Praslovanština

praslovanština
Mapa rozšíření jazyka
Počet mluvčích	není znám
Postavení
Regulátor	není stanoven
Úřední jazyk	není úředním
Kódy
ISO 639-1	není
ISO 639-2	není
ISO 639-3	není
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Praslovanština je vymřelý jazyk z rodiny indoevropských jazyků, společný prajazyk dávných Slovanů, z něhož se později vyvinuly všechny ostatní slovanské jazyky. Tento jazyk se používal ještě v dobách slovanského stěhování z pravlasti, pro rostoucí vzdálenost mezi jednotlivými slovanskými kmeny však v něm začaly růst nářeční rozdíly. Přesto se slovanská jazyková jednota udržovala ještě několik dalších století. Konec praslovanštiny lze klást na přelom 9. a 10. století, kdy proběhly poslední jazykové změny společné pro celé Slovanstvo.

Praslovanština není přímo zaznamenána písemnými památkami, je zrekonstruována metodami historické (srovnávací) lingvistiky – studiem hláskových, morfologických a lexikálních změn jazyků z něj vzešlých a jazyků, jež na něj mohly mít vliv (germánských, keltských, íránských aj.).^[1] Za písemné zachycení pozdního stádia praslovanštiny lze však považovat staroslověnštinu, která má mnoho rysů ve všech oblastech jazyka shodných nebo velice blízkých rysům praslovanštiny získaným lingvistickou rekonstrukcí. Jedinou větší výjimkou je skladba staroslověnštiny, která byla utvořena do značné míry uměle nápodobou vyspělejších jazyků (především řečtiny) a vymyká se tak soudobému stavu skladby v praslovanštině.

Praslovanština patří k satemové skupině indoevropských jazyků spolu s jazyky indoíránskými, s arménštinou, albánštinou a jazyky baltskými. S poslední skupinou jazyků má praslovanština nejužší vazby, proto se většinou v jazykovědě uvažuje o baltoslovanské jednotě, jejímž rozpadem měla vzniknout jazyková skupina baltská a skupina slovanská. Počátky samostatného vývoje praslovanštiny se kladou do širokého rozmezí v 1. tisíciletí př. n. l. (mezi roky 700–200 př. n. l.)^[2], i když bývá někdy umísťován již do poloviny 2. tisíciletí př. n. l.

Praslovanština disponovala ve své pozdní fázi 11 samohláskami, jež mohly být (s výjimkou jerů) dlouhé i krátké. Obvykle jsou ve slavistice znázorňovány takto: i, ь, e, ę, ě, a, o, ǫ, ъ, y, u.

• ь, ъ – jery, velmi krátké (redukované) samohlásky, neboli polosamohlásky, pravděpodobně [ɪ], resp. [ɯ]
• ę, ǫ – přední a zadní nosové samohlásky
• ě – jať, pravděpodobně [æː]
• y – pravděpodobně [ɨː] nebo [ɯi]
• existence slabikotvorných souhlásek l̥, ĺ̥, r̥, ŕ̥ je v praslovanštině sporná. Místo nich předpokládají někteří jazykovědci skupiny ъl, ьl, ъr, ьr.

Stav pozdní praslovanštiny je charakterizován následující tabulkou:

• párový zápis v tabulce vždy označuje neznělou (vlevo) a odpovídající znělou souhlásku
• c představuje neznělou afrikátu [ʦ]
• ʒ představuje znělou afrikátu [ʣ]
• x představuje neznělou velární frikativu [x]
• š, č, ž a ǯ představují hlásky [ʃ], [ʧ], [ʒ] a [ʤ]
• ’ představuje měkčící znaménko, tzn. změkčení předchozí hlásky

Ve slavistice se obvykle provádí transkripce praslovanských hlásek (a slov), jež je představována výše použitými symboly a nikoli odpovídajícími symboly v mezinárodní fonetické abecedě (IPA).

Praslovanská slovesa zdědila z praindoevropského jazyka 3 osoby a rozlišovala tři čísla (singulár, duál a plurál).

