Povstání An Lu-šana

Povstání An Lu-šana
Povstání v letech 756–757
Trvání	755–763
Místo	severní Čína
Příčiny	snaha tchangského ministra Jang Kuo-čunga o odvolání generála An Lu-šana
Výsledek	porážka povstání, masivní decentralizace říše Tchang, změny daňového i správního systému
Strany
říše Tchang Ujgurský kaganát říše Jen
Velitelé
císařové: Süan-cung Su-cung Taj-cung císařové: An Lu-šan An Čching-sü Š’ S’-ming Š’ Čchao-i
Síla
~ 600 000–700 000 ~ 200 000–300 000
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Povstání An Lu-šana byla rozsáhlá vzpoura v severovýchodní Číně proti čínské říši Tchang v letech 755–763. Zejména v čínské historiografii je nazývána také jako povstání An-Š’ (čínsky v českém přepisu An-Š’ č’-luan, pchin-jinem Ān Shǐ zhī luàn, znaky zjednodušené 安史之乱, tradiční 安史之亂) či povstání éry Tchien-pao (čínsky v českém přepisu Tchien-pao č’-luan, pchin-jinem Tiānbǎo zhī luàn, znaky zjednodušené 天宝之乱, tradiční 天寶之亂).

V polovině 8. století se tchangská pohraniční vojska skládala vesměs z dlouhodobě sloužících žoldnéřů, přičemž většina jízdy sestávala z vojáků nečínského původu. Pohraniční armády čítaly necelých půl milionu mužů, jimž velelo deset vojenských komisařů ťie-tu-š’. Z ťie-tu-š’ byl nejvlivnějším An Lu-šan, který velel armádám tří regionů na severovýchodě se sídlem ve Fan-jangu na severu Che-peje (u dnešního Pekingu). Dlouhou dobu se těšil důvěře tchangského císaře a vlády, postupně ji však ztratil, ale než mohl být odvolán, v prosinci 755 se vzbouřil. Bez odporu přitáhl k Žluté řece, rozprášil narychlo sestavenou tchangskou armádu a obsadil vedlejší hlavní město říše, Luo-jang, v němž se počátkem února 756 prohlásil císařem říše Velká Jen.

Na jaře 756 se postup rebelů zastavil a tchangské armády je začaly zatlačovat. V červenci 756 se však tchangská ofenzíva zhroutila, když An Lu-šan rozdrtil hlavní tchangskou armádu a obsadil Čchang-an, hlavní město říše Tchang. Tchangský císař Süan-cung před povstalci prchl do S’-čchuanu, zatímco jeho následník se prohlásil císařem (znám je jako císař Su-cung) a převzal moc nad zbylými tchangskými armádami. Začátkem roku 757 sílu rebelů podlomilo zavraždění An Lu-šana. Novým jenským císařem se stal jeho syn An Čching-sü. Koncem roku 757 Su-cungovy armády s pomocí ujgurského jízdního sboru znovudobyly obě hlavní města, poté se však tchangská ofenzíva na rok zastavila. Koncem roku 758 tchangské vojsko oblehlo An Čching-süa v Siang-čou (na pomezí Che-peje a Che-nanu), tchangskou armádu na jaře 759 zahnal povstalecký generál Š’ S’-ming, který poté zabil An Čching-süa a sám se prohlásil císařem.

Š’ S’-ming na podzim 759 dobyl Luo-jang, k dalšímu postupu však neměl sílu, zatímco tchangskou stranu oslabila řada regionálních vzpour. Fronta proto zůstala stabilní. Na jaře 761 byl Š’ S’-ming zavražděn svým synem Š’ Čchao-im. Na podzim 762 Tchangové opět získali pomoc Ujgurů a porazili Š’ Čchao-iho, který prchl na severovýchodní hranici, kde začátkem roku 763 zahynul. Mezitím jeho generálové ovládající Che-pej a severovýchodní Che-nan přešli na tchangskou stranu, přičemž byli potvrzeni v držení svých území a vojsk.

Z povstání vyšel tchangský stát výrazně změněný. Proti první polovině 8. století byla společnost výrazně zmilitarizovanější; dřívější rozdělení země na kraje a prefektury řízené civilními úředníky bylo překryto členěním na obvody vojenských guvernérů ťie-tu-š’, přičemž většina ťie-tu-š’ na severovýchodě říše byla prakticky samostatná. Zhroutil se starý daňový systém založený na dani cu-jung-tiao a systému stejných polí a byl postupně nahrazen pozemkovou daní vybíranou dvakrát ročně. Od státu odpadl středoasijský Západní kraj a část severovýchodního pohraničí dobyli Tibeťané.

Tchangská pohraniční vojska v polovině 8. století

V polovině 8. století se pohraniční armády čínské říše Tchang skládaly vesměs z dlouhodobě sloužících žoldnéřů, doplňovaných krátkodobě sloužícími odvedenci fu-ping. Významná část armád sestávala z vojáků nečínského původu. Zejména jízda se skládala vesměs z kočovníků přišlých ze stepí severně od Velké čínské zdi.^{[1][pozn. 1]}

Začátkem 40. let 8. století měly pohraniční armády téměř půl milionu mužů, z toho asi 80 tisíc jízdy. Rozmístěny byly ve více než 60 posádkách, většina z nich podléhala deseti regionálním velitelstvím. Nejvýznamnější velitelství – na severní hranici – měla 55 až 91 tisíc vojáků, přičemž necelá polovina z nich (ale naprostá většina jezdectva) zůstávala soustředěna v sídle velitele, ostatek byl rozmístěn ve strategických bodech: sídlech prefektur, průsmycích a pevnostech.^[3]

V čele těchto regionálních velitelství stáli vojenští komisaři ťie-tu-š’, kteří kromě řízení vojsk zodpovídali i za zásobování svých armád a zpravidla proto dozírali i na výběr daní a nakládání se státní půdou ve svěřeném regionu.^[4] Důstojníci a generálové pohraničních armád byli vybíráni ze schopných podřízených, zpravidla Číňanů nižšího původu nebo vojáků z nečínských kmenů. Výběr důstojníků ležel v rukách ťie-tu-š’, jejichž rozhodnutí úřady v hlavním městě jen formálně potvrzovaly. Loajalita důstojníků se proto přesouvala od tchangského dvoru ke svým velitelům.^[5] Ťie-tu-š’ byli kontrolováni nepravidelně vysílanými cenzory a (od 30. let) eunuchy z císařského paláce. Do 40. let byli vždy po několika letech vyměňováni,^[6] od 40. let však někteří zůstávali ve svých funkcích dlouhou dobu.

