Portál:Loďstvo/Archiv článků

Toto je archiv článků měsíce na portálu loďstvo.

HMS Ark Royal byl první nosič hydroplánů Britského královského námořnictva. Do služby byl přijat roku 1914. Účastnil se první světové války, ruské občanské války, druhé světové války a dalších operací. Od prosince 1934 nesl jméno HMS Pegasus, čímž se to původní uvolnilo pro letadlovou loď HMS Ark Royal. Roku 1946 byl prodán civilnímu sektoru a roku 1949 byl sešrotován. Ve službě plavidlo omezovala jeho nízká rychlost, přesto se osvědčilo a poskytlo i zkušenosti s provozem nosičů hydroplánů.

Na základě úspěšných zkoušek upraveného křižníku HMS Hermes První námořní lord vyčlenil prostředky na akvizici nového nosiče hydroplánů. Vybrána byla nákladní loď, rozestavěná 7. listopadu 1913 loděnicí Blyth Shipbuilding Company v Blythu. Admiralita plavidlo zakoupila v květnu 1914. Dokončeno bylo ve zcela odlišné podobě. Například pohonný systém byl posunut více na záď, čímž byl získán prostor pro hangár. Plavidlo bylo na vodu spuštěno 5. září 1914 a do služby bylo přijato v prosinci 1914.

Nehoda ponorky Titan (ve skutečnosti ponorného plavidla), kterou provozovala společnost OceanGate, se stala 18. června 2023 v mezinárodních vodách severního Atlantského oceánu u pobřeží kanadského ostrova Newfoundland. Ponorné plavidlo bylo s pěti lidmi na palubě na turistické výpravě k vraku Titanicu, který se nachází v hloubce 3800 metrů. Dne 22. června 2023 byly nalezeny trosky na hladině i na mořském dně asi 500 metrů od přídě vraku Titanicu a bylo oznámeno, že posádka zahynula.

Ke ztrátě komunikace s ponorným plavidlem došlo v neděli 18. června 2023 jednu hodinu a 45 minut po ponoru k vraku. Předpokládalo se, že pokud by bylo ponorné plavidlo neporušeno, odhadovaná čtyřdenní zásoba vzduchu by vydržela do poledne 22. června 2023 středoevropského času. Pátrání a záchranu prováděl mezinárodní tým, jehož součástí je pobřežní stráž Spojených států, námořnictvo Spojených států amerických, kanadská pobřežní stráž a kanadské ozbrojené síly. Plocha pátrání odpovídala zhruba rozloze Belgie.

Okamžitě se do pátrání zapojil ledoborec Polar Prince provozovaný firmou OceanGate, který ponorné plavidlo Titan na její cestě doprovázel. Spojené státy a Kanada vyslaly obratem na záchranu ztraceného plavidla nejméně jednu ponorku, několik letadel a sonarových bójí. K pátrání se připojila loď Deep Energy, která se používá k pokládání potrubí podél oceánského dna, a komerční plavidlo Skandi Vinland. Ve středu ráno pátrací tým posílily lodě kanadské pobřežní stráže CCGS John Cabot a Atlantic Merlin.

Fore River Shipyard byla americká loděnice fungující v letech 1886–1986 v Quincy ve státě Massachusetts, patnáct mil jižně od Bostonu. Na vrcholu svého rozvoje to byla druhá největší americká loděnice. Založena byla jako Fore River Ship & Engine Company a roku 1913 se stala součástí koncernu Bethlehem Steel a její označení se změnilo na Bethlehem Fore River, později Bethlehem Quincy. Od roku 1963 byla součástí koncernu General Dynamics jako Quincy Shipbuilding Division. Činnost ukončila roku 1986. V areálu zaniklé loděnice se mimo jiné nachází United States Naval Shipbuilding Museum a vyřazený těžký křižník USS Salem (CA-139).

Historie loděnice sahá k farmě v East Braintree v Massachusetts, kterou zakoupil Thomas A. Watson s cílem vyrábět lodní pohony. Watson byl asistentem Alexandra Grahama Bella a svůj podnik financoval z prostředků získaných prodejem svého podílu ve společnosti Bell Telephone Company. Roku 1886 Watson založil společnost The Fore River Engine Company, při které vznikla loděnice. V té byly roku 1903 dokončeny dva torpédoborce třídy Lawrence, její první plavidla pro americké námořnictvo. V roce 1901 se loděnice přesunula do blízkého města Quincy (lokalita Quincy Neck) a svůj název upravila na The Fore River Ship & Engine Company. Zanedlouho získala zakázku na dvě bitevní lodě třídy Virginia, rozestavěné roku 1902 a dokončené roku 1906. První válečnou lodí dokončenou v Quincy byl chráněný křižník USS Des Moines (CL-15). Velkým přínosem byla spolupráce loděnice Fore River a společnosti Electric Boat Company, která byla předním dodavatelem ponorek, ale postrádala vlastní loděnice. Loděnice Fore River tak byla subdodavatelem mnoha jejích ponorek. Jejími prvními ponorkami byla pětice člunů Hollandovy konstrukce pro japonské námořnictvo. První ponorkou pro americké námořnictvo byla roku 1906 USS Octopus. Do roku 1922 loděnice Fore River postavila celkem 69 ponorek pro americké námořnictvo.

Třída Amphitrite byla třída monitorů námořnictva Spojených států amerických. Celkem byly postaveny čtyři jednotky této třídy. Jejich stavba se protáhla na 22 let, takže v době dokončení již byly zastaralé. Ve službě byly v letech 1895–1923.

Od roku 1864 americké námořnictvo provozovalo monitory třídy Miantonomoh. Přestože s nimi bylo spokojeno, v průběhu sedmdesátých let musely být vyřazeny kvůli špatnému technickému stavu jejich částečně dřevěné konstrukce. Protože Kongres nepřidělil prostředky na nová plavidla, velitel amerického námořnictva George M. Robeson roku 1874 zahájil program opravy a modernizace čtyř monitorů třídy Miantonomoh, která byla tak rozsáhlá, že se fakticky jednalo o stavbou čtyř nových plavidel. Později kvůli tomu vypukl skandál.

Kýly čtyř monitorů byly založeny v letech 1874–1875, ale v letech 1876–1882 byly práce na nich přerušeny. Ve všech případech monitory rozestavěly soukromé loděnice a dokončily loděnice amerického námořnictva. Mezi přijetím do služby prvního a posledního plavidla uběhlo čtrnáct let. Z původních monitorů bylo na ty nové využito minimum materiálu.

Třída Deutschland byla třída silně vyzbrojených křižníků stavěných na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století pro německou Reichsmarine a později Kriegsmarine. Plavidla se zejména svou silnou výzbrojí vymykala tehdejším kategoriím válečných lodí. Bylo to dáno omezeními, ke kterým Německo zavazovala Versailleská smlouva, zejména předepsaným maximálním výtlakem 10 000 imperiálních tun (ten však přesto překonávaly). Německé námořnictvo plavidla kategorizovalo jako pancéřové lodě (německy Panzerschiffe) a od roku 1940 jako těžké křižníky. Britové plavidla třídy Deutschland posměšně nazývali kapesní bitevní loď (anglicky pocket battleships). Tento termín je místy užíván dodnes. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Do služby vstoupily v letech 1933–1936. Nasazeny byly do hlídek za španělské občanské války a zejména za druhé světové války. Ve světové válce byly všechny potopeny.

Po prohrané první světové válce byla velikost německého námořnictva Versailleskou smlouvou omezena na šest starých bitevních lodí (predreadnoughtů), šest lehkých křižníků a dvanáct torpédoborců. Tato plavidla mohla být nahrazena až po dvaceti letech služby, přičemž výtlak německých válečných lodí byl omezen na pouhých 10 000 T (tehdejší bitevní lodě byly washingtonskou konferencí omezeny na maximálně 35 000 T). Takto omezenému výtlaku by odpovídal těžký křižník, nebo pobřežní bitevní loď. Nakonec vznikly atypické válečné lodě se silnou výzbrojí a pancéřováním, jejichž hlavním úkolem byly operace proti spojenecké lodní dopravě.

Bath Iron Works je americká loděnice založená roku 1826 na řece Kennebec v Bathu ve státě Maine. Je významným dodavatelem amerických torpédoborců a největším soukromým zaměstnavatelem ve státě Maine. Od roku 1995 je loděnice součástí amerického koncernu General Dynamics. V jeho námořní divizi General Dynamics Marine Systems je společně s loděnicí General Dynamics Electric Boat, zaměřenou na ponorky a loděnicí National Steel and Shipbuilding Company (NASSCO), která staví zejména pomocné a podpůrné lodě.

Lodní stavitelství má v oblasti řeky Kennebec dlouhou historii, sahající do roku 1743. V 19. století se Bath stal významným americkým přístavem, který soupeřil s městy jako Boston a Filadelfie. Roku 1833 byla v Bathu založena slévárna Bath Iron Foundry. Roku 1865 slévárnu koupil generál Thomas W. Hyde. Roku 1884 Hyde přejmenoval slévárnu na Bath Iron Works a roku 1888 její činnost rozšířil o lodní stavitelství koupí loděnice Goss Marine Iron Works. Prvním výrobkem loděnice byl parník Cottage City. V roce 1890 loděnice získala první zakázku od amerického námořnictva na dva dělové čluny. První plavidlem, které námořnictvu dodala byl dělový člun USS Machias (PG-5). Významné zakázky loděnice získala v době blížící se Španělsko-americké války. Roku 1905 loděnici získal John S. Hyde, vnuk jejího zakladatele. Roku 1906 loděnice dokončila svou jedinou bitevní loď USS Georgia (BB-15). Roku 1940 společnost založila pobočku v East Brunswicku.

Operace Earnest Will byla americká vojenská operace probíhající v oblasti Perského zálivu od července 1987 do září 1989, tedy v době Íránsko-irácké války. Americké námořnictvo v ní chránilo ropné tankery plující z Kuvajtu skrze Hormuzský průliv do Indického oceánu. Jednalo se o největší konvojovou operaci od konce druhé světové války.

Íránsko-irácká válka probíhala od roku 1980, přičemž její součástí se stala „tankerová válka“ v podobě napadání tankerů neutrálních zemí silami obou válčících států. Irák zahájil útoky na íránské přístavy a veškerou lodní dopravu už v roce 1981. V následujících třech letech provedl 48 útoků na obchodní lodě a roku 1984 dalších 71 útoků. Rovněž Írán reagoval napadáním neutrální námořní dopravy v Zálivu, přičemž obě země se pokusily tankerovou válkou druhou stranu vyčerpat a celý problém internacionalizovat.

Roku 1984 bylo na takové útoky vyhlášeno moratorium, které Irák v letech 1986–1987 přestal respektovat a tankerová válka se tím opět vystupňovala. Útoky často mířily na kuvajtské tankery a země proto v listopadu 1986 požádala SSSR a USA o pomoc. Americký prezident Ronald Reagan odsouhlasil, aby 11 těchto kuvajtských tankerů plulo pod vlajkou USA a nařídil jejich ochranu válečným námořnictvem Spojených států (neamerické lodě chránit nesměly) v rámci Operace Earnest Will.

Bitva u Awy (japonsky 阿波沖海戦, Awa oki kaisen) byla námořní bitva, která se uskutečnila 28. ledna 1868 během války Bošin v oblasti zátoky Awa v provincii Awa na japonském ostrově Šikoku. Zátoka Awa se nachází nedaleko města Ósaka, které však leží na ostrově Honšú. V této bitvě se utkaly lodě Tokugawského šógunátu s plavidly knížectví Sacuma, jež bylo věrné císařskému dvoru v Kjótu. Byla to druhá námořní bitva v japonské historii, kdy se vzájemně utkaly moderní námořní síly (tou první byla bitva v průlivu Šimonoseki v roce 1863). Šógunátní loďstvo vedené admirálem Takeakim Enomotem zaznamenalo jedno z řídkých vítězství ve válce Bošin. Bitva u Awy začala den poté, co se rozhořela pozemní bitva u Toby a Fušimi, kterou naopak šógunátní vojsko bojující proti císařské armádě prohrálo.

Vojsko knížectví Sacuma se mělo vrátit do Kagošimy na poloostrově Sacuma na palubě dvou dopravních lodí, Šómaru o výtlaku 461 tun a Heiun Maru o neznámém výtlaku, jež měla chránit sacumská válečná kolesová korveta Kasuga o výtlaku 1310 tun kotvící v přístavu Hjógo. Šógunátní loďstvo vedené admirálem Enomotem se nacházelo poblíž. Jeho hlavní lodí byla paroplachetní fregata Kaijó Maru o výtlaku 2632 tun, která z moře podporovala bitvu u Toby a Fušimi. Enomotovo loďstvo se přesunulo, aby zabránilo odplutí sacumských lodí.

Newport News Shipbuilding je americká loděnice založená roku 1886 ve městě Newport News ve státě Virginie. Loděnice je součástí amerického koncernu Huntington Ingalls Industries. Představuje největšího dodavatele plavidel pro americké námořnictvo. Zaměstnává více než 25 000 osob. Je jediným americkým výrobcem letadlových lodí a jedním ze dvou amerických výrobců jaderných ponorek (společně s General Dynamics Electric Boat).

Roku 1886 založil Collis Potter Huntington (1821–1900) loděnici Chesapeake Dry Dock & Construction Company. V roce 1891 loděnice dokončila první plavidlo, malý remorkér Dorothy, který byl zachován jako muzejní loď. O dekádu později už loděnice stavěla svou bitevní loď USS Kearsarge (BB-5). Nakonec loděnice postavila sedm z prvních šestnácti amerických bitevních lodí.

V době druhé světové války byla loděnice se státní pomocí rozšířena a zaměstnávala až 35 000 osob. Navíc ve Wilmingtonu v Severní Karolíně vytvořila válečnou loděnici North Carolina Shipbuilding Company, která stavěla nákladní lodě (celkem 243 kusů). Za války tak loděnice a její pobočka v Severní Karolíně opravovaly a stavěly širokou škálu lodí, od menších plavidel a nákladních lodí, po bitevní a letadlové lodě.

RFA Proteus (K60) je víceúčelová průzkumná loď provozovaná od roku 2023 Royal Fleet Auxiliary, pomocnou složkou britského královského námořnictva. Její britské označení je Multi-Role Ocean Surveillance Ship (MROSS). Vznikla úpravou civilní lodě pro obsluhu ropných plošin MV Topaz Tangaroa na základě typu VARD 3 08 společnosti VARD, provozované v letech 2019–2022 společností Topaz Energy and Marine (později společnost P&O Maritime Logistics). Slouží především jako mateřská loď podmořských dronů. Mimo jiné bude využívána k ochraně mořské těžební infrastruktury a kritické infrastruktury nacházející se na mořském dně.

USS Boxer (LHD-4) je vrtulníková výsadková loď Námořnictva Spojených států amerických, která je ve službě od roku 1995. Jedná se o jednu z osmi jednotek třídy Wasp.

Loď Boxer byla postaven v loděnici Ingalls Shipbuilding v Pascagoule ve státě Mississippi, slavnostně spuštěna na vodu byla 13. srpna 1993 a uveden do služby Boxer byla 11. února 1995. Okamžitě se vydala do San Diega v Kalifornii přes Panamský průplav.

Po menších opravách a prověrce systému byla USS Boxer od 24. března 1997 do 24. září 1997 nasazen v západním Pacifiku spolu s USS Ogden (LPD-5) a USS Fort Fisher (LSD-40) a navštívila mnoho zahraničních přístavů. Následujícího roku se Boxer zúčastnila také námořního cvičení RIMPAC a 5. prosince 1998 byla opět nasazena v západním Pacifiku.

Dne 14. března 2001 byla Boxer znovu nasazen do západního Pacifiku, Perského zálivu a Rudého moře na podporu operace Southern Watch. Navštívila Singapur, Thajsko, Guam, Jebel Ali, Bahrajn a Jordánsko a do Spojených států se vrátila 14. září 2001, jen několik dní po útocích z 11. září 2001.

Třída Scharnhorst (jinak též třída Gneisenau) byla třída bitevních křižníků (zpočátku označovaných jako bitevní lodě) německé Kriegsmarine. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Do služby byly přijaty v letech 1938–1939. Vlivem vojenských a politických okolností vznikla plavidla, která byla sice rychlá a dobře pancéřovaná, avšak za svými protějšky zaostávala palebnou silou.

Oba bitevní křižníky byly nasazeny za druhé světové války. Často operovaly společně, včetně výpadů proti spojenecké lodní dopravě v Atlantiku. Roku 1940 se během invaze do Norska dostaly do střetu s britským bitevním křižníkem HMS Renown a v jiném střetnutí potopily britskou letadlovou loď HMS Glorious s doprovodnými torpédoborci HMS Ardent a HMS Acasta. V únoru 1942 Scharnhorst a Gneisenau při operaci Cerberus dokázaly uniknout Lamanšským průlivem z Francie do Německa, což ve Velké Británii vyvolalo poprask. Krátce poté však byl Gneisenau v Kielu těžce poškozen přímým zásahem letecké 454kg pumy a do konce války nebyl opraven. Roku 1945 jej Němci potopily, aby zablokovaly přístup do Gdyně. Sesterský Scharnhorst se roku 1943 zapojil do operací proti spojeneckým konvojům do Sovětského svazu. V prosinci 1943 byl při operaci proti konvoji JW-55B potopen britským královským námořnictvem v bitvě u Severního mysu.

(c) Photo: LA(Phot) Dan Rosenbaum/MOD, OGL v1.0

Stingray je britské lehké 330mm torpédo vyráběné společností GEC-Marconi, kterou později odkoupila firma BAE Systems. Začalo se používat v roce 1983 a dnes je ve výzbroji Britského královského námořnictva, Norského královského námořnictva, Thajského královského námořnictva, Rumunského námořnictva a Marockého královského námořnictva.

V 50. letech 20. století bylo Britské královské námořnictvo vyzbrojeno britskými torpédy Mk 30, která byla shazována ze vzduchu. Jednalo se o pasivní samonaváděcí zbraně, které se spoléhaly na detekci hluku z ponorkových cílů. S poklesem hladiny hluku z ponorek se však tyto zbraně staly neúčinnými. Návrh britského torpéda Mk 31, které mělo využívat aktivní echolokační sonar, nebyl vládou schválen k výrobě. V šedesátých letech byla pro Royal Navy zakoupena americká torpéda Mk 44, která tuto úlohu plnila, a později byla nahrazena americkými torpédy Mk 46.

Snaha nebýt závislý na nákupu amerických torpéd vedla v roce 1964 k zahájení výzkumného programu vývoje britského torpéda. Původně bylo označeno jako NASR 7511 (Naval and Air Staff Requirement), koncem 70. let 20. st. bylo označeno jako torpédo Sting Ray.

USS Peleliu (LHA-5) byla vrtulníková výsadková loď Námořnictva Spojených států amerických. Byla to pátá a poslední postavená jednotka třídy Tarawa.

V lednu 1990 byla Peleliu znovu nasazena v západním Pacifiku. Loď se spolu se svou bojovou skupinou účastnila mnohonárodních cvičení, včetně cvičení Team Spirit se silami Námořnictva Korejské republiky a cvičení Cobra Gold v Thajsku. V červenci se Peleliu vrátila domů na námořní stanici Long Beach. USS Peleliu (LHA-5) do války v Zálivu zpočátku nasazena nebyla. Z Long Beach nakonec odplula v květnu 1991, aby podpořila probíhající americké operace na Blízkém východě. V červnu 1991 byla při cestě do Perského zálivu odkloněna, protože se podílela na evakuaci Američanů z námořní základny Subic Bay po výbuchu sopky Mount Pinatubo. Součástí této evakuace byl i odvoz většiny pacientek z porodnice v námořní nemocnici v Subic Bay, a proto se na palubě odehrálo několik porodů. Tato erupce byla jednou z největších za posledních 100 let a pokryla rozsáhlou oblast Filipín sopečným popelem a způsobila rozsáhlé škody na amerických vojenských základnách v oblasti, včetně námořní stanice Subic Bay, námořní letecké stanice Cubi Point a letecké základny Clark.

Po návratu do domovského přístavu v Long Beach prošla Peleliu rozsáhlou rekonstrukcí v suchém doku. V květnu 1992 byla opět na vodě a 21. ledna 1994 prošla opravami a inspekcemi pro své další nasazení v západním Pacifiku. Během tohoto období změnila domovský přístav na námořní přístav v San Diegu. Po zastávkách v Pearl Harboru a Singapuru se vydala do somálského Mogadiša, aby se zúčastnila operace Continue Hope a operace Quick Draw. Na místo dorazila kolem 3. března 1994 a následující tři měsíce strávila podporou operací v oblasti. Při pobřeží Mombasy se účastnila operace Distant Runner na hranicích Rwandy a Burundi. Ve vesnicích Kipini a Witu v Keni se uskutečnily lékařské a zubní programy (MEDCAP, DENCAP), které poskytovaly lékařské a zubní služby místním civilistům. Ze Somálska odjela 4. června 1994 do australského Perthu na návštěvu přístavu. Dne 30. června 1994 Peleliu uctila památku padlých u pobřeží ostrova Peleliu, kde před 50 lety Američané přišli o 1 794 mužů a dalších 8 010 zraněných nebo ztracených v boji proti přibližně 11 000 Japoncům, z nichž jen velmi málo bylo v bitvě o Peleliu zajato živých.

Seehund (jinak též Type XXVIIB, nebo Typ 127, česky Tuleň) byla miniponorka německé Kriegsmarine z období druhé světové války. Seehund představuje nejúspěšnější německé druhoválečné miniponorky. Do bojových operací byly nasazovány od ledna 1945. Vyvinuty byly pro pobřežní operace v mělkých vodách a v nevelké vzdálenosti od základen. Po válce čtyři miniponorky provozovala Francie.

Miniponorky byly vyvinuty roku 1944 na základě miniponorek Hecht (typ XXVIIA). Do stavby byly zapojeny loděnice Howaldtswerke a Germaniawerft v Kielu a Schichau v Elbingu. Zapojena byla také společnost Klöckner v Ulmu a italská loděnice Cantieri Riuniti dell'Adriatico (CRDA) v Monfalcone. Pro urychlení výroby byly miniponorky sestavovány ze tří odděleně vyráběných sekcí. Plánována byla stavba více než 1000 miniponorek Seehund (jiný pramen uvádí 1351). Do konce války jich bylo končeno 285. Německé námořnictvo do konce války do služby zařadilo nejméně 137 miniponorek Seehund (U-5001 až U-5118, U-5251 až 5269).

SS Tanais byla řecká nákladní loď. Postavena byla roku 1907 pro britského zákazníka jako SS Holywood. Přibližně roku 1935 byla prodána do Řecka a přejmenována na Tanais. Osud plavidla je spojen s druhou světovou válkou. V květnu 1941 ji v zátoce Suda na Krétě potopilo německé letectvo. Němci loď opravily a dále provozovali.

Dne 12. května 1944 byl vedení německé policie v Aténách doručen Himmlerův pokyn ke shromáždění židů z Kréty a Korfu a jejich přepravě do táborů v Osvětimi. Krétští židé byli německými vojáky zatčeni 21. května 1944 v Chanii a uvězněni ve věznici Agia. Dne 4. června byli převezeni do Heráklionu a drženi v pevnosti Makasi. Jednalo se o 263, dle některých pramenů 265 osob. Dalším šesti se při zatýkání v květnu 1944 podařilo ukrýt. Večer 8. června 1944 byli židé naloženi na palubu nákladní lodě Tanais, která je měla dopravit do Pirea. Jejich cílovou stanicí byla Osvětim. Na palubě bylo také 48 krétských příslušníků odboje (uvězněných v souvislosti s únosem německého generála Heinricha Kreipeho) a 112 italských válečných zajatců.

Tanais z Heralionu vyplula 8. června 1944 eskortována stíhačem ponorek UJ 2142 a strážními plavidly GK 05 a GK 06. Ráno 9. června 1944 ve 2:31 plavidlo asi 60 km severovýchodně od Heráklionu zpozorovala britská ponorka HMS Vivid. Její kapitán Cromwell Varley netušil, jaký přepravuje náklad. Ponorka ve 3:12 vypustila čtyři torpéda, z nichž dvě Tanais zasáhla. Plavidlo během dvanácti vteřin potopilo s téměř všemi osobami na palubě. Dle serveru Uboat.net se zachránilo 51 osob, z toho 37 Němců. Prakticky celé židovské osídlení Kréty tím zaniklo.

Seydlitz byl roku 1936 rozestavěn jako těžký křižník německé Kriegsmarine. Byla to v pořadí čtvrtá jednotka třídy Admirál Hipper. Po vypuknutí války byla jeho stavba pozastavena. Roku 1942 bylo rozhodnuto o konverzi téměř hotového Seydlitze na lehkou letadlovou loď Weser. Práce byly po půl roce opět zastaveny a na konci války bylo nedokončené plavidlo potopeno v Königsbergu. Později jej Sověti vyzvedli a sešrotovali.

Kýl byl založen 29. prosince 1936 v loděnicích Deschimag AG Weser v Brémách. Na vodu byl křižník spuštěn 19. ledna 1939. Brzy po začátku druhé světové války se německé loděnice přeorientovaly na stavbu ponorek a dokončení velkých hladinových jednotek (kromě Seydlitze se to týkalo například i rozestavěné letadlové lodi Graf Zeppelin) nabíralo čím dál větší zpoždění. V červnu 1942 Hitler rozhodl o dokončení plavidla Seydlitz v podobě lehké letadlové lodě, přejmenované na Weser. Vliv na to mohlo mít i podíl britských palubních letounů Swordfish na potopení německé bitevní lodě Bismarck. Těžký křižník Seydlitz byl tehdy hotov z 95 %. Dokončení plavidla se tím značně odložilo.

RMS Aquitania byla britský čtyřkomínový zaoceánský parník. Po postavení dvou lodí RMS Lusitania a RMS Mauretania se společnost Cunard Line rozhodla pojistit svou dominantní pozici v Atlantiku třetí lodí. Poslední z dvanácti čtyřkomínových lodí, které brázdily Atlantik, byla RMS Aquitania, již postavili v loděnici John Brown and Company v Clydebanku pod dohledem admirality Royal Navy. Ta ji chtěla v případě války použít jako pomocný křižník. Navrhl ji konstruktér Leonard Peskett. Při konstruování se konstruktéři inspirovali u lodí třídy OLYMPIC od konkurenční White Star Line. Šlo hlavně o luxusní vybavení a prostornost lodě, která byla pro lodě třídy OLYMPIC vlastní.

Stavba byla zahájena v prosinci 1910. Loď byla spuštěna na vodu 21. dubna 1913 a byla pokřtěna paní Alicí Stanley. Na první plavbu vyplula po počátečních zkouškách 30. května 1914. Patřila k nejoblíbenějším lodím své doby a přezdívalo se jí „Ship Beatiful“ (krásná loď).

Elli byl chráněný křižník řeckého námořnictva. Rozestavěn byl jako Fej-chung, třetí jednotka čínské třídy Čao-che. Námořnictvo Čínské republiky‎ jej do služby zařadilo roku 1913, ale roku 1914 byl prodán Řecku. Křižník se účastnil první světové války. V letech 1916–1917 křižník sloužil pod francouzskou vlajkou. Ve službě byl ještě za druhé světové války. Dne 15. srpna 1940 jej v přístavu na ostrově Tinos torpédovala a potopila italská ponorka Delfino. Italové tehdy s Řeckem nevedli válku, ale podnikali proti zemi sérii provokací. Útok byl o to odsouzeníhodnější, že byl proveden ve významný svátek řecké pravoslavné církve - v den Nanebevzetí Panny Marie. Oficiální komuniké řecké vlády sice pravilo, že křižník byl „potopen ponorkou neznámého původu“, nicméně řecké obyvatelstvo všeobecně tušilo, pod jakou vlajkou tato ponorka slouží. Italsko-řecká válka vypukla 28. října 1940, kdy italská vojska vtrhla do Řecka z území obsazené Albánie.

(c) Bundesarchiv, DVM 10 Bild-23-63-25 / CC-BY-SA 3.0

Operace Wikinger byla operací Kriegsmarine, která byla naplánována jako útok na britské rybářské lodě. K operaci bylo vyčleněno 6 torpédoborců typu 1934 a 1934A. Shodou nedorozumění ale ve stejný den prováděla Luftwaffe bombardování obchodních lodí, přičemž jeden Heinkel He 111, který pilotoval rotmistr Jäger, si svaz spletl s britskými obchodními loděmi, napadl ho, a zničil dva torpédoborce. Operace Wikinger ukázala, že Kriegsmarine a Luftwaffe se nedokáží zkoordinovat, a byla proto přijata opatření, která měla podobným situacím do budoucna zabránit.