Jednoduché (syntetické) minulé časy:

• aorist (vyprávěcí neprůvodní děj) – asigmatický, sigmatický kratší, sigmatický delší
• imperfektum – praslovanský novotvar od aoristu – od nedokonavých sloves

Složené (analytické) minulé časy:

• perfektum (přítomný s minulým příčestím)
• plusquamperfektum (participium + imperfektum či perfektum)

Budoucí děj praslovanština vyjadřovala (podobně jako současná čeština) jednoduchou i složenou formou. V prvním případě k tomu sloužil přítomný tvar dokonavého slovesa. Složený budoucí čas však ještě nebyl ustálený: dnešní tvoření typu „budu + infinitiv“ ještě neexistovalo a místo slovesa „budu“ se používalo např. sloveso „chci“.^[3]

postoj mluvčího

• indikativ (oznamovací) z indoevropského indikativu
• imperativ (rozkazovací) z indoevropského optativu (přacího způsobu)^[3]; čtyři atematická slovesa (přinejmenším v češtině) ovšem zdědila praindoevropské tvary singuláru^[4]
• kondicionál (podmiňovací) – praslovanský novotvar z indoevropského konjunktivu

Vid se u sloves v praslovanštině teprve vyvíjel. Nedokonavost mohla vyjadřovat i u slovesa opětovná (iterativa).

Praslovanština už na rozdíl od praindoevropštiny^[5] neobsahuje medium (střední slovesný rod).^[3]

• infinitivní/minulý -0, -i, -ě, -a, -ova, -nó
• přítomný -i, -e, -ne, -je

Atematická slovesa nemají prézentní kmenotvornou příponu.

1. infinitiv – baltoslovanská koncovka -ti (v ostatních indoevropských jazycích rozdílné tvoření)
2. supinum – praslovanská koncovka -tъ – u sloves pohybu či vybídnutí k pohybu → ve funkci příslovečného určení účelu. V staroslověnštině od dokonavých i nedokonavých
3. participium
   • minulé činné (od stejného participia v ie.)
   • přítomné činné (od stejného v ie.)
     (v sl. → přechodníky přítomné a zpřídavnělé)
   • minulé trpné
   • přítomné trpné

Praslovanština ve své staroslověnské podobě (a stejně jako dnešní čeština) disponovala 7 pády (nominativem, vokativem, akuzativem, genitivem, lokálem, dativem a instrumentálem), pády řazeny v pořadí předpokládaného vývoje od praindoevropštiny.

Číslo rozlišovala jednotné, dvojné a množné.

Rod rozlišovala mužský, ženský a střední. Na konci praslovanského období se začala vyvíjet u mužského rodu životnost.

V praslovanštině se skloňovalo dle zakončení kmene, v pozdějších slovanských jazycích převládlo skloňování podle rodu (rodový princip).

Deklinační typy (kmeny) podstatných jmen (podle rodů):

• mužský: -u, -t
• mužský i ženský: -i, -a, -ja
• ženský a střední: -o, -jo, -n
• střední: -nt, -s
• ženský: -r, -ъv

• -ъv (-ú)
• -n (mužský i střední)^[6]
• -nt
• -r
• -t
• -s

V praslovanštině jsou původní starobylé koncovky jen v některých pádech a dále ustupují.

U přídavných jmen se kromě jmenné deklinace (shodné s podstatnými jmény) vyvinula složená deklinace.

Šlo o praslovanskou inovaci) připojením zájmene jь (ten, on), ja (ona), je (ono) – to bylo původně v postpozici v determinanční funkci.

Stupňování

1. 0
2. m.: 'ii, f.: 'iši, n.: je
3. m.: ěi, f.: ějši, n.: ěje

Bezrodá zájmena (osobní, tázací, zvratné) měla vlastní skloňování.

• sь – dle „tentoc“, ale některé koncovky -i

Zájmena rozlišující rod:

• tъ (ten), ta, to
• jь, ja, je (on, ona, ono)
• kyjь, kaja, koje (jaký, jaká, jaké)

Různé číslovky podléhají deklinaci jmenné, zájmenné i složené.

Základní číslovky 5–10 – původně číselná substantiva (v závorce kmen).

