 1957 do 6. prosince 1957 v Kunovicích a od 24. ledna 1958 do 31. ledna 1958 v Letňanech. Druhým létajícím prototypem byl letoun L-200 výr. č. XL-03 s imatrikulací OK-LNB. Při letových zkouškách se ukázalo, že řadové šestiválcové motory Walter Minor 6-III o výkonu 118 kW s vrtulemi V-402 nejsou dost výkonné.

Dále bylo s motory Walter Minor 6-III postaveno deset kusů ověřovací série. Pět z nich (OK-MEA až -MEE) létalo u ČSA, další dva stroje odebralo Československé letectvo (výr. č. 00-007 a 00-008). Koncem roku 1958 přelétly dva stroje tovární piloti Vladimír Vlk a ing. František Svinka do Lvova a odtud pak do Moskvy. Zde byly předváděny a následně předány ke zkouškám. Poslední stroj z nulté série (výr. č. 00-010, OK-NIA) se stal prototypem verze L-200A (OK-OEA) s motory Walter M-337 a elektricky stavitelnými dvoulistými vrtulemi V-410, který poprvé vzlétl 27. února 1960.

Únor 2022

McDonnell Douglas (dnes Boeing) T-45 Goshawk je podstatně upravená verze cvičného proudového letounu působícího na pozemních základnách BAE Hawk. Letoun vyráběly společnosti McDonnell Douglas (v současnosti Boeing) a British Aerospace (v současnosti BAE Systems) a je používán americkým námořnictvem (US Navy) s možností působit na letadlových lodích.

T-45 Goshawk je verzí letounu Hawk Mk.60, která je plně schopná operovat z letadlových lodí. Letoun byl vyvinut pro americké námořnictvo (US Navy) a námořní pěchotu (USMC) jako proudový cvičný letoun.

Původ letounu Goshawk sahá až do 70. let 20. století, kdy se US Navy začalo rozhlížet po náhradě za cvičné letouny North American T-2B/C Buckeye a TA-4J Skyhawk. Program zavedení nového cvičného letounu zahájilo námořnictvo v březnu 1978. Společnosti British Aerospace a McDonnell Douglas předložili verzi letounu Hawk. Tento návrh nakonec zvítězil a kontrakt na letouny T-45 byl uzavřen v roce 1981.

Letoun Hawk však nebyl navržen pro působení na letadlových lodích, a proto bylo nutné provést velké množství změn, aby bylo možné vyhovět požadavkům námořnictva. To zahrnovalo zlepšení ovladatelnosti letounu při nízkých rychlostech a snížení přistávací rychlosti. Další změny se týkaly zesílení draku, pevnějšího a širšího podvozku s možností startu pomocí katapultu a přidání přistávacího háku. Přední podvozek obdržel dvě kola. Goshawk rovněž obdržel nově navržené křídlo, na jehož celou náběžnou hranu byly integrovány pohyblivé sloty a zvětšené ocasní plochy.

Leden 2022

Rockwell-Messerschmitt-Bölkow-Blohm X-31 byl experimentální demonstrátor stíhacího letounu, který posloužil pro ziskání zkušeností s vektorováním tahu motoru – usměrňováním proudu výfukových plynů. Spolu s prvky pro vektorování tahu motoru, posloužil i pro vznikl pokročilého řídícího systému pro řízený let pod vysokým úhlem náběhu (AoA ). Byl navržen a vyroben společnostmi Rockwell a Messerschmitt-Bölkow-Blohm (MBB) jako součást společného amerického a německého programu Enhanced Fighter Maneuverability během 80. let 20. století. Letecké zkoušky probíhaly v letech 1990 až 1995. Letoun X-31 byl pak znovu využit v programu VECTOR Vectoring ESTOL (extremely short takeoff and landing) Control and Tailless Operational Research, kde sloužil od ledna roku 2000 do roku 2003. Měl výrazně větší manévrovatelnost než většina běžných stíhaček té doby. Mohl létat pod úhlem náběhu až 70 °. Ze dvou postavených strojů se do dnešních dnů dochoval jen jeden kus, který se nachází ve sbírkách německého muzea Flugwerft Schleißheim.

Letoun X-31 byl v podstatě zcela novým návrhem draku, přestože si vypůjčil konstrukční prvky i části z existujícících letounů, prototypů a koncepčních návrhů letadel, včetně British Aerospace Experimental Airplane Program (výběr typu křídla s kachními plochami, plus sání vzduchu pod trupem), z německého TKF-90 (koncepty půdorysu křídla a sání pod trupem), F/A-18 Hornet (předek, včetně kokpitu, vystřelovací sedadlo a překryt kabiny; elektrické generátory), F-16 Fighting Falcon (podvozek, palivové čerpadlo, pedály pro ovládání kormidla, pneumatiky předního kola a jednotka nouzového napájení), F-16XL (pohony klapek na přední hraně křídel), V-22 Osprey (akční členy pro ovládání řídících ploch), Cessna Citation (kola a brzdy hlavního podvozku), F-20 Tigershark (hydrazinový nouzový systém spouštění vzduchem, později vyměněný), letový počítač vycházel z počítače dalšího demonstrátoru Lockheed C-130 Hercules High Technology Test Bed (HTTB) a dokonce i z B-1 Lancer (vřetena použitá na ovládání kachních ploch).

2021

Prosinec 2021

Jaroslav Lonek (22. prosince 1904, Chrudim – 26. ledna 1945, Drážďany) byl český letecký konstruktér, pilot a představitel československého protinacistického odboje.

Narodil se roku 1904 v rodině poštovního kontrolora Josefa Lonka a Marie Lonkové, rozené Šelové. Záhy se však přestěhoval do Pardubic, kde vystudoval tři ročníky vyšší státní reálky v Pardubicích, z prospěchových důvodů ale odešel a vyučil se jemným mechanikem. V letech 1924–1926 absolvoval vojenskou službu u leteckého pluku č. 1. Po absolvování elementární pilotní školy a úspěšném složení pilotní zkoušky I stupně setrval jeden rok dobrovolně v další činné službě přes zákonnou presenční dobu. Po absolvování zmíněné zkoušky byl Lonek 22. října jmenován pilotem - letcem prvního stupně (pilotní průkaz FAI č. 192). Poté odešel do zálohy. Na konci 20. let (1929/30) byl jedním ze zakládajících členů Východočeského aeroklubu v Pardubicích, kde pak působil i jako instruktor a letecký konstruktér. Postavil zde několik letadel vlastní konstrukce, například L-1 Lump, L-5 a L-8 Ginette.

Jeho první letoun Lonek L-1 Lump měl mít přidělenu imatrikulaci OK-VAF, avšak zůstal nedokončen a proto imatrikulace OK-VAF byla použita až pro letoun Lonek L-5. S letounem typu L-5 (a motorem Walter Polaris), který byl registrován pod imatrikulační značkou OK-VAF, se zúčastnil Memoriálu ing. Kašpara při Leteckém dnu Východočeského Aeroklubu, kde však 9. října 1932 havaroval a jeho spolu-letkyně Ginette Ferron zahynula. Při letu nad Chrudimí se totiž letadlo vzňalo, Lonek s ním stačil rychle přistát, ale jeho spolucestující se přitom vzňaly šaty a utrpěla popáleniny, kterým v nemocnici podlehla. Ve vlastním Memoriálu ing. Kašpara pro dvoumístní letadla s maximálním motorickým výkonem 44 kW (60 HP) prvá tři místa obsadila letadla Avia BH-9, Avia BH-11 a Aero A-34 Kos, všechna vybavena motorem Walter NZ-60.

Na podzim 1934 bylo představeno v časopisu Letectví čtyřmístné letadlo Lonek L-8 Ginette, které bezpochyby patří mezi nejzajímavější československá letadla, kterým vyvrcholila řada „volnočasových“ konstrukcí Jaroslava Lonka. Byl to dolnokřídlý jednoplošník, kde zdvojené řízení bylo umístěno před zadními sedadly. Letoun byl poháněn pětiválcovým hvězdicovým motorem Walter NZ-60, který byl zakrytován prstencem typu NACA. Letoun s tímto motorem dosahoval maximální rychlosti 205 km/h. Tento letoun byl zapsán do leteckého rejstříku s imatrikulací OK-LON dne 3.9.1935 a vymazán byl po necelém roce 4.7.1936 (zrušen po havárii).

Listopad 2021

Václav Kačírek (13. června 1920, Praha – 10. dubna 1987, Kročehlavy) byl československý konstruktér leteckých motorů Walter v jinonické továrně Motorlet. Zprvu byl konstruktérem invertních pístových motorů Walter, později turbovrtulového motoru Walter M601, který se stal jeho životním dílem.

Svou odbornou kariéru konstruktéra leteckých motorů zahájil jako absolvent kladenské vyšší průmyslové školy až po kratším zaměstnání v Poldině huti na Kladně, když byl za Druhé světové války (v roce 1942) nuceně nasazen do konstrukční kanceláře německé firmy Argus Motoren, která v době války sídlila v Praze. Pracoval tam až do osvobození v roce 1945 v oddělení zabývajícím se konstrukcí kapotáže na motory As 410 a As 411, jakož i návrhem celých motorových jednotek. Zde však vznikly i jeho vývojové návrhy motorů Walter M-410 a M-411.

V roce 1946 byla tato, nyní již značně zmenšená skupina konstruktérů přemístěna do vysočanské Aerovky a přičleněna ke slučovaným zbytkům pražských drakových konstrukcí. V průběhu nejbližší další reorganizace na jaře roku 1947 byl Václav Kačírek, nyní již jako její vedoucí, přemístěn spolu s dalšími třemi spolupracovníky do jinonické Waltrovky, kde se stále ještě motory Argus vyráběly a montovaly (Walter M-410). Tam jeho skupina pracovala jako jedna ze šesti samostatných částí tzv. sloučené konstrukce leteckých motorů. Z té doby také pochází jeho první samostatný návrh vzduchem chlazeného motoru o výkonu 300 k, který měl svým výkonem a moderní koncepcí vhodně vyplňovat mezeru mezi motory Walter pro sportovní letadla (invertní čtyřválcový Walter Minor 4-III a šestiválcový Minor 6-III ing. Bohuslava Šimůnka, šestiválcovým boxerem Walter M-208 ing. Jaroslava Kruliše - s jmenovitými výkony 105-220 k) a rozpracovaným invertním dvanáctiválcovým motorem ing. Šimůnka Walter V-12/M-446 s jmenovitým výkonem 550 k. Jeho návrh se však tehdy neujal.

Říjen 2021

Lockheed Constellation („Connie“) je vrtulový dopravní letoun vyráběný mezi lety 1943 a 1958 firmou Lockheed Corporation v Burbanku v Kalifornii. Celkem bylo vyrobeno 856 letounů v různých verzích, z nichž všechny vynikaly trojitými svislými ocasními plochami, trupem ve tvaru delfína a ve většině případů 18válcovým motorem Wright R-3350. Letoun se dočkal jak civilního, tak i vojenského užití a byl nasazen například během blokády Berlína. PC-121A „Columbine II“ používal americký prezident Eisenhower, PC-121A „Bataan“ zase generál MacArthur.

Prototyp letounu byl podle specifikací z listopadu 1939 stavěn jako civilní dopravní letoun pro leteckou společnost TWA, ale vzhledem k válečným událostem v Evropě dostala firma Lockheed 20. září 1940 příkaz dokončit první Constellationy jako vojenské transportní. První prototyp s vojenským označením Lockheed C-69-LO (výr. č. 049-1961, sér. č. 43-10309, NX25600) poháněný čtveřicí motorů Wright R-3350-35 Double Cyclone o výkonu 1 641 kW poprvé vzlétl 9. ledna 1943. Za řízení usedl šéfpilot Boeingu E. T. „Eddie“ Allen, dalšími členy osádky byli M. Burcham, R. Thoven, D. Stanton a C. Johnson. Po prvním letu byl stroj přelétnut z Lockheedova letiště v Burbanku na vojenskou základnu Muroc v mojavské poušti.

Po vojenských testech byl v červnu 1943 prototyp vrácen výrobci k dalšímu vývoji a zkouškám. Po ukončení továrních zkoušek byl letoun opět předán USAAF na základnu Wright Field v Ohiu. Později byl první prototyp výrobcem pokusně vybaven motory Pratt & Whitney R-2800-83 Double Wasp a jeho označení se změnilo na XC-69E. Po zkouškách byly nahrazeny původními pohonnými jednotkami. Po válce letoun odkoupil Howard Hughes a létal u Hughes Airlines s poznávací značkou NC25600. Do poloviny roku 1945 bylo vyrobeno 21 kusů C-69 pro přepravu 64 osob a jeden C-69C se 43 sedadly v luxusní výbavě pro přepravu VIP. V roce 1949 zakoupila firma Schwimmer Aviation tři letouny C-69, které provozovala pod hlavičkou panamské společnosti LAPSA. Byly používány k dopravě zbraní a munice pro vznikající stát Izrael. Po jeho založení stroje přešly do majetku aerolinek El Al.

Září 2021

Sikorsky SH-60 Seahawk je rodina amerických dvoumotorových středně těžkých vrtulníků, jejichž hlavním uživatelem je námořnictvo Spojených států amerických. Jedná se o pro námořní službu upravený derivát armádního vrtulníku UH-60 Black Hawk, patřící do širší rodiny vrtulníků Sikorsky S-70. Základní verze je primárně protiponorková a protilodní, další jsou využívány například pro letecké zásobování, záchranné operace nebo likvidaci min.

Základní variantou jsou roku 1984 zavedené protiponorkové vrtulníky SH-60B Seahawk (exportní verze je označena S-70B Seahawk), na základě kterých vznikly další specializované varianty: palubní protiponorkový vrtulník SH-60F Oceanhawk, bojový záchranný vrtulník HH-60H Rescue Hawk a záchranný vrtulník pro pobřežní stráž HH-60J Jayhawk. Po roce 2000 americké námořnictvo zahájilo přechod na novou generaci vrtulníků rodiny SH-60, kterou představuje víceúčelový vrtulník MH-60S Knighthawk a protiponorkový vrtulník MH-60R Romeo. Nejnovější verze MH-60R je považována za vůbec nejvýkonnější protiponorkový vrtulník. Vrtulníky rodiny SH-60 byly exportovány do 13 států. Jejich nejvýznamnějším zahraničním uživatelem je Japonsko, které je staví licenčně.

Srpen 2021

Republic P-43 Lancer byl jednomotorový stíhací letoun z období druhé světové války. Vyvinula jej americká společnost Republic Aviation Company pro Armádní letecký sbor Spojených států amerických. Letoun se vyznačoval zejména dobrými výkony ve velkých výškách. Představoval vývojový mezistupeň od předválečného stíhacího letounu Seversky P-35 k velkosériově vyráběnému typu Republic P-47 Thunderbolt. Zároveň byl prvním sériově stavěným letounem společnosti Republic. Za druhé světové války se letoun dočkal omezeného nasazení ze strany letectev USA, Austrálie a Čínské republiky.

Na konci 30. let společnost Seversky pracovala na dvou prototypech letounů, které se měly stát modernějšími nástupci zastarávajícího typu Seversky P-35. Méně upravený Seversky XP-41 měl turbodmychadlem přeplňovaný motor a podvozek zatahovaný do křídla. Americké armádní letectvo upřednostnilo pokročilejší prototyp EP-4, od kterého byla v březnu 1939 objednána ověřovací série 13 kusů. Přiděleno jim bylo označení YP-43. Ten měl oproti P-35 především přepracovanou střední část křídla, nový podvozek a výkonnější motor. Ověřovací série YP-43 byla letectvu dodána od září 1940 do dubna 1941. V té době však již byly pro bojové nasazení málo výkonné a obratné. Dobré byly pouze výkony ve vysokých výškách, ale celkově byl letoun považován za horší, než Bf 109E či Spitfire. Konstrukce vycházející z letounu P-35 dosahovala svých limitů, takže se letectvo přeorientovalo na perspektivnější Republic P-47 Thunderbolt, jehož vývoj ale ještě nebyl ukončen. Proto byla zrušena objednávka na výkonný stíhací letoun AP-4J(P-44 Rocket), což byl P-43 poháněný motorem Pratt & Whitney R-2180-A Twin Hornet. V září 1939 požadovaných 80 kusů bylo později navýšeno až na 827 kusů, nakonec však od této verze nebyl postaven ani jeden stroj.

Červenec 2021

Doolittlův nálet (anglicky Doolittle Raid) bylo první bombardování státního území Japonska armádním letectvem Spojených států amerických během druhé světové války, které proběhlo dne 18. dubna 1942.

Nálet byl proveden šestnácti armádními bombardéry B-25B ze 17BG, které vzlétly z letadlové lodi USS Hornet, bombardovaly Tokio a další města a pokusily se přistát v Číně. Celá akce byla naplánována a vedena podplukovníkem Jimmy Doolittlem, v té době již známým civilním letcem a leteckým inženýrem.

Nálet byl odvetou za japonský útok na Pearl Harbor ze 7. prosince 1941. Jeho vojenský účinek byl zanedbatelný, ovšem měl velký morální a psychologický význam: Japonci byli ohromeni zjištěním, že domácí půda Japonska není bezpečná před vzdušnými útoky Spojenců. V důsledku náletu se Japonci rozhodli dobýt americkou základnu na Midway. V bitvě u Midway utrpěli porážku, která znamenala obrat ve válce v Pacifiku.

Po dvou měsících intenzívního výcviku bylo dne 1. dubna 1942 naloženo na letadlovou loď Hornet šestnáct značně upravených bombardérů B-25B Mitchell s pětičlennými posádkami. Každé letadlo neslo přídavné nádrže paliva a čtyři pumy o hmotnosti 500 liber (227 kg): tři tříštivo-trhavé a jednu zápalnou. Obranná výzbroj byla omezená, aby váha letadel umožňovala vzlet z letadlové lodi. Přinejmenším některá letadla nesla dřevěné imitace kulometů, které měly odradit případného nepřítele od útoku.

Červen 2021

Douglas AC-47 Spooky (neboli AC-47D Gunship a také přezdívaný „Puff, the Magic Dragon“ nebo „Dragonship“) byl první ze série letounů palebné podpory (anglicky Gunship) vyvinutých letectvem Spojených států amerických (dále jen USAF) během války ve Vietnamu. Předpokládalo se, že bude mít větší palebnou sílu, než lehké a střední bitevní letouny, která bude potřeba v situacích, když budou pozemní síly požadovat blízkou leteckou podporu a to hlavně v noci, kdy probíhalo mnoho útoků ze strany Vietkongu. Jeho krátké působení ve válce ve Vietnamu bylo natolik úspěšné, že dalo vzniknout i jeho přezdívce Spooky (strašidlo, strašidelný). Účinek jeho zbraní na nepřátelskou živou sílu byl často skutečně děsivý.

V srpnu 1964, po letech experimentů s letouny palebné podpory s pevnými křídly dosáhl „Projekt Tailchaser“, který vedl kapitán Capt. John C. Simons, svého vrcholu. Tyto zkoušky zahrnovaly úpravu jednoho letounu Convair C-131B, aby byl schopen střílet pod určitým úhlem dolů z levého boku letounu jednou zbraní GAU-2/A Minigun. Bylo zjištěno, že pro piloty je poměrně jednoduché kroužit nad nepohyblivým cílem tak, aby zbraň na tento cíl neustále mířila a zasahovala jej s relativně velkou přesností. Zkoušky byly provedeny na letecké základně Eglin na Floridě. Provádělo je Armament Development and Test Center (Centrum pro vývoj a testování výzbroje), ale po počátečních testech bylo zkoušení kvůli nedostatku finančních prostředků přerušeno. V roce 1964 se kapitán Ron W. Terry vrátil ze služby ve Vietnamu, kde měl se svým týmem posoudit všechny aspekty protipovstaleckých leteckých operací. Zde si povšiml užitečnosti letounů C-47 a C-123, které kroužily nad nočním bojištěm a osvětlovali jej pomocí světlic. Dostal povolení vyzkoušet ostrou střelbu pomocí letounu C-131 a tak byl oživen program letounu palebné podpory střílejícího z boku stroje.

Květen 2021

KAI KF-21 Boramae je jihokorejsko-indonéský nadzvukový dvoumotorový proudový výceúčelový stíhací letoun 4,5 generace vyvíjený konsorciem vedeným jihokorejskou společností Korea Aerospace Industries (KAI). Původně byl vyvíjen pod označením KAI KF-X – Korean Fighter eXperimental. Práce na letounu probíhají od roku 2016 a jeho první let je plánován na rok 2022. KF-X představuje největší samostatný zbrojní projekt Jižní Koreje. Jižní Korea plánuje zakoupení až 120 letounů a Indonésie 50 letounů.

Přestože Jižní Korea ohlásila vývoj domácího nadzvukového bojového letounu již v roce 2001, oficiálně byl program KF-X zahájen až roku 2016. Cílem je získat letoun, který ve službě nahradí zastaralé americké typy F-4D/E Phantom II a F-5E/F Tiger II a zároveň doplní soudobé typy F-35A Lightning II a F-15K Slam Eagle. Obdobně jako jiné korejské letouny (KT-1 Woongbi, T-50 Golden Eagle) se KF-X může stát také výnosným exportním artiklem. Primárním úkolem letounů KF-X bude vybojování vzdušné nadvlády, přičemž jejich potenciálními soupeři jsou i moderní čínské stroje J-20 a J-31. Tak výkonný letoun se však na zbrojním trhu nevyskytuje, a proto Jižní Korea přistoupila k jeho samostatnému vývoji. V obdobné situaci se ocitlo i Japonsko, kde probíhají práce na domácím letounu Mitsubishi X-2.

Duben 2021

Richard Halsey Best (24. března 1910, Bayonne, USA – 1. listopadu 2001, Santa Monica, tamtéž) byl americký pilot, známý zejm. pro svou roli v bitvě u Midway. Během jednoho dne, 4. června 1942, tehdy především jeho zásah vyřadil z dalších bojů japonskou letadlovou loď Akagi a přispěl i ke zkáze letadlové lodi Hirjú. Bojové nasazení mu však způsobilo zdravotní problémy, kvůli kterým již nikdy poté nelétal.

Richarda Besta už od dětského věku přitahovaly příběhy amerických letců z 1. světové války. Letci sloužili v USA i u námořnictva, složil tedy zkoušky na Námořní akademii Spojených států v Annapolis a v červnu 1928 k námořnictvu nastoupil. V roce 1932 byl povýšen na důstojníka a přidělen na lehký křižník třídy Omaha USS Richmond. Za dva roky vstoupil do námořního letectva a zahájil letecký výcvik v Pensacole na Floridě.

Po výcviku v roce 1935 se Best dostal ke stíhací peruti VF-2B využívají stíhací letouny Grumman F2F na lodi USS Lexington. V roce 1938 se vrátil na Floridu jako instruktor a věnoval se zejména létání podle přístrojů a vývoji taktiky torpédových bombardérů. V červnu 1940 požádal o přesun na frontu.

Březen 2021

Northrop Grumman MQ-4C Triton je americký vojenský bezpilotní letoun operující ve velkých výškách na dlouhé vzdálenosti. Jeho hlavními úkoly jsou průzkum a námořní hlídkování. Systém je vyvíjen korporací Northrop Grumman pro námořnictvo Spojených států amerických. Konstrukčně vychází z průzkumného letounu Northrop Grumman RQ-4 Global Hawk (přesněji jeho námořní verze RQ-4N). Americké námořnictvo plánuje stavbu 68 letounů MQ-4C, které mají spolupracovat s námořními hlídkovými letouny Boeing P-8 Poseidon. Nákup sedmi exemplářů typu plánuje i Royal Australian Air Force, ale jeho objednávka ještě nebyla oficiálně potvrzena.

Kontrakt na vývoj průzkumného systému MQ-4C získala společnost Northrop Grumman v dubnu 2008. Kritickým posouzením designu typ úspěšně prošel v únoru 2011. Trup prvního prototypu byl vyroben v březnu 2011.

V únoru 2012 byly s pomocí upraveného letounu Grumman Gulfstream II zahájeny testy radaru AN/ZPY-3 MFAS (multifunction active sensor), který je hlavním senzorem letounů MQ-4C. První prototyp MQ-4C Triton byl veřejnosti představen v červnu 2012. K jeho prvnímu letu došlo 22. května 2013 na továrním letišti společnosti Northrop Grumman v Palmdale v Kalifornii. Testovací program proběhl úspěšně a v září 2016 program MQ-4C úspěšně dosáhl dalšího milníku v podobě objednání jeho předsériové výroby.

Únor 2021

Antis (1939 — 11. srpna 1953) byl německý ovčák, kmenový příslušník 311. Československé bombardovací perutě, vyznamenaný v roce 1949 Medailí Marie Dickinové za statečnost při službě v Anglii a v severní Africe v době 2. světové války. Je to jediný pes, o němž je známo, že za 2. světové války létal v bombardéru. Jeho příběh se později stal námětem několika knih.

Václav Robert Bozděch byl vojákem z povolání ještě před vypuknutím druhé světové války. Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se rozhodl bojovat proti Německu. Do Velké Británie se dostal přes Polsko a následně Francii, kde krátkou dobu sloužil v letectvu, především jako palubní střelec a pozorovatel. 12. února 1940 byl jeho letoun Potez 633 vyslán na pozorovací misi nad německou frontu, při níž byl sestřelen nepřátelskou protileteckou palbou. Bozděch s pilotem Pierrem Duvalem přežili. V opuštěném statku ve francouzské vesnici Beinheim v zemi nikoho, kam Bozděch dotáhl svého zraněného pilota, našel štěně německého ovčáka.

Leden 2021

Paul Beattie MacCready, Jr. (25. září 1925 – 28. srpna 2007) byl americký letecký inženýr. Byl zakladatelem AeroVironment Inc. (1971) a konstruktérem prvního skutečně použitelného letadla poháněného lidskou silou. Za svou práci v oblasti vývoje v letectví se stal držitelem velkého množství různých ocenění, v roce 1991 byl uveden do National Aviation Hall of Fame (Národní letecké síně slávy) v National Museum of the United States Air Force.

Paul B. MacCready se narodil v New Haven v lékařské rodině. Během studií mu byla diagnostikována dyslexie, což ovšem nebránilo jeho dalšímu vzdělání a kariéře. Konstrukci letadel se MacCready věnoval již od mládí, kdy ve 14 letech také vyhrál národní soutěž ve stavbě leteckých modelů. V roce 1943 absolvoval Hopkins School, v roce 1947 získal bakalářský titul ve fyzice na Yale University, o rok později magisterský titul ve fyzice na Kalifornském institutu technologie a v roce 1952 získal tamtéž doktorát v oboru letectví.

V roce 1951 MacCready založil svou první společnost, Meteorology Research Inc, věnující se výzkumu atmosféry. Ke skutečným letadlům se dostal na konci druhé světové války, kdy trénoval jako pilot amerického vojenského námořnictva, nasazení se ale nedočkal. Po válce se věnoval plachtění na větroních a v letech 1948, 1949 a 1953 získal Richard C. du Pont Memorial Trophy, v roce 1956 se stal jako první americký pilot mistrem světa v plachtění. V roce 1970 MacCready investoval do společnosti přítele, tato firma na výrobu laminátových katamaránů ovšem zkrachavala a MacCreadymu zůstaly dluhy v hodnotě asi 100 000 $. To vedlo k jeho zájmu o získání Kremerovy ceny.

2020

Prosinec 2020

Alexander Hess (4. května 1898 Karlova Huť – 10. srpna 1981 Brooksville) byl český vojenský letec a důstojník československé armády a letectva, známý především svým velením 310. československé stíhací peruti Royal Air Force v době bitvy o Británii.

Po složení maturitní zkoušky v roce 1916 byl odveden do rakousko-uherské armády a v postavení jednoročního dobrovolníka a později kadeta u c. a k. pěších pluků č. 88 a 102 prodělal ve funkci velitele čety boje na ruské a italské frontě. Utrpěl několik zranění a v září 1918 byl povýšen do hodnosti poručíka a přeložen k týlovému praporu 102. pěšího pluku ve štýrském městě Hartberg. Po skončení první světové války a návratu do vlasti se přihlásil k další činné službě v československé armádě, kde nastoupil službu u pěšího pluku č. 48 v Benešově. Již 31. 12. 1918 byl demobilizován a začal studovat strojnictví na ČVUT v Praze, 30. června 1919 však byl povolán k další službě v armádě, a do dubna roku 1920 sloužil u pěšího pluku č. 17, nejprve v Jindřichově Hradci a později v Žilině.

