Portál:Starověký Egypt/ČLÁNEK MĚSÍCE/2013

Tato stránka slouží jako archiv článků měsíce portálu Starověký Egypt.

Leden 2013

Osmero (řecky Ογδοάδα – Ogdoada, v konvenčně vokalizované egyptštině Chemenu) je označení jedné z verzí staroegyptské tzv. hermopolské kosmologie a současně osmice bohů, kteří v ní vystupují v roli stvořitelů. Tento mytologicko-teologický koncept vznikl ve významném náboženském středisku Chemenu (v překladu „Osmero“, „Město Osmi (bohů)“, řecky Hermopolis Megalé), jinak také hlavním centru kultu boha Thovta. Od Nové říše byl v souvislosti se svým napojením na Amonův kult rozvíjen také ve Vesetu. Členy Osmera byly čtyři páry partenogenických bohů, vždy tvořené mužským a jemu významově odpovídajícím ženským prvkem: Nun a Naunet, Heh a Hauhet, Kuk a Kauket, Tenemu a Tenemut. Poslední pár byl v době Střední říše nahrazen dvojicí Amon a Amaunet a v Pozdní době někdy i dvojicí Gerh a Gerhet. Shodně s ostatními kosmologicko-kosmogonickými představami Egypťanů je i toto pojetí založeno na motivu kosmického praoceánu, z nějž se v určitém okamžiku vynořil prvotní pahorek pevné země. Na rozdíl od nich ovšem tato událost není v Chemenu spojována s jediným bohem – Stvořitelem, jak bylo v Egyptě obvyklé, ale je dávána do souvislosti s blíže nespecifikovanou, neosobní a pro samotné Egypťany pravděpodobně tajemnou činností uvedené skupiny osmi bohů, jejímž výsledkem je počátek všeho existujícího, případně tomu na roveň postavené zrození slunečního boha (Atuma nebo Rea).

Únor 2013

Philae (někdy foneticky Fílé; v egyptštině Pilak, řecky Φιλαί) byl ostrov na Nilu v dnešním jižním Egyptě jižně od 1. kataraktu u Asuánu na historické hranici mezi Egyptem a Núbií, na němž byl postaven jeden z nejznámějších chrámů starověkého Egypta zasvěcený bohyni Esetě. Chrám byl jako poutní místo významným náboženským centrem zejména v řecko-římské době, kdy byla většina komplexu vystavěna, a po nástupu křesťanství se stal posledním místem, kde byl až do 1. poloviny 6. století udržován tradiční kult. Jsou zde zaznamenány nejmladší známé nápisy zapsané v hieroglyfech a v démotickém písmu. V souvislosti s vybudováním Asuánské přehrady byl ostrov trvale zaplaven Nilem. V 70. letech 20. století proto byly před jejím zprovozněním všechny významné historické stavby záchrannou akcí UNESCO přesunuty na 300 metrů vzdálený uměle upravený ostrůvek Agilkija. Přesto je však chrám (a někdy i samotný ostrov, na němž nově leží) označován názvem místa svého původního umístění. V roce 1979 byl chrám, někdy nazýván i jako „perla Nilu“ či „perla Egypta“, zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO jako součást Núbijských monumentů mezi Abú Simbelem a Fílai. Je jedním z nejnavštěvovanějších turistických cílů v Egyptě.

Březen 2013

Povídka o Sinuhetovi je moderní označení staroegyptského literárního díla neznámého autora sepsaného jako autobiografické vyprávění muže jménem Sinuhet (v původním znění Sanehet, v překladu z egyptštiny „Syn sykomory“). Je jednou z jazykově i literárně nejvytříbenějších staroegyptských literárních památek; např. český egyptolog Zbyněk Žába ji pokládal za „snad i nejkrásnější“. V moderní době se jí volně inspiroval finský spisovatel Mika Waltari ke svému nejznámějšímu dílu – k historickému románu Egypťan Sinuhet. Přes shodu jmen ovšem obě literární postavy prožívají zcela jiné osudy, jsou zasazeny do jiné doby a mají rozdílnou charakteristiku. Příběh pochází z doby Střední říše a svou formou napodobuje v této době velmi oblíbený specificky egyptský literární žánr životopisu. Sinuhet vystupuje jako prototyp loajálního úředníka za vlády Amenemheta I., po jehož násilné smrti z obav o svůj život prchne do ciziny. Zde prožívá mnohá dobrodružství, dosáhne uznání i bohatství, stále však touží po návratu domů a po příležitosti sloužit u dvora novému panovníkovi. Amenemhetův nástupce se doslechne o Sinuhetově oddanosti a vyzve ho k návratu; zanedlouho jej také skutečně s nebývalými poctami přijme jako nejpřednějšího z dvořanů.