• 1 jako: jedinъ , jedina, jedino – tъ, ta, to
• 2 jako: dъva, dъvě, dъvě
• 3 jako: trъ je, tri, tri – pl. = „-i“
• 4 jako: četyre, četyri, četyri – („-i“)
• 5 jako: pěť („-i“)
• 6 jako: šesť („-i“)...
• 100 – sъto – („-o“)
• 1000 – tisošti (tisešti) - („-ja“)

Řadové číslovky se skloňovaly jako adjektiva složené deklinace tvrdého typu, pouze tretijь – měkké („-ьjo“). 11–19 – pouze první část se skloňuje.

Druhové číslovky podléhají měkké složené deklinaci (utvořené jsou připojením zájmene jь, ja, je):

• dъvojь, dъvoja, dъvojo
• obojь, oboja, obojo
• trojь, troja, trojo

Vyšší druhové číslovky

• četvorь, četvora, četvoro – jako tvrdá adj. jm. tvaru

Většina slovní zásoby dnešních slovanských jazyků pochází z praslovanštiny, kromě přejímek z cizích jazyků v nich nová slova vznikají na základě slov zděděných ze slovanského prajazyka. Následující tabulka ukazuje, jak se do některých slovanských jazyků změnila vybraná slova praslovanštiny (praslovanský tvar jakožto předpokládaný ale písemně nedoložený je označen *hvězdičkou).

- skloňování slovních druhů pozdní praslovanštiny zohledňující předpokládaný vývoj od praindoevroštiny (spřežka CH = fonetické X).

1. - nominativ, 5. - vokativ, 4. - akuzativ, 2 – genitiv, 6. - lokativ, 3. - dativ, 7. - instrumentál, 8. - translativ atd.

Skloňování podstatných jmen rozlišuje pět skloňovacích tříd (deklinací).

Patří do ní podstatná jména mužského rodu zakončená v nominativu singuláru na -ъ (tvrdý vzor) nebo -'ь (měkký vzor; apostrof zde i dále označuje měkkost předchozí souhlásky) a jména středního rodu zakončená na -o (tvrdý vzor) nebo -'e (měkký vzor). V genitivu singuláru je vždy koncovka -a.

Vzor tvrdého skloňování (vragъ, -ga, m.):

Vzor měkkého skloňování (otьcь, -ca, m.):

Patří do ní podstatná jména mužského rodu zakončená v nominativu singuláru -ъ, v genitivu singuláru mají -u. Toto platí o slovech: činъ, domъ, ledъ, medъ, mirъ, polъ, sanъ, synъ, volъ, vrьchъ.

Vzor skloňování (volъ, -lu, m.):

Poznámka: Tvary označené hvězdičkou (*) nejsou doloženy, místo nich se používaly o-kmenové tvary podle první deklinace (instr.sg. vol-omь, dat.pl. vol-omъ, lok.pl. vol-ochъ).

Patří do ní podstatná jména mužského a ženského rodu zakončená v nominativu singuláru -ь, v genitivu singuláru mají -i.

Vzor skloňování ženských jmen (žiznь, -ni, ž.):

Vzor skloňování mužských jmen (gostь, -ti, m.):

Poznámka: V nominativu a vokativu plurálu je v mladších textech koncovka -ьje. Podle tohoto vzoru se skloňují ve dvojném čísle i jména oko a ucho, mají však v genitivu a lokálu většinou koncovku -iju (oč-iju, uš-iju), v dativu a instrumentálu koncovku -ima (oč-ima, uš-ima).

Patří do ní podstatná jména mužského a ženského rodu zakončená v nominativu singuláru -a (tato mají v genitivu singuláru -y) nebo -'a či -'i (tato mají v genitivu singuláru -ę).

Vzor skloňování jmen zakončených na -a (ryba, -by, ž.):

Vzor skloňování jmen zakončených na -'a (lъža, -žę, ž.) a -'i (bogyn'i, nę, ž.):

Poznámka: V mladších textech bývá u vzoru bogyn'i ve vok.sg. koncovka -je (bogyn-je), v instr.sg. koncovka -jejǫ (bogyn-jejǫ), v dat.pl. koncovka -jamъ (bogyn-jamъ), v lok.pl. koncovka -jachъ (bogyn-jachъ), v instr.pl. koncovka -jami (bogyn-jami) a v dat. a instr.du. koncovka -jama (bogyn-jama).