Německá Kriegsmarine se rozhodla provést operaci Wikinger, útok na britské rybářské lodě. Vzhledem k tomu, že se všude kolem nacistického Německa v roce 1940 rozkládala minová pole, bylo potřeba uvolnit v nich tajné průchody. Německé námořnictvo však mělo jen tři minolovky z první flotily minolovek, zbytek flotily v lednu 1940 zamrzl v ledu Severního moře, a 2. flotila minolovek byla na opravách. Operace Wikinger byla i přes nedostatek minolovek nakonec provedena 22. února 1940. Minolovky vyčistily 11 kilometrů široký průchod, do kterého dopoledne téhož dne vplulo 6 torpédoborců. Velení měl na starosti fregatní kapitán Fritz Berger, který plul na vedoucím torpédoborci Friedrich Eckoldt, za nímž pluly v kýlové brázdě s odstupy 200 metrů mezi sebou torpédoborce Richard Beitzen, Erich Koellner, Theodor Riedel, Max Schultz a Leberecht Maaẞ. Lodě vypluly v deset hodin dopoledne, a zhruba v sedm hodin večer se dostaly do průchodu mezi minami.

Georgios Averof je pancéřový křižník řeckého námořnictva třídy Pisa. Ve službě v první linii byl v letech 1911–1952. Později byl využíván jako cvičný hulk a od roku 1986 je z něj muzejní loď. Je to jediný dochovaný pancéřový křižník.

Křižník Georgios Averof byl pojmenován na počest podnikatele Jorgose Averoffa (1815–1899), jehož potomci uhradili čtvrtinu nákladů na jeho pořízení. Postavila jej italská loděnice Cantiere navale fratelli Orlando v Livornu. Stavba byla zahájena roku 1907, dne 12. března 1910 byl spuštěn na vodu a do služby byl přijat 16. května 1911.

V roce 1912 vypukla první balkánská válka, ve které se Řecko střetlo s Osmanskou říši. Pod vedením kontradmirála Pavlose Kountouriotise, jehož vlajkovou lodí byl Georgios Averof, Řekové zvítězili v bitvách u Elii a Lemnosu.

Třída Admiral Hipper byla třída těžkých křižníků německé Kriegsmarine. Celkem bylo rozestavěno pět jednotek této třídy. Tři dokončené křižníky z let 1939–1940 byly nasazeny za druhé světové války. Zatímco Admiral Hipper a Blücher byly za války potopeny, Prinz Eugen po válce získaly USA a později jej použily jako cvičný cíl při jaderných zkouškách. Další dva křižníky zůstaly nedokončeny. Seydlitz měl být dokončen jako letadlová loď, ale v roce 1945 jej nedokončený potopili sami Němci. Rozestavěný Lützow roku 1940 získal Sovětský svaz. Přestože rovněž nebyl dokončen, za války byl využíván jako plovoucí baterie.

Křižníky byly stavěny po zrušení omezení Washingtonské smlouvy a Versaillské smlouvy na Londýnské konferenci v roce 1930. Po uvolnění omezení mohlo Německo postavit pět těžkých křižníků podle tehdejších standardů. Výtlak omezený na 10 000 t byl však i tak výrazně překročen (přes 14 000 t). Uvažovalo se o různých variantách výzbroje a nakonec byla zvolena ráže 203 mm pro hlavní děla. Osm kanónů bylo umístěno do čtyř dvoudělových věžích v ose lodi. Výzbrojí se tedy třída Hipper mohla vyrovnat svým hlavním potenciálním protivníkům, britským křižníkům třídy County a francouzským tříd Suffren a Algérie. Oproti zadání měla třída Hipper o čtvrtinu menší akční rádius. Třída Hipper byla plně srovnatelná s ostatními těžkými křižníky své doby a navíc považována za velice elegantní konstrukci.

Osmanské námořnictvo (turecky Osmanlı Donanması) byla námořní složka ozbrojených sil Osmanské říše. Po zániku Osmanské říše a nástupu Turecké republiky na ně navázalo turecké námořnictvo. Osmanské námořnictvo sehrálo důležitou roli při turecké expanzi, ať už při obléhání Konstantinopole, dobývání středomořských ostrovů jako byl Rhodos či Kypr, nebo při střetech s nepřáteli na Středozemním a Černém moři.

Ve 40. letech 14. století vstoupili řečtí gasmuloi z Gallipoli po propuštění z loďstva byzantského císaře Jana VI. Kantakuzena do služeb osmanských sultánů a vytvořili jádro posádek první velké osmanské flotily.

Roku 1480 se osmanské loďstvo podílelo na obležení Rhodu, ovládaného rhodskými rytíři, vojsky Mesih Paši. Kromě samotného transportu Osmanů na ostrov se přímo zúčastnilo obléhacích bojů. Několik galér bylo zbaveno veškerého plachtoví a stěžňů a na vybudované platformy na přídi i zádi bylo rozmístěno dělostřelectvo a vojáci. Takto upravené lodě zaútočily na pobořenou věž sv. Mikuláše bránící vjezd do přístavu Mandraki. Jedna z nich byla potopena nepřátelskou palbou, ostatním se podařilo vyložit turecké vojáky na pobřeží. Útok byl však odražen. Útok se ještě dvakrát opakoval, se stejným úspěchem. V noci z 18. na 19. června podnikla turecká vojska kombinovanou operaci; ze západu věže byl nasazen pontonový most, na východě se vylodili vojáci ze 30 lodí. Obránci proti výsadku nasadili zápalné lodě a potopili čtyři galéry a několik transportních lodí. Ani tento útok neuspěl. Celé tažení nakonec skončilo neúspěchem a Osmané z ostrova odpluli. Na ostrov Rhodos se Turci vrátili roku 1522. Role námořnictva se při této kampani prakticky omezila na transport jednotek a blokádu města Rhodu. Ani ta nebyla stoprocentní a několik řádových lodí dokázalo proniknout skrz a dopravit skrovné posily a zásoby.

Cunard Line je britsko-americké rejdařství se sídlem v Carnival House v Southamptonu. Je součástí korporace Carnival Corporation & plc. Už více než století jde o největšího přepravce přes severní Atlantik.

V roce 1839 získal kanadský obchodník Samuel Cunard jako první povolení na převážení pošty přes Atlantik a o rok později založil společnost British and North American Royal Mail Steam Packet Company a se čtyřmi parníky operoval na trase Liverpool-Halifax-Boston. Během příštích 30 let držely jeho lodě většinu času Modrou stuhu za nejrychlejší přeplutí Atlantského oceánu. V 70. letech však Cunard předstihli jeho rivalové White Star Line a Inman Line. Aby mohla bojovat s konkurencí a navýšit svůj kapitál, byla firma v roce 1879 přeorganizována a stala se Cunard Steamship Company, Ltd.

V roce 1902 se White Star Line připojila k americkému sdružení International Mercantile Marine Co. a britská vláda poskytla Cunardu půjčky a dotace na výstavbu dvou velkých parníků, aby byla společnost opět konkurenceschopná. Byly to lodě Mauretania, která držela Modrou stuhu v letech 1909–1929, a Lusitania, která byla ovšem v roce 1915 potopena, což byl jeden z důvodů vstupu USA do první světové války. Ke konci 20. let se Cunard musel potýkat s další konkurencí v podobě nových velkých německých, francouzských a italských parníků. Po vypuknutí Velké hospodářské krize byla firma přinucena zastavit stavbu nového velkého parníku, Queen Mary. V roce 1934 jí proto vláda poskytla půjčku na dokončení Queen Mary a vybudování Queen Elizabeth, ale podmínkou bylo sloučení s konkurenční White Star Line a vznik nové společnosti Cunard-White Star Ltd. Cunard vlastnil dvě třetiny této společnosti, ale v roce 1947 nakonec odkoupil podíl White Star Line a v roce 1950 bylo jméno změněno zpět na Cunard Line.

Během druhé světové války sloužily některé lodi společnosti pro Royal Navy. Tehdejší ministerský předseda Winston Churchill odhadl, že jen Queen Mary a Queen Elizabeth pomohly válku urychlit nejméně o rok. Po válce se Cunard opět stal největším přepravcem přes Atlantik a během 50. let zajišťovalo přepravu do USA a Kanady 12 jeho lodí. Po roce 1958 přestala transatlantická lodní doprava profitovat kvůli nástupu letecké dopravy, proto Cunard v roce 1968 tyto pravidelné linky zrušil a soustředil se na výletní plavby a transatlantické plavby pro rekreanty. Původní lodě nahradila nová Queen Elizabeth 2. Od roku 1998 je Cunard součástí Carnival Corporation & plc a o pět let později byla Queen Elizabeth 2 nahrazena Queen Mary 2. Kromě ní má Cunard ještě další dvě lodě, Queen Victoria a Queen Elizabeth.

Typ XVII byla třída pobřežních diesel-elektrických ponorek německé Kriegsmarine z období druhé světové války. Sloužila k otestování pohonného systému s Walterovou turbínou, který sliboval dosažení velmi vysokých výkonů při plavbě pod hladinou. Ponorky typu XVII tak měly pomoci zvrátit druhou bitvu o Atlantik. V letech 1943–1945 bylo dokončeno sedm z 28 objednaných ponorek. Do boje nezasáhla žádná. Přes své slibné výkony ponorky doplatily na nevyzrálou a extrémně složitou konstrukci pohonu. Kriegsmarine proto upřednostnila vyzrálejší „elektrobooty“ typů XXI a XXIII. Dokončené ponorky na konci války potopily jejich posádky. Po jedné ponorce typu XVIIB vyzvedli Američané a Britové za účelem testování. Britské námořnictvo vyzvednutou ponorku U 1407 provozovalo jako HMS Meteorite.

Na přelomu let 1942 a 1943 se Spojencům podařilo získat převahu v druhé bitvě o Atlantik. Stalo se tak mimo jiné díky znalosti německých šifrovacích kódů, sílícímu letectvu a eskortám konvojů i novým zbraním a vybavení (radary, Hedgehog aj.). Naopak německá Kriegsmarine utrpěla vážné ztráty a potápět spojeneckou tonáž pro ni bylo stále náročnější. Proti sílícímu soupeři již byly výkony dosavadních německých ponorek typu VII a typu IX nedostatečné. Německé naděje se upínaly k vývoji nové generace ponorek, které se měly vyznačovat především vyšší rychlostí a dosahem při plavbě pod hladinou.

USS West Virginia (BB-48) byla bitevní loď typu dreadnought Námořnictva Spojených států amerických. Byla to čtvrtá a zároveň poslední jednotka třídy Colorado. Nicméně tím, že byla stavba třetí lodi třídy - Washington zrušena, stala se třetí (dokončenou) jednotkou své třídy. Třída Colorado představovala vyvrcholení série bitevních lodí standardního typu postavených pro námořnictvo Spojených států v 10. a 20. letech 20. století; lodě byly v podstatě opakováním dřívější konstrukce třídy Tennessee, ale s výrazně silnější výzbrojí hlavních baterií ráže 16 palců (406 mm) ve čtyřech věžích po dvou. Ve 20. a 30. letech loď prováděla různá rutinní cvičení, včetně typicky každoročních tzv. Fleet problems, které poskytly neocenitelné zkušenosti pro nadcházející válku v Pacifiku.

Ráno 7. prosince 1941, když Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor a přivedlo USA do druhé světové války, kotvila West Virginia v Battleship Row v Pearl Harboru. Těžce poškozená torpédy se potopila v mělké vodě, ale později byla vyzdvižena a v průběhu roku 1943 a do poloviny roku 1944 byla rozsáhle přestavěna. V roce 1946 byla deaktivována a roku 1947 vyřazena ze služby a přidělena do Pacifické rezervy, kde zůstala až do roku 1959, kdy byla prodána do šrotu a rozebrána.

Aquitania byl britský čtyřkomínový zaoceánský parník. Po postavení dvou lodí RMS Lusitania a RMS Mauretania se společnost Cunard Line rozhodla pojistit svou dominantní pozici v Atlantiku třetí lodí. Poslední z dvanácti čtyřkomínových lodí, které brázdily Atlantik, byla RMS Aquitania, již postavili v loděnici John Brown and Company v Clydebanku pod dohledem admirality Royal Navy. Ta ji chtěla v případě války použít jako pomocný křižník. Navrhl ji konstruktér Leonard Peskett. Při konstruování se konstruktéři inspirovali u lodí třídy Olympic od konkurenční White Star Line. Šlo hlavně o luxusní vybavení a prostornost lodě, která byla lodím třídy Olympic vlastní.

Stavba byla zahájena v prosinci 1910. Loď byla spuštěna na vodu 21. dubna 1913 a byla pokřtěna paní Alicí Stanley. Na první plavbu vyplula po počátečních zkouškách 30. května 1914. Patřila k nejoblíbenějším lodím své doby a přezdívalo se jí „Ship Beatiful“ (krásná loď).

Typ XXIII byla třída pobřežních diesel-elektrických ponorek německé Kriegsmarine z konce druhé světové války. Společně se známějšími oceánskými ponorkami typu XXI měly pomoci zvrátit druhou bitvu o Atlantik. Podobně jako typ XXI se vyznačovaly zvětšenou kapacitou akumulátorů a zlepšenými výkony při plavbě pod hladinou. Objednána byla velkosériová výroba ponorek typu XXIII. Do konce války se podařilo dokončit šedesát z plánovaných 378 ponorek. Na bojovou patrolu jich do konce války vyplulo pouze šest. Několik ponorek po válce v rámci reparací získaly vítězné státy.

Na přelomu let 1942 a 1943 se Spojencům podařilo získat převahu v druhé bitvě o Atlantik. Stalo se tak mimo jiné díky znalosti německých šifrovacích kódů, sílícímu letectvu a eskortám konvojů i novým zbraním (např. Hedgehog). Naopak německá Kriegsmarine utrpěla vážné ztráty a potápět spojeneckou tonáž pro ni bylo stále náročnější. Proti sílícímu soupeři již byly výkony dosavadních německých ponorek typu VII a typu IX nedostatečné. Německé naděje se upínaly k vývoji nové generace ponorek, které se měly vyznačovat především vyšší rychlostí a dosahem při plavbě pod hladinou. K tomu byly zkoušeny dva základní přístupy. První byl vývoj ponorek poháněných Walterovou turbínou s uzavřeným cyklem (pobřežní typ XVII a oceánský typ XVIII), které přes velmi slibné výkony doplatily na nevyzrálou a extrémně složitou konstrukci pohonu. Námořnictvo se proto zaměřilo na konvenční ponorky („Elektroboot“) s čistším tvarováním trupu a několikanásobnou kapacitou akumulátorů. Prioritu přitom měla technologicky pokročilejší oceánská ponorka Typu XXI, kterou doplňoval menší a konstrukčně jednodušší typ XXIII, určený zejména pro pobřežní obasti a malá moře (Severní moře, Středozemní moře, Černé moře).

Celkem byla objednána stavba 378 ponorek typu XXIII. Jejich návrh byl dokončen v červenci 1943. Pro urychlení stavby byly ponorky sestavovány ze čtyř prefabrikovaných sekcí (záď s elektromotory; hlavní motory; řídící místnost a kajuty; příď s torpédy), které bylo možné přepravovat po železnici. Kvůli rostoucí intenzitě spojeneckého bombardování měla být výroba rozdělena do co nejvíce míst. Konečná montáž byla svěřena loděnici Deutsche Werft v Hamburku-Finkenwanderu. Tam byla hlavní lokalita pro jejich sestavování, neboť umožnovala přístup do jejich hlavního operačního prostoru v Severním moři a u pobřeží Anglie. Další ponorky měly být sestavovány loděnicemi v Toulonu (30 ks), Janově (30 ks), Monfalcone (15 ks) a v Nikolajevu (15 ks). Také tam na vše dohlížela Deutsche Werft.

(c) Mil.ru, CC BY 4.0

Moskva (rusky Москва) byl raketový křižník ruského námořnictva a vedoucí loď třídy projektu 1164 Atlant. Do služby byl přijat roku 1982 jako raketový křižník sovětského námořnictva Slava (rusky Слава). Po rozpadu Sovětského svazu přešel do nástupnického ruského námořnictva a roku 1996 byl přejmenován na Moskva. Byl vlajkovou lodí Černomořského loďstva a patřil k nejsilněji vyzbrojeným lodím ruského námořnictva.

Během ruské invaze na Ukrajinu byl 13. dubna 2022 vážně poškozen a den poté se potopil. Podle ruské verze byl příčinou jeho zkázy požár na palubě, podle ukrajinské verze zásah ukrajinskou protilodní střelou Neptun.

Jde o největší válečnou ztrátu lodi ruského námořnictva od útoku Luftwaffe na bitevní loď Marat během druhé světové války a první ztrátu vlajkové lodi od potopení bitevní lodi Kňaz Suvorov v bitvě u Cušimy během rusko-japonské války. Poslední potopenou válečnou lodí podobné velikosti byl argentinský křižník ARA General Belgrano (ex USS Phoenix (CL-46)) potopený během války o Falklandy v roce 1982.

Ukrajinské námořnictvo (ukrajinsky Військово-Морські Сили України) je jednou ze složek ozbrojených sil Ukrajiny. Hlavní operační oblastí námořnictva je Černé moře. Moderní ukrajinské námořnictvo vzniklo po rozpadu SSSR, ke kterému došlo roku 1991. Velitelství námořnictva je v Kyjevě. Většinu svých válečných lodí země získala na základě rozdělení Černomořské floty sovětského námořnictva, které v první polovině 90. let představovalo silný spor mezi Ukrajinou a Ruskem.

Do března 2014 ukrajinské námořnictvo tvořilo cca 11 100 osob a přes soustavný nedostatek financí disponovalo několika plavidly o velikosti fregat a korvet (další sílu představovalo například Námořní letectvo s bojovými letouny, vrtulníky a letadly pro záchranné mise).

Situaci námořnictva velmi negativně ovlivnila anexe Krymu Ruskou federací. Ukrajinské námořnictvo ztratilo některé důležité základny (Sevastopol a Kerč) a většinu válečných lodí i personálu. Zůstaly mu naopak základny Oděsa a Izmail. Na ukrajinském území se nachází rovněž město Nikolajev s loděnicemi, kde se za sovětské éry stavěly velké hladinové lodě. V roce 2015 oslabené námořnictvo tvořilo 6500 osob, 11 válečných lodí (z toho 1 fregata a 1 korveta), 39 pomocných lodí a 10 letadel. Další závažné ztráty námořnictvu způsobila ruská invaze na Ukrajinu v roce 2022.

Útok na Hadí ostrov se odehrál ve večerních hodinách 24. února 2022 na ukrajinském Hadím ostrově v severozápadních vodách Černého moře jako součást ruské invaze na Ukrajinu. Boj skončil vítězstvím ruských sil, které ostrov po jeho vybombardování obsadily.

Hadí ostrov je malý skalnatý ostrov u jižního pobřeží Ukrajiny, který je pro Ukrajinu strategicky výhodný díky své poloze poblíž Rumunska a je na okraji ukrajinských výsostných vod v Černém moři. V srpnu 2021 uspořádal ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj tiskovou akci na Hadím ostrově, během níž řekl: „Tento ostrov, stejně jako zbytek našeho území, je ukrajinskou zemí a my ho budeme bránit ze všech sil.

Kolem 18. hodiny se zdejší ukrajinská základna ocitla pod palbou ruské flotily a pak byla útočící stranou vyzvána ke kapitulaci. To ukrajinská posádka důrazně odmítla, načež Rusové ostrov kompletně vybombardovali. Všech třináct ukrajinských pohraničníků podle prvních zpráv ukrajinské strany zahynulo; později bylo potvrzeno jejich zajetí. Infrastruktura ostrova byla zničena. Ruská strana neutrpěla žádné ztráty.

Třída Barbel byla třída diesel-elektrických ponorek námořnictva Spojených států amerických z éry studené války. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1959–1990. Vyřazená ponorka USS Blueback byla zachována jako muzeum.

Jsou to poslední konvenční ponorky postavené pro americké námořnictvo. V době své stavby představovaly, kromě svého pohonu, nejpokročilejší ponorky světa. Jako první válečné lodě využily kapkovitého tvaru trupu, výrazně zlepšujícího jejich výkony při plavbě pod hladinou a vyzkoušeného na experimentální ponorce USS Albacore (AGSS-569). Představovaly tak důležitý posun v konstrukci a výkonech ponorek. V americkém námořnictvu však neměly následovníky, neboť námořnictvo upřednostnilo stavbu výkonnějších jaderných ponorek.

Modifikací tohoto amerického projektu vznikly rovněž dvě nizozemské ponorky třídy Zwaardvis a z nich odvozené dvě tchajwanské ponorky třídy Chaj-lung. Na třídu Barbel navazovaly rovněž japonské třída třída Uzušio a třída Júšio.

Surcouf (N N 3) byla diesel-elektrická křižníková ponorka francouzského námořnictva. Jejím hlavním posláním bylo ničení obchodních lodí protivníka. Ve své době to byla největší ponorka na světě. Ve službě byla v letech 1934–1942. Ponorka se zapojila do druhé světové války. Po pádu Francie roku 1940 byla zajata Brity a předána silám Svobodné Francie. Roku 1942 se potopila po kolizi s nákladní lodí. Surcouf byla poslední postavená velká ponorka se silnou dělostřeleckou výzbrojí. Její koncepce se ukázala být slepou uličkou a po většinu služby se pro ni hledalo vhodné využití.

Ponorka Surcouf zapadala do trendu vývoje velkých ponorek s s dlouhým dosahem a silnou dělostřeleckou výzbrojí, která byla ve 20. letech 20. století jedinou alternativou torpéd (např. britské ponorky tříd K, M a X1). Ponorka byla vyvinuta na základě stavebního programu z roku 1926. Postavila ji loděnice Arsenal de Cherbourg v Cherbourgu. Stavba byla zahájena v prosinci 1927, na vodu byla spuštěna 18. října 1929 a uvedena do služby v květnu 1934.

Violet Constance Jessop (2. října 1887, Bahía Blanca, Argentina – 5. května 1971, Great Ashfield, Suffolk, Anglie) byla britská stevardka, pracující pro rejdařskou společnost White Star Line.

Šlo o jednu ze dvou osob, která sloužila na palubě všech tří lodí třídy Olympic (RMS Olympic, RMS Titanic a HMHS Britannic) a přežila jak srážku lodí Olympic a křižníku HMS Hawke v roce 1911, tak potopení Titanicu v roce 1912 a jako zdravotní sestra i ztroskotání Britannicu v roce 1916. Druhým člověkem, který přežil tyto havárie, byl Arthur John Priest.

Narodila se jako první z devíti dětí irských emigrantů Williama a Katherine Kelly Jessopových v Argentině. Z dětí přežilo jen šest sourozenců, Violet sama v dětství onemocněla tuberkulózou. Po smrti otce se rodina vrátila do Spojeného království Velké Británie a Irska. V roce 1908 těžce onemocněla Violetina matka. Violet opustila školu a stala se stevardkou u Royal Mail Line (loďstvo královské pošty). V roce 1910 začala pracovat u White Star Line.

Sturgis (MH-1A) byla první plovoucí jaderná elektrárna na světě. Elektrárna vznikla v 60. letech 20. století přestavbou druhoválečné nákladní lodě typu Liberty SS Charles H. Cugle. Po přestavbě byla loď přejmenována Sturgis, což odkazuje na amerického generála Samuela D. Sturgise. Elektrárna fungovala v letech 1968–1976 v oblasti Panamského průplavu.

Nákladní loď SS Charles H. Cugle postavila americká loděnice J. A. Jones Construction Company v Panama City na Floridě. Patřila k velkosériově stavěných plavidlům typu Liberty. Na vodu byla spuštěna 13. srpna 1943. Dokončena byla až po skončení druhé světové války a v září 1945 byla uložena do rezervy na řece James poblíž Newport News ve Virginii. Roku 1964 byla loď převedena americké armádě, která ji přejmenovala na Sturgis a přestavěla na elektrárnu.

Reaktor MH-1A měl americké armádě sloužit jako vysoce mobilní výkonný zdroj energie v situacích, kdy nebyly k dispozici konvenční zdroje (válka, živelní pohromy apod.). Vývoj plovoucí elektrárny probíhal ve společnosti Martin Marietta od počátku 60. let. Tlakovodní jaderný reaktor MH-1A (Mobile High Power Reactor Number 1A) měl elektrický výkon cca 10 MW. Přestavba byla zahájena roku 1963 v loděnici Alabama Dry Dock and Shipbuilding Company (ADDSCO) v Mobile.

MV Global Explorer (původně USNS Glomar Explorer (T-AG-193)) byla americká loď pro provádění podmořských vrtů. Původně byla postavena pro CIA za účelem nasazení do přísně tajného projektu Azorian, jehož cílem bylo vyzvednutí trosek sovětské raketonosné ponorky K-129 s jadernými hlavicemi. Její vrak se totiž Američanům podařilo najít dříve, než Sovětům. Vyzvednutí části vraku se podařilo uskutečnit navzdory přítomnosti sovětského plavidla. V letech 1980-1996 byla loď v rezervě, poté až do roku 2015 sloužila v civilním sektoru jako těžařská loď. Roku 2015 byla odeslána k sešrotování.

Dne 8. března 1968 se severozápadně od Havajských ostrovů potopila sovětská ponorka projektu 629 K-129. Pět kilometrů pod hladinou se ocitly také tři balistické rakety R-21. Zatímco Sověti po K-129 marně pátrali, Američané za pomoci systému pro sledování ponorek SOSUS (Sound Surveillance System) poměrně přesně lokalizovali polohu vraku, který poté nalezla ponorka USS Halibut.

Zpravodajská agentura CIA zahájila tajnou záchrannou operaci, známou jako projekt Azorian. Cílem bylo sovětskou ponorku vyzvednout (zájem byl zejména o hlavice, šifry, vysílačky atd.). Kvůli vyzvednutí ponorky bylo vyvinuto specializované plavidlo Global Explorer, jehož oficiálním účelem byla podmořská těžba manganu. Kvůli utajení byly náklady ve výši 350 milionů dolarů financovány z fondu na boj proti ponorkám.

USS Nautilus (SSN-571) byla nukleárně poháněná ponorka Námořnictva Spojených států amerických. Postavena byla především jako experimentální ponorka sloužící k ověření schopností a možností plavidel s principiálně novým pohonem. Její jméno bylo převzato od fiktivní ponorky Nautilus ze slavného Verneova románu Dvacet tisíc mil pod mořem.

Nautilus do služby vstoupil roku 1954 jako první jaderná ponorka na světě. V praxi prokázal, že jaderné ponorky díky svému neomezenému dosahu a vysoké rychlosti při plavbě pod hladinou radikálně proměnily námořní boj. Proto je řazen mezi nejvlivnější ponorkové konstrukce. Nautilus je rovněž první ponorka, jež dokončila podmořskou plavbu pod Severním pólem. Tato plavba označená jako operace Sunshine se uskutečnila 3. srpna 1958. Po vyřazení ze služby roku 1980 byla ponorka zachována jako muzejní loď. Vystavena je v Submarine Force Library and Museum v Grotonu ve státě Connecticut.

Výbušný člun je malé válečné plavidlo nesoucí nálož výbušnin, která je k výbuchu přivedena nárazem do nepřátelského plavidla. Mohou být řízeny posádkou, která je opouští těsně před nárazem, nebo jsou ovládány dálkově.

Celou řadu inovací v námořním boji přinesla americká občanská válka. Patřil mezi ně útočný člun CSS David (a jeho sesterské lodě), který byl označen jako torpédový člun, ale představuje také předchůdce výbušných člunů. Člun byl vyzbrojen tyčovým torpédem, tedy náloží umístěnou na dlouhé tyči před trupem. Díky malým rozměrům se měl v noci nepozorovaně přiblížit k nepřátelskému plavidlu, nárazem mu do boku vklínit výbušnou nálož a odplout, než dohoří doutnák a nálož vybuchne. Dne 5. října 1863 David dokázal poškodit obrněnou loď USS New Ironsides.

Za první světové války německé císařské námořnictvo vyvinulo dálkově ovládaný výbušný člun Fernlenkboot, jeho úkolem bylo oslabení britské námořní blokády. Dne 28. října 1917 člun FL-12 úspěšně napadl britský monitor HMS Erebus. Silně opancéřované plavidlo však neutrpělo závažná poškození. Většího rozšíření se výbušné čluny dočkaly za druhé světové války. Italské speciální jednotky nasadily výbušné čluny MT (Motoscafo da Turismo). Dne 25. března 1941 v zátoce Suda na Krétě potopily britský těžký křižník HMS York (90) a tanker Pericles.

SM U 1 byla pobřežní ponorka německé Kaiserliche Marine z období první světové války. Ve službě byla v letech 1906–1919. Byla to první ponorka provozovaná německým císařským námořnictvem. Sloužila především pro vyzkoušení nového typu válečného plavidla a výcvik posádek. Po vyřazení ze služby byla odkoupena výrobcem a věnována Německému muzeu v Mnichově.