Na místa ťie-tu-š’ byli původně jmenování čínští hodnostáři současně zastávající vysoké funkce ve vládě. Po roce 747 však ministr Li Lin-fu,^{[pozn. 2]} prosadil politiku jmenování ťie-tu-š’ z generálů nečínského původu, s odůvodněním, že vojska budou úspěšnější, když politiky ve velitelských funkcích nahradí schopní generálové.^[4] A tchangské armády skutečně celkově úspěšnější byly.^[5] Historikové tradičně, už od 10. století, míní, že Li Lin-fu zavedl jmenování ťie-tu-š’ z nečínských generálů, aby jeho čínští soupeři v boji o moc nemohli získat prestiž a vliv při velení vojskům.^[8] Vzdálení velitelů a důstojníků pohraničních armád politice a politikaření hlavního města však také vedlo k jejich odcizení od tchangské vlády. Odcizení posílil rozdílný sociální původ politiků a generálů, vznešených rodů a vzdělaných úředníků metropole na jedné straně a důstojníků-cizinců či Číňanů relativně skromného původu na straně druhé.^[9] Za vlády Li Lin-fua to nemělo bezprostřední dopad, jeho nástupce Jang Kuo-čung^{[pozn. 3]} však neměl neotřesitelnou autoritu svého předchůdce a jeho snaha o přísnější kontrolu velitelů pohraničních armád, zejména nejsilnějšího z nich, An Lu-šana, vyvolala značné politické napětí.^[7]

Spolehlivá kontrola nad pohraničními armádami byla pro vládu nezbytná vzhledem ke stavu vojsk ve vnitrozemí. Vojska v hlavním městě ani jinde totiž sílu pohraničních armád nebyla schopna vyvážit. Posádka hlavního města, Čchang-anu, formálně měla 60 tisíc mužů.^[6] Avšak její oddíly z větší části ztratily sílu s tím, jak se v první polovině 8. století rozkládal systém fu-ping, v němž venkovští rolníci-vojáci obdělávali půdu a cvičili se v boji, přičemž střídavě krátkodobě sloužili v metropoli. Oddíly fu-ping od konce 7. století upadaly s tím, jak rostly velkostatky na úkor zchudlých drobných rolníků. Nakonec roku 747 byla služba venkovských vojáků v metropoli úplně zrušena. Náhradou za vojska fu-ping vznikly nové metropolitní armády složené z dlouhodobě sloužících vojáků, ovšem funkční byly pouze nevelké oddíly, především císařská tělesná stráž.^[10] Většina posádky metropole měla mizivou bojeschopnost;^[6][10] vesměs sestávala z příbuzných úředníků, boháčů a obchodníků, kteří se mezi vojáky zapsali kvůli osvobození od daní a roboty, avšak neabsolvovali vojenský výcvik a nevykonávali vojenskou službu,^[6] maximálně za sebe poslali své sluhy nebo najaté náhradníky. Pohraničním armádám se nemohly postavit ani oddíly místní domobrany, které vznikly z rolníků a statkářů pod vedením krajských správců v některých pohraničních regionech ohrožených nepřátelskými nájezdy, Che-peji, severozápadu a S’-čchuanu.^[10]

Z ťie-tu-š’ jmenovaných v rámci Li Lin-fuovy politiky podpory nečínských generálů byli nejvlivnější An Lu-šan a Ke-šu Chan. Ke-šu Chan velel vojskům na severozápadní hranici, od 747 byl ťie-tu-š’ Lung-jou a od roku 753 i Che-si. An Lu-šan velel třem velitelstvím na severovýchodě, Pching-lu, Fan-jangu a Che-tungu. Ostatní ťie-tu-š’ stáli v čele jednoho velitelství.^[11]

An Lu-šan

An Lu-šan byl synem sogdského otce a turkutské matky z rodu Ašide, spřízněného s rodem vládců druhého turkutského kaganátu.^[12] Roku 716 rodina An neuspěla v mocenských střetech v kaganátu, a prchla do říše Tchang. An Lu-šan a jeho příbuzní sloužili v tchangské armádě a postupně získali vysoké postavení. An Lu-šana roku 733 císař Süan-cung jmenoval zástupcem ťie-tu-š’ v Jou-čou (dnešní Peking, zodpovídal za oblast dnešního Pekingu, Tchien-ťinu a Che-peje), od roku 742 byl povýšen na ťie-tu-š’ Pching-lu (východně od Jou-čou, dnes západ provincie Liao-ning), 744 i Fan-jangu (jak bylo roku 742 přejmenováno Jou-čou)^[13] a od roku 751 ještě Che-tungu (dnes provincie Šan-si),^[11] čímž získal velení nad celým severovýchodním pohraničím. Navíc roku 750 obdržel úřad komisaře civilní správy (cchaj-fang čchu-č’ š’) Che-peje^[14] a roku 754 úřad komisaře císařských stájí pro pastviny v oblasti Lung-jou.^[15] Moc a vliv An Lu-šana se zakládala na velikosti podřízených vojsk, která měla na 200 isíc vojáků,^[16] přičemž zvláště se opíral o naprosto loajální osmitisícový elitní sbor svých „adoptivních synů“.^[9]

