Povstání roku 1510

Povstání roku 1510 bylo rozsáhlé povstání v severní Číně probíhající v letech 1510–1512. S povstáním knížete z An-chua a povstáním knížete z Ning patřilo k největším rebeliím zasáhnuvším čínskou říši Ming za vlády císaře Čeng-tea.

Povstání začalo v okresech jižně od Pekingu, kde snahy vlády v čele s Liou Ťinem o zvýšení odvodů vojenských domácností vedly roku 1510 k růstu dezertérství a kriminality v už tak chudém a neklidném regionu. Roku 1510 se bandité zformovali v několikatisícové skupiny pod vedením Tygra Janga a bratrů Liou Šestého a Liou Sedmého a kromě olupování venkova útočili i na okresní, krajská a prefekturní města nejen v Pej č’-li, ale i v provincii Šan-tung. Roku 1511 vláda proti nim císař vyslal vojska pekingské posádky a povolal i zkušené veterány z mongolsko-čínských hranic. Pod tlakem vládních vojsk bandité ustoupili na jih a rozšířili své nájezdy i na provincii Che-nan a části provincií Šen-si, Nan č’-li a Chu-kuang, přičemž vyhlásili, že hodlají svrhnout vládnoucí dynastii. V létě 1512 se konečně podařilo povstalce rozbít. Část jich ustoupila na jih přes řeku Jang-c’-ťiang do Ťiang-si, část na východ do Šan-tungu, a zbytek na jihozápad do Wu-čchangu na Jang-c’-ťiang. Odtud se po proudu řeky za stálého loupení přesunuli do ústí Jang-c’-ťiang, kde je koncem srpna poničil tajfun a začátkem září 1512 pobilo vládní vojsko.

Počátky povstání

Jistý Čang Mao byl vlivný a bohatý muž z Wen-anu, okresního města nedaleko Pekingu. Měl zde rozlehlou rezidenci se vznosnými věžemi a impozantním opevněním.[1] Z Wen-anu pocházel (a se svými zdejšími příbuznými udržoval styky) i vlivný eunuch Čang Čung.[2] Čang Mao byl jeho klientem, Čang Čung mu zprostředkoval i přijetí u císaře Čeng-teho v císařském Leopardím paláci.[3]

Čang Mao shromáždil početnou skupinu ozbrojenců a roku 1508 s nimi oloupil Kchang Kchaje (1475–1541), učence a člena akademie Chan-lin, chráněnce eunucha Liou Ťina (po císaři nejmocnější osoby ve vládě).[4] Kchang Kchaj vezl pro Liou Ťina i nějaké peníze (několik tisíc liangů stříbra, tj. mnoho desítek kg; místní prefekt částku nahradil ze svých zdrojů a náhradou pak vypsal mimořádnou daň). Liou Ťin se omezil na potrestání místních úředníků zodpovědných za bezpečnost, mimo jiné odvolal cenzora Ning Kaoa (ťin-š’ 1496).[5] Čang Čung se poté snažil o navázání přátelských vztahů mezi Čang Maoem a důstojníky stíhajícími ho jako banditu.[3]

V létě 1509 se zhoršila bezpečnostní situace jižně od Pekingu, když Liou Ťinovy pokusy o zvýšení odvodů vojenských domácností vedly k dezertérství a dezertéři v bandách olupovali venkov.[6] Vláda pověřila čtyři cenzory likvidací banditů, Ning Kao byl jedním z nich, zodpovídal za prefektury Šun-tchien a Pao-ting. K dispozici měl 1700 mužů své osobní armády.[pozn. 1] Ning Kao bojoval proti banditům silou a zastrašováním, dokonce se o něm říkalo, že pojídá srdce chycených banditských vůdců.[7] Ve snaze zlikvidovat Čang Maoa (a ospravedlnit se tak v očích Liou Ťina) ho náhle přepadl, dobyl jeho sídlo, zajal ho a odvedl do Pekingu.[8] Čang Maovi pobočníci (Liou Šestý, Liou Sedmý a Tygr Jang) žádali Čang Čunga o pomoc, ten ale s dalším eunuchem požadoval 20 tisíc liangů (746 kg) stříbra, což pobočníci nebyli schopni shromáždit. Čang Mao byl popraven.[9]