Předchůdcem moderních německých ponorek byl roku 1850 vynálezcem Wilhelmem Bauerem postavený Brandtaucher. S odstupem několika dekád začaly vlastní ponorky vyvíjet některé německé loděnice, ať už s vidinou jejich prodeji císařskému námořnictvu či pro export. Další dva ponorné čluny postavila v letech 1891 a 1897 loděnice Howaldtswerke. Roku 1902 začal pro loděnici Germaniawerft v Kielu pracovat španělský inženýr Raimondo Lorenzo D’Equevilley-Montjustin. Nejprve roku 1904 dokončil miniponorku Forel, která byla kvůli nezájmu císařského námořnictva prodána Rusku. Součástí kontraktu pro ruské carské námořnictvo byla i trojice pokročilejších ponorek třídy Karp (dokončeny 1907). Velkoadmirála Tirpitze přesto Forel zaujal natolik, že úřadu Torpedoinspektion zadal vývoj nové ponorky, pozdější U 2. Zároveň byla u loděnice Germaniawerft pro získání zkušeností a srovnání objednána ponorka U 1, představující zdokonalenou verzi třídy Karp.

Kýl byl založen v roce 1904, na vodu byla spuštěna 4. srpna 1906 a do služby byla přijata 14. prosince 1906. Následovalo osmnáct měsíců intenzivního testování, které mimo jiné ukázalo, že ponorka není vhodná pro oceánskou službu.

USS Johnston (DD-557) byl americký torpédoborec třídy Fletcher. Byl první americkou válečnou lodí pojmenovanou na počest Johna V. Johnstona. Do služby byl přijat v říjnu 1943 a do bojů druhé světové války se zapojil na tichomořském válčišti. Johnston se proslavil svou účastí na obraně eskadry amerických eskortních letadlových lodí před mnohem silnějším japonským Středním svazem v bitvě u ostrova Samar. Samotný torpédoborec byl v tomto střetu potopen se ztrátou 186 životů. Za svou krátkou službu torpédoborec získal šest ocenění Battle Star, byla mu udělena Presidential Unit Citation a jeho kapitánu Ernestu E. Evansovi bylo posmrtně uděleno nejvyšší americké vojenské vyznamenání Medaile cti. Roku 2019 byl Johnston lokalizován ve Filipínském příkopu v hloubce 6456 metrů. Je tak nejhlouběji položeným známým lodním vrakem.

Torpédoborec postavila loděnice Seattle-Tacoma Shipbuilding Corporation v Seattlu. Jeho kýl byl založen 6. května 1942 a na vodu byl spuštěn 25. března 1943. Pokřtila jej Johnstonova praneteř Marie S. Klinger. Do služby byl přijat 27. října 1943 pod velením kapitána Ernesta E. Evanse.

Álvaro Alberto (SN-10) je perspektivní útočná jaderná ponorka brazilského námořnictva vyvíjená ve spolupráci s Francií. Brazilské námořnictvo ji považuje za důležitý prostředek pro ochranu mořských přírodních zdrojů (tzv. modrá Amazonie) a odstrašení nepřátel. Vstup ponorky do služby je plánován na rok 2029.

Tajný vývojový program první brazilské ponorky s jaderným pohonem byl zahájen roku 1979, tedy v době pravicové diktatury vojenské junty. Na významu získal po nasazení britských jaderných ponorek třídy Valiant roku 1982 ve válce proti sousední Argentině. Program byl rozdělen do tří hlavních oblastí: zajištění jaderného palivového cyklu (viz Angerská jaderná elektrárna), vývoje kompaktního jaderného reaktoru a konečně vývoje ponorkových platforem. Po pádu diktatury roku 1985 byl vývoj jaderné ponorky pozastaven a zůstal tak do konce 90. let. Prioritu mu vrátil až brazilský prezident z let 2003–2011 Luiz Inácio Lula da Silva.

Sir Thomas Troubridge (Sir Thomas Troubridge, 1st Baronet Troubridge of Longstock) (1758, Londýn – 1. února 1807, Madagaskar) byl britský admirál. V královském námořnictvu sloužil od roku 1773 a většinu své kariéry na moři strávil po boku admirála Nelsona. Vyznamenal se za napoleonských válek, v roce 1799 byl povýšen do šlechtického stavu a v roce 1805 dosáhl hodnosti kontradmirála. Zahynul při ztroskotání své vlajkové lodi u břehů Madagaskaru.

Pocházel z londýnské obchodnické rodiny, byl synem Richarda Troubridge. Vzdělání získal v Londýně a od roku 1773 vstoupil do královského námořnictva, spolu s Horatiem Nelsonem původně sloužil v Indii a v roce 1781 byl již poručíkem. Zúčastnil se závěru války proti USA, poté bojoval proti Francii. V roce 1783 dosáhl hodnosti kapitána, po roce 1785 sloužil u břehů Anglie. Za válek s revoluční Francií padl v roce 1794 do francouzského zajetí, po propuštění neúspěšně pronásledoval francouzskou flotilu v Egejském moři. Vynikl v bitvě u Sv. Vincenta (1797), poté spolu s Nelsonem operoval u Tenerife. V roce 1798 se zúčastnil tažení proti Francii v Egyptě, ale protože se se svou lodí dostal na mělčinu, nemohl se zúčastnit bitvy u Abúkíru. Poté sloužil ve Středomoří a v roce 1799 za Velkou Británii podepsal kapitulaci Říma.

HSV-2 Swift je rychlé transportní plavidlo v letech 2003–2013 zkušebně provozované americkou Military Sealift Command, pomocnou složkou námořnictva Spojených států amerických. Koncepcí se jedná o tzv. wave piercing katamaran. Swift mimo jiné sloužil jako prototyp pro program Joint High Speed Vessel (JHSV), ze kterého vzešla plavidla třídy Spearhead. Později si jej pronajala společnost ze Spojených arabských emirátů. V říjnu 2016 byl během nasazení do vojenské intervence v Jemenu těžce poškozen protilodní střelou.

Plavidlo navrhla a postavila australská loděnice Incat (Bollinger) ve městě Hobart. Swift je čtvrtým plavidlem této koncepce, dodaným tímto výrobcem ozbrojeným složkám a druhým katamaranem amerického námořnictva (předcházel mu australský katamaran HMAS Jervis Bay (AKR 45), Joint Venture amerického námořnictva a USAV Spearhead (TSV-X1) americké armády). Po dokončení plavidla se jeho vlastníkem stala newyorská společnost Sealift Inc., která jej pronajímala americké MSC. Námořnictvu byla loď předána 15. srpna 2003. Od května 2004 probíhaly její námořní zkoušky.

Brandtaucher (z něm. Brand = požár/žár/topivo a Taucher = potápěč), v literatuře také někdy označován jako "Železný tuleň" nebo Plongeur Marin je ponorka, kterou navrhl a zkonstruoval německý vynálezce Wilhelm Bauer v roce 1850. On sám však ve svých plánech ponorku nijak zvlášť nenazýval, označovaná byla jen jako "ponorný člun" nebo "podmořská loď". Název tedy není možné považovat za oficiální. Je nejstarší zachovanou ponorkou na světě.

Bauer byl jako člen bavorské armády zapojen do války mezi Šlesvicko-Holštýnskem a Dánsko m (tzv. První válka o Šlesvicko-Holštýnsko), které mělo vůči němu územní nároky. Dánské námořnictvo zablokovalo přístav Kiel a právě Bauer navrhl svým nadřízeným možnost, jak tuto blokádu překonat - ponorku, která by dokázala nepřátelské lodě potopit. Zpočátku byl jeho návrh odmítán, ale protože blokáda dopadala na zemi stále více, dostal nakonec možnost své plány realizovat. Dostal od bohatých měšťanů 130 stříbrných tolarů na konstrukci funkčního, 75 cm modelu svého podmořského člunu. Model očekávání splnil a Bauer tak dostal možnost ponorku postavit.

Beskydy je zadokolesový vlečný motorový remorkér vyrobený roku 1956 společností České loděnice, n. p., Praha, závod Mělník, určený původně pro vlečení nákladních lodí bez vlastního pohonu. Díky svému malému ponoru, kolesovému pohonu a vysokému výkonu se může plavit i za nízkého stavu vody. Roku 2016 byl prohlášen kulturní památkou a odkoupen státem. Prostřednictvím Ředitelství vodních cest je v provozu na Labi, kde za nízkého stavu hladiny poskytuje přípřež nákladním plavidlům. Slouží rovněž k vyprošťovacím účelům.

Konstrukce lodi pochází již z 20. let 20. století. Trup lodi byl ocelový, nýtovaný, s obšívkou o síle 4–6 mm a rozdělený sedmi vodotěsnými přepážkami. Na palubě se nacházejí tři nástavby. Na přídi je nástavba strojovny, hlavní nástavba s kormidelnou, kuchyní a sociálním zařízením se nachází zhruba uprostřed délky trupu a za ní je nástavba vchodu do podpalubí, kde jsou umístěny kajuty. Jako hlavní pohonná jednotka slouží reverzní vznětový motor Škoda 6 L 350 o výkonu 404 kW při 320 ot/min, vyrobený roku 1955. Loď není vybavena převodovkou, změna směru otáčení koles tak probíhá přímo reverzací otáček motoru. Lamelová spojka i startování je pneumatické. Motor je chlazen vodou.

HMAS Australia byl bitevní křižník britského královského námořnictva. Byl třetí a poslední postavenou jednotkou třída Indefatigable. Ve službě byl v letech 1913–1921. Stal se první vlajkovou lodí Australského královského námořnictva. Po washingtonské konferenci byl odstrojen a roku 1924 potopen.

Křižník postavila britská loděnice John Brown & Co. v Clydebanku. Kýl byl založen 23. června 1910, trup byl na vodu spuštěn 25. října 1911 a hotové plavidlo bylo do služby přijato 25. června 1913.

Bitevní křižník Australia po svém dokončení odplul, v doprovodu lehkého křižníku HMAS Sydney, přes Jižní Afriku do Austrálie. Do Sydney křižníky připluly v doprovodu dalších australských válečných plavidel 4. října 1913. Bitevní křižník si získal velkou popularitu u australské veřejnosti a představoval symbol námořní moci zemí Commonwealthu. Během následujícího roku podnikl turné po australských přístavech (např. Port Lincoln, Hobart, Townsville a Melbourne).

Halifaxský výbuch je označení pro největší explozi zapřičiněnou člověkem před odpálením atomové bomby a jednu z největších explozí způsobených nejadernými výbušninami v historii lidstva. Došlo k ní 6. prosince 1917 v 9:04:35 v kanadském přístavu Halifax poté, co se zde srazila norská loď Imo s francouzskou nákladní lodí Mont Blanc, mající na palubě přes 2400 tun výbušnin (TNT, kyseliny pikrové a střelné bavlny) a přes 200 tun hořlavin (benzenu). Mont Blanc začal hořet a po nějaké době vybuchl. Exploze zničila přístav a přilehlou část Halifaxu (hlavní ničivou roli hrály tsunami, tlaková vlna a požáry ze žhavých trosek, které exploze vymrštila do vzdálenosti několika kilometrů). Bezprostředně zahynulo 2000 lidí, tisíce dalších byly zraněny (asi 1000 z nich na následky zranění později zemřelo).

Mont Blanc, francouzská nákladní loď, která byla najata francouzskou vládou na převoz munice, se v 8:40 srazila s nenaloženou norskou lodí Imo, kterou si najala Komise pro podporu v Belgii. Mont Blanc začal deset minut po srážce hořet a o dalších 15 minut později vybuchl. Všechny budovy a stavby v oblasti dvou kilometrů čtverečních kolem výbuchu byly zničeny, včetně budov v sousedních obcích Richmond a Dartmouth. Výbuch vyvolal vlnu tsunami v přístavu a vzdušnou tlakovou vlnu, která do vzdálenosti několika kilometrů převracela stromy, ohýbala kolejnice, ničila budovy, potápěla lodě a rozmetávala části Mont Blancu.

Japonská pobřežní stráž (海上保安庁, Kaijó hoančó) je pobřežní stráží Japonska. Založena byla roku 1948 jako námořní bezpečnostní agentura a roku 2001 byla přejmenována. Patří mezi největší a nejlépe vybavené pobřežní stráže světa. Je podřízena ministerstvu dopravy. Mezi její úkoly patří ochrana výsostných vod země a námořních obchodních komunikací nebo mise SAR. Pobřežní stráž je pro Japonsko i důležitým nástrojem zahraniční politiky. Jedná se o nejstarší pobřežní stráž v Asii.

Už v průběhu 19. století Japonsko budovalo silné námořnictvo, které zajišťovalo jeho námořní obchodní trasy a prosazovalo jeho imperiální ambice. Po prohrané druhé světové válce bylo Japonské císařské námořnictvo roku 1945 rozpuštěno a až roku 1954 obnoveno jako Japonské námořní síly sebeobrany. Mezitím část jeho úkolů převzala Japonská námořní bezpečnostní agentura, vytvořená 1. května 1948 jako součást ministerstva dopravy. Agentura při svém vzniku převzala některá plavidla zaniklého válečného námořnictva. Na počátku disponovala 155 hlídkovými, 52 zásobovacími, 20 výzkumnými plavidly a 53 minolovkami. Po prohrané válce se totiž podílela i na odminování japonských vod.

HMAS Sydney byl lehký křižník britského královského námořnictva. Byl čtvrtou postavenou jednotkou třídy Chatham a první válečnou lodí svého jména. Ve službě byl v letech 1913–1928. Křižník se účastnil první světové války. Za války se mu podařilo potopit německý lehký křižník SMS Emden. Po vyřazení byl sešrotován.

V roce 1910 Austrálie objednala stavbu tří lehkých křižníků třídy Chatham. Křižník Sydney postavila britská loděnice London and Glasgow Shipbuilding Co. v Govanu v Glasgow. Kýl byl založen 11. února 1911, trup byl na vodu spuštěn 29. srpna 1912 a hotové plavidlo bylo do služby přijato 26. června 1913 na základně v Portsmouthu.

James Harold Doolittle (14. prosinec 1896 Alameda, Kalifornie – 27. září 1993 Pebble Beach, Kalifornie) byl americký průkopník letectví, který se během druhé světové války vyznamenal svým odvážným náletem na Tokio.

"Jimmy", jak ho přezdívali, se narodil v Alamedě (Kalifornie) 14. prosince 1896. Už během jeho studia na Kalifornské univerzitě v Berkeley, když Spojené státy vstoupily do první světové války, se přihlásil jako kadet letectva v armádním signálním sboru, kam nastoupil v říjnu 1917 a prošel výcvikem na škole vojenského letectva. Později sloužil jako instruktor střelby a vedoucí letů. Jeho první povinností byla služba ve 104. letce na letišti Kelly Field v Texasu a později v 90. letce u pohraniční strážní služby v Eagle Pass. 24. prosince 1917 se Doolittle oženil s Josephine E. Danielsovou.

1. července 1920 dostal řádné pověření a byl povýšen do hodnosti nadporučíka. Pak začal studovat na škole letecké mechaniky a také absolvoval několik kurzů leteckého inženýrství. V září 1922 uskutečnil první z mnoha průkopnických letů, které mu získaly mnoho významných leteckých ocenění i mezinárodní pověst.

Doris „Dorie“ Miller (12. října 1919, Waco, Texas, USA – 24. listopadu 1943 Butaritari, Gilbertovy ostrovy) byl kuchař námořnictva Spojených států amerických. Patřil mezi první druhoválečné hrdiny z řad Afroameričanů. Dne 7. prosince 1941 se během japonského útoku na Pearl Harbor, navzdory svému chybějícímu výcviku, zapojil do protiletadlové obrany přístavu. Za projevené hrdinství obdržel vysoké vyznamenání Námořní křiž (Navy Cross). Jako první Afroameričan získal tehdejší třetí nejvyšší vyznamenání udělované americkým námořnictvem. Dorie Miller se stal celebritou obdivovanou především černošskými vojáky sloužícími v rasově segregovaných amerických ozbrojených silách. Necelé dva roky po svém vyznamenání Miller zahynul během bitvy o Makin.

Doris Miller se narodil roku 1919 v texaském městě Waco. Jeho rodiči byli Henrietta a Conery Miller. Byl třetím ze čtyř synů a ženské jméno Doris dostal, protože ho po porodu matka omylem považovala za holčičku. Později byl přezdíván Dorie. Vystudoval střední školu Ä. J. Moore High School ve Waco. Ve školním fotbalovém týmu hrál na pozici fullbacka.

Třída FREMM je třída víceúčelových fregat vyvinutých ve francouzsko-italské spolupráci. FREMM znamená francouzsky Frégate multi-mission a italsky Fregata multi-missione. Jejich hlavními uživateli budou francouzské námořnictvo a italské námořnictvo. Prvním zahraničním uživatelem třídy je Maroko, druhým Egypt. Doposud bylo objednáno 20 fregat této třídy. Hlavními kontraktory projektu jsou francouzská Armaris (součást koncernu DCNS) a italská Orizzonte Sistemi Navali (joint venture společností Fincantieri a Finmeccanica).

Vývoj třídy byl zadán roku 2005. Francie u loděnice DCNS objednala celkem 11 fregat ve dvou verzích - protiponorkové a protizemní. První francouzská fregata Aquitaine zahájila zkoušky v dubnu 2011. V listopadu 2012 byla v Lorientu předána francouzskému námořnictvu. V roce 2015 bylo oznámeno, že počet francouzských fregat třídy FREMM se omezí na šest kusů víceúčelové verze a dva kusy protiletadlové verze FREDA, přičemž ušetřené prostředky budou investovány do stavby pěti menších fregat střední velikosti třídy FTI (Frégate de Taille Intermédiaire).

HMAS Albatross byl nosič hydroplánů postavený ve 20. letech 20. století pro australské královské námořnictvo. Australské námořnictvo jej provozovalo v letech 1929–1933 a následně jej mělo v rezervě. Roku 1938 byl prodán Velké Británii. Britské královské námořnictvo jej provozovalo v letech 1939–1944 jako HMS Albatross. Nejprve jako nosič hydroplánů a později jako opravárenskou loď. Účastnil se invaze do Normandie. V srpnu 1944 byl vyřazen zásahem torpéda. Roku 1946 byl prodán do civilních rukou a přestavěn na pasažérskou loď Hellenic Prince. Roku 1954 byl sešrotován. Ve své době byl Albatross největší, domácími loděnicemi postavenou, australskou válečnou lodí. Byl také prvním australským nosičem letadel.

Třída Royal Sovereign byla třída barbetových bitevních lodí (predreadnoughtů) provozovaných britským královským námořnictvem. Postaveno bylo osm jednotek, které byly ve službě v letech 1892–1915. Poslední jednotka HMS Hood byla postavena podle upraveného projektu. Za první světové války byla bojově nasazena pouze HMS Revenge. Ostatní byly již dříve vyřazeny. Třída Royal Sovereign se stala prototypem typu bitevních lodí označovaných jako predreadnoughty. Britské námořnictvo takto koncipovaná plavidla stavělo dalších 15 let.

Při projektování nových bitevních lodí byly využity zkušenosti z provozu dosavadních britských barbetových a věžových obrněných lodí. Základní uspořádání připravované třídy vycházelo z barbetových obrněných lodí třídy Admiral. Za účelem zlepšení nautických vlastností plavidel byly přidáním jedné horní paluby dosaženo výššího volného boku. Kvůli zachování stability bylo upuštěno od dělových věží a hlavní výzbroj byla umístěna na barbetách. Výsledné plavidlo bylo rychlejší, lépe vyzbrojené, avšak za cenu velkého nárůstu výtlaku. V letech 1889–1894 bylo postaveno celkem sedm jednotek základní verze této třídy.

K-329 Belgorod je jaderná ponorka speciálního určení ruského námořnictva projektu 09852. Rozestavěna byla na počátku 90. let jako ponorka projektu 949A, což jsou specializované nosiče protilodní střel. Od roku 2012 je dokončována ve zcela přepracované podobě ponorky pro speciální operace, mimo jiné vybavené pro nesení miniponorky a podmořských dronů. Belgorod drží primát nejdelší ponorky světa, přičemž svým výtlakem ji překonávají pouze sovětské raketonosné ponorky projektu 941 Akula (v kódu NATO Typhoon).

Dle analytika H. I. Suttona bude tato ponorka hrát zásadní roli při budování ruské vojenské infrastruktury v Arktidě. Mimo jiné půjde o stavbu podmořského systému pro detekci ponorek (obdoba amerického systému SOSUS). Provozovatelem ponorky bude zpravodajskou službou GRU řízená Hlavní správa hlubokomořského výzkumu (GUGI).

Huáscar byla obrněná věžová loď peruánského námořnictva, která byla zároveň jeho vlajkovou lodí. Účastnila se druhé tichomořské války, přičemž byla roku 1879 ukořistěna chilským námořnictvem, které si ji ponechalo. Po svém vyřazení byl Huáscar přeměněn na muzejní loď.

Stavba věžové lodě Huáscar byla objednána roku 1864 u britské loděnice John Laird, Sons & Co. v Birkenheadu. Peruánská vlády jej zamýšlela nasadit proti Španělsku v první tichomořské válce. Stavba byla zahájena roku 1864. Plavidlo bylo na vodu spuštěno 7. října 1865 a do služby bylo přijato 8. listopadu 1866.

Vasilij Alexandrovič Archipov (rusky Василий Александрович Архипов; 30. ledna 1926 – 19. srpna 1998) byl sovětský námořní důstojník. Během tzv. Karibské krize neschválil odpal jaderného torpéda ze sovětské ponorky B-59 projektu 641 (kódové označení NATO třída Foxtrot) proti americkému námořnímu svazu a tím s velkou pravděpodobností předešel jaderné válce.

Sovětský námořní důstojník Vasilij Alexandrovič Archipov se narodil 30. ledna 1926 v rolnické rodině v městečku poblíž Moskvy. Otcem byl Alexandr Nikolajevič Archipov (1889–1960), matkou Maria Nikolajevna rozená Kozyrevová (1901–1970). Za manželku si vzal učitelku Olgu Grigorevnu, se kterou byl ženatý od roku 1952, kdy se jim narodila dcera Jelena. Učil se v Tichomořské vysoké námořní škole. V roce 1945 zasáhl na palubě minolovky sovětského Tichooceánského loďstva do bojů 2. světové války proti Japonskému císařství.

Třída Gawron (jinak též: Projekt 621) byla plánovaná třída víceúčelových korvet polského námořnictva. Jednalo se o verzi A-100 modulárního systému MEKO, produkovaného loděnicí Blohm + Voss. Původně byla plánována stavba až šesti korvet této třídy (některé zdroje hovoří o sedmi). Stavba prototypové jednotky Ślązak byla zahájena roku 2001, potýkala se však s nedostatkem financí. V roce 2012 byl proto celý program, jakožto zbytečně nákladný, zrušen. Jediná rozestavěná jednotka Ślązak byla dokončena jako oceánská hlídková loď. Je to první moderní hlídková loď postavená v Polsku po 21 letech. Stavba samotného plavidla přitom trvala plných 18 let.

Ambiciózní program stavby této třídy zahájil roku 2001 polský premiér Leszek Miller. Původně byla plánována stavba šesti korvet. Kýl prototypové jednotky Ślązak byl založen v roce 2001, přičemž žádná další už rozestavěna nebyla. Práce na korvetě Ślązak se dlouhodobě vlekly pro nedostatek financí a teprve v roce 2009 byl její trup neoficiálně spuštěn na vodu. Celý stavební program byl seškrtán na dvě korvety a nakonec na pouhou jednu. Nakonec byl v roce 2012 jako příliš nákladný zcela zrušen. V době ukončení programu bylo prostavěno 402 milionů zlotých.

Chariot byl řiditelné torpédo britského královského námořnictva využívané při diverzních operacích speciálních sil za druhé světové války. Jeho vývoj byl odpovědí na nasazení italských řiditelných torpéd Maiale a první verze Chariotu Mk.1 ze svého italského vzoru konstrukčně vycházela, měla však lepší výkony. Následně byla nasazena rovněž přepracovaná výkonnější verze Chariot Mk.2. Celkem bylo vyrobeno 64 řiditelných torpéd obou verzí.

Za druhé světové války byly tyto prostředky nasazeny do celé řady misí, zejména do operací proti nepřátelským plavidlům, dále do průzkumu invazních pláží a do zpravodajských operací. Jejich posádkám se mimo jiné podařilo potopit těžký křižník Bolzano a téměř dokončený lehký křižník Ulpio Traiano. Několik zbývajících Chariotů Mk.2 bylo ještě dlouho po válce využíváno potápěči specializujícími se na likvidaci min.

Siluro a Lenta Corsa (SLC) bylo označení řiditelných torpéd italského královského námořnictva využívaných při diverzních operacích speciálních sil za druhé světové války. Při plavbě na SLC jejich posádka seděla na torpédu obkročmo, jako na koni. Jejich přezdívka Maiale (prase) vznikla tak, že poručík Luigi Durand de la Penne přirovnal plavbu na nich k „rodeu na praseti“. Během svého úspěšného nasazení za druhé světové války Maiale mimo jiné vážně poškodily dvě britské bitevní lodě třídy Queen Elizabeth.

V průběhu války vznikla ještě jejich zdokonalená verze Siluro San Bartolomeo (SSB). Řiditelná torpéda SLC také inspirovala britské královské námořnictvo k nasazení stejně koncipovaných prostředků Chariot.

Gerda III je člun používaný za druhé světové války pro záchranu dánských Židů. Dánská dívka Henny Sindingová, dcera majitele lodi, spolu s dalšími členy posádky pašovala pronásledované Židy z nacisty okupovaného Dánska přes úžinu Öresund do neutrálního Švédska. Podařilo se jim zachránit přibližně 300 osob. Člun byl ze služby vyřazen roku 1989. Byl darován do USA a zachován jako muzejní loď.

Člun byl postaven roku 1928 pro organizaci zajišťující provoz majáků. Jeho úkolem bylo zásobování majáku Drogden v úžině Öresund. Vyroben byl z dubového a borového dřeva. Posádka byla čtyřčlenná.

V roce 1943 se prudce zhoršila situace dánských Židů. Dánští občané nesouhlasili s pronásledováním Židů. Dánští politici, hnutí odporu a představitelé židovské komunity získali informaci o chystaných transportech do koncentračních táborů. Následně se asi sedmi tisícům osob podařilo uprchnout na malých člunech před úžinu Öresund do neutrálního Švédska. Do evakuace se zapojilo cca 300 malých plavidel.

Námořní milice ozbrojených sil lidu je ozbrojeným sborem Čínské lidové republiky, který je součástí tamní Lidové milice. Milice vznikla roku 1949. Je to největší ozbrojená složka svého druhu na světě (podobnou funkci a velikost má pouze vietnamská námořní milice). Dle Číny milici tvoří prostí rybáři, ve skutečnosti jde o uniformovanou ozbrojenou složku podléhající armádnímu velení. Milice je využívána jako politický nástroj v oblastech, jako jsou Jihočínské a Východočínské moře, o které ČLR vede územní spory. V těchto oblastech zajišťuje čínskou přítomnost, aniž by došlo k nasazení válečných lodí, nebo provádí rybolov ve sporných vodách. Poněkud nejasný statut milicionářů (jejich plavidla vystupují jako civilní rybářské lodě) druhé straně znesnadňuje reakci při jejich zapojení do námořních incidentů.

Dupuy de Lôme byl pancéřový křižník francouzského námořnictva. Jméno dostal na počest francouzského lodního stavitele Henri Dupuy de Lôme. Ve službě byl v letech 1895–1918. Byl to první postavený pancéřový křižník.

Koncepce křižníku vycházela z francouzského konceptu Jeune École, dle kterého mohly být bitevní lodě nahrazeny pancéřovými křižníky a nosiči torpéd. Dupuy de Lôme byl zamýšlen jako rychlý a silně vyzbrojený křižník, schopný účinně narušovat nepřátelské obchodní trasy. Sám se měl dokázat vypořádat s doprovodnými chráněnými křižníky a před silnějšími plavidly naopak uniknout díky vyšší rychlosti.

Taj-šan Tao (866) (jinak též Peace Ark) je nemocniční loď Námořnictva Čínské lidové osvobozenecké armády typu 920. Je to první postavená čínská nemocniční loď (dříve pro tento účel používala pouze upravené transportní lodě).

Mnohé technické údaje plavidla jsou pouze odhadem. Velikost posádky je při nasazení 328 námořníků a 100 členů zdravotnického personálu. Palubní nemocnice má 300 lůžek, 40 lůžek JIP a osm operačních sálů, ve kterých lze provést až 40 operací denně. Specializované vybavení zahrnuje rentgen, ultrazvuk, dialýzu, nebo tomograf. Jedna místnost je vyhrazena také pro tradiční čínskou medicínu.

RGM-15A Regulus II (SSM-N-9) byla americká nadzvuková střela s plochou dráhou letu s jadernou hlavicí, kterou v letech 1953–1958 vyvíjela společnost Vought. Měla se stát náhradou podzvukových letounových střel amerického námořnictva RGM-6 Regulus. Její vývoj však nebyl dokončen, neboť kvůli nástupu balistických raket UGM-27 Polaris zcela zastarala. Celkem bylo vyrobeno 54 střel Regulus II.

Alene Bertha Duerk (29. března 1920, Defiance, Ohio, USA – 21. července 2018 Lake Mary, Florida, USA) byla první admirálka námořnictva Spojených států amerických.

