Postfix (lingvistika)

Postfix (česky také zápona[1]) je druhem afixu, jehož specifikem je, že se připíná až za úplný konec ohebného slova, tj. až za koncovku.[2] Na postfix můžeme nahlížet jako na svébytný druh slovotvorného sufixu.[3]

Příklad: kdo-si, koho-si, komu-si, koho-si, kdo-si, kom-si, kým-si (skloňujeme zájmeno kdo, za úplný konec jeho sklonné části připojíme nesklonný postfix -si).

V češtině existují tyto postfixy: -si (kdo-si, co-si, jaká-si ...), -koli(v) (kdo-koli(v), co-koli(v)...), -pak (kdo-pal, čí-pak...), -hle (to-hle, ten-hle...), -to (to-to, ten-to...), -ž (kdo-ž, pojďme-ž...), -ť (ve tvarech jako věřím-ť, jsou-ť, žijeme-ť...).

V některých slovech se vyskytují postfixy dva za sebou (co-ž-pak). Někdy dochází v ukazovacích zájmenech k duplikaci sklonné "nepostfixové" části – v takovém případě je postfix z obou stran obklopen shodnými tvary skloňovaného zájmena (ten-hle-ten, ta-hle-ta).

Historie a terminologická poznámka

České postfixy vznikly z enklitických (příklonných) částic[2] nebo z enkliticky napojených deiktických kořenů ‑to či ‑hle.

V zahraniční lingvistice se můžeme setkat s jinými významy termínu postfix.[zdroj?!][ujasnit]

Reference

  1. ↑ ČECHOVÁ, Marie. Čeština – řeč a jazyk. 2., přepracované. vyd. Praha: ISV, 2000. ISBN 80-85866-57-9. S. 93. 
  2. ↑ a b POSTFIX | Nový encyklopedický slovník češtiny. www.czechency.org [online]. [cit. 2020-12-27]. Dostupné online. 
  3. ↑ ADAM, Robert. Gramatické rozbory češtiny. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2017. 238 s. ISBN 978-80-246-3750-1. S. 30.