An Lu-šan měl dlouhá léta dobré vztahy s Li Lin-fuem, těšil se císařově podpoře^[17] a byl dokonce adoptován císařovou nejoblíbenější konkubínou Jang Kuej-fej.^[18] Po smrti Li Lin-fua začátkem roku 753 v tchangské vládě získal převahu ministr Jang Kuo-čung, příbuzný Jang Kuej-fej. Jang Kuo-čung An Lu-šanovi nevěřil, ten si přesto udržel důvěru panovníka.^[17] Při An Lu-šanově návštěvě Čchang-anu začátkem roku 754 ho dokonce císař Süan-cung navrhl na hlavního ministra, to jest do stejného postavení, jako měl Jang Kuo-čung, což se Jang Kuo-čungovi podařilo zmařit na poslední chvíli poukazem na An Lu-šanovu negramotnost. Tato záležitost generála a ministra jen ještě více znepřátelila.^[19] Po An Lu-šanově odjezdu, ve snaze o získání důkazů o jeho zradě, Jang Kuo-čung zatkl a popravil několik generálových služebníků a stoupenců v Čchang-anu. Napjaté vztahy mezi nejmocnějším generálem a nejmocnějším politikem říše přetrvávaly i roku 755, přičemž o Jangových krocích proti němu An Lu-šana zpravoval jeho nejstarší syn An Čching-cung, žijící u císařského dvora. V létě 755 už An Lu-šan z obavy o svůj život odmítl přijet do Čchang-anu (na svatbu An Čching-cunga). Koncem roku o An Lu-šanově věrnosti začal pochybovat už i císař.^[20]

Průběh povstání

Počáteční úspěchy povstalců a tchangské protiútoky, prosinec 755 – červenec 756

V prosinci 755,^[17] poté co se dozvěděl, že ztratil podporu panovníka,^[16] se nakonec An Lu-šan vzbouřil. Prohlásil, že mu císař přikázal svrhnout Jang Kuo-čunga a 16. prosince 755 vyrazil z Fan-jangu na jih s cca 150 tisíci muži.^[17]

Na vzpouru císař Süan-cung reagoval zahájením odvodů v Che-tungu a okolí Luo-jangu, jmenováním zkušeného generála Feng Čchang-čchinga velitelem armády soustřeďované v Luo-jangu a popravou An Lu-šanova nejstaršího syna, pobývajícího v Čchang-anu. An Lu-šanův příbuzný An S’-šun byl odvolán z místa ťie-tu-š’ Šuo-fangu (území severně od Čchang-anu, dnešní Ning-sia a Ordos).^[21] Jeho místo zaujal dosavadní An S’-šunův podřízený Kuo C’-i, úspěšný generál z prominentní čínské úřednické rodiny a novým ťie-tu-š’ Che-tungu byl jmenován další bývalý An S’-šunův podřízený, kitanský generál Li Kuang-pi.^[22] V zájmu efektivního vedení vojenských operací ve vnitrozemských regionech ohrožených postupem povstalců císař, po vzoru pohraničních regionů, jmenoval vojenské komisaře ťie-tu-š’ a pověřoval je řízením svěřeného území.^[23]

An Lu-šan zatím bez odporu prošel Che-pejem a přitáhl k Žluté řece.^[24] Feng Čchang-čching nechal strhnout hlavní most přes řeku v Che-jangu,^[25] nicméně 8. ledna 756 rebelové řeku překročili více po proudu, severovýchodně od Luo-jangu,^[24] a obsadili blízké Pien-čou (dnešní Kchaj-feng) na Velkém kanálu. Tím přerušili dodávky potravin z jihu, na nichž bylo závislé zásobování obou hlavních měst.^[25] Poté pochodovali na Luo-jang. Feng Čchang-čching se s narychlo shromážděnými 60 tisíci odvedenci pokusil zablokovat postup rebelů v průsmyku Chu-lao, ale jeho armáda byla v nastalé bitvě snadno rozprášena An Lušanovými jízdními veterány. Po dvou dalších bitvách rebelové 19. ledna vstoupili do Luo-jangu a Feng ustoupil na západ do Šan-čou, na půl cesty do Čchang-anu, kde se spojil s padesátitisícovou armádou Kao Sien-č’a, sestavenou v Čchang-anu. Oba generálové se rozhodli ustoupit více na západ a opevnit se v průsmyku Tchung,^[24] zatímco hlavní síly povstalců postoupily do Šan-čou a utábořily se tam.^[25] Dozírající eunuch Pien Ling-čcheng Feng Čchang-čchinga a Kao Sien-č’a ve své zprávě zkritizoval za paniku při ústupu do Tchungského průsmyku, načež císař nechal oba generály popravit. Velitelem všech vládních vojsk v čchanganském regionu (Kuan-čungu) byl pak jmenován Ke-šu Chan, navzdory jeho špatnému zdraví,^[24] kvůli kterému mohl vykonávat funkci jen v omezené míře.^[22] Ke-šu Chan s sebou přivedl většinu svých oddílů ze severozápadní hranice, 80 tisíc mužů. V průsmyku Tchung pak s dalšími posilami soustředil 200 tisíc vojáků.^{[24][pozn. 4]}

An Lu-šan zatím zůstával v Luo-jangu a 5. února 756,^[24] na čínský Nový rok, se prohlásil císařem říše Velká Jen a sestavil vlastní vládu.^[25]

Postup vedlejších armád rebelů z Pien-čou na východ a jihovýchod zastavila úspěšná obrana místních tchangských úředníků v Pchu-čou a Cchao-čou a před Čchen-čou. Z Luo-jangu vyrazil další oddíl povstalců jihozápadním směrem na Nan-jang, kde však tamní správce Lu Kuej dostal pod své velení značné síly nabrané mezi nečínskými kmeny z Ling-nanu a Čchien-čungu (dnešní provincie Kuang-tung a Kuej-čou). Povstalci ho v Nan-jangu oblehli, ale po příchodu posil z Čchang-anu je na jaře 756 vytlačil zpět na sever k Žluté řece.^[26] Současně na severu Che-tungu povstalci neuspěli při pokusu postoupit na západ a proniknout na sever Ordosu. Tchangská armáda Kuo C’-iho je vrhla zpět a obsadila průsmyk Tung-sing.^[27]

Největší problémy měli povstalci v Che-peji. Při rychlém průchodu regionem jej totiž dostatečně nezabezpečili.^[27] Během několika týdnů na počátku roku 756 se místní protchangští úředníci zorganizovali pod vedením Jen Čeng-čchinga, správce Te-čou (na severovýchodě Šan-tungu)^[28] a v únoru 756 s 200 tisíci muži domobrany ovládli 17 krajů čou s 12 miliony obyvatel – to jest téměř celý Che-pej kromě severu kolem Fan-jangu a jihu v dosahu posádky Luo-jangu,^[27] čímž přerušili spojení rebelů s jejich základnou na severu. An Lu-šan vyslal do Che-peje armádu pod velením Š’ S’-minga.^[24] Ten, s pomocí současného útoku povstaleckých sil z Fan-jangu, porazil tchangské loajalisty v Cheng-čou na západě Che-peje a obnovil spojení s Fan-jangem, nicméně zbytek Che-peje zůstal pod kontrolou protchangských sil.^[27]