V roce 1940 dokončila studia zdravotnické školy v Toledu v Ohiu. Později vstoupila vojenské zdravotnické služby. Nejprve pracovala ve vojenských nemocnicích v Portsmouthu ve Virginii a v Bethesda ve státě Maryland. V závěru druhé světové války sloužila v Pacifiku na nemocniční lodi USS Benevolence (AH-13). Ze služby odešla v roce 1946.

Třída Wickes byla třída torpédoborců námořnictva Spojených států amerických. Celkem bylo postaveno 111 jednotek této třídy. Společně s předchozí třídou Caldwell a následující třídou Clemson tvořily rozsáhlou skupinu amerických torpédoborců s průběžnou palubou (flush deck). Jen malou část plavidel třídy Wickes se podařilo dostavět před skončením první světové války. Část jich byla ve 30. letech sešrotována. Přes svou zastaralost pak byly nasazeny ve druhé světové válce, zčásti však v jiných rolích (např. jako rychlé transportní lodě APD). Zároveň jich byla část zapůjčena Velké Británii, přičemž jejich dalšími uživateli byli Kanada, Nizozemsko, Norsko a SSSR. Po druhé světové válce byly vyřazeny.

Objednávka prvních 50 torpédoborců třídy Wickes byla součástí rozsáhlého stavebního programu (Naval Appropriation Act) z roku 1916. Po vstupu USA do války byl jejich počet navýšen o dalších 61 kusů. Oproti přecházející třídě Caldwell měly být torpédoborce třídy Wickes výrazně rychlejší, aby dokázaly držet krok s lehkými křižníky třídy Omaha, což si vyžádalo výrazně silnější pohon.

Třída Illustrious byla třída letadlových lodí britského královského námořnictva z éry druhé světové války. Celkem byly postaveny tři jednotky této třídy, které byly ve službě v letech 1940–1968. Intenzivně byly nasazeny ve druhé světové válce, přičemž přečkaly vážná poškození. Nejdelší službu měla letadlová loď Victorious, která byla několikrát nákladně modernizována. Podle modifikovaného projektu třídy Illustrious byly postaveny ještě tří další letadlové lodě – HMS Indomitable a dvě jednotky třídy Implacable. Skupiny Indomitable a Implacable jsou považovány za podtřídy třídy Illustrious.

Ve 30. letech se britské námořnictvo rozhodlo postavit letadlové lodě, které by měly oproti svým předchůdcům výrazně větší odolnost (měly nejen přežít nepřátelský útok, ale i dokázat pokračovat v boji), přičemž zároveň měly být dodrženy limity dané Washingtonskou konferencí. Vzniklá plavidla třídy Illustrious měla pancéřování letové paluby a hangáru, vytvářející pancéřovanou schránku tvořící integrální součást konstrukce plavidla. Zachování dostatečné stability si však vynutilo použití pouze jednopatrového hangáru a omezení počtu nesených letounů na 33 kusů.

Třída Pennsylvania byla třída pancéřových křižníků námořnictva Spojených států amerických. Tvořilo ji celkem pět křižníků, provozovaných v letech 1905–1931. Všechny byly během služby přejmenovány.

Celkem bylo v letech 1901–1908 postaveno šest křižníků této třídy. Stavba první trojice byla objednána roku 1899 a druhé trojice roku 1900. Třída svými rozměry a výtlakem výrazně převyšovala předcházející křižník USS Brooklyn. Po dvou křižnících této třídy postavily americké loděnice William Cramp & Sons ve Filadelfii, Newport News Shipbuilding v Newport News a Union Iron Works v San Franciscu.

Třída Admiralen (Admiralenklasse) byla třída torpédoborců nizozemského královského námořnictva. Celkem bylo postaveno osm jednotek této třídy. Ve službě byly v letech 1928–1942. Všechny lodě bojovaly ve druhé světové válce a byly v ní potopeny.

Třída byla vyvinuta jako náhrada zastaralých prvoválečných torpédoborců třídy Wolf. Postavena byla nizozemskými loděnicemi s pomocí anglické loděnice Yarrow (ta byla v té době největším stavitelem torpédoborců na světě). Vyvinuty byly na základě britského prototypu HMS Ambuscade. Kanóny dodala švédská firma Bofors. Vylepšením bylo přidání průzkumného plovákového letadla. Na palubě nebyl katapult, takže letoun byl na hladinu spuštěn jeřábem.

Třída Näcken byla třída dieselelektrických ponorek švédského námořnictva. Nesly též označení typ A14. Vyvinuty byly pro operace v mělkém Baltském moři, zejména k průzkumu a obraně švédského pobřeží. Celkem byly postaveny tři ponorky této třídy. Ve službě byly od roku 1980. Roku 1989 se Näcken stala prvními švédskou ponorkou vybavenou pohonem nezávislým na přístupu vzduchu (Stirlingovy motory), což z nich učinilo plnohodnotné ponorky a nikoliv pouhé ponorné čluny. Jediným zahraničním uživatelem třídy bylo Dánsko, které mělo na několik let zapůjčenu ponorku Näcken. Celá třída již byla vyřazena ze služby. Ponorka Neptun byla zachována jako muzejní loď. Je vystavena v námořním vojenském muzeu Marinmuseum v Karlskroně.

Třída Maja ((jinak též 27DDG) je vyvíjená třída torpédoborců Japonských námořních sil sebeobrany vybavených americkým zbraňovým systémem Aegis. Jde o vylepšenou verzi torpédoborců třídy Atago, které jsou sami derivátem americké třídy Arleigh Burke. Mezi jejich hlavním úkoly patří zajištění protivzdušné obrany floty a protiraketové obrany Japonska. Celkem byly objednány dva torpédoborce této třídy.

Japonsko tak bude provozovat celkem osm torpédoborců se systémem Aegis, přičemž čtyři budou vyzbrojené výkonnými protiraketovými střelami SM-3 Block IIA. Ty ještě doplní dva pozemní systémy Aegis Ashore.

Třída Baltimore byla třída těžkých křižníků amerického námořnictva z období druhé světové války. Celkem bylo postaveno 14 jednotek této třídy. Další byly dokončovány podle upraveného projektu jako třída Oregon City (některé prameny ji označují za podtřídu křižníků Baltimore a jiné jako samostatnou třídu). Tato ve své kategorii početná třída byla svou koncepcí blízká ve stejně velkém měřítku produkovaným lehkým křižníkům třídy Cleveland. Hlavním úkolem těchto křižníků byl doprovod úderných svazů letadlových lodí. Křižníky třídy Baltimore byly ve službě v letech 1943–1975. Byly nasazeny ve druhé světové, korejské i vietnamské válce. Čtyři kusy byly v 50.–60. letech přestavěny na raketové křižníky tříd Boston a Albany.

Mírně rozšířený trup stejné konstrukce, jako u křižníků třídy Baltimore, byl použit i pro dvě lehké letadlové lodě třídy Saipan. Zvětšením konstrukce třídy Baltimore vznikly poslední americké těžké křižníky třídy Des Moines.

Třída Ning-chaj byla třída lehkých křižníků námořnictva Čínské republiky. Byly to nejmenší křižníky postavené v období mezi světovými válkami. Splňovaly kritéria kladená mezinárodními dohodami na křižníky (výtlak nad 2000 t, rychlost nad 20 uzlů, ráže děl na 130 mm), fakticky to ale byly spíše velké dělové čluny. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Ve službě byly v letech 1932–1937. Po vypuknutí čínsko-japonské války roku 1937 byly oba křižníky potopeny. Japonsko je vyzvedlo a předalo loutkové vládě v Nankingu. Roku 1943 je převzalo zpět a po modernizaci nasadilo jako eskortní plavidla kaibókan. Oba byly roku 1944 potopeny v bojích druhé světové války.

Roku 1929 Čína oslovila Velkou Británii, USA, Německo a Japonsko s požadavkem na získání malých lehkých křižníků. Vybrán byl projekt japonské loděnice Harima Zosensho, která roku 1930 získala zakázku na stavbu prototypového křižníku Ning-chaj. Stavba proběhla v letech 1931–1932. Jeho sesterskou loď Pching-chaj postavila s japonskou pomocí čínská loděnice Kiangnan v Šanghaji.

Protitorpédová obšívka je způsob pasivní ochrany proti útoku torpédy, která byla využívána především u bitevních lodí v období první a druhé světové války.

Výduť je boční oddělení, umístěné pod čarou ponoru na boku lodi, které je ale od vlastního trupu lodě oddělené. Část výdutě byla naplněna vodou a část vzduchem. Teoreticky měl výbuch torpéda narušit protitorpédovou výduť. Část naplněná vzduchem by se pak naplnila vodou z narušené vnější části a přitom absorbovala tlakovou vlnu společně s úlomky poškozené konstrukce, aby samotný trup lodi zůstal neporušený. Protitorpédová přepážka byla také rozdělena příčnými přepážkami na jednotlivá oddělení, aby při případném zásahu torpédem byla zatopena jen její část.

Koncepce protitorpédové obšívky byla vyvinuta britským konstruktérem Eustace Tennyson-D'Eyncourtem, který protitorpédovou obšívku nechal v roce 1914 použít při přestavbě čtyř z chráněných křížníků třídy Edgar.

Bitva u Kokosových ostrovů byla námořní bitva první světové války. Bitva se uskutečnila 9. listopadu 1914 u Kokosových ostrovů a křižník Emden při ní utkal s křižníkem Sydney.

Na začátku války Německá východoasijská eskadra opustila přístav Čching-tao v Číně a vypravila se na strastiplnou cestu do německých přístavů, kam žádná z jejích lodí nedoplula. Během cesty zvítězila v bitvě u Coronelu a byla poražena v bitvě u Falklandských ostrovů. Na počátku plavby se od squadrony oddělil křižník Emden, kterému velel kapitán Karl von Müller. Úkolem Emdenu bylo přepadat britské obchodní lodě. 28. října svedl bitvu u Penangu a koncem října ho hledalo kolem 60 válečných plavidel.

Na jednom z Kokosových ostrovů Direction Island byla umístěna radiová a telegrafní stanice. Ta byla důležitá pro spojeneckou komunikaci přes Indický oceán. A právě tu si vybral Müller jako svůj další cíl.

Bitva u Latakie (arabsky: معركة اللاذقية, hebrejsky: קרב לטקיה) byla malá, ale revoluční námořní bitva během jomkipurské války, která se odehrála v noci z 6. na 7. října 1973 mezi Izraelem a Sýrií. Jednalo se o první námořní bitvu v historii, která zahrnovala boj mezi raketovými čluny vybavenými řízenými střelami loď-loď a využití elektronického rušení.

Na počátku vyrazilo izraelské námořnictvo zničit námořní vojenský potenciál Syřanů, kteří byli vybaveni třemi moderními sovětskými raketovými čluny projektu 183R (kódové označení NATO: Komar) a projektu 205 (kódové označení NATO: Osa I. Syrské raketové čluny byly vybaveny střelami sovětské výroby P-15 Termit (kódové označení NATO: SS-N-2 Styx) s dvakrát větším dostřelem než mají izraelské střely Gabriel. Celkem 5 izraelských raketových člunů tak muselo proti syrským lodím použít elektronická protiopatření, manévrování a klamné cíle.

HMAS AE1 byla ponorka australského královského námořnictva třídy E. Byla první ze dvou ponorek této třídy postavených pro Austrálii. Její sesterskou lodí byla ponorka HMAS AE2. Za první světové války se AE1 účastnila obsazení Německé Nové Guiney. Dne 14. září 1914 však beze stopy zmizela. Byla to první za světové války ztracená australská válečná loď a zároveň první ztracená spojenecká ponorka. Vrak se podařilo nalézt roku 2017 na třináctý pokus poblíž ostrova vévody z Yorku.

Ponorku postavila britská loděnice Vickers v Barrow-in-Furness. Kýl byl založen 14. listopadu 1911, dne 22. května 1913 byla ponorka spuštěna na vodu a 28. února 1914 přijata do služby na základně v Portsmouthu.

Třída Tacoma byla třída protiponorkových fregat námořnictva Spojených států amerických stavěných za druhé světové války. Jednalo se o upravenou verzi kanadských fregat třídy River. Celkem bylo postaveno 96 jednotek této třídy. Část jich byla za války poskytnuta Velké Británii a provozována jako třída Colony. Po válce další získala námořnictva dalších zemí. Dalšími zahraničními uživateli třídy byla Argentina, Belgie, Brazílie, Dominikánská republika, Ekvádor, Francie, Japonsko, Jižní Korea, Kolumbie, Kuba, Mexiko, Nizozemsko, Peru, Sovětský svaz a Thajsko.

Nedostatek amerických eskortních plavidel pro službu v Atlantiku za druhé světové války vedl k rozhodnutí vyvinout novou třídu fregat, které by dokázaly stavět civilní loděnice nemající zkušenost se stavbou bojových plavidel. Plavidla vycházela z bojem ověřené kanadské třídy River, jejíž konstrukce byla upravena dle amerických požadavků. Změnila se především výzbroj a další vybavení. Jako prototypy byly Kanadou dodány rozestavěné fregaty HMS Adur a HMCS Anna, dokončené jako fregaty třídy Asheville.

Třída Komandarm Fedko (Projekt 1596.6, či Projekt 15966) je třída zásobovacích tankerů vyvinutých pro sovětské námořnictvo na sklonku studené války. Jedná se o zvětšenou militarizovanou verzi sovětských komerčních tankerů stejnojmenné třídy Komandarm Fedko (Projekt 1596), které byly stavěny v 70. a 80. letech 20. století. Stavba vojenských tankerů této třídy byla zahájena nedlouho před skončením studené války, přičemž kvůli rozpadu SSSR a nastoupivší dlouhodobé krizi nástupnického ruského námořnictva byly tankery prodány do zahraničí. Po jednom tankeru získala vojenská námořnictva Čínské lidové republiky a Indie, přičemž další dva získali soukromí uživatelé.

Jeden tanker postavila loděnice Admiraltějskije verfi v Leningradu. Po dokončení loď odkoupila Indie, která jí po přidání přistávací plochy pro vrtulník posílila své námořnictvo. Tanker Jyoti vstoupil do služby 19. července 1996.

Třída St. Laurent byly protiponorkové torpédoborce kanadského královského námořnictva. Celkem bylo postaveno sedm jednotek této třídy. Všechny byly pojmenovány po kanadských řekách. Ve službě byly v letech 1955–1994. Velmi osvědčily a prošly několika modernizacemi (např. byly vybaveny protiponorkovým vrtulníkem).

Byly to první válečné lodě navržené kanadskými loděnicemi. Díky poměrně luxusním ubikacím posádky byly přezdívány „Cadillacs“. Dalším vývojem konstrukce třídy St. Laurent vzniklo ještě dalších 13 torpédoborců tříd Restigouche, Mackenzie a Annapolis.

Po vzniku NATO bylo rozhodnuto, že mezi hlavní úkoly kanadského námořnictva bude patřit ochrana dopravních cest v severním Atlantiku. Roku 1948 proto bylo rozhodnuto v domácích loděnicích postavit novou třídu specializovaných protiponorkových lodí třídy St. Laurent. Jejich konstrukce byla inspirována nejmodernějšími britskými protiponorkovými fregatami typu 12 Whitby, přičemž elektronika byla převážně americká. Plavidla byla uzpůsobena pro službu v arktickém klimatu.

Třída Arialah je lodní třída oceánských hlídkových lodí provozovaných organizací UAE Critical Infrastructure and Coastal Protection Authority (CICPA), což je fakticky pobřežní stráž Spojených arabských emirátů. Neobvykle vypadající plavidla jsou militarizovanou verzí civilních tendrů superjachet typu Sea Axe 6711 nizozemské loděnice Damen Group. Pro je typická zejména novátorská příď typu Axe Bow, zlepšující nautické vlastnosti menších plavidel na rozbouřeném moři.

Kontrakt v hodnotě 272 milionů dolarů na stavbu dvou plavidel této třídy byl zadán v prosinci 2013 domácí loděnici Abu Dhabi Shipbuilding (ADSB). ASDB následně stavbou obou plavidel pověřila nizozemskou loděnici DSG. Integraci zbraní a elektronických systémů zajistil koncern Thales. Stavbu zajistila rumunská pobočka loděnice Damen Shipyards Group v Galați.

CSS H. L. Hunley byla miniponorka Konfederovaných států amerických nasazená do boje za americké občanské války. Během několika svých plaveb se celkem třikrát potopila, přičemž zahynulo celkem 21 členů jejích posádek. Dne 17. února 1864 podnikla svou v pořadí třetí a zároveň první bojovou plavbu. Během ní potopila unionistickou šroubovou šalupu USS Housatonic, což byl první úspěšný ponorkový útok v historii. Samotná Hunley se při akci také potopila a celá její posádka zahynula. Vrak byl nalezen až roku 1995. Roku 2000 byl vyzvednut a vystaven ve Warren Lasch Conservation Center v North Charlestonu ve státě Jižní Karolína.

Během americké občanské války situaci Konfederace významně ztěžovala námořní blokáda prováděná unionistickým námořnictvem. O narušení této blokády se rozhodl pokusit obchodník a právník Horace Lawson Hunley, který v New Orleansu spojil síly s inženýry Jamesem McClintockem a Baxterem Watsonem, kteří od roku 1861 vyvíjeli třímístnou ponorku. Společně roku 1862 postavili a měsíc testovali miniponorku Pioneer. Když se k městu přiblížili unionistická vojska, Pioneer musel být zničen, aby nedošlo k jeho ukořistění.

BAP Almirante Grau (CLM-81) byl původně nizozemský lehký křižník třídy De Zeven Provinciën. V Nizozemsku byl rozestavěn roku 1939, jako první ze dvou křižníků třídy De Zeven Provinciën, ale dokončen byl až po válce jako De Ruyter (C-801). Roku 1973 křižník zakoupilo Peru, jehož peruánské námořnictvo jej provozovalo až do roku 2017. Křižník sloužil jako peruánská vlajková loď. Byl to poslední provozovaný klasický křižník, jehož výzbroj byla založena na dělostřelectvu.

Almirante Grau byl původně postaven jako první ze dvou předválečných nizozemských lehkých křižníků třídy De Zeven Provinciën. Jejich stavba začala roku 1939, brzy nato ji ale přerušila druhá světová válka, ve které neutrální zemi přepadla Třetí říše a oba rozestavěné křižníky ukořistila. Němci De Zeven Provinciën v roce 1944 spustili na vodu, jeho stavbu ale nedokončili. Po válce se Nizozemsko rozhodlo oba křižníky dostavět, stavbu ale zpozdily rozsáhlé změny projektu, které přineslo zapracování válečných zkušeností. Zcela se změnila výzbroj, pohonný systém i silueta lodí. Jiné byly i názvy – De Zeven Provinciën byl dokončen jako De Ruyter (C-801), zatímco jeho sesterská loď Eendracht jméno změnila dokonce dvakrát – nejprve na Kijkduin a poté na definitivní De Zeven Provinciën (C-802). Práce na De Ruyteru se rozeběhly v roce 1947 a loď do služby vstoupila 18. listopadu 1953.

(c) Causa83 na projektu Wikipedie v jazyce italština, CC BY-SA 3.0

MU90 Impact je pokročilé lehké 324mm protiponorkové torpédo vyvinuté francouzsko-italským konsorciem EuroTorp. Představuje jednu z technologicky nejpokročilejších zbraní své kategorie. Slouží k ničení všech typů konvenčních a jaderných ponorek (včetně těch s dvoutrupou konstrukcí a anechoickým potahem), sekundárně může útočit na hladinové cíle. Vyniká kvalitním naváděním, rychlostí, tichým chodem a velkým dosahem. Je účinné jak proti ponorkám operujícím ve velkých hloubkách, tak proti těm plujícím v pobřežních vodách. Nevýhodou je jeho vysoká cena. Vypouštěno může být z válečných lodí, letadel a vrtulníků. Tvoří také bojovou část raketového torpéda MILAS. Nachází se ve výzbroji námořnictev Alžírska, Austrálie, Dánska, Egypta, Francie, Itálie, Německa, Maroka a Polska.

Na konci 70. let 20. století se francouzské a italské námořnictvo začaly zabývat perspektivní náhradou svých protiponorkových torpéd. Francouzské námořnictvo v 70. letech vypsalo požadavky na torpédo, které by nahradilo lodní 533mm protiponorková torpéda L5 a L4 a americká 324mm lehká torpéda Mk.44. V letech 1976-1982 Francie neúspěšně jednala s Velkou Británií o připojení k programu Sting Ray. Výsledkem bylo, že námořnictvo provizorně pořídilo americká torpéda Mk.46 a zbrojovka DCN roku 1983 zahájila vývoj pokročilého torpéda NTL-90 Murène.

Třída T 47 (jinak též třída Surcouf) byla třída torpédoborců francouzského námořnictva. Byly to první francouzské torpédoborce postavené po skončení druhé světové války. Třídu tvořilo celkem 12 jednotek zařazených do služby v letech 1955–1957. Během služby byly tři jednotky přestavěny na velitelské lodě, čtyři na raketové torpédoborce a zbylá pětice na protiponorkové torpédoborce. Všechny již byly ze služby vyřazeny. Torpédoborec Maillé-Brézé byl zachován jako muzejní loď.

Vývoj nových francouzských torpédoborců byl zahájen bezprostředně po skončení druhé světové války. Na základě zkušeností z války bylo určeno, že hlavním úkolem nových plavidel bude doprovod letadlových lodí a jejich ochrana proti leteckému napadení. Konstruktéři navrhly velké torpédoborce třídy T 47 (Torpilleur 47), které se svým výtlakem téměř vyrovnaly meziválečným „supertorpédoborcům“ třídy Mogador. Jádrem jejich výzbroje se staly dvoučelové 127mm kanóny, které doplňovaly protiletadlové kanóny střední ráže a torpédomety.

NR-1 byla výzkumná jaderná ponorka provozovaná v letech 1969–2009 námořnictvem Spojených států amerických. Sloužila zejména k oceánografickému výzkumu, vyhledávání a vyzvedávání objektů z mořského dna a k údržbě podmořských zařízení. Je jedinou postavenou jadernou výzkumnou ponorkou amerického námořnictva a první jadernou ponorkou specializovanou na hloubkové ponory. Díky jadernému pohonu operace ponorky omezovalo pouze množství nesených zásob. Autonomie provozu přitom dosahovala 30 dnů.

Od vyřazení ponorky USS Kamehameha (SSBN-642) v roce 2002 do svého vlastního vyřazení roku 2008 byla NR-1 nejstarší americkou jadernou ponorkou v aktivní službě. Ponorka NR-1 (Nuclear Powered Research Vehicle) nebyla oficiální součástí amerického námořnictva, nenesla označení USS a její existence byla dlouhodobě utajována. Ponorka, která nikdy nedostala jméno, byla přezdívána Nerwin.

Iniciátorem vývoje výzkumné ponorky NR-1 byl roku 1964 americký admirál Hyman G. Rickover. Vývoj ponorky byl zahájen v 60. letech 20. století.

Carlskrona (P04) je oceánská hlídková loď švédského námořnictva. Jedná se o víceúčelové plavidlo. Carlskrona byla postavena v letech 1980–1983 jako minonoska (s trupovým číslem M04), sloužící sekundárně též jako cvičná loď, mateřská loď minolovek a velitelská loď. Ve službě nahradila minonosku Älvsnabben. Od roku 2002 plavidlo slouží jako oceánská hlídková loď. Jeho trupové číslo se proto změnilo na P04.

Plavidlo postavila švédská loděnice Karlskronavarvet ve městě Karlskrona. Objednáno bylo 25. listopadu 1977, přičemž stavba byla zahájena o tři roky později. Minonoska byla spuštěna na vodu 28. května 1980 a dne 19. března 1982 byla uvedena do služby.

Posádku tvořilo 180 osob. Pokud byla Carlskrona použita jako cvičná loď, její posádka byla redukována na 50 osob, které doplnilo 46 instruktorů a 136 kadetů. Byla vybavena dvěma bojovými řídícími centry, z nichž první odpovídalo třídě Hugin a druhé třídě Norrköping (Spica II).

SMS Kaiserin Elisabeth byl chráněný křižník rakousko-uherského námořnictva, druhá postavená loď třídy Kaiser Franz Joseph I. Pojmenována byla podle manželky císaře Františka Josefa I. Alžběty Bavorské.

Loď byla postavena námořním arzenálem v Pule. Neobvykle silná torpédová výzbroj vedla k tomu, že křižníky této třídy byly zpočátku označovány Torpedo-Rammschiff.

Lod měla dva komíny a dva stěžně. Po dokončení tvořily hlavní výzbroj dva 240mm kanóny firmy Krupp, umístěné v jednohlavňových věžích, z nichž jedna byla na přídi a druhá na zádi. V kasematech na bocích trupu bylo šest 150mm kanónů, které doplňovalo šestnáct 47mm a dva 66mm kanóny. Torpédometů bylo šest. V roce 1906 byla loď modernizována a obě 240mm děla nahradila 150mm děla z plzeňské Škodovky (plzeňská děla nahradila všechna děla s výjimkou čtyř 150mm kaónů v bočních kasematech).

Třída Balsam jsou víceúčelové kutry Pobřežní stráže Spojených států amerických sloužící primárně jako kladače bójí a víceúčelové tendry. Jejich americké označení je 180-foot Seagoing Buoy Tender. Jejich hlavními úkoly bylo kladení bójí a logistická podpora majáků, sekundárně také mise SAR, čištění vodních cest v zaledněném moři a další úkoly.

Celkem bylo postaveno 39 plavidel této třídy. Americké námořnictvo je provozovalo v letech 1942-2006. Mimo jiné je nasadilo ve druhé světové, korejské a vietnamské válce. Zahraničními uživateli třídy jsou Dominikánská republika, Estonsko, Filipíny, Ghana, Kolumbie, Nigérie, Panama, Salvador.

Třída Balsam byla navržena americkou loděnicí Marine Iron & Shipbuilding Corporation na zakázku americké správy majáků U.S. Lighthouse Service (USLHS), později začleněné do americké pobřežní stráže. Původně měla sloužit k zásobování majáků a kladení bójí, přičemž po začlenění USLHS do pobřežní stráže bylo počítáno i s jejich využitím při tvorbě průjezdů v ledu jako lehkých ledoborců.

Celkem bylo postaveno 39 jednotek této třídy. Na stavbě se podílely dvě hlavní loděnice Marine Iron & Shipbuilding Corporation a Zenith Dredge Company sídlící v Duluth. Pouze jediné plavidlo postavila loděnice Coast Guard Yard v Curtis Bay. Vzhledem k úpravám původní konstrukce jsou rozlišovány tři podtřídy, označované jako A (13 ks), B (6 ks) a C (20 ks), nebo také třída Cactus, třída Mesquite a třída Iris.

Třída Hämeenmaa jsou víceúčelové minonosky finského námořnictva. Jejich hlavním úkolem jsou celoroční minové operace v Baltském moři, ale mohou být nasazeny také při plnění hlídkových, eskortních, protiponorkových, transportních a zásobovacích úkolů, nebo jako mateřské lodě menších plavidel. Jsou to první finské válečné lodě v jejichž konstrukci byly použity technologie stealth. Třídu tvoří dvě jednotky nesoucí tradiční jména Hämeenmaa a Uusimaa. Obě byly v letech 2006-2007 modernizovány a jsou i nadále v aktivní službě. Minonoska Hämeenmaa je od roku 2013 vlajkovou lodí finského námořnictva.

Širase (AGB-5002) byl ledoborec Japonských námořních sil sebeobrany. Byl postaven jako náhrada dosluhujícího ledoborce Fudži. Ve službě byl v letech 1983–2008. Byl v pořadí třetím plavidlem japonského námořnictva pro službu v Arktidě. Jeho domovským přístavem byla Jokosuka. Dne 12. dubna 2008 ledoborec dokončil svou 49 a poslední arktickou plavbu a byl ze služby vyřazen.

Plavidlo postavila loděnice Nippon Kokan v Curumi. Kýl byl založen 5. března 1981. Trup byl na vodu spuštěn 11. prosince 1981 a ledoborec byl do služby přijat v 12. prosince 1983. Cena plavidla dosáhla výše 24 miliard jenů.

Třída Grayback byla třída raketonosných ponorek námořnictva Spojených států amerických z doby studené války. Jednalo se o konvenční stíhací ponorky třídy Darter upravené během stavby na nosiče střel s plochou dráhou letu vybavených jadernou hlavicí. Obě ponorky byly v této roli provozovány pouze v letech 1958-1964 a poté je z výzbroje vytlačily mnohem praktičtější nosiče balistických raket. Zatímco USS Grayback sloužila v letech 1968-1984 ke zvláštním úkolům, USS Growler se do služby již nevrátila a od roku 1988 je vystavena jako muzejní loď v Intrepid Sea, Air & Space Museum v New Yorku.

Pokusy s nesením a vypouštěním střel s plochou dráhou letu americké námořnictvo provádělo od roku 1947 na upravených druhoválečných ponorkách třídy Balao USS Barbero (SS-317), USS Carbonero (SS-337) a USS Cusk (SS-348). Schopnost zasazování jaderných úderů měla dát námořnictvu nově vyvinutá střela s plochou dráhou letu Regulus. Pro její nesení bylo rozhodnuto upravit rozestavěné konvenční útočné ponorky USS Grayback a USS Growler třídy Darter. První ponorku postavila v letech 1954-1959 loděnice Mare Island Naval Shipyard ve Vallejo ve státě Kalifornie. Druhou postavila v letech 1955-1958 loděnice Portsmouth Naval Shipyard v Kittery ve státě Maine.