Listopad 2020

RC-135 Rivet Joint je americký průzkumný letoun vyvinutý společností Boeingu, ale modifikovaný technologiemi více společností včetně General Dynamics, Lockheed, Ling-Temco-Vought, E-Systems a L3 Technologies.

Když firma Boeing začala v roce 1954 testovat prototyp 367-80 "Dash 80", doufala, že letecké společnosti budou mít o letadlo enormní zájem. Při konstrukci letadla se využilo množství zkušeností získaných při vývoji proudových bombardérů B-47 a B-52. Se zdviženým křídlem a pohonem čtyř proudových motorů představoval Dash 80 nejmodernější dostupné komerční dopravní letadlo.

Paradoxně však o letadlo neprojevily takový zájem komerční letecké společnosti jako spíše americké letectvo, které si uvědomilo, že na podporu svých proudových bombardérů bude potřebovat proudové tankovací letadlo. Proto si v září 1955 objednali u Boeingu svůj první proudový tanker. Ten vznikl právě na bázi letadla Dash 80, do kterého byl přidán tankovací systém s výsuvným ramenem. Tento stroj, známý jako KC-135A Stratotanker, vstoupil do služby 28. června 1957 a Boeing pokračoval ve vývoji této vojenské linie pod označením Model 717.

Říjen 2020

Zeppelin-Lindau (Do) D.I byl německý jednomístný jednomotorový dvouplošný stíhací letoun z období první světové války.

Roku 1916 vedl konstruktér Claude Dornier pobočku firmy Luftschiffbau Zeppelin ve městě Lindau na břehu Bodamského jezera. Ze začátku se zde stavěly létající čluny, až roku 1916 Dornier zkonstruoval první pozemní letoun V-1 vybavený tlačnými motory a rámovým trupem. O rok později vznikl dvoumístný dvouplošník C-I, po něm C-II a nakonec plovákový jednoplošník CS-I, ani jeden stroj však nebyl vyráběn sériově. V roce 1918 pak zkonstruoval nové stíhací letadlo D.I.

První vzlet proběhl 4. června 1918. Na svou dobu bylo letadlo velmi moderní což budilo nedůvěru jak u pilotů tak u německého letectva. Od konce května do druhé poloviny června byl uspořádán v Adlershofu konkurs stíhacích letadel, kterého se letoun zúčastnil neoficiálně. Dne 3. července jej zkoušel Wilhelm Reinhard velitel letky Jagdgeschwader 1 Richthofen, pojmenované po jejím dřívějším veliteli Manfredu von Richthofenovi, a letecké eso s 20 sestřely. Při střemhlavém letu povolila jedna vzpěra upevňující horní křídlo, které se utrhlo, stroj havaroval a kapitán Reinhard na následky zranění zemřel.

Září 2020

Watanabe E9W (oficiálně Malý pozorovací námořní letoun typ 96, ve spojeneckém kódu Slim) byl jednomotorový dvouplošný průzkumný hydroplán japonského císařského námořního letectva užívaný v druhé světové válce. Byl to poslední dvouplošník v ponorkové službě japonského námořnictva.Ve službě byl od roku 1938. Ve službě jej nahradily jednoplošníky Jokosuka E14Y.

Strojírenský závod ve Fukuoce začal ve 20. letech 20. století vyrábět náhradní díly pro letadla, později začal letouny stavět v licenci a zajišťovat jejich opravy pro japonské námořnictvo. V roce 1934 společnost získala zakázku na vývoj svého prvního vlastního letounu. Námořnictvo na základě specifikací 9-ši objednalo pozorovací letoun, určený jako výzbroj velkých ponorek třídy I-7. Zásadní byl požadavek na malé rozměry letounu a jeho snadnou montáž a demontáž. Vývoj byl zahájen v březnu 1934. Postaveny byly dva prototypy, z toho jeden pro pevnostní zkoušky. První let proběhl roku 1935. Prototyp byl úspěšně testován na ponorce I-5. V říjnu 1935 byla objednána sériová výroba.

Srpen 2020

James Harold Doolittle (14. prosinec 1896 Alameda, Kalifornie – 27. září 1993 Pebble Beach, Kalifornie) byl americký průkopník letectví, který se během druhé světové války vyznamenal svým odvážným náletem na Tokio.

"Jimmy", jak ho přezdívali, se narodil v Alamedě (Kalifornie) 14. prosince 1896. Už během jeho studia na Kalifornské univerzitě v Berkeley, když Spojené státy vstoupily do první světové války, se přihlásil jako kadet letectva v armádním signálním sboru, kam nastoupil v říjnu 1917 a prošel výcvikem na škole vojenského letectva. Později sloužil jako instruktor střelby a vedoucí letů. Jeho první povinností byla služba ve 104. letce na letišti Kelly Field v Texasu a později v 90. letce u pohraniční strážní služby v Eagle Pass. 24. prosince 1917 se Doolittle oženil s Josephine E. Danielsovou.

1. července 1920 dostal řádné pověření a byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Pak začal studovat na škole letecké mechaniky a také absolvoval několik kurzů leteckého inženýrství. V září 1922 uskutečnil první z mnoha průkopnických letů, které mu získaly mnoho významných leteckých ocenění i mezinárodní pověst.

Červenec 2020

Junkers F.13 (také známý jako F 13) bylo německé jednomotorové dopravní letadlo, které poprvé vzlétlo 25. června 1919. Bylo to první civilní letadlo, které bylo celé pokryto vlnitým plechem a jako první mělo bezpečnostní pásy pro cestující. Mělo velmi pokročilý design. Výroba Junkersů F 13 byla zastavena v roce 1932. Bylo vyrobeno kolem 60 různých variant. Letoun byl používán mnoha aeroliniemi po celém světě.

Vývoj stroje F-13 započal již v den německé kapitulace 11. listopadu 1918, kdy profesor Hugo Junkers zadal ing. Otto Reuterovi vypracování návrhu na civilní dopravní letoun. Projekt J-12, vycházející z vojenského J-10 byl zamítnut, Junkersem byl přijat až zcela nově koncipovaný projekt J-13 pro dva piloty a čtyři cestující.

Ve společnosti Junkers Flugzeug und Motorenwerke A.G. (oficiální název od 24. dubna 1919) v Dessau započali se stavbou hned tří prototypů současně, z nichž jeden byl určen pro pevnostní zkoušky. Před dohotovením prvních prototypů bylo označení změněno na Junkers F-13, kdy písmenem F továrna Junkers nadále označovala jednomotorové dopravní letouny.

Červen 2020

(c) FOTO:FORTEPAN / Mészáros Zoltán, CC BY-SA 3.0

Let LF-109 Pionýr byl československý cvičný dvoumístný kluzák (větroň) smíšené konstrukce vyráběný firmou Let Kunovice v letech 1950−1958.

Výroba prvního prototypu XLF-109 byla dokončena 28. února 1950. První let provedl 8. března 1950 Břetislav Roček v aerovleku za letounem C-106. Během testů akrobacie 13. března došlo k destrukci pravé poloviny křídla kdy při následné havárii B. Roček zahynul. Ještě v témže roce byl postaven druhý prototyp Pionýru, jehož konstrukce byla upravena podle připomínek vyšetřovací komise letecké nehody. Zálet byl proveden 6. prosince 1950 zkušebním pilotem Kládkem a do předání výcvikovému středisku ČSSL v Kralupech nad Vltavou dne 10. září 1951 vykonal celkem 115 letů v době 60 hodin.

První sériový LF-109 provedl premiérový let s pilotem Antonínem Vlasákem 14. června 1952. Společně s Karlem Dlouhým zalétávali kunovické LF-109 do konce srpna, od října je vystřídal otrokovický zkušební pilot Ladislav Šváb (počínaje výr. č. 32 imatrikulace OK-2224). První Pionýr (výr. č. 13, OK-2205) převzatý organizací DOSLET přelétla plachtařka Řezáčová 25. července 1952 na letiště Hůrky. Do konce roku převzali zástupci DOSLETu 43 exemplářů. Poslední kunovický Pionýr (výr. č. 220) zalétal L. Šváb 20. ledna 1954. Další objednávku na 200 kusů realizoval závod Avia n. p. Choceň (výr. č. 0101, OK-4001 až výr. č. 0920, OK-4200). Celkem bylo vyrobeno 220 kusů LF-109 v Letu Kunovice a 250 v Chocni, z tohoto počtu převzaly československé aerokluby 396 Pionýrů. Zbytek byl exportován do NDR, ČLR, BLR, Indonésie, Sýrie, Indie, Kanady, Egypta, MLR, Rakouska a SSSR.

Květen 2020

Piaggio P.108 byl italský těžký bombardér používaný během druhé světové války. Byl to jediný čtyřmotorový těžký bombardér užívaný za druhé světové války italským letectvem. Poměrně výkonný a podařený letoun byl vyroben pouze v malém počtu. Na základě bombardéru byly vyvinuty rovněž jeho dopravní transportní verze.

Vývoj čtyřmotorového začal na konci 30. let na náklady firmy Piaggio. Šéfkonstruktér společnosti Giovanni Casiraghi měl zkušenosti z americké společnosti Waco. Jeho návrh tak byl silně ovlivněn americkým bombardérem Boeing B-17 Flying Fortress. Když italské letectvo v říjnu 1939 vypsalo na tuto kategorii bombardérů soutěž, typ již byl ve značném stupni rozpracování a první prototyp bombardéru P.108B (MM.22001) tak poprvé vzlétl již 24. listopadu 1939. Za kniplem seděl šéfpilot společnosti Nicolo Lana. Na základě úspěšných zkoušek prototypu letectvo objednalo sériovou výrobu P.108B.

Duben 2020

VL Myrsky byl finský stíhací letoun vyvinutý firmou Valtion Lentokonetehdas v průběhu Druhé světové války.

První prototyp nesl označení MY-1 a vzlétl 23. prosince 1941. Za nedlouho vzlétl i druhý a dva sériově vyrobené stroje. Celkově byly vyrobeny čtyři letouny s označením Myrsky I u kterých se ovšem vyskytla řada obtíží. Při větším zatížení se od kostry křídla odlepovala překližka vinou vadného lepidla použitého při výrobě. Dále nebyl dostatečně pevný podvozek a stroj byl podélně nestabilní, což vedlo ke vzniku trhlin u závěsů křídla.

Všechny tyto nedostatky vedly k nezbytným úpravám. Pátý stroj s označením MY-5 dostal celodřevěný potah, zvýšila se směrovka a předtím pevná ostruha se dala zatáhnou. Letoun mohl nést pod křídlem dvě přídavné nádrže na 125 l. Nová verze dostala označení Myrsky II.

Březen 2020

Bohuslav Šimůnek (3. března 1905, Rosice nad Labem – 31. ledna 2001, Praha) byl československý konstruktér leteckých motorů ČKD-Praga, Tatra, Walter/Motorlet a Avia. V letech 1945–1964 byl vedoucím prototypové výroby, náměstkem ředitele a hlavním konstruktérem invertních pístových motorů Walter.

Bohuslav Šimůnek se narodil v Rosicích nad Labem v rodině řídícího učitele. Ještě ve školních dobách viděl se svým starším bratrem Vladimírem, pozdějším plukovníkem čs. letectva, létat ing. Jana Kašpara. Tato událost ovlivnila jejich další osudy. Bratři Šimůnkové (Bohuslav a Vladimír) se začali zabývat letectvím v době na počátku první světové války, kdy se věnovali stavbě modelů.

O letectví se Bohuslav živě zajímal již při studiu na pardubické reálce a v období studia na pražském ČVUT (1924–1928). Po první světové válce oba bratři studovali na ČVUT v Praze (Bohuslav o ročník níž), při studiu absolvovali v roce 1923 praxi ve společnosti Avia ve Vysočanech, kde v té době byli hlavními konstruktéry Pavel Beneš a Miroslav Hajn. Po ukončení studií se ing. Vladimír Šimůnek stal vojenským zkušebním pilotem a ing. Bohuslav Šimůnek uznávaným konstruktérem leteckých motorů.

Únor 2020

North American P-51 Mustang byl jednomístný stíhací letoun dlouhého doletu, který během druhé světové války sloužil na straně spojenců. Jednalo se o jeden z nejúspěšnějších typů stíhacích letounů. Většinou doprovázel bombardéry při náletech na Německo a spojencům pomohl získat vzdušnou převahu. Byl nasazen i v Tichomoří proti Japonsku. Korejskou válku stroj začal jako hlavní stíhačka a bitevní letoun spojenců, ale v jejím průběhu byl nahrazen proudovými letouny. V některých letectvech Mustang sloužil ještě na začátku 80. let. Řada letuschopných letounů soukromých majitelů létá dodnes.

Mustang byl původně vyvinut pro britské královské letectvo. Britové se na firmu North American Aviation obrátili s návrhem, zdali by v licenci stavěla stíhačky Curtiss P-40, NAA ovšem přišla s vlastním návrhem — zavázala se, že do 120 dnů zkonstruuje a postaví prototyp svého letounu.

Prototyp NA-73X se poprvé dostal do vzduchu 26. října 1940, poháněný motorem Allison V-1710-F3R, 178 dní po objednávce. Konstrukce prototypu se ukázala jako velice zdařilá, u letounu také mj. byl použit zcela nový laminární profil křídla. V té tobě již měla RAF u North American objednávku na 320 sériových strojů NA-73 označovaných jako Mustang Mk.I. První z nich byl dokončen v květnu 1941 a do Británie byly dodávány od listopadu téhož roku. Dva sériové NA-73 byly v USAAC zkoušeny pod označením XP-51. Brzy poté začaly do Velké Británie přicházet Mk.I vyrobené na základě druhé objednávky na tři sta kusů, které výrobce díky mírným konstrukčním odlišnostem označoval NA-83. Hlavňovou výzbroj tvořily čtyři kulomety M2 Browning ráže 12,7 mm a čtyři Browningy ráže 7,7 mm. Následující verze NA-91byla vyzbrojena čtyřmi kanóny Hispano ráže 20 mm v křídle.

Leden 2020

DHC-3 Otter byl kanadský jednomotorový hornoplošný užitkový letoun pro devět cestujících a dva členy posádky s pevným ostruhovým podvozkem.

Kanadská společnost OPAS, největší uživatel letounů de Havilland Canada DHC-2 Beaver v této zemi, navázala jednání se společností de Havilland Canada o možnosti jeho dalšího vývoje. Firma OPAS požadovala zejména dvojnásobnou nosnost. Obě strany se dohodly, že v případě realizace vývoje nového letounu odebere OPAS dvacítku letounů, čímž by byl zajištěn rychlý start na trh.

Kanadský De Havilland zahájil práce na DHC-3 v prosinci 1950. Při konstrukci bylo uplatněno celkové zlepšení aerodynamiky, včetně aerodynamických pomůcek pro zkrácení vzletu a přistání. Štíhlé celokovové křídlo s jednonosníkovou kostrou obdrželo dvouštěrbinové vztlakové klapky, kombinované s křidélky na vnějších koncích křídla. trup skořepinové konstrukce měl kruhový průřez, takže získal větší úložný prostor. Manipulace s nákladem byla usnadněna dvoukřídlými vraty na levém boku trupu, na jehož zádi byl umístěn otvor pro shoz nákladu padákem, či bez něho.

2019

Prosinec 2019

Rogožarski SIM-XIV-H byl jugoslávský pobřežní hlídkový letoun vyvinutý společností Rogožarski ve druhé polovině 30. let 20. století. Postaveny byly dva prototypy a 19 sériových letounů. Posádky letoun přezdívaly „veliký SIM“. Jugoslávie letouny nasadila k obraně proti invazi států Osy. Ukořistěné letouny následně do roku 1943 provozovala Itálie.

Vývoj druhé generace jugoslávských pobřežních hlídkových letounů byl zahájen v polovině 30. let 20. století kvůli rychlému zastarávání do té doby používaných strojů. Roku 1935 byla vytvořena komise, která měla posoudit, jaká koncepce bude pro nový letoun zvolena. Námořnictvo požadovalo jednomotorový stroj inspirovaný britským hydroplánem Supermarine Seagull (rychlost 200 km/h, dva kulomety a čtyři pumy). Komise naopak požadovala mnohem výkonnější dvoumotorový plovákový jednoplošník. Návrhu komise bylo vyhověno, přičemž vývojem letounu byla pověřena společnost Rogožarski (interní označení letounu bylo OI-151, tedy Oblaski Izvidač 151.).

Práce na novém letounu začaly v roce 1936. V lednu 1938 byl v Bělehradu dokončen první prototyp (číslo 151) vyznačující se celodřevěným dýhovým trupem a rozměrnou příďovou věží Vickers. První let se uskutečnil 8. února 1938 na základně Divulje poblíž Splitu. Sérii letových zkoušek posléze vyhodnotila zvláštní komise. Ukázalo se, že věž natolik zvětšovala aerodynamický odpor letounu, že byl oproti výpočtům o plných 30 km/h pomalejší. Kritizován byl také dřevěný trup a další nedostatky. Proto byl pro prototyp v srpnu 1938 vybaven novým trupem z ocelových trubek a bez věže. Nové zkoušky prokázaly významné zvýšení výkonů (např. rychlost 230 km/h).

Listopad 2019

Fokker Eindecker byl německý jednomístný stíhací letoun z období první světové války, který navrhl nizozemský konstruktér Anthony Fokker. Tento jednoplošník, dokončený v dubnu 1915, byl prvním německým letounem, konstruovaným od počátku jako stíhací. Byl to také vůbec první letoun, vybavený synchronizačním zařízením, díky kterému mohl pilot střílet z kulometu skrz okruh vrtule, aniž by ji poškodil, což byl zásadní technický pokrok.

Díky nasazení Eindeckerů získalo německé letectvo (Luftstreitkräfte) značnou výhodu nad letouny protivníka a to na celé období od července 1915 do počátku roku 1916. Tomuto období, kdy měly spojenecké letouny jen omezené možnosti obrany vůči Eindeckerům, Angličané říkali Fokker Scourge.

Říjen 2019

Shenyang J-15 (čínsky 歼-15, Ťien-15; anglicky Shenyang J-15; známý také jako Létající žralok (čínsky 飞鲨, Fej-ša)) je čínský palubní stíhací letoun, vyvinutý společností Shenyang (Shenyang Aircraft Industry Group - Skupina leteckého průmyslu Šen-jang). Stroj je konstrukčně velmi podobný ruskému Suchoji Su-33. Stíhačka je v Číně přezdívaná "Létající žralok".

Podle vyjádření ruské delegace, která navštívila leteckou prohlídku v Ču-chaj v roce 2006, projevila Čína zájem o ruské palubní stíhačky Suchoj Su-33. Čína původně žádala pouze dvě letadla tohoto typu, což ovšem vzbudilo podezření, že nejde o nic jiného než o snahu, zkopírovat ruskou technologii. Nedůvěru Ruska umocňovala nedávná negativní zkušenost týkající se letadel Su-27SK, které Čína nejdříve vyráběla na základě licenční smlouvy s Ruskem. V roce 2000 produkci pod touto licencí předčasně ukončila a začala vyrábět vlastní letadla J-11, které konstrukčně vycházely z Su-27SK. Čína se tak vyhnula placení licenčních poplatků, což Rusko vnímalo jako porušení obchodní dohody.

Září 2019

Křídlo letadla je hlavní nosná plocha, na níž se při pohybu vytváří největší část vztlaku. Je proto podstatnou částí letadel těžších než vzduch a na jeho uspořádání, tvaru, profilu i konstrukci hodně záleží.

Vztlak na křídle vzniká proto, že jeho profil obtékají proudnice rozdílnou rychlostí – nad křídlem rychleji než pod ním. Tím vzniká nad křídlem podle Bernoulliho rovnice podtlak, kdežto prohnutí spodní plochy a náběhový úhel křídla vytvářejí pod křídlem jistý přetlak. Na náběžné hraně křídla se vzduch rozděluje a na odtokové hraně se proudnice zase spojují. Profil musí být navržen tak, aby na odtokové hraně nevznikaly zbytečné víry. Spojnice krajních bodů profilu (na náběžné a odtokové hraně) se nazývá tětiva profilu. Tětiva profilu svírá s podélnou osou letadla úhel náběhu, který se na vytváření vztlaku podstatně podílí, hlavně při nižších rychlostech.

U šípovitých křídel se proudnice navíc odchylují od osy letadla, čemuž se někdy brání plechovými přepážkami na svrchní ploše. Na koncích křídel vznikají různé víry, které znamenají ztrátu energie a zvýšený odpor. Někdy se jim brání winglety – malými pomocnými aerodynamickými plochami na konci křídel.

Srpen 2019

RWD-14 Czapla (někdy známý jako LWS Czapla) byl polský letoun pro spolupráci s armádou, určený k plnění rolí dělostřeleckého pozorovacího, taktického průzkumného a spojovacího letounu. Navržen byl v polovině 30. let 20. století konstrukční skupinou RWD a od roku 1938 vyráběn společností LWS. Polské letectvo převzalo 65 sériových kusů, z nichž většinu začátkem druhé světové války v září 1939 bojově nasadilo v pozorovacích letkách.

Letoun byl navržen v odpověď na požadavek Polského letectva z roku 1933 na nový letoun pro spolupráci s pozemními silami, který by nahradil Lublin R-XIII. Konstrukční kancelář RWD působící v rámci varšavských experimentálních leteckých dílen DWL nejprve přišla s projektem RWD-12, odvozeným od cvičného typu RWD-8. Ten ale nebyl postaven, protože jeho předpokládané výkony nepřekonávaly R-XIII.

Červenec 2019

Richard Ira Bong (24. září 1920, Poplar, Wisconsin, USA – 6. srpna 1945, Burbank, Kalifornie, USA) byl americký pilot a nejúspěšnější letecké eso amerického letectva, který v průběhu druhé světové války sestřelil 40 japonských letadel. Za své úspěchy byl roku 1944 oceněn nejvyšším americkým vyznamenáním Medailí cti.

Bong vyrůstal na farmě nedaleko města Poplar ve Wisconsinu. Od malička se zajímal o letectví, stavěl i modely letadel. Na univerzitě ve Wisconsinu studoval od roku 1938 pedagogiku. Během studia začal navštěvovat civilní letecký kurz a v roce 1941 se zapsal do United States Army Air Forces jako kadet. Už během výcviku v severní Kalifornii se ukázalo, že je schopným letcem a po skončení výcviku mu byla udělena 9. ledna 1942 hodnost nadporučíka. Následně se stal instruktorem letecké střelby a také se stal známý svými akrobatickými kousky, kdy se svým letounem P-38 aplikoval prvky vyšší pilotáže v blízkosti mostu Golden Gate Bridge, za což byl později pokárán velitelem 4. letecké armády generálmajorem Kenneym.

Červen 2019

Erieye je vzdušný systém včasné výstrahy a řízení vyvinutý v 80.-90. letech 20. století švédskou společností Ericsson. Jádrem systému je radiolokátor PS890 Erieye, kategorie AESA, s pevnou anténou s bočním vyzařováním. Ten lze umístit na mnohem menší letouny, než bylo do té doby obvyklé (viz americký E-3 Sentry). Systém dosáhl nemalého prodejního úspěchu. Uživatelem systému Erieye jsou Brazílie, Mexiko, Pákistán, Řecko, Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Švédsko a Thajsko. Šlo o celkem 23 systémů umístěných na různé letecké platformy: Saab 340, Saab 2000 a Embraer ERJ 145 (R-99).

Roku 2015 Saab získal první zakázku na modernizovaný systém GlobalEye kombinující upravený bizjet Bombardier Global 6000 s vylepšeným radarem Erieye ER, vyhledávacím radarem Leonardo SeaSpray 7500E a průzkumný a zaměřovací systém Star Safire 380HD. Tři systémy GlobalEye objednaly Spojené arabské emiráty.

Květen 2019

Aero HC-2 Heli Baby byl lehký cvičný a spojovací vrtulník pro dvě osoby. Jednalo se o první a jediný československý sériově vyráběný vrtulník (včetně jeho modernizace HC-102).

Vývoj vrtulníku byl zahájen koncem 40. let 20. století v továrně Aero. Stroj navrhl ing. Jaroslav Šlechta. Stavba prvního prototypu začala roku 1951 a první upoutaný let stroje proběhl 3. března 1954. První skutečný let se uskutečnil 3. prosince 1954. Veřejnosti se vrtulník představil roku 1955 na Brněnském veletrhu. Sériová výroba stroje měla být započata roku 1957, ale kvůli problémům s motorem Praga se tak stalo až o rok později v továrně Moravan Otrokovice. Vojenské označení letadla bylo VR-2.

Duben 2019

Boeing E-7 Wedgetail je dvoumotorový proudový letoun včasné výstrahy a řízení (AWACS) zkonstruovaný americkou společností Boeing. Původně byl vyvíjen pod označením Boeing 737 AEW&C. Prototyp poprvé vzlétl roku 2004. Do roku 2019 bylo vyrobeno celkem 14 strojů, jejichž uživateli jsou Austrálie, Jižní Korea a Turecko. Dalších pět v březnu 2019 objednalo Spojené království.

V roce 1994 Austrálie zahájila modernizační program AIR 5077, v rámci kterého chtěla získat letouny včasné výstrahy a řízení, pro které zvolila jméno E-7A Wedgetail. Posuzovány byly tři projekty. Upravený C-130J-30 Super Hercules s radarem AN/APS-145, dále Airbus A310 s izraelským radarem EL/M-2075 a konečně Boeing 737 AEW&C, který se v červenci 1999 stal vítězem soutěže. Roku 2000 se hlavním kontraktorem projektu stala společnost Boeing, spolupracující dále se společnostmi Northrop Grumman, Boeing Australia a BAE Systems Australia.

Březen 2019

Piaggio PD.808 byl italský business jet vyráběný společností Piaggio. Projekt vznikl v rámci joint venture společností Piaggio a americké Douglas Aircraft Company.

Společný projekt společností Piaggio a Douglas původně vznikal pod názvem Vespa Jet. Základní projektové práce proběhly u firmy Douglas, a poté došlo ke stavbě prototypu v továrně Piaggio ve Finale Ligure. PD.808 byl samonosný dolnoplošník s přídavnými palivovými nádržemi na koncích křídel, poháněný dvojicí proudových motorů Bristol Siddeley Viper instalovaných na zádi trupu, se zatažitelným podvozkem příďového typu, původně projektovaný tak aby byl schopný unést pilota a šest cestujících.

Únor 2019

(c) The Flight magazine archive from Flightglobal, CC BY-SA 4.0

Beardmore Inflexible, někdy známý také pod označením Rohrbach Ro VI, byl prototyp britského třímotorového celokovového bombardéru postaveného u společnosti Beardmore v Dalmuiru ve Skotsku.

Firma William Beardmore and Company zakoupila licenci na vyztužený nosný potah systému Rohrbach, a za jeho použití, spolu s výkresy dodanými Rohrbachem pro Ro VI, navrhla na tehdejší dobu masívní celokovový třímotorový transportní letoun, pojmenovaný Beardmore Inflexible.

Letoun, jemuž bylo přiděleno sériové číslo J7557, byl v letech 1925-1927 v Dalmuiru vyroben po částech, které byly poté přepraveny po moři do Felixstowe a odtud po silnici do leteckého zkušebního střediska Aeroplane and Armament Experimental Establishment (A&AEE) v Martlesham Heath, kde byly sestaveny a letoun zde poprvé vzlétl 5. března 1928. Později téhož roku byl předveden na letecké přehlídce RAF v Hendonu. Typ byl na svou dobu pokrokové konstrukce a měl dobré letové kvality, ale současně se jednalo o tehdy nezvykle rozměrný stroj.

