Postorbitální zápora

Lebka zástupce vyhynulého druhu Mesopropithecus globiceps z čeledi indriovití s postorbitální záporou před a nad jařmovým obloukem

Postorbitální zápora je kostěný oblouk lebky spojující čelní kost s lícní kostí, který probíhá na zevní straně očnice. Vyskytuje se pouze u savců, zejména u primátů z podřádu Strepsirhini[1] a také damanů,[2] zatímco haplorhinní primáti ji plně integrovali do kostěné očnicové stěny.[1] Jedna z teorií tohoto evolučního rozdílu byla založena na rozdílném významu vidění pro obě skupiny savců. Zatímco haplorhinní primáti (nártounovití a opice) inklinují k denní aktivitě a dominantně se spoléhají na zrakové vjemy, tak strepsirhinní primáti jsou naopak aktivnější v noci a mají sníženou potřebu využívání zraku.[1]

Postorbitální zápora se v průběhu evoluce savců několikrát objevila samostatně.[2] U některých zástupců, např. nártounů, došlo ke vzniku postorbitální přepážky,[3] ve formě kostěných výběžků spojujících malé kloubní plošky čelní kosti, lícní kosti a velkého křídla kosti klínové. Proto ji nelze ztotožnit s postorbitální záporou, s níž společně vytvořila funkčně provázanou strukturu.

Zápora pravděpodobně vznikla jako derivát plně vyvinutých postorbitálních výběžků čelní kosti.[2] Mezi těmito dvěma strukturami, jakožto příkladem polymorfismu u řady zástupců kaloňů a damanů, existují mezery nejvýše v řádu centimetrů, které jsou překlenuty postorbitální vazivovou blankou.[4][5][6][7]

Funkce

K nejcitovanějším hypotézám funkce postorbitální zápory se zařadily tři následující.

Hypotéza zevního poranění

Prince[8][9] a Simons[10] vyslovili hypotézu zevního poranění, v níž hraje postorbitální zápora ochrannou roli měkkých struktur očnice před poraněními. Následně však Cartmill[4] oponoval rozdílným pohledem, s přesvědčením, že zápora nemůže plnit tuto protektivní funkci proti ostrým předmětům, jakými jsou zuby dalších druhů. Podle jeho názoru měla být její úloha odlišná.[4]

Hypotéza žvýkání

Greaves[11] nabídl nový přístup k funkci kostěného oblouku, kterou vztáhl ke žvýkání. Předpokládal, že její úloha spočívá v ochranném mechanickém vyztužení relativně slabé přilehlé oblasti oka proti nadměrným torzním pohybům u druhů se silným skusem nutným pro zpracování potravy, u nichž se vyvinul mohutný žvýkací a spánkový sval. Ovšem orientace komunikujícího postorbitálního výběžku na čelní kosti neodpovídala směru sil při zatížení, které měly být příčinou zesílení lebeční opory, jak predikoval Greaves.[12][13]

Hypotéza postavení

Cartmill[4][14][15] předpokládal, že u drobných savců s velkýma očima a relativně malými spánkovými jámami, kde jsou přední část spánkového svalu se spánkovou fascií nadměrně taženy zevním směrem, a narůstá orbitální konvergence (sbíhavost očních os), by přílišné napětí z kontrakcí těchto svalů mohlo bez opory vést k poškození okrajů očnic a přesnosti motoriky okohybných svalů.[4][14][15]