Třída Admirable byla třída oceánských minolovek Námořnictva Spojených států amerických z doby druhé světové války. Používány byly také jako hlídková a eskortní plavidla. Celkem bylo postaveno 123 minolovek této třídy. Jednalo se o nejpočetnější třídu amerických druhoválečných minolovek, která tvořila více než polovinu minolovek amerického námořnictva. Během druhé světové války války jich bylo 34 zapůjčeno SSSR. Později byla nadbytečná plavidla poskytována námořnictvům amerických spojenců.

Uživateli třídy se mimo SSSR staly Čínská republika, Dominikánská republika, Filipíny, Jižní Vietnam, Korejská republika, Mexiko, Myanmar a Vietnam. Naprostá většina již byla vyřazena. Dle databáze Worldwarships ve službě zůstávají filipínská Magat Salamat (PS-20), mexická Aldebaran (BE02), myanmarská Yan Gyi Aung (M42) a dominikánská Prestol Botello (C454).

Třída Admirable byla stavěna v letech 1942–1945. Postaveno jich bylo celkem 123 kusů, přičemž stavba dalších 94 byla zrušena v letech 1942–1945.

(c) Photo: LA(Phot) Dan Rosenbaum/MOD, OGL v1.0

Třída Bay je třída pomocných výsadkových dokových lodí postavených pro Royal Fleet Auxiliary, podpůrnou složku britského královského námořnictva. Originální označení lodí je ALSL – Alternative Landing Ships Logistic. Čtyři postavené jednotky, Largs Bay, Lyme Bay, Mounts Bay a Cardigan Bay, byly do služby zařazeny v letech 2006–2007. Lodě jsou moderní náhradou výsadkových lodí třídy Round Table, proti kterým ale mají více než dvojnásobnou kapacitu. Mohou nést 356 mariňáků s jejich vybavením. Výsadek je na místo určení převezen primárně pomocí dvou pěchotních a jednoho těžkého vyloďovacího člunu, sekundárně pomocí transportních vrtulníků, startujících z paluby na zádi lodí.

V roce 2010 provedla Velká Británie revizi svých výdajů na obranu, která znamenala značné krácení rozpočtů. Largs Bay proto byla vyřazena z aktivní služby a v dubnu 2011 o jejím zakoupení rozhodla Austrálie. Australské námořnictvo totiž vlastní velice zastaralé výsadkové lodě a koupě Largs Bay mu pomůže lépe překlenout období do dokončení dvojice moderních plavidel třídy Canberra. Australské námořnictvo loď zařadilo do služby 13. prosince 2011 po názvem HMAS Choules (L100).

Třída Mystic byla třída hlubokomořských záchranných plavidel (DSRV – Deep Submergence Rescue Vehicle) námořnictva Spojených států amerických z doby studené války. Hlavním úkolem ponorek bylo provádění záchranných operací u havarovaných ponorek. Miniponorky DSRV byly navrženy pro rychlou přepravu do operační oblasti; šlo je převážet vozidly, letecky, lodí, nebo s pomocí modifikovaných útočných ponorek. DSRV mohla místo nehody prozkoumat sonarem, připojit se k havarované ponorce a vzít na palubu až 24 trosečníků, které by vynesla ke své mateřské lodi.

Záchranné ponorky DSRV byly vyvinuty v reakci na havárii jaderné stíhací ponorky USS Thresher v dubnu 1963. Kontrakt na vývoj záchranných plavidel získala společnost Lockheed Missiles and Space Co. v Sunnyvale ve státě Kalifornie. Původně byla zvažována stavba až 12 ponorek tohoto typu, nakonec však byly postaveny pouze dvě. Ponorky byly testovány u amerického i britského námořnictva. Plně provozuschopnými se staly roku 1977.

Třída Cannon (jinak též třída DET) byla třída eskortních torpédoborců amerického námořnictva z období druhé světové války. Jednalo se fakticky třídu Buckley poháněnou dieselovými motory. Postaveno jich bylo celkem 72 kusů. Stavba dalších desítek byla zrušena. Plavidla této třídy byla používána řadou zahraničních uživatelů, ještě během druhé světové války jich bylo šest předáno silám Svobodných Francouzů a osm Brazilskému námořnictvu. Celkem se jednalo o 12 zahraničních uživatelů a více než 40 torpédoborců, sloužících v zahraničních námořnictvech.

Celkem bylo postaveno 72 eskortních torpédoborců této třídy, přičemž stavba dalších 44 byla zrušena. Na stavbě se podílely loděnice Federal-Port Newark, Dravo-Wilmington, Tampa a Western Pipe. Stavba probíhala v letech 1942–1945, přičemž do služby torpédoborce vstupovaly v letech 1943–1945.

USS X-1 byla miniponorka námořnictva Spojených států amerických z éry studené války. Její konstrukce byla inspirována známou britskou třídou X. X-1 byla jedinou miniponorkou amerického válečného námořnictva. Sloužila především k experimentům. V operační službě byla v letech 1955-1957 a 1960-1973. Po vyřazení byla zachována jako muzejní loď v Submarine Force Library and Museum v Grotonu ve státě Connecticut.

Miniponorku postavila společnost Fairchild Engine and Airplane Company v loděnici Jakobson's Shipyard v Oyster Bay ve státě New York. Kýl byl založen 1. května 1952, ponorka byla spuštěna na vodu 7. září 1955 a dne 2. prosince 1955 byla uvedena do služby.

ARA Almirante Irízar (Q-5) je ledoborec argentinského námořnictva. Byl navržen pro zajištění kontaktu a zásobování argentinských stanic v Antarktidě, dále pro plnění vědeckých úkolů a záchranné mise. Ve službě je od roku 1978, avšak roku 2007 byl těžce poškozen požárem a dosud se nevrátil do služby.

Plavidlo postavila finská loděnice Wärtsilä v Helsinkách na základě kontraktu z roku 1975. Trup byl spuštěna na vodu 3. února 1978 a dokončené plavidlo bylo do služby přijato 15. prosince 1978.

Bitva u Lepanta byla velká bitva Osmansko-benátské války, která proběhla 7. října 1571 v Jónském moři v zálivu Patras u ostrova Naupaktos (Lepanto). Spojené námořní síly Svaté ligy v ní rozdrtily hlavní flotilu Osmanské říše a ukončily tak obavy křesťanského světa z možného brzkého tureckého útoku na Apeninský poloostrov a další části Středomoří.

Bitva měla pro křesťanskou stranu obrovský symbolický význam a z dlouhodobého hlediska vážně podlomila osmanskou námořní moc, byť pro nejbližší dobu Osmanská říše dokázala své námořnictvo znovu vystavět a dosáhnout i dalších zisků ve Středomoří, když využila faktického rozpadu Svaté ligy a přinutila Benátky k nevýhodnému míru, v němž uznaly ztrátu Kypru.

Bitva u Lepanta byla poslední velkou námořní bitvou, v níž hrály hlavní roli vesly poháněné lodě. Též prokázala rostoucí význam dělostřelectva v námořních bitvách, neboť to byla právě výrazná převaha křesťanské flotily v počtu i kvalitě děl, která jí umožnila eliminovat zprvu výraznou početní převahu nepřítele.

Třída Kondor (jinak též Projekt 89) je třída pobřežních minolovek východoněmeckého lidového námořnictva. Celkem bylo postaveno 52 jednotek této třídy, která se dělila do tří podtříd. Po zániku NDR plavidla převzalo německé námořnictvo, které je brzy jako nadbytečné prodalo do zahraničí. Zatímco plavidla třídy Kondor I získala Malta (3 ks), Tunisko (5 ks) a Kapverdy (1), tak verzi Kondor II získala Uruguay (4 ks), Indonésie (9 ks) a Lotyšsko (2 ks). Během služby byla některá plavidla využita k novým úkolům, například k výcviku, ke zkouškámm, anebo hlídkování. Podle upraveného projektu minolovek třídy Kondor byla postavena ještě jedna výzkumná loď (Projekt 136) a jedna státní jachta (Projekt 131).

Minolovky třídy Kondor postavila východoněmecká loděnice VEB Peenewerft ve Wolgastu. Prototypem třídy byla minolovka V32, na kterou navázala stavba 19 jednotek zvětšené verze Kondor I. V letech 1971-1978 pak bylo postaveno dalších 24 minolovek verze Kondor II.

Sea Shepherd Conservation Society (SSCS, zkráceně Sea Shepherd; česky Mořský pastýř společnost pro ochranu přírody) je nevládní nezisková organizace, která se zabývá ochranou moří a oceánů. Hlavní sídlo má v Friday Harbor na ostrově San Juan v USA.

Sea Shepherd používá metodu rázných přímých akcí, aby ochránila mořský život. V současnosti je prioritou SSCS obrana kytovců, tuleňů a žraloků. Organizace byla založena bývalým členem Greenpeace Paulem Watsonem roku 1977 jako Earth Force Society. Ten se s Greenpeace rozešel mimo jiné kvůli tomu, že považoval jejich akce za málo důrazné. Společnost SSCS neváhá zakročit proti plavidlům jakýchkoliv států, která loví ohrožené mořské druhy (např. Japonsko, Kanada, Island, Namibie, Norsko, Rusko, Španělsko, Faerské ostrovy). Hodně se zaměřuje na spolupráci s médii a na působení na veřejnost, aby šířila povědomí o svých akcích. Např. roku 2008 začala stanice Animal Planet vysílat týdenní seriál nazvaný Whale Wars, který pojednával o střetech SSCS s japonskou velrybářskou flotilou v Jižním oceánu a jenž získal společnosti značnou publicitu.

(c) Alex 'Florstein' Fedorov, CC BY-SA 4.0

Třída Parchim je třída protiponorkových fregat vyvinutých v Německé demokratické republice v době studené války. Sovětská kategorizace je malá protiponorková loď. Plavidla jsou navržena především k hlídkování v mělkých vodách Baltského moře. Byly to největší válečné lodě zkonstruované a postavené v NDR.

Kromě 16 jednotek projektu 133.1 (třída Parchim I) pro německé lidové námořnictvo bylo postaveno dalších 12 modifikovaných jednotek projektu 133.1M (třída Parchim II) pro sovětské námořnictvo. SSSR plavidla patrně objednal především s ohledem na podporu východoněmeckého průmyslu, neboť v některých ohledech zaostávala za sovětskými fregatami projektu 1124 (v kódu NATO třída Grisha). Na druhé straně složitější pohonný systém třídy Grisha vedl k jejímu dřívějšímu vyřazení, zatímco diesely poháněná třída Parchim II je k roku 2015 stále ve službě.

Po sjednocení Německa čtyři východoněmecké fregaty krátce provozovalo německé námořnictvo (Bundesmarine). Spolková republika Německo však v červenci 1992 všechny své fregaty jako nadbytečné prodala do Indonésie. Tam slouží jako hlídkové lodě. Všechny sovětské fregaty převzalo ruské námořnictvo, přičemž jejich počet ve službě postupně klesá.

Alfred Thayer Mahan (27. září 1840 – 1. prosince 1914) byl důstojník námořnictva Spojených států a geostratég. Během americké občanské války sloužil na lodích Unie. Proslavil se svými úvahami na téma strategického významu námořní moci a stal se jedním z duchovních zakladatelů anglosaské geopolitiky. Byl představitelem sociálního darwinismu. Později se stal vlivnou mezinárodní autoritou v oblasti válečného námořnictva, na jehož počest bylo pojmenováno několik lodí námořnictva.

Narodil se 27. září ve West Pointu v USA. Studoval dva roky na Kolumbijské univerzitě a poté na Námořní akademii v Marylandu. Během americké občanské války sloužil v hodnosti poručíka na několika válečných lodích Unie a jako instruktor na Námořní akademii. V roce 1885 získal hodnost kapitána. Skutečné uznání si ovšem vysloužil zejména svou akademickou prací na půdě Námořní akademie, kde působil od roku 1885 jako lektor námořní historie a taktiky.

Z aktivní služby odešel roku 1896, nicméně v roce 1898 krátce působil jako konzultant námořní strategie v rámci probíhající španělsko-americké války. V roce 1906 byl Kongresem oceněn hodností kontradmirál. Zemřel 1. prosince 1914 na srdeční selhání krátce po vypuknutí první světové války.

USS High Point (PCH-1) byl křídlový stíhač ponorek amerického námořnictva postavený k ověření koncepce rychlých pobřežních protiponorkových lodí. Byl to první křídlový člun provozovaný americkým námořnictvem. Nakonec však člun nebyl postaven v sérii (převážně z důvodů technických a finančních). Americké námořnictvo člun provozovalo do roku 1975, kdy byl převeden k  americké pobřežní stráži a definitivně vyřazen. V letech 1985–1989 jej společnost Boeing využívala k testům. Později získal soukromého vlastníka. Dochoval se dodnes.

Stavba plavidla byla objenáno roku 1960 u americké společnosti Boeing. Za loď byla stanovena pevná cena 2,08 milionu dolarů. Ta stavbou zadala jako subkontrakt loděnici J. M. Martinac Shipbuilding Corp. v Tacomě ve státě Washington. Kýl plavidla byl založen 27. února 1961, člun byl spuštěn na vodu 17. srpna 1962 a dne 15. srpna 1963 byl uveden do služby.

Třída Freedom je třída válečných lodí amerického námořnictva kategorie Littoral Combat Ship. Dosud byla objednána stavba celkem 12 jednotek této třídy. Do roku 2015 byly do služby přijaty první dvě jednotky.

Třída byla vyvinuta společností Lockheed Martin do soutěže amerického námořnictva o novou kategorii plavidel pro pobřežní operace, schopných zastoupit především fregaty a minolovky. Jejím konkurentem se stala odlišně koncipovaná třída Independence, přičemž po vzájemném srovnání se námořnictvo rozhodlo pro akvizici obou typů. Prototypová jednotka USS Freedom (LCS 1) byla objednána v prosinci 2004. Její stavba probíhala v letech 2006-2008.

Stavba druhé jednotky pojmenované USS Courage (LCS 3) měla být zahájena na počátku roku 2007, přičemž plavidlo mělo do služby vstoupit v roce 2009. V lednu 2007 však byla stavba odložena, neboť americké námořnictvo přehodnocovalo celý program LCS. Nakonec bylo rozhodnuto pokračovat ve stavbě plavidel modifikovaných na základě zkoušek prototypu. Stavba LCS-3 tak mohla pokračovat, přičemž plavidlo dostalo nové jméno Fort Worth.

Bahamské královské námořnictvo je jedinou složkou ozbrojených sil státu Bahamy. Jedná se o malé námořnictvo, které v roce 2008 tvořilo 850 mužů. Hlavní základnou námořnictva je Coral Harbour na ostrově New Providence. Charakter námořnictva je dán především přírodními podmínkami státu tvořeného tisíci ostrovů, nacházejícího se v oblasti častého výskytu hurikánů a pašování narkotik. Jádrem bahamské floty jsou různé typy hlídkových plavidel a výsadkových člunů. Bahamské válečné lodě mají v názvu předponu HMBS.

Předchůdcem bahamského námořnictva byla námořní divize tamní policie, vytvořená roku 1971 (svůj první hlídkový člun Sea Lion však bahamská policie získala už roku 1958). Jednotka používala čtyři hlídkové čluny třídy Keith Nelson sloužící především k potírání pašeráků narkotik. Postupem času tato jednotka přestávala stačit na úkoly, které na ni byly kladeny, a proto bylo rozhodnuto o její přeměně na námořnictvo, k čemuž oficiálně došlo roku 1979.

Jugoslávské královské námořnictvo (srbochorvatsky: Kraljevska Jugoslavenska Ratna Mornarica) bylo námořní složkou ozbrojených sil Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Vzniklo v roce 1918 a omezovalo se zejména na obranu pobřeží a přístavů. Za druhé světové války utrpělo značné ztráty. Po válce se jeho nástupcem stalo námořnictvo Socialistické federativní republiky Jugoslávie.

Jugoslávie vznikla jako nástupnický stát Rakouska-Uherska a jako taková si činila nárok na podstatnou část válečných lodí zaniklého rakousko-uherského námořnictva. Proti tomu byla naopak Itálie, která si nepřála vznik nového silného rivala na Jadranu a prosadila rozdělení většiny plavidel mezi vítězné mocnosti. Jugoslávské námořnictvo tak sice zčásti tvořili příslušníci rakousko-uherského námořnictva, z válečných lodí však získalo pouze osm torpédovek rakouských typů Tb74 a Tb82F přejmenovaných na T-1 až T-8, několik minolovek a říční monitory Vardar (ex SMS Temes třídy Sava), Sava (ex SMS Bodrog třídy Temes), Drava (ex SMS Enns třídy Enns) a Morava (ex SMS Körös třídy Körös).

Jugoslávské námořní ambice nejlépe vyjadřoval původně rakousko-uherský dreadnought SMS Viribus Unitis, zařazený dne 1. listopadu 1918 do jugoslávského námořnictva jako jeho vlajková loď. V ten samý den byla bitevní loď podminována italskými žabými muži s řiditelným torpédem Mignatta a potopena, přičemž zahynul i nový velitel jugoslávského loďstva Janko Vuković.

Třída Kongó je třída torpédoborců Japonských námořních sil sebeobrany. Skládá se z jednotek Kongó, Kirišima, Mjókó a Čókaj, postavených v letech 1990–1998. Plavidla jsou vybavena americkým zbraňovým systémem Aegis a zajišťují protivzdušnou obranu flotily. Jsou to první válečné lodě, mimo plavidla US Navy, které systém Aegis nesou. Jsou jádrem čtyř doprovodných uskupení, která soustřeďují hlavní síly celého japonského námořnictva. Všechny čtyři jednotky mají též sloužit jako součást protiraketové obrany. Konstrukce lodí je blízká americké třídě Arleigh Burke.

Na stavbě všech čtyř torpédoborců spolupracovaly japonské firmy Mitsubishi Heavy Industries a IHI Corporation, přičemž stavba probíhala mezi lety 1990–1998. Stavba první jednotky Kongó (DDG-173) byla zahájena v květnu 1990 a do služby torpédoborec vstoupil v březnu 1993. Kirišima (DDG-174) byla stavěna od dubna 1992 a dokončena v březnu 1995. Kýl Mjókó (DDG-175) byl založen v dubnu 1993 a loď byla dokončena v březnu 1996. Konečně poslední jednotka Čókaj (DDG-176) byla stavěna od května 1995 a dokončena v březnu roku 1998.

381mm kanón BL Mk I byl britský lodní kanón ráže 381 mm (15 palců) s hlavní délky 42 ráží. Navržený před první světovou válkou a vyráběný v letech 1912 až 1918 navazoval na předchozí kanón ráže 343 mm. Jednalo se o první britský kanón ráže 381 mm a zároveň nejdéle a nejvíce používaný těžký kanón vyvinutý britským námořnictvem. Byl užíván na bitevních lodích a monitorech od roku 1915 až do roku 1959.

Kanón byl vyvinut jako nástupce úspěšného děla 343mm BL Mk V pro potřeby nově stavěných bitevních lodí třídy Queen Elizabeth. Z důvodů rychlého zavedení do výzbroje bylo přeskočeno obvyklé zdlouhavé testování prototypu. Vznikly pouze dva prototypy, které se lišily opláštěním a závěrovým mechanismem. Protože jednomu prototypu praskla duše A, byla všechna děla vyrobena podle druhého prototypu.

Třída Blas de Lezo byla třída lehkých křižníků španělského námořnictva. Celkem byly postaveny dvě jednotky. Jedna se dočkala nasazení ve španělské občanské válce a později byla vyřazena, druhá se potopila už v roce 1932.

Lodě byly v podstatě srovnatelné s britskými křižníky třídou C nebo D postavenými během první světové války. Podle návrhu měly výtlak 4700 tun s trupem podobných rozměrů jako u britských křižníků. Hlavní výzbroj zahrnovala šest jednotlivých 150 mm kanónů Vickers-Carraca, s jedním dělem na přídi, po jednom na levoboku a pravoboku za můstkem, dvěma na horní palubě a jedním na zádi. Jednalo se o děla s maximální elevací 15°, střílející projektil o váze 45,3 kg. Protiletadlovou výzbroj tvořila čtyři samostatně instalovaná děla ráže 47 mm, která byla pravděpodobně značky Hotchkiss. Torpédovou výzbroj tvořily čtyři tříhlavňové torpédomety ráže 533 mm umístěné na hlavní palubě, dva na každém straně.

Oceánská hlídková loď je druh válečné lodě, který se ve světových námořnictvech výrazněji prosazuje od přelomu 20. a 21. století. Jedná se o velké hlídkové lodě schopné samostatných operací na otevřeném moři. Plavidla plní především úkoly spojené s ochranou výhradního námořního ekonomického pásma daného státu, ochranou rybolovu, těžby nerostných surovin, potírání kriminality, pirátství, vedení záchranných operací a likvidaci živelních pohrom.

Koncepce oceánských hlídkových lodí vznikla na konci 20. století. V té době řada námořnictev snižovala své rozpočty a nemohla si dovolit provozovat takové množství klasických válečných lodí jako dosud. Potřeba dostatečného množství hladinových lodí byla řešena zakoupením oceánských hlídkových lodí, které jsou levnější a dostatečně vybavené pro operace v oblastech, kde nehrozí jejich zatažení do přímého boje s vyspělým protivníkem (např: boj proti pirátství v Somálsku). Oceánské hlídkové lodě tak představují plavidla, která mají oproti fregatám nižší výtlak (ovšem výtlak takové islandské ICGV Þór přesahuje 4000 t) a výrazně slabší výzbroj, zpravidla tvořenou pouze kanóny a kulomety (mnohdy se již jedná o dálkově ovládané zbraňové stanice). Většina jich ovšem nese vyspělou elektroniku, rychlé inspekční čluny (RHIB) a vlastní palubní vrtulníky.

Incident ve Scapa Flow je událost, ke které došlo 21. června 1919 na základně Royal Navy ve Scapa Flow ve Skotsku. Většina německého loďstva zde byla internována, jelikož se k tomu Německo zavázalo v podmínkách příměří z Compiègne. Když se začalo ukazovat, že státy Dohody si chtějí německé hladinové lodě rozdělit mezi sebou, německý velitel kontradmirál Ludwig von Reuter, který původně předpokládal navrácení lodí Německu, vydal rozkaz k potopení celé flotily.

Jádro německé Hochseeflotte připlulo do Scapa Flow 27. listopadu 1918, aby zde bylo v souladu s podmínkami příměří z Compiègne internováno, a to až do uzavření mírové smlouvy. Německé torpédoborce zde kotvily mezi ostrovy Hoy a Fara a zbytek loďstva okolo ostrova Cava (ponorky byly internovány v Harwichi). Na lodích byly jen malé posádky a většina námořníků odplula zpět do Německa. Celkem zde zůstalo přibližně 4700 mužů.

Bitva u Portlandu bylo námořní střetnutí loďstev Anglické republiky a Spojených nizozemských provincií, odehrávající se roku 1653 za první anglo-holandské války. Trvala od 28. února do 2. března a skončila taktickým vítězstvím anglického loďstva.

První anglo-holandská válka propukla v roce 1652. Její součástí byly hlavně námořní boje. Anglické loďstvo se pokoušelo přerušit pro Nizozemce tolik důležitý zámořský obchod. V prosinci 1652 však bylo poraženo v bitvě u Dungenessu, což umožnilo Nizozemcům pokračovat v obchodní dopravě přes Lamanšský průliv. V únoru 1653 dostal nizozemský admirál Maarten Tromp za úkol bezpečně přepravit přes kanál konvoj 280 nizozemských obchodních lodí, vracejících se ze zámoří. Dne 28. února narazli nedaleko Portlandu na anglickou flotu čítající 70 válečných lodí pod velením generála moře Roberta Blakea, jejímž cílem bylo zastavit a zneškodnit konvoj.

Alžírské námořnictvo je součástí ozbrojených sil Alžírska. K roku 2008 ho tvořilo 6900 mužů. Hlavní základny jsou v Alžíru, Mers-el-Kebíru a Jijel. Země má i vlastní Pobřežní stráž. K hlídkování používá rovněž lehké letouny a vrtulníky. V roce 2011 námořnictvo tvořily 4 ponorky, 3 fregaty, 6 korvet, 22 hlídkových lodí, 3 výsadkové lodě a 3 pomocné lodě. V posledních letech přitom prochází modernizací a expanzí.

Rozvoj alžírského námořnictva začal poté, co země přestala být francouzskou kolonií. Hlavním dodavatelem se přitom stalo SSSR, díky jehož pomoci mělo být schopné konkurovat námořnictvům Maroka a Libye. V roce 1967 dodal Sovětský svaz do Alžírska první třídy raketové čluny třídy Osa I, šest raketových člunů třídy Komar a dvanáct torpédových člunu třídy P6. V druhé polovině 70. let ho dále posílilo devět raketových člunů modelu Osa II. Značný rozvoj námořnictva nastal v letech osmdesátých.

(c) Photo: L(Phot) Jay Allen/MOD, OGL v1.0

Třída River je třída oceánských hlídkových lodí Britského královského námořnictva. Jejich hlavním úkolem je hlídkování a ochrana rybolovu. V letech 2003–2007 do služby vstoupily čtyři jednotky třídy River. Všechny jsou stále v aktivní službě. Od roku 2014 jsou pro britské královské námořnictvo stavěny nové tři jednotky, jejichž konstrukce byla modernizována a například ponesou přistávací plochu pro vrtulník. Z konstrukce třídy River vychází rovněž thajská hlídková loď HTMS Krabi a tři brazilské hlídkové lodě třídy Amazonas.

První čtyři jednotky třídy River postavila britská loděnice Vosper Thornycroft Shipbuilding, která první tři jednotky námořnictvu pronajímá. První skupinu hlídkových lodí třídy River tvoří tři jednotky – HMS Tyne (P281), HMS Severn (P282) a HMS Mersey (P283), které byly objednány roku 2001 a do služby vstoupily roku 2003. Druhou skupinu třídy představuje osamocená HMS Clyde (P257), která byla objednána v roce 2005 speciálně pro službu na Falklandách. Do služby byla zařazena v roce 2007.

V říjnu 2014 byla v loděnici BAE Systems (nástupce Vosper Thornycroft Shipbuilding) v Govanu zahájena stavba tříčlenné třetí skupiny třídy River. Kontrakt v hodnotě 348 milionů £ byl zadán srpnu 2014 ve snaze zabránit ztrátě zkušených pracovních sil, které budou následně zapotřebí při stavbě fregat typu 26. První jednotka HMS Forth má vstoupit do služby v roce 2017. Dodávka přitom má být dokončena v roce následujícím.

Obrněný křižník (anglicky belted cruiser) byl další stupeň vývoje prvních křižníků (po nechráněných křižnících/korvetách, které se objevily za americké občanské války a jejich nástupcích). Vznikl v sedmdesátých letech 19. století a vyznačoval se pancéřovou ochranou čáry ponoru, kterou tvořil vertikální pás válcovaného železa (nebo ocele) o tloušťce 152 až 252 mm na bocích. Většinou bývala ne příliš silně pancéřována i paluba. Jednalo se o přibližně 80 až 115 metrů dlouhá plavidla o výtlaku 4600 až 7600 tun, poháněná většinou primárně plachtami (výjimkou byla poslední britská třída Orlando), ale opatřená i parním strojem a lodním šroubem. Rychlost se pohybovala mezi 12 až 18 uzly.

Prvním obrněným křižníkem se stal ruský Geněral Admiral spuštěný na vodu 1873 a dokončený 1875. Hlavní výzbroj tvořilo šest 203mm a dva 152mm kanóny a čáru ponoru kryl 152mm pancíř z válcovaného železa (stejné pancéřování měla i středová kasemata). Britskou odpovědí se stal HMS Shannon, dokončený 1877, který nesl dva 254mm a sedm 229mm kanónů a čáru ponoru a velitelskou věž kryl 229mm pancíř.

Třída Ikazuči sestávala ze šesti torpédoborců, postavených v letech 1897 až 1900 ve Spojeném království pro japonské císařské námořnictvo. Jednalo se o první torpédoborce objednané pro císařské námořnictvo. Po zařazení do služby v letech 1899 a 1900 se zapojily do potlačení povstání boxerů, přičemž byla v roce 1900 jedna jednotka ztracena při ztroskotání, a zbývajících pět torpédoborců se zúčastnilo rusko-japonské války. Od srpna 1912 byly překlasifikovány na torpédoborce 3. třídy (三等駆逐艦 santó kučikukan). Dvě další jednotky byly ztraceny při kolizi a explozi a zbývající tři byly vyřazeny. Všechny jednotky byly pojmenované po přírodních jevech.