Duben 2013

(c) I, Nikater, CC BY-SA 3.0

Údolí králů (arabsky وادي الملوك Vádí el-Mulúk) je místo nacházející se v Egyptě, které v dobách starověkého Egypta sloužilo jako pohřebiště faraonů a mocných šlechticů. Údolí bylo využíváno od 16. do 11. století před naším letopočtem za vlády panovníků 18., 19. a 20. dynastie. Údolí králů, které je rovněž Araby nazýváno Bibán el-Mulúk, „Brány králů“, leží nedaleko Luxoru v hluboké severozápadně orientované rozsedlině ve vápencovém masivu Libyjského pohoří. Nachází se na západním břehu řeky Nil, v samotném srdci thébské nekropole. Údolí je rozděleno na dvě části - západní se nazývá Západní údolí nebo také Údolí opic a obsahuje čtyři hrobky, z nichž dvě jsou královské a patří faraonům Amenhotepovi III. a Ajemu. Ve Východním údolí se nachází zbylých 61 hrobek, přičemž poslední dvě byly objeveny v roce 2008.

V Údolí králů se nacházelo hlavní pohřebiště vládců Nové říše a své místo posledního odpočinku zde nalezli i mnozí významní šlechtici. Královské hrobky jsou vyzdobeny výjevy z egyptské mytologie. Skoro všechny hrobky byly vykradeny již ve starověku, avšak i v současnosti dávají jasnou představu o bohatství a moci tehdejších vládců. Archeologické a egyptologické výzkumy zde započaly na konci 18. století a probíhají dodnes. Mezi širokou veřejností se zdejší pohřebiště stalo známé díky objevu Tutanchamonvy hrobky. V roce 1979 se Údolí králů společně se zbytkem thébské nekropole zařadilo na seznam světového dědictví UNESCO.

Květen 2013

Mýtus o Usirovi je nejvýznamnější, nejvlivnější a z hlediska dnešních vědeckých poznatků nejrozsáhlejší mýtus staroegyptské mytologie. Doložen je nejpozději od doby 5. dynastie a následně byl nepřetržitě rozvíjen až do zániku staroegyptské civilizace, tedy po dobu téměř 3 tisíciletí. Ve své rozvinuté podobě vypráví o bohu Usirovi – dobrotivém prvním panovníkovi Egypta, o jeho úkladném zavraždění žárlivým bratrem Sutechem usilujícím o uzurpaci královské moci, o Usirově dočasném oživení zásluhou magické moci jeho oddané manželky Esety, takže spolu mohli zplodit svého syna Hora jako otcova mstitele, a o odplatě, kterou Hor po strastiplném dětství s Esetinou pomocí uskutečnil a přemožením Sutecha získal pro sebe královskou moc jako její legitimní dědic a pro svého otce Usira definitivní vítězství nad smrtí a proměnu ve věčného vládce podsvětí. Jednotlivé dějové linie mýtu jsou ovšem ve skutečnosti relativně samostatnými příběhy, takže moderní badatelé někdy celek vyprávění, systematizovaný ostatně teprve na přelomu 1. a 2. století, označují přesněji jako usirovský mytologický cyklus.

Mýtus, respektive jeho nejstarší základ, byl primárně součástí královské ideologie. Zde v kontextu egyptské představy o pohřbu zemřelého panovníka jako prostředku jeho vstupu mezi bohy vysvětloval božskou podstatu královské moci a její kontinuity prostřednictvím řádného pozemského následnictví, jimiž podle Egypťanů bylo zaručováno trvání kosmického a politického řádu světa a jeho vítězství nad silami chaosu; pravděpodobně z tohoto důvodu byl i začleněn do kosmologicko-kosmogonické nauky o iunském Devateru. Měl tedy, jako manifestace panovníkova výlučného postavení ve vztahu k božskému světu, „zcela výraznou politickou dimenzi a právem může být označen za mytické vyjádření egyptské státní myšlenky.“ Ačkoli tento rozměr mýtu byl v oficiálním náboženství stále nepřetržitě přítomen, přičemž o jeho životnosti svědčí opakované adaptování na měnící se společenské poměry (aktivně jej využívali např. ještě Ptolemaiovci), začal být od První přechodné doby a zejména pak od Střední říše pravděpodobně v souvislosti s probíhajícími společenskými změnami podíl na Usirově překonání smrti vztahován nejen na krále, ale na všechny zemřelé.

Červen 2013

(c) Roland Unger, CC BY-SA 3.0

Dér el-Bahrí, arabsky الدير البحري‎‎, (v doslovném překladu „Severní klášter“) je archeologická lokalita v Egyptě. Nachází se na západním břehu řeky Nil v blízkosti města Luxor. Prvním monumentem, který zde byl postaven, je zádušní chrám Mentuhotepa II., panovníka 11. dynastie. Během 18. dynastie zde postavili své chrámy faraon Thutmose III. a královna Hatšepsut. Chrámy v Dér el-Bahrí jsou obklopeny půlkruhovou, tři sta metrů vysokou skalní kotlinou. Zádušní chrámy byly dříve spojeny cestou s břehem řeky Nil. Tyto tři procesní cesty končící v zahradách před chrámovými komplexy byly lemovány sfingami a sochami. Zahrady byly zavlažovány z umělých jezírek a byly zde pěstovány fíkovníky a tamaryšky. Většina z toho již dnes neexistuje. Nejznámějším a nejvíce navštěvovaným chrámem je ten, který nechala postavit královna Hatšepsut. Její chrám je z celého komplexu nejzachovalejší. Údolí Dér el-Bahrí (Severní klášter) získalo svůj název podle kláštera, který zde v koptské době stával.