Heesy[2] se domníval, že postorbitální zápora vyztužila zevní část očnice. Bez ní by deformace okraje očnice během svalové kontrakce žvýkacích svalů mohla vést k posunu měkkých struktur v orbitě a tím omezovat oční pohyby.[2]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Postorbital bar na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c Campbell, Bernard G., Loy, James D. Humankind Emerging (8th edition). [s.l.]: Allyn & Bacon, 2000. S. 85. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e HEESY, Christopher P. Function of the mammalian postorbital bar. Journal of Morphology. 2005-06-01, s. 363–380. ISSN 1097-4687. DOI 10.1002/jmor.10334. PMID 15844100. (anglicky) 
  3. ↑ PERCIVAL, Christopher J.; RICHTSMEIER, Joan T. Building bones : bone formation and development in anthropology. Percival, Christopher J.,, Richtsmeier, Joan T.. Cambridge, United Kingdom: [s.n.], 2017-02-23. ISBN 9781107122789. OCLC 971531579 (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e CARTMILL, M. The orbits of arboreal mammals: a reassessment of the arboreal theory of primate evolution. Ph.D. Dissertation. Chicago, IL: University of Chicago.. 1970. (anglicky) 
  5. ↑ NOBLE, Vivian E.; KOWALSKI, Erica M.; RAVOSA, Matthew J. Orbit orientation and the function of the mammalian postorbital bar. Journal of Zoology. 2000-03-01, s. 405–418. ISSN 1469-7998. DOI 10.1111/j.1469-7998.2000.tb00784.x. (anglicky) 
  6. ↑ RAVOSA, Matthew J.; NOBLE, Vivian E.; HYLANDER, William L.; JOHNSON, Kirk R.; KOWALSKI, Erica M. Masticatory stress, orbital orientation and the evolution of the primate postorbital bar. Journal of Human Evolution. 2000, s. 667–693. DOI 10.1006/jhev.1999.0380. PMID 10799259. (anglicky) 
  7. ↑ HEESY, C. P. The Evolution of Orbit Orientation in Mammals and the Function of the Primate Postorbital Bar. Stony Brook University. 2003. (anglicky) 
  8. ↑ PRINCE, J. H. Comparative anatomy of the orbit.. Br J Physiol Optics. 1953, s. 144–154. (anglicky) 
  9. ↑ PRINCE, J. H. Comparative anatomy of the eye.. Springfield, IL: Charles C. Thomas.. 1956. (anglicky) 
  10. ↑ SIMONS, J. L. Fossil evidence relating to the early evolution of primate behavior. Ann N Y Acad Sci. 1962, s. 282–294. DOI 10.1111/j.1749-6632.1962.tb13646.x. Bibcode 1962NYASA.102..282S. (anglicky) 
  11. ↑ GREAVES, W. S. The mammalian postorbital bar as a torsion-resisting helical strut. Journal of Zoology. 1985-09-01, s. 125–136. ISSN 1469-7998. DOI 10.1111/j.1469-7998.1985.tb04918.x. (anglicky) 
  12. ↑ RAVOSA, Matthew J. Interspecific perspective on mechanical and nonmechanical models of primate circumorbital morphology. American Journal of Physical Anthropology. 1991-11-01, s. 369–396. ISSN 1096-8644. DOI 10.1002/ajpa.1330860305. PMID 1746644. (anglicky) 
  13. ↑ RAVOSA, Matthew J. Ontogenetic perspective on mechanical and nonmechanical models of primate circumorbital morphology. American Journal of Physical Anthropology. 1991-05-01, s. 95–112. ISSN 1096-8644. DOI 10.1002/ajpa.1330850111. PMID 1853947. (anglicky) 
  14. ↑ a b CARTMILL, M. Arboreal adaptations and the origin of the Order Primates. Tuttle R, Editor. The Functional and Evolutionary Biology of Primates.. 1972, s. 97–122. (anglicky) 
  15. ↑ a b M., Cartmill. Morphology, function, and evolution of the anthropoid postorbital septum.. Ciochon RL, Chiarelli AB, Editors. Evolutionary Biology of the New World Monkeys and Continental Drift.. 1980, s. 243–274. (anglicky) 

Média použitá na této stránce

Mesopropithecus globiceps skull 001.jpg
Autor: Laurie R. Godfrey and William L. Jungers, Licence: CC BY-SA 3.0
Skull of the extinct sloth lemur, Mesopropithecus globiceps