Povstání Štěpána Bočkaje

Povstání Štěpána Bočkaje
konflikt: Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách
Štěpán Bočkaj a jeho hajduci
Trvání	28. září 1604 – 23. června 1606 (1 rok, 8 měsíců, 3 týdny a 5 dní)
Místo	Sedmihradsko
Výsledek	Vídeňský mír
Strany
povstalečtí hajduci Štěpána Bočkaje Osmanská říše Osmanská říše Sedmihradsko Valašsko Moldávie Krymský chanát Krymský chanát Habsburská monarchie Země Koruny české Rakousko Uhersko Chorvatsko Srbové žoldnéřští Valoni, Italové a Němci Španělské impérium Španělské impérium Záporožská Sič
Velitelé
Štěpán Bočkaj Balázs Németi † Ferenc Rhédey Sokolluzade Lala Mehmed Paša Rudolf II. Giorgio Basta Barbiano di Belgioioso
Síla
40 000–50 000 60 000
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Povstání Štěpána Bočkaje bylo první ze šesti protihabsburských stavovských povstání. Uskutečnilo se v letech 1604–1606.

Poměry před povstáním

Štefan Bočkaj působil jako poradce sedmihradského knížete Zikmunda Báthoryho. Možnost úplného osvobození Turky obsazeného Sedmihradska viděl pouze ve spojení s císařským dvorem. V 90. letech 16. století zastával v Praze funkci císařského poradce v otázkách sedmihradské politiky. Po prohrané bitvě u Mezőkeresztese v roce 1596 vzrostl tlak na Sedmihradsko z Osmanské strany a Báthory se vzdal knížecí hodnosti přenechávajíc tak Sedmihradsko císaři Rudolfu II. Sedmihradská šlechta se však bála pomsty Turků za spojenectví s Habsburky, a proto se s nimi tajně spojila a uznala i vazalský poměr k jejich říši.^[zdroj?]

Začal se odehrávat zápas o vojenské ovládnutí Sedmihradska Habsburky doprovázen krvavými boji, pleněním a konfiskacemi majetků sedmihradské šlechty. Znechucený Štefan Bočkaj odešel do Polska na své majetky a žil tam v politické izolaci. Habsburkové využívali protiturecké boje k prosazování myšlenek centralizace a rekatolizace. Protestantům v Uhersku byly odebírány majetky a kostely. Jelikož Habsburská monarchie byla stále ve válce s Turky, neustále zvyšovala daně, aby mohla krýt válečné výdaje. Nespokojené protestantské obyvatelstvo proto podalo protest na sněmu v Bratislavě a arcikníže Matyáš, zastupující svého bratra Rudolfa II., jim odpověděl, že se v podobných protireformačních akcích nebude pokračovat. Císař Rudolf II. však jejich protest zamítl a zakázal na sněmech jednat o náboženských otázkách. Z nepokojů v Uhersku těžili nejvíce sedmihradští emigranti. Po neúspěšném Székelyho povstání uprchli na turecké území, kde čekali na vhodnou příležitost obnovit za pomoci Turků sedmihradské knížectví. V roce 1604 se jim podařilo získat na svojí stranu i Bočkaje. Císař se dozvěděl o spojenectví Osmanské říše s emigranty a přikázal zabavit Bočkajův majetek.

Vypuknutí povstání

Bočkajovi následně nic nebránilo v tom, aby vojensky vystoupil proti Vídni a 15. října 1604 porazil se svým třítisícovým vojskem císařského generála Barbiano di Belgioiosa. V Bočkajově vojsku bojovali převážně hajduci. Byli to rolníci, kteří pocházeli z řad královských a svobodných hajdúchů a zastávali do té doby významnou roli při protiturecké obraně. Bojovali i v císařském vojsku, ale po nasazení žoldáků přišli o místo. Belgioioso se stáhl na východní Slovensko a snažil se neúspěšně dostat do Košic a Levoče. Obě města ho nicméně odmítla jako symbol nenáviděných rekatolizačních opatření. Uchýlil se proto na Spišský hrad a zbytky jeho vojska přešly na Liptov a Turiec, kde docházelo k četným případům rabování. Bočkaj využil počátečního úspěchu k obsazení Košic dne 12. listopadu a postupně se pod jeho vliv dostalo téměř celé východní Slovensko.