Leden 2019

(c) The Flight magazine archive from Flightglobal, CC BY-SA 4.0

Edward Henry Heinemann (14. března 1908, Saginaw, Michigan – 26. listopadu 1991, Rancho Santa Fe, Kalifornie) byl americký konstruktér vojenských letadel známý zejména působením u společnosti Douglas Aircraft Company.

Heinemann se narodil v Saginaw v Michiganu, ale již jako chlapec se přestěhoval do Kalifornie a vyrůstal v Los Angeles. Samostudiem získal znalosti v oblasti inženýrství a v roce 1926 nastoupil u společnosti Douglas Aircraft jako kreslič, ale již následujícího roku o toto místo přišel. Po působení u společností International Aircraft, Moreland Aircraft a Northrop se Heinemann vrátil do společnosti Douglas, poté co získala původní Northrop Corporation, a v roce 1936 se stal jejím hlavním inženýrem.

2018

Prosinec 2018

McDonnell Douglas YC-15 byl transportní letoun vyvíjený americkou společností McDonnell Douglas jako možná náhrada letounů C-130 Hercules. Byl to první vojenský transportní letoun vybavený křídlem se superkritickým profilem. Celkem byly postaveny dva prototypy. Letouny YC-15 a jejich konkurent Boeing YC-14 absolvovaly srovnávací zkoušky, nakonec ale nebyl vybrán ani jeden z typů. Roku 1979 byl vývojový program ukončen. Zkušenosti z programu YC-15 byly brzy zúročeny při vývoji transportního letounu McDonnell Douglas C-17 Globemaster III.

Roku 1968 americké letectvo vyhlásilo soutěž Advanced Medium STOL Transport (AMST) na moderní střední transportní letoun s vlastnostmi STOL, který by nahradil turbovrtulové stroje Lockheed C-130 Hercules. Nabídku podalo pět společností. Roku 1972 byly vybrány projekty Boeing YC-14 (Model 953) a McDonnell Douglas YC-15, aby postavily po dvou prototypech pro srovnávací zkoušky. McDonell Douglas postavil dva prototypy (72-1875 a 72-1876), které se lišily rozpětím křídla (40,42 m a 33,6 m). První prototyp poprvé vzlétl 26. srpna 1975.

Listopad 2018

Northrop YF-17 (přezdívaný "Cobra") byl prototyp lehkého stíhacího letadla navržený pro vyhodnocovací program amerického letectva Lightweight Fighter (LWF). Program LWF byl zahájen, protože mnozí z komunity stíhačů věřili, že letouny jako F-15 Eagle jsou pro spoustu bojových úkolů příliš velké a drahé. YF-17 byl vyvrcholením dlouhé řady konstrukcí firmy Northrop, počínaje projektem N-102 Fang z roku 1956 po letouny Northrop F-5.

Říjen 2018

IAR 330 je rumunská licenční verze vrtulníku Aérospatiale SA 330 Puma, vyráběná společností Industria Aeronautică Română. Dvacet čtyři kusů bylo ve spolupráci s izraelskou společností Elbit Systems modernizováno na variantu IAR 330 SOCAT.

Ačkoliv Rumunská socialistická republika byla členskou zemí RVHP i Varšavského paktu, snažila se o dosažení jisté míry nezávislosti na SSSR. Namísto plné orientace na rozšířené sovětské letecké konstrukce proto, mimo jiné, zakoupila 30. července 1974 práva k licenční výrobě francouzského vrtulníku Aérospatiale SA 330 Puma u firmy Industria Aeronautică Română v Ghimbav nedaleko Brașova. První v rumunské licenci vyrobený stroj poprvé vzlétl 22. října 1975 pod označením IAR-330. Vzniklo nejméně 163 kusů, z nich 104 převzaly ozbrojené síly Rumunska, 2 si ponechal výrobce a 57 bylo vyvezeno zahraničním uživatelům (Ekvádor, Pákistán, Pobřeží slonoviny, Spojené arabské emiráty, Súdán).

Září 2018

Embraer EMB-314 Super Tucano je turbovrtulový lehký bojový a cvičný letoun vyvinutý brazilskou společností Embraer. Vznikl dalším vývojem úspěšného letounu Embraer EMB 312 Tucano. Letoun může sloužit pro základní a pokročilý letecký výcvik, průzkum, nebo vedení protipovstaleckého boje (COIN). Jde o relativně levný letoun (cca 18 milionů dolarů za kus) s nízkými provozními náklady (1000 dolarů na letovou hodinu), schopný operovat s minimální podporou z polních letišť. Brazilské letectvo i ozbrojené síly USA pro letoun užívají typové označení A-29.

Vývoj Super Tucana iniciovala brazilská armáda, která postrádala vhodný letoun pro protidrogové operace v Amazonii. Vývoj zpočátku probíhal na vlastní náklady společnosti Embraer, která postupně upravila několik exemplářů stroje EMB 312 Tucano, nichž první vzlétl v září 1991.

Srpen 2018

Boeing X-45 byl bojový bezpilotní letoun, který měl coby koncept předznamenávat novou generaci zcela autonomní vojenské letecké techniky. Vyznačoval se velmi nízkoprofilovým hřbetem, trupem prolnutým do křídel v tzv. swept lambda wing a absencí vertikálních ovládacích ploch jako takových – funkci směrového kormidla zastoupilo ovládání křidélek na konci křídel. Mohl být ovládán dálkově, ale zamýšleno bylo zcela autonomní chování letounu. První let se konal v roce 2002, po úspěšných zkouškách následovaly výkonnější prototypy X-45B a X-45C, v březnu 2006 však USAF program ukončila. S variantou X-45N se Boeing účastnil konkurzu na námořní bezpilotní letadlo, v konkurzu ale neuspěl a tím program X-45 v roce 2008 skončil.

Červenec 2018

McDonnell Douglas (později Boeing) X-36 Tailless Fighter Agility Research Aircraft byl americký experimentální proudový letoun, zkonstruovaný bez klasických ocasních ploch jaké má většina plošníků.

X-36 vznikl v měřítku zmenšeném na 28 % velikosti případného stíhače a byl řízen dálkově z pozemního virtuálního kokpitu pilotem, jehož výhled zajišťovala videokamera instalovaná pod překrytem kabiny.

Ovládání zajišťovaly kachní plochy instalované před křídly a decelerony (kombinující funkci křidélek a aerodynamických brzd) na křídlech, a směrové ovládání dále zajišťoval pokročilý systém vektorování tahu výstupní trysky motoru. X-36 byl navržen jako aerodynamicky nestabilní v příčné i podélné ose, a stabilitu letu zajišťoval pokročilý systém kontroly fly-by-wire.

Červen 2018

FMA IA-63 Pampa je argentinský cvičný a lehký bojový letoun vyvinutý v osmdesátých letech 20. století ve spolupráci argentinské společnosti Fábrica Militar de Aviones (později Lockheed Martin Argentina – LMA) a německého leteckého výrobce Dornier Flugzeugwerke na základě letounu Dassault/Dornier Alpha Jet. Celkem bylo vyrobeno 27 letounů Pampa (včetně tří prototypů). Výroba dalších tří byla objednána roku 2018.

V roce 1978 podepsala argentinská společnost Fábrica Militar de Aviones (FMA) s německou Dornier Flugzeugwerke smlouvu o spolupráci na vývoji letounu, který by nahradil argentinským letectvem provozované cvičné letouny Morane-Saulnier MS.760 Paris. V následujícím roce začal vývoj letounu vycházejícícho z evropského typu Dassault/Dornier Alpha Jet. IA-63 však byl menší a pouze jednomotorový.

Celkem byly postaveny tři prototypy IA-63. První let prototypu Pampa EX-01 se uskutečnil v říjnu 1984. Letouny byly do služby přijaty v dubnu 1988. Ve stejné době byly letectvu dodány první tři sériové stroje. Argentinské letectvo roku 1985 objednalo 65 letounů IA-63.

Květen 2018

Panavia Tornado je série dvoumístných dvoumotorových bojových letounů s měnitelnou šípovitostí křídla, které byly společně vyvinuty Spojeným královstvím, Německem a Itálií. Existují tři základní verze Tornada, stíhací bombardér Tornado IDS (Interdictor / Strike) ve Velké Británii značené Panavia Tornado GR.1, letoun pro elektronický boj - Tornado ECR (Electronic Combat/ Reconnaissance) a přepadový stíhač Tornado ADV (Air Defence Variant) . Cvičné bojové stroje pro nácvik letu při rychlosti M=2 nesly označení Panavia Tornado T.3.

Letoun byl vyvinut a postaven firmou Panavia - konsorciem složeného z firem British Aerospace (dříve British Aircraft Corporation), MBB ze Západního Německa a Alenia Aeronautica z Itálie. První z devíti objednaných prototypů, německý P-01, vzlétl poprvé 14. srpna 1974 poháněný dvojicí turbodmychadlových motorů Turbo-Union RB.199 Mk.103 s tahem po 37,78/64,45 kN. Druhý prototyp MRCA P-02 (XX945) zalétaný 30. října 1974 byl britský a byl určen ke zkouškám výzbroje. Italský prototyp P-05 byl zalétán v prosinci 1975, který však havaroval v důsledku poruchy elektronického systému aktivního řízení (CSAS). Tento systém prodělal složitý vývoj a trpěl častými poruchami, zejména bloku pro ovládání motorů. Do zahájení sériové výroby byl doladěn. Poslední prototyp P-09 byl zalétán v říjnu 1976.

Duben 2018

Shaanxi Y-8 je čtyřmotorový střední transportní letoun vyvinutý čínskou společností Shaanxi Aircraft Corporation (SAC) na základě typu Antonov An-12. Fakticky je jeho bezlicenční kopií. Y-8 představuje páteř čínského transportního letectva, přičemž vzniklo také velké množství jeho specializovaných variant. Nástupnický typ Shaanxi Y-9 vznikl kompletním přepracováním Y-8.

V 60. letech 20. století ČLR zakoupila několik sovětských transportních letounů An-12, přičemž měla zájem o jejich licenční výrobu. Z té však sešlo kvůli zhoršení sovětsko-čínských vztahů, a proto čínská společnost SAC na základě dodaných An-12 reverzním inženýrstvím vyvinula vlastní podobný letoun Y-8. První prototyp Y-8 poprvé vzlétl 25. prosince 1974. Druhý prototyp vzlétl v prosinci 1975 a třetí v lednu 1977.

Březen 2018

Douglas DC-4E byl americký experimentální dopravní letoun, vyvinutý v období před druhou světovou válkou u firmy Douglas. Typ se nedostal do sériové výroby, ale zkušenosti získané na základě jeho selhání vedly ke vzniku projektu později velmi úspěšné modelové řady Douglas DC-4/C-54. Řada prvků konstrukce DC-4E se také uplatnila u bombardéru Nakadžima G5N, vzniklého pro Japonské císařské námořní letectvo.

Projekt začal vznikat v roce 1935 na základě požadavků United Air Lines, s cílem vyvinout mnohem větší a pokročilejší typ nahrazující Douglas DC-3, ještě před tím než první DC-3 vzlétl. Projekt vzbudil dostatečný zájem i dalších aerolinek, takže k United Airlines se připojily i American Airlines, Eastern Air Lines, Pan American Airways a Transcontinental and Western Air (TWA) a poskytly 100 000 dolarů každá na pokrytí nákladů vývoje. S nárůstem nákladů a komplexity typu ale Pan Am a TWA své fondy stáhly, protože daly přednost typu Boeing 307, u něhož se očekávaly nižší náklady.

Únor 2018

Let Malaysia Airlines 17 (MH17) byl pravidelný let společnosti Malaysia Airlines z amsterdamského mezinárodního letiště Schiphol s cílem plánovaného doletu na mezinárodní letiště Kuala Lumpur, který byl proveden dopravním letadlem Boeing 777. Toto letadlo bylo 17. července 2014 zasaženo raketou protiletadlového raketového kompletu Buk, a poté se zřítilo poblíž vesničky Hrabove severně od města Torez v Doněcké oblasti na Ukrajině. Zahynulo všech 298 lidí na palubě letadla. Pro společnost Malaysia Airlines to byla po zmizení letu 370 v březnu 2014 už druhá ztráta letadla ve stejném roce.

Ke zřícení letadla došlo nad oblastí bojů na východní Ukrajině. Ze zničení letadla se vzájemně obviňovala ukrajinská vláda s proruskými separatisty. Ti popírali, že by letadlo sestřelili, a že vůbec měli prostředky letadlo sestřelit, jako rakety BUK. Ruská strana se výrazně zapojila na obranu separatistů, popírala jejich vinu, obviňovala ze sestřelení ukrajinské jednotky a předkládala množství verzí zničení letu MH17, včetně tvrzení státních televizí o sestřelu stíhacím letounem.

13. října 2015 oznámil Nizozemský bezpečnostní úřad, odpovědný za leteckou bezpečnost, že let Malaysia Airlines 17 byl sestřelen raketou odpálenou z protiletadlového systému 9K37 Buk. Mezinárodní vyšetřovací komise, pověřená nizozemskými úřady a spolupracující se zahraničními experty, dospěla k závěru, že letoun MH17 byl sestřelen protiletadlovým raketovým systémem BUK dopraveným z Ruska. K odpálení rakety došlo na území ovládaném proruskými separatisty. Použitý komplet pak byl po sestřelení letadla odvezen zpět do Ruska.

Leden 2018

SNCASE SE-5000 Baroudeur byl francouzský jednomotorový proudový lehký stíhací letoun, určený ke vzletu a přistání na přírodních či jakostně horších VPD.

V květnu 1951 se začal konstruktér W. Jakimiuk zabývat projektem taktického letounu, schopného operovat na typu terénu nevyhovujícím ani vyspělejším pístovým letounům. Po řadě studií se rozhodl ke koncepci stroje s lyžovým přistávacím zařízením, využívajícího pro vzlet samostatného odhazovacího vozíku. Podařilo se získat zájem vývojového oddělení francouzského ministerstva letectví a tím i oficiální státní zakázku na vyřešení vývojového úkolu, dva prototypy a tři stroje ověřovací série.

S předstihem před vlastním letounem Baroudeur vyvíjela společnost Société Nationale de Constructions Aéronautiques du Sud-Est vzletový vozík, jehož zkoušky probíhaly na letišti Persan-Beaumont od dubna 1952. Tvořil jej rám ze silné trubky, ohnuté do tvaru U, doplněný plošinou, která obě ramena spojovala. Spočívala na dvou nízkotlakých hlavních kolech a na přídi nesl dvojitá pomocná kola, umožňující pohyb i na velmi měkkém terénu. Na přídi vozíku byl zámek spojení s letounem, hlavní lyže stroje spočívaly na ramenech vozíku na úrovni hlavních kol. Vozík byl vybaven jednou až šesti vzletovými raketami na tuhé palivo. Pro brzdění doběhu po odpoutání stroje měl pneumatické brzdy a stuhový brzdicí padák. Ve fázi testů na něm spočívala hrubá maketa budoucího SE-5000, odpovídající hmotností a rozložením zatížení skutečnému letounu.

2017

Prosinec 2017

Sikorsky CH-53K King Stallion je těžký transportní vrtulník vyvíjený společností Sikorsky Aircraft Corporation (součást koncernu Lockheed Martin) pro námořní pěchotu Spojených států amerických. Jeho hlavním posláním je přeprava vojáků námořní pěchoty a dalšího materiálu z výsadkových lodí třídy Wasp a America. Po zařazení do služby se stane největším a nejvýkonnějším vrtulníkem amerických ozbrojených sil. Mezi hlavní odlišnosti patří silnější motory, kompozitní listy rotoru a prostornější kabina. CH-53K na externím podvěsu přepraví náklad o hmotnosti 27 000 liber (cca 12 200 kg) na vzdálenost 110 námořních mil, což je trojnásobek výkonu jeho předchůdce CH-53E. Plánována je stavba přibližně 200 kusů vrtulníků tohoto typu. Vysokým výkonům vrtulníku odpovídá i jeho cena. Náklady na vývoj a výrobu vrtulníků jsou různými institucemi odhadovány na 19,3–31 miliardy dolarů.

Vývoj výkonnější verze osvědčeného těžkého vrtulníku CH-53 si vynutila rostoucí hmotnost přepravované výzbroje a výstroje. Americká námořní pěchota o něm uvažovala od roku 2003, tehdy ještě pod označením CH-53X Super Stallion. Kontrakt na vývoj CH-53K získala roku 2006 společnost Sikorsky. První let prototypu byl původně plánován na rok 2011, později ale byl několikrát odložen.

Listopad 2017

Jiří Maňák (16. prosince 1916 České Budějovice – 29. prosince 1992 Praha) byl československý vojenský pilot. Za druhé světové války byl příslušníkem 310. čs. stíhací perutě, později 601., 81. a 182. stíhací perutě a velitelem 198. stíhací perutě britského královského letectva. Byl jedním z pouhých tří Čechoslováků velících britským perutím RAF (dalšími byli František Fajtl a Otto Smik).

Jako příslušník RAF vykonal 273 bojových letů. Dva letouny sestřelil a dva poškodil. Potopil čtyři malá plavidla, zničil deset lokomotiv a řadu dalších cílů. V srpnu 1943 byl sestřelen a zajat. Po válce se vrátil do Československa a stal se zkušebním pilotem. Byl jedním z prvních československých pilotů proudových letadel. Celkem nalétal 8500 hodin. Po komunistickém převratu čelil vykonstruovanému trestnímu stíhání a bylo mu zakázáno létání. Po roce 1989 byl plně rehabilitován. Byl nositelem řady vyznamenání, například britského Záslužného leteckého kříže (DFC).

Narodil se do rodiny českobudějovického středoškolského profesora a regionálního průkopníka letectví Jaroslava Maňáka (1881-1965). Měl tři bratry a dvě sestry. Roku 1932 absolvoval kurs bezmotorového létání. Roku 1935 Jiří Maňák nastoupil základní vojenskou službu u letectva. Rozhodl pro vojenskou dráhu. V letech 1937–1938 vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích a nastoupil k 72. letce Leteckého pluku 6 vyzbrojené bombardéry Avia B.71. Na nich létal jako navigátor. Po mnichovské dohodě zahájil stíhací výcvik v Prostějově. Po německé okupaci v březnu 1939 kurz přerušil a přes Polsko odešel do Francie, aby se zapojil do zahraničního odboje.

Říjen 2017

Cessna Citation je americký dvoumotorový proudový dolnoplošník kategorie business jet společnosti Cessna Aircraft Company z Wichity. Tento název se používá pro několik rodin — sérií letadel.

V říjnu 1968 oznámila společnost Cessna zahájení projektu proudového cestovního a služebního letounu s obchodním názvem Fan Jet 500. Nový stroj měla pohánět dvojice dvouproudových motorů.

Konstrukčně nový letoun vycházel z pístových strojů Cessna série 400, z nichž převzal trup, přímé křídlo a ocasní plochy. Příďový podvozek byl snížen a křídlo bylo z důvodu centráže posunuto vzad až za kabinu cestujících. Firma Cessna se tak snažila maximálně zjednodušit a zlevnit přechod ve výrobě na nový typ.

Září 2017

McDonnell Douglas (dnes Boeing) F-15E Strike Eagle je americký víceúčelový stíhací letoun určený k provádění bojů proti vzdušným i pozemním cílům za každého počasí vyvinutý z typu McDonnell Douglas F-15 Eagle. F-15E byla navržena v 80. letech k průnikům vysokou rychlostí na velké vzdálenosti bez nutnosti záviset na doprovodu nebo letounech pro elektronický boj. F-15E amerického letectva (USAF) jsou od ostatních amerických variant F-15 rozpoznatelné tmavší kamufláží a přídavnými nádržemi přilehlými k sacímu ústrojí pohonných jednotek.

F-15E se dočkaly nasazení během operací v Iráku, Afghánistánu, Sýrii, Libyi a jinde. Během těchto operací prováděly mise hluboko v nepřátelském území proti cílům vysoké hodnoty, letecké hlídkování a přímou leteckou podporu koaličním jednotkám. Také byly vyvezeny do několika zemí.

Srpen 2017

(c) Julian Herzog, CC BY 4.0

Let L-410 NG (Nová Generace či New Generation) je dvoumotorový 19místný turbovrtulový dopravní letoun vyráběný českou firmou Aircraft Industries jedná se o modernizovanou verzi Letu L-410 verze UVP E20. Zahájení výroby se předpokládá na rok 2017, první let se konal 29. července 2015. Oproti starším typů má prodloužený „nos" pro více úložného prostoru, nové výkonnější a tišší motory GE H85 s vrtulemi Avia-725, novou konstrukci křídla (integrální palivové nádrže) a nový modernější kokpit od Garmin. Má větší dolet a vytrvalost oproti původním typům, pojme o 400 kg více nákladu. Bude prodáván ve všech variacích jako jeho předchůdce L-410 UVP E20.

Je určen pro komerční letecké společnosti, vládní instituce, nevládní organizace i armádní ozbrojené složky. Kromě verze pro cestující může sloužit také jako nákladní letoun.

Prototyp L-410 NG byl vytlačen z hangáru a představen veřejnosti poprvé 15. července 2015 na letišti v Kunovicích. První let proběhl také zde, a to ve středu 29. července 2015 v odpoledních hodinách, prototyp imatrikulace OK-NGA.

Červenec 2017

Avia B-634 byl prototyp československého stíhacího dvouplošníku z roku 1936, který byl po letounu B-534 poslední fází aerodynamického vývoje základního modelu B-34.

V roce 1934 vystavovala Avia na pařížském aerosalonu maketu aerodynamicky zdokonalené B-534, přičemž některé prvky z této makety byly následně použity na prototypu B-634. Přestože byl B-634 vyvinut na základě typu B-534, nesdílel s ním příliš společných dílů. Ve srovnání s předchůdcem měl horní křídlo s větší hloubkou, zatímco dolní křídlo mělo hloubku zmenšenou a u jeho kořene bylo vybrání. Hlubší byla také křidélka a přepracovány byly i konce křídel. Díky většímu sklonu mezikřídelních vzpěr se zmenšil prostor mezi křídly a zvýšilo se jejich stupnění.

Červen 2017

Boeing 707 je čtyřmotorové proudové dopravní letadlo, první svého druhu na americkém kontinentu; civilní verze prototypu 367-80.

První přímý prototyp Boeing Model 707-121 byl v barvách letecké společnosti Pan Am zalétán 20. prosince 1957 s motory Pratt and Whitney JT3C-6 s tahem po 57,8 kN. Později obdržely účinné tlumiče hluku a obraceče tahu. Oproti prototypu Boeing 367-80 měl prodloužený trup o 5,89 m a okna kokpitu byla zvětšena pro lepší výhled při pojíždění. Nákladové a zavazadlové prostory obdržely přetlakování. Do nových pylonů pohonných jednotek byla instalována turbodmychadla poháněná vzduchem od devátého stupně kompresoru sloužící ke klimatizaci a k přetlakování. Do řízení byly zapojeny pružinové posilovače a na vrcholu svislé ocasní plochy přibyla tyčová anténa VKV. Letoun byl určen zejména pro kontinentální linky s kapacitou 124 až 181 pasažérů. Stroje této série objednaly letecké společnosti Pan Am, Trans World Airlines a American Airlines. V roce 1958 již Boeing registroval objednávky od jedenácti dopravců na různé verze 707.

Květen 2017

George Welch (10. května 1918 Wilmington, Delaware – 11. října 1954) byl americký stíhací a zkušební pilot, letecké eso z druhé světové války. Za války absolvoval tři operační turnusy, odlétal 348 operačních letů a dosáhl 16 sestřelů. George Welch a Kenneth M. Taylor byli jedinými americkými stíhacími piloty, kterým se 7. prosince 1941 podařilo odstartovat na obranu proti japonským letounům útočícím na Pearl Harbor. Za tuto akci byli vyznamenání Křížem za vynikající službu, druhým nejvyšším americkým vojenským vyznamenáním. Po válce se Welch stal zkušebním pilotem továrny North American Aviation a během korejské války v Koreji školil americké piloty. V říjnu 1954 zemřel při testování stíhacího letounu F-100 Super Sabre.

George Welch se narodil roku 1918 jako George Lewis Schwartz. Za první světové války se rodina rozhodla převzít rodné jméno Welchovy matky, neboť se obávala protiněmeckých resentimentů. Po střední škole Welch v letech 1936–1939 studoval strojírenství na Purdueově univerzitě v Indianě.

K americkému armádnímu letectvu Welch nastoupil roku 1939. Letecký výcvik absolvoval základně Kelly Field v Texasu. Dne 4. října 1940 byl vyřazen v hodnosti podporučíka. Jeho první jednotkou se stala 20. stíhací skupina. V únoru 1941 byl přeložen ke 47. stíhací peruti 15. stíhací skupiny, vyzbrojené typem P-40B Tomahawk a sídlící na letišti Wheeler Field na havajském ostrově Oahu. Právě zde Welche zastihl japonský útok na Pearl Harbor.

Duben 2017

(c) 防衛省・自衛隊ホームページ, CC BY 4.0

Kawasaki C-2 (původně C-X a XC-2) je transportní letoun japonských vzdušných sil sebeobrany vyvinutý společností Kawasaki Aerospace Company, leteckou divizí koncernu Kawasaki Heavy Industries. Plánována je stavba nejméně 40 letounů tohoto typu. Do operační služby byl typ přijat v roce 2016.

Program vývoje transportního letounu C-X, který by nahradil stávající typy Lockheed C-130 Hercules a Kawasaki C-1, byl zahájen roku 2001. Součástí tohoto zbrojního programu byl i vývoj transportního letounu P-X (později XP-1, nyní Kawasaki P-1), který měl s typem C-X sdílet řadu komponentů. To se však podařilo splnit jen v malé míře. V listopadu roku 2001 byla vývojem obou letounů pověřena společnost Kawasaki. Ta následně postavila dva prototypy C-2. Prvního prototyp poprvé vzlétl v lednu 2010 a v březnu téhož roku byl předán japonskému letectvu. Druhý prototyp poprvé vzlétl v lednu 2011. Technické problémy během vývoje program zpozdily o přibližně pět let.

Březen 2017

Douglas BTD Destroyer byl americký palubní střemhlavý a torpédový bombardér vyvinutý v době druhé světové války pro Námořnictvo Spojených států amerických.

Americké námořnictvo 20. června 1941 objednalo u společnosti Douglas dva prototypy nového dvoumístného střemhlavého bombardéru, který by nahradil jak Douglas SBD Dauntless, tak i nový Curtiss SB2C Helldiver, označeného XSB2D-1. Vzniklý letoun, navržený konstrukční skupinou pod vedením Eda Heinemanna, byl rozměný jednomotorový středoplošník s „racčím“ křídlem s laminárním profilem a příďovým podvozkem, neobvyklým pro tehdejší palubní letadla. V pumovnici a na podkřídelních závěsnících mohl nést až 1 900 kg (4 200 lb) munice, a obranná výzbroj se skládala ze dvou kanónů ráže 20 mm v křídlech a dvou dálkově ovládaných věží s dvěma kulomety ráže 12,7 mm v každé.

Únor 2017

České aerolinie, a.s. (zkratka ČSA, anglicky Czech Airlines) jsou česká vlajková letecká společnost s hlavní základnou na Letišti Václava Havla Praha a sídlem na Evropské ulici v Praze. Další letecké základny mají na letištích v Bratislavě, Karlových Varech a Košicích. Navazují na tradici, identitu a původně i značku československé národní letecké společnosti Československé státní aerolinie, po 2. světové válce Československé aerolinie, která byla v lednu 1991 rozdělena delimitací majetku na České aerolinie a ke slovenskému podniku Slov-Air.

V prosinci 2016 provozovaly pravidelné linky do 44 evropských destinací a asijského Soulu. Společnost v roce 2015 přepravila 2 miliony cestujících, v roce 2014 u ní pracovalo přibližně 900 zaměstnanců, slouží také jako dopravce nákladu. Od března 2001 je členem aliance leteckých společností SkyTeam. Mezinárodní IATA kód společnosti je OK, ICAO kód je CSA. Slogan zní „V oblacích jako doma“, anglicky „In the sky as home". V současnosti jsou vlastníky společnosti Korean Air s 44 %, dále Travel Service s 34 %, český státní podnik Prisko s 20 %, zbylé 2 % drží Česká pojišťovna. ČSA je pátá nejstarší dosud fungující letecká společnost na světě.