Oba bratři Liouové si pak hledali nového patrona – a nechali se najmout přednostou okresu Čuo-čou ke stíhání banditů. Jako chytači zločinců vynikli, loupení se však nevzdali.[10] Ning Kao je však stále hledal, pomocí špehů i letáků, vypálil jejich domy, uvěznil jejich ženy a děti a zničil jejich rodinné pohřebiště. Poté jim nezbylo než se živit loupežemi. Také Tygr Jang spojoval banditismus se službu úřadům, jednu dobu působil i v Ning Kaově gardě,[10] pak pracoval v Tchien-ťinu pro úřad bojující proti organizovanému zločinu.[11]

Povstání

Na podzim roku 1510 s pádem Liou Ťina ztratil úřad i Ning Kao a jeho soukromá armáda se rozešla, přitom v nemalé míře její vojáci přešli k Liouům, jejichž síla tak vzrostla.[11] Přese všechno Liouové stále jednali s úřady o nějaké formě soužití a koncem roku dosáhli omilostnění; ale nic z toho nebylo, protože se nevzdali nezákonného způsobu obživy – loupeží.[12] Skupin banditů bylo v pekingské oblasti povícero (kromě bratří Liou k významnějším náčelníkům patřili i Čchi Jen-ming a Ku C’-mej. Jejich aktivita se rozšířila i do Šan-tungu. V březnu 1511 už znepokojená vláda začala proti nim povolávat oddíly z Pekingu a mongolské vojáky z Che-ťienu a Ting-čou.[13]

Na jaře 1511 se centrum akcí band přesunulo z Šan-tungu zpět do Pej č’-li a také do Nan č’-li, severovýchodu Che-nanu a severního Chu-kuangu. V několikatisícových vysoce mobilních skupinách olupovali nejen venkov, ale útočili i na města.[14] Města okupovali celé dny a týdny, osvobozovali vězně, zabírali státní zásoby v sýpkách.[15] Úřady rozličné vzájemně spolupracující skupiny shrnovaly do „chenanských banditů“ pod Tygrem Jangem a „šantungských banditů“ pod bratry Liouovými.[16]

Císař pověřil potlačením rebelů hraběte z Chuaj-an Čang Weje († 1535) a vedoucího cenzorátu zleva Ma Čung-siho (1446–1512). Dostali 2000 vojáků posádky metropole a takřka neomezené pravomoci.[15] Zatím bandité útočili v Šan-tungu (kde napadli 19 krajských a okresních měst), Pej č’-li a Che-nanu. Pro úřady byl zvláště potupný útok na Konfuciův chrám v Čchü-fu a statky Konfuciových potomků v okolí.[17] Na přelomu jara a léta 1511 rebelové řádili v Pej č’-li, severu Chu-kuangu, východu Šan-si a severu Che-nanu. Začátkem srpna 1511 se Tygr Jang a Liou Šestý setkali v Wen-anu, kde zajali příslušníka místní džentry Čao Sueje, zvaného Šílenec Čao. Ten naverboval 500 mužů a přidal se k nim.[18]

Ma Čung-si se zatím pokoušel s rebely jednat, neuspěl, a v srpnu 1511 byl i s Čang Wejem odvolán.[pozn. 2] Jeho nástupcem byl pomocník ministra vojenství Lu Wan (1458–1526), pragmatik udržující dobré vztahy s nadřízenými.[20]

V září 1511 vojáci odvolaní z hranic vytlačili povstalce z okolí Pekingu do Šan-tungu, kde však rebelové dosáhli několika vítězství. Poté se k Tygrovi Jangovi a Šílenci Čaovi připojilo množství místních banditů z Che-nanu a Šan-tungu[21] a Tygr Jang si přisvojil titul „Velký král Jang“.[22] V listopadu 1511 rebelové spálili přes 1200 člunů na Velkém kanálu v Ťi-ningu.[23] Týž měsíc Tygr Jang padl v šarvátce s místními vojsky v Po-čou.[22] Nahradil ho Liou Třetí, který vzápětí s Šílencem Čao porazil velký oddíl vládních vojáků, přičemž jich 1500 zabil.[24] Koncem roku 1511 bratři Liou zaútočili na Pa-čou méně než 65 km jižně Pekingu, což ve vládě vyvolalo velké obavy a znepokojení.[24]

