Proces se Slánským

Soudní proces s Rudolfem Slánským
Vykonstruovaný politický soudní proces
Rudolf Slánský v roce 1948
Základní informace
Trvání20. - 27. listopadu 1952
StátČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
MístoPraha
Příčinavykonstruovaný politický proces
Výsledekrozsudek o trestu smrti a doživotní tresty
OrganizátorKomunistická strana Československa
Obvinění

Proces se Slánským, znám pod delším úředním názvem Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, byl vykonstruovaný politický proces, konaný na nátlak Stalina roku 1952. Bylo vyneseno 11 rozsudků smrti a tři rozsudky doživotí. Hlavním obviněným byl Rudolf Slánský. Proces probíhal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952.[1]

Pozadí

Proces byl zkonstruován na výstrahu a varování všem komunistickým státům proti odchylkám od sovětské politiky. Stalin chtěl zabránit odcizení dalších lidově demokratických států, jako se podařilo Titovi v Jugoslávii. K procesu došlo za podpory maďarských komunistů, kteří poukazovali na to, že odsouzení v procesu s László Rajkem (září 1949) měli kontakty s československými komunisty.

Aby byl efekt výstrahy co nejsilnější, byli vybráni členové KSČ z nejvyšších stranických míst. Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu 1949, sovětská politika zaujala proarabské stanovisko a byla zahájena antisemitská propagandistická kampaň. Tento postoj také později ovlivnil výběr obžalovaných v procesu se Slánským.

Vlna zatýkání a proces

Záznam procesu, německé vydání, Praha 1953

První zatčený, Eugen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim 1949. V říjnu 1950 následoval brněnský tajemník KSČ Otto Šling. Zatýkání pokračovalo v roce 1951, v lednu byl zatčen ministr zahraničních věcí Vladimír Clementis a jeho náměstek Artur London, v únoru Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti. Pozice Rudolfa Slánského v rámci strany byla dlouho zdánlivě bezpečná a ještě v červenci 1951 byly s velkou pompou a oficiálními poctami slaveny jeho 50. narozeniny. Záhy poté však Slánský začal být uvnitř nejužšího stranického vedení vystavován útokům pro nedostatečnou bdělost a nedůsledný postup v boji proti vnitřnímu nepříteli, počátkem září byl pak po vynucené sebekritice zbaven funkce generálního tajemníka (která byla oficiálně zrušena) a instalován na podřadnější místo vicepremiéra.

11. listopadu 1951 přijel do Prahy inkognito Stalinův blízký spolupracovník Anastáz Mikojan s pokynem od Stalina, aby byl Slánský neprodleně zatčen.[2] Klement Gottwald, pod sovětskou hrozbou, že sám bude do spiknutí vtažen, dal v listopadu 1951 souhlas k zatčení svého přítele Slánského, generálního tajemníka ÚV KSČ.

Sovětští poradci s pomocí Státní bezpečnosti zahrnuli do „spiknutí“ škálu osobností: od stalinistů Švába a Reicina, přes umírněné komunisty Clementise a Franka, až po neangažující se profesionální experty, jako byli Margolius a Frejka, a nakonec i Slánského, který byl jistou dobu za přípravu procesů zodpovědný.

Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u Státního soudu, jehož přelíčení se konalo v hlavní pražské soudní síni na Pankráci. Soud se konal od 20. do 27. listopadu 1952. Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Byli obviněni ze špionáže, trockismu, titoismu[3], spiknutí proti republice a záškodnictví, a byli popsáni jako nepřátelé československého lidu a sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci.[4] Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno jako osoby židovského původu. Clementis byl Slovák, Šváb a Frank Češi bez židovských kořenů.[5] Všichni obžalovaní se museli naučit nazpaměť své výpovědi, které jim byly napsány jejich vyšetřovateli, a než nastalo hlavní soudní líčení, byli z nich několikrát zkoušeni.[4] Proces měl v Československu velký ohlas; rozsudky podporovalo přes 8500 peticí a většina z nich žádala smrt pro všechny obžalované.