Leden 2017

Comac ARJ21 Xiangfeng (čínsky 翔凤, v překladu létající Fénix) je čínský dvoumotorový proudový regionální dopravní letoun vyráběný čínskou firmou Comac, na vývoji a výrobě křídel se podílela ukrajinská firma Antonov, na motorech americká firma General Electric a na elektronice Honeywell a Rockwell Collins. Konstrukce a vzhled připomíná a je inspirována letouny McDonell Douglas MD-80, MD-90, DC-9 a B717. Je konkurentem letadel Embraer E-Jet a Bombadier CRJ200, CRJ700. První toto letadlo převzala letecká společnost Chengdu Airlines až v roce 2016. Původně se předpokládalo, že se první kus dodá společnosti již v roce 2008, ale v roce 2008 teprve vzlétl první prototyp.

2016

Prosinec 2016

PZL TS-8 Bies byl polský dvoumístný celokovový jednomotorový dolnoplošník s příďovým zatahovacím podvozkem. Konstruktér Tadeusz Soltyk v letech 1949 a 1950 navrhl ve vývojových dílnách LWD v Lodži pokračovací cvičný letoun Bies s řadovým motorem Argus As 10C. Stroj nebyl nikdy postaven z důvodu nedostatku trofejních Argusů na větší sérii, navíc byly lodžské vývojové dílny v roce 1950 zrušeny. V projektových pracích Soltyk pokračoval v Instytutu Lotnictva, kde částečně navázal na původní návrh. Podle zadání polského vojenského letectva měl nový cvičný typ nahradit méně ekonomické stroje Jakovlev Jak-11. Konstrukce, stavba prototypu a statické zkoušky zabraly dva roky.

První prototyp TS-8 Bies (imatrikulace SP-GLF) zalétal zkušební pilot ing. A. Ablamowicz 23. července 1955. Letoun poháněl nový motor polské konstrukce ing. W. Narkiewicze, hvězdicový sedmiválec WN-3 o výkonu 239 kW s dvoulistou, prozatím nestavitelnou vrtulí.

Krátce nato vznikly další dva prototypy SP-GLH a SP-GLG, které v létech 1955 až 1957 prošly podnikovými a státními zkouškami. Testy neprobíhaly hladce, například během zkušebního letu zalétávacího pilota ing. Ludwika Natkaniece se utrhly žaluzie ve vstupní části motorového krytu typu NACA, které těžce poškodily vrtuli. Během nastalých silných vibrací se pohonná jednotka utrhla z motorového lože a dopadla na zem v těsné blízkosti letiště. Pilot okamžitě vysunul podvozek, čímž se pomocí příďového kola posunulo těžiště více vpřed a Bies tak přistál bez dalšího poškození.

Listopad 2016

Aérospatiale SN 601 Corvette byl francouzský proudový dvoumotorový dopravní dolnoplošník.

V roce 1968 vypsalo francouzské ministerstvo letectví konstrukční soutěž na dvoumotorový dopravní letoun s dvouproudovými motory, využitelný také pro výcvik posádek vícemotorových letounů a další vojenské úkoly. Soutěže se účastnily projekty Dassault-Breguet Mystére 10 a SN 600 Corvette, což byl společný projekt státních leteckých továren Sud Aviation a Nord Aviation. Ministerstvo letectví se rozhodlo pro typ SN 600.

Prototyp SN 600 imatrikulace F-WRSN vykonal první let 16. července 1970. Pohon zajišťovaly dva kanadské dvouproudové motory Pratt & Whitney of Canada JT15D-6 se statickým tahem po 9,8 kN. V přetlakové kabině byla dvě místa pilotů a osm pro cestující. Prototyp SN 600 se zřítil 23. března 1971 během zkoušek pádových rychlostí ve velkých výškách. Vyšetřování nehody a náprava konstrukčních nedostatků zdržely vývoj a odrazily se i v budoucím sníženém zájmu o letoun.

Říjen 2016

Martin 187 Baltimore byl čtyřmístný americký dvoumotorový středoplošník se zatahovacím podvozkem ostruhového typu. V době druhé světové války sloužil jako bombardovací a průzkumný v Royal Air Force a některých dalších spojeneckých letectvech.

V roce 1940 vznikl na základě požadavku RAF projekt letounu Martin Model 187 (XA-23), který navazoval na typ Martin Maryland. Americké letectvo o nový stroj neprojevilo zájem, ale britská nákupní komise v USA objednala produkci čtyř set exemplářů s bojovým jménem Baltimore. První prototyp vzlétl 14. června 1941 a v témže měsíci byla s podporou Zákona o půjčce a pronájmu dojednána další zakázka na 575 kusů, rozšířená v červenci 1942 kontraktem na dalších 600 letounů. Ačkoliv se s 1575 vyrobenými kusy jednalo o druhý nejpočetnější typ za války vyrobený firmou Martin (po B-26 Marauder a před PBM Mariner), většina strojů byla předána vzdušným silám Spojenců a USAAF, které mu formálně přidělily označení A-30, používaly jen několik málo exemplářů v nebojových rolích.

Září 2016

CAC CA-15, neoficiálně známý také jako CAC Kangaroo (klokan), byl australský stíhací letoun poháněný pístovým motorem navržený u Commonwealth Aircraft Corporation (CAC) v průběhu druhé světové války. Vzhledem k průtahům ve vývoji byl prototyp dokončen až po skončení války, a po provedení letových zkoušek byl projekt zrušen, vzhledem k nástupu výkonnějších proudových letounů.

V průběhu roku 1943 po úspěchu společnosti CAC a jejího šéfkonstruktéra Freda Davida s vývojem nouzového stíhacího letounu Boomerang pro Royal Australian Air Force, firma zahájila vývoj vysoce výkonného stíhače, který by byl použitelný jako záchytný a stroj k doprovodu bombardérů.

Ačkoliv CA-15 byl povrchně podobný americkému North American P-51 Mustang, konstrukce firmy CAC nebyla na tomto typu založena, a podstatně se od něj lišila jak rozměry tak plánovanými výkony. Na Davida například učinily dojem výsledky zkoušek ukořistěných Focke-Wulfů Fw 190 a původně plánoval použití hvězdicového motoru namísto řadového, jaký užíval Mustang. Faktem je, že vývoj CA-15 byl zbržděn doporučením manažera firmy Lawrence Wacketta aby se společnost soustředila na licenční výrobu Mustangů, a tím se vyhnula nákladům na vývoj vlastního projektu. V pozdějším období projektových prací bylo předpokládáno, že CA-15 svými výkony překoná P-51, a tak jej nahradí.

Srpen 2016

VBŠ Kuňkadlo je československý lehký jednomístný sportovní letoun. Byl postaven bratry Vladimírem (pozdějším zkušebním pilotem) a Bohuslavem (pozdějším konstruktérem leteckých motorů Walter) Šimůnkovými v letech 1924 až 1926.

Bratři Šimůnkové se začali zabývat letectvím v době na počátku první světové války, kdy se věnovali stavbě modelů. Po válce studovali na ČVUT v Praze, při studiu absolvovali praxi ve firmě Avia, kde v té době byli hlavními konstruktéry Pavel Beneš a Miroslav Hajn. Bratři se rozhodli postavit vlastní lehké letadlo. Stroj byl koncipován jako jednomístný celodřevěný hornoplošník s nekrytým pilotním prostorem. Plány překontroloval ing. Hajn. Československý aeroklub poskytl na stavbu subvenci 1 600 Kč, motor Clerget-Renault o výkonu 10,3 kW (14 k) zapůjčilo Ministerstvo národní obrany. První fáze stavby proběhla o prázdninách roku 1924, pokračovalo se o rok později.

Červenec 2016

Northrop F-15 Reporter byl americký neozbrojený fotoprůzkumný letoun vyvinutý firmou Northrop pro United States Army Air Forces v době druhé světové války z nočního stíhacího P-61 Black Widow. Po vzniku samostatného Letectva Spojených států amerických mu bylo v roce 1948 přiděleno typové označení RF-61C.

Průzkumný stroj Northrop F-15 Reporter začal vznikat po objednávce 320 kusů dálkové průzkumné verze dvoutrupého stíhacího letounu P-61 ze strany United States Army Air Forces v červnu roku 1945. První prototyp, vzniklý přestavbou prototypu XP-61E, vzlétl 3. července 1945. Uspořádání stroje navazovalo na prototypy varianty P-61E, lišící se od sériových P-61 především novou nižší trupovou gondolou, v níž seděli dva členové posádky v kokpitu tandemového uspořádání pod společným odsuvným kapkovitým překrytem, namísto samostatných stupněných kabin pilota a operátora radaru u nočních stíhacích variant stroje. Další modifikace spočívala v nově zkonstruované příďové části, v níž byly umístěny fotografické kamery. Výroba probíhala za použití nevyužitých dílů z připravované produkce varianty P-61C, mimo brzdících štítů na křídlech, u průzkumného stroje nepotřebných. Subdodavatelem průzkumných přídí byla firma Hughes Tool Company.

Červen 2016

Gloster Gauntlet byl britský jednomotorový stíhací dvouplošník smíšené konstrukce s pevným ostruhovým podvozkem.

V roce 1928 objednalo Ministerstvo letectví u firmy Gloster Aircraft Co. Ltd. z Gloucesteru stíhací prototyp podle specifikací F.10/27. Společnost odpověděla projektem SS.18, který počítal s použitím hvězdicové pohonné jednotky Bristol Mercury IIA o výkonu 330 kW. Podle požadavků ministerstva měl být nový stíhací letoun vybaven šesti kulomety; dvěma na bocích trupu a čtyřmi instalovanými ve spodním křídle. Maximální rychlost měla činit 400 km/h.

Prototyp SS.18 (J9125) poprvé vzlétl v lednu roku 1929. Nízký výkon motoru, který se nepodařilo zvýšit na slibovaných 368 kW, vedl k zástavbě hvězdicového motoru Bristol Jupiter VIIF o 382 kW. Takto inovovaný prototyp nesl označení SS.18A, po další výměně motoru, tentokrát za Armstrong Siddeley Panther III o 411 kW, SS.18B. V létě roku 1930 se první prototyp vrátil k Jupiteru VIIFS s krytem Townend a s dalšími úpravami se jeho označení změnilo na SS.19A.

Květen 2016

HAL HJT-16 Kiran byl indický dvoumístný jednomotorový proudový cvičný letoun ze 60. let 20. století národního leteckého výrobního komplexu Hindustan Aeronautics Limited (HAL).

Pro zkvalitnění a zefektivnění pilotního výcviku bylo v roce 1959 rozhodnuto o vývoji vlastního cvičného proudového letounu, schopného plného nahrazení dosavadního třístupňového procesu v IAF. Indičtí piloti nejprve prodělávali základní a pokračovací výcvik na vrtulových letounech HT-2 a T-6 Texan v rozsahu 40 a 85 hodin. Následně pilotní adepti nalétali dalších 75 hodin na cvičných proudových strojích de Havilland Vampire T.55 a až poté přecházeli k operačně přeškolovací jednotce. Úkolem byl pověřen šéfkonstruktér Dr. V. M. Ghatage a jeho zástupce Raj Mahindra z letecké výroby HAL v Bangalore.

První prototyp letounu HJT-16 (č. U 327) vzlétl ke svému úvodnímu letu 4. září 1964. Druhý prototyp provedl svůj první let v srpnu 1965.

U prvních sériových strojů HAL HJT-16 Kiran Mk.1 se v provozu u jednotlivých útvarů projevily potíže s čelním štítkem kabiny, který byl zhotoven z jednoho kusu organického skla. Tato část kabiny proto byla v roce 1971 u všech strojů překonstruována do třídílné podoby s obvyklejším rámováním. Přetlakový kokpit byl vybaven dvojicí vystřelovacích sedadel Martin Baker Mk.H4HA s parametry h = 0, v = 110 km/h, umístěných vedle sebe. Pohon zajišťoval jeden turbokompresorový motor Rolls-Royce Viper 11 Mk.22/8, licenčně vyráběný motorářským oddělením HAL.

Duben 2016

KAI KUH-1 Surion je jihokorejský lehký dvoumotorový víceúčelový vrtulník vyráběný společností Korea Aerospace Industries (KAI). Vrtulník byl vyvinut ve spolupráci KAI a evropské zbrojovky Eurocopter (nyní Airbus Helicopters) jako náhrada zastarávající lehké vrtulníky UH-1H a 500MD jihokorejské armády a letectva. Různé varianty vrtulníku lze použít k celé řadě úkolů, například k přepravě výsadku, likvidaci ponorek, misím SAR, policejním misím, hašení požárů, nebo k evakuaci raněných (MEDEVAC). Vyvíjena je také civilní verze typu Surion.

Vrtulník KUH-1 (Korean Utility Helicopter – korejský víceúčelový vrtulník) byl vyvinut v rámci programu KHP (Korean Helicopter Programme). Požadavky na jeho vývoj byly zveřejněny v dubnu 2005, přičemž v prosinci 2005 bylo rozhodnuto, že partnerem zbrojovky KAI v programu KHP se stane evropský Eurocopter. Vývoj vrtulníku byl zahájen v červnu 2006. Postaveno bylo celkem šest prototypů, z toho čtyři letové. První prototyp byl dokončen v červenci 2009, přičemž tehdy byl typ oficiálně pojmenován Surion. K prvnímu vzletu prototypu KUH došlo 10. března 2010. Typ byl do operační služby zaveden roku 2012. Jihokorejské letectvo objednalo 245 kusů základní verze KUH-1 Surion, jejichž dodávky probíhají od roku 2012 a mají trvat osm až deset let. První bojové nasazení vrtulník prodělal v srpnu 2015, kdy se Suriony podílely na evakuaci osob raněných v blízkosti demilitarizované zóny severokorejskou dělostřeleckou palbou.

Březen 2016

Bristol Type 170 Freighter byl britský celokovový dvoumotorový transportní hornoplošník s pevným ostruhovým podvozkem.

Na konci II. světové války vyvíjela společnost Bristol dopravní letoun pro výsadky v džunglích, který by mohl přistávat a vzlétat na malých letištích s požadavkem na snadnou ovladatelnost. Práce na stroji Bristol 170 pokračovaly i po skončení války s očekávaným uplatněním na trhu místní osobní a nákladní dopravy.

Prototypová výroba zahrnovala dva stroje stavěné současně. Nákladní Freighter Mk.I s rozevíratelnými vraty v přídi trupu určený pro 4500 kg nákladu a dopravní Wayfarer Mk.II pro 34 pasažérů bez vrat, ale s bočními vstupními dveřmi.

První prototyp (imatrikulace G-AGPV) byl zalétán 2. prosince 1945 zcela bez vybavení. Druhý prototyp (G-AGVB) poprvé vzlétl 30. dubna 1946 a představoval již sériovou verzi Wayfarer Mk.IIA. Jeho letové vlastnosti byly natolik dobré, že v květnu obdržel neomezené osvědčení pro přepravu osob. Skutečným prototypem typu Freighter Mk.I byl až třetí vyrobený stroj (G-AGCV), který provedl svůj první let 23. června 1946. Stejně jako předešlé dva exempláře měl instalovanou dvojici pohonných jednotek Bristol Hercules 632 s výkonem po 1231 kW, které roztáčely čtyřlisté vrtule. Bristol se pak rozhodl uvést obě verze do sériové výroby.

Únor 2016

Pilatus PC-21 je jednomotorový turbovrtulový pokročilý cvičný letoun vyráběný švýcarskou společností Pilatus Aircraft. Kromě Švýcarska jsou dalšími uživateli tohoto typu letectva Spojených arabských emirátů, Saúdské Arábie, Singapuru a Kataru. Jedná se o cvičný letoun umožňující jak základní, tak pokročilý letecký výcvik. Například švýcarské PC-21 umožňují přechod pilota přímo na bojové supersoniky F/A-18 Hornet.

Vývoj nástupce úspěšných cvičných letounů PC-7 a PC-9 byl ve společnosti Pilatus odsouhlasen v listopadu 1998, přičemž od ledna následujícího roku započaly vývojové práce. Pro nový typ bylo vybráno označení PC-21, symbolizující, že se jedná o stroj pro 21. století. První prototyp (HB-HZA) poprvé vzlétl 1. července 2002. Druhý prototyp vzlétl s ročním odstupem, přičemž dne 13. ledna 2005 havaroval kvůli chybě pilota, který při nehodě zahynul. První předsériový stroj poprvé vzlétl v srpnu 2005. Certifikace letounu byla dokončena roku 2006.

Leden 2016

Sestřelení bombardéru City of Savannah 5. března 1945 je událost, k níž došlo během třinácté mise amerického bombardéru Lockheed/Vega B-17G-20-VE s/n 42-97542 z 563rd BS, 388th BG, 8th AF, USAAF (~ 563. bombardovací squadrony 388. bombardovací skupiny 8. letecké armády amerického armádního letectva) nad Německem. Na své palubě měl letoun devítičlennou posádku. Po poškození letadla německou protiletadlovou obranou se pilot pokoušel doletět do Polska, na území tehdy osvobozené sovětskou Rudou armádou. To se mu ovšem nepovedlo a s letounem se u Vísky ve Frýdlantském výběžku dnešní České republiky zřítil. Havárii osm letců přežilo, byli ale zajati nacisty a v zajetí zůstali až do konce války.

Dne 5. března 1945 vystartovalo na misi číslo 865 celkem 429 bombardérů a 689 stíhaček. Mířily na německé rafinérie. Primárním cílem náletu měl být závod na syntetická paliva u Ruhlandu. Ovšem s ohledem na nevlídné počasí, které tehdy panovalo, musely zvolit cíle sekundární, jimiž se pro 233 bombardérů B-17 a 369 stíhaček P-51 stalo město Chemnitz s příležitostnými cíli Plavno a Fulda. Dalších 120 bombardovacích letounů B-24 mířilo na ropné rafinérie u Hamburku a 27 stíhaček P-51 mělo za svůj náhradní cíl seřaďovací nádraží u města Kreuztal. Dalších 28 těchto stíhacích strojů letělo na průzkumnou misi a jiných 14 stíhacích letounů P-51 ve společnosti čtyř průzkumných letadel F-5 provádělo fotografickou průzkumnou misi.

2015

Prosinec 2015

Shenyang J-31 je čínský stíhací letoun 5. generace s charakteristikami stealth, vyvíjený společností Shenyang Aircraft Corporation (SAC). K prvnímu vzletu prototypu (technologického demonstrátoru) došlo 31. října 2012.

V září 2012 se objevily první zřetelné záběry letounu J-31 na továrním letišti společnosti SAC, o měsíc později se prototyp poprvé vznesl do vzduchu. Označení J-31 bylo odvozeno z trupového čísla 31001, které se ovšem vztahuje k vývojovému programu Projekt 310. V této době nebylo známo, zda bude tento letoun zaveden do výzbroje čínského letectva, případně jestli se jedná o primárně exportní typ čínské korporace AVIC.

Listopad 2015

Handley Page H.P.42 a H.P.45 byl britský čtyřmotorový dvouplošný dopravní letoun smíšené konstrukce z období 30. let 20. století.

V roce 1927 vyzvala dopravní společnost Imperial Airways leteckou firmu Handley Page k vypracování projektu nového dopravního stroje, který by na lince z Londýna přes Káhiru do Indie nahradil zastarávající letouny de Havilland DH-66 Hercules. Požadována byla větší kapacita kabiny, vyšší ekonomie provozu a bezpečnost.

V dubnu 1929 byl objednán první prototyp a v červenci téhož roku byl na letecké výstavě v paláci Olympia na stánku Handley Page vystaven model HP-42 s výsekem skutečné vybavené kabiny. Ještě před zalétáním prvního stroje objednal dopravce Imperial Airways další tři sériové letouny první a čtyři druhé série.

Pro první západní část zavedené linky z Británie do Indie, tedy Londýn-Káhira, bylo rozhodnuto vyrábět variantu HP-42W. Pro tuto vytíženější část spoje byly v dlouhém trupu dvě kabiny pro cestující s kapacitou 18 a 20 míst. Mezi přední a zadní kabinou v oblasti motorů a nosníků dolního křídla byly nákladní a zavazadlové prostory včetně umýváren, takže pasažéři nebyly obtěžováni hlukem.

Říjen 2015

Nosný rotor vrtulníku nebo také hlavní rotor vrtulníku je poháněná horizontálně rotující nosná plocha vrtulníku. Jedná se o soubor částí, na kterých vzniká dynamický vztlak nutný k letu, tah nezbytný k překonání odporu prostředí a jsou k nim předávány pokyny pilota, které uvedou vrtulník do pohybu. Nosný rotor vrtulníku je spojen prostřednictvím primární hnací hřídele s motorem. Hnací hřídel tvoří součást transmisní soustavy, která od motoru rozvádí prostřednictvím řady prvků pohyb k rotorům. Součástí každého nosného rotoru je rotorová hlava a obvykle dva a více listů rotoru. Převážná většina vrtulníků na světě je v  jednorotorovém provedení, což vyžaduje kompenzaci točivého momentu nosného rotoru pomocí vyrovnávacího rotoru nebo jiných mechanismů. Kromě toho existuje řada vícerotorových helikoptér s různými typy provedení rotorů.

Nosný nebo také hlavní rotor vrtulníku slouží ke vzniku dynamického vztlaku nezbytného k letu, tahu potřebného k překonání odporu prostředí a jako součást řídicího systému slouží společně s vyrovnávacím rotorem k vyvolání řídicího momentu, tedy k přenosu pokynů pilota, které uvedou vrtulník do pohybu. Nosný rotor je poháněn motorem vrtulníku prostřednictvím transmisní soustavy, která uvádí do chodu primární hnací hřídel mezi motorem a rotorovou hlavou. Hřídel je obvykle vyhotovena z výkovku nebo tyče. Primární hřídel leží svisle v trupu vrtulníku a na rozdíl od dalších hřídelí není příliš dlouhá. Na rotorové hlavě jsou umístěny listy rotoru. Podle způsobu upevnění listů je možno rotory rozdělit na tuhé, polotuhé a kloubové rotory, ačkoliv existují i další typy kombinující více způsobů upevnění. Provoz nosného rotoru je limitován v určitém malém rozsahu otáček, i když existují rotory s proměnlivými otáčkami.

Září 2015

Godwin von Brumowski (26. července 1889, Wadowice, Halič – 3. června 1936, letiště Schiphol, Nizozemsko) byl za první světové války nejúspěšnějším leteckým esem v Rakousku-Uhersku. Je mu připisováno 35 vzdušných vítězství (z nichž dvanácti dosáhl s jinými piloty), dalších osm není potvrzeno.

Sloužil nejprve na ruské frontě. Za své působení získal bronzovou a stříbrnou vojenskou medaili za chrabrost. Poté byl převelen k Luftfahrtruppen. Od července 1915 působil jako letecký pozorovatel u Flik 1 v Černovicích na Ukrajině, pod velením vojenského hejtmana Otto Jindry. O rok později se stal pilotem, přestože špatně viděl na pravé oko. V listopadu 1916 se přesunul k Flik 12 na italskou frontu. Již tohoto roku si připsal 4 vzdušná vítězství. Jeho vůbec první dvě přitom nebyly žádným osamoceným leteckým soubojem: společně s českým pilotem Otto Jindrou zaútočili u ukrajinského města Chotyn na vojenskou přehlídku, kterou právě sledoval car Mikuláš II. Rozprášili přehlídku shozením sedmi ručních pum a sestřelili dva z několika ruských letounů.

Srpen 2015

K-13 (v kódu NATO AA-2 Atoll) je sovětská protiletadlová řízená střela krátkého dosahu typu vzduch-vzduch s infračerveným pasivním naváděním. První varianty střely vznikly reverzním inženýrstvím okopírováním amerických řízených střel AIM-9 Sidewinder. Střela dosáhla značného rozšíření a byla nasazena v několika válečných konfliktech.

V průběhu druhé tchajwanské krize roku 1958 vyzbrojilo americké námořnictvo stíhací letouny F-86 Sabre letectva Čínské republiky nejnovějšími protiletadlovými řízenými střelami AIM-9B Sidewinder, aby tak mohly účinněji čelit čínským stíhačkám MiG-17. Už při druhém střetu s využitím střel AIM-9B se stalo, že se jedna nevybuchlá střela zaklínila v trupu čínského MiGu-17 a byla posléze předána SSSR. Jelikož sovětské střely technologicky výrazně překonávala, bylo rozhodnuto zpětným inženýrstvím vyvinout sovětskou střelu obdobné kategorie (podle některých zdrojů k tomu napomohly rovněž výkresy dodané švédským vojenským atašé a agentem KGB Stigem Wennerströmem). Takto vzniklá střela byla do výzbroje zavedena v roce 1960 pod označením R-3 (či též K-13). V březnu 1962 pak byl zaveden vylepšený model R-3S (v kódu NATO AA-2 Atoll-A), vyvinutý experimentální konstrukční kanceláří OKB-134, pracující v rámci moskevského Závodu č. 134 (od roku 1967 Strojírenský závod Vympel) a vyráběný ve velkých sériích. V polovině 60. let pak byla zavedena verze K-13R (R-3R, v kódu NATO AA-2 Atoll-B) s poloaktivním radarovým naváděním, která byla protějškem Sidewinderů modelu AIM-9C.

Červenec 2015

KAI T-50 Golden Eagle je rodina nadzvukových jednomotorových proudových cvičných a víceúčelových bojových letounů vyvinutých konsorciem tvořeným jihokorejskou společností Korea Aerospace Industries (KAI) a americkou Lockheed Martin. T-50 je první nadzvukový bojový letoun vyvinutý v Korejské republice a jeden z mála nadzvukových cvičných letounů (viz např. Northrop T-38 Talon). Vývoj letounu byl zahájen na konci 90. let 20. století. První let prototypu proběhl v roce 2002. Jihokorejské letectvo letoun zařadilo do služby v roce 2005. Ze základního cvičného letounu T-50 byla následně odvozena akrobatická varianta T-50B, cvičně-bojová varianta pro pokročilý výcvik TA-50 a dále plnohodnotný víceúčelový bojový letoun FA-50. Typ provozují či si jej objednala letectva Korejské republiky, Indonésie, Iráku a Filipín.

Základem celé rodiny je nadzvukový cvičný letoun T-50, který byl vyvinut ve spolupráci KAI a americké společnosti Lockheed Martin. Z něj byla vyvinuta ozbrojená verze TA-50 (LIFT). Indonésie roku 2011 objednala 16 letounů ve verzi T-50I. V roce 2010 byl letoun nabídnut USA jako náhrada za tamní cvičný letoun Northrop T-38 Talon.

Červen 2015

AgustaWestland AW139 (dříve Bell/Agusta AB139) je střední dvoumotorový víceúčelový vrtulník vyráběný italsko-britskou společností AgustaWestland. AgustaWestland AW139 je vrtulník klasické koncepce s pětilistým nosným rotorem a čtyřlistým vyrovnávacím rotorem. Je využíván jak pro civilní, tak pro vojenské účely. Výrobce nabízí řadu specializovaných verzí, například k přepravě osob (včetně VIP), vojenskému transportu, hašení požárů, misím SAR či k námořnímu hlídkování. K červenci 2015 výrobce prodal celkem 770 vrtulníků AW139 zákazníkům z 60 zemí. Dalším vývojem vrtulníku vznikl zvětšený model nesoucí označení AgustaWestland AW149 ve vojenské a AgustaWestland AW189 v civilní verzi.