Počátkem roku 1896 (tedy po vyhrané první čínsko-japonské válce a následně prohrané Intervenci Tří) schválil Teikoku-gikai (帝國議会 ~ císařský sněm) Jamamotův desetiletý plán rozvoje loďstva, který byl později znám jako plán rozvoje loďstva 6-6 (六六艦隊計画 Roku-roku kantai keikaku). Ten požadoval (mimo jiné) stavbu 23 torpédoborců do roku 1905.

Šest jednotek budoucí třídy Ikazuči bylo objednáno v loděnici Yarrow v Poplaru, která již měla zkušenosti se stavbou ničitelů torpédových člunů (Torpedo Boat Destroyer) pro Royal Navy i zahraniční odběratele. První čtyři jednotky (Akebono, Ikazuči, Inazuma a Sazanami) byly financovány z prostředků rozpočtového roku 1896 a poslední dvě jednotky (Nidži a Oboro) z rozpočtu na rok 1897.

Bitva u Artemísia byla série střetnutí, které se odehrály během tří dnů v srpnu nebo září 480 př. n. l. během druhé řecko-perské války. Odehrála se u severního pobřeží ostrova Euboia, kde se střetla loďstva aliance řeckých městských států (Atény, Korint, Sparta a další) s loďstvem perské říše velkokrále Xerxa I. Bitva se odehrála současně s pozemní bitvou u Thermopyl.

Po neúspěchu první perské invaze (492 až 490 př. n. l.) do Řecka, kterou ukončilo vítězství Atéňanů v bitvě u Marathónu, shromáždil velkokrál Xerxés další armádu a námořní síly k dobytí Řecka. Aténský generál Themistoklés navrhl, aby spojené řecké jednotky zablokovaly perský pozemní postup v soutěsce u Thermopyl a zároveň nedovolily perskému loďstvu proplout úžinou u Artemísia, která odděluje ostrov Euboia od řecké pevniny. K zastavení Peršanů shromáždili Řekové celkem 271 triér a devět pentekonter (jednořadé padesátiveslice).

Koncem léta bylo během plavby k Artemísiu perské loďstvo u pobřeží Magnesie zastiženo bouří a přišlo o přibližně třetinu z původního stavu asi 1200 lodí. Když Peršané připluli k Artemísiu, vyslali asi 200 lodí na jih, aby obepluly Euboiu a vpadly Řekům do zad. Během plavby podél východního pobřeží Euboii byla tato skupina zaskočena další bouří a prakticky zničena. Mezitím u Artemísia došlo k menším střetům obou loďstev, které trvaly dva dny. Třetí den Peršané zaútočili plnou silou. V následující celodenní bitvě utrpěla obě loďstva přibližně stejné ztráty. Peršané sice neprorazili, ale slabší řecké loďstvo si nemohlo takové ztráty dovolit.

Po tomto střetnutí Řekové obdrželi zprávy o pozemní porážce u Thermopyl. Vzhledem k tomu, že jejich strategie počítala s udržením Artemísia i Thermopyl, bylo další setrvání u Artemísia zbytečné a jenom by zvýšilo ztráty řeckých lodí. Zbývající řecké lodě se proto stáhly na jih k ostrovu Salamis. Perské vojsko přešlo přes Bojótii a obsadilo opuštěné Atény. Když se ale Peršané pokusili zlikvidovat zbytek řeckého loďstva, byli sami v září 480 př. n. l. poraženi v bitvě u Salamíny.

K-3 Leninskij Komsomol (rusky К-3 Ленинский комсомол) byla sovětská jaderná ponorka projektu 627 „Кит“ („Кит“ znamená česky velryba; v kódu NATO třída November), první ve své třídě. Šlo o vůbec první sovětskou jadernou ponorku. Byla zprovozněna 9. srpna 1957. Čestný název Leninskij Komsomol obdržela po dieselové ponorce M-106 Severního loďstva, která byla zničena během válečné operace roku 1943. Během služby došlo v roce 1967 na ponorce k požáru majícímu za důsledek 39 obětí na životech.

Vývojem jaderné ponorky se v SSSR zabývala konstrukční kancelář vedená Vladimirem Peregudovem. K-3 (sériové číslo 254) byla postavena v loděnici v Severodvinsku, zprovozněna 9. srpna 1957 a do služby v Severním loďstvu byla zařazena 1. července 1958. Délka trupu činila 107 m, ponor cca 300 m a maximální rychlost pod hladinou 30 uzlů (circa 55 km/h). Tato loď nebyla ještě vybavena odpalovacími komorami pro SLBM (ty nesly až později vyrobené ponorky), ale disponovala 8 torpédomety ráže 533 mm. Nesla klasická torpéda i torpéda s jadernou hlavicí. 17. června 1962 dosáhla jako první sovětská ponorka severního pólu, kde se i posléze vynořila. Kapitánem byl Lev Žilcov. Vzhledem k tomu, že šlo o novou technologii a ponorka byla navíc stavěna ve spěchu, nezřídka se vyskytovaly poruchy. Na ponorce byl přítomen tým opravářů, který tyto technické problémy pohotově řešil. Po návratu domů se posádka ponorky stala slavnou a účastnila se řady oficiálních ceremonií.

HMHS Britannic (z anglického His Majesty's Hospital Ship) byl třetí parník třídy Olympic, sesterská loď Titanicu a Olympicu. Byl postaven v loděnicích Harland & Wolff v Belfastu pro společnost White Star Line. Měl být nasazen na transatlantických linkách. Tento plán se však v důsledku vypuknutí první světové války musel změnit. Loď později převzalo britské námořnictvo a přeměnilo ji na plovoucí nemocnici.

Ačkoliv společnost White Star Line to vždy důrazně odmítala, několik dalších zdrojů uvádí, že původně byl pro loď vybrán název Gigantic (tato verze je podporována i tehdejším letákem společnosti). Po katastrofě Titanicu v roce 1912 byl však pojmenován „šťastnějším“ jménem Britannic.

Po spuštění Britannicu na vodu v Belfastu 26. února 1914 začaly dokončovací práce. Předtím, než mohl Britannic začít sloužit na pravidelné transatlantické lince mezi New Yorkem a Southamptonem, vypukla v srpnu 1914 první světová válka. V té době panoval v Anglii názor, že boje budou skončeny do Vánoc, avšak brzy začalo být zřejmé, že tomu tak nebude. Britská admiralita měla zaručen prioritní přístup k strategickým surovinám. V důsledku toho firmy musely zpomalit všechny ostatní civilní zakázky (včetně dostavby Britannicu). Velení námořnictva zrekvírovalo velké množství motorových civilních lodí, jakož i cestovních parníků pro potřeby dopravy vojska. Admiralita sice společnostem za používání plavidel platila, ale riziko ztráty lodi v bojových operacích bylo vysoké. Mnohem častěji byly zabavovány menší lodě než velké oceánské parníky (důvodem byla lepší manévrovatelnost). White Star Line se rozhodla stáhnout Olympic ze služby, dokud nebezpečí nepomine a tak se Olympic vrátil do Belfastu 3. listopadu. Práce na Britannicu v té době probíhaly velmi pomalu. To se však mělo v příštím roce změnit.

(c) Photo: LA(Phot) Steve Johncock/MOD, OGL v1.0

Typ 22 Broadsword (či třída Broadsword) je třída fregat britského královského námořnictva. Celkem bylo ve třech sériích postaveno 14 jednotek této třídy. První dvě série představují primárně protiponorkové fregaty, přičemž třetí sérii tvoří víceúčelové fregaty. Velká Británie již všechny vyřadila. U zahraničních uživatelů jich slouží 7 kusů.

Celá třída byla vyvinuta k posílení protiponorkových sil NATO, hlídkujících proti sovětským jaderným ponorkám na čáře Grónsko-Island-Spojené království. Specializované fregaty původně dokonce ani nenesly kanón hlavní ráže. Britské námořnictvo totiž tehdy rozlišovalo plavidla specializovaná na protiponorkovou a protivzdušnou obranu. Měla být přitom větší a odolnější, než kontroverzní předchozí typ 21 Amazon.

Celá třída byla stavěna ve třech, postupně zdokonalovaných, skupinách. První skupinu tvoří jednotky Broadsword (F88), Battleaxe (F89), Brilliant (F90) a Brazen (F91). Plavidla byla postavena v letech 1975–1982.

Nejpočetnější druhou skupinu tvoří fregaty Boxer (F92), Beaver (F93), Brave (F94), London (F95), Sheffield (F96) a Coventry (F98). Původně měla být i tato série čtyřkusová, fregaty Sheffield a Coventry ale byly objednány jako náhrada za lodě potopené ve falklandské válce. Plavidla byla postavena v letech 1979–1988.

Poslední skupinu představují čtyři jednotky, pojmenované Cornwall (F99), Cumberland (F85), Campbeltown (F86) a Chatham (F87). Postaveny byly v letech 1983–1990. Po nich námořnictvo přešlo na nové fregaty typu 23 Norfolk.

Bliss-Leavitt Mark 13 bylo americké 569mm letecké torpédo používané zejména letectvem amerického námořnictva za druhé světové války. Jako letecké torpédo nahradilo ve třicátých letech 20. století předchozí 450mm torpéda Mark 7 a používalo se až do roku 1950. Od poloviny roku 1943 se začala torpéda Mark 13 používat i na torpédových člunech PT kde nahradila 533mm torpéda Mark 8.

Během druhé světové války bylo s torpédem Mark 13 podniknuto 1287 útoků, dosaženo 514 zásahů a mezi obětmi Mark 13 skončilo i šest letadlových lodí japonského císařského námořnictva a dvě největší bitevní lodě na světě: Jamato a Musaši.

V roce 1925 zahájilo americké námořnictvo vývoj speciálního leteckého torpéda v rámci projektu G-6. Již následujícího roku byl ale projekt zastaven a byla dána přednost úpravě původně ponorkového 450mm torpéda Mark 7. V roce 1927 byl projekt G-6 obnoven a v srpnu 1930 bylo novému torpédu oficiálně přiděleno označení Mark 13. Již v říjnu téhož roku byl ale projekt opět zastaven, neboť americké námořnictvo vkládalo velké naděje do střemhlavého bombardování a torpédonosné letouny měly nést nová lehká torpéda. Koncepce lehkého 1000lb (453,6 kg) torpéda se ale neuplatnila a v červenci 1931 byly práce na Mark 13 obnoveny. V roce 1935 bylo Mark 13 přijato do výzbroje jako první speciálně navržené letecké torpédo amerického námořnictva.

Barbeta je pevná ochrana dělové lafetace na válečných lodích a v pozemních fortifikacích. Výraz je odvozený z francouzského termínu pro umístění děla takzvaně en barbette, kdy je kanón a obsluha částečně krytý za náspem a střílí přes jeho horní okraj (tj. přes parapet – na rozdíl od střelby skrz střílnu). Na lodích měla většinou podobu pancéřového (nebo pancéřovaného) prstence. Ten původně (ve druhá polovině 19. století) kryl pouze otočnou plošinu s lafetací, ale postupně se (během 90. let 19. století) vyvinul v ochranný a nosný prvek dělové kupole, se kterou (spolu s dalšími částmi) utvořil dělovou věž. Barbeta, spolu s čelní stěnou dělové kupole, zpravidla tvořily nejsilněji pancéřovanou část obrněnce.

Válečné lodě, jejichž hlavní výzbroj byla umístěna v barbetách, se nazývaly barbetovými obrněnci nebo barbetovými pancéřníky.

První dělové věže (typů Ericsson a Coles – ve skutečnosti pouze dělové kupole), které se na lodích objevily počátkem 60. let 19. století na obou březích Atlantiku (poprvé na USS Monitor a experimentálně na HMS Royal Sovereign) sice poskytovaly ochranu dělům i obsluze, ale byly příliš těžké. Barbety umožňovaly umístit těžké dělo tak, že mělo (teoreticky) kruhový odměr jako u dělových kupolí, ale pevný pancíř chránil pouze otočnou plošinu s lafetací, takže celek byl lehčí než celá dělová kupole a nebylo třeba řešit odvětrávání spalin po výstřelu. Nevýhodou bylo vystavení samotného děla a obsluhy nepřízni počasí i palbě nepřítele.

Třída Dolphin, někdy též překládáno jako třída Delfín, je nejaderný stíhací útočný typ ponorky, vyvinutý a postavený německou společností Howaldtswerke-Deutsche Werft AG (HDW), pro Izraelské vojenské námořnictvo. Je založen na německém exportním typu ponorek třídy 209, který je však výrazně pozměněn a zvětšen, díky čemuž je pokládán za samostatnou třídu a nikoliv součást třídy 209. Ponorky této třídy jsou považovány za nejsofistikovanější a nejschopnější konvenční ponorky na světě.

První dvě ponorky (Dolphin a Leviatan) financovala německá vláda a obě byly doručeny v roce 1997, zatímco poslední (T'kuma) zaplatil Izrael z poloviny (druhou část uhradila opět německá vláda) a byla doručena v roce 1999. Během první války v Zálivu byly německé firmy obviněny, že pomáhaly Iráku s jeho programem vývoje chemických zbraní, což vedlo k protestům jak v Německu, tak v Izraeli. Tehdejší německý spolkový kancléř Helmut Kohl se rozhodl zklidnit izraelské obavy, kompenzovat Izraeli finanční ztráty (během války utrpěl Izrael značné škody, když na něj dopadaly irácké rakety Scud) a zajistit práci německým loděnicím Nové ponorky, tak nahradily stárnoucí ponorky třídy Gal, které v izraelském námořnictvu sloužily od konce 70. let.

Kromě zmíněných tří ponorek podepsal Izrael kontrakt se společností ThyssenKrupp na koupi dvou dalších ponorek od dceřiné společnosti HDW. Dvě nové ponorky jsou vylepšenou verzí starých Dolphinů a obě jsou vybaveny na vzduchu nezávislým pohonem (AIP), podobný tomu, použitému v ponorkách třídy 212. Dne 6. července 2006 se německá vláda rozhodla v předstihu zaplatit zhruba 170 milionů eur na zahájení výstavby. Celkem mají dvě ponorky stát přibližně 1,3 miliardy eur, z čehož má třetinu uhradit Německo. V červenci 2011 byla mezi Izraelem a Německem uzavřena na dohoda na zakoupení v pořadí již šesté ponorky, která bude opět z části dotovaná německou vládou.

Juan Carlos I (L61) je víceúčelová válečná loď španělského námořnictva. V současnosti je jeho největší válečnou lodí. Je konstruována tak, že může sloužit jako vrtulníková výsadková loď, letadlová loď či plavidlo pro záchranné a humanitární operace. Projekt lodi je reakcí na potřebu větší aktivity španělského námořnictva v mezinárodních operacích, ale zároveň na nutnost finančních úspor. Oficiálně je označena jako loď pro strategickou projekci (přítomnost či působení) — Buque de Proyección Estratégica.

Podle upraveného projektu jsou stavěny též dvě výsadkové lodě třídy Canberra pro australské námořnictvo. Roku 2014 oznámilo Turecko, že podle modifikovaného projektu lodě Juan Carlos I postaví tamní loděnice SEDEF novou výsadkovou loď pro turecké námořnictvo.

Stavbou lodi byla pověřena španělská loděnice Navantia ve Ferrolu. Kýl byl založen v květnu 2005. Na vodu byl trup spuštěn 22. září 2009 a dne 24. června 2010 byl Juan Carlos I přijat do služby.

Třída Šinonome sestávala ze šesti torpédoborců, postavených v letech 1897 až 1900 ve Spojeném království pro japonské císařské námořnictvo. Jednalo se – spolu s třídou Ikazuči – o první torpédoborce zařazené do císařského námořnictva v letech 1899 a 1900. Všechny se zúčastnily rusko-japonské války a v srpnu 1912 byly překlasifikovány na torpédoborce 3. třídy. Jedna jednotka byla ztracena při tajfunu v srpnu 1913 a zbývajících pět jednotek bylo v letech 1919 až 1922 nejprve přeřazeno k pomocným úkolům a během první poloviny 20. let vyřazeno. Všechny jednotky byly pojmenované po přírodních jevech.

Jamamotův desetiletý plán rozvoje loďstva z roku 1896, který byl později znám jako plán rozvoje loďstva 6-6 požadoval (mimo jiné) stavbu 23 torpédoborců do roku 1905. První šestici představovala třída Ikazuči. Druhá šestice byla objednána v loděnici Thornycroft v Chiswicku, která tou dobou stavěla ničitele torpédových člunů (Torpedo Boat Destroyer) pro Royal Navy. První čtyři jednotky (Šinonome, Murakumo, Júgiri a Širanui) byly financovány z prostředků rozpočtového roku 1896 a poslední dvě jednotky (Kageró a Usugumo) z rozpočtu na rok 1897.

Oproti dříve objednané třídě Ikazuči se jednotky třídy Šinonome vyznačovaly dvoukomínovou siluetou, byly menší (jak dálkou, tak výtlakem) a asi o jeden uzel (~ 1,852 km/h) pomalejší při zachování stejné výzbroje. Podle první dokončené jednotky je někdy třída označována jako třída Murakumo.

Bitva u Dogger Banku v roce 1915, byla námořní bitva první světové války, ve které se utkaly eskadry britského a německého loďstva. Bitva se uskutečnila ráno a dopoledne 24. ledna 1915 u Dogger Banku v Severním moři a ačkoliv v ní Britové zvítězili, nedokázali využít své početní převahy a průzkumný svaz německých bitevních křižníků kontradmirála Hippera zlikvidovat.

Během prvního válečného roku 1914 podnikla německá Hochseeflotte (kromě převážně minovacích operací lehkých sil) dva nájezdy na britské pobřeží. Toto první ostřelování Anglie od dob admirála de Ruytera a fakt, že britská Grand Fleet mu nedokázala zabránit, vyvolal v Anglii vlnu zděšení. Britové přesunuli část jednotek Grand Fleet více na jih, aby byli schopni pružněji reagovat a zároveň rozmístili hlídky v oblasti Dogger Banku.

Na německé straně císař Vilém II. po srpnové první bitvě u Helgolandské zátoky nařídil, že žádné operace nesmějí být prováděny bez jeho výslovného souhlasu a toto prohlášení doplnil 10. ledna 1915 směrnicí, ve které zdůraznil, že prioritou je zachovat Hochseeflotte netknutou pro případné mírové jednání. Tlak na větší aktivitu Hochseeflotte ale rostl a tak císař povolil vrchnímu veliteli Hochseeflotte admirálovi von Ingenohlovi podnikat dle vlastního uvážení častější výpady do Severního moře za účelem likvidace menších sil nepřítele silnějšími vlastními.

19. ledna 1915 dokonce provedly britské bitevní křižníky admirála Beattyho výpad do oblastí západně od Helgolandu. Von Ingenohl proto nařídil veliteli průzkumné eskadry bitevních křižníků kontradmirálovi von Hipperovi průzkum bojem v oblasti Dogger Banku: zjistit sílu nepřítele a případně ho zničit.

Íránské námořnictvo (persky نیروی دریایی جهموری اسلامی ایران‎) je nejmenší složkou íránských ozbrojených sil. Jejich hlavním úkolem je pobřežní ochrana Íránu.

Před rokem 1971 bylo íránské námořnictvo vybaveno hlavně americkými a britskými bojovými plavidly, jako jsou torpédoborce, fregaty a vznášedla V roce 1971 íránský šáh plánoval nákupem nových plavidel rozšířit svůj vliv do Indického oceánu, ale v tom mu zabránil nedostatek finančních prostředků a islámská revoluce v roce 1979.

Do poválečného období vstoupil Írán se skromnou flotilou tvořenou třemi hlídkovými čluny postavených v roce 1931. Dále s motorovými čluny postavenými v roce 1935 a sloužícími do roku 1972. Všechna tato plavidla byla původem z Itálie. Tyto čluny byly vybaveny 47mm kanónem Škoda a jedním kulometem.

Bitva u Baltimu, někdy též uváděna jako bitva u Damietty, byla námořní bitva mezi izraelským a egyptským námořnictvem, ve dnech 8. až 9. října 1973, během jomkipurské války. Odehrála se v deltě Nilu, mezi městy Baltim a Damietta. Bitva vypukla, když šest izraelských raketových člunů tříd Sa'ar plujících směrem k Port Saidu narazilo na čtyři egyptské raketové čluny projektu 205 (kódové označení NATO: Osa I), plujících z Alexandrie. Celá potyčka trvala zhruba čtyřicet minut. Čluny třídy Osa vypálily střely Styx, minuly a začaly se stahovat do Alexandrie, pronásledovány Izraelci. Dva egyptské čluny byly potopeny střelami Gabriel během deseti minut a třetí člun byl potopen o dvacet pět minut později. Čtvrtému se podařilo vrátit se na základnu.

V třetí den jomkipurské války, 8. října, zahájila izraelská armáda protiútok na Sinajském poloostrově, při pokusu zatlačit egyptskou armádu zpět za Suezský průplav. Velení izraelského námořnictva očekávalo, že pozemní tlak na přístav Port Said způsobí stažení egyptských námořních aktivit z místních přístavů do Alexandrie, která se nachází zhruba 177 kilometrů západně. Flotile izraelských raketových člunů proto bylo nařízeno plout k přístavu Port Said. Lodě, které se zrovna vrátily do Haify po bitvě u Latakie, však ještě nebyly kompletně natankované. Navzdory tomu plulo již po dvaceti pěti minutách osm lodí rychlostí 30 uzlů jižním směrem. O pět hodin později dorazily k Port Saidu, kde se setkaly s velitelem Michaelem Barkajem, který již na místě vyčkával se dvěma čluny. Mezi tím se však izraelský protiútok na Sinaji nezdařil a egyptské lodě přístav neopustily.

Třída Ikazuči sestávala ze šesti torpédoborců, postavených v letech 1897 až 1900 ve Spojeném království pro japonské císařské námořnictvo. Jednalo se o první torpédoborce objednané pro císařské námořnictvo. Po zařazení do služby v letech 1899 a 1900 se zapojily do potlačení povstání boxerů, přičemž byla v roce 1900 jedna jednotka ztracena při ztroskotání, a zbývajících pět torpédoborců se zúčastnilo rusko-japonské války. Od srpna 1912 byly překlasifikovány na torpédoborce 3. třídy (三等駆逐艦 santó kučikukan). Dvě další jednotky byly ztraceny při kolizi a explozi a zbývající tři byly vyřazeny. Všechny jednotky byly pojmenované po přírodních jevech.

Počátkem roku 1896 (tedy po vyhrané první čínsko-japonské válce a následně prohrané Intervenci Tří) schválil Teikoku-gikai (帝國議会 ~ císařský sněm) Jamamotův desetiletý plán rozvoje loďstva, který byl později znám jako plán rozvoje loďstva 6-6 (六六艦隊計画 Roku-roku kantai keikaku). Ten požadoval (mimo jiné) stavbu 23 torpédoborců do roku 1905.

Šest jednotek budoucí třídy Ikazuči bylo objednáno v loděnici Yarrow v Poplaru, která již měla zkušenosti se stavbou ničitelů torpédových člunů (Torpedo Boat Destroyer) pro Royal Navy i zahraniční odběratele. První čtyři jednotky (Akebono, Ikazuči, Inazuma a Sazanami) byly financovány z prostředků rozpočtového roku 1896 a poslední dvě jednotky (Nidži a Oboro) z rozpočtu na rok 1897.

127mm kanón typu 88 a 89 japonského císařského námořnictva byly vyvinuty v druhé polovině třicátých let 20. století a dočkaly se nasazení i za druhé světové války. Oba typy měly ráži 127 milimetrů, hlaveň délky 40 ráží (5080 mm) a používaly jednotný náboj. Typ 88 (navržen roku 1928) byl určen pro ponorky, ale použit byl v manuálně ovládané jednohlavňové verzi pravděpodobně pouze na jedné ponorce. Typ 89 (navržen roku 1929 a podobný typu 88) byl lodní a pozemní protiletadlový kanón, který byl používán v jednohlavňovém i dvouhlavňovém uspořádání na lodích císařského námořnictva i v pozemních bateriích. Typ 89 se na lodích používal v elektromotorem poháněných lafetacích A1 a B1 (+ jejich modifikace) a k zaměřování sloužily optické systémy řízení palby typu 91, 94 a 4. Oficiální označení typu 89 bylo 40-kókei 89-šiki 12-senči 7 kókaku hó (四〇口径八九式十二糎七高角砲 ~ 40-kaliberní 12,7cm protiletadlový kanón typu 89).

Typ 88 byl navržen roku 1928 a jako ponorkový palubní kanón měl být podle DiGiuliana použit na ponorkách I-5 (typ J1M) a I-6 (typ J2). Podle Hackett & Kingsepp a Carpenter & Polmar se ale typ 88 objevil pouze v jednom kuse na ponorce I-6, zatímco ponorka I-5 měla nést jeden a později dva 140mm kanóny typu 11. roku. Typ 89 vznikl koncem dvacátých let spoluprací námořních arsenálů v Kure a Hirošimě, kde pak v letech 1932 až 1944 probíhala i výroba. Hlavním konstruktérem byl inženýr Čijokiči Hada.

Třída Invincible je třída letadlových lodí britského královského námořnictva z doby studené války. Skládá se z jednotek Invincible, Illustrious a Ark Royal. Za studené války bylo jejich hlavním úkolem ničení sovětských ponorek v severním Atlantiku. S následnou reorganizací námořnictva se však jejich určení změnilo na námořní projekci síly, včetně leteckých úderů či řízení a podpory obojživelných operací. Z jejich palub přitom operovaly útočné letouny BAE Harrier II (již byly vyřazeny) a vrtulníky typů Westland Sea King, Chinook a Merlin. Na palubě mohou krátkodobě přepravovat až 500 vojáků námořní pěchoty.

Služba této třídy se již chýlí ke konci. Invincible byla v roce 2005 převedena do rezervy a v únoru 2011 prodána do Turecka k sešrotování. Illustrious a Ark Royal měly zůstat ve službě až do dokončení nových velkých letadlových lodí třídy Queen Elizabeth. Revize britské obranné politiky (Strategic Defence Review) ale přinesla výrazné škrty. Ark Royal byla vyřazena v březnu 2011, přičemž Illustrious dočasně zastupuje HMS Ocean, procházející generální opravou, v roli vrtulníkové výsadkové lodě. Po dokončení oprav Oceanu v roce 2014 bude vyřazena i ona.

První jednotku Invincible postavila loděnice Vickers Shipbuilding and Engineering (dnes BAE Systems Marine) v Barrow-in-Furness. Stavba byla zahájena v roce 1973 a do služby loď vstoupila v roce 1980. Naopak Illustrious a Ark Royal postavila loděnice Swan Hunter Shipbuilders ve Wallsendu. První byla dokončena v roce 1982 a druhá v roce 1985.

Incident 4. loďstva se udál 26. září 1935, když bylo 4. loďstvo (艦隊 kantai) japonského císařského námořnictva během námořních manévrů zasaženo tajfunem východně od severního Honšú. Výsledkem bylo těžké poškození torpédoborců Júgiri a Hacujuki, několik dalších plavidel utrpělo různé stupně poškození a zahynulo nebo bylo pohřešováno 54 lidí. Dalších přibližně 60 lidí bylo zraněno. Spolu s převrácením torpédovky Tomozuru z 12. března 1934 vedl tento incident k posílení konstrukce japonských válečných lodí a odlehčení nástaveb.

Podpisem washingtonské a londýnské námořní konference se Japonsko zavázalo k omezení námořního zbrojení. Aby se císařské námořnictvo dokázalo vyrovnat svému hlavnímu, tehdy se rýsujícímu, soupeři, byly japonské válečné lodě vybaveny maximálním množstvím výzbroje a to i za cenu značné nestability a snížené pevnosti trupu. To se týkalo rovněž moderních japonských „speciálních torpédoborců“ – třídy Fubuki.

Během cvičení se 12. března 1934 vlivem nestability na rozbouřeném moři převrátila torpédovka Tomozuru, přičemž zahynula většina její posádky. V červenci 1935 byl poškozen „speciální torpédoborec“ Murakumo poblíž Tokijské zátoky, když při plavbě vysokou rychlostí na rozbouřeném moři došlo k výskytu deformací (zvrásnění) na trupu. Před blížící se katastrofou tak sice existovalo varování, ale nebyl čas, ani vůle, s pevností konstrukce před cvičením něco udělat u všech postižených jednotek.

V létě 1935 se od července do září konaly námořní manévry japonského císařského námořnictva. Dočasně sestavená 4. kantai v nich reprezentovala stranu „rudých“ (představující útočící Američany), která se měla utkat se stranou „modrých“ obránců (1. a 2. kantai Rengó kantai) v „bitvě“ východně od japonských ostrovů mezi severním Honšú a Kurilami.

Tirpitz byla druhá bitevní loď třídy Bismarck německé Kriegsmarine. Své jméno dostala podle německého admirála Alfreda von Tirpitze. V pozdějších fázích druhé světové války byl Tirpitz kotvící v norských fjordech přezdíván (Osamělá) královna Severu. Až do nástupu japonských bitevních lodí Jamato a Musaši byl Tirpitz největší bitevní lodí na světě.