V lednu 1512 rebelové ustoupili do Che-nanu, pronásledováni armádou Lu Wana.[25] Roku 1512 většina srážek probíhala ve středním a jižním Che-nanu, severním Chu-kuangu, částech Ťiang-si a Nan č’-li.[26] Takzvaní „chenanští bandité“ Šílence Čaoa a Lioua Třetího otevřeně vyjádřili záměr svrhnout dynastii,[27] a uvažovali o útoku na Kchaj-feng. Jejich velitelé zakázali svým lidem zabíjet civilisty bez důvodu a zavedli pevnější organizaci, když rozdělili své muže (podle jednoho odhadu snad 130 tisíc)[27] do 28 brigád s veliteli a vlajkami.[28] Koncem roku 1511 útočili na okresní města na pomezí Chu-kuangu a Che-nanu. Některá se bránila, některá útočníky uplatila,[29] jinde zase útočníci platili obráncům měst za ponechání volné ruky v nich i na venkově.[16] Se svou imperiální rétorikou ale nijak zvlášť neuspěli, přestože pomezí Chu-kuangu a Chenanu, kde působili, úřady tradičně kontrolovaly jen slabě.[26][pozn. 3] Naopak bratři Liouové, působící blíže hospodářsky rozvinutému Ťiang-nanu, se spojovali s místními bandity a piráty a dařilo se jim lépe.[26]

Porážka

Začátkem ledna 1512 vláda rozhodla o nových opatřeních proti povstání. Vojáci z metropole měli bránit významná centra, zatímco z hranic stažené jednotky útočit na rebely. Pomáhat jim měli místní odvedenci a domobrana. V únoru císař povolal i pět tisíc domorodých válečníků z jižního Chu-kuangu, známých svou sveřepostí, ale i neurvalým chováním k obyvatelstvu.[30]

V únoru a březnu 1512 rebelové bratrů Liou a Čchi Jen-minga dobyli na tucet míst v oblasti Chuaj-pej (severně od řeky Chuaj, od 12. století neklidná oblast) a opakovaně útočili na strategické Pchi-čou na Velkém kanálu.[31]

Liou Třetí a Šílenec Čao v březnu–dubnu 1512 zaútočili na více než dva tucty okresních, krajských a prefekturních měst v jihovýchodním Che-nanu, severovýchodním Chu-kuangu a jihozápadě Nan č’-li. V dubnu však ztratili iniciativu, když neúspěšné boje a několik katastrofálních pokusů o překročení řek oslabily jejich sílu. V květnu byli do bitvy schopni shromáždit už jen 10 tisíc mužů a císařští hraničáři, běžná armáda, domorodé oddíly a domobrana je honily z místa na místo. V červnu byli „chenanští rebelové“ rozdrceni v sérii bitev v severním Chu-kuangu, východním Che-nanu a Nan č’-li. Šílenec Čao nakonec se dvěma společníky prchal v přestrojení za buddhistického mnicha, v rozsáhlé pátrací akci[32] byl však 30. června 1512 dopaden.[33]

Zatím se bratři Liou a Čchi Jen-ming přesunuli na jih do Chu-kuangu, kde „z koní přesedli na čluny“ a podnikli nájezd na Chan-kchou. Voda jim však nepřinesla štěstí, 12. června 1512 se Liou Šestý utopil, když ho poryv větru smetl z paluby do řeky.[33] Liou Sedmý a Čchi Jen-ming pak s osmi sty mužů[34] a třinácti loděmi pluli po proudu Jang-c’-ťiang a napadali města od Chuang-čou po I-čen, přičemž se snažili získat podporu od místních říčních pirátů a pašeráků soli a čaje, kteří zde působili v několikasetčlenných i větších bandách.[35] Při překvapivém útoku na Kuan-čou v červnu 1512 rebelové zapálili vojenské čluny a ukořistili množství zbraní. Liou Šestý se pak usadil na Lang-šan (Vlčí hoře) u Tchung-čou na severním břehu Jang-c’ nedaleko jejího ústí.[36] Podnikal odtud nájezdy až k předměstím Nankingu. Dne 28. srpna neuspěl útok rebelů na Tchung-čou,[37] a následující noc nevídaně ničivý tajfun poničil jejich flotilu. Pokusili se zformovat na Lang-šanu, ale zaútočila na ně vládní armáda a 7. září 1512 je pobila.[34] Liou Sedmý zemřel na útěku ve vodách Jang-c’, zahynul i Čchi Jen-ming.[38]

