Protiraketová obrana je takticko-strategický obranný prostředek proti primární existenci hrozby
raketového napadení, především prostřednictvím
balistických raket středního a dalekého dosahu.
Na summitu NATO v Praze v roce 2002 bylo rozhodnuto o zpracování Studie proveditelnosti protiraketové obrany NATO. Cílem této studie je posouzení možností obrany území členských států Aliance proti celému spektru raketových hrozeb. Pozornost byla zaměřena i na možnosti řešení situace zničením schopností protivníka ještě před jejich nasazením. První dílčí závěry studie byly zveřejněny v říjnu 2005, poukázaly na některé problémy a vedly k potřebě provedení dalších expertiz.
NATO MD se zabývá protiraketovou obranou komplexně – obranou teritoria včetně civilní populace a obranou vojenských sil. Očekává čtyři základní efekty. Za prvé má působit ve prospěch nešíření raketových technologií. Za druhé má odstrašovat potenciálního protivníka od použití této kategorie zbraní. Za třetí má zajistit aktivní obranu v případě použití těchto zbraní. V neposlední řadě - za čtvrté - má sloužit jako pasivní obrana směřující k předcházení či minimalizaci důsledků použití těchto zbraní, selžou-li předcházející opatření.
Jednou z diskutovaných myšlenek je propojení NATO MD s aliančním integrovaným systémem protivzdušné obrany
NATINADS (NATO Integrated Air Defence System).