Pražský oltář Lucase Cranacha staršího

Oltář s Pannou Marií a světicemi, jehož tvůrcem byl Lucas Cranach starší, byl v době svého vzniku kolem roku 1520 druhým nejvýznamnějším oltářem chrámu sv. Víta. Oltář byl dodán do Prahy patrně na objednávku císaře Maxmiliána I.. Důvodem mohlo být zasnoubení jeho vnučky Marie s Ludvíkem Jagellonským a zasnoubení Ferdinanda I. s Annou Jagellonskou (1515) nebo korunovace Marie Habsburské českou královnou (1522). O sto let později, roku 1619, se oltář stal obětí kalvinistického obrazoborectví. Byly z něj vyříznuty postavy světic a jeho střední část byla zničena.

Popis

Deskový oltář o celkových rozměrech 220-250 cm na výšku a 370 cm na šířku byl patrně trojkřídlý se dvěma pevnými křídly nebo ho tvořila jediná deska, rozdělená až dodatečně koncem 16. století. V té době došlo zřejmě k přemístění oltáře a zadní strana křídel, zdobená rostlinným ornamentem a mramorováním, byla přemalována výjevem Zvěstování Panně Marii.

Původní podobu oltáře se historikové umění pokusili rekonstruovat z celkem pěti dochovaných fragmentů a kusých dobových zpráv. Vzhledem k zasvěcení kaple tvořila střed oltáře pravděpodobně scéna Oslavení Panny Marie. Madonu s dítětem, trůnící na oblaku, obklopovalo osm stojících a klečících světic (zleva): sv. Apolena?, sv. Anežka Římská, sv. Dorota, sv. Kateřina, sv. Barbora, sv. Markéta, sv. Kristýna z Bolseny, sv. Voršila.

Malířské provedení je velmi kvalitní a oltář lze proto považovat za autentickou práci Lucase Cranacha staršího. Svaté Panny, které obklopovaly Pannu Marii (označováno jako Svatá konverzace nebo Madona mezi světicemi), drží v rukou svitky s nápisy typu mariánských chval a proseb o přímluvu, do nichž jsou vkomponovány slabiky jmen nebo atributů každé ze světic. Autorem textů mohl být humanista Johannes Cuspinian, zprostředkovatel vídeňských svatebních smluv. V textu, který drží sv. Kateřina je zmíněna "Královna nebes". Madona byla vyobrazena ve zlaté mandorle, obklopená oblaky s cheruby a dvěma anděly přinášejícími korunu. Nádheru a vzácnost maleb zvyšuje dokonalé podání materiálů dobových kostýmů, do nichž jsou sv. Panny oblečeny - kožešinových límců, sametu a brokátu, látek, které jsou v lemech prošívané zlatem a perlami, bohatých zlatých šperků s drahými kameny.^[1]

Podobnou koncepci jako Pražský oltář měl řezaný raně renesanční oltář z Mauer bei Melk z roku 1509. Kresebnou rekonstrukci, včetně vyznačení dochovaných fragmentů, vytvořil německý odborník Hans Georg Thümmel a byla užita při představení Pražského oltáře na výstavě Europa Jagellonica v Kutné Hoře v roce 2012.^[2][3] Madonu obklopovaly tři stojící světice na každé straně a dvě klečící postavy vpředu. Podle popisu hradního písaře Hübela z roku 1619 měl oltář ještě trojúhelný nástavec.^[4]

Dochované fragmenty oltáře

Svatá Kristina

Deska z lipového dřeva 72 x 50,5 cm, fragment pravého křídla oltáře. Na obraze je klečící sv. Kristina bez obvyklého atributu (mlýnský kámen byl patrně u jejích nohou), ale identifikovaná podle textu na listu v jejích rukou. Na levé straně hlavička anděla na oblaku, vpravo část stojící postavy, pravděpodobně sv. Voršily.^[5] Na zadní straně desky část figury anděla ze Zvěstování. Obraz byl od roku 1619 do roku 1782 ve sbírce Pražského hradu, poté do roku 1801 v Götzově sbírce a 1801–1922 zapůjčen z Nostické sbírky do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění. V letech 1934–1999 byl ve vlastnictví Richarda Morawetze. Roku 1999 ho od jeho dědiců zakoupila Národní galerie v Praze.

Sv. Kateřina a sv. Barbora

Deska z lipového dřeva 105,5 x 173,5 cm, fragment střední části oltáře. Na obraze jsou klečící postavy - vlevo sv. Kateřina, vpravo sv. Barbora s kalichem a hostií. Za Kateřinou část postavy sv. Doroty s košíkem květin, za sv. Barborou část figury sv. Markéty s drakem u jejích nohou. Mezi nimi je šat Panny Marie s cheruby a fragment zlaceného a puncovaného pozadí, které postavu Madony rámovalo.

Obraz byl součástí sbírky Pražského hradu do roku 1792, pak zapůjčen do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění a odtud přešel do sbírky Národní galerie v Praze. Roku 1992 byl vrácen do Obrazárny Pražského hradu.^[6]

Světice, sv. Anežka Římská?

Deska z lipového dřeva 55.5 x 43 cm, fragment levé části oltáře. Na obraze je klečící světice, podle textu v jejích rukou patrně sv. Anežka.

Obraz se ze sbírky Pražského hradu dostal do vlastnictví vévodů Sasko-Lauenburských a odtud do sbírky markraběnky Sibylly Augusty z Baden-Badenu (1691). V 18. století na zámku Rastatt (inventář 1722), nyní ve Staatliche Kunsthalle Karlsruhe.^[7]

Sv. Markéta

Deska z lipového dřeva 53.4 x 42.5 cm, fragment střední části oltáře. Sv. Markéta je zobrazena jako mladá dívka s dlouhými vlnitými vlasy a čelenkou. Za ní část Mariina pláště s cheruby a zlacené pozadí s puncováním.