Hrozba pro bezpečnost a zásobování metropole s potlačením povstání padla, ale banditismus zůstal problémem v Ťiang-si a také v Che-nanu a centrálním S’-čchuanu ještě celé desetiletí.[39]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Taková osobní ozbrojené uskupení byla typická pro výše postavené hodnostáře, najímali je ze stejných kruhů, z jakých se rekrutovali bandité; mnozí ozbrojenci plynule přecházeli mezi službou zákonu a zločinu.[7]
  2. ↑ Čang Wej byl později vzat na milost, ale Ma Čung-si zemřel ve vězení.[19]
  3. ↑ Roku 1506 jeden úředník odhadoval, že na pomezí S’-čchuanu, Che-nanu a Chu-kuangu žije na třičtvrtě milionu „neusazených“ lidí, mimo kontrolu státu.[27]

Reference

  1. ↑ ROBINSON, David M. Bandits, Eunuchs, and the Son of Heaven: Rebellion and the Economy of Violence in Mid-Ming China. Honolulu: University of Hawaii Press, 2001. 283 s. Dostupné online. ISBN 0824823915, ISBN 9780824823917. S. 101. (anglicky) [Dále jen Robinson]. 
  2. ↑ Robinson, s. 102.
  3. ↑ a b Robinson, s. 105.
  4. ↑ Robinson, s. 106.
  5. ↑ Robinson, s. 107.
  6. ↑ GEISS, James. The Cheng-te reign, 1506-1521. In: TWITCHETT, Denis; FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China: Volume 7, The Ming Dynasty, 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Geiss]. ISBN 0521243327. S. 403–439, na s. 412. (anglicky)
  7. ↑ a b Robinson, s. 108.
  8. ↑ Robinson, s. 109.
  9. ↑ Robinson, s. 110.
  10. ↑ a b Robinson, s. 111–112.
  11. ↑ a b Robinson, s. 113.
  12. ↑ Robinson, s. 113–114.
  13. ↑ Robinson, s. 114.
  14. ↑ Robinson, s. 122.
  15. ↑ a b Robinson, s. 123.
  16. ↑ a b Robinson, s. 126.
  17. ↑ Robinson, s. 124.
  18. ↑ Robinson, s. 127.
  19. ↑ Robinson, s. 132.
  20. ↑ Robinson, s. 130–2.
  21. ↑ Robinson, s. 133.
  22. ↑ a b Robinson, s. 137.
  23. ↑ Robinson, s. 136.
  24. ↑ a b Robinson, s. 138.
  25. ↑ Robinson, s. 139.
  26. ↑ a b c Robinson, s. 139–140.
  27. ↑ a b c Robinson, s. 144.
  28. ↑ Robinson, s. 140.
  29. ↑ Robinson, s. 143.
  30. ↑ Robinson, s. 145.
  31. ↑ Robinson, s. 145–146.
  32. ↑ Robinson, s. 148.
  33. ↑ a b Robinson, s. 149.
  34. ↑ a b Geiss, s. 413.
  35. ↑ Robinson, s. 150.
  36. ↑ Robinson, s. 151.
  37. ↑ Robinson, s. 152.
  38. ↑ Robinson, s. 153.
  39. ↑ Geiss, s. 414.

Literatura

  • ROBINSON, David M. Bandits, Eunuchs, and the Son of Heaven: Rebellion and the Economy of Violence in Mid-Ming China. Honolulu: University of Hawaii Press, 2001. 283 s. Dostupné online. ISBN 0824823915, ISBN 9780824823917. (anglicky) 
  • GEISS, James. The Cheng-te reign, 1506-1521. In: TWITCHETT, Denis; FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China: Volume 7, The Ming Dynasty, 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. ISBN 0521243327. S. 403–439. (anglicky)