Poslední dopisy Jakuba Ortise

Poslední dopisy Jakuba Ortise
Titulní list vydání z roku 1802
Titulní list vydání z roku 1802
AutorUgo Foscolo
Původní názevUltime lettere di Jacopo Ortis
PřekladatelMatěj Netval
ZeměItálie
Jazykitalština
Žánrmilostný a politický román v dopisech
Datum vydání1798–1802
Česky vydáno1883
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Poslední dopisy Jakuba Ortise (1798–1802, Ultime lettere di Jacopo Ortis) je román v dopisech italského preromantického spisovatele Uga Foscola, považovaný za první epistolární román italské literatury. Autor v románu spojil intimní milostný román s románem politickým a úzce osobní tragédii s tragédií národní, takže jde současně o vlasteneckou elegií i o psychologickou analýzu lásky. V tomto díle, předjímajícím italský romantismus vytvořil autor vzor romantického vyhnance zoufale ponořeného ve vlastním nitru a řešícího neřešitelné rozpory svého osobního i společenského života sebevraždou.[1][2][3]

Vznik a charakteristika románu

Román je inspirován dvojím zklamáním, které Foscolo prožil a má silné autobiografické rysy. Z počátku se v románu silně projevuje jeho zklamání politické, když Napoleon, kterému věřil, že sjednotí roztříštěnou Itálii, postoupil roku 1796 campoformijskou mírovou smlouvou jeho vlast, Benátsko, Rakousku a on musel odejít do exilu. Následná revize románu je poznamenána jeho zklamáním v lásce k italské šlechtičně Isabelle Roncioni, ve které mu bylo z majetkových důvodů jejími příbuznými zabráněno.[4][5]

Titulní list vydání z roku 1799

Román je formou a obsahem velmi podobný Goethově Utrpení mladého Werthera a je rovněž ovlivněn Novou Heloisou Jeana-Jacquesa Rousseaua. Přítomnost politického tématu však toto dílo od dvou jmenovaných výrazně odlišuje. Kromě toho je v románu patrná hrdinská inspirace dramaty Vittoria Alfieriho, takže je často označován jako Alfireiho tragédie v próze. Bezprostředním podmětem ke vzniku románu byla sebevražda univerzitního studenta Girolama Ortise (1773 –1796), jehož jméno Fosoclo změnil na Jacopo (Jakub) na počest Rousseaua.[2][6]

První verzi románu začal Foscolo připravovat k tisku v září roku 1798 u boloňského nakladatele Marsiglima, ale po vstupu do boloňské národní gardy bojující proti vojskům ruského generála Suvorova během jeho italského tažení, práci na rukopise přerušil. Vydavatel však chtěl vydání uskutečnit, a proto jeho dopsání svěřil boloňskému literátu Angelu Sassolimu a nechal jej bez Foscolova vědomí vydat pod názvem Pravdivý příběh dvou nešťastných milenců (Vera storia di due amanti infelici). Sassoli Foscolův text přepracoval, aby zdůraznil jeho milostný charakter a oslabil jeho politické vyznění. Zároveň odstranil nejvýraznější jakobínské a antiklerikální části. V této neautorizované podobě vyšel román celkem třikrát (jednou v roce 1798 a dvakrát v roce 1799). Když se o této skutečnosti Foscolo roku 1801 dozvěděl, ostře se od ní distancoval, označil všechna tato vydání za zfalšovaná a začal pracovat na své autorské v verzi.[1][4]

Nové přepracované vydání románu s upravenou zápletkou vydal Foscolo v Miláně roku 1802. Na románu neustále pracoval, druhé vydání s velkými změnami vyšlo v Curychu roku 1816 a definitivní verze vyšla roku 1817 v Londýně.[1][4]

Obsah románu

Adresát dopisů Lorenzo Alderani v předmluvě čtenáři vysvětluje, že mu předkládá dopisy svého zesnulého přítele Jakuba Ortise. Šedesát sedm dopisů, které pak následují, jsou datovány od 11. října roku 1797 do noci z 25. na 26. března 1799. Jsou to výhradně dopisy od Ortise, Alderani pouze na konci dodává popis posledních hodin svého přítele.