Obraz se někdy před rokem 1810 dostal do sbírky v Staatsgalerie im Schloss Johannisburg, Aschaffenburg.^[8]

sv. Apolena ?

Fragment s postavou světice je v soukromé sbírce Jana Wittmanna a Kerstin Otto, Mnichov.^[9]

Historie oltáře

Podle Kramáře vznikl oltář roku 1515 v souvislosti se zasnoubením Ferdinanda I. s Annou Jagellonskou.^[10] Podle jiných historiků mohl být objednán pro korunovaci Marie Habsburské českou královnou roku 1522.^[11] K. Chamonikola soudí, že císař Maxmilián I. nechal retábl malovat k reprezentaci habsburského rodu, jehož příslušnice byly zobrazeny v podobě světic způsobem tzv. "sakrálního identifikačního portrétu".^[12] Objednávka velmi nákladného díla byla v každém případě nějak spojena s královskou rodinou a časově nejspíše souvisela s nástupem manželského páru Ludvíka Jagellonského a Marie Habsburské na český trůn.^[13]

Oltář byl určen pro tzv. mansionářský chór Panny Marie v závěru katedrály, který původně císař Karel IV. předurčil k vybudování královské hrobky. Na tomto místě oltář šťastně unikl velkému požáru katedrály v roce 1541, který popsal kronikář Václav Hájek z Libočan.^[14] Oheň zničil krov i většinu vnitřního vybavení včetně hlavního oltáře, ale vyhnul se některým kaplím v chrámovém ochozu. Během rekonstrukce chrámu a v souvislosti s budováním Habsburského mauzolea mohlo dojít k přemístění oltáře z kaple Panny Marie a k rozdělení desky na střední část a dvě pohyblivá křídla. Z doby korunovace Matyáše Habsburského roku 1611 je oltář zaznamenán na rytině v místě původního určení v Mariánském chóru.^[15]

Zprávy o zničení oltáře jsou dobře doloženy v historických pramenech. Krátce po své korunovaci českým králem dal Fridrich Falcký příkaz k očistě chrámu sv. Víta od katolických obrazů a soch, které kalvinistům vadily. Ve dnech 21.–23. prosince 1619 podstatná část chrámového vybavení padla za oběť kalvínskému ikonoklasmu. Některá nejcennější díla, včetně Cranachova oltáře, byla z pověření Fridricha Falckého původně jen odklizena do sakristie a kaple sv. Zikmunda. Tam je přemístil malíř Hans von Felz a jako prostředník krále nabídl odkoupení oltáře za 500 tolarů. Dne 22. prosince pronesl dvorní kazatel Abraham Scultetus v katedrále sv. Víta kázání "O modlářských obrazích".^[16]

Pod jeho vedením a s přispěním českých stavů hlásících se ke kalvinismu a Jednotě bratrské následovala radikální očista, při které padl za oběť i Cranachův oltář. Podle stavebního písaře Pražského hradu Jakoba Hüebla byl zřejmě na příkaz krále dne 27. prosince vyslán do chrámu duchovní Friedrich Salmuth s truhlářem, který z obrazu vyřízl alespoň desky s postavami světic. Důvodem mohlo být i to, že tvář jedné ze světic byla zároveň portrétem císařovy dcery.

Desky s postavami světic byly uloženy v hradních sbírkách a jsou uvedeny v inventářích v letech 1621, 1648, 1650 i později. Celkově bylo evidováno sedm desek, což odpovídá počtu všech osmi světic – na jedné desce, která je nyní ve sbírce Pražského hradu, jsou spolu dvě klečící postavy.^[17] Z nich pět se zachovalo ve sbírkách a dvě desky se sv. Dorotou a sv. Voršilou jsou nadále nezvěstné.

Reference

Literatura

• Jiří Fajt, Europa Jagellonica 1386 - 1572 -- Průvodce výstavou, Galerie Středočeského kraje v Kutné Hoře 2012, ISBN 9788070561720
• Hamsíková Magdalena, Recepce díla Lucase Cranacha st. v malířství první poloviny 16. století v Čechách, disertační práce, FF UK Praha, 2011
• Michal Šroněk, Kateřina Horníčková, Cranachův oltář v katedrále sv. Víta - jeho vznik a zánik, časopis Umění / Art č. 1, 2010, s. 2-16 (Studie v rámci výzkumného projetu Obrazy jako nástroje katolické konfesijní polemiky v českých zemích v období 1550–1650, financovaného Grantovou agenturou AV ČR, grantové číslo IAA800330902)
• Kateřina Horníčková, Michal Šroněk, (eds.), Umění české reformace (1380–1620), Academia Praha 2010, ISBN 978-80-200-1879-3
• Kaliopi Chamonikola, Lucas Cranach a české země. Pod znamením okřídleného hada (Lucas Cranach and the Czech Lands. Under the Sign of the Winged Serpent) (kat. výst.), Praha 2005, ISBN 978-80-86217-92-5
• Jiřina Hořejší, Jarmila Vacková, Některé aspekty jagellonského dvorského umění, Umění XXI, 1973, s. 496–511
• Vincenc Kramář: Oltář Lukáše Cranacha v chrámu sv. Víta, in: Národní listy 1939, příloha č. 186.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pražský oltář Lucase Cranacha staršího na Wikimedia Commons
• Peter Kováč: Jak jsme si zničili jedno z nejkrásnějších malířských děl středoevropské renesance (Cranachův Pražský oltář na výstavě v Kutné Hoře), Stavitelé katedrál, 2008
• Přibližná rekonstrukce celého oltáře s dochovanými kusy na stránkách projektu Cranach Digital Archive