Posouvání hlásek

Posouvání hlásek je termín z germanistiky, který označuje hláskové přeměny při vývoji jazyků:

První posouvání hlásek

Prvním posouváním hlásek se označují hláskové přeměny, které vedly k vyčlenění germánských jazyků ze skupiny indoevropských jazyků. Je nazýváno také germánské posouvání hlásek. Pojem zavedl Jacob Grimm v r. 1822. Proces není možné zcela přesně časově vymezit; odhaduje se, že začal kolem roku 2000 př. n. l. a byl ukončen kolem roku 400 př. n. l.

  • neznělé explozívy p, t, k se změnily ve spiranty f, þ, ch
    pater → fadar (otec)
  • znělé explozívy b, d, g, se změnily na neznělé explozívy p, t, k
    genu → kniu (koleno)
  • aspirované explozívy bh, dh, gh ze změnily ve znělé spiranty w, ð, g
    ghost → gast (host)

Vyčlenění germánských jazyků bylo doprovázeno i změnami v systému samohlásek.

Druhé posouvání hlásek

Jako druhé posouvání hlásek se označuje proces přeměny v systému souhlásek germánských jazyků, které vedly k vyčlenění (horní) němčiny v 5.–9. století. Proto se někdy také nazývá hornoněmecké posouvání hlásek:

  • neznělé explozívy p, t, k se změnily v afrikáty pf, tz, ch
    holta → holz (dřevo)
    appla → apful (jablko)
  • znělé explozívy b, d, g, se změnily na neznělé explozívy p, t, k
    dag → tag (den)
  • aspirované þ ze změnilo v d
    broþar → bruoder (bratr)

Při vzniku horní němčiny došlo i k paralelním změnám v systému samohlásek (např. vzniku dvouhlásek staré horní němčiny).