Místní šlechtici se k němu přidávali z donucení, protože jim hrozila konfiskace majetků nebo jejich naprostý konec. Vídeň se spoléhala na svých 10 000 vojáků pod vedením Giorgia Basty. Jeho armáda porazila část Bočkajova vojska při Ožďanech a u obce Edelény v Boršodské župě, ale na vpád do Košic neměla dost sil a usadila se proto v Prešově. Bočkaj získal nové posily od Turků a od východoslovenského hraběte Valentína Drugeta. S nimi dosáhl úspěchů na území Novohradské a Hontské župy. Ovládl Fiľakovo, Sečany, Ďarmoty, Krupinu a jiná města.

Bočkaj knížetem

Už tehdy se však objevily první snahy o uzavření míru, které nicméně dopadly neúspěšně. Bočkaj žádal obnovení starých práv a svobod šlechty. Pro sebe chtěl získat titul sedmihradského knížete a pro vyšší vrstvy svobodu náboženského vyznání. Na poddané však nemyslel. V jeho vojsku začal převažovat počet šlechticů, kteří odmítali bojovat po boku velitelů hajdúských a tureckých oddílů. Bočkaj musel ustoupit požadavkům šlechty, a aby si udržel podporu, dal popravit vůdce hajdúchú Blažeje Lipaje. Následně jmenoval nové šlechtické velitele do svého vojska v čele s Valentinem Drugetem. 21. února 1605 zvolila šlechta Bočkaje za knížete Sedmihradska a v dubnu 1605 na sněmu v Szerencsi i za kníže Uherska. Turecký sultán mu kromě zmíněných posil poslal korunu a meč jako symbol vazalské podřízenosti a příslib roční podpory ve výši 10–15 tisíc zlatých.

Ofenzíva na západ

Krátce poté spustili povstalci ofenzívu směrem na sever a západ. V ten samý měsíc obsadili Banskou Bystrici, Kremnici a středoslovenská horní města. Od května až do července téhož roku pak postupně získali Trenčín, Nitru, Trnavu a nakonec celé západní Slovensko s výjimkou dnešní Bratislavy. Bočkajova vojska se dostala až na jižní Moravu a do Rakouska, kde plenila vesnice a městečka. Česká a moravská vojska proto uskutečnila odvetný útok, ve kterém úspěšně dobyla Skalici, Holíč, Šaštín, Branč, pronikla na jihu až k Trnavě a na severu k Trenčínu. V říjnu Bočkaj vtáhl s vojsky do Nových Zámků, Levic, Nógrádské župy a Ostřihomi a stal se tak fakticky pánem Sedmihradska a jádra Uherska.

Vídeňský mír

V povstaleckém táboře nicméně docházelo stále častěji k neshodám. Šlechta si prosazovala vlastní zájmy, snažila se získat zkonfiskované majetky přívrženců císařského dvora a nebyla ochotna podporovat povstání materiálně. Upadala i disciplína a bojová morálka hajdúchů. Roztržky se objevily rovněž mezi Bočkajovými povstalci a Turky, proto se na naléhání Istvána Illesházyho a Valentína Drugeta rozhodl Bočkaj uzavřít mír s Habsburky. Císařská pokladna vyčerpala svůj obsah patnáctiletou válkou s Turky, takže ochota jednat se nacházela i na druhé straně. Obě strany uzavřely nakonec mír dne 23. června 1606 ve Vídni. Bočkaj získal vládu nad sedmihradskou, Satumarskou, Berežskou a Ugočskou župou. Župy měly po jeho smrti připadnout Uhersku. Uherským stavům byly potvrzeny výsady, měl být obsazen úřad palatina, ústřední uherské úřady a posádky v pevnostech. Privilegovanému obyvatelstvu byla zaručena náboženská svoboda a účastníkům povstání udělena amnestie.

Problémy s uznáním míru

Boje však nemohly být ukončeny, dokud Vídeň neuzavřela mír s Turky. Císař Rudolf II. se zdráhal podepsat mír s Vysokou Portou a uznat podmínky Vídeňského míru. Vypukly znovu vzpoury hajdúchů, kteří žádali potvrdit své svobody přiznané Bočkajem. Arcikníže Matyáš jim jejich privilegia nicméně schválil, a získal je tak na svou stranu. Přes odpor Rudolfa podepsal 11. září 1606 mír s Turky při tehdejším ústí řeky Žitavy, ve kterém se zavázal zaplatit 200 tisíc zlatých a ponechat jim okupované území. Obě smlouvy ratifikoval sněm v Pošni v roce 1608.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Povstanie Štefana Bočkaja na slovenské Wikipedii.

Literatura

• Cambel, S. a kol.: Dejiny Slovenska II – VĚDA Bratislava, 1987
• Tibenský, J. a kol.: Slovensko I Dějiny (2. vyd.). – OBZOR Bratislava, 1978