Portál:Literatura/Ukázka měsíce10

Od vrchu, jenž se klenul vyhlouben,
se ozvuk lkání z blízkého nes dolu;
mou mysl zaujal hlas dvojí ten
i uleh jsem naslouchat zvěsti bolu
a zrak můj bledou dívku postřeh spolu,
jak trhá psaní, prsten láme v dví,
vzbouřena vichrem, deštěm zoufalství.

Slaměný klobouk na své měla skráni,
by nesežeh jí tváře slunný jas,
v ní ještě vidět mnilo mysle zdání
sled strávených a v trosky padlých krás;
vše nepožal, co mládí počlo, Čas,
ni ta tam zcela mladost — přes zlý osud
čár jakýs mříží zprahlých let zřel dosud.