Studijní práce na nástupci vrtulníků Bell, vyráběných společností Agusta v licenci jako typy AB-204 a AB-205, byly zahájeny v letech 1993–1995. Přímý vývoj nového vrtulníku Agusta-Bell AB139 začal v roce 1997 pod hlavičkou joint venture Bell/Agusta Aerospace Company (BAAC). První let prototypu AB139 proběhl 3. února 2001. Evropské osvědčení o letové způsobilosti typ získal v roce 2003 a americké v prosinci 2004. V roce 2005 Bell z projektu odstoupil a typové označení nového vrtulníku se změnilo na definitivní AW139. Vrtulník se výrazně prosadil v civilním sektoru, přičemž výrobce vyvinul i jeho ozbrojenou verzi LBH (Light Battlefield Helicopter). Ozbrojená verze vrtulníku se například neúspěšně účastnila amerického programu LUH (Light Utility Helicopter), ve kterém zvítězil konkurenční typ EC 145 vyráběný jako UH-72 Lakota.

Květen 2015

BAE Sea Harrier je námořní STOVL (Short Take-Off and Vertical Landing – letadlo s krátkým vzletem a vertikálním přistáním) / VTOL (Vertical Take-Off and Landing – letadlo s vertikálním vzletem a přistáním) proudový stíhací, průzkumný a útočný letoun vyvinutý z letounu Hawker Siddeley Harrier. Letoun vstoupil do služby u britského královského námořnictva (Royal Navy) v dubnu 1980 pod označením Sea Harrier FRS.1 a stal se neformálně známým pod přezdívkou „Shar“. Jejich zvláštností bylo, že i když v té době bylo již naprosto samozřejmé, že námořní i pozemní letouny k vybojování vzdušné nadvlády dosahovaly nadzvukových rychlostí, letoun byl podzvukový, přestože jeho hlavním úkolem bylo bránit letadlové lodě Royal Navy.

Sea Harriery sloužily ve válce o Falklandské ostrovy, v obou válkách v Perském zálivu a během intervence NATO v konfliktu v Bosně a Hercegovině. Ve všech případech operovaly většinou z letadlových lodí, které se nacházely mimo válečnou zónu. Jejich použití na Falklandách ukázalo jejich nadřazenost a vysokou užitečnost, když se ocitly v roli jediného letounu schopného chránit britský expediční svaz. Letouny Sea Harrier sestřelily 20 nepřátelských letounů, přičemž ztratily jen dva stroje palbou ze země. Byly také použity k útokům na pozemní cíle stejným způsobem jako Harriery používané královským letectvem (Royal Air Force).

Sea Harriery byly také určeny pro obchod, ale úspěšně byly prodány jen v roce 1983 do Indie, protože z plánovaného obchodu s Argentinou a Austrálií nakonec sešlo. Druhou, vylepšenou verzí pro Royal Navy postavenou v roce 1993, byl Sea Harrier FA2. Měl lepší schopnosti ve vzdušném boji, mohl nést další zbraně a měl i výkonnější motor. Tato verze byla vyráběna až do roku 1998. Letoun byl stažen ze služby u královského námořnictva v březnu 2006 a byl na krátkou dobu nahrazen letouny Harrier GR9. V budoucnu by měl roli palubního stíhače zastávat letoun Lockheed Martin F-35 Lightning II. Sea Harriery slouží v aktivní službě pouze u indického námořnictva, ačkoliv i zde mají být nahrazeny letouny MiG-29K. I když byly vyřazeny z aktivní služby u Royal Navy, jsou i nadále používány k výcviku palubních posádek u School of Flight Deck Operations.

Duben 2015

Mil Mi-1 (rusky Миль Ми-1, v kódovém označení NATO Hare, zajíc, označení licenční verze PZL SM-1) je lehký jednomotorový víceúčelový užitkový vrtulník s třílistým nosným rotorem a třílistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Vrtulníky Mi-1 byly vyvíjeny pod označením GM-1 v Sovětském svazu od roku 1947. Představitelé sovětského letectva vypsali konkurz na stavbu lehkého vrtulníku, který měl sloužit ke spojovacím účelům a měl najít uplatnění i v dalších oblastech civilního a vojenského letectví. První prototyp se vznesl 20. září 1948 a i přesto, že první dva prototypy havarovaly během letových zkoušek, již v roce 1950 započala jejich výroba. V roce 1956 byla podepsána smlouva mezi Sovětským svazem a Polskou lidovou republikou o licenční výrobě vrtulníků Mi-1 v polském závodě WSK PZL Świdnik, které se zde vyráběly pod označením PZL SM-1. Polští konstruktéři postavili na základě stroje Mi-1 nový vrtulník PZL SM-2, který byl schopen transportovat větší množství pasažérů. V Sovětském svazu bylo vyrobeno celkem 1012 kusů, dalších 1594 kusů bylo vyprodukováno v Polsku. V 50. a 60. letech se staly vrtulníky Mi-1 základem mnoha vojenských letek především v zemích Varšavské smlouvy, na Blízkém východě, v Asii a také v některých afrických zemích. Vrtulníky Mi-1 se účastnily také několika válečných konfliktů, například šestidenní války nebo invaze v zátoce Sviní. Jednalo se také o první sériově vyráběný vrtulník v Sovětském svazu.

V roce 1958 bylo rozhodnuto o nákupu strojů Mi-1 také do Československa. Většina vrtulníků sloužila u československého letectva, další létaly například u Svazarmu, Leteckého oddílu ministerstva vnitra nebo v barvách státního podniku Slov-Air. Do Československa bylo dodáno celkem 152 kusů, u armády byl poslední vrtulník Mi-1 vyřazen v roce 1985.

Březen 2015

Saunders-Roe SR.A/1 byl prototyp stíhacího hydroplánu navržený a postavený společností Saunders-Roe. Letoun byl testován britským královským letectvem (RAF) krátce po 2.světové válce. Letoun byl uspořádáním samonosný jednomístný dolnoplošník z lehkých slitin s pilotem v uzavřeném kokpitu, který seděl ve vystřelovacím sedadle. Vyrobená trojice letounů byla poháněna vždy dvojicí proudových motorů s axiálním kompresorem Metropolitan-Vickers F2/4 Beryl s tahem 14,76 kN (1. letoun), 15,89 kN (2. letoun) a 17,48 kN (3. letoun).

SR.A/1 byl přímo inspirován poměrně skromnými úspěchy stíhacích hydroplánů japonského císařského námořnictva jako byly Nakadžima A6M2-N (úprava letounu Micubiši A6M) a Kawaniši N1K. Teoreticky měly být hydroplány ideální pro tichomořské bojiště, protože teoreticky mohly jakékoliv klidné pobřežní vody proměnit v leteckou základnu. Na druhou stranu jejich plováky omezovaly jejich výkony v porovnání s klasickými stíhacími letouny. Společnost Saunders-Roe se domnívala, že nové proudové motory by mohly tento nedostatek překonat. Jelikož letoun nemusel mít dostatečně velký prostor pro vrtuli, mohl sedět na vodě níže a místo plováků využít princip létajícího člunu.

Únor 2015

Douglas AC-47 Spooky (neboli AC-47D Gunship a také přezdívaný „Puff, the Magic Dragon“ nebo „Dragonship“) byl první ze série letounů palebné podpory (anglicky: Gunship) vyvinutých letectvem Spojených států amerických (dále jen USAF) během války ve Vietnamu. Předpokládalo se, že bude mít větší palebnou sílu, než lehké a střední bitevní letouny, která bude potřeba v situacích, když budou pozemní síly požadovat blízkou leteckou podporu a to hlavně v noci, kdy probíhalo mnoho útoků ze strany Vietkongu. Jeho krátké působení ve válce ve Vietnamu bylo natolik úspěšné, že dalo vzniknout i jeho přezdívce Spooky (strašidlo, strašidelný). Účinek jeho zbraní na nepřátelskou živou sílu byl často skutečně děsivý.

V srpnu 1964, po letech experimentů s letouny palebné podpory s pevnými křídly dosáhl „Projekt Tailchaser“, který vedl kapitán Capt. John C. Simons, svého vrcholu. Tyto zkoušky zahrnovaly úpravu jednoho letounu Convair C-131B, aby byl schopen střílet pod určitým úhlem dolů z levého boku letounu jednou zbraní GAU-2/A Minigun. Bylo zjištěno, že pro piloty je poměrně jednoduché kroužit nad nepohyblivým cílem tak, aby zbraň na tento cíl neustále mířila a zasahovala jej s relativně velkou přesností. Zkoušky byly provedeny na letecké základně Eglin na Floridě. Provádělo je Armament Development and Test Center (Centrum pro vývoj a testování výzbroje), ale po počátečních testech bylo zkoušení kvůli nedostatku finančních prostředků přerušeno. V roce 1964 se kapitán Ron W. Terry vrátil ze služby ve Vietnamu, kde měl se svým týmem posoudit všechny aspekty protipovstaleckých leteckých operací. Zde si povšiml užitečnosti letounů C-47 a C-123, které kroužily nad nočním bojištěm a osvětlovali jej pomocí světlic. Dostal povolení vyzkoušet ostrou střelbu pomocí letounu C-131 a tak byl oživen program letounu palebné podpory střílejícího z boku stroje.

Leden 2015

Farman F.220 a letouny z tohoto typu odvozené byly čtyřmotorové hornoplošníky vyráběné nejprve francouzskou společností Farman a posléze francouzskou státní společností SNCAC. Hlavní verze značená F.222 byla největším bombardérem, který sloužil ve Francii mezi světovými válkami. Poslední varianta (F.224) byla navržena jako civilní dopravní letoun.

Technické specifikace na vývoj čtyřmístného nočního bombardovacího letounu (BN4) byly vydány v roce 1929. Francouzské ministerstvo letectví nakonec objednalo 31. ledna 1930 u společnosti Farman výrobu dvou prototypů. První z nich označený F.220 vykonal svůj první let 26. května 1932. Letoun byl poháněn čtveřicí vidlicových motorů Hispano-Suiza 12Lbr.

Po otestování jednoho prvního prototypu F.220 musel výrobce přikročit k celé řadě úprav. Druhý prototyp označený F.221 měl nové svislé ocasní plochy, tři ručně ovládané střelecké věžičky na nose, hřbetě a břiše letounu a hvězdicové motory Gnome-Rhône 14Kdrs Mistral Major. Tento letoun poprvé vzlétl v roce 1933 a na jaře roku 1934 byly motory 14Kdrs vyměněny za 14Kbrs. Ministerstvo letectví nakonec objednalo v roce 1934 dalších 10 strojů F.221-BN5 (bombardovací noční pětimístný), které byly dodávány francouzskému letectvu (Armee de l'Air) od června 1936.

Prosinec 2014

North American Rockwell OV-10 Bronco je turbovrtulový lehký útočný a pozorovací letoun. Letoun byl vyvinut v 60. letech 20. století pro boj proti povstalcům (Counter-insurgency aircraft/COIN) a jeho hlavní úlohou je řízení letecké podpory pro pozemní jednotky na bojištěm (FAC). Letoun je schopný zůstat ve vzduchu na bojištěm vice než pět hodin.

Již během 2. světové války používala vojska Spojených států lehké původně civilní letouny pro řízení dělostřelecké palby a blízkou leteckou podporu, přičemž zjistila, že to je velice účinné. Dobré výsledky přineslo i nasazení podobných letounů ve válce v Koreji, proto se americká námořní pěchota začala koncem 50. let 20. století ohlížet po novém stroji pro podobné účely.

Původní vize vznikla počátkem 60. let 20. století během neformální spolupráce mezi W. H. Beckettem a plukovníkem K. P. Ricem (USMC), kteří se setkali na základně China Lake v Kalifornii, nedaleko které oba žili. Konceptem bylo jednoduché, na údržbu nenáročné, robustní letadlo pro blízkou leteckou podporu útočících jednotek. V té době však americká armáda experimentovala s vyzbrojenými vrtulníky (určitý zájem však jevila o podobný letoun pro řízení dělostřelecké palby) a americké letectvo se blízkou leteckou podporou pozemních jednotek nezabývalo.

Navržený letoun měl operovat z předsunutých leteckých základen, přičemž měl využívat jako přistávací dráhu běžné silnice. Rychlost letounu se měla pohybovat od velmi nízké až po střední podzvukové s velkou vytrvalostí ve vzduchu, čemuž nemohl vyhovět proudový pohon letounu. Naopak turbovrtulové motory mohly poskytnout lepší výkony než pístové motory. Zbraně měl mít letoun namontovány v ose letounu. Navrhovatelé preferovali použití automatických bezzákluzových kanónů, které neměly zpětný ráz a zároveň měly menší hmotnost než rakety. Trup měl být navržen tak, aby se zmenšilo riziko poškození od výbuchu.

Listopad 2014

Adolph Malan, DSO se stuhou, DFC se stuhou (24. března 1910 – 17. září 1963), známý jako Sailor Malan, byl jihoafrický stíhací pilot RAF za druhé světové války, který vedl 74. peruť RAF během bitvy o Británii. Pod jeho vedením se peruť stala jednou z nejlepších jednotek RAF. Malan zaznamenal 27 sestřelů, sedm sestřelů ve spolupráci, tři pravděpodobné sestřely a 16 poškozených.

Malan přežil válku a zapojil se do hnutí proti apartheidu ve své zemi. Jeho mladší bratr, George F. Malan, byl zabit v 72. peruti RAF na Spitfire v Tunisku počátkem roku 1943.

Malan se narodil ve Wellingtonu, Western Cape v Kapské kolonii. V roce 1924 nebo 1925 nastoupil na jihoafrickou cvičnou loď General Botha jako kadet číslo 168. Pak pracoval v lodní společnosti Union-Castle Line, která byla součástí International Mercantile Marine Co.. Tím si vysloužil přezdívku "Sailor" (námořník) od kolegů pilotů. V roce 1935 začal rychlý rozvoj pilotního sboru RAF a Malan byl jedním z lidí, kteří se připojili. Učil se létat na Tiger Moth v základní letecké škole poblíž Bristolu, kde dne 6. ledna 1936 absolvoval svůj první let...

Říjen 2014

Gimli Glider („kluzák z Gimli“) je pojmenování letadla Boeing 767-200, který se stal při svém letu číslo 143 společnosti Air Canada z Ottawy do Edmontonu hlavním aktérem slavné letecké nehody (výjimečně se šťastným koncem). Letounu 23. července 1983 došlo ve výšce asi 12,5 km palivo, posádka s ním přesto dokázala doplachtit na letiště Gimli Industrial Park a úspěšně přistát, aniž by došlo k vážnějšímu zranění.

Letoun Boeing 767 byl jedním z prvních strojů, využívajících ve vysoké míře elektronické řídicí systémy, s tzv. „skleněným kokpitem“, ve kterém jsou klasické ručičkové přístroje nahrazeny obrazovkami. Množství paliva v jeho třech nádržích kontroloval ukazatel paliva (Fuel Quantity Indicator System - FQIS) a výsledky zobrazoval na displeji v řídicí kabině. Tento ukazatel byl počítačem, který usnadňoval práci posádky, například umožňoval specifikovat trasu letu, zatížení stroje atd. a sám vypočítal optimální množství paliva; pokud by nefungoval, bylo třeba tyto výpočty provádět ručně. Ukazatel paliva byl dvoukanálový, přičemž výpočty probíhaly nezávisle a byly křížové porovnávány. V případě výpadku jednoho kanálu výrobce letounu dovoloval létání, ale množství paliva muselo být před startem ověřeno zařízením zvaným floatstick (plováky v nádrži; konstrukční součást letounu). V případě výpadku obou kanálů nemělo být letadlo považováno za letuschopné.

Vzhledem k nesrovnalostem ve funkci ukazatele paliva odhaleným u jiných letounů 767 vydal výrobce servisní pokyn pro rutinní kontrolu tohoto ukazatele. Den před incidentem byla u dotyčného letounu tato kontrola provedena a byla odhalena nefunkčnost ukazatele paliva...

Září 2014

Georges Marie Ludovic Jules Guynemer (24. prosince 1894 – 11. září 1917) byl francouzský pilot, letecké eso a národní hrdina. Jako stíhací pilot během první světové války dosáhl 53 ověřených sestřelů nepřátelských letounů a 35 pravděpodobných sestřelů. Stal se tak druhým nejúspěšnějším francouzským stíhačem celého konfliktu.

Georges Marie Ludovic Jules Guynemer se narodil do bohaté rodiny z města Compiègne. Během dětství byl často nemocný. Přesto díky své cílevědomosti a sebevědomí dokázal ve světě letectví uspět. Po vypuknutí války se pětkrát neúspěšně snažil o přijetí k letectvu, ale vždy byl s poukazem na své špatné zdraví odmítnut. Až koncem roku 1914 uspěl, když byl přijat k výcviku jako letecký mechanik. Nakonec však, díky pro něho tak charakteristickému odhodlání, byl přeřazen k pilotnímu výcviku a v červnu 1915 se připojil k escadrille MS.3. Zde létal na strojích Morane Saulnier L a sbíral svá první vítězství i porážky.

Srpen 2014

British Aerospace Sea Harrier je námořní STOVL (Short Take-Off and Vertical Landing – letadlo s krátkým vzletem a vertikálním přistáním) / VTOL (Vertical Take-Off and Landing – letadlo s vertikálním vzletem a přistáním) proudový stíhací, průzkumný a útočný letoun vyvinutý z letounu Hawker Siddeley Harrier. Letoun vstoupil do služby u britského královského námořnictva (Royal Navy) v dubnu 1980 pod označením Sea Harrier FRS.1 a stal se neformálně známým pod přezdívkou „Shar“. Jejich zvláštností bylo, že i když v té době bylo již naprosto samozřejmé, že námořní i pozemní letouny k vybojování vzdušné nadvlády dosahovaly nadzvukových rychlostí, letoun byl podzvukový, přestože jeho hlavním úkolem bylo bránit letadlové lodě Royal Navy.

Sea Harriery sloužily ve válce o Falklandské ostrovy, v obou válkách v Perském zálivu a během intervence NATO v konfliktu v Bosně a Hercegovině. Ve všech případech operovaly většinou z letadlových lodí, které se nacházely mimo válečnou zónu. Jejich použití na Falklandách ukázalo jejich nadřazenost a vysokou užitečnost, když se ocitly v roli jediného letounu schopného chránit britský expediční svaz. Letouny Sea Harrier sestřelily 20 nepřátelských letounů, přičemž ztratily jen dva stroje palbou ze země. Byly také použity k útokům na pozemní cíle stejným způsobem jako Harriery používané královským letectvem (Royal Air Force).

Sea Harriery byly také určeny pro obchod, ale úspěšně byly prodány jen v roce 1983 do Indie, protože z plánovaného obchodu s Argentinou a Austrálií nakonec sešlo. Druhou, vylepšenou verzí pro Royal Navy postavenou v roce 1993, byl Sea Harrier FA2. Měl lepší schopnosti ve vzdušném boji, mohl nést další zbraně a měl i výkonnější motor. Tato verze byla vyráběna až do roku 1998. Letoun byl stažen ze služby u královského námořnictva v březnu 2006 a byl na krátkou dobu nahrazen letouny Harrier GR9. V budoucnu by měl roli palubního stíhače zastávat letoun Lockheed Martin F-35 Lightning II. Sea Harriery slouží v aktivní službě pouze u indického námořnictva, ačkoliv i zde mají být nahrazeny letouny MiG-29K. I když byly vyřazeny z aktivní služby u Royal Navy, jsou i nadále používány k výcviku palubních posádek u School of Flight Deck Operations.

Červenec 2014

James Allan („Jim") Mollison (19. dubna 1905, Glasgow – 30. října 1959, Londýn) byl skotský pilot a dobrodruh, který některé letové trasy absolvoval jako první na světě. Ve 30. letech 20. století se stal držitelem řady leteckých rekordů. Jeho manželkou byla rovněž pilotka, průkopnice ženského letectví Amy Johnson, která dokázala některé z manželových rekordů překonat.

V létě roku 1931 Mollison dosáhl rekordního času 8 dní a 19 hodin pro let z Austrálie do Anglie. V březnu následujícího roku dosáhl dalšího rekordu: v čase 4 dnů a 17 hodin překonal vzdálenost z Anglie do Jižní Afriky.

Pracoval pro společnost Australian National Airways. Během jednoho letu zde potkal stejně slavnou letkyni Amy Johnson. Osm hodin po seznámení, stále ještě za letu, ji požádal o ruku. Amy přijala: vzali se v červenci 1932. V řádu dní poté překonala jeho rekord na trase z Anglie do Jižní Afriky.

Ani Mollison však neustával v pokusech o nové rekordy: 18. srpna téhož roku se stal prvním pilotem na světě, který úspěšně absolvoval sólový let přes Atlantik západním směrem, z irského Portmarnocku do Pennfieldu v kanadském Novém Brunšviku.

Červen 2014

(c) calflier001, CC BY-SA 2.0

Harbin Z-6 (označován někdy také jako Zh-6) je víceúčelový užitkový vrtulník střední hmotnostní kategorie s čtyřlistým nosným rotorem a třílistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Vrtulník vznikl na konci 60. let úpravou čínských licenčně vyráběných strojů Harbin Z-5. Ve své době se jednalo o vrtulník podobný úspěšným sovětským strojům Mil Mi-8.

Od roku 1963 produkoval čínský výrobce Harbin Aircraft Manufacturing Corporation v Charbinu vrtulníky Harbin Z-5. Jednalo se o licenčně vyráběné sovětské vrtulníky Mil Mi-4. V roce 1966 se rozhodli čínští konstruktéři osadit vrtulník Z-5 turbohřídelovým motorem Wozhou WZ-5 o výkonu 1618 kW. Šlo o vůbec první čínský vrtulník vybavený turbohřídelovým motorem. Vzhledem k tomu, že byl motor umístěn pod hlavní rotor, došlo k přesunu pilotní kabiny až do přídě vrtulníku. Současně došlo k úpravám celé přídě a zvětšila se také nákladová kabina. S využitím výkonnějšího motoru vzrostl rovněž dolet i rychlost vrtulníku. Nový stroj získal brzy označení Harbin Z-6. První prototyp byl dokončen již v roce 1967, ale první let uskutečnil až 15. prosince 1969. Druhý prototyp vzlétl 25. prosince téhož roku. Prvním pilotem se stal Wang Pejmin, který byl již dříve testovacím pilotem pro vrtulníky Z-5.

Květen 2014

Convair F2Y Sea Dart byl unikátní americký stíhací proudový hydroplán, který ke svému startu používal dvojici vodních lyží. Letoun létal jen ve fázi prototypu a nikdy nebyl vyráběn. Byl to první hydroplán, který byl schopen překročit rychlost zvuku.

Letoun Sea Dart má svůj počátek v účasti společnosti Convair v soutěži námořnictva Spojených států (dále jen US Navy) z roku 1948 na nový nadzvukový stíhací letoun. V té době panovaly velké pochyby o schopnosti nadzvukových letounů působit z palub letadlových lodí. To také vysvětluje proč US Navy v té době objednalo velký počet podzvukových letounů. Obavy zde byly z několika důvodů, jednak mnoho tehdejších nadzvukových strojů potřebovalo ke vzletu dlouhou dráhu a přistávaly ve vysoké rychlosti, a za druhé nebyly moc stabilní nebo byly náročné na pilotáž – všechny tyto faktory hovořily proti jejich působení na palubách letadlových lodí.

Společnost Convair svůj návrh označila Convair model 2-2. Návrh byl přijat a 19. ledna 1951 byla vystavena objednávka na prototyp XF2Y-1. Ještě než vůbec poprvé vzlétnul byla 28. srpna 1952 vystavena objednávka na 12 sériových strojů F2Y-1. Později byla objednávka rozšířena o 4 ověřovací stroje YF2Y-1. Svůj první oficiální let (viz níže) letoun vykonal 9. dubna 1953.

Duben 2014

Breguet 19 (označovaný také Breguet XIX, Br.19 nebo Bre.19) byl lehký bombardér, průzkumný letoun a letoun určený pro rekordní lety na dlouhé vzdálenosti, který byl navržen a stavěn francouzským leteckým výrobcem Breguet.

Breguet 19 byl navržen jako nástupce velmi úspěšného lehkého bombardéru Breguet 14 z první světové války. Původně byl představen s experimentálním šestnáctiválcovým motorem Bugatti složeným ze dvou osmiválcových motorů Bugatti s celkovým výkonem 450 k (335 kW), který poháněl čtyřlistou vrtuli. Takto byl letoun představen (ve fázi prototypu) i na 7. pařížském aerosalonu v listopadu 1921. Nový letoun poprvé vzlétnul v březnu 1922, ale již s řadovým motorem Renault 12Kb o výkonu 336 kW (450 k).

Prvních 11 ověřovacích prototypů letounů Breguet 19 bylo během intenzivních zkoušek osazeno celou řadou různých motorů. Po zkouškách byl letoun Breguet 19 objednán v září 1923 francouzským vojenským letectvem, kdy byla zahájena i hromadná výroba. Charakteristickým znakem letounů Breguet bylo rozsáhlé použití duralu při konstrukci letounů namísto dřeva a oceli. Ve své době byl rychlejší než jakýkoliv jiný soudobý bombardér a v rychlosti překonával i některé soudobé stíhačky. Proto byl o letoun zájem po celém světě, který byl ještě posílen jeho úspěchy v leteckých soutěžích.

Březen 2014

© Milan Nykodym, Czech Republic, CC BY-SA 2.0

Vzdušné síly Armády České republiky (ICAO kód CEF) jsou součástí Armády České republiky. Letectvo společně s pozemním vojskem zajišťuje hlavní bojovou sílu Armády České republiky. Jedná se o nástupce československého letectva, které existovalo v letech 1918 až 1992. Velitelem vzdušných sil je od 1. června 2013 brigádní generál Ing. Libor Štefánik.

V roce 2014 disponují Vzdušné síly AČR přibližně 107 letadly, které doplňuje 28 strojů Centra leteckého výcviku Pardubice provozovaných státním podnikem LOM Praha. Vzdušné síly se skládají ze tří leteckých základen (Čáslav, Praha-Kbely a Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou) a dvou pluků protivzdušné obrany (protiletadlový raketový pluk a pluk velení, řízení a průzkumu).

Mezi hlavní úkoly vzdušných sil patří zajištění nedotknutelnosti vzdušného prostoru České republiky pomocí prostředků vyčleňovaných pro NATINADS či prostředků národního posilového pohotovostního systému. Vzdušné síly také poskytují leteckou podporu pozemním silám. V mírovém stavu se podílejí například na činnosti letecké záchranné služby nebo letecké pátrací a záchranné služby.

Tradice českého letectva sahá až ke vzniku Československa v roce 1918. Vzdušné síly samostatné České republiky však byly vytvořeny až po rozpadu ČSFR. Letectvo a protivzdušná obrana (PVO) byly poté tvořeny smíšeným leteckým sborem, dvěma divizemi PVO, leteckým školním plukem a dopravním leteckým plukem. V jejich výzbroji se nacházely bojové letouny MiG-21, MiG-23, MiG-29, Su-22 a Su-25. Cvičné letouny představovaly domácí stroje L-29 a L-39, vrtulníky byly typu Mi-24, Mi-2, Mi-8 a Mi-17. Ve službě byly také dopravní a transportní letouny Tu-154, Tu-134, An-12, An-26, An-30 a L-410.

Únor 2014

Aero L-39MS je vojenský dvoumístný cvičný letoun a lehký bojový letoun druhé generace, který je prakticky novou konstrukcí vyvinutou na základě typu Aero L-39 Albatros. Mezi jeho hlavní odlišnosti od starších verzí patří zesílený trup, delší a ostřejší příď, modernizovaný kokpit a nový výkonnější dvouproudový motor. Hlavní verze L-39MS bylo vyrobeno pouze šest kusů. Exportní verzi letounu Aero L-59 Super Albatros zakoupila letectva Egypta a Tuniska.

Vývoj rozsáhle modernizované verze cvičného letounu L-39 byl zahájen počátkem 80. let 20. století. Velmi úspěšný typ L-39, vyvinutý pro výcvik pilotů pro proudové letouny třetí generace (např. MiG-21), v té době dosáhl svých limitů. Letoun technicky odpovídal době svého vzniku v 60. letech 20. století, přičemž do výzbroje letectev jeho uživatelů od konce 70. let vstupovaly nové bojové letouny čtvrté generace (např. MiG-29), mající velmi odlišné letové vlastnosti a vybavení (např. analogové přístroje nahrazovaly digitální, například průhledové displeje HUD). Dalšími důvody pro modernizaci typu byla snaha o snížení provozních nákladů, zvýšení bezpečnosti provozu a v neposlední řadě spolehlivosti (problémy vykazovaly zejména s motory Ivčenko Al-25TL).