Jedenáct obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí – což byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů, udělených v jediném procesu.[4] O vině a trestu se rozhodlo na ÚV KSČ a v Moskvě – ne u soudu.[4] Gottwald odmítl odsouzené omilostnit, poprava se konala uprostřed noci na 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou.[6][4]

Obžalovaní

Obžalovány byly následující osoby:[7]

ObrázekJménoRok narozeníFunkceRozsudek
1.Rudolf Slánský1901generální tajemník KSČtrest smrti
2.Vladimír Clementis1902ministr zahraničních věcítrest smrti
3.Otto Fischl1902náměstek ministra financítrest smrti
4.
(c) Bundesarchiv, Bild 183-S99194 / Quaschinsky, Hans-Günter / CC-BY-SA 3.0
Josef Frank1909zástupce generálního tajemníka KSČtrest smrti
5.Ludvík Frejka1904přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republikytrest smrti
6.Bedřich Geminder1901vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČtrest smrti
7.Vavro Hajdů1913náměstek ministra zahraničních věcídoživotí
8.Eugen Löbl1907náměstek ministra zahraničního obchodudoživotí
9.Artur London1915náměstek ministra zahraničních věcídoživotí
10.Rudolf Margolius1913náměstek ministra zahraničního obchodutrest smrti
11.Bedřich Reicin1911náměstek ministra národní obranytrest smrti
12.André Simone1895redaktor Rudého právatrest smrti
13.Otto Šling1912vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brnětrest smrti
14.Karel Šváb1904náměstek ministra národní bezpečnostitrest smrti

Vedlejší oběti čistek

Kromě vynesených trestů smrti měly všechny stranické čistky i své „vedlejší“ oběti. V rámci Procesu se Slánským zemřel například za nevyjasněných okolností Ing. Svatopluk Rada, báňský profesionál a vládní zmocněnec pro strategickou těžbu uranové rudy. Ekonomicky a společensky byly poškozeny manželky a děti odsouzených osob.

Mezi další účastníky v procesu, později obvinění z podobných příčin, patřili také politici Mordechaj Oren a Šimon Ornstein.

Slogan „Psovi psí smrt!“

Ve zprávě z osmého (závěrečného) dne procesu byl patrně poprvé použitý básníkem Ivanem Skálou slogan „Psovi psí smrt!“.[8] Podle dostupné literatury je autorství mylně připisováno i jiným umělcům (Ivanu Olbrachtovi, Marii Pujmanové[9][10]). Olbrachtovi nejspíše proto, že ze soudního líčení psal rovněž reportáže do Rudého práva, autorství Pujmanové nelze doložit. („Psovi psí smrt“, rusky собаке собачья смерть, je jinak staré ruské pořekadlo, zmiňované v literatuře už roku 1833;[11] tento výrok údajně vyslovil též car Mikuláš I., když se roku 1841 dověděl o smrti básníka Lermontova.)[12]

Rehabilitace a vyznamenání

V roce 1963 byli všichni obžalovaní stranicky i soudně tajně rehabilitováni.[4] Teprve v roce 1968 byla československá veřejnost o těchto skutečnostech podrobněji informována.

Prezident Ludvík Svoboda udělil 30. dubna 1968 některým odsouzeným řád či vyznamenání:[13]

Nález filmového záznamu procesu

15. března 2018 bylo v prostorách bývalého Výzkumného ústavu kovů – VÚK Panenské Břežany a. s. v likvidaci v Panenských Břežanech insolvenčním správcem ve spolupráci s historikem Petrem Blažkem a režisérem Martinem Vadasem nalezeno 20 skladových beden s filmovým materiálem. Jedná se o záznam procesu se Slánským, který zde byl patrně ukryt brzy po sametové revoluci a o jehož existenci se pouze spekulovalo. Materiály převzal Národní filmový archiv, později je musel předat Národnímu archivu.[14][15][16]

Část archivů byla využita pro dokument KDO JINÉMU JÁMU Rudolf Slánský scenáristy a režiséra Martina Vadase (2020). Tento film byl v roce 2021 nominován na Českého lva ČFTA v kategorii dokumentární film.[16]