Patří do ní podstatná jména všech rodů mající v nom.sg. a vok.sg. (a u středních i v ak.sg.) o jednu slabiku méně než v ostatních pádech, gen.sg. má vždy zakončení -e. Podle vztahu zakončení nom.sg. a gen.sg. se rozeznávají:

1. n-kmeny (mužské -y (nebo -enь)/-ene, střední -ę/-ene),
2. ū-kmeny (-y/-ъve, ženské),
3. r-kmeny (-i/-ere, ženské),
4. s-kmeny (-o/-ese, střední),
5. t-kmeny (-ę/-ęte, střední).

Vzor skloňování n-kmenů mužského rodu (plamy, -mene, m.):

Poznámka: Podle tohoto vzoru se skloňují souhláskové kmeny mužského rodu. Každý typ má ovšem v nom. a vok. sg. své zakončení.

Vzor skloňování r-kmenů (mati, -tere, ž.):

Poznámka: Podle tohoto vzoru se skloňují souhláskové kmeny ženského rodu. Každý typ má ovšem v nom. a vok. sg. své zakončení. Tvary dvojného čísla nejsou u souhláskových kmenů ženského rodu doloženy.

Vzor skloňování s-kmenů středního rodu (tělo, -lese, s.):

Poznámka: Podle tohoto vzoru se skloňují souhláskové kmeny středního rodu. Každý typ má ovšem v nom. a vok. sg. své zakončení.

Přídavná jména se (v základním stupni) skloňují dvěma různými způsoby – tak rozeznáváme skloňování jmenné a skloňování složené. Kterékoli přídavné jméno se může skloňovat kterýmkoli z obou způsobů. Je však viditelná tendence používat skloňování jmenné, když je přídavné jméno v přísudku (tj. ve spojení se slovesem byti) a skloňování složené, když je přídavné jméno v přívlastku.

Přídavná jména v tomto typu skloňování se skloňují stejně jako podstatná jména 1. a 4. deklinace. Podle 1. deklinace se tvoří mužské a střední tvary přídavného jména, podle 4. deklinace ženské tvary. Zda se použije měkký nebo tvrdý vzor, záleží na zakončení přídavného jména. V mužském rodu se na rozdíl od podstatných jmen vok.sg. většinou rovná nom.sg.

Tento typ skloňování je mladší a vznikl z tvarů skloňování jmenného připojením tvarů (zaniklého) ukazovacího zájmena *jь, *ja, *je.

Tvrdý vzor skloňování složeného (dobryi, -raě, -roe):

Poznámka: V mladších textech bývá v mužském rodu v gen.sg. koncovka -ajego (dobr-ajego), v dat.sg. koncovka -ujemu (dobr-ujemu), v lok.sg. koncovka -ějemь (dobr-ějemь), v nom., ak. a vok. du. koncovka -aja (dobr-aja), v ženském rodu v nom. a vok.sg. koncovka -aja (dobr-aja), ve středním rodu v nom. a vok.sg.

koncovka -oje (dobr-oje) a v nom. a vok.pl. koncovka -aja (dobr-aja).

Měkký vzor skloňování složeného (ništii, -taě, -tee):

Poznámka: V mladších textech bývá v mužském rodu v gen.sg. koncovka -ajego (ništ-ajego), v dat.sg. koncovka -ujemu (ništ-ujemu), v nom., ak. a vok.du. koncovka -aja (ništ-aja), v ženském rodu v nom.sg. koncovka -aja (ništ-aja), ve středním rodu v nom.sg. koncovka -eje (ništ-eje) a v nom., ak. a vok.pl. koncovka -aja (ništ-aja).

Druhý stupeň přídavných jmen se tvoří dvěma způsoby – kratším nebo delším. Kratší způsob je méně užívaný, tvoří se přidáním zakončení -jьjь v nom.sg. mužs., -jьši v nom.sg. žens. a -je v nom.sg. stř. rodu. Většinou se užívá u přídavných jmen zakončených příponami -ъkъ, -okъ a -ьkъ (tyto přípony se pak při tvoření druhého stupně vynechávají) a ke tvoření tvarů druhého stupně od kmenů, od nichž není utvořen základní stupeň (týká se zejména nepravidelného stupňování), u ostatních přídavných jmen zřídka. Před -j- na začátku přípony se měkčí předchozí souhláska a -j- většinou zaniká.

Delší způsob je obvyklejší, tvoří se přidáním zakončení -ějь v nom.sg. mužs., -ějši v nom.sg. žens. a -ěje v nom.sg. stř. rodu, přídavná jména zakončená na -ьnъ jej užívají výhradně. Obojí způsob se může užít jak ve skloňování jmenném, tak složeném. Končí-li základ přídavného jména na -k-, -g- nebo -ch-, měkčí se tyto souhlásky na -č-, -ž- a -š- a -ě- v příponě se mění na -a-.

Vzor kratšího tvoření druhého stupně ve skloňování jmenném (gor'ijь, -'ьši, -'e):

Vzor delšího tvoření druhého stupně ve skloňování složeném (grěšьnějь, -nějšiě, -nějšee):

Poznámka: V mladších textech se vyskytují v koncovkách stejné hláskové obměny jako u složeného skloňování základního stupně přídavných jmen (viz tam).

Třetí stupeň přídavných jmen se tvoří několika způsoby:

a) pomocí přípony naji- připojované ke tvaru druhého stupně,

b) pomocí přípony prě- připojované ke tvaru základního stupně,

c) pomocí příslovce dzělo kladeného před tvar základního stupně,

d) ve srovnání (výběr z množiny) pouhým tvarem druhého stupně.

Zájmena se podle skloňování dělí na dvě skupiny – zájmena osobní a zájmena rodová (ukazovací, vztažná, vytýkací, tázací, neurčitá, záporná, souhrnná, přivlastňovací).

Skloňování zájmen osobních a zájmena zvratného:

Poznámka: V dat.sg. jsou tvary mьně, tebě, sebě přízvučné, tvary mi, ti, si nepřízvučné.

Podle tohoto vzoru se skloňují ukazovací zájmena onъ, ovъ, takъ, tolikъ, selikъ, tázací zájmena kakъ, kolikъ, vztažná zájmena jakъ, jelikъ, souhrnné zájmeno vьsjakъ, zájmeno vytýkací samъ, číslovky jedinъ, dъva, oba a přídavná jména mъnogъ, drugъ a inъ. Přídavná jména mъnogъ, drugъ a zakončená na -likъ mají zájmenné tvary jen v pádech, kde je před souhláskou koncovky hlásku -ě-, jinak mají tvary jmenného nebo složeného skloňování přídavných jmen.

Podle tohoto vzoru se skloňují přivlastňovací zájmena mojь, tvojь, svojь, našь, vašь, tázací zájmeno čьjь, ukazovací zájmeno sicь, přídavné jméno tuždь (ale může se skloňovat i podle přídavných jmen) a číslovky podílné dъvojь, obojь a trojь. Tvary označené hvězdičkou (*) nejsou u zájmena jь doloženy. V mladších textech je u zájmena jь ve středním rodu v ak.pl. tvar j-a.

Poznámka: Ve dvojném čísle se zájmeno vьsь nevyskytuje.

Poznámka: V mladších textech je v mužském rodu v nom. a ak. du. koncovka -ьja (s-ьja).

Poznámka: Ve dvojném čísle je zájmeno kyi doloženo jen v uvedených pádech.

Skloňování zájmen tázacích kъto a čьto

Poznámka: Zájmena kъto a čьto se nevyskytují v dvojném a množném čísle.

Číslovky základní

Jednotky: 1. jedinъ, -ina, -ino, 2. dъva, dъvě, dъvě, 3. trьje, tri, tri, 4. četyre, -yri, -yri, 5. pętь, 6. šestь, 7. sedmь, 8. osmь, 9. devętь, 10. desętь.