Univerzitní student Jakub Ortis je mladý Benátčan s republikánskými názory. Jeho víra, že Napoleon sjednotí roztříštěnou Itálii, se po míru z Campo Formio ukáže jako iluze. Jakub, kterému po Napoleonově postoupení Benátek Rakousku hrozí pronásledování, odchází do vyhnanství do vesnice v Euganejských kopcích. Zde žije o samotě, zklamaný vším a všemi. Svůj volný čas tráví čtením řeckého filozofa Plútarcha, dopisováním si se svým drahým přítelem Lorenzem, případně rozhovory s knězem, doktorem a dalšími dobrými lidmi.

Jeho život se změní, když se setká s Terezou, dcerou benátského aristokrata, a zamiluje se do ní. I když Tereza jeho city opětuje, musí dodržet otcův slib, že se provdá za bohatého Odoarda. Ví, že mu jí otec slíbil čistě z finančních důvodů i přes odpor její matky a necítí se šťastná. Zmítá se mezi vášní a povinností. Mezi ní a Jakubem však dojde jen k jednomu polibku.

Smrt Jakuba Ortise, obraz Teofila Patiniho z roku 1873

Nešťastný Jakub se rozhodne odjet do Padovy, kde byla znovu otevřena univerzita. Potkává zde různé dámy vyššího světa a falešné přátele a zjistí, že celá společnost, oddaná pouze hmotnému blahobytu, je lhostejná k volání po ideálních hodnotách. Po několika měsících se proto vrátí k Tereze. Z rozporů, které ho trýzní v jeho nitru, onemocní, a když jej navštíví Tereziin otec, přizná se mu k lásce k jeho dceři. Po bezvýsledném rozhovoru s ním a po uzdravení Jakub opět odjíždí a cestuje po severní Itálii. Navštěvuje významná místa italského národa jako je Ferrara, Boloňa, Ravenna nebo Florencie, kde se pokloní hrobkám slavných Florenťanů v bazilice svatého Kříže. Pak odcestuje do Milána, kde se setká s Giuseppem Parinim, který ho odrazuje od zbytečných zoufalých pokusů zachránit svou vlast s tím, že pouze v budoucnu a krví může být vlast vykoupena.

Jakuba neustále pronásleduje myšlenka na sebevraždu. Brání mu v ní jen víra, že se Italové ještě stále mohou vzbouřit proti cizí nadvládě, a naděje na sňatek s Terezou. Pokračuje v cestování, dokud se nedozví, že se Tereza provdala. Vrací se do Euganejských kopců, aby znovu viděl Terezu, pak jede do Benátek znovu obejmout svou matku a pak znovu do kopců. Zde, poté, co napíše dopis Tereze a poslední dopis svému příteli Lorenzovi, se probodne. Následuje závěrečné vysvětlení jeho přítele Lorenza.

Filmové adaptace

  • Jacopo Ortis (1911), italský němý film, režie neuvedena.
  • Jacopo Ortis (1918), italský němý film, režie Giuseppe Sterni.
  • Le ultime lettere di Jacopo Ortis (1921), italský němý film, režie Lucio D'Ambra.
  • Le ultime lettere di Jacopo Ortis (1973), italský televizní film, režie Peter Del Monte.[7]

Česká vydání

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c PELÁN, Jiří, a kol. Slovník italských spisovatelů. 1. vyd. Praha: Libri, 2004. 751 s. ISBN 80-7277-180-9. S. 602–604. 
  2. ↑ a b SANCTIS, Francesco de. Dějiny italské literatury. Překlad Václav Černý. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1959. 601 s. cnb000685484. S. 535–536. 
  3. ↑ Ottův slovník naučný. 9. díl. Praha a Polička. Argo a Paseka 1998. S. 401.
  4. ↑ a b c Ugo Foscolo - Cambridge University Press 2008
  5. ↑ Le ultime lettere di Jacopo Ortis - Cultura-biografieonline-it
  6. ↑ BRAND, Peter. PERTILE, Lino a kol.The Cambridge History of Italian Literature. Cambridge University Press 1997. S. 412 - 417
  7. ↑ Ugo Foscolo on Internet Movie Database (IMDb)

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Patini Morte di Jacopo Ortis.png
La morte di Jacopo Ortis, olio su tela, Collezione Enzo Buzzelli, Novara
Foscolo Ortis 1802.jpg
Ultime lettere di Jacopo Ortis 1802
Foscolo Ortis 1799.jpg
Ultime lettere di Jacopo Ortis 1799