V březnu 756 Š’ S’-ming začal dobývat střední Che-pej, z Che-tungu mu však přes průsmyk Ťing-sing vpadl do zad Li Kuang-pi, který dobyl Cheng-čou a tím opět přerušil spojení Fan-jangu s Luo-jangem. Š’ S’-ming na něj zaútočil, utrpěl porážku a ustoupil na sever do Ting-čou.^[29] V bitvě se Š’ S’-mingem byla obvyklá převaha povstalecké jízdy neutralizována taktikou Li Kuang-piho, který nepřátelskou jízdu dostal do kleští mezi své kopiníky a kušníky.^[30] Pod vlivem neúspěchů povstalců přešla dvacetitisícová posádka Pching-lu na tchangskou stranu^{[31][pozn. 5]} a útočila na povstalce ve fanjangském regionu.^[32] Tchangští loajalisté ve východním Che-peji začali zpět obsazovat kraje středního Che-peje, spojili se s Li Kuang-pim a ovládli celou oblast. Š’ S’-ming zareagoval novým útokem a oblehl Li Kuang-piho v Cheng-čou. Li Kuang-pimu na pomoc přišel Kuo C’-i. Oba tchangští generálové spojili své síly, které pak měly přes 100 tisíc mužů, a v polovině května 756 rozdrtili Š’ S’-mingovu armádu. Š’ S’-ming poté opět ustoupil do Ting-čou, zatímco jižnější Cheng-čou a Čao-čou držely tchangské armády a do následujícího krajského sídla na trase do Luo-jangu – Sing-čou – se stáhla část povstaleckých sil. Koncem června na armády Li Kuang-piho a Kuo C’-iho zaútočil Š’ S’-ming posílený oddíly z Fen-jangu a Luo-jangu, začátkem července byl však poražen u Ťia-šanu a stěží si zachránil život. Poté byl obležen v Ting-čou.^[29] Ke-šu Chan zatím vyčkával v opevněném průsmyku Tchung a sledoval neúspěchy rebelů v Che-peji.^[34]

Povstalci se po ztrátě většiny Che-peje nacházeli v těžké situaci, An Lu-šan byl v Luo-jangu oddělen od své základny na severu, rozšířit ovládané území jihozápadním, jižním ani jihovýchodním směrem se mu nepodařilo, a proto dokonce zvažoval ústup „domů“ na sever do Fan-jangu.^[35]

Největší vzestup povstání, červenec 756 – listopad 757

Tchangská vláda však nebyla tak silná a jednotná, jak by bylo třeba pro definitivní porážku povstalců. V Čchang-anu se odpůrci Jang Kuo-čunga pokusili proti němu využít generála Ke-šu Chana, ten se však v intrikách odmítl angažovat. Jang Kuo-čung se však přesto obával jeho vlivu a umístil mezi Čchang-an a průsmyk Tchung dvě armády, aby se zabezpečil proti případnému generálovu puči. Ke-šu Chan reagoval požadavkem na jejich podřízení sobě, z titulu vrchního velitele všech sil v oblasti, a v červenci 756 nechal popravit jejich velitele.^[35] Ke-šu Chanova armáda zatím ztrácela bojovou sílu: její velitel se kvůli nemoci nemohl dostatečně věnovat řízení svých vojsk, jeho zástupce Tchien Liang-čchiou neměl dostatečnou autoritu a přenechal rozhodování znepřáteleným veliteli jízdy a veliteli pěchoty. Důstojníci trávili čekání na boj radovánkami, zatímco vojáci trpěli nedostatečným zásobováním.^[36]

Pod dojmem zpráv o neúspěších a demoralizaci povstalců císař přikázal Ke-šu Chanovi zaútočit na Šan-čou a Luo-jang. Ke-šu Chan se odmítl vzdát výhody opevněné pozice, podpořili ho i Li Kuang-pi a Kuo C’-i. Na naléhání Jang Kuo-čunga císař opakoval rozkaz a Ke-šu Chanovi nezbylo než jej splnit. V polovině července vytáhl proti rebelům^[35] a po dvou dnech byla jeho armáda zaskočena a rozprášena v bitvě u Ling-pao. Sám Ke-šu Chan padl do zajetí a po několika měsících byl popraven. Katastrofální porážka tchangské armády jedním rázem zvrátila strategickou situaci. Povstalci obsadili průsmyk Tchung a mezi nimi a Čchang-anem nebyl nikdo, kdo by se jim mohl postavit na odpor.^[37]

Císař Süan-cung reagoval útěkem do S’-čchuanu. Na cestě, v Ma-wej západně od Čchang-anu, vzbouření vojáci doprovodu zabili Jang Kuo-čenga a donutili císaře souhlasit s popravou Jang Kuej-fej. Süan-cung poté pokračoval na jihozápad do S’-čchuanu a usadil se v I-čou (dnešní Čcheng-tu), zatímco jeho syn, korunní princ, odešel na severozápad do Ling-wu na Žluté řece. Zde se 12. srpna prohlásil za císaře (znám je jako Su-cung).^[34][38] Vzhledem k diskreditaci režimu jeho otce byl nový císař tchangskými loajalisty bez problémů uznán.^[33] Poté, co se to dozvěděl, i Süan-cung rezignovaně uznal jeho povýšení.^[34][38]

Rebelové mezitím obsadili Čchang-an, zatímco šuofangská armáda se stáhla z Che-peje na západ, k ochraně nového císaře.^[34][40]

Po dobytí Čchang-anu jenskou armádu oslabila dezerce generála Ašiny Cong-liho. S pěti tisíci turkutskými vojáky odešel na sever, do Ordosu, kde začal verbovat místní nečínské usedlíky, zejména Sogdy.^[41] Tchangský dvůr v Ling-wu proti němu vyslal armádu vedenou generálem Pchu-ku Chuaj-enem,^{[pozn. 7]} který sice porazil oddíl Cong-liho stoupenců, nicméně neměl sílu na jejich konečnou likvidaci. Su-cung proto požádal o pomoc Ujgury. Ujgurové vládli ve stepích severně od Číny teprve od roku 744, když zničili Druhý turkutský kaganát, v jehož čele stáli panovníci z rodu Ašina. Ujgurský kagan Mojančur (vládl 747–759) proto objevení se armády vedené potomkem turkických vládců vzal velmi vážně, uzavřel alianci s Tchangy^{[pozn. 8]} a vyrazil do pole. Samostatný dvoutisícový oddíl vyslal proti Fan-jangu; ve městě nebyla silná posádka, na pomoc mu však přišel jenský generál Jen C’–čch’ s vojskem a Ujgurové se stáhli. Hlavní síly Ujgurů vedené osobně Mojančurem vytáhly proti Turkutům, spojily se s tchangskou armádou Kuo C’-iho a v prosinci 756 rozprášily vojsko Ašiny Cong-liho. Třebaže přišel o armádu, sám Cong-li přežil a prchl k jenským oddílům do Čchang-anu, kde mu blahovolné přijetí zajistil svým vlivem jeho příbuzný, také jenský generál, Ašina Čcheng-čching.^[41]

Su-cung a jeho ministři se zatím soustředili na znovudobytí Čchang-anu. Tchangské pokusy o útok v čchanganské oblasti na podzim 756 a na jaře 757 ale skončily s velkými ztrátami neúspěchem.^[33] Jenští rebelové sice odrazili tchangská vojska, nerozšířili však významně své území a jejich pokusy o obsazení jižní Číny ztroskotaly na úspěšné obraně tchangských loajalistů v Jing-čchuanu ve středním Che-nanu, Suej-jangu na Velkém kanálu (s přestávkami obléhaném povstalci od února do konce listopadu 757, kdy jej nakrátko získali),^[46] Nan-jangu na přístupech k řece Chan^[34] a Siang-jangu na řece Chan.^[33]

K neschopnosti povstalců plně využít zhroucení tchangských sil v létě 756 zřejmě přispěla An Lu-šanova ztráta zraku a chronická onemocnění, obezita a kožní vyrážky, snad způsobené diabetem.^[40] Začátkem roku 757 byl An Lu-šan zavražděn svými důvěrníky, trpícími jeho násilnickým a vznětlivým chováním, kterým reagoval na zhoršování svého zdraví. Na trůn říše Jen po něm nastoupil jeho syn An Čching-sü, který však neměl otcovu autoritu.^[42] Bývalé An Lušanovo okolí v Luo-jangu nového povstaleckého císaře podpořilo, ale generálové An Lu-šanovy generace velící posádkám v Che-peji, včetně Š’ S’-minga, se ke svému novému císaři stavěli chladně.^[47]

Po porážce Ke-šu Chanovy armády, ve snaze o posílení autority tchangské dynastie, pověřil Süan-cung některé své syny (včetně korunního prince) správou regionů. Zpravidla fakticky funkci nevykonávali, Li Lin, kníže z Jung, se však chopil správy území na středním toku Jang-c’-ťiang a začátkem roku 757 se vzbouřil. Pokusil se ovládnout též oblast jejího dolního toku, byl však dostižen tchangskými oddíly a zabit.^[47]

Znovudobytí hlavních měst tchangskými silami a ústup rebelů, listopad 757 – duben 759

Na podzim 757 na pomoc Su-cungovi Ujgurové poslali něco přes čtyři tisíce jezdců v čele s kaganovým synem a následníkem.^[48] Ujgury posílená tchangská armáda v čele s Kuo C’-im v říjnu 757 vytáhla na Čchang-an, 13. listopadu v bitvě u chrámu Siang-ťi (cca 16 km jižně od města) porazila rebely, a následující den Čchang-an obsadila. Tchangská ofenzíva pokračovala postupem na východ, vítězstvím v další bitvě (mezi průsmykem Tchung a Šan-čou) 30. listopadu a obsazením Luo-jangu 3. prosince 757.^[42] Bez podpory Š’ S’-mingových oddílů ze severního Che-peje byl An Čching-sü nucen ustoupit^[49] do Siang-čou (dnešní An-jang na severu Che-nanu). Tchangská vláda neměla prostředky na další ofenzivu, zastavila postup svých armád^[50] a soustředila se na obnovu hlavních měst. An Čching-sü proto mohl zkonsolidovat své síly v jižním Che-peji.^[42] Rozpory mezi režimem An Čching-süa a Š’ S’-mingem vyvrcholily začátkem roku 758, kdy se Š’ S’-ming poddal tchangskému panovníkovi a byl jím potvrzen v držení právě ovládaného území.^[50]

Další tchangská ofenzíva začala v listopadu 758. Dvě stě tisíc vládních vojáků,^[51] doplněných ujgurským jízdním sborem,^[52] však bylo rozděleno pod velení devíti ťie-tu-š’, které koordinoval eunuch Jü Čchao-en. Důvodem uspořádání bylo, že dva nejváženější generálové – Kuo C’-i a Li Kuang-pi – odmítli sloužit jeden pod druhým a nedůvěrou vlády ke generálům. Přesto tchangská vojska porazila An Čching-süa v bitvě a oblehla ho v jeho sídle v Siang-čou.^[51] Obléhání trvalo celou zimu, na jaře si však tchangská strana – zřejmě vinou generála Li Kuang-piho – opět znepřátelila Š’ S’-minga, který přišel na pomoc obleženým.^[53] Š’ S’-mingova armáda, která byla údajně více než desetkrát slabší než spojená tchangská armáda,^[54] se 7. dubna setkala se spojeným tchangským vojskem, ve zmatku vyvolaném prašnou bouří se však armády rozpadly a po obnovení pořádku se tchangští vojevůdci – nedůvěřující si navzájem a jednotlivě nedostatečně silní proti rebelům – stáhli.^[51] Š’ S’-ming poté zavraždil An Čching-süa i s jeho nejvěrnějšími stoupenci a sám se prohlásil císařem státu Velká Jen.^[51][54]