Jeho význam spočíval po celé tři roky především v jeho samotné existenci, skutečného boje na moři se loď zúčastnila pouze minimálně (nikdy se neúčastnila dělostřeleckého souboje s jinou lodí), zato byla pod neustálým dohledem a tlakem Britů, kteří se ji mnohokrát snažili potopit nejrůznějšími neobvyklými způsoby. Nakonec se jim to podařilo leteckým útokem v době, kdy byla již loď trvale upoutána na kotvy u norského Tromsø.

Tirpitz byl objednán jako Ersatz Schleswig-Holstein - jako náhrada za starý predreadnought SMS Schleswig-Holstein, pod smluvním názvem "G". Kontrakt na stavbu získaly loděnice Kriegsmarinewerft ve Wilhelmshavenu a k položení kýlu došlo 20. října 1936. Na vodu byla loď spuštěna 1. dubna 1939 v loděnicích ve Wilhelmshavenu. Ceremoniál provedla vnučka velkoadmirála Tirpitze, paní von Hassel, žena tehdejšího německého velvyslance v Římě, za přítomnosti špiček nacistické říše. U příležitosti spuštění Tirpitze na vodu byl také velitel nacistické Kriegsmarine, admirál Erich Raeder, jmenován Hitlerem do hodnosti velkoadmirála.

Práce na dokončení a vystrojování lodi trvaly až do února 1941. Během této doby se piloti RAF pokusili opakovaně přístav a rozestavěnou loď napadnout a i když Tirpitz žádná bomba nezasáhla, škody na zařízení přístavu se postaraly o zpomalení dokončovacích prací. Loďstvo oficiálně převzalo loď 25. února pro provedení plavebních zkoušek, které se odehrávaly v oblasti Baltského moře.

Chilské námořnictvo (španělsky: Armada de Chile) je částí chilských ozbrojených sil. Chilské námořnictvo vzniklo v průběhu války za nezávislost, probíhající v letech 1811-1826. K prvnímu pokusu o jeho zformování došlo roku 1813. V byly USA zakoupeny fregata Perla a brigantina Potrillo, které měly prorazit španělskou blokádu přístavu Valparaíso. Protivníku se však podařilo podplatit najaté posádky a obě lodě padly do rukou Španělů.

Bernardo O'Higgins vyhlásil nezávislost Chile roku 1818, samostatné chilské válečné námořnictvo ovšem vzniklo už o rok dříve. Za den jeho vzniku je považován 26. únor 1817, dne kdy získalo svou první válečnou loď, šestnáctidělovou brigantinu Áquila. Tu brzy posílily ukořistěná španělská obchodní loď San Miguel, brigantina Perla a další plavidla.

Po vyhlášení republiky bylo námořnictvo institucionalizováno, došlo k vytvoření první chilské námořní eskadry, námořní školy (pozdější Escuela Naval Arturo Prat) a dalších jeho složek. Prvním velitelem námořnictva se stal admirál Manuel Blanco Encalada, kterého v letech 1818-1823 nahradil anglický admirál Thomas Cochrane.Většina námořních důstojníků přitom tehdy pocházela z Anglie a Skotska (námořníci byli najímáni hlavně z anglofonních zemí). Charakter námořnictva byl britský, přičemž tato tradice se u něj projevuje až do současnosti.

Pod vedením Thomase Cochrana se Chile stalo lokální námořní velmocí a přispělo k úspěchu San Martína v Peruánské válce za nezávislost. San Martín roku 1821 dobyl Limu a vyhlásil Peru nezávislou republikou.

ORP Błyskawica je polský torpédoborec patřící ke třídě Grom. Pro polské námořnictvo byl postaven v letech 1935-1937 ve Spojeném království. Obě postavené jednotky třídy Grom představovaly špičku ve své kategorii. Ve své době se jednalo o silně vyzbrojené a rychlé torpédoborce.

Loď byla nasazena ve druhé světové válce. Krátce před německou invazí do Polska odplula do Velké Británie a následně se zapojila do bojů po jejím boku. Za války eskortovala 83 konvojů, provedla 108 dalších bojových patrol, podílela se na potopení dvou válečných lodí nepřítele a sestřelila čtyři nepřátelská bojová letadla. Během své válečné služby byla třikrát vážně poškozena, pět námořníků padlo a 48 jich bylo zraněno.

Po válce se Błyskawica vrátila do Polska, aby se po přezbrojení a opravách stala vlajkovou lodí námořnictva Polské lidové republiky. Ze služby byla loď vyřazena v roce 1969. Od roku 1976 je zpřístupněna jako muzejní loď. Kotví ve Gdyni. Je jedinou dochovanou polskou válečnou lodí postavenou v období před druhou světovou válkou.

Błyskawica je jedinou lodí, která byla dekorována nejvyšším polským vojenským vyznamenáním Virtuti Militari.

Bitva v Dánském průlivu představovala jednu z mála dělostřeleckých bitev mezi těžkými hladinovými loděmi Německa a Velké Británie během druhé světové války. Došlo k ní 24. května 1941, když se německé uskupení tvořené bitevní lodí Bismarck a těžkým křižníkem Prinz Eugen pod velením admirála Lütjense pokusilo v rámci operace Rheinübung proniknout do Atlantiku, aby podpořilo boj proti britským konvojům. Britové se německé lodě pokusili zastavit jejich napadením v Dánském průlivu a v bitvě se tak Němci střetli s bitevním křižníkem Hood, bitevní lodí Prince of Wales doprovázených šesti torpédoborci. Střetnutí skončilo těžkou porážkou Royal Navy. Bitevní křižník Hood byl potopen a bitevní loď Prince of Wales byla poškozena a zahnána na útěk. Na druhou stranu se však v důsledku poškození z bitvy Bismarck dostal do potíží s nedostatkem pohonných hmot, byl po bitvě v Dánském průlivu britským loďstvem dále pronásledován a nakonec potopen. Operace Rheinübung tak nakonec i díky bitvě v Dánském průlivu nemohla být realizována.

Německé lodě vypluly z polské Gdyně jako hlavní složka operace Rheinübung, jejímž cílem bylo obě lodi dostat dlouhodobě do Atlantiku za účelem napadání spojeneckých lodí a konvojů. V případě dalšího potenciálního posílení německého svazu o bitevní křižníky Scharnhorst a Gneisenau z přístavů v okupované Francii by pak spojenci měli co do činění s velmi silným svazem jehož neutralizace by byla patrně velmi obtížná.

Proto byl Bismarck již od uvedení do služby spojenci aktivně monitorován a po jeho vyplutí dělalo Royal Navy vše pro to, aby byl co nejdříve objeven, dostižen a zničen. Po zjištění, že německé lodi vypluly z Norska se s nimi Britové pokusili vypořádat v prostoru Dánského průlivu západně od Islandu.

Námořní bitva u Navarina byla vybojována 20. října 1827 během řecké války za nezávislost (1821–32) v zátoce Navarino (současný Pylos), na západním pobřeží Peloponéského poloostrova, v Jónském moři. Kombinované turecko-egyptské loďstvo bylo zničeno složeným britským, francouzským a ruským námořnictvem. Bitva je pro historii důležitá jako poslední významnější námořní bitva vybojovaná zcela pouze s plachetními loďmi. Spojenecké lodě byly lépe vyzbrojené než jejich egyptský a turecký oponent a jejich posádky byly lépe vycvičeny, což přispělo k celkovému vítězství.

Ústředním faktorem, který urychlil zakročení tří evropských velmocí v řeckém konfliktu, byly ruské ambice expandovat v černomořském regionu na úkor tureckého impéria a emocionální podpora Ruska pro pravoslavné Řeky, kteří se roku 1821 vzbouřili proti turecké nadvládě. Britská a rakouská diplomacie byla zaměřena na prevenci před ruským zásahem, neboť viděla podstatnější geostrategickou hrozbu v ruských záměrech a doufala, že osmanská vláda potlačí povstání. Ale v roce 1825 nastoupil na trůn car Mikuláš I., který přijal více agresivní balkánskou politiku, což přinutilo Británii k tomu, aby zasáhla ze strachu, že živelné Rusko rozloží osmanskou říši a dá vzniknout ruské hegemonii na Blízkém Východě. Francie se připojila k těmto dvěma silám s tím, že tak bude obnovena její hlavní úloha v evropských záležitostech po její porážce v napoleonských válkách. Vlády všech tří zemí byly také pod intenzivním tlakem jejich domácího veřejného mínění, aby pomáhali Řekům, zvláště po invazi tureckého vazala Ibrahima paši z Egypta na Peloponéský poloostrov v roce 1825 a po zvěrstvech spáchaných jeho silami na původním obyvatelstvu.

Mocnosti Londýnskou smlouvou (1827) chtěli donutit tureckou vládu k tomu, aby udělila Řecku autonomii uvnitř impéria a vyslaly námořní eskadry na východ Středozemního moře k prosazení jejich politiky. Námořní bitva u Navarina se odehrála spíše nešťastnou náhodou, nebyla důsledkem manévrů spojeneckého vrchního velitele, admirála Codringtona, který se spíše zaměřil na přinucení Ibrahima paši, aby se podrobil spojeneckým instrukcím. Potopení turecké středozemní flotily ušetřilo nezralou řeckou republiku od zhroucení. Ale vyžádalo si to ještě další dva armádní zásahy, Ruskem ve formě rusko-turecké deváté války v letech 1828-9 a francouzskou expediční jednotku na Peloponésu, která donutila turecké síly ke stažení se z centrálního a jižního Řecka a zabezpečila tak řeckou nezávislost.

Námořnictvo Čínské lidové osvobozenecké armády je námořní složkou Čínské lidové osvobozenecké armády, tedy ozbrojených sil Čínské lidové republiky. V současnosti je druhým největším námořnictvem světa, hned za námořnictvem Spojených států amerických. Celkem jeho personál zahrnuje 255 000 osob. Námořnictvo v roce 2009 tvořilo 8 jaderných ponorek, 58 dieselelektrických ponorek, 26 torpédoborců, 51 fregat, přes 200 raketových člunů, 58 velkých a středních výsadkových lodí, řada dalších typů lodí a až 500 strojů námořního letectva.

Původně se čínské námořnictvo zaměřovalo především na obranu pobřeží země. V posledních letech však prochází rozsáhlou modernizací a expanzí, jejímž cílem je dát mu schopnost oceánských operací a výrazněji podporovat čínské politické a obchodní zájmy ve světě.

V současnosti tak disponuje nejpočetnějším ponorkovým loďstvem, zahrnujícím až 70 člunů, včetně útočných a raketonosných ponorek s jaderným pohonem. Dále má 11 moderních torpédoborců a množství fregat, přičemž dříve špatná technologická úroveň čínských lodí se výrazně zlepšuje. Dokonce vlastní svou první letadlovou loď Liao-ning.

Námořnictvo Čínské lidové osvobozenecké armády bylo doposud nasazeno především v čínské občanské válce, Čínsko-vietnamské válce a v operacích proti pirátství v Somálsku.

INS Vikramaditya je nové jméno bývalé sovětské letadlové lodě Baku (později přejmenované Admiral Gorškov), která byla postavena v letech 1978–1987 jako poslední jednotka projektu 1143 (známého též jako třída Kijev). Od počátku 90. let Rusko trápil nedostatek financí. Relativně moderní Admiral Gorškov proto námořnictvo nechalo chátrat mimo operační službu. Následně nepotřebnou loď odkoupila Indie, která ji nechala přestavět na plavidlo koncepce STOBAR – palubní letouny startují pomocí skokanského můstku na přídi a přistávají s použitím záchytného háku. Naopak ztratí typický rys sovětských letadlových křižníků v podobě silné výzbroje.

V červnu 2012 byla loď téměř dokončena a zahájila zkoušky v Barentsově a Bílém moři. Předání indickému námořnictvu však muselo být opakovaně odloženo. Poslední termín předání lodě, stanovený na prosinec 2012, byl posunut na říjen 2013, jelikož zkoušky odhalily problémy s pohonným ústrojím. Narůstá rovněž cena kontraktu, protože náklady Indie na pořízení lodě stouply z původních 620 milionů dolaru na 2,5 miliardy dolarů. Po dokončení zkoušek loď začne svou službu v indické námořnictvu. Pomůže tak zaplnit mezeru mezi vyřazením letadlové lodě Viraat a dokončením nových jednotek třídy Vikrant, které jsou domácí indickou konstrukcí.

Slovo Vikramaditya znamená v sanskrtu „všemohoucí“ (विक्रमादित्य) a toto slovo se stalo i titulem několika významných indických panovníků.

Rjúdžó byla druhá letadlová loď japonského císařského námořnictva, která byla od počátku stavěná jako loď letadlová. Šlo o lehkou letadlovou loď, neboť omezení dohodnutá na washingtonské námořní konferenci již Japonsku neumožňovala postavit loď větších rozměrů (aniž by tím vyčerpalo svůj limit pro tuto třídu plavidel).

Po dokončení v květnu 1933 se Rjúdžó stala čtvrtou letadlovou lodí císařského námořnictva (vedle Hóšó, Akagi a Kaga). Významně přispěla k výcviku nových palubních pilotů císařského námořního letectva i testování tehdy revoluční techniky střemhlavého bombardování. Od srpna 1937 se Rjúdžó účastnila druhé čínsko–japonské války, během které působila u čínského pobřeží s přestávkami až do podzimu 1938. Její letouny se věnovaly útokům na pozemní cíle v Šanghaji a Kuang-tungu i vybojování vzdušné nadvlády nad čínským letectvem v těchto oblastech. Již 22. srpna 1937 si stíhači z Rjúdžó nárokovali prvních šest z nejméně osmnácti vzdušných vítězství nárokovaných v Číně.

Na začátku druhé světové války v Pacifiku se zúčastnila invaze na Filipíny. Její letouny – jako první – zaútočily ráno 8. prosince na cíle v Davao a okolí. Později Rjúdžó podporovala japonská vylodění u Legazpi, v Davao a na ostrově Jolo. Během invaze do Nizozemské východní Indie a Britské Malajsie počátkem roku 1942 se zúčastnila útoků na Singapur a spojeneckou lodní dopravu v jeho okolí. Během krytí invaze na Sumatru v únoru 1942 se 15. února letouny z Rjúdžó podílely na odražení Doormanova pokusu o napadení invazního konvoje. Až do počátku března 1942 se podílela na vyčištění Jávského moře od spojeneckých plavidel a zasáhla též do závěrečné fáze bitvy u Baweanu. V březnu a dubnu 1942 podporovala japonské aktivity v Indickém oceánu. V rámci Ozawova svazu působila v dubnu proti spojenecké přepravě v Bengálském zálivu a cílům na východním pobřeží Britské Indie. Počátkem června 1942 se zúčastnila japonského úderu proti Aleutským ostrovům, během kterého její letouny dvakrát zaútočily na Dutch Harbor. Během těchto útoků se Američanům podařilo sestřelit stíhačku A6M2 Reisen/„Zero“ DI-108, kterou později Američané opět zprovoznili a otestovali. Během bitvy u východních Šalomounů 24. srpna 1942 vyslala své letouny k útoku na Hendersonovo letiště. Odpoledne téhož dne byla napadena a potopena palubními bombardéry z USS Saratoga.

HMS Ocean (L12) je vrtulníková výsadková loď britského královského námořnictva. Do služby loď vstoupila v roce 1998. Je jedinou lodí své třídy a šestou britskou válečnou lodí tohoto jména. Ocean je první britskou vrtulníkovou výsadkovou lodí, postavenou speciálně pro tento účel a v současnosti také největší válečnou lodí královského námořnictva. Může nést 480 (krátkodobě až 800) mariňáků, které vysazuje pomocí vrtulníků a výsadkových člunů. Dále je schopná přepravit až 40 vozidel, není však schopna přepravovat tanky. Ve službě ji doplňují dvě výsadkové dokové lodě třídy Albion, které nesou pěchotu a těžkou techniku.

V prosinci 2011 britské ministerstvo obrany rozhodlo, že Ocean, společně s výsadkovou lodí HMS Bulwark (L15) a tankovou výsadkovou lodí RFA Mounts Bay (L3008), budou sloužit jako podpůrná plavidla během Olympijských her v Londýně v roce 2012. Ocean slouží v Greenwichi na řece Temži jako logistický uzel a základna pro armádní a policejní vrtulníky. Pro nasazení na olympijských hrách byla loď modernizována. V květnu 2012 bylo otestováno v rámci cvičení Olympic Guardian. Během her loď nese osm vrtulníků Lynx.

Ostřelování Scarborough, Hartlepoolu a Whitby bylo námořním střetnutím první světové války v Severním moři. Německá Kaiserliche Marine v této akci ostřelovala anglické přístavy Scarborough, Hartlepool a Whitby. Při akci bylo zabito 122 civilistů a 443 jich zraněno. Napadení nebráněných přístavů Scarborough a Whitby bylo porušením mezinárodního práva a pobouřilo veřejné mínění. Na druhé straně vyvolalo velkou kritiku Royal Navy, která útoku nedokázalo zabránit.

Po prvním úspěšném ostřelování britského přístavu Yarmouth německé velení naplánovalo další útok na britské pobřeží, jehož cílem bylo vylákat do pasti menší část britských bitevních lodí a tím zvrátit poměr sil ve svůj prospěch. Předzvědné síly kontradmirála Franze von Hipper měly ostřelováním přístavů Scarborough, Hartlepool a Whitby vyprovokovat reakci části britského loďstva. Východněji od Hippera měly operovat hlavní síly německého námořnictva, které by tyto britské lodě potopily.

Třída Queen Elizabeth je třída letadlových lodí britského královského námořnictva, které jsou ve výstavbě. Skládá se z jednotek HMS Queen Elizabeth (vstup do služby plánován na rok 2016) a HMS Prince of Wales (vstup do služby je plánován na rok 2018).

Smlouva o výstavbě plavidel byla oznámena 25. července 2007. Kvůli ceně a restrukturalizaci Royal Navy byla výstavba o několik let opožděna. Konečná cena byla odhadnuta na 3,9 miliard liber. Smlouvy byly oficiálně podepsány o rok později 3. července 2008 poté, co byla vytvořena společnost BVT Surface Fleet spojením BAE Systems Surface Fleet Solutions a VT Group, což bylo požadavkem britské vlády.

Původně byly pro plavidla plánovány letadla s krátkým vzletem a vertikálním přistáním (STOVL) F-35B. V roce 2010 britská vláda místo toho rozhodla o použití verze F-35C. V současnosti jsou plánovány pro Prince of Wales stroje startující pomocí katapultu a přistávající pomocí zádržných systémů - CATOBAR. Do prosince 2011 nebylo jisté, zda Queen Elizabeth bude přestavěna taktéž na tuto koncepci. Tyto plavidla budou mít výtlak 65 000 tun, budou 280 metrů dlouhá a ponesou až 40 strojů. Budou tedy zdaleka největší válečné lodě, které kdy byly pro Royal Navy postaveny.

Šimakaze (島風) byl „torpédoborec první třídy“ (一等駆逐艦 Ittó kučikukan) japonského císařského námořnictva, postavený v letech 1941 až 1943. Byl prototypem nové třídy torpédoborců, které císařské námořnictvo označovalo jako torpédoborce typu C (丙型駆逐艦 Hei-gata kučikukan). S novým pohonným systémem o výkonu 75 000 k (55 162,4 kW), využívajícím vysokoteplotní vysokotlaké kotle, dosahoval rychlosti 40 uzlů (74,1 km/h), což z něj činilo nejrychlejší japonský torpédoborec druhé světové války a jeden z nejrychlejších na světě vůbec. Vedle extrémně výkonné pohonné soustavy se vyznačoval i silnou výzbrojí: se svými patnácti 610mm torpédomety pro torpéda typu 93 rovněž neměl konkurenci. Vzhledem ke složitosti konstrukce a vývoji válečných událostí se ale svých 16 plánovaných sesterských lodí nedočkal a zůstal jedinou jednotkou své třídy.

Šimakaze se zúčastnil bojů v Pacifiku, při kterých sloužil zejména jako doprovod jiných plavidel. Zúčastnil se krytí evakuace ostrova Kiska, pokusu o dopravu zásob na Biak, bitvy ve Filipínském moři a okrajově i bitvy u Leyte. Dne 11. listopadu 1944 ho při doprovodu konvoje TA č. 3 v Ormocké zátoce potopila palubní letadla z americké TF 38.

Projekt 941 Akula (rusky: Проект 941 Акула) je třída raketonosných ponorek s jaderným pohonem stavěných v Sovětském svazu v letech 1977–1989. NATO přidělilo této třídě kódové jméno Typhoon (Tajfun). Tento typ stále představuje největší postavené ponorky všech dob (výtlak ponorek třídy Ohio je méně než poloviční).

Postaveno bylo celkem šest jednotek této třídy, sedmou rozestavěnou se Sověti po skončení studené války rozhodli nedokončit a sešrotovat. Jelikož je jejich provoz velice nákladný a životnost mezikontinentálního raketového systému SS-N-20 Sturgeon již skončila a tyto rakety byly rozmístěny pouze v počtu deseti kusů v roce 2005 na ponorkce TK-20 Severstal, nový mezikontinentální raketový systém SS-N-28 Bark, který měl nahradit končící SS-N-20 Sturgeon třikrát selhal a nepovedlo se jej nikdy oživit. Rusko tyto ponorky vyřadilo: tři byly sešrotovány a pouze TK-208 Dmitrij Donskoj byla ponechána a je používána pro testy nových mezikontonentálních raket SS-N-30 Bulava, které budou použity na ponorce projektu 955 Borej. Dvě další ponorky projektu 941 kotví na základně Severodvinsk.

V současné době (2011) jsou všechny tři ponorky odstaveny na námořní základně u města Severodvinsk, v závodě Sevmaš, kde se čeká na jejich rekonstrukci a další provoz a nahrazení raketových systémů za systém Bulava u dalších dvou ponorek TK-20 Severstal a TK-17 Archangelsk. Toto rozhodnutí o dočasném vzdání se likvidace ponorek 941 Typhoon padlo 10. února 2012, protože je lepší ponorky opravit a používat a peníze ušetřené investovat do letadlových křižníků Ruska. Pro jaderné odstrašení tak Rusko raději využívá technologicky starší a levnější ponorky tříd Delta III z Pacifické základny a Delta IV ze Severní základny, které postupně nahradí nové ponorky třídy Borej.

Třída Sheffield (známa i jako typ 42) je třída raketových torpédoborců britského královského námořnictva. Jednalo se o menší a levnější allternativu ambiciózní třídy Bristol, ze které ale byl postaven pouhý jediný kus. Díky tomu mohly být postaveny v počtu dostatečném k nahrazení množství starších britských torpédoborců klasické koncepce.

Hlavním úkolem lodí byl doprovod a prostorová protivzdušná obrana loďstva. Celkem 14 jednotek ve třech skupinách (Batch 1-3) postavila Velká Británie, přičemž další dva kusy postavila v licenci Argentina. Lodě stejné střídy obou států se pak v roce 1982 zúčastnily války o Falklandy/Malvíny, kde Britové přišli (mimo jiné) o dva torpédoborce třídy Sheffield. V aktivní službě jsou doposud jednotky Liverpool, York, Gloucester a Edinburgh. Argentina stále provozuje torpédoborec Hercules. Zbylé lodě již byly ze služby vyřazeny. Ve službě je nahrazují nové torpédoborce třídy Daring.

(c) Black leon at ru.wikipedia, CC BY 3.0

Projekt 20380, jinak též třída Stěreguščij, je třída víceúčelových korvet ruského námořnictva. Třída tvoří, společně s fregatami Projektů 22350 a 11356, jádro programu obnovy ruské floty. Hlavním posláním korvet této třídy je pobřežní hlídkování, ničení ponorek a obrana konvojů. Napadat mohou hladinové, vzdušné a pozemní cíle i ponorky. V současnosti jsou dvě jednotky dokončeny a další čtyři ve stavbě. Na prototypovou jednotku navazují čtyři vylepšené jednotky s označením Projekt 20381, nesoucí lepší protiletadlovou výzbroj a dále výrazněji upravená varianta Projekt 20385. Exportní varianta nese označení Projekt 20382 Tigr, přičemž první dva exempláře v červnu 2011 objednalo Alžírské námořnictvo.

Celkem by pro ruské námořnictvo mělo být postaveno 20 korvet této třídy. Konečný počet ale může být i menší. Do roku 2015 má být v provozu čtyři až pět jednotek. Jedná se o první nové sériově stavěné válečné lodě vyvinuté pro ruské námořnictvo od skončení studené války (doposud si vystačilo s dostavbou lodí převážně rozestavěných ještě v 80. letech), první ruské univerzální korvety, první ruské válečné lodě s širokou aplikací stealth technologií a rovněž první ruské (včetně sovětských) korvety vybavené palubním vrtulníkem.

Asašimo (japonsky: 朝霜) byl šestnáctý torpédoborec druhé série třídy Júgumo japonského císařského námořnictva. Byl dokončen v listopadu 1943 jako čtrnáctý z devatenácti torpédoborců třídy Júgumo. Zúčastnil se druhé světové války v Tichomoří, během které se věnoval převážně eskortním povinnostem.

Na své první misi při doprovodu konvoje z Japonska na Mariany se 29. února podílel na potopení ponorky USS Trout. Poté doprovázel tři další konvoje a v červnu 1944 se zúčastnil bitvy ve Filipínském moři. V říjnu se zúčastnil operace Šó-iči-gó, ale do hlavních bitev u Leyte nezasáhl, neboť doprovázel poškozený těžký křižník Takao zpět do Bruneje. Poté doprovázel dva konvoje k Leyte v rámci protivyloďovací operace TA, přičemž se stal jediným torpédoborcem, který přežil zkázu konvoje TA č. 3 dne 11. listopadu 1943. V prosinci se zúčastnil operace Rei-gó – útoku proti americkému předmostí u San José. V únoru 1945 se zúčastnil operace Kita-gó – transportu strategických surovin ze Singapuru do Japonska. V rámci operace Ten-gó doprovázel ve dnech 6. a 7. dubna 1945 bitevní loď Jamato na jejím sebevražedné cestě k Okinawě. Opozdil se za svazem a byl následně potopen palubními letouny z TF 58. V době svého potopení byl poslední zbývající jednotkou ze své třídy.

Japonské císařské námořnictvo (Kjúdžitai: 大日本帝國海軍, Šindžitai: 大日本帝国海軍; Dai-Nippon Teikoku Kaigun nebo zkráceně 日本海軍; Nippon Kaigun), oficiálně Námořnictvo Císařství velkého Japonska, bylo od roku 1869 do roku 1947 námořnictvem japonského císařství. V roce 1947 bylo po prohře ve druhé světové válce rozpuštěno na základě článku japonské Ústavy, který zakázal použití síly v řešení mezinárodních sporů. Přitom v roce 1920 bylo japonské císařské námořnictvo třetím nejsilnějším loďstvem na světě (po Royal Navy a US Navy) a pravděpodobně nejmodernějším loďstvem počátku druhé světové války vůbec. Jeho důležitou složkou bylo japonské císařské námořní letectvo (大日本帝國海軍航空隊 Dai-Nippon Teikoku Kaigun Kókútai), zahrnující letectvo a letecké operace loďstva.

Počátky JCN se dají vysledovat do doby prvních kontaktů Japonska s ostatními asijskými národy v raném pronikajícími do Asie a Pacifiku v době zámořských objevů. Po dvou stoletích stagnace v době izolace Japonska na základě politiky šogunů z období Edo, bylo japonské námořnictvo zastaralé, což se plně projevilo, když byla země v roce 1854 americkou intervencí přinucena otevřít se světu. To vedlo k reformám císaře Meidži, které měly feudální Japonsko změnit v moderní industrializovaný stát. S přesunem moci od šogunů zpět do rukou císaře došlo k překotné modernizaci a industrializaci země.

V té době začala řada vítězství, která japonské námořnictvo získalo často nad mnohem silnějším nepřítelem, jak tomu bylo v roce 1895 v Čínsko-japonské válce či v roce 1905 v Rusko-japonské válce. Tato řada vítězství skočila až téměř totálním zničením loďstva v druhé světové válce, po které bylo také rozpuštěno a nahrazeno mnohem skromnějšími silami sebeobrany.

Druhá plavba Jamese Cooka byla námořní průzkumná plavba Jamese Cooka, důstojníka britského královského námořnictva, kterou vykonal v letech 1772 až 1775. V červnu 1772 obdržel James Cook od britské Admirality příkaz k velení na druhé námořní výpravě. Účelem výpravy bylo potvrdit či vyvrátit existenci mysu Circumcision, obeplout Zeměkouli po největších možných jižních zeměpisných šířkách s cílem nalézt předpokládanou jižní pevninu a dále pak podle možností provést průzkum dalších, dosud neprobádaných oblastí oceánů. Cook dostal k dispozici dvě lodě – H.M. Sloop Resolution a H.M. Bark Adventure. Velením na lodi Adventure byl pověřen Tobias Furneaux, který byl Cookovi podřízen, zatímco Resolution velel sám Cook. Výpravy se měl původně zúčastnit významný britský přírodovědec Joseph Banks, který však nakonec účast odřekl. Nahradil jej německý přírodovědec Johann Reinhold Forster se svým synem Georgem Forsterem.