Le Procès – Praha 1952, francouzský dokumentární film režisérky Ruth Zylberman pro ARTE France & Pernel Media měl světovou premiéru 18. ledna 2022 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů FIPADOC v Biarritzu. Nový film byl založen na filmových a zvukových materiálech, nalezených v Panenských Břežanech. Režisérka vypráví proces prostřednictvím potomků tří odsouzených: dcery a vnuka Rudolfa Slánského, syna a vnučky Rudolfa Margolia, oba po procesu popravených, a tří dětí Artura Londona, odsouzeného na doživotí.[17]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Proces Slánský Národní archiv ČR, Politické procesy 50. let
  2. ↑ Zpackaná operace Velký metař. Novinky.cz [online]. Borgis, 20. listopadu 2016. Dostupné online. 
  3. ↑ HUDSON, Kate. Breaking the South Slav Dream: The Rise and Fall of Yugoslavia. Londýn: Pluto Press, 2003. ISBN 0745318827. S. 45. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e f Ivan Margolius, Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím, Argo, Praha 2007
  5. ↑ Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 20. listopadu 1952, s. 6. Dostupné online. 
  6. ↑ Heda Margoliová-Kovályová, Na vlastní kůži, Academia, Praha 2003
  7. ↑ Ministerstvo spravedlnosti, Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudollfem Slánským, Orbis Praha 1953
  8. ↑ SKÁLA, Ivan. Tři lavice. S. 4. Rudé právo [online]. 1952-11-28 [cit. 2013-08-28]. Roč. 33 (Právo lidu 54), s. 4. Dostupné online. 
  9. ↑ Vyznání Marie Pujmanové. www.rozhlas.cz. Dostupné online [cit. 2018-04-04]. 
  10. ↑ Archivovaná kopie. www.hostyn.cz [online]. [cit. 2013-09-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-09-04. 
  11. ↑ Viz heslo собаке собачья смерть v ruském Wikislovníku
  12. ↑ Вяземский П. П. Из воспоминаний // М. Ю. Лермонтов в воспоминаниях современников. — М.: Худож. лит., 1989. — С. 342. Dostupné online Archivováno 29. 8. 2013 na Wayback Machine..
  13. ↑ Čest a sláva vyznamenaným! Propůjčení řádů. Rudé právo. 30. dubna 1968, s. 1. Dostupné online. 
  14. ↑ ČTK. Unikátní archivní objev. Stará továrna ukrývala ztracené filmy z procesu se Slánským. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-03-20 [cit. 2018-03-21]. Dostupné online. 
  15. ↑ VETEŠKOVÁ, Michaela. 'Běžel mi mráz po zádech,' říká žena, která objevila desítky let ztracené záběry procesu se Slánským. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2018-03-22 [cit. 2018-03-22]. Dostupné online. 
  16. ↑ a b VADAS, Martin. KDO JINÉMU JÁMU Rudolf Slánský [online]. ČT, 2020-11-23 [cit. 2020-11-23]. Filmový dokument. Dostupné online. 
  17. ↑ https://fipadoc.com/en/film/5730