Konsolidace povstalců a stabilizace fronty, duben 759 – říjen 762

Tchangská vláda byla v šoku z neočekávaného zhroucení svých vojsk, které připsala nespolupráci jednotlivých ťie-tu-š’.^[54] Naopak povstalci zahájili útok. Na podzim 759 Š’ S’-ming překročil Žlutou řeku, obsadil Pien-čou a vytáhl na Luo-jang. Tchangský generál Li Kuang-pi město nehájil, ale usadil se v Che-jangu, 40 km severovýchodně na severním břehu Žluté řeky. Š’ S’-ming zabral Luo-jang, s Li Kuang-pim v zádech se však neodvážil postupovat dále na západ.^[51] Situace potom zůstala nějakou dobu stabilní. Povstalci neměli dost sil k útoku, ale ani tchangská vláda – bez přímého spojení s jihovýchodní Čínou – nebyla schopna shromáždit dostatek prostředků pro ofenzívu.^[55]

Nezávisle na souboji říší Tchang a Jen vypukla v Číně řada regionálních vzpour a povstání, které vyčerpávaly tchangské síly.^[55] K největším z nich patřila vzpoura v údolí řeky Chan a na středním toku Jang-c’-ťiang roku 759 a znovu začátkem roku 760, povstání na dolním toku Jang-c’-ťiang v letech 760 a 762–763 a povstání v S’-čchuanu v letech 761 a 762. Drancování a zabíjení způsobené tchangskými armádami při jejich potlačování přitom nebylo nižší než škody zaviněné vzbouřenci.^[56] Například roku 760 při povstání Liou Čana tchangská armáda vyslaná proti rebelům^{[pozn. 9]} do Jang-čou v něm oloupila a povraždila přes dva tisíce arabských a perských obchodníků.^[57] Tchangská vláda přitom svým regionálním vojenským velitelům byla schopna poskytnout jen malou pomoc. Za těchto okolností i loajální velitelé měli sklon jednat podle situace, nezávisle na instrukcích z centra a leckdy i proti nim.^[56] V situaci, kdy povstalci ovládali Pien-čou a Luo-jang a dodávky po Velkém kanálu byly přerušeny, měla tchangská vláda k dispozici tři hlavní zdroje příjmů – místní produkci v Kuan-čungu, to málo, co se podařilo dostat do Čchang-anu z jihu údolím řeky Chan a přes hory Čchin-ling a za třetí příjmy ze S’-čchuanu. Kvůli nedostatečnosti těchto zdrojů byly tchangské kampaně relativně krátkodobé, přerušované přestávkami na shromáždění zdrojů.^[58]

Na jaře 761 Š’ S’-ming zaútočil na tchangskou armádu u Luo-jangu a v dubnu 761 ji rozdrtil. Povstalecká ofenzíva se však zhroutila,^[59] když vzápětí Š’ S’-minga zavraždil jeho syn Š’ Čchao-i, který se stal dalším císařem státu Jen.^[60] Změna panovníka oslabila povstalce, protože, podobně jako v případě An Čching-süa, ani Š’ Čchao-i neměl autoritu svého otce.^[44] V květnu 762 proběhla změna i na tchangském trůnu, když po smrti císaře Su-cunga převzal vládu jeho nejstarší syn Taj-cung.^[44] Začátkem května 762 zemřel i bývalý císař Süan-cung.

Š’ Čchao-i se pokusil Ujgury přimět k útoku na Tchangy s tím, že tchangský císař zemřel a v zemi panuje bezvládí. Ujgurové v čele s kaganem Bögüem (vládl 759–780) vytáhli do Číny, ale informace o jednáních se dostala k tchangské vládě, načež Taj-cung ke kaganovi znovu vyslal generála Pchu-ku Chuaj-ena. Generál s Ujgury, kteří se mezitím dostali poměrně hluboko do čínského území, až k Tchaj-jüanu, prostřednictvím své dcery, kaganovy manželky, dohodl obnovení spojenectví a jejich účast na boji proti jenskému státu.^[61]

Tchangská ofenzíva a porážka povstání, říjen 762 – leden 763

Na podzim 762 Tchangové zaútočili ze tří směrů – jedna armáda posílená Ujgury táhla od Šan-čou na Luo-jang, druhá pod Li Kuang-pim postupovala ze středního Che-nanu a třetí útočila z jihovýchodu Šan-si. V listopadu u Luo-jangu Tchangové porazili jenskou armádu, načež Š’ Čchao-i prchl na východ. Ujgurové poté dostali možnost vyloupit Luo-jang, zatímco tchangské armády drancovaly venkovské oblasti.^[60]

Povstalci měli i po porážce císařovy armády stále značné síly, ale rebelští generálové v Che-peji a severovýchodním Che-nanu dospěli k závěru, že jejich osobní zájmy jsou přednější než úspěch státu Jen^[44] a přecházeli na tchangskou stranu, přičemž byli Taj-cungem potvrzováni v držení svých území a vojsk. Š’ Čchao-i se tak dostal do izolace^[60] a v bojích s tchangskými vojsky byl vytlačován na sever, za stálého poklesu jeho sil. Začátkem roku 763 mu velitel posádky Fan-jangu odmítl otevřít brány, a nezbylo mu tak než prchnout na hranici s Kitany, kde zahynul, snad sebevraždou.^[62] Tím povstání skončilo.^[60]

Důsledky

Počet obyvatel

Povstání An Lu-šana vedlo ke zdevastování a vylidnění rozsáhlých oblastí severní Číny. Slovy oficiální historie se povstalci „v každém dobytém městě zmocňovali oděvů, cenností a žen, silné muže používali jako nosiče a slabé, staré a malé zabíjeli sekyrami“ a po povstání „do vzdálenosti několika set li^{[pozn. 10]} od Luo-jangu lidé jedli jeden druhého, kraje a okresy byly pusté“.^[64] Úbytek populace způsobily nejen přímé ztráty, vojáků v bojích a civilistů pobitých vojáky, ale v ještě větším měřítku také úmrtí v důsledku rozvratu zemědělské výroby, nemocí a epidemií. Nicméně výši lidských ztrát je obtížné určit a proto se odhady historiků dramaticky liší. Podle zachovaných tchangských oficiálních sčítání daňových poplatníků, populace tchangské říše v desetiletích před povstáním mírně rostla, i když daleko pomaleji než v raně tchangském období. Počet zdaněných domácností dosáhl téměř devíti milionů, žilo v nich více než pět desítek milionů lidí. První sčítání po potlačení povstání však přineslo drasticky nižší čísla, pouhé necelé tři miliony domácností a téměř sedmnáct milionů lidí. Pozdější sčítání, do konce 8. a v průběhu 9. století, ukázaly částečné zotavení populace, nicméně hodnot z první poloviny 8. století nedosáhla a růst počtu domácností se zastavil na necelých pěti milionech.^[65]