Číslovky jedinъ (má též druhotvar jedьnъ) a dъva (stejně i číslovka oba) se skloňují jako zájmeno tъ (viz; číslovky dъva a oba jen v dvojném čísle).

Skloňování číslovek trьje a četyre:

Číslovky pętь-desętь se skloňují jako podstatná jména třetí deklinace (jsou ženského rodu).

Číslovky 11–19: skládají se z příslušného pádového tvary jednotkové číslovky (1–9) a spojení na desęte (např. 18 – osmь na desęte).

Desítky: skládají se z příslušného pádového tvaru jednotkové číslovky (1–9) a tvaru desęte (nebo desęti) pro číslovky 20, 30 a 40 a tvaru desętъ pro ostatní desítky (50–90).

Stovky: 100. sъto, 200. dъvě sъtě, 300. tri sъta, 400. četyri sъta, 500.–900. příslušná číslovka a výraz sъtъ. Číslovka sъto se skloňuje jako podstatné jméno podle 1. deklinace.

Tisícovky: 1000. tysǫšti (tysęšti), 2000. dъvě tysǫšti, 3000. tri tysǫštę, 4000. četyri tysǫštę, 5000.–9000. příslušná číslovka a výraz tysǫštь. Pro deset tisíc se vyskytuje výraz tьma. Číslovka tysǫšti se skloňuje jako podstatné jméno podle 4. deklinace.

Desítky ke stovkám a jednotky k desítkám se připojují spojkou i.

Poznámka: Spojování počítaných předmětů nebo osob s číslovkami je uvedeno v oddílu Skladba.

Jednotky: 1. prьvyi, -vaja, -voje, 2. vъtoryi, -raja, -roje nebo drugyi, -gaja, -goje, 3. tretii, -tьja (nebo -tьjaja), -tьje (nebo -tьjeje), 4. četvrьtyi, -taja, -toje, 5. pętyi, -taja, -toje, 6. šestyi, 7. sedmyi, 8. osmyi, 9. devętyi, 10. desętyi.

Číslovky 11–19: spojení řadové číslovky pro jednotku a výrazu na desęte. Pro 11 se užívá místo číslovky prьvyi výrazu jedinyi.

Desítky, stovky a tisícovky: 20. dъvadesętьnyi, 30. tridesętьnyi, 40. četyridesętьnyi, 50. pętьdesętьnyi, 60. šestьdesętьnyi, 70. sedmьdesętьnyi, 80. osmьdesętьnyi, 90.devętьdesętьnyi, 100. sъtьnyi, 1000. tysǫštьnyi.

Číslovky řadové se skloňují jako přídavná jména ve skloňování složeném.

2. dъvojь, -voja, voje; obojь, -ja, -je, 3. trojь, -ja, -je, 4. četvorъ, -ra, -ro, 5. pętorъ, -ra, -ro, 6. šestorъ, -ra, ro, 7. sedmorъ, -ra, -ro, 8. osmorъ, -ra, -ro, 9. devętorъ, -ra, -ro, 10. desętorъ, -ra, ro.

Druhové číslovky dъvojь, obojь, trojь se skloňují jako zájmeno jь, ja, je, ostatní číslovky se skloňují jako přídavná jména ve jmenném skloňování.

Participia jsou sice tvary utvořené od sloves, ale jednou z jejich podstatných vlastností – která je spojuje se jmény – je skutečnost, že se skloňují, proto jsou zde zařazena mezi jména do oddílu skloňování.

Participium přítomné činné se tvoří od prézentního slovesného kmene (viz u sloves); u první a druhé slovesné třídy (viz u sloves) má v nom.sg. mužského rodu zakončení -y, v gen.sg. -ǫšta, u třetí slovesné třídy v nom.sg. mužského rodu zakončení -'ę, v gen.sg. -jǫšta, u čtvrté slovesné třídy v nom.sg. mužského rodu zakončení -ę a v gen.sg. -ęšta. Participium přítomné činné se skloňuje jako přídavné jméno.

