Povstání Imricha Tökölyho

Povstání Imricha Tökölyho
konflikt: Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách
Imrich Tököly
Trvání	1678–1686
Místo	Horní Uhry v Uhersku, Habsburská monarchie
Výsledek	vítězství Habsburků
Změny území	vznik Hornouherského knížectví pod osmanským patronátem
Strany
uherští stavové a kuruci Osmanská říše Osmanská říše podpora povstání: Francie Sedmihradsko Polsko-litevská unie Habsburská monarchie Uherské království
Velitelé
Imrich Tököly Leopold I.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Povstání Imricha Tökölye nebo jen Tökölyovo povstání bylo uherské protihabsburské stavovské povstání. Odehrávalo se v letech 1678–1686 a je pojmenováno podle Imricha Tökölyho.

Situace v Uhersku

Vznik Tökölyho povstání se spojuje s centralistickými snahami Habsburků v Uhersku, potlačením Wesselényiho spiknutí, útlakem poddaných a rekatolizací.^[1]

Od roku 1663 Osmani v Uhersku dobyli Nitru, Levice, Hlohovec, Nové Zámky a podnikli pustošivé výpady na Trenčín, Bojnice, Záhoří a na Moravu. V následujícím roce habsburský císař Leopold I. 1. srpna 1664 zvítězil v bitvě u Svatého Gottharda a 10. srpna 1664 uzavřel mír ve Vasváru, který byl však nevýhodný pro Uhersko (například Osmanům zůstalo území mezi Váhem a Hronem a strategická pevnost Nové Zámky). Malý zájem císařského dvora o definitivně vyhnání Turků vyvolal mezi uherskými velmoži velkou nevoli. Navíc mnozí představitelé císařského dvora se domáhali omezení jejich stavovských výsad a svobod, tak jak se stalo v Česku po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Záminkou pro takový krok bylo Wesselényiho spiknutí, ve kterém spiklenci plánovali unést císaře na hrad Muráň a donutit ho, aby se vzdal uherské koruny. Čtyři hlavní aktéři skončili v roce 1671 na popravišti a Uhersku byla zrušena autonomie a v roce 1673 byla zavedena guberniální správa na čele s Kašparem Ampringerem, čímž bylo Uhersko přímo podřízeno císaři. Proběhla vlna konfiskaci a více než 400 protestantských kazatelů a učitelů bylo pro podezření z vlastizrady v mimořádných soudech pod hrozbou trestu smrti přinuceno vzdát se své víry (nebo utéct).^[2]

Počátky povstání

Poražená spiklenecká šlechta a protihabsbursky naladěni vojáci – kuruci uprchli kvůli pronásledování do Sedmihradska.^[3] Tito uprchlíci (povstalci) koncem léta 1672 uskutečnili vojenský vpád na východní Slovensko, čímž začala série srážek s labanci (císařskými vojsky). Násilí ze strany císařských vojáků a jejich velitelů Johanna Sporcka a Wolfganga Friedricha Cobba, kteří po bitvě u Ďurkova v říjnu 1672 nechali brutálně popravit množství povstalců, přispívalo k nárůstu počtu kuruců.^[1] Hnutí bylo nekoordinované a sedmihradská šlechta se ho snažila využít pro své cíle.^[4]

Po určitou dobu se boje a snahy kuruců obešly bez zásahů ze zahraničí. Po napadení Holandska Francií vstoupil Leopold I. do války na straně Holandska. Francie intervenovala u Vysoké porty ve prospěch uprchlíků a navázala (přes svého velvyslance ve Varšavě) spojení s vedoucími osobnostmi kuruců Michalem Apafim, Michalem Telekim a v lednu 1677 uzavřela dohodu o podpoře kuruckého hnutí.^[4] Vojenská podpora přišla i od Polska.^[1] О něco později (květen 1677) uzavřeli kuruci dohodu s Francií, Sedmihradskem a Polskem. Kuruci měli shromáždit 15 000 vojáků, Francie se zavázala poskytnout pomoc 100 000 tolarů ročně a najmout dalších 6 000 vojáků v Polsku.^[5] V říjnu dosáhli vítězství nad císařskými vojsky v Marmarošské stolici, následně v roce 1678 vpadli na území královského Uherska a dobyli východní Slovensko (Prešov, Levoča, Bardejov, Kežmarok). V následujícím roce 1678 dobyli Spiš, Liptov, Oravu, Turiec, odkud táhli na horní Pováží, horní Ponitří dobýt hornická města na středním Slovensku a Pohroní až po Levice.^[4] Do čela povstalců se tehdy dostal Imrich Tököly (oficiálně byl zvolen velitelem až 8. ledna 1680).^[3] Na krátkou dobu (několik měsíců) povstalci obsadili Kremnici, Banskou Bystrici (vzdala se jim) i Banskou Štiavnici. Na ohrožení báňských měst reagovala vídeňská vláda vysláním armády, která v bitvě u Žiaru nad Hronom 1. listopadu 1678 porazila kurucká vojska.^[6] Kuruci tak ztratili blízký hrad Revište a hrad Šášov, které ovládaly přístupové cesty.