Část historiků bere výše uvedená čísla tak jak jsou, s tím, že povstání přímo i nepřímo stálo 36 milionů lidských životů (odečetli 17 milionů přeživších z původních 53 milionů). Číslo 36 milionů použil například Steven Pinker v knize The Better Angels of Our Nature,^[66] byť poznamenává že je sporné.^[67] Převažuje však názor, že údaje censů nelze používat takto přímočaře. Mezi historiky vládne široká shoda, že sčítání prováděná po povstání dávají silně zkreslený obraz populace, a pokles počtu registrovaných domácností kromě úbytku obyvatelstva silně ovlivnil také rozklad státní správy, rozpad systému registrace obyvatel a oslabení kontroly ústřední vlády nad říší, když některé regiony získaly faktickou samostatnost.^[65][68][69] Proto historikové ztráty lidských životů v důsledků povstání odhadují výrazně níže než 36 milionů. Například Andrej Korotajev a kol. v Zakony istorii. Vekovyje cikly i tysjačeletnije trendy. Demografija. Ekonomika. Vojny míní, že tchangská Čína měla v polovině 60. let 8. století asi 31 milionů obyvatel.^{[70][pozn. 11]} A Johan Norberg v Progress: Ten Reasons to Look Forward to the Future uvádí 13 milionů lidí zahynuvších v důsledku povstání (přičemž se odvolává na Matthewa Whitea v The Great Big Book of Horrible Things), ovšem i tak by povstání patřilo k největším neštěstím lidských dějin, stojící životy 5 % celosvětové populace.^[71]

Státní správa, vojenství

Samotný úbytek obyvatelstva a fyzické škody na majetku, třebaže rozsáhlé, byly z dlouhodobého hlediska méně významné než změny ve struktuře státní moci.^[72] Konec povstání totiž neznamenal obnovení tchangské vlády na povstaleckém území, v Che-peji a velké části Che-nanu byla tchangská autorita čistě formální. V regionu totiž zůstali u moci bývalí povstalečtí generálové, kteří se oficiálně podřídili tchangskému císaři, za což jim byly udělen úřad ťie-tu-š’ a potvrzena vláda nad dosud drženým územím.^[73] Většina severovýchodní Číny byla tedy prakticky samostatná, čímž vláda ztratila kontrolu nad 25–30 % populace říše.^[74] Avšak nejen bývalá povstalecká území, ale celá říše Tchang v řadě ohledů po roce 763 vypadala výrazně odlišně než před začátkem povstání. V důsledku zátěže bojů a rozvratu jimi vyvolaného došlo k urychlení tendencí a změn nazrávajících v předešlých desetiletích.

Výraznou změnou byla militarizace společnosti. Před povstáním existovala půlmilionová pohraniční armáda, posádky hlavních měst s nevalnou bojovou hodnotou a nepočetné, pouze policejní síly zajišťující pořádek ve vnitrozemí. Po roce 763 zůstalo trvale ve zbrani přes 750 tisíc mužů, rozmístěných vesměs v severní a střední Číně. Jejich velitelé dominovali veřejnému životu, na rozdíl od dřívější převahy civilních úřadů.^[74] Mezi elitu říše se dostávali úspěšní vojenští velitelé vybíraní na základě svých schopností, řady bohatých a mocných se tak doplňovaly lidmi, kteří by v prvním století existence říše Tchang neměli šanci na sociální vzestup.^[74]

Během povstání vznikly nové úřady ťie-tu-š’ ve vnitrozemí,^[75] čímž se změnila administrativní struktura. Kraje čou a prefektury fu nadále nebyly přímo podřízené centrální vládě,^[74] ale regionálním vojenským komisařům či guvernérům ťie-tu-š’, případně civilním guvernérům kuan-čcha-š’, s větší či menší mírou autonomie.^[76] Těchto guvernérů bylo zpočátku 34, v následujících desetiletích jejich počet vzrostl a kolísal mezi 45 a 50.^[76] Ťie-tu-š’ potvrzení z bývalých rebelů byli prakticky nezávislí, jmenovali úředníky dle své vůle, neodváděli žádné daně a disponovali silnými armádami. Kvůli vyvážení jejich moci nebylo možné omezit sílu vojsk v okolních regionech, kde sídlili provládní ťie-tu-š’. Někteří z nich (například ťie-tu-š’ v Pching-lu) si časem přisvojili prakticky stejnou míru nezávislosti jako bývalí rebelové.^[77]

Stažení většiny pohraničních armád z hranic k potlačení An Lu-šanovy vzpoury vážně oslabilo obranu tchangské říše, na což Tibeťané reagovali úspěšnými útoky, v nichž dobyli dnešní provincie Kan-su a Ning-sia.^[78] Hranice s Tibetem západně od metropolitního regionu se v důsledku bojů posunula o 240 km na východ a v listopadu 763 dokonce tibetská armáda dobyla a vyloupila Čchang-an.^[79] Oblast hlavního města byla obětí tibetských nájezdů i v 60. a 70. letech 8. století a tibetská hrozba trvala, dokud se v polovině 9. století tibetský stát nezhroutil.^[75] Kromě ohrožení metropolitního regionu byly územní ztráty ve prospěch Tibeťanů závažné i ztrátou většiny státních pastvin, což způsobilo trvalou slabost tchangské jízdy oproti tibetské, a neúspěšnost v bojích i jinde.^[75] Oslabená tchangská říše se stáhla i ze Západního kraje (Tarimské pánve), který si pak rozdělili Tibeťané s Ujgury a Karluky.^[80]