Konstrukční práce nejprve vedl Jan Vlček, ale po jeho smrti roku 1984 převzal vedení vývoje L-39MS Vlastimil Havelka. Nejprve dostal stroj označení L-39M (Modernizace), ale když se rozhodlo, že bude nejen cvičným, ale i lehkým bojovým letounem, změnilo se jeho označení na L-39MS (Modernizace Super). Úpravy původního typu však dosahovaly takového rozsahu, že se jednalo o prakticky nový letoun. Nejzásadnější změnou byla náhrada problémového sovětského motoru Al-25TL za dvouproudový motor Lotarev DV-2 o tahu 21,58 kN, vyráběný v licenci podnikem ZVL Považská Bystrica.

Leden 2014

Mil Mi-4 (rusky Миль Ми-4, v kódovém označení NATO Hound, ohař) je víceúčelový užitkový vrtulník střední hmotnostní kategorie s čtyřlistým nosným rotorem a třílistým tlačným vyrovnávacím rotorem. Prototyp vrtulníku Mi-4 byl v Sovětském svazu vyvíjen na příkaz Josifa Vissarionoviče Stalina od roku 1951. K příkazu sestavit vrtulník střední hmotnostní kategorie jej vedly především úspěchy amerických vrtulníků Sikorsky H-19. Milova konstrukční kancelář dostala na splnění úkolu pouhý rok, a tak již 3. června 1952 vzlétl první prototyp V-12. V prosinci téhož roku započala sériová výroba. Vrtulníky jsou vybaveny čtrnáctiválcovým dvouhvězdicovým motorem Švecov AŠ-82V. Komunistická strana Sovětského svazu povolila v roce 1955 exportovat vrtulníky také do zahraničí. V Sovětském svazu bylo vyrobeno do roku 1966 celkem 3309 kusů, ale další výroba pokračovala v Čínské lidové republice. Zde bylo mezi lety 1963 až 1979 postaveno dalších 545 licenčních kusů pod označením Harbin Z-5. Čínští konstruktéři následně vyšli z vrtulníku Z-5 a postavili několik kusů vlastních strojů Harbin Z-6, jež se ale neprosadily.

Mezi největší zahraniční odběratele vrtulníků Mi-4 patřila Čínská lidová republika, Indie a také Československo. První vrtulníky doletěly do Československa v roce 1956. Stroje se staly základem leteckého parku Československé lidové armády, kde sloužilo celkově kolem 160 kusů. Další vrtulníky létaly v malém počtu u Leteckého oddílu Ministerstva vnitra a státního podniku Slov-Air. S příchodem modernějších vrtulníků Mil Mi-8 začaly být stroje Mi-4 vyřazovány a k poslednímu letu československého vrtulníku Mi-4 došlo v dubnu 1986. Řada vrtulníků Mi-4 sloužila v různých zemích světa. Oblíbené byly především v zemích Varšavské smlouvy a později také v afrických zemích. Během let se účastnily řady mezinárodních konfliktů, mimo jiné například šestidenní války, okupace Maďarska, invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, sovětské války v Afghánistánu nebo etiopsko-somálské války. V 80. letech byla většina vrtulníků na světě u konce své životnosti a byly ze služeb armády vyřazovány. Jedinou výjimku tvořily albánské vzdušné síly, kde vrtulníky Mi-4 sloužily až do roku 2004. Od tohoto roku nejsou již nikde na světě v aktivní službě.

2013

Prosinec 2013

TAI/AgustaWestland T129 ATAK je turecký bitevní vrtulník vyvinutý v mezinárodní spolupráci společností Turkish Aerospace Industries a AgustaWestland. Stroj je modernizovanou variantou italského bitevního vrtulníku Agusta AW129 Mangusta. Typ T129 byl přijat do výzbroje turecké armády, která dosud objednala 60 strojů ve dvou verích s opcí na dalších 40. Dosud nezískal žádného zahraničního uživatele.

Smlouvu o spolupráci na vývoji tureckého bitevního vrtulníku ATAK podepsala dne 7. září 2007 turecká společnost TAI s italským leteckým výrobcem Agusta. Základem nového typu se stal vyzkoušený italský typ Agusta AW129 Mangusta, upravený dle tureckých požadavků a z části vybavený domácími tureckými systémy (taktický počítač, kompletní avionika, zbraňový systém, přilbové zaměřovače, senzory atd.). Už tehdy bylo rozhodnuto o sériové výrobě typu společností TAI, která rovněž získala práva na tento typ a povolení stroj vyvážet do dalších zemí (mimo Itálie a Velké Británie – domovských států společnosti AgustaWestland).

Listopad 2013

Republic F-105 Thunderchief byl jednomístný nadzvukový stíhací bombardér, mezi posádkami znám jako „Thud“, který během 50. a 60. let 20. století tvořil páteř letectva Spojených států amerických (dále jen USAF). Letoun dosahoval dvojnásobku rychlosti zvuku a prováděl většinu amerických leteckých úderů v prvních letech války ve Vietnamu. Byl to jediný americký letoun, který byl stažen ze služby kvůli vysokým ztrátám. Původně byl navržen jako jednomístný útočný letoun pro úder jadernými zbraněmi. Na konci 60. let tyto letouny dostaly zařízení Wild Weasel, určené pro zjišťování, rozlišování a ničení nepřátelských radarů protiradarovými střelami AGM-45 Shrike a AGM-78 Standard ARM v rámci taktiky SEAD (umlčování nepřátelské protivzdušné obrany).

Podobně jako nadzvukové letouny F-100 byly i letouny F-105 vyzbrojeny raketami a leteckým kanónem, avšak uzpůsobeny byly hlavně k průniku vysokou rychlostí v malé výšce nad území protivníka a tam udeřit obvykle jedinou jadernou zbraní nesenou v trupu letounu. Letoun F-105 mohl nést větší náklad pum než velké strategické bombardéry 2. světové války, jako byly stroje B-17 Flying Fortress a B-24 Liberator. Letouny F-105 zažily masivní nasazení ve válce ve Vietnamu. Thunderchiefy odlétaly více než 20 000 misí, přičemž bylo ztraceno 382 letounů (téměř polovina z 833 vyrobených strojů). Ačkoliv byl letoun méně obratný než menší MiGy, připsaly si letouny tohoto typu 27,5 vzdušných vítězství.

Během války ve Vietnamu byly jednomístné F-105D používány pro bombardování nejrůznějších cílů, zatímco dvoumístné F-105F a F-105G Wild Weasel prováděly umlčování nepřátelské protivzdušné obrany (SEAD). Dva piloti letounů Wild Weasel byli vyznamenáni Medailí cti za útoky proti severovietnamským postavením střel, přičemž jeden z nich ten samý den sestřelil dva letouny MiG-17. Nebezpečné mise často vyžadovaly „být první na místě a poslední jej opouštět“. Letouny musely napadat nepřátelskou obranu, dokud úderné letouny nedokončily své mise a neopustily oblast.

Thunderchiefy byly největší jednomístné jednomotorové bojové letouny v historii s hmotností zhruba 23 000 kg. Mohly překročit rychlost zvuku na hladině moře a dosáhnout rychlosti Mach 2 ve vyšších letových hladinách. F-105 mohl nést až 6 400 kg bomb a raket. Thunderchiefy byly později nahrazeny v roli úderného letounu nad Severním Vietnamem letouny McDonnell F-4 Phantom II a letouny s měnitenou geometrií křídel General Dynamics F-111. Avšak varianty „Wild Weasel“ zůstaly ve službě až do roku 1984, kdy byly nahrazeny specializovanou verzí letounů F-4G Wild Weasel V.

Říjen 2013

Royal Australian Air Force (zkratka RAAF) je letectvo Australského svazu. V současnosti (2005) v RAAF slouží 14 200 vojáků a letectvo provozuje přes 270 letadel. Od svého vzniku se jeho jednotky zúčastnily obou světových válek, Korejské války i války ve Vietnamu. Posledním bojovým nasazením jednotek RAAF byla účast v invazi do Iráku v roce 2003.

Předchůdcem RAAF byly Australian Flying Corps založené v roce 1914 jako součást britských Royal Flying Corps. AFC poskytovaly během první světové války podporu britským jednotkám v Iráku, Egyptě, Palestině, ale byly nasazeny také na západní frontě. Po skončení války se AFC v roce 1921 přeměnilo na nezávislé Royal Australian Air Force.

Na začátku druhé světové války se australané zapojili do společného výcvikového programu letectev Commonwealthu (Empire Air Training Scheme). Cílem tohoto programu bylo připravit v co nejkratší době co největší počet pilotů ze všech částí britského impéria pro předpokládanou válku s Třetí říší a jejími spojenci.

Září 2013

British Aerospace Skyflash byla poloaktivní radarem naváděná raketa vzduch-vzduch středního dosahu odvozená od amerických raket AIM-7 Sparrow. Byla používána na britských letounech F-4 Phantom a Tornado F3, italských a saúdskoarabských letounech Tornado a na švédských letounech Saab 37 Viggen. Rakety byly nahrazeny lepšími střelami AIM-120 AMRAAM.

Střela Skyflash vzešla z britského plánu na vývoj inverzní monopulzní vyhledávací hlavice pro střely Sparrow AIM-7E-2 na konci 60. let 20. století. Byla vytvořena na základě požadavku Air Staff Requirement 1219, který byl vydán v lednu 1972, s kódovým označením XJ-521. Osloveny byly společnosti Hawker Siddeley a Marconi Space and Defence Systems (přejmenovaná divize pro řízené zbraně společnosti General Electric Company). Nová střela měla mít stejný vzhled, uspořádání a více méně i rozměry jako americká střela Sparrow. Hlavní odlišnost byla v naváděcím systému, který měl podstatně zvýšit přesnost a účinnost střely. Jako naváděcí systém byl použit poloaktivní inverzní monopulzní radarový vyhledávač Marconi, dále byla vylepšena ostatní elektronika, přizpůsobeny byly ovládací plochy a střela nesla aktivní nekontaktní radiolokační zapalovač Thorn EMI. Z původní střely tak zůstal jen motor na tuhé raketové palivo Aerojet Mk.52 mod 2 nebo Rocketdyne Mk.38 mod 4 a některé části trupu rakety.

Srpen 2013

Aero Spacelines Pregnant Guppy byl velký nákladní letoun s objemným trupem postavený ve Spojených státech amerických pro leteckou přepravu rozměrných nákladů, a to hlavně komponentů lunárního programu Apollo pro NASA. Letoun Pregnant Guppy byl první z řady letounů Guppy vyrobených společností Aero Spacelines.

V roce 1960 se americké letecké společnosti zbavovaly zastaralých pístovými motory poháněných letounů Boeing 377 Stratocruiser ve prospěch nových letounů poháněných proudovými motory. Na druhou stranu NASA zjišťovala, že přeprava velkých komponentů kosmických lodí od výrobců na západním pobřeží Spojených států na východní pobřeží, kde probíhala konečná montáž a starty, pomocí lodí, je drahá a pomalá. Letecký podnikatel Leo Mansdorf shromažďoval přebytečné letouny Stratocruiser na letišti Van Nuys v Kalifornii před jejich dalším prodejem. Bývalý pilot USAF John M. Conroy si uvědomil potenciál těchto letounů na přepravu těchto rozměrných, ale relativně lehkých komponentů kosmických lodí a raket.

Conroy předložil svůj plán na úpravu letounu Stratocruiser NASA, přičemž jistý úředník uvedl, že mu tvar letounu připomíná „těhotné paví očko“ (anglicky: Pregnant Guppy). NASA se k předloženému návrhu stavěla vlažně, ale Conroy zastavil svůj dům, aby mohl založit společnost Aero Spacelines International, která měla postavit a provozovat navržený letoun.

Práce na přestavbě letounu byly prováděny společností On Mark Engineering. Letoun Pregnant Guppy (registrace N1024V) byl přestavěn z bývalého letounu společnosti Pan Am, přičemž pět metrů trupu bylo přidáno přímo před křídlo z bývalého letounu společnosti BOAC (G-AKGJ). Křídla, motory, ocasní plochy a kokpit zůstaly beze změn, ale zato horní část trupu byla bublinovitě zvětšena, přičemž vnitřní průměr činil 6 metrů. Zadní část trupu (včetně ocasních ploch) byla odnímatelná, aby náklad mohl být vkládán přímo do trupu.

Červen/ec 2013

Michael Stroukoff byl letecký konstruktér ruské národnosti, který sloužil v Bílé armádě ještě předtím, než emigroval do Spojených států amerických. Poté, co nějaký čas působil jako architekt, začal pracovat ve společnosti Chase Aircraft, kde se zabýval konstrukcí transportních letounů pro United States Army Air Forces (USAAF) a letectvo Spojených států amerických (USAF). Později založil společnost Stroukoff Aircraft, kde se zabýval experimentálními projekty v letectví.

Narodil se 29. ledna 1883 ve městě Jekatěrinoslav (dnešní Dněpropetrovsk) v tehdejším Ruském impériu (dnes na Ukrajině). Stroukoff navštěvoval Kyjevský polytechnický institut, který absolvoval v roce 1908 se zaměřením na civilní inženýrství. Vstoupil do ruské carské armády, ve které sloužil i během 1. světové války. Po válce sloužil během Ruské revoluce v Bílé armádě, kde dosáhnul hodnosti majora a obdržel řád svatého Jiří čtvrtého stupně. Po porážce „bílých“ bolševiky uprchl z Ruska a v roce 1922 emigroval do Spojených států.

Květen 2013

De Havilland DH.103 Hornet byl stíhací letoun poháněný pístovými motory, který i nadále využíval průkopnickou dřevěnou konstrukci společnosti de Havilland, která se proslavila hlavně letounem de Havilland Mosquito. Letoun vstoupil do služby těsně po skončení 2. světové války, kdy nastoupil do služby jako denní stíhací letoun u Královského letectva (RAF). Později se úspěšně účastnil bojů v Malajsii. Verze Sea Hornet mohla sloužit i na palubách letadlových lodí.

Letoun byl navržen bez objednávky od letectva jako soukromý vývoj společnosti de Havilland. Mělo se jednat o stíhací letoun na dlouhé vzdálenosti určený pro tichomořské bojiště proti Japonsku na základě specifikací britského ministerstva letectví F.12/43, které byly na takový typ vypsány. Od počátku vývoje bylo počítáno s tím, že by letoun mohl být používán i na palubách letadlových lodí. Z tohoto důvodu byl velký důraz kladen na snadnou ovladatelnost, zvlášť při nízkých rychlostech, a dobrý výhled pro pilota. Konstrukce byla založená na smíšené dřevěné konstrukci z balzy a překližky podobně jako tomu bylo u letounu Mosquito, ale Hornet navíc používal i hliníkové plechy Alclad s využitím lepených spojů. Konstrukce křídel byla přepracována tak, aby odolaly většímu přetížení.

Duben 2013

Letecká záchranná služba na Slovensku zahájila činnost oficiálně 1. července 1987. Systém letecké záchranné služby byl v Československu vybudován mezi lety 1987–1992, i když záchranné lety probíhaly už od 30. let 20. století. O zavedení letecké záchranné služby na území Československa se začalo uvažovat v roce 1977. Průlomovým se stal rok 1985, kdy se zástupci Československa účastnili mezinárodního kongresu leteckých záchranných služeb v Curychu. Tento kongres vedl k sestavení týmu specialistů, jehož úkolem bylo vybudovat systém letecké záchranné služby srovnatelný s ostatními evropskými zeměmi. U zrodu letecké záchranné služby stály především sovětské vrtulníky Mil Mi-2, které zpočátku sloužily na téměř všech stanicích. Po roce 1993, kdy došlo ke vzniku samostatných států Česká republika a Slovensko, docházelo k transformaci letecké záchranné služby, často se měnili provozovatelé, stejně jako vrtulníky.

Slovensko je v současné době pokryto sítí sedmi provozních stanic letecké záchranné služby, na nichž slouží vrtulníky jediného provozovatele – společnosti Air - Transport Europe (ATE). Společnost ATE zajišťuje leteckou záchrannou službu jako nestátní zdravotnické zařízení. Vrtulníky na všech stanicích drží 24hodinovou pohotovost jak pro primární, tak pro sekundární lety. Na všech stanicích slouží moderní dvoumotorové vrtulníky Agusta A109K2. Letecká záchranná služba je nedílnou součástí integrovaného záchranného systému.

Březen 2013

Konvertoplán je letadlo těžší vzduchu, které mění v průběhu letu metodu dosažení vztlaku a je schopno kolmého startu a přistání (VTOL). Nejběžnější koncepcí je pevné nosné křídlo zajištující vztlak při horizontálním letu a překlopný rotor pro zajištění vztlaku při vzletu a přistání.

Vyřešit konstrukci letadla, které startuje a přistává jako helikoptéra a pak se změní v konvenční letadlo nebylo snadné. Stroj přechází ze svislého vzletu postupně do pomalého letu a nakonec do rychlého. Tvar křídla pro rychlý a pro pomalý let se totiž výrazně liší (obdobně jako je rozdíl mezi rotorem vrtulníku a leteckou vrtulí).

Jeden z mála funkčních konvertoplánů, který je v současnosti v provozu je americký vojenský typ Bell Boeing V-22 Osprey. V závěrečné fázi vývoje je malý civilní konvertoplán s překlopnými rotory AgustaWestland AW609 (dříve pod označením Bell/Agusta BA609).

Únor 2013

Martin PBM Mariner hlídkový bombardovací létající člun (v pozdější verzi i obojživelný letoun) z období 2. světové války a z počátku Studené války. Letoun byl navržen, aby ve službě doplňoval letouny Consolidated PBY Catalina. Letoun byl používán i v protiponorkové službě, jako pátrací a záchranný letoun (SAR) a i jako transportní letoun. Celkem bylo postaveno 1 366 strojů, přičemž první z nich vzlétl 18. února 1939 a do služby letoun vstoupil 1. září 1940. Letoun patřil k nejvýznamnějším hydroplánům použitým ve 2. světové válce. Do služby vstoupil na bojišti v Atlantiku a od roku 1944 i v Pacifiku.

V roce 1937 námořnictvo Spojených států vzneslo požadavek na nový hlídkový bombardér, který bude „větší, silnější a důstojnější nástupce“ letounů Catalina. Společnosti Consolidated, Sikorski i Martin soustředily svou pozornost na vývoj čtyřmotorových hydroplánů. V roce 1937 společnost Glenn L. Martin Company však navrhla i nový dvoumotorový létající člun, označený v rámci společnosti Model 162, který měl navázat na letoun Martin P3M a doplňovat letouny PBY Catalina. Letoun měl být celokovový, s obzvláště hlubokým trupem, který byl dole širší než nahoře. Nejneobvyklejší však bylo použití lomeného křídla, které umožňovalo umístění motorů co nejvýše nad vodní hladinou kvůli vodní tříšti při startu a přistání.

Společnost obdržela objednávku na jeden prototyp XPBM-1 30. června 1937. Pro vyzkoušení celkového konceptu letounu, společnost Martin postavila létající model v měřítku 3/8 oproti skutečné velikosti. Letoun označený Martin 162A „Tadpole Clipper“ pilotoval jeden člen posádky, byl poháněn jedním motorem Chevrolet s výkonem 120 k (90 kW) a poprvé vzlétnul v prosinci 1937. Postavení takového modelu bylo na svou dobu velice neobvyklé, a zkušenosti s tímto modelem vedly k tomu, že námořnictvo objednalo první sérii 20 letounů PBM-1 více než rok předtím, než vůbec poprvé vzlétnul prototyp XPBM-1. První letoun XPBM-1 poprvé vzlétl až 18. února 1939.

Leden 2013

Saab 21 byl švédský stíhací a útočný letoun vyráběný společností Saab, který poprvé vzlétl v roce 1943. Letoun je popisován jako velice účinný nosič zbraní neobvyklé konstrukce. Letoun byl navržen s krátkým středním trupem a dvojicí bočních nosníků, které nesly ocasní plochy. Motor byl umístěn mezi nosníky na konci středního trupu a poháněl tlačnou vrtuli.

Švédsko si během 2. světové války chtělo udržet svou neutralitu pomocí politiky silných ozbrojených sil, ale nemělo přístup k zahraničním zbraním. Původní studie letounu měla svůj počátek v roce 1939, kdy se uvažovalo o použití motoru Bristol Taurus. Projekt se však nepohnul z místa až do roku 1941. V reakci na potřebu protivzdušné obrany státu, a vzhledem k tomu, že v důsledku války byly zahraniční zbraně nedostupné, se Švédsko rozhodlo přezbrojit pomocí svými silami vyvinutých a vyrobených zbraní, a to včetně pokročilého stíhacího letounu.

Letoun byl navržen jako dolnoplošník, který poháněl licenčně vyráběný motor Daimler-Benz DB 605B. Letoun měl tříbodový podvozek s předním kolem, silnou výzbroj střílející dopředu, vystřelovací sedadlo a uspořádání se dvěma nosníky ocasních ploch, mezi nimiž byl umístěn motor s tlačnou vrtulí. Toto uspořádání později umožnilo modifikaci letounu na pohon proudovým motorem u verze Saab 21R.

2012

Listopad-prosinec 2012

North American AJ Savage (později A-2 Savage) byl palubní bombardovací letoun postavený pro námořnictvo Spojených států (US Navy) společností North American Aviation. Kontrakt na dodání letounů byl uzavřen v červnu 1946, letoun poprvé vzlétnul 3. července 1948 a vstoupil do služby v druhé polovině roku 1949.

Po skončení 2. světové války, US Navy cítilo potřebu získat prostředky pro úder jadernými zbraněmi, aby si udrželo svůj politický vliv. V krátkodobém horizontu bylo ideálním řešením vytvořit nosič jaderných zbraní z letounu působícího z letadlové lodi. Jaderná výzbroj té doby byla však velice objemná a velká, a proto vyžadovala velké letouny. Námořnictvo zatím zvolilo provizorní řešení, které spočívalo v úpravě hlídkových letounů Lockheed P2V Neptune pro starty z letadlové lodě pomocí přídavných raketových motorů (JATO), přičemž první test proběhl v roce 1948. Nevýhodou bylo, že Neptune nemohl zpátky přistát na palubě letadlové lodi, takže posádka by musela po úderu vyhledat přátelské pozemní letiště nebo sednout na mořskou hladinu poblíž plavidla US Navy.

Září-říjen 2012

Hawker Siddeley Nimrod byl vojenský letoun vyvinutý a postaveny ve Spojeném království. Jednalo se o podstatně upravený letoun de Havilland Comet, což bylo první komerční dopravní proudové letadlo na světě. Letoun byl původně zkonstruován společností Hawker Siddeley, což byla následnická společnost firmy de Havilland. V současné době je společnost součástí BAE Systems.

Letoun byl navržen pro britské Královské letectvo (dále jen RAF) jako námořní hlídkový letoun pod označením Nimrod MR1/MR2. Jeho hlavní rolí byl boj proti ponorkám, ačkoliv plnil i úkoly při námořním průzkumu a boji proti povrchovým (hladinovým) cílům. Sloužil od počátku 70. let 20. století až do března 2010. Letouny Nimrod měly být v současné době nahrazeny nyní již zrušeným projektem Nimrod MRA4.

Kromě námořních průzkumných verzí byly postaveny ještě další dvě varianty. RAF první z nich nazvalo Nimrod R1 a sloužila v roli letounu pro provádění elektronické špionáže (ELINT). Druhá varianta Nimrod AEW3 sloužila jako letoun včasného varování v první polovině 80. let 20. století. V této roli nebyl letoun příliš úspěšný a v roce 1986 byl nahrazen letouny Boeing E-3 Sentry.

Srpen 2012

Consolidated C-87 Liberator Express byl transportní letoun stavěný během 2. světové války pro armádu Spojených států amerických (United States Army Air Forces), který byl odvozen od těžkého bombardéru B-24 Liberator. V závodě společnosti Consolidated Aircraft ve Fort Worth v Texasu bylo současně s letouny B-24 vyrobeno 287 strojů C-87. Přestavěné letouny C-87 označené AT-22 sloužily k výcviku palubních inženýrů v rámci USAAF, stroje sloužící u námořnictva Spojených států (US Navy) pro transport VIP osob nesly označení RY a stroje sloužící ke stejnému účelu u Královského letectva (RAF) nesly označení Liberator C.IX.

Většinu letounů C-87 provozovalo americké velitelství transportního letectva (Air Transport Command), kde létali civilní piloti původně pracující pro civilní letecké společnosti v USA. Letouny byly původně používány na zaoceánských trasách, které byly příliš dlouhé pro letouny C-47. Po japonské invazi do Barmy v roce 1942, byly letouny C-87 používány k dopravě válečného materiálu z Indie do Číny po trase nazývané „The Hump“ (Hrb), což byla zrádná letecká trasa přes Himaláj. Když byla tato trasa založena, byl letoun C-87 jediným v té době dostupným americkým transportním letadlem, které mělo dost dobré výkony ve velkých výškách, aby mohlo létat na této trase i s velkým nákladem.

Červenec 2012

Letecká záchranná služba v Česku zahájila činnost oficiálně 1. dubna 1987. Systém letecké záchranné služby byl v Československu vybudován mezi lety 1987–1992, i když záchranné lety probíhaly už od 30. let 20. století. O zavedení letecké záchranné služby na území Československa se začalo uvažovat v roce 1977. Průlomovým se stal rok 1985, kdy se zástupci Československa účastnili mezinárodního kongresu leteckých záchranných služeb v Curychu. Tento kongres vedl k sestavení týmu specialistů, jehož úkolem bylo vybudovat systém letecké záchranné služby srovnatelný s ostatními evropskými zeměmi. U zrodu letecké záchranné služby stály především sovětské vrtulníky Mil Mi-2, které zpočátku sloužily na téměř všech stanicích. Po roce 1993, kdy došlo ke vzniku samostatných států Česká republika a Slovensko, docházelo k transformaci letecké záchranné služby, často se měnili provozovatelé, stejně jako vrtulníky.

Česko je v současné době pokryto sítí 10 provozních stanic letecké záchranné služby. Ta patří k nejhustším v Evropě. O provoz letecké záchranné služby se dělí jak soukromí provozovatelé, kteří provozují osm stanic, tak státní subjekty, které zajišťují provoz na dvou stanicích. Čtyři stanice zajišťují noční provoz pro území celé České republiky, šest stanic má omezenou provozní dobu od východu do západu slunce. Akční rádius vrtulníků letecké záchranné služby má rozsah cca 70 km, který odpovídá doletové době 18 až 30 minut od přijetí tísňové výzvy. Letecká záchranná služba je nedílnou součástí integrovaného záchranného systému.

Červen 2012

FMA IA 58 Pucará (kečuánsky Pevnost) je argentinský lehký bitevní a protipovstalecký (Counter-insurgency/COIN) turbovrtulový letoun vyráběný od sedmdesátých let 20. století argentinskou společností Fábrica Militar de Aviones (v současnosti Fabrica Argentina de Aviones). Jedná se o celokovový dvoumístný dvoumotorový dolnoplošník s příďovým podvozkem schopný operovat z nezpevněných ploch.

Argentina je, kromě nasazení proti levicovým povstalcům za špinavé války, použila i během války o Falklandy/Malviny v roce 1982. Byly to jedny z mála argentinských letounů s pevným křídlem, které byly schopné operovat z letišť na Falklandách/Malvinách a jediné potvrzené argentinské vzdušné vítězství během těchto bojů dosáhla právě dvojice letounů Pucará 28. května 1982. Během války ale argentinské letectvo přišlo celkem o 25 letounů Pucará. Srí Lanské letectvo nasadilo své Pucará do bojů proti tamilským tygrům, přičemž ztratilo dva až tři ze svých čtyř strojů.