Výprava vyplula 13. července 1772. Po zastávkách na Madeiře a Kapvedských ostrovech doplul Cook nejprve k mysu Dobré naděje a odtud se plavil na jih, aby se pokusil nalézt mys Circumcision a Jižní zemi. Zde poprvé překročil jižní polární kruh. Během plavby východním směrem se obě lodi nechtěně odloučily. Adventure poté odplula přímou cestou na Nový Zéland, zatímco Resolution dále pátrala v  blízkosti jižního polárního kruhu od zeměpisné délky jižní Afriky až k zeměpisné délce Nového Zélandu. Po zastávce na Novém Zélandu propátrával Cook oblast severovýchodně odtud až k Tahiti. Při zpáteční cestě na Nový Zéland navštívil souostroví Tonga. Poté se obě lodě vrátily na Nový Zéland. Zde však Adventure zaostala v bouřce za Resolution a obě lodě se již nesetkaly, přestože pro tento případ bylo dohodnuto setkání na smluveném místě. Zatímco Adventure odplula k mysu Dobré naděje, Resolution pokračovala v prozkoumávání Jižního oceánu a poté zamířila do tropického Tichomoří. Zde Cook nejprve navštívil Velikonoční ostrov, Markézy a poté znovu Tahiti a souostroví Nové Hebridy. Objevil a prozkoumal Novou Kaledonii a ostrov Norfolk. Poté opustil Tichý oceán a provedl průzkum Ohňové země. Prozkoumal jižní oblasti Atlantského oceánu mezi mysem Horn a mysem Dobré naděje. Zde objevil Jižní Georgii a Jižní Sandwichovy ostrovy.

Třída Scorpène je exportní třída středně velkých diesel-elektrických útočných ponorek, vyvinutá ve francouzsko-španělské spolupráci a navazujících na francouzskou konstrukční školu. Ponorky mohou ničit hladinové lodě a ponorky, ale i provádět špionáž a speciální operace.

Vývoj ponorek zajišťovala francouzská loděnice DCN (nyní DCNS) a španělská loděnice Navantia. V současnosti je vlastníkem projektu francouzská DCNS. Ponorky jsou velice tiché, s modulární konstrukcí a s možností jejich vybavení pohonem nezávislým na přístupu vzduchu francouzského typu MESMA (Module d'Energie Sous-Marine Autonome). Třída zatím má čtyři uživatele. Chile a Malajsie zavedly po dvou ponorkách této třídy, šest ponorek plánuje postavit Indie a čtyři Brazílie.

460mm kanón typu 94 japonského císařského námořnictva byl největší lodní kanón, který byl kdy instalován na válečné lodi. Oficiální japonské označení bylo 45-kókei 94-šiki 40-senči hó (四五口径九四式四〇糎砲 45 kaliberní 40cm kanón typu 94), neboť Japonci se snažili utajit skutečnou mohutnost této zbraně. Kanón byl vyvinut ve třicátých letech 20. století jako výzbroj hlavní baterie bitevních lodí třídy Jamato a na prvních dvou dokončených jednotkách této třídy se rovněž zúčastnil druhé světové války v Pacifiku, konkrétně dvou bitev v rámci série bitev u Leyte v říjnu 1944 a operace Ten-gó v dubnu 1945.

Navzdory oficiálnímu označení měl kanón ráži 460 milimetrů, hlaveň délky 45 ráží a používal dělený náboj. Primárně byl určen k ničení nepřátelských plavidel na vzdálenost až 42 kilometrů pomocí 1460kg protipancéřových granátů. Proti nepancéřovaným plavidlům nebo pozemním cílům mohl používat 1360kg trhavé granáty. Proti letadlům, či pozemním cílům bylo možno od roku 1943 použít granáty typu 3 – tzv. san-šiki dan (三式弾) – se zápalnou submunicí.

Třída Macu sestávala z 18 „torpédoborců první třídy“ japonského císařského námořnictva, postavených v letech 1943 až 1945 podle projektu F55 a označovaných v císařském námořnictvu jako torpédoborce typu D. Zjednodušené jednotky stavěné podle projektu F55B se označovaly jako torpédoborce typu modifikované D, nebo též jako třída Tačibana a bylo jich dokončeno celkem 14. Relativně jednoduchá konstrukce typu D a modifikované D oproti předchozím torpédoborcům císařského námořnictva umožňovala stavět tyto jednotky ve velkém množství, čímž se císařské námořnictvo snažilo pokrýt ztráty torpédoborců během bojů v Pacifiku.

Jelikož jednotky tříd Macu a Tačibana výtlakem a výzbrojí spíše odpovídaly americkým eskortním torpédoborcům, někteří autoři je – nesprávně – označují za eskortní torpédoborce, či torpédoborce druhé třídy. Císařské námořnictvo je ale označovalo za torpédoborce první třídy, neboť i tak měly výtlak přes 1000 T a císařské námořnictvo kategorii „eskortní torpédoborec“ pro klasifikaci vlastních plavidel nepoužívalo.

Všechny jednotky třídy Macu a i některé třídy Tačibana se aktivně účastnily bojů v Pacifiku. Doprovázely konvoje i těžké jednotky loďstva. Dvanáct z 32 dokončených torpédoborců bylo v roce 1945 přestavěno (nebo přestavováno) na nosiče sebevražedných torpéd Kaiten. Za války bylo ztraceno deset dokončených jednotek (z toho jedna byla sice potopena, ale nebyla císařským námořnictvem počítána jako ztráta a nadále byla uváděna ve stavech): čtyři byly potopeny letadly, tři americkými torpédoborci, dvě najely na minu a jednu potopila americká ponorka. Konce války se dočkalo 22 dokončených jednotek, které si mezi sebe rozdělily vítězné mocnosti, nebo byly potopeny jako vlnolamy, či sešrotovány.

Čeng Che (Čínsky: pchin-jin: Zhèng Hé, znaky tradiční: 鄭和, zjednodušené: 郑和; 1371–1435), byl čínský muslimský cestovatel, admirál a diplomat. Na dvoře Jung-leho, císaře říše Ming se vypracoval mezi nejpřednější eunuchy. V letech 1405 až 1433 vedl z pověření císařů Jung-leho a Süan-teho sedm rozsáhlých diplomaticko–obchodních námořních expedic vypravených ke státům jihovýchodní Asie, Indie, Arabského poloostrova a východní Afriky.

I když se čínské soukromé obchodní lodě pohybovaly mezi jižní Čínou a jihovýchodní Asií prakticky nepřetržitě od dob dynastie Sung, a za mongolské dynastie Jüan probíhaly i vojensko-diplomatické expedice do zemí jihovýchodní Asie a dokonce na Cejlon, tak rozměry Čeng Cheových expedic i význam jim přikládaný císařem Jung-lem byly bezprecedentní. Tyto výpravy, byť formálně a na krátkou dobu několika desetiletí, uvedly mnoho států Malajského poloostrova, Indonésie, Cejlonu a jižní Indie do závislého postavení vůči mingské Číně a přinesly do Číny nové informace o národech sídlících na březích Indického oceánu. Osudy Malajského poloostrova, Sumatry a Jávy výpravy ovlivnily dlouhodobě, protože patřily mezi faktory dávajícími podnět k emigraci Číňanů do těchto regionů a posílení role čínské kultury v nich.

Přívozy Pražské integrované dopravy jsou součástí integrované dopravy od 1. července 2005, kdy byl do ní zařazen první z nich. Od září 2009 do PID patří již 6 přívozů, z toho dva celoroční a čtyři sezonní (v provozu od dubna do října). V březnu 2010 rada hlavního města schválila střednědobou koncepci, podle níž přívozy P3, P5 a P6 měly být od roku 2011 provozovány celoročně, ROPID změnu provozu na celoroční vyhlásil již v dubnu 2010, takže od listopadu 2010 zůstal sezónně omezený provoz jen na přívoze P4.

Všechny jsou provozovány na území hlavního města Prahy a na řece Vltavě, plánuje se však i zřízení příměstského přívozu P7 na Berounce. Čtyři přívozy mají jednoduchou trasu téměř kolmou k ose řeky a s dvojicí přístavišť na březích, dva přívozy v centru města mají na trase více zastávek (přístavišť) a slouží tak zároveň i jako vodní doprava po délce řeky, s přístavišti na protilehlých březích řeky i na ostrovech. Ani v jednom případě nebyl do Pražské integrované dopravy zařazen fungující dosud neintegrovaný přívoz, ve všech případech šlo o zřízení nových přívozů buď v trasách někdejších zaniklých přívozů nebo v nových trasách. Pět přívozů provozuje První Všeobecná Člunovací Společnost s. r. o., jeden přívoz Vittus Group s. r. o. Na financování provozu se kromě města Prahy podílejí i některé městské části. Přívozy PID mají význam hlavně pro rekreační dopravu (návaznost na cyklistické trasy, propojení sídlišť s rekreačními oblastmi, dopravní obsluha vltavských ostrovů).

Operace Kita-gó (japonsky: 北号作戦 Kita-gó sakusen ~ Operace Sever) byla námořní operace japonského císařského námořnictva v únoru 1945 koncem druhé světové války v Pacifiku. Jejím cílem bylo dopravit do Japonska náklad strategických surovin z držav, které Japonské císařství dobylo počátkem války a které stále ještě drželo v jihovýchodní Asii.

Dne 10. února 1945 vyplul ze Singapuru svaz složený z hybridních bitevních lodí Hjúga a Ise, lehkého křižníku Ójodo a torpédoborců Kasumi, Asašimo a Hacušimo. Svaz vezl náklad ropných produktů, kaučuku, cínu, zinku a rtuti pro japonský průmysl na domácích ostrovech, neboť těchto strategických surovin byl kvůli blokádě v Japonsku nedostatek. Svaz se cestou pokusily několikrát napadnout ponorky Spojenců – zejména během plavby Jihočínským mořem. Spojenci rovněž zvažovali možnost leteckého útoku, který ale pro špatné počasí nebyl realizován. Japonský svaz doplul v pořádku do Japonska a 20. února zakotvil v Kure. Pro Hjúga, Ise a Ójodo to byla poslední operace jejich kariéry.

Izraelské vojenské námořnictvo (hebrejsky: חיל הים הישראלי, Chajal ha-Jam ha-Jisraeli, doslova Izraelský námořní sbor; anglicky: Israeli Sea Corps) je námořní složka Izraelských obranných sil. Mezi jeho operační oblasti patří Středozemní moře, Akabský záliv a Rudé moře. V námořnictvu slouží 4800 profesionálních vojáků a 3200 branců. Dalších zhruba 4 tisíce mužů jsou rezervisté. Do flotily námořnictva patří hlídkové a raketové čluny, menší výsadková plavidla, korvety a ponorky. Základny má ve městech Haifa, Ašdod a Ejlat. Velitelství sídlí v Tel Avivu. Velitelem námořnictva je kontradmirál (aluf) Eli Marom.

Vznik izraelského námořnictva se datuje do období let 1947-1948, kdy probíhala izraelská válka za nezávislost. Ve svých počátcích bylo vzhledem k finanční tísni izraelské námořnictvo poměrně skromné a bylo vybaveno několika ozbrojenými hlídkovými čluny. Za první větší úspěch izraelského námořnictva se pokládá 22. říjen 1948, kdy výbušným člunem zničilo egyptskou loď El Amir Farouk. První válečné lodě získal Izrael po válce v období let 1950-1951. Jednolo se o tři fregaty třídy River (Mivtach, Misnak a Misgau) a dvě korvety třídy Flower (Wedgewood a Hagana) zakoupené od Spojeného království.

USS Hornet (CV-8) byl třetí a poslední letadlovou lodí třídy Yorktown a sedmou lodí toho jména ve službě amerického námořnictva. Byl poslední letadlovou lodí, kterou námořnictvo Spojených států získalo před vstupem do druhé světové války. I když ve službě strávil pouhý rok a sedm dní, než byl potopen v bitvě u Santa Cruz, významně zasáhl do bojů v Pacifiku.

Zkáze jádra pacifické floty v Pearl Harboru unikl, protože tou dobou teprve prodělával cvičné plavby na východním pobřeží USA. V březnu 1942 připlul do Pacifiku a byl vybrán k uskutečnění jedné z prvních ofenzivních operací Spojenců v Pacifiku, kterou byl Doolittlův nálet na Japonsko.

Byl jednou ze tří zbývajících akceschopných letadlových lodí, které mohli Američané nasadit v bitvě u Midway. V této bitvě byla jeho 8. torpédová eskadra (VT-8) kompletně zničena při neúspěšném útoku na japonské letadlové lodě. 29 ze 30 členů posádek zahynulo a všechny její stroje byly ztraceny. VT-8 obdržela za tento sebevražedný útok prezidentskou citaci „za mimořádnou statečnost a vynikající službu nad rámec povinnosti“. V pozdější fázi bitvy se letouny z Hornetu podílely na potopení těžkého křižníku Mikuma a poškození jeho sesterské lodě Mogami.

Po modifikacích v Pearl Harboru zasáhl Hornet do operací u Šalomounových ostrovů. V období od 15. září do 23. října byl Hornet jedinou americkou letadlovou lodí v oblasti a tak tíha leteckých bojů ležela na jeho palubních letounech a na letadlech z Guadalcanalu. Když se v říjnu Japonci pokusili o další ofenzivu proti americkým pozicím na Guadalcanalu, byl to Hornet a právě opravená USS Enterprise, kdo se Japoncům postavil v bitvě u Santa Cruz. Bombardéry z Hornetu v ní dokázaly těžce poškodit letadlovou loď Šókaku a jeden těžký křižník, ale ani Hornet neunikl japonskému úderu. Po celodenních náletech byl těžce poškozený Hornet opuštěn a měl být doražen americkými torpédoborci. Navzdory těžkým poškozením se ale stále držel na hladině a tak ho nakonec dorazily japonské torpédoborce. Hornet se tak stal čtvrtou a poslední letadlovou lodí typu CV, kterou USA ztratily (původně letadlová loď USS Langley totiž v době svého potopení již nepůsobila jakožto letadlová loď).

Během služby byl Hornet vyznamenán čtyřmi Battle star: za bitvu u Midway, za útok na Buin-Faisi-Tonolai, za dobytí a obranu Guadalcanalu a za bitvu u Santa Cruz.

Kaibókan (japonsky: 海防艦) byla kategorie válečných lodí japonského válečného námořnictva. Doslovný překlad termínu kaibókan je „loď pro obranu pobřeží“ (海 kai ~ moře, oceán, ale také pobřeží, 防 bó ~ bránit, 艦 kan ~ válečná loď). Poprvé císařské námořnictvo zavedlo tato kategorii v roce 1898 pro staré nebo druhořadé bojové jednotky. Dělila se z počátku na tři třídy, ale jejich počet byl postupně redukován, až byla celá kategorie kaibókanů k 1. červenci 1942 ve svém původním významu zrušena a použita pro malá plavidla (standardní výtlak pod 1000 T – výjimku tvořily dvě jednotky třídy Iošima) určená k protiponorkové a eskortní službě. Celkem císařské námořnictvo zařadilo do služby 177 těchto nových kaibókanů (včetně dvou jednotek třídy Iošima).

Raketový člun je malé válečné plavidlo vyzbrojené řízenými protilodními střelami. Kvůli své velikosti a pořizovacím nákladům jsou raketové čluny vítaným bojovým prostředkem pro malá námořnictva. Ke vzniku raketových člunů došlo po druhé světové válce, když pokrok v raketové technice nabídl alternativu k doposud používaným torpédovým člunům. První raketové čluny byly zpravidla původně torpédové čluny, na které byly namontovány odpalovací rampy pro rakety.

Raketové čluny byly a jsou ve výzbroji mnoha námořnictev, z nichž některá (Egypt, Izrael, Sýrie, Indie, Irák a Gruzie) je i využila ve válečných situacích.

Britské královské námořnictvo (anglicky: Royal Navy) je nejstarší složkou britských ozbrojených sil. Od první poloviny 18. století až po polovinu 20. století představovalo nejmohutnější námořní sílu na světě. V té době zásadně přispělo k vytvoření rozsáhlého Britského impéria a jeho udržení do poloviny 20. století. Od konce 19. století však Velká Británie postupně ztrácela své postavení hegemona světových moří. Za druhé světové války královské námořnictvo provozovalo téměř 900 válečných lodí. V době studené války bylo součástí sil NATO a jako takové se zaměřilo na likvidaci sovětských ponorek v severním Atlantiku. Po rozpadu Sovětského svazu začala reorganizace královského námořnictva, umožňující globální projekci síly a expediční nasazení. Britské královské námořnictvo je také jediným britským prostředkem jaderného odstrašení – vlastní čtyři raketonosné ponorky třídy Vanguard.

V současnosti má okolo 37 500 osob, z toho 6000 vojáků námořní pěchoty. K  červenci 2010 provozuje 86 hladinových lodí (včetně HMS Victory), včetně tří letadlových lodí, sedmi torpédoborců, sedmnácti fregat a jedenácti ponorek. V případě války může nasadit i 16 plavidel provozovaných Royal Fleet Auxiliary (RFA). Ta námořnictvu poskytuje civilní logistickou podporu. RFA však rovněž vlastní čtyři pomocné výsadkové dokové lodě třídy Bay.

(c) Bundesarchiv, Bild 134-B0032 / CC-BY-SA 3.0

Pronásledování křižníků Goeben a Breslau byla námořní operace, ke které došlo ve Středomoří na počátku první světové války. Středomořské loďstvo Royal Navy v ní neúspěšně pronásledovalo Středomořskou divizi německé Kaiserliche Marine, tvořenou bitevním křižníkem SMS Goeben a lehkým křižníkem SMS Breslau. Německá eskadra úspěšně dosáhla Dardanel a zakotvila v Instanbulu, což bylo důležitým faktorem vstupu Osmanské říše do války na straně Centrálních mocností. Zdánlivě banální britský neúspěch tak měl velký vliv na další vývoj války a v Anglii vyvolal velké pobouření.

Oceanic Steam Navigation Company všeobecně známější jako White Star Line byla významná britská rejdařská a loďařská společnost sídlící v Liverpoolu. Provozovala síť lodních linek (dopravy osob i nákladu) mezi Evropou a USA, Austrálií a Novým zélandem. Tato společnost je dnes známá hlavně kvůli nešťastnému Titanicu a jeho sesterské lodi Britannic, která se potopila v první světové válce. Společnost později přesídlila do Londýna. V roce 1934 se White Star Line sloučila s jejím hlavním soupeřem Cunard Line, která operovala až do roku 2005 a nyní je součástí společnosti Carnival Corporation & PLC.

Čchónan (PCC-772) je jihokorejská námořní korveta třídy Pohang. Celá třída je určena především k hlídkování a pobřežní obraně. Tvoří ji celkem 24 jednotek. Dne 26. března 2010 korveta vykonávala strážní službu poblíž severozápadní hranice země. Po podhladinovém výbuchu se rozlomila na dvě části a potopila se ztrátou 46 mužů. Dalších 58 se zachránilo. Mezinárodní vyšetřovací komise dospěla k závěru, že loď zasáhlo torpédo ze severokorejské miniponorky.

Bitva v Otrantské úžině bylo námořní střetnutí první světové války na Jadranu. Ráno 15. května 1917 Rakousko-uherské loďstvo překvapivě napadlo protiponorkovou bariéru Otrantského průlivu. Tu vytvořily státy Dohody, aby v Jaderském moři zablokovaly rakousko-uherské a německé ponorky. Bitva byla úspěchem rakousko-uherských lodí, které s minimem ztrát protiponorkovou bariéru vážně narušily. Válečné lodě Dohody přitom měly v bitvě výraznou převahu, které ovšem nevyužily.

Námořnictvo Spojených států amerických (United States Navy) je námořní složka Ozbrojených sil USA. K 15. lednu 2010 v něm sloužilo 329 515 mužů, dále provozovalo 287 válečných lodí a ponorek všech typů a přes 3700 letadel. Americké námořnictvo je největším námořnictvem na světě a v současnosti zároveň jediným námořnictvem s globální působností. Disponuje největší flotilou letadlových lodí (11 ve službě a jedna ve stavbě) a raketových křižníků. „Zřizovat a udržovat loďstvo“ má podle Ústavy (Článku I, oddílu 8) Kongres, jeho nejvyšším velitelem je pak prezident.

Vodní koridor Dunaj-Odra-Labe je kontroverzní projekt průplavu, který by měl spojit řeky Dunaj, Odra a Labe pro lodní dopravu. Krom těchto řek mají významnou roli v projektu řeky Morava a Bečva. Příznivci průplavu jsou některá ministerstva České republiky i sousedních států, stavební, logistické a rejdařské firmy, některá města a obce na trase průplavu, někteří hejtmani, někteří dopravní odborníci a Evropská unie v rámci podpory udržitelného rozvoje v Evropě. Odpůrci jsou někteří dopravní odborníci, ekologové a environmentalisté obávající se narušení přírodních biotopů a krajiny a některá města, obce a podnikatelé na trase kanálu, kterým územní ochrana pro vodní koridor Dunaj-Odra-Labe neumožňuje zastavět dotčené pozemky.

Varjag byl chráněný křižník Ruského carského námořnictva určený pro službu na Dálném východě, postavený v letech 1898–1901 v amerických loděnicích.

Hlavní výzbroj lodi tvořilo dvanáct 152mm kanónů, jejichž lafety nebyly chráněny štíty (v boji to znamenalo značné ztráty mezi obsluhami děl). Děla měla dostřel 9800 metrů a kadenci šest výstřelů za minutu. Dvě z děl byla umístěna na přední palubě, zatímco ostatní stála na hlavní palubě. Zásoba munice činila 2388 granátů ráže 152 mm. Jak bylo u chráněných křižníků obvyklé, pancéřování se omezilo na pancéřovou palubu chránící kotelny a strojovny lodi. Vodorovná část pancíře měla sílu 38 mm a skloněná 76 mm. Boky lodi pak chránily pouze uhelné bunkry.

Varjag byl potopen vlastní posádkou v bezvýchodné situaci po bitvě u Čemulpcha v samém počátku rusko-japonské války. Japonské císařské námořnictvo loď vyzvedlo a po opravě používalo k výcviku. V roce 1916 byl navrácen Rusku, po vypuknutí bolševické revoluce zabaven Brity a po dvou ztroskotáních sešrotován.

Niizuki (japonsky: 新月, „Měsíc v novu“) byl pátým torpédoborcem třídy Akizuki japonského císařského námořnictva za druhé světové války. Během své velmi krátké kariéry se zúčastnil v červenci 1943 tří misí proti postupujícím Američanům v Šalomounově souostroví. Představoval významnou posilu pro japonské námořní síly v oblasti, neboť byl jako jediný vybaven radarem.

Jeho první misí v Šalomounech byl protiútok proti americkému předmostí na Rendově v noci z 2. na 3. července 1943. Druhou misí byla účast na tokijském expresu v noci z 4. na 5. července, během které radar na Niizuki včas odhalil přítomnost amerických sil v Kulském zálivu a podle radaru zaměřená torpéda potopila torpédoborec USS Strong. V noci z 5. na 6. července 1943 byl při krytí druhého tokijského expresu s posilami pro Kolombangaru potopen americkými lehkými křižníky v bitvě v zálivu Kula. Spolu s ním šla ke dnu většina posádky a kontradmirál Teruo Akijama.

SMS Von der Tann byl prvním bitevním křižníkem postaveným pro německé císařské námořnictvo a zároveň první německou velkou válečnou lodí poháněnou parními turbínami. Byl postaven v loděnicích Blohm & Voss v Hamburku (konstrukční číslo 198) a stal se prototypem německé koncepce bitevních křižníků.

Koncem roku 1914 se zúčastnil dvou výpadů proti britskému pobřeží. V roce 1915 operoval v Severním moři a na Baltu. V roce 1916 se zúčastnil dalších dvou výpadů proti britskému pobřeží a bitvy u Jutska/Skagerraku, ve které potopil HMS Indefatigable. Poškození z bitvy se opravovala dva měsíce. V druhé polovině roku 1916 se zúčastnil dalších dvou výpadů do Severního moře a v dubnu 1918 jednoho výpadu k pobřeží Norska. Po válce byl potopen vlastní posádkou ve Scapa Flow.

SMS Szent István byl dreadnought třídy Tegetthoff rakousko-uherského námořnictva z období první světové války. Na rozdíl od ostatních lodí této třídy jeho stavbu financovalo Uhersko, které bylo i jeho provozovatelem. Byl to jediný postavený uherský dreadnought. Loď byla pojmenována po prvním uherském křesťanském králi, Svatém Štěpánu.

Podobně jako u ostatních lodí této třídy byl Szent István považován za elegantní loď. Její stavba se ale výrazně opozdila, loď měla nekvalitní zpracování a malou spolehlivost. Linie hlavní paluby nebyla ničím přerušována, dva komíny stály blízko u sebe a za nimi byly záchranné čluny pro posádku. Silná výzbroj 12 děl 30,5 cm L/45 K 10 ráže 305 mm byla soustředěna ve čtyřech třídělových věžích (byly to ve světě první dokončené lodě s třídělovými věžmi). Každý z kanónů vážil téměř 55 tun a hmotnost jeho střely činila 450 kg. Maximální dostřel byl 25 000 m. Váha plné boční salvy činila 5400 kg.

Domovským přístavem Szent Istvánu byla Pula. Rakousko-uherská flotila strávila většinu války nečinně ve svých přístavech. Bylo to kvůli tomu, že italská flotila kotvila v Tarantu, daleko od zablokovaného Otrantského průlivu, vody Jadranu byly plné nebezpečných min a ponorek a navíc mělo rakousko-uherské námořnictvo velký nedostatek uhlí. Szent István se v průběhu války zúčastnil především několika nájezdů spojených s ostřelováním italského pobřeží.

Szent István byl potopen torpédy dvou malých italských motorových torpédových člunů MAS-15 a MAS-21, během příprav rakousko-uherského námořnictva na napadení spojenecké blokády Otrantského průlivu. Dvě 450mm torpéda z člunu MAS-15 zasáhla ve 3:31 ráno 10. června 1918 pravobok Szent Istvánu. Loď se v 6:05 otočila kýlem vzhůru a v 6:12 potopila, přičemž zahynulo 89 členů posádky a 29 bylo zraněno. Je to jediná bitevní loď v historii, potopená podobným malým typem válečné lodě. Jeho vrak je v současnosti největším vrakem, nacházejícím se v Jaderském moři a je, přes svou nedostupnost bez speciálního povolení, známou potápěčskou atrakcí.

„England expects that every man will do his duty“ (česky: „Anglie očekává, že každý muž splní svou povinnost“) byl námořní vlajkový signál vyslaný z vlajkové lodi viceadmirála Horatia Nelsona HMS Victory jako zahájení bitvy u Trafalgaru proti námořnictvu napoleonské Francie 21. října 1805. Bitva u Trafalgaru byla osudová pro Napoleonovo Francouzské císařství jako námořní velmoc. Spojené království získalo převahu na moři a zmařilo tak všechny naděje na francouzské vylodění na britských ostrovech.

Signál byl přenášen pomocí numerického vlajkového kódu známého jako Telegraphic Signals of Marine Vocabulary vytvořeném roku 1800 kontradmirálem sirem Homem Pophamem, založeném na dřívějším signálním kódu admirála lorda Howea. Howeův kód se zakládal na číslech od 1 do 9 na celkem deseti signálních vlajkách. Tyto vlajky v různých kombinacích představovaly číselné kódy, jež byly zapsány v seznamu šifer. Kniha šifer byla součástí výbavy každé lodi Britského královského námořnictva a každá byla opatřena olověným závažím, aby mohla být v případě zajetí lodi hozena přes palubu. Předpokládá se, že číselný kód musel být jeden po druhém vytahován na stěžeň spolu s „telegrafickou vlajkou“, která signalizovala, že jde o kódy Pophamovy šifry.

SMS Panther byl pátou jednotkou ze série šesti dělových člunů třídy Iltis německého císařského námořnictva. Tyto lodě byly určeny pro službu v německých zámořských koloniích a k prosazování zájmů Německa v rámci tzv. politiky dělových člunů. Panther byl spuštěn na vodu 1. dubna 1901 a operoval zejména v latinskoamerických a afrických vodách. Jako jediný ze své třídy přečkal I. světovou válku. Sešrotován byl roku 1931.

Panther byl mimo jiné hlavním aktérem mezinárodního incidentu, známého jako „skok Panthera do Agadiru“ během druhé marocké krize v létě 1911. 1. července tohoto roku zakotvil v marockém přístavu Agadir. Příjezd německého dělového člunu vyvolal rozruch a jméno Panther zaplnilo titulní stránky světového tisku. Francie podporovaná Velkou Británií spatřovala v přítomnosti německých válečných lodí u marockého pobřeží ohrožení svých zájmů a němečtí diplomaté využili situace k nátlaku na prosazení zájmů Německa. 20. července dělový člun Agadir opustil, diplomatická jednání však pokračovala. Německo uznalo francouzský nárok na Maroko výměnou za část Francouzského Konga. Celá krize přispěla k eskalaci mezinárodního napětí, které nakonec vedlo k vypuknutí I. světové války.