Kurucká vojska se stáhla k Tise, přezimovala a Tököly uzavřel příměří.^[6]

Vpád na východní a střední Slovensko byl mezníkem ve vývoji hnutí, tím že sem přesunulo svou základnu ze Sedmihradska.

Imrich Tököly v čele povstání

Úspěchy byly dosaženy s pomocí polských oddílů s francouzskou podporou. Po uzavření míru mezi Leopoldem I. a Ludvíkem XIV. (součást dohod známých jako mír v Nijmegenu) v únoru 1679 se polské jednotky musely stáhnout. Vojenské operace mezitím řídil Imrich Tököly, jehož (8. ledna 1680) v Hajdúszoboszló zvolili kuruci hlavním velitelem.^[6] Na jaře se boje dostaly až na Moravu, povstalci měli pod kontrolou téměř celé Slovensko (kromě míst se silnou vojenskou posádkou a pevností).^[4]

V roce 1680 bylo v Prešově během Tökölyho povstání pro katolickou víru zavražděno 22 kněží a řeholníků.^[7]

Císařská vláda se usilovala narůstající konflikt s kuruci ve složité mezinárodní situaci usmířit, a proto v dubnu 1681 svolal Leopold I. do Šoproně uherský sněm, tzv. šoproňský sněm. Pozván byl i Tököly, ten to však odmítl. Povstalci usnesení sněmu nepřijali, i tak však znamenal oslabení kuruců, protože šlechtici z Dolního Uherska, Zadunají a katolíci ztratili zájem o boj a chtěli se s císařem dohodnout.^[5]

Orientace na Osmany

Po ztrátě polské a francouzské podpory se Tököly začal postupně více orientovat na Osmanskou říši, se kterou měli kuruci tradičně dobré vztahy (ačkoli ještě v roce 1678 tvrdil, že Turci se snaží spory v Uhersku využít ve vlastní prospěch).^[4][5] Vzájemné přibližování bylo komplikované, v čase Tökölyho nástupu na čelo povstání jej Osmani podporovali přes Sedmihradsko, což trvalo do poloviny roku 1681. Potom však „rozpory mezi Michalem Apafim, Pavlem Telekim a Imrichem Tökölym a specifické rysy kuruckého hnutí vedly k tomu, že Istanbul začal řešit problematiku zvlášť od problematiky Sedmihradska“.^[6] Postupně dospěli k dohodě a v roce 1682 na povstaleckém území vzniklo hornouhorské knížectví pod osmanským patronátem.^[5] Jeho území obsahovalo stolice, které zmiňoval mikulovský mír (Sabolčská, Satumarská, Ugočská, Berežská, Užská, Zemplínská a Abovská stolice ) a dalších pět, které patřily pod Spišskou komoru (Užská, Gemerská, Turnianská, Šarišská a Spišská stolice).^[6] Osmanské pojmenování pro toto území (od 40. let 17. století) bylo Orta Madžar (Střední Uhersko). Povstalci s pomocí Osmanů ovládli i převážnou část západního Slovenska, a proto Tökölyho začali posměšně nazývat „slovenský král“.

Po dobytí Košic a Fiľakovského hradu 16. září 1682 sultán Mehmed IV. (zástupce Ibrahima paši) korunoval Imricha Tökölyho králem Středního Uherska, čímž se stal tureckým vazalem (podobný statut mělo Sedmihradsko). Dostal insignie moci a ahdnáme (smlouvu). V ní se zavázal platit 40 000 tolarů ročně Osmanům za ochranu.^[4] Sultán garantoval ochranu obyvatelstva, svobodu vyznání a celistvost v hranicích vašvárskeho míru.^[5][6] Tököly získal i podporu dosud váhavé šlechty a manželstvím s vdovou po Františkovi I. Rákocim, Helenou Zrínskou získal velké majetky.

V listopadu 1682 uzavřeli povstalci a císařská vojska příměří. Na začátku roku 1683 se v Košicích uskutečnil sněm 20 stolic.^[4] Schválil 50 000 zlatých na vojsko, další rozšíření armády a náboženské svobody. Tököly odmítl zveřejnit smlouvu s Osmanskou říší, čímž vznikl spor mezi Tökölym a částí šlechty v sněmu. Tökölyho pozice podpořili vyslanci královských měst a vojenské vedení povstání.^[5]

Bitva u Vídně

Začátkem roku 1683 vyhlásili Osmani válku habsburské monarchii. Císařské oddíly se stáhly ze Slovenska a toto území obsadili povstalci.^[3] Pod císařskou vládu na Slovensku patřila pouze Bratislavská a část Nitranské a Trenčianské stolice, ostatní patřilo Tökölymu.^[4] Svůj postup povstalci koordinovali s Osmany, postupně obsazovali Bratislavskou stolici a také samotnou Bratislavu (hrad se nevzdal). Výzvy velkovezíra k podpoře osmanského boje u Vídně Tököly ignoroval; ve smyslu smlouvy se sultánem tam měl poslat 15 000 vojáků.^[5] Kuruci začali rabovat, velení mělo problém udržet disciplínu a také v důsledku osmanské prohry v bitvě u Vídně se Tököly stáhl k Trnavě (kterou spolu s Osmany vyplenili). Vyčkával na vhodnou pozici, pokusy (prostřednictvím Jana Sobieského) navázat kontakty s vítězi se ukázaly jako neúspěšné.^[6]