Květen 2012

Boeing E-3 Sentry je letoun včasné výstrahy a řízení (Airborne Warning and Control System, zkráceně AWACS) vyvinutý společností Boeing, která byla hlavním dodavatelem. Letoun byl odvozen od stroje Boeing 707, aby za každého počasí prováděl průzkum, velení, řízení a zajišťoval spojení. Letouny používá USAF, NATO, RAF, Francouzské letectvo a Královské letectvo Saúdské Arábie. Letouny E-3 jsou charakteristické velkým otáčivým radarem ve tvaru disku neseným vzadu nad trupem. Výroba skončila v roce 1992 poté, co bylo vyrobeno 68 strojů.

V polovině 60. let 20. století hledalo letectvo Spojených států amerických (dále jen USAF) letoun, který by nahradil stroj EC-121 s pístovými motory a který v té době již sloužil více než deset let. Poté, co byla zadána předběžná zakázka na vývoj letounu třem společnostem, byla oslovena společnost Boeing, aby postavila dva letouny pro testování radarů společností Westinghouse Electric a Hughes Aircraft. Obě společnosti používaly pulzní Dopplerův radar a po zkouškách byl vítězem prohlášen radar společnosti Westinghouse. Zkoušky prvních sériových letounů E-3 byly zahájeny v říjnu 1975.

První letouny E-3 obdrželo USAF v březnu 1977 a během následujících sedmi let jich bylo pro USAF vyrobeno 34. Pro velení NATO bylo vyrobeno dalších 18 letounů, které mají základnu v Německu. Letouny E-3 také nakoupilo Spojené království (7 strojů), Francie (4 stroje) a Saúdská Arábie (5 strojů a 8 tankovacích letounů od letounu E-3 odvozených). V roce 1991, kdy byly dodávány poslední stroje, se letouny účastnily operace Pouštní bouře, během které hrály klíčovou úlohu v řízení koaličního letectva v boji s nepřítelem. Letouny byly během své služby několikrát vylepšovány. V roce 1996 přešla společnost Westinghouse Electric pod společnost Northrop pod názvem Northrop Grumman Electronic Systems. Tato společnost nyní zajišťuje radary pro letouny E-3 Sentry.

Březen–Duben 2012

Breguet 690 a letouny odvozené od tohoto typu byly lehké dvoumotorové bitevní letouny, které byly používány francouzským letectvem během 2. světové války. Ačkoliv bylo francouzské letectvo od počátku 30. let 20. století průběžně informováno o vývoji střemhlavých bombardérů v zahraničí, rozhodlo o nákupu moderního útočného letounu až v roce 1937.

Model 690 vzniknul v roce 1934 jako návrh společnosti Breguet v soutěži na dodání dvoumotorového stíhacího letounu kategorie „C3“ (Chasse 3 – stíhací, třímístný), kterou nakonec vyhrál letoun Potez 630. Oba tyto letouny byly dvoumotorové jednoplošníky se zdvojenou ocasní plochou, poháněné hvězdicovými motory Hispano-Suiza 14AB, které měly podobné uspořádání i výkony. Společnost Breguet navrhla všestranný letoun, který mohl působit v roli průzkumného, bitevního nebo bombardovacího letounu bez zásadních zásahů do struktury letounu. Přesto byl nakonec zvolen konkurenční letoun Potez 630. Breguet si byl ale vědom potenciálu svého letounu a začal stavět prototyp na své vlastní náklady. Pro tuto soukromou aktivitu nestátní společnosti však nebyly dlouho k dispozici plánované motory Hispano-Suiza 14AB, které byly přednostně dodávány pro letouny Potez 630. Prototyp letounu Breguet 690-01 si tak musel počkat na svůj první let až do 23. března 1938.

Leden-Únor 2012

Martin P4M Mercator byl námořní hlídkový letoun postavený společností Glenn L. Martin Company. Mercator byl neúspěšný uchazeč v soutěži vyhlášené americkým námořnictvem (US Navy) na námořní hlídkový bombardér dlouhého doletu. Soutěž nakonec vyhrál letoun Lockheed P2V Neptune. Mercator zažil omezenou službu jako elektronický průzkumný letoun dlouhého doletu. Jeho největší zvláštností bylo, že byl poháněn kombinací pístových a proudových motorů.

Práce na Modelu 219 začaly v roce 1944. Letoun měl být náhradou za hlídkové bombardéry dlouhého doletu PB4Y Privateer a přizpůsobený pro kladení námořních min. První let letoun vykonal 20. října 1946. US Navy si místo tohoto letounu zvolila menší, jednodušší a levnější letoun P2V Neptune pro námořní hlídkovou službu. Přesto v roce 1947 objednalo 19 letounů pro kladení min ve velké rychlosti. P4M vstoupil do služby u 21. námořní průzkumné letky (VP-21) v roce 1950.

2011

Prosinec 2011

Bell 427 je lehký dvoumotorový víceúčelový vrtulník vyráběný společnostmi Bell Helicopter Textron a Samsung Aerospace Industries. Jeho vývoj je založen na předcházejícím modelu Bell 407. Bell 427 byl později ve výrobě nahrazen modelem Bell 429.

Jediným provozovatelem vrtulníků Bell 427 ve zdravotnické konfiguraci v Česku je společnost Alfa Helicopter, která v současné době zajišťuje chod čtyř základen HEMS. Nyní vlastní celkem tři vrtulníky 427, z nichž jsou trvale nasazeny dva kusy, a to na základnách Kryštof 12 v Jihlavě (OK-AHA) a Kryštof 13 v Českých Budějovicích (OK-EMI). Na základnách Kryštof 04 v Brně a Kryštof 09 v Olomouci slouží vrtulníky EC 135 T2. Třetí stroj (OK-AHE) slouží jako záložní. Do února 2010 měla společnost Alfa-Helicopter čtyři kusy Bell 427, ale 5. února 2010 došlo k nehodě vrtulníku s imatrikulační značkou OK-AHB, který letěl pro pacienta do Jihlavy. Mezi Horní Olešnou a Panskými Dubenkami vlétnul vrtulník do husté mlhy a z důvodu silného větru došlo ke kontaktu vrtulníku s terénem. Nikomu z tříčlenné posádky se nic nestalo, nicméně vrtulník se stal provozu neschopným. 6. února ve 13:40 došlo k příletu záložního stroje z Olomouce.

Listopad 2011

SEPECAT Jaguar je britsko-francouzský proudový bojový letoun určený k útokům na pozemní cíle původně používaný britským Královským letectvem (RAF) a francouzským letectvem (Armée de l'Air) k provádění blízké letecké podpory a k jaderným úderům. Letoun je i nadále používán v několika dalších zemích, kam byl vyvážen (např. Indie, Omán).

Letoun byl původně koncipován v 60. letech 20. století jako cvičný proudový a lehký bitevní letoun. Požadavky na letoun se brzy změnily na nadzvukový letoun schopný provádět průzkum a údery taktickou jadernou zbraní. Pro Francii byla plánována i varianta pro službu na letadlových lodích. Ta ale byla nakonec zrušena ve prospěch levnějšího letounu Dassault Super Étendard. Draky letounů byly vyráběny společností SEPECAT, což byl společný podnik firem Breguet Aviation a British Aircraft Corporation. Toto spojení bylo jedním z prvních velkých společných anglo-francouzských programů výroby vojenských letadel.

Letouny Jaguar byly úspěšně vyváženy do Indie, Ománu, Ekvádoru a Nigérie. V rámci různých leteckých sil byly Jaguary použity v několika konfliktech a vojenských operacích v Mauretánii, Čadu, Iráku, Bosně a Pákistánu. Stejně tak představoval nosič jaderné zbraně pro Velkou Británii, Francii a Indii v druhé polovině Studené války a po jejím skončení. Během války v Perském zálivu byl letoun ceněný pro svou spolehlivost a byl cenným příspěvkem pro koaliční letectvo. Letoun sloužil v rámci Armée de l'Air jako hlavní útočný letoun do 1. července 2005 a u Royal Air Force do konce dubna 2007. U RAF byl nahrazen letouny Panavia Tornado a Eurofighter Typhoon a u francouzského letectva letouny Dassault Rafale. Indie plánuje do budoucna vyměnit letouny Jaguar vyvíjenými stroji Advanced Medium Combat Aircraft (AMCA).

Říjen 2011

Republic F-84 Thunderjet byl americký proudový stíhací bombardér. Vznikl v roce 1944 z požadavku USAF na denní stíhačku a poprvé vzlétl v roce 1946. Přestože se do výroby dostal v roce 1947, trpěl mnoha konstrukčními problémy a problémy s motorem, následkem čehož USAF nebylo schopno provést ani jednu činnost, na kterou bylo letadlo zkonstruováno a zvažovalo zrušení celého programu. Letadlo nebylo až do roku 1949, kdy se objevila verze F-84D, plně bojeschopné a vývoj ukončila až konečná verze F-84G v roce 1951. V roce 1954 byl F-84 Thunderjet s rovným křídlem doplněn o stíhací verzi Republic F-84F Thunderstreak se šípovým křídlem a průzkumnou verzi RF-84F Thunderflash.

Srpen-Září 2011

Boeing KC-135 Stratotanker je vojenský letoun určený pro doplňování paliva jiných letounů ve vzduchu. Kromě doplňování paliva může sloužit i k přepravě cestujících a nákladu. Byl, stejně jako jeho civilní dopravní verze Boeing 707, vyvinut z prototypu Boeing 367-80. KC-135 byl prvním tankovacím letounem s proudovým pohonem sloužící u amerického letectva (USAF). Tento letoun nahradil starší letouny Boeing KC-97 Stratotanker. Letoun byl během své služby často modernizován, včetně celkové výměny všech motorů. KC-135 byl původně určen k doplňování paliva za letu strategických bombardérů, ale byl intenzivně používán i ve válce ve Vietnamu a pozdějších konfliktech, jako byla například operace Pouštní bouře, aby prodloužil dolet a výdrž ve vzduchu stíhacím letounům a bombardérům amerického letectva, námořnictva i námořní pěchoty. Dá se říci, že ve všech konfliktech od 60. let 20. století hrál klíčovou úlohu v podpoře amerických vojenských letounů.

Jelikož letoun slouží v rámci USAF od roku 1957, je jedním z pouhých šesti typů letounů s pevnými křídly, které slouží u původního provozovatele (USAF) více než 50 let. Letouny KC-135 byly časem doplněny většími letouny KC-10 Extender. Navzdory zvyšujícím se nákladům na údržbu, některé studie naznačují, že mnoho letounů bude létat až do roku 2040.

Červenec 2011

BK 117 je dvoumotorový víceúčelový vrtulník střední váhové kategorie, který byl vyvíjen ve spolupráci německého výrobce Messerschmitt-Bölkow-Blohm (MBB) a japonské společnosti Kawasaki Aerospace Company. Společnost MBB byla později odkoupena společností Daimler-Benz a nakonec se stala součástí skupiny Eurocopter Group. BK 117 je populární jako transportní vrtulník pro osobní dopravu i VIP lety. Osvědčil se také jako letecký jeřáb při stavebních pracích a v některých zemích je využíván i pro potřeby letecké záchranné služby. Tento typ vrtulníku je znám také z německého akčního seriálu Medicopter 117. Nástupcem vrtulníku je Eurocopter EC 145, který byl vyvinut z verze BK 117 C-1.

Červen 2011

Avro 696 Shackleton byl britský námořní hlídkový a protiponorkový letoun dlouhého doletu, který používalo Královské letectvo (RAF). Letoun byl původně využíván hlavně pro protiponorkový boj a námořní hlídkování. Později byl letoun upraven i pro úkoly letounu včasné výstrahy a velení, vyhledávací a záchranné akce a další úkoly. V letech 1957 až 1984 sloužil letoun i v rámci Jihoafrického letectva (SAAF). Letoun nesl jméno polárního badatele, kterým byl Sir Ernest Shackleton.

Letoun byl navržen Royem Chadwickem a jeho týmem jako zcela nový typ Avro Typ 696. Letoun byl odvozen od bombardéru Avro Lincoln a dopravního letounu Avro Tudor. Oba tyto letouny byly odvozeny od úspěšného válečného těžkého bombardéru Avro Lancaster, což byl jeden z prvních letounů konstruktéra Roye Chadwicka. Z letounu Lincoln převzal střední část křídel a ocas a z letounu Tudor převzal konce křídel a podvozek. Širší a hlubší trup byl zcela nový. Letoun byl poháněn čtyřmi motory Rolls Royce Merlin. Během vývoje byl letoun znám pod označením Lincoln ASR.3.

Duben + Květen 2011

Douglas A-3 Skywarrior byl strategický bombardér navržený pro United States Navy, který patřil mezi nejdéle sloužící palubní proudová letadla. Do služby byl zařazen v polovině 50. let 20. století a vyřazen byl až v roce 1991. Po mnoho let po svém zařazení zůstával nejtěžším letadlem, které vzlétalo z paluby letadlových lodí. Letoun obdržel i neoficiální přezdívku „The Whale (Velryba)“. Na konci své služby sloužil jako základna pro elektronický boj, taktický letecký průzkum a jako velkokapacitní tankovací letadlo.

Upravený letoun Skywarrior sloužil i u USAF až do začátku 70. let pod názvem Douglas B-66 Destroyer. Skywarrior byl jedním ze dvou letounů US Navy, které vstupovaly do služby jako strategický bombardér. Druhým typem strategického bombardéru byl palubní nadzvukový letoun A-5 Vigilante. Nicméně rozhodnutím, že námořnictvo bude mít svůj odstrašující jaderný arzenál umístěný na ponorkách, muselo i v jeho případě dojít ke změně určení - na palubní taktický průzkumný letoun.

Březen 2011

Avro Canada CF-100 Canuck (přezdívaný "Clunk") byl kanadský proudový přepadový stíhač sloužící během Studené války jak na základnách NATO v Evropě, tak i jako součást NORAD (Severoamerické velitelství protivzdušné obrany). CF-100 byl jediný čistě v Kanadě navržený stíhací letoun, který se dostal do sériové výroby. Sloužil primárně u RCAF/CAF (Royal Canadian Air Force, od roku 1968 Canadian Forces) a v malých počtech i u belgického vojenského letectva. Ve své době se CF-100 vyznačoval krátkým startem a velkou stoupavostí, takže se dobře hodil pro svou roli přepadového stíhače.

Letoun Canuck byl laskavě přezdíván piloty RCAF jménem „Clunk“ („Buchnutí“) kvůli hluku, který vydával přední podvozek při startu. Jeho méně lichotivá přezdívka byla "Lead Sled" („Olověné sáně“), pro jeho obtížné ovládání a všeobecný nedostatek manévrovacích schopností. O tuto nelichotivou přezdívku se CF-100 dělil i s dalšími typy letadel (např. F3H, F-84, F-105, SR-71, RC-135U) Jiní jej přezdívali: CF-Zero, the Zilch, Bestie. Všechny svědčí o tom, že piloti považovali letoun za méně přitažlivý než denní stíhačku RCAF Canadair Sabre.

Únor 2011

(c) Митя Алешковский na projektu Wikipedie v jazyce ruština, CC BY-SA 3.0

Suchoj Superjet 100 je prototyp ruského dopravního letounu pro regionální linky, dříve nazvaný RRJ - Russian Regional Jet, který vznikl dle požadavku ruských leteckých společností na letoun, který by svou kvalitou konkuroval strojům typů Embraer E-Jets a Bombardier CSeries. Vznikl tak letoun, který bude vyrábět letecká společnost Suchoj za účasti zahraničních společností. První prototyp vzlétl poprvé 19. května 2008. Certifikace byla ukončena na přelomu ledna a února 2011.

Leden 2011

Lockheed S-3 Viking je čtyřmístné proudové letadlo, které bylo používáno námořnictvem USA (United States Navy dále jen US Navy) k identifikování, sledování a ničení nepřátelských ponorek. Od konce 90.let 20. století byly úkoly letounu S-3B zaměřeny na boj s povrchovými cíli a tankování ve vzduchu. Letouny Viking byly rovněž používány pro elektronický boj a jako hlídková letadla v rámci bojové skupiny letadlové lodi. Letoun operoval z letadlových lodí, byl podzvukový, do každého počasí, schopen plnit rozličné úkoly s dlouhým doletem, nesl automatické zbraňové systémy a byl schopen plnit rozšířené úkoly s tankováním za letu. Vzhledem k tomu, že jeho motory vydávaly hluboký zvuk, byl letoun přezdíván "Hoover" podle stejnojmenné značky vysavačů.

Letouny S-3 byly vyřazeny ze služby na letadlových lodích US Navy v lednu 2009, jeho úkoly převzaly jiné letouny jako například P-3 Orion, SH-60 Seahawk, F/A-18E/F Super Hornet. Několik kusů nadále létá v rámci jednotky Air Test and Evaluation Squadron THREE ZERO (VX-30) na námořní letecké základně Point Mugu v Kalifornii, jeden letoun slouží u NASA v Glennově výzkumném centru ve státě Ohio.

2010

Prosinec 2010

Ilan Ramon (hebrejsky: אילן רמון‎; rodným jménem Ilan Wolferman; 20. června 1954, Ramat Gan, Izrael – 1. února 2003, nad Texasem, Spojené státy) byl bojový pilot Izraelského vojenského letectva, první izraelský kosmonaut a izraelský národní hrdina. Ramon byl členem posádky raketoplánu Columbia při vědecké misi STS-107, kde působil jako specialista pro užitečné zatížení. Ve vesmíru strávil 15 dní, 22 hodin a 20 minut, během kterých uskutečnil řadu vědeckých experimentů. Při návratu na Zemi však raketoplán havaroval a nikdo z posádky nepřežil.

Před svou vesmírnou misí byl Ramon bojovým pilotem izraelského letectva a dosáhl hodnosti plukovníka. Během více než dvacetileté kariéry bojoval v jomkipurské i první libanonské válce. V roce 1981 se zúčastnil operace Opera, při níž byl zničen irácký jaderný reaktor Osirak poblíž Bagdádu. Během své kariéry u letectva létal na řadě různých strojů a nalétal přes 4000 letových hodin. Od roku 1990 zastával velitelské funkce; zprvu velitele eskadry, později velitele Operačního oddělení pro vývoj a nákup zbraní.

Ilan Ramon se jako jediný neamerický občan stal nositelem civilního ocenění Congressional Space Medal of Honor udíleného americkým Kongresem; toto vyznamenání získal in memoriam. Izraelský list The Jerusalem Post o něm napsal: „Syn ženy, jež přežila holokaust, a otce, který bojoval za nezávislost, ukázal, že navzdory tragédiím si Židé našli místo ve světě a mohou být úspěšní.“

Listopad 2010

Convair F-106 Delta Dart byl americký přepadový stíhač, schopný provozu za každého počasí. Letoun, vyrobený v sérii 340 kusů, nebyl nikdy bojově nasazen. Firmě Convair byl vývoj nového stíhacího letounu pro protivzdušnou obranu USA zadán v lednu 1949 s tím, že do služby by typ měl vstoupit v roce 1954. Jelikož se však ukázalo, že letoun, který by plně splňoval armádní požadavky, nemůže být dokončen včas, vyvinul Convair nejprve zjednodušený typ Convair F-102 Delta Dagger. Výkonnější a dokonalejší verze byla dále vyvíjena pod názvem F-102B. Výsledný letoun se však od původního F-102 lišil natolik, že dostal zcela nové typové označení F-106 Delta Dart.

Říjen 2010

(c) Bundesarchiv, Bild 183-F0905-0001-013 / CC-BY-SA 3.0

České aerolinie, a.s. (ČSA) jsou národní leteckou společností České republiky, původně Československa, která má svou základnu na Ruzyňském mezinárodním letiště v Praze. Provozuje pravidelné linky do řady evropských měst, destinací v západní Asii a Egypta. Za rok 2009 ČSA přepravily 5,5 milionu cestujících.

Září 2010

Tupolev Tu-128 (kód NATO Fiddler) byl sovětský proudový stíhací letoun z 60. let 20. století, který zůstal dodnes nejtěžším stíhacím letounem na světě. Konstrukčně typ vychází z do služby nepřijatých experimentálních nadzvukových bombardérů Tupolev Tu-98. Sériová výroba začala v roce 1961, přičemž bylo celkem postaveno 188 kusů Tu-128. Hlavním úkolem letounu byla obrana proti americkým strategickým bombardérům. Ze služby byl typ vyřazen v roce 1992.

Srpen 2010

North American F-86 Sabre byl americký proudový stíhací letoun, vyvíjený od poloviny 40. let XX. století. Stal se jedním z nejrozšířenějších západních proudových letounů v prvním období studené války. Varianty F-86 vyráběla ve velkých sériích kanadská firma Canadair pod označením Canadair Sabre. U těchto variant byl většinou instalován výkonnější motor Orenda. Kanadské F-86 používala také řada států NATO. Americká varianta F-86 byla licenčně vyráběna také v Itálii a Japonsku. Výrazně upravenou verzi F-86 vyráběla australská továrna CAC pod označením CAC CA-27 Sabre.

Červenec 2010

Izraelské vojenské letectvo (hebrejsky: זרוע האויר והחלל, Zroa ha-Avir ve-Hahalal, běžně známé jako: חיל האוויר Chel ha-Avir, doslova „Letecký sbor“; anglicky: Israeli Air Force, IAF) je letecká složka Izraelských obranných sil. Patří k jedněm z nejlepších a nejefektivnějších leteckých armád na světě. Založeno bylo zejména díky válečné pomoci z ČSR mezi lety 1947 a 1948, kdy byly v Československu vyškoleny stovky pilotů a do Izraele dodána necelá stovka strojů Avia S-199 a Spitfire S-89. Současným velitelem izraelských vzdušných sil je generálmajor Ido Nechoštan. V současnosti má sílu okolo 750 strojů.

Červen 2010

K havárii polského letounu Tu-154 blízko Smolenské letecké základny ve Smolenské oblasti nedaleko Smolenska u vsi Pečersk došlo 10. dubna 2010 v 10:41 moskevského času. Letoun přepravoval značnou část polské elity, polská delegace letěla z Varšavy do Ruska uctít památku obětí Katyňského masakru při příležitosti jeho 70. výročí. Havárii nikdo z osob na palubě nepřežil, zemřelo 96 osob (89 cestujících a 7 členů posádky), mimo jiné prezident Lech Kaczyński a prakticky celé nejvyšší velení polské armády – náčelník generálního štábu a velitelé pozemních, leteckých, speciálních i námořních sil.

Květen 2010

Lockheed Hudson byl dvoumotorový vojenský letoun, odvozený z civilního dopravního stroje Lockheed Model 14 Super Electra. V první polovině druhé světové války byl používán především jako námořní průzkumný v rámci britského Coastal Command (pobřežního velitelství). Britové také odebrali převážnou většinu produkce těchto letounů (značná část byla zařazena do výzbroje britského Královského letectva, ovšem nezanedbatelné množství také byla předána australskému RAAF, kanadskému RCAF a novozélandskému RNZAF; řada dalších strojů z britských dodávek se ale také dostala do výzbroje U. S. Navy a USAAF, kde ovšem v rámci bojových jednotek sloužily poměrně krátce — do doby než byly v dostatečných počtech k dispozici zejména letouny Lockheed PV-1 Ventura, které je nahradily). Vyjma pouhých 300 kusů objednaných přímo pro USAAF jako cvičné (AT-18 a AT-18A; AT — Advanced Trainer), vzniklých z verze A-28A, byly ostatní stroje vyráběny buď přímo na základě britských či australských nákupů, nebo (později) byly určeny pro dodávky v rámci Zákona o půjčce a pronájmu (Lend and Lease Act z 11. března 1941).

Duben 2010

Rockwell B-1 Lancer je americký nadzvukový strategický bombardér. Stroj byl vyvinut k provádění jaderných úderů v hloubi Sovětského svazu, ale po roce 2000 byl úspěšně používán též k plnění taktických úkolů. Byl nasazen v operacích Pouštní liška, Spojenecká síla, Trvalá svoboda a ve válce v Iráku. Spolu s letouny B-52 Stratofortress a B-2 Spirit dnes typ B-1B tvoří páteř bombardovacího letectva USA. Ve výzbroji se s ním počítá minimálně do roku 2040.

Březen 2010

Airbus A380, vyráběný společností Airbus S.A.S., je největší současné osobní dopravní letadlo světa. Větší než A380 je jen nákladní Antonov An-225, hydroplán Hughes H-4 Hercules či vzducholoď Hindenburg. Jedná se o letadlo se dvěma palubami, jeho pohon je řešen čtyřmi dvouproudovými motory buď evropské (Rolls-Royce Trent 900 Family) nebo americké (Alliance GP7200) provenience, pojme podle verze od 555 cestujících do 853 při verzi economy a rozpětí jeho křídel je 79,8 metru. V nákladní verzi A380F má předpokládanou nosnost 150 tun.

Únor 2010

(c) Bundesarchiv, Bild 183-L09694 / CC-BY-SA 3.0

Werner Mölders (1913–1941) byl stíhací pilot německé Luftwaffe, který se zúčastnil španělské občanské války a druhé světové války. Letecké eso Mölders se stal prvním pilotem v historii, který překonal hranici 100 sestřelů. Za své bojové úspěchy získal Španělský kříž ve zlatě s meči a brilianty a Rytířský kříž s dubovými ratolestmi, meči a brilianty. Velmi se angažoval ve vývoji nových bojových leteckých taktik, například stál za vývojem čtyřčlenné letecké formace Schwarm (roj).

Mölders vstoupil do německého válečného letectva (Luftwaffe) roku 1934 ve věku 21 let. Roku 1938 byl převelen k Legion Condor, která podporovala Francisca Franca během španělské občanské války, a dosáhl 15 sestřelů. Během druhé světové války byl v bitvě o Francii a bitvě o Británii sám třikrát sestřelen, ale zároveň dosáhl 53 potvrzených sestřelů spojeneckých letadel. V roce 1941, kdy měl na svém kontě již 68 vítězství, byl se svojí JG 51 (Jagdgeschwader 51 ~ stíhací eskadra 51) převelen na východní frontu, aby se zapojil do plánovaného útoku na Sovětský svaz. Během 22. června 1941 přidal na své konto další čtyři sestřely a o týden později již překonal rekord 80 vítězství Manfreda von Richthofen z roku 1918. V polovině července téhož roku se celkový počet jeho vzdušných vítězství přehoupl přes hranici 100 uznaných sestřelů.

Leden 2010

Hughes AH-64 Apache je americký bitevní vrtulník používaný od sklonku studené války po současnost. Ve službě nahradil starší typ AH-1 Cobra. Apache byl zkonstruován v 70. letech jako vrtulník pro boj proti obrněné technice. Byl navržen na odhalení a zničení tanků při vysoce mobilním boji.

AH-64A a AH-64D Longbow sehrály a stále mají významnou roli v blízkovýchodních válkách: válkou v Zálivu, operací Trvalá svoboda v Afghánistánu a operace Irácká svoboda v Iráku. Vrtulníky Apache se ukázaly jako vynikající lovci tanků a obrněných vozidel.

Na krátkých křídlech po bocích může nést až 16 raket AGM-114 Hellfire nebo 76 neřízených raket Hydra 70, případně jejich kombinace. Stroj má pod nosem instalovaný 30 mm kanón M230. Stroj může operovat ve dne i v noci i za zhoršených povětrnostních podmínek.

2009

Prosinec 2009

Airbus A400M je čtyřmotorový turbovrtulový letoun vyvíjený společností Airbus Military, který má splňovat požadavky evropských států na vojenský transportní letoun. Mimo Evropu byl již objednán Jihoafrickou republikou, Chile a Malajsií. Airbus A400M nahradí v leteckých silách příslušných zemí stroje C-130 Hercules a C-160 Transall, které v nich po desítky let zastávaly funkci hlavních transportních letounů. A400M bude prvním letadlem od Airbusu od počátku projektovaným jako vojenské.

Listopad 2009

Gossamer Albatross byl druhým letadlem poháněným pouze lidskou silou, jehož konstruktérem byl Paul B. MacCready a prvním takovým letadlem, které přeletělo kanál La Manche. Nyní je součástí sbírky National Air and Space Museum (Národní letecké a kosmické muzeum) při The Smithsonian Institution a je vystaveno v Steven F. Udvar-Hazy Center v blízkosti mezinárodního letiště Dulles ve Washington, D.C., USA. Gossamer Albatross II, který byl vyroben jako záložní je vystaven v Museum of Flight (Muzeum letectví) v Seattlu, USA.