Vzor skloňování participia přítomného činného sloves první a druhé třídy (nesy, -sǫšta) ve skloňování jmenném:

Vzor skloňování participia přítomného činného sloves třetí (znaję, -jęšta) a čtvrté třídy (chvalę, -ęšta) ve skloňování jmenném:

Participium minulé trpné se tvoří od přítomného slovesného kmene (zakončeného u jednotlivých tříd na -o-, -no-, -je-, -i-, viz u sloves) přidáním přípony -m-. Participium minulé trpné se skloňuje jako tvrdý vzor přídavných jmen jmenného nebo složeného skloňování.

Vzor skloňování participia přítomného trpného sloves první třídy ve skloňování jmenném (vedomъ, -ma, -mo):

Participium minulé činné se tvoří od infinitivního slovesného kmene (viz u sloves). Pokud je infinitivní slovesný kmen zakončen na souhlásku, připojuje se za kmen (a před koncovku) přípona -ъš- a v mužském rodu v nom.sg. je koncovka -ъ, pokud je infinitivní slovesný kmen zakončen na samohlásku -i, připojuje se za kmen (a před koncovku) přípona -'ьš- a v mužském rodu v nom.sg. je koncovka -'ь, pokud je infinitivní slovesný kmen zakončen na jinou samohlásku, připojuje se za kmen (a před koncovku) přípona -vъš- a v mužském rodu v nom.sg. je koncovka -vъ. Participium minulé činné se skloňuje jako přídavné jméno.

Vzor skloňování participia minulého činného sloves s kmenem zakončeným na souhlásku ve skloňování jmenném (nesъ, -sъša):

Vzor skloňování participia minulého činného sloves s kmenem zakončeným na samohlásku -i ve skloňování jmenném (chval'ь, -'lьša):

Vzor skloňování participia minulého činného sloves s kmenem zakončeným na jinou samohlásku -i ve skloňování jmenném (znav'ь, -'ša):

Poznámka: Participium préterita trpné ve staroslověnštině už neexistovalo.

Participium perfekta činné se tvoří od infinitivního slovesného kmene (viz slovesa) příponou -l-. U sloves IA třídy a u atematického slovesa jasti, jejichž kořen je zakončen na -t- nebo -d-, tato souhláska před -l- zaniká. U sloves IA třídy, která mají v kmeni -r- nebo -l- se tvoří participium perfekta činné od kořene s oslabeným stupněm samohlásky. U sloves IIA třídy se přípona -l- připojuje většinou ke kmeni bez přípony -nǫ-. Participium perfekta činné se skloňuje jako přídavné jméno ve skloňování jmenném, vyskytuje se však jen v nominativu všech čísel.

Vzor tvarů participia perfekta činného (plulъ, -la, lo).

Participium perfekta trpné se tvoří od infinitivního slovesného kmene (viz slovesa) příponami -t- nebo -n- nebo -en-.

Příponou -t- se tvoří participium perfekta trpné od sloves: IA třídy s kmenem zakončeným na nosovou samohlásku; sloves s infinitivním kmenem zakončeným na -rě-; sloves IIIA třídy s infinitivním kmenem zakončeným na -i- nebo -ě-.

Příponou -n- se tvoří participium perfekta trpné od sloves: s infinitivním kmenem zakončeným na -a- nebo -ě- (s výjimkou -rě-).

Příponou -en- se tvoří participium perfekta trpné od sloves: IA třídy se zakončením kořene na samohlásku; sloves IIA třídy (připojuje se přímo ke kořeni odtržením přípony -nǫ-); sloves III třídy s infinitivním kmenem zakončeným na -i- nebo -y-; sloves IVA třídy; atematického slovesa jasti.

Participium perfekta trpné se skloňuje jako přídavné jméno ve jmenném skloňování.

Vzor skloňování participia perfekta trpného tvořeného příponou -en- (pečenъ, -čena, -čeno):

• HORÁLEK, Karel. Úvod do studia slovanských jazyků. Československá akademie věd. Praha 1955, 488 s.
• LAMPRECHT, Arnošt. K chronologii foneticko-fonologických změn v praslovanštině. Slovo a slovesnost. 1973, roč. 34, čís. 2, s. 115–123. Dostupné online. 
• VEČERKA, Radoslav. Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Skriptum, 5., nezměněné vydání, FF MU, Brno 2002.