Ekonomika

Došlo k vylidnění válkou postižených regionů zejména v severní Číně, lidé prchali na klidnější jih.^[74] Zatímco před povstáním dvě třetiny obyvatel říše žily v severních regionech, zejména v okolí Čchang-anu a hustě zalidněných prefekturách nížin severovýchodní Číny, od poloviny 8. století lidnatost jihu rostla a do 11. století se poměr obrátil a v následujících staletích dvě třetiny Číňanů žily na jihu země, s centrem osídlení na dolním toku Jang-c’-ťiang, v Ťiang-nanu.^[81]

Starý systém státních financí, založený na výběru daně cu-jung-tiao a systému stejných polí se zhroutil, daňové registry neodrážely reálný stav populace. Místo daně cu-jung-tiao byly zavedeny daně nové.^[74] Bylo opuštěno přerozdělování půdy v systému stejných polí, čímž se vláda vzdala kontroly nad vlastnictvím pozemků.^[74] Vzhledem k výpadku daňových příjmů ze severovýchodní Číny, jejíž guvernéři ťie-tu-š’ centrální vládě daně neodváděli, a severozápadu, který sám potřeboval dotace, se hlavním zdrojem daní pro vládu stal jihovýchod říše, totiž regiony kolem řeky Chuaj a na dolním toku Jang-c’-ťiang. Velký kanál, po němž se daně dopravovaly do hlavních měst, proto byl kriticky důležitý pro akceschopnost vlády.^[78] Náhradou za staré daně císař Su-cung roku 758 zavedl státní kontrolu nad výrobou a distribucí soli, kterou řídila nově zřízená Solná komise, z níž Liou Jen, její předseda v letech 760–779, udělal mimořádně vlivnou instituci, vybírající i daně z vína a čaje a organizující odlévání peněz. Příjmy z daně ze soli během úřadování Liou Jena vzrostly desetkrát a v 70. letech již tvořily víc než polovinu všech vládních příjmů.^[82] Daň ze soli doplňovala daň z pozemků, stanovená dle jejich úrodnosti, před polovinou 8. století nevýznamná, nicméně po povstání zvýšená, a daň z domácností, určovaná podle jejich příjmů. Tyto daně byly placeny koncem léta a na podzim po sklizni, proto se nový daňový systém nazýval systém dvojí daně (liang-šuej-fa). Výše „dvojí daně“ víceméně odpovídala velikosti dřívější daně cu-jung-tiao.^[82]

Kultura a společnost

Hluboce zasažen byl i kulturní život tchangské Číny. Řada umělců tak či onak doplatila na povstání a boje,^{[pozn. 12]} někteří ztratili důvěru ve vlastní kulturu a soudili, že právě rozklad morálních hodnot v prostředí jejich, vyšší společnosti, byl u kořenů povstání a zkázy.^[72] Ve snaze o obnovení společenského řádu a kulturní velikosti se někteří, jako Chan Jü, vydali cestou kritičnosti k soudobému umění, podle nich stavějícím na odiv uměleckou vytříbenost, ale zanedbávajícím morální hodnoty, a za vzor si dali starší, chanské literáty. Jiní, jako Čchüan Te-jü, se snažili obrodit tchangskou kulturu takovou jak kvetla v 7. a první polovině 8. století.^[83]

Změnil se postoj Číňanů k cizincům: od poloviny 8. století se jmenovitě v tchangské poezii objevily xenofobní postoje, předtím nevídané. Spojování povstání s cizinci vedlo už v jeho průběhu k masakrům nečínských menšin, jako roku 760 v Jang-čou a bezprostředně po skončení povstání ve Fan-jangu.^[84] Nárůst čínské averze k cizincům, zvláště Sogdům, vedl Sogdy ke skrývání své totožnosti; zejména ti co měli příjmení An, ho nahrazovali jiným, aby se vyhnuli ostudě ze společného původu s vůdcem povstalců, případně podezření ze spojení s nimi; jiní členové sogdské menšiny začali tvrdit, že vlastně pocházejí z Číny, nejlépe z jižní. Důsledkem bylo zrychlení asimilace Sogdů do čínské společnosti a jejich vymizení z pramenů po 8. století.^[85] Nicméně ujgurská pomoc Tchangům, která byla rozhodující pro porážku povstalců, a vliv Ujgurů na tchangskou politiku ve druhé polovině 8. a první polovině 9. století plynoucí z jejich vojenské síly, bránily výraznější perzekuci Sogdů a dalších příchozích ze severních a západních zemí. Ujgurská vláda totiž zaujala pozici neformálního ochránce zmíněných menšin v tchangském státu,^[86] a na ujgurských obchodnících v Čchang-anu závisela tchangská vláda při půjčkách vyrovnávajících výpadky daňových příjmů.^[87]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• DALBY, Michael. Court politics in late T'ang times. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 561–681. (anglicky)
• GRAFF, David Andrew. Medieval Chinese Warfare, 300–900. New York, London: Routledge, 2002. Dostupné online. ISBN 0-415-23954-0. (anglicky) 
• PETERSON, C. A. Court and province in mid- and late T'ang. In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 464–560. (anglicky)
• PULLEYBLANK, Edwin G. The Background of the Rebellion of An Lu-Shan. Oxford: Oxford University Press, 1955. 264 s. (anglicky) 
• PULLEYBLANK, E. G. The An Lu-Shan Rebellion and the Origins of Chronic Militarism in Late T'ang China. In: PERRY, John Curtis; SMITH, Bardwell L. Essays on T'ang Society: The Interplay of Social, Political and Economic Forces. Leiden: Brill, 1976. ISBN 9004047611, ISBN 9789004047617. S. 32–60. (anglicky)
• TWITCHETT, Denis. Hsuan-tsung (reign 712-56). In: TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China: Volume 3, Sui and T'ang China. 1. vyd. Cambridge: Cambridge University Press, 1979. ISBN 978-0-521-21446-9. S. 333–463. (anglicky)
• XIONG, Victor Cunrui, a kol. Historical Dictionary of Medieval China. Lanham, Maryland: Scarecrow Press, 2009. ISBN 978-0-8108-6053-7. (anglicky)