Říjen 2009

Westland Wapiti byl britský vojenský dvoumístný víceúčelový jednomotorový dvouplošník s pevným podvozkem z dvacátých let 20. století. Vznikl na základě specifikace 26/27 britského ministerstva letectví, která požadovala náhradu za Airco D.H.9A. Byl používán v Britské Indii a na středním východě jako „imperiální policie“. Letouny Wapiti uskutečnily první přelet letadla přes Chajbarský průsmyk. Na upraveném stroji Wapiti také přeletěl David F. McIntyre 3. dubna 1933 jako první Mount Everest. Typ se dočkal i služby a bojů za druhé světové války.

Září 2009

Nakadžima Ki-84 (japonsky: 四式戦闘機, Jon šiki sentóki) byl japonský stíhací letoun užívaný ve druhé světové válce. Plný název sériových letounů byl Armádní stíhací letoun Typ 4 Model 1A Hajate (bouře), ve spojeneckém kódu byl označen Frank.

Jednalo se o robustní a rychlý letoun s dobrou pasívní ochranou pilota, se silnou výzbrojí a dlouhým doletem. Když se roku 1944 střetli s Ki-84 Američané, byli nemile překvapeni výkony nového soupeře. Avšak v té době měli již nad Japonci takovou početní převahu, že je nasazení jakéhokoliv moderního stroje nemohlo ohrozit.

Srpen 2009

Consolidated B-32 Dominator byl americký těžký bombardér z období druhé světové války. Do konce války bylo dodáno pouze 115 sériových strojů, z nichž pouze osm se ještě stihlo zúčastnit náletů ze základen na Filipínách a na Okinawě. Krátce po skončení války byl typ vyřazen a vyrobené letouny postupně sešrotovány.

Červenec 2009

Martin-Baker M.B.5 byl britský jednomotorový stíhací letoun poháněný pístovým motorem, vyvinutý během druhé světové války. Jednalo se sice o velice zdařilou konstrukci, ovšem v době nástupu proudových letounů neměl naději se prosadit, takže nakonec vznikl pouze v jediném prototypu. Podobný konec ovšem potkal i jiné zdařilé konstrukce vrtulových stíhacích letounů z konce války, kupř. Supermarine Spiteful, Hawker Fury (náhradou na neúspěch u RAF pro firmu ovšem alespoň byla výroba typu Sea Fury pro FAA, spolu s poměrně rozsáhlým exportem), či australský CAC CA-15 Kangaroo.

Červen 2009

Tupolev Tu-144 je první dopravní proudový nadzvukový letoun (SST), který se vyráběl v 70. letech 20. století v SSSR. V kódovém označení NATO se nazývá „Charger“, na Západě se pro něj ujala poněkud zavádějící přezdívka „Konkordski“ nebo „Concordski“ (narážející na podobný letoun Concorde). Byl nejrychlejším dopravním letadlem na světě, jako první civilní letoun překonal rychlost zvuku a později i Mach 2. Náklady na jeho provoz byly nicméně vysoké a nakonec bylo tohoto typu vyrobeno jen 16 kusů.

Květen 2009

Hawker Sea Hawk byl britský jednomístný palubní stíhací letoun s proudovým pohonem. V jednotkách Fleet Air Arm sloužil jen několik let, ovšem byl i úspěšně exportován do Holandska, Německa a Indie. Sea Hawk se osvědčil jako bitevní letoun v Suezské krizi a Indo-pákistánských válkách v letech 1965 a 1971. Sea Hawk byl vyvinut z projektu P.1040, pozemního stíhacího letounu, vyvíjeného pro Royal Air Force. RAF však o typ nejevilo velký zájem a dávalo přednost typům Gloster Meteor a de Havilland Vampire. Na konstrukci Hawku bylo neobvyklé to, že jeho jediný motor měl dvě výtokové trysky na bocích křídel za trupem. Neobvyklé řešení umožnilo využít ocasní část trupu pro palivovou nádrž, což dávalo letounu mnohem větší dolet, než bylo v té době u proudových letadel obvyklé.

Duben 2009

Vought F-8 Crusader byl americký palubní stíhací letoun s proudovým pohonem, který byl schopen plnit i útočné a průzkumné mise. Jednomístný jednomotorový letoun vyvinula firma Vought a byl náhradou za její předchozí konstrukci, stíhací letoun Vought F7U Cutlass. Crusader se stal prvním nadzvukovým stíhacím letounem US Navy a také posledním americkým stíhacím letounem, jehož hlavní výzbrojí byly kanóny a nikoliv řízené střely.

Fotoprůzkumná varianta RF-8 byla ve službě mnohem déle než stíhací modely. Fotografie pořízené letouny RF-8 hrály důležitou roli v době tzv. Karibské krize. V USA byly Crusadery používány do roku 1987, v zahraničí byl vyřazen o 12 let později.

Březen 2009

(c) Bundesarchiv, Bild 101I-341-0456-03 / Folkerts / CC-BY-SA 3.0

Dornier Do 17 (přezdívaný pro svůj protažený a tenký trup tužka nebo létající tužka) byl německý bombardovací a průzkumný letoun, který během bleskové války tvořil základ bombardovacího letectva Luftwaffe. Původně byl navržen jako dopravní a poštovní letoun, ale Lufthansa ho odmítla s tím, že má příliš štíhlý trup, který se nehodí pro přepravu cestujících. O letoun však projevilo zájem vojenské letectvo a tak vznikl upravený prototyp Do 17 V-4.

Únor 2009

Boeing P-26 Peashooter byl první jednoplošný stíhací letoun, který byl přijat do vojenského letectva Spojených států amerických. Letoun byl vyvinut jako nástupce úspěšného stíhacího dvouplošníku Boeing P-12. Prototyp poprvé vzlétl v roce 1932 a byl prakticky ihned sériově vyráběn. Před druhou světovou válkou byl však již zastaralý a sloužil v USA pouze jako cvičný. Mezi piloty byl oblíben a vysloužil si přezdívku Peashooter. Účastnil se bojů v Číně a na Filipínách. Používalo ho několik zahraničních uživatelů, z nichž Guatemalské letectvo typ vyřadilo až v roce 1957.

Leden 2009

Fokker D.VII byl německý stíhací letoun navržený Reinholdem Platzem v továrně Anthony Fokkera a používaný koncem první světové války a po ní. Při jeho nasazení na frontě v roce 1918 se ukázalo, že je lepší než tehdejší stíhací letouny spojenců, což vedlo k druhému období německé vzdušné převahy známé jako Fokker Scourge. Stal se tak známým, že byl jako jediný typ spojenci jmenovitě uveden v podmínkách kapitulace Německa, s požadavkem odevzdání všech letounů tohoto typu v „dobrém stavu“. Na strojích D.VII létala mnohá německá letecká esa, například Ernst Udet, Fritz Rumey nebo Franz Büchner, ale i Hermann Göring.

2008

Prosinec 2008

Douglas TBD Devastator byl americký torpédový bombardér, vyvinutý v polovině 30. let 20. století, který sloužil na letadlových lodích US Navy v době druhé světové války. Ve své době patřil Devastator k technicky nejpokročilejším strojům US Navy, ale jelikož vznikl v době velkého pokroku v letectví, byl už v době útoku na Pearl Harbor poměrně zastaralý. Typ se účastnil operací na počátku války, z nichž nejvýznamnější bylo jeho nasazení v bitvě v Korálovém moři, kde se podílel na potopení japonské letadlové lodě Šóhó a především v bitvě u Midway. Zde nasazené stroje byly těžce zdecimovány japonskou obranou a Devastator byl ve službě urychleně nahrazen typem TBF Avenger.

Listopad 2008

North American XB-70 Valkyrie byl americký letoun, vyvíjený v 50. letech 20. století jako výškový jaderný bombardér dlouhého doletu, schopný operovat při rychlosti M=3. Předpokládané náklady na zavedení letounu do výzbroje, technologické problémy a nová role při nasazení strategických bombardérů, definovaná na začátku 60. let, znamenaly ukončení projektu XB-70. Byly postaveny jenom dva prototypy, které sloužily při výzkumu chování velkých letounů za letu vysokou nadzvukovou rychlostí. První z nich je vystaven v Národním muzeu USAF na základně Dayton, druhý prototyp byl zničen v roce 1966 po srážce s F-104 během předváděcího letu.

Říjen 2008

Avia B-534 byl československý stíhací dvojplošník z období mezi světovými válkami. Bezprostředním podnětem pro vznik tohoto stroje byla zhoršující se zahraničně-politická situace začátkem 30. let, která si vyžádala modernizaci leteckého parku. Ministerstvo Národní obrany proto vyhlásilo soutěž na novou standardní stíhačku pro československé letectvo. Konstruktér František Novotný v továrně Avia navzdory neúspěchu se strojem B-34, který měl problémy s hvězdicovým motorem R-29, přepracoval konstrukci a umístil do pozměněného draku licenční motor Hispano-Suiza 12Ybrs o výkonu 860 k. Konstrukce továrny Avia se ukázala ve srovnání s konkurenčními stroji továren Letov a Praga jako nejlepší...

Září 2008

(c) Michael.katzmann na projektu Wikipedie v jazyce angličtina, CC BY 2.5

Horten Ho 229 (někdy mylně zvaný Gotha Go 229) bylo proudovými motory poháněné létající křídlo z doby druhé světové války. Bylo to vůbec první samokřídlo vybavené proudovými motory. Letoun je společným dílem bratří Hortenů – Waltera, Reimara a Wolframa. Příznivcem jejich projektu byl samotný Hermann Göring a jako jediný stroj byl velice blízko splnění požadavků jeho soutěže 3x1000 (vyvinout letadlo, které dopraví pumu o hmotnosti 1000 kg rychlostí 1000 km/h na vzdálenost 1000 km).

Srpen 2008

Lockheed Vega byl jednomotorový samonosný hornoplošník s pevným podvozkem, zkonstruovaný a zalétaný v nově vzniklé firmě Lockheed Aircraft Company roku 1927 (firma byla založena v prosinci 1926). Díky svým ve své době mimořádným výkonům se tento stroj zapsal do letecké historie celou řadou rekordních letů — ne bezdůvodně si získal přízvisko Lockheed Plywood Bullet (mimo jiné lze zmínit, že vojenský stroj Y1C-17, dokončený v prosinci 1930, byl v té době nejrychlejším strojem amerického vojenského letectva). Za všechny letce lze na úvod zmínit alespoň několik málo jmen, s Vegou spojených: polární letci Capt. George Hubert Wilkins (později Sir Hubert Wilkins) a Carl Ben Eielson, dále dodnes světoznámá Amelia Mary Earhartová, slečna Ruth Nicholsová (její jméno je dnes již takřka zapomenuto, létala mj. na stroji Vega 5A Special, c/n 619, nesoucí jméno The New Cincinnati a s registrací NR496M), či jednooký pilot indiánského původu Wiley Post — ten s Vegou, mimo jiné, postupně uskutečnil hned dva lety kolem světa (první na stroji Vega 5B, nesoucím jméno The Winnie Mae, spolu s Haroldem Gattym, mezi 23. červnem a 1. červencem 1931; podruhé letěl Post na témže stroji sám, let se uskutečnil mezi 15. a 23. červencem 1933 — tentokrát šlo o první sólo let kolem světa).

Červenec 2008

Fokker Dr.I byl německý jednomístný trojplošný stíhací letoun používaný v 1. světové válce. Jeho konstruktérm byl Reinhold Platz a vyráběl se v továrně Anthony Fokkera. Stal se jedním z nejznámějších letadel 1. světové války jako letoun Rudého barona, německého stíhacího esa Manfreda von Richthofen.

Červen 2008

Blackburn Buccaneer byl britský útočný a taktický bombardovací letoun, zařazený do služby od roku 1962 u Royal Navy i Royal Air Force. Ve své době a kategorii je považován za jeden z nejlepších strojů vůbec.

Na počátku 50. let 20. století byly do výzbroje sovětského námořnictva zařazeny nové lehké křižníky třídy Sverdlov. V měřítcích doby těsně po ukončení 2. světové války se jednalo o rychlá, účinně vyzbrojená plavidla, která mohla být stavěna ve značných počtech. Lehké křižníky představovaly závažné riziko pro jakoukoli obchodní plavbu na severním Atlantiku, obdobu německých kapesních bitevních lodí, ale neporovnatelně početnější a o 25% rychlejší.

Aby se Královské námořnictvo mohlo v případě konfliktu s touto hrozbou vypořádat, rozhodlo se k „asymetrické obraně“. Protivníkem křižníků třídy Sverdlovsk neměla být primárně britská plavidla, ale specializované letouny, schopné operovat z palub lehkých letadlových lodí s nákladem konvenčních nebo jaderných zbraní a útočit velmi vysokou rychlostí těsně nad hladinou. Uvažovaná taktika slibovala přinést v boji účinné a současně i z hlediska nákladů ekonomické řešení.

Květen 2008

Douglas A-1 Skyraider (původně Douglas AD Skyraider) byl americký palubní útočný a bombardovací letoun, který sloužil v 50., 60. a na počátku 70. let 20. století. Přestože byl tento letoun poháněný pístovým motorem, vyráběný v době prudkého rozvoje proudových letounů, již technicky zastaralý, absolvoval dlouhou a úspěšnou operační službu. V roli útočného letounu se osvědčil a měl dlouhou řadu nástupců, která je v současnosti zakončena bitevním letounem Fairchild A-10 Thunderbolt II. Byl také modifikován pro řadu dalších úkolů, například pro protiponorkový boj.

Duben 2008

Jakovlev Jak-15 (rusky: Як-15, americké špionáži původně znám jako Type-2, v kódu NATO Feather) byl jeden z prvních sovětských proudových stíhacích letounů. Představoval současně i nejlehčí proudový stíhací letoun v historii, který byl zaveden do služby. Konstrukčně vycházel ze svého pístového předchůdce Jaku-3U, od kterého převzal křídlo, záďový podvozek, zadní část trupu a ocasní plochy. Poháněn byl kopií německého motoru Junkers Jumo 004B, vyráběné v SSSR pod označením RD-10. Pohonná jednotka byla zabudována do přídě letounu, s výtokovou tryskou pod křídlem. Pilotům se zkušeností na letounech Jakovlevovy konstrukce s pístovými motory stroj umožnil snadný přechod na novou proudovou techniku.

Březen 2008

BAC TSR.2 byl prototyp britského taktického bombardovacího, útočného a průzkumného letounu, vyvinutý firmou British Aircraft Corporation (BAC) v 60. letech 20. století pro britské letectvo Royal Air Force. TSR-2 byl navržen jako stroj určený k průniku silně bráněnou oblastí fronty v malé výšce a velmi vysokou rychlostí. Měl napadat cíle velké důležitosti v blízkém zázemí protivníka přesně svrhovanými pumami, konvenčními nebo jadernými. Projekt TSR-2 zahrnoval celé spektrum nejmodernějších technologií, které by ho po dokončení učinily v příslušné kategorii nejvýkonnějším letounem na světě. Program vývoje TSR-2 byl kontroverzním rozhodnutím zrušen a prostředky určené k jeho dokončení přesunuty ve prospěch (také neuskutečněného) nákupu amerických General Dynamics F-111K.

„Všechny moderní letouny mají čtyři základní rozměry, jimiž jsou: rozpětí, délka, výška a politika. Z těchto požadavků TSR-2 dokonale splňoval první tři.“ Sir Sydney Camm, šéfkonstruktér TSR-2

2007

Listopad 2007

Handley Page HP.80 Victor byl britský čtyřmotorový proudový bombardér, vyráběný firmou Handley Page Aircraft Company. Do služby přišel jako třetí a poslední představitel bombardérů třídy V (po typech Vickers Valiant a AVRO Vulcan), které po bezmála čtyřicet let představovaly základní prostředek britské odstrašující jaderné síly.

Stejně jako další dva bombardéry třídy V, i „Victor“ byl navržen k průnikům do vzdušného prostoru SSSR ve velkých výškách a vysokou rychlostí. Jeho hlavní zbraní se měly stát jaderné pumy svrhované volným pádem. Předpokládalo se, že stroje třídy V poletí výše a rychleji než stíhací letouny protivníka, které by měly proti nim zasahovat.

Konstrukce firmy Handley Page byla navržena na základě specifikací B.35/46 britského Ministerstva letectví. Pro to, aby letoun dosáhl požadovaných výkonů, mělo napomoci unikátní „srpkovité“ křídlo. Tento neobvyklý tvar nosné plochy původně navrhl německý aerodynamik Dr. Gustav Lachmann a dále rozpracoval Godfrey Lee, konstruktér firmy Handley Page. Hloubka srpkovitého křídla i úhel jeho šípu se od kořene směrem ke koncům snižuje ve třech postupných krocích. Tak je zajištěno konstantní Machovo číslo podél celého křídla, nedochází ke vzniku místních rázových vln, zvyšujících celkový odpor, a takto navržený letoun má potenciál dosáhnout vysoké cestovní rychlosti.

Říjen 2007

Bell X-1 bylo první letadlo, které překonalo rychlost zvuku vlastní silou ve vodorovném letu. Během tohoto letu letoun dosáhl nejvyšší rychlosti odpovídající Machovu číslu 1,015. Tento letoun také založil typovou řadu X, určenou čistě pro experimentální účely, která byla zpočátku utajována. Raketoplán X-1 byl poháněn raketovým motorem a let zahajoval vypuštěním ze speciálně upraveného bombardéru B-29. Po spotřebování paliva letoun klouzavým letem přistál na letišti.

Prvním nadzvukovým pilotem se stal Charles "Chuck" Yeager, který s tímto letounem dne 14. října 1947 překonal rychlost zvuku. Yeagerovo prvenství zpochybňuje a činí na ně nárok rovněž německý pilot Hans Guido Mutke, který tvrdil, že zvukovou bariéru překonal dne 9. dubna 1945 s letadlem Messerschmitt Me 262 Schwalbe. Toto tvrzení je však často zpochybňováno. Dalším člověkem činícím si nárok na titul prvního nadzvukového pilota je George Welch, který měl překonat zvukovou bariéru 1. října 1947 v letadle North American XP-86 Sabre, tedy dva týdny před Bell X-1.

Září 2007

Dornier Do 26 byl celokovový hornoplošný hydroplán. Vyráběn byl před a během druhé světové války německou firmou Dornier Flugzeugwerke. Měl čtyřčlennou posádku a byl konstruován pro přepravu 500 kg pošty nebo 4 cestujících na trase mezi Lisabonem a New Yorkem.

Elegantní Do 26, někdy také nazýván jako „nejkrásnější hydroplán všech dob“, byl celokovové konstrukce. Trup měl středový kýl a typický „stupeň“, křídlo lomené do M bylo umístěno nahoře trupu, pod křídly byl vybaven plně zatahovatelnými stabilizačními plováky.

Jeho čtyři dieselové motory Junkers Jumo 205 byly uloženy po dvojicích v tandemu, dva přední motory poháněly tažné vrtule a dva zadní poháněly tlačné vrtule na prodloužených hřídelích. Byly umístěny ve dvojitých gondolách na horní straně křídla. Zadní (tlačné) motory se mohly elektricky vychýlit až o 10° směrem nahoru během startu a přistání, aby tak zabránily kontaktu mezi třílistou vrtulí a vodou odstřikovanou od předních vrtulí.

Srpen 2007

Airco D.H.4 byl britský dvoumístný dvouplošný bombardér vyráběný firmou Airco a používaný během první světové války i po ní.

Hlavním konstruktérem typu byl Geoffrey de Havilland (proto zkratka D.H.). Poprvé vzlétl v srpnu 1916 a do služby u Royal Flying Corps (RFC) vstoupil v březnu 1917. Značné množství letounů D.H.4 bylo vyrobeno ve Spojených státech v licenci (celková licenční produkce nakonec přesáhla počet strojů vyrobených v Británii) pro americké síly bojující ve Francii.

Britské D.H.4 létaly s několika typy motorů, z nichž nejlepší a nejvýkonnější byl Rolls-Royce Eagle VIII o vzletovém výkonu 360 hp (268,5 kW). Výzbroj letounu tvořil jeden synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7 mm a jeden nebo dva kulomety Lewis ráže 7,7 mm na oběžném kruhu Scarff ovládaný pozorovatelem. Typický bojový náklad představovala kombinace 230liberních a 112liberních trhavých pum do hmotnosti 460 liber (cca 209 kilogramů), ovšem byly používány i jiné typy pum. První jednotkou vyzbrojenou novými D.H.4 se stala 55. squadrona RFC, která vstoupila do bojů ve Francii 6. března 1917.

Červenec 2007

Handley Page V/1500 (Handley Page H.P.15) byl britský těžký čtyřmotorový bombardér, zařazený do výzbroje Královského letectva v samém závěru I. světové války.

Typ vznikl pod dojmem německých leteckých útoků na Velkou Británii, včetně hlavního města Londýna. Výsledkem byl požadavek Air Board na konstrukci letounu schopného dosáhnout s pumami na palubě německého hlavního města. Firma Handley Page odpověděla projektem „zvětšeného Handley Page O/400“, s dvojnásobnou vzletovou hmotností proti typu O/400 a poháněného buď dvěma motory Rolls-Royce Condor nebo Siddeley-Deasy Tiger. Na základě projektu byla technickými požadavky Air Board’s Specification A.3(b) zadána stavba tří prototypů typu Handley Page Type V (firma zpočátku svoje konstrukce značila podle pořadí písmeny abecedy), které dostaly přidělena sériová čísla B9463 až B9465.

Červen 2007

English Electric Lightning (později BAC Lightning) byl nadzvukový stíhací letoun z období studené války. Nejčastější s ním spojované charakteristiky jsou vysoká rychlost a vnější plochy ponechané v přirozené barvě kovu. Byl to jediný dvoumachový stíhač, který kompletně vznikl jen v Británii.

Lightning dosáhl několika světových rychlostních rekordů a byl prvním letadlem schopným letu nadzvukovou rychlostí bez použití přídavného spalování (tzv. supercruise). Ačkoli na počátku měl být pouze výzkumný letoun pro rychlosti řádu M = 1,5, hned první prototyp vykazoval takové výkony, letové vlastnosti i perspektivu dalšího vývoje, že britské Ministerstvo letectví (Air Ministry) neváhalo a podpořilo jeho další úpravy do podoby operačního bojového letounu.

Květen 2007

Ultralehké letadlo (Ultralight, UL, Microlight) je letadlo s omezenou maximální vzletovou hmotností pro maximálně dvě osoby. Definice a požadavky na vlastnosti ultralehkých letadel se v různých zemích liší; pravidla pro provoz evropských ultralehkých letadel se udržují v rámci národních organizací, které se sdružují v mezinárodní organizaci European Microlight Federation (EMF). V České republice provádí dohled nad provozem ultralehkých letadel a uděluje typové certifikáty pro jejich provoz Letecká amatérská asociace ČR (LAA ČR), která je též vlivným členem EMF, a která k tomu byla pověřena Ministerstvem dopravy a spojů ČR v souladu s ustanovením §81 odst. 2) zákona o civilním letectví č. 49/1997 Sb.

Duben 2007

Činnost příslušníků československého letectva v jednotkách britské Royal Air Force během druhé světové války hrála důležitou roli v boji proti německému fašismu; o to smutnější je osud a pronásledování těchto vojáků v komunistickém Československu, kterým se až po roce 1989 dostalo uznání. Odchod do zahraničního odboje nebyl jednoduchý. Mnozí letci byli iritováni počátečním sklonem části velení, pozitivně reagovat na nabídku maršála Hermanna Göringa k převzetí asi 1 500 pilotů a jiných specialistů do německého letectva po zřízení protektorátu (podle některých pramenů mělo dokonce dojít k prvním převodům strojů a posádek do Německa. Tyto prameny cituje i Ministerstvo obrany, aniž by je dementovalo). Druhým důvodem bylo provedení útěku. Mnoho letců odešlo nejprve do Polska, ovšem polské úřady nejevily ochotu případ řešit (většina vojáků byla pak převedena do Francie, kde vstoupili do cizinecké legie, aby mohli být přijati do francouzské armády).

Březen 2007

Charles Augustus Lindbergh, ml. (* 4. února 1902 – † 26. srpna 1974) známý také jako Lucky Lindy nebo Osamělý orel byl americký aviatik, známý především prvním sólovým přeletem Atlantského oceánu v roce 1927. Jeho vynikající pověst později utrpěla v důsledku jeho vedoucí úlohy v hnutí, které chtělo zamezit vstupu USA do druhé světové války. Lindbergh se narodil v Detroitu ve státě Michigan jako syn švédských přistěhovalců. Vyrůstal v Little Falls v Minnesotě. Jeho otcem byl právník a pozdější kongresman (bojující rozhodně proti vstupu USA do první světové války), jeho matka byla učitelkou chemie. Od mládí projevoval zájem o techniku a stroje, především letadla. V roce 1922 po ukončení studia strojního inženýrství se připojil k výcviku pilotů a mechaniků ve společnosti Nebraska Aircraft. Koupil si také své první vlastní letadlo - Curtiss JN4 z přebytečných zásob armády po první světové válce, a začal se s ním věnovat tehdy populárnímu kaskadérství.

Únor 2007

SPAD S.VII byl úspěšný francouzský stíhací dvojplošník z doby první světové války. Na počátku 20. let tvořil páteř československého stíhacího letectva. Šéfkonstruktér firmy SPAD inženýr Louis Béchereau začal s vývojem jednomístného dvojplošníku s tažným motorem na počátku roku 1915. Prototyp s označením SPAD S.V byl poháněn nově vyvinutým osmiválcovým motorem do V Hispano-Suiza 8Aa, který poskytoval plných 150 k (112 kW) při 1450 ot./min a dovolil prototypu dosáhnout v dubnu 1916 rychlosti 213 km/h. Velení Francouzského letectva výkony letounu zaujaly natolik, že 10. května 1916 objednalo 268 sériových strojů pod označením Spa.7.C.1 (C jako chasseur (stíhač) a číslice 1 jako jednomístný). Mnohem častěji se ale používalo původní tovární označení S.VII.C1 nebo jen prosté S.VII. Sériové S.VII se od původního S.V lišily větším rozpětím horního i dolního křídla.

Leden 2007

Letov Š-328 byl v předválečném Československu nejrozšířenějším bombardovacím letounem. Již v roce 1928 nabídla letecká firma Letov čs. ministerstvu národní obrany (MNO) nový typ průzkumného dvouplošníku Letov Š-28. Kvůli nevyhovujícímu motoru však byla produkce tohoto letadla zamítnuta. Proto došlo k dalším pracím ve vývoji, takže v roce 1931 byl představen letoun Letov Š-128. MNO si objednalo 16 kusů, přičemž výkony stroje nebyly nijak valné. Dalším vývojovým typem byl Letov Š-228, který byl představen ve Finsku a v Pobaltí, přičemž Finové požadovali na stroji některé úpravy. Roku 1933 vzlétl další následovník této řady Letov Š-328, který byl reakcí na finské připomínky. Z obchodu nakonec sešlo a firma Letov nabídla letadla čs. MNO. Čs. armáda letadla po zkouškách vrátila a požadovala některé úpravy. První sérii těchto letadel si objednala v prosinci 1934 v počtu 62 ks. Letoun měl podle nových specifikací plnit čtyři úlohy: pozorovací, zvědnou, bombardovací a stíhací.

2006

Prosinec 2006

Ernst Udet (26. dubna 1896, Frankfurt nad Mohanem – 17. listopadu 1941, tamtéž) byl německý stíhací pilot v první světové válce. Po Manfredu von Richthofen měl druhý nejvyšší počet – 62 vzdušných vítězství. Za války létal na strojích Albatros D.III, Fokker Dr.I a Fokker D.VII. Udeta létání zajímalo od dětství, s přáteli v Mnichově založil v roce 1904 „Aero-Club“, kde stavěli modely letadel. Později díky bohatství svého otce měl možnost nalétat několik letových hodin.