Porážka (ústup povstání)

Po první bitvě u Štúrova 9. října 1683 povstalecká vojska už do bojů zasahovala pouze málo a soustředila se na organizovaný ústup. Část povstaleckého území vyplenila polská vojska, dobyla města Sečany, Kežmarok a Sabinov. Prešov se ubránil.^[5] V souvislosti s postupem vojsk protiturecké koalice Tököly ztrácel přívržence, nejprve dolnozemské stolice a města a o něco později i stoličnou šlechtu. Začátkem roku 1684 vyhlásil Leopold I. všeobecnou amnestii. Tehdy složili zbraně a slíbili věrnost zástupci 17 stolic, 12 měst a několik vysokých šlechticů, kteří dosud podporovali povstalce.^[4] Území Tökölyho Středního Uherska již tvořily pouze Horní Uhry.^[5] Silnější odpor kuruci kladli na východním Slovensku, odkud podnikali menší výpady i na území středního Slovenska.^[6]

Tököly se opětovně snažil o přijetí do protiturecké koalice, získal podporu polského krále Jana III. a papeže Inocence XI. Císař Leopold I. však vyžadoval úplné podřízení se, a tedy k dohodě nedošlo.^[5] Po vzniku Svaté ligy v roce 1684 Osmani ztráceli pozice a klesala i moc Tökölyho.^[6] Po vítězství císařských vojsk nad kuruci u Prešova 17. září 1684 už povstalecká vojska nebyla schopna samostatných akcí a stáhla se do pevností.^[5]

Konec povstání urychlilo, když v říjnu 1685 varadínský paša zajal Tökölyho. Obvinil ho z porážky u Vídně a chtěl ho využít při jednáních s Leopoldem I. Tomu, aby ho vydal císaři, zabránila změna velkovezíra.^[4][5] Po rozšíření zprávy o zajetí se vzdaly kurucké pevnosti (Košice, Užhorod, Sárospatak, Regéc). Nevzdala se pouze posádka v Mukačevu v čele s Helenou Zrínskou. Řady povstalců opustilo 12 000 vojáků.^[6] Tökölyho Osmani propustili, ale nepodařilo se mu dostat na území Uherska, povstalecká moc a podpora se rozpadla. Mukačevo se vzdalo až v roce 1688, ale bylo spíše symbolem povstání než ohrožením moci císaře. V roce 1694 Tököly rozpustil poslední kurucké vojsko a dožil v Malé Asii.^[6]

Důsledky

Po potlačení Tökölyho povstání zavládl na Slovensku vojenský teror. Na zasedání uherského sněmu v Bratislavě v roce 1687 nechal císař Leopold I. potvrdit dědictví uherské koruny v rámci dynastie Habsburků a silně okleštil náboženské svobody, zrušil 31. článek Zlaté buly Ondřeje II. (o právu šlechty na odpor), mnohým cizincům udělil inkolát.^[4] Se zbytkem Tökölyho přívrženců na východním Slovensku se tvrdě vypořádal v lednu a únoru 1687, viz tzv. prešovská jatka.

Hodnocení

Od předešlých stavovských povstání se Tökölyho povstání odlišovalo v základně. Výraznou část povstalců tvořilo měšťanstvo, poddaní, vojáci a jiné nešlechtické skupiny. Tököly byl na krátký čas v pozici, že byl budovatelem státu. Budoval ho centralisticky, s využitým prvků habsburské politiky. Toto oslabovalo původní stavovský charakter povstání (původně mělo povstání jen dva požadavky: obnovení uherské stavovské ústavy a náboženskou svobodu) a zájem aristokracie na jeho pokračování.^[5] Na Slovensku umožnily dočasné úspěchy povstání rozvoj prešovské školy.^[8]

Mnoho kurucû si myslelo, že pokud se sami nemohou ubránit absolutismu Vídně a císař neví jak vyhnat Osmany z Uherska, tak je lepší spojit se s Osmanskou říší, což se ukázalo jako chybný krok.^[6]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Povstanie Imricha Tököliho na slovenské Wikipedii.

Literatura

• DANGL, Vojtech. Slovensko vo víre stavovských povstaní. 1. vyd. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1986. 216 s. S. 130–164. (slovensky) 
• KÓNYA, Peter. Pod zástavou kurucov : protihabsburské povstania v Uhorsku v r. 1670–1711. Prešov: Vydavateľstvo Prešovskej univerzity, 2015. 573 s. ISBN 978-80-555-1665-3. S. 156–264. (slovensky) 

Související články

• Protihabsburská stavovská povstání v Uhrách (1604–1711)
• Wesselényiho spiknutí
• Imrich Tököly (1657–1705)
• Leopold I.
• Velká turecká válka (1683–1699)
• Prešovská jatka (1687)
• Rákócziho povstání (1703–1711)