Pozdně antické náboženství

Pozdně antické náboženství (někdy méně přesně též pohanství v pozdní antice) je konvenční novodobé označení pro pestrý a nejednotný soubor náboženských či filosoficko-náboženských nekřesťanských (tj. pohanských) představ a systémů v oblasti tradiční řecko-římské kultury v době, kdy se po vydání milánského ediktu začaly střetávat s křesťanstvím jako rovnoprávným náboženstvím. Zahrnuje širokou škálu kultů, filozofických škol a mysterií nejrůznějšího stáří i původu. Jejich společným znakem bylo to, že byly akceptovanou součástí antické kultury v době, kdy zájem o tradiční náboženské kulty upadal a současně šlo o proudy mimokřesťanské, takže se křesťanství vůči nim v důsledku svého exkluzivního monoteismu negativně vymezovalo.

Pozdně antické náboženství se skládalo ze tří forem:

• tradiční polyteistická náboženství především ze starého Řecka a Říma
• císařský kult
• posvátná mystéria či mysterijní náboženství, jednalo se o starobylá Eleusínská mystéria, ale také o různé novější synkretické (původně východní) kulty božstev jako např. Kybelé, Mithry, Isidy aj.

Velký vliv na náboženství měly také vliv filozofické školy.

Vývoj náboženství

Různorodé obyvatelstvo rozsáhlého impéria vyznávalo mnoho odlišných a vzájemně si odporujících kultů, i některé zcela původně cizích, pocházejících z různých částí říše, v nichž převládaly vlivy maloasijské, egyptské, syrské i perské atp., zpravidla byly přizpůsobovány antické kultuře a římskému vkusu. Navzdory tomu někteří císařové, jako například Heliogabalus (218–222) a zvláště pak Aurelianus (270–275), usilovali o ještě větší náboženskou jednotu v říši upřednostňováním nadvlády jednoho boha (tj. především boha solárního, či přesněji synkretické spojení různých pohanských bohů slunce) tím, že jejich kult prohlašovali za státní náboženství. Tyto a další zásahy a náboženské reformy císařů nebyly dosud nijak namířeny proti dosavadní víře ani náboženským praktikám.

Přestože Edikt milánský nebyl namířen proti pohanství, ale pouze legalizoval existenci křesťanství, „římský stát, v jehož čele od Constantinovy doby stáli císaři hlásící se ke křesťanství, zůstával v zásadě loajální k potřebám a zájmům církve,“^[1] což postupně vedlo k mocenské a posléze i početní převaze křesťanů na důležitých místech v říši.

Počínaje 3. stoletím se navíc ve východní části říše začaly objevovat cílené útoky křesťanských jednotlivců, skupin a davů proti pohanům.^[2] Pohanská strana vůči tomuto vývoji zaujala spíše defenzivní postoj a usilovala o obranu tradiční antické kultury jako celku.^[3]

Pokusy o obnovu původních kultů

Císař Julianus (361–363) se pokusil zvrátit rostoucí vliv křesťanství (nikoliv za cenu nového pronásledování) a sepsal i několik spisů a dopisů kritizujících křesťanství (např. Contra Galileos), ale po jeho brzké smrti byla většina jeho nařízení zase zrušena. A podobně i rétor Flavius Eugenius, který byl prohlášen Arbogastem za císaře, ale který sám vystupoval jen jako podřízený vládce Theodosia. Za svého úřadování podporoval k nelibosti křesťanů původní kulty. Theodosius jej ale odmítl uznat a jakožto uzurpátora ho nakonec vojensky porazil.

Pohanství se tak ocitalo pod silným tlakem císařské legislativy, které vyvrcholilo zákazy pohanských kultů a uzavíráním pohanských chrámů (viz Perzekuce pohanů v pozdní antice).

Odkazy

Reference

Literatura

• ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 277 s. ISBN 80-7021-386-8. 
• DODDS, Eric Robertson. Pohané a křesťané ve věku úzkosti. Překlad Martin Pokorný. Praha: Petr Rezek, 1997. 179 s. ISBN 80-86027-08-2. 

Související články

• Helénismus
• Julianus
• Libri tres contra Galileos
• Novoplatonismus
• Mithraismus