Literatura

  • KAPLAN, Karel. Zamyšlení nad politickými procesy. Nová mysl. 1968, č. 6, 7 a 8.
  • KAPLAN, Karel. Zpráva o zavraždění generálního tajemníka. Praha: Mladá fronta, 1992. 303 s. ISBN 80-204-0269-1.
  • KAPLAN, Karel a KOSATÍK, Pavel. Gottwaldovi muži. Praha: Paseka, 2004. 333 s. ISBN 80-7185-616-9.
  • KOVÁLYOVÁ, Heda a KOHÁK, Erazim. Na vlastní kůži: dialog před barikádu. Toronto: Sixty-Eight Publishers, 1973. 331 s.
  • KOVÁLYOVÁ, Heda. Na vlastní kůži. 2. vyd., v ČSFR 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1992. 219 s. ISBN 80-202-0348-6.
  • MARGOLIOVÁ-KOVÁLYOVÁ, Heda. Na vlastní kůži. 3. vyd., v nakl. Academia 1. Praha: Academia, 2003. 221 s. ISBN 80-200-1134-X.
  • MARGOLIOVÁ-KOVÁLYOVÁ, Heda. Na vlastní kůži. 4. vyd., v nakl. Academia 2. Praha: Academia, 2012. 189 s. Paměť, sv. 45. ISBN 978-80-200-2038-3.
  • KOVÁLYOVÁ, Heda, TŘEŠTÍKOVÁ, Helena a MARGOLIUS, Ivan, ed. Hitler, Stalin... a já: ústní historie 20. století: rozhovor Hedy Margoliové-Kovályové, autorky knihy Na vlastní kůži (1973), a filmové dokumentaristky Heleny Třeštíkové v Hedině bytě v Soukenické ulici v Praze, 28.–31. srpna 2000. Praha: Mladá fronta, 2015. 224 s. ISBN 978-80-204-3625-2.
  • LONDON, Artur. L'aveu, dans l'engrenage du proces de Prague. Paris: Gallimard, 1968. 452 s. Témoins.
  • LONDON, Artur a LONDON, Lise. Doznání: v soukolí pražského procesu. Překlad Ivo Fleischmann. Praha: Československý spisovatel, 1969. 412 s. Dokumenty doby, sv. 1.
  • LONDON, Artur. The Confession. Angl. překlad Alastair Hamilton. New York: Ballantine Books, 1971. 391 s.
    a překlady do dalších jazyků.
  • MARGOLIUS, Ivan. Praha za zrcadlem: putování 20. stoletím. Praha: Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-947-0.
  • MARGOLIUS, Ivan. Reflections of Prague: Journeys through the 20th Century. Chichester: Wiley, 2006. ISBN 0-470-02219-1.
  • Potlačená zpráva: (zpráva komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu 1949–1968). Úvod a závěr Jiří Pelikán. Wien: Europa-Verlag, 1970. xxxviii, 319 s. [Varianta k názvu: Příspěvek k dějinám KSČ (období 1949-68)]
  • Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1953. 547 s. Dostupné online. 
  • Rozsudek nad vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 1952, roč. 33, č. 318 (28. 11. 1952), s. 1. Dostupné také z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/11/28/1.png
  • SCHERRER, Lucien v Neue Zürcher Zeitung, sobota, 24. února 2024, Der Justizmord an Rudolf Margolius. Er hat Auschwitz und Dachau überlebt. Dann wird der jüdische Politiker Opfer einer mörderischen antisemitischen Kampagne der Sowjets. Sein Sohn Ivan kämpft bis heute um Wiedergutmachung. Dostupné také z: https://www.nzz.ch/feuilleton/rudolf-margolius-slansky-mord-prozess-antisemitismus-antizionismus-sowjetunion-stalin-gottwald-ld.1812103
  • SLÁNSKÁ, Josefa. Zpráva o mém muži: [Vzpomínky na R. Slánského]. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1990. 212 s. ISBN 80-205-0165-7.
  • SLÁNSKÁ, Josefa. Zpráva o mém muži. 2., rozšířené vyd. V Brně: Jota, 2018. 239 s., 16 nečísl. stran obr. příloh. ISBN 978-80-7565-412-0.
  • Spravedlivý trest. Rudé právo. 1952, roč. 33, č. 318 (28. 11. 1952), s. 1. Dostupné také z: http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1952/11/28/1.png
  • TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století. III. díl, Q–Ž. V Praze: Paseka, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-248-1.
  • URVÁLEK, Josef. Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. Rudé právo. 1951-11-20, roč. 33, čís. 310, s. 3–6. Dostupné online [cit. 2011-11-20]. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Rudolf Margolius 1913 1952.jpg
Rudolf Margolius (* 31. srpna 1913 Praha – 3. prosince 1952 Praha) byl náměstek ministra zahraničního obchodu v letech 1949 až 1952, oběť Slánského procesu. Fotografie před rokem 1951.
Slansky-Prozessprotokoll.jpg
Prozeß gegen die Leitung des staatsfeindlichen Verschwörerzentrums mit Rudolf Slánský an der Spitze. Gerichtsprotokoll in der Strafsache gegen die Leitung des staatsfeindlichen Verschwörerzentrums, die vor dem Senat des Staatsgerichts in Prag in der Zeit vom 20. bis 27. November 1952 gegen Rudolf Slánský, Bedřich Geminder, Ludvík Frejka, Josef Frank, Vladimír Clementis, Bedřich Reicin, Karel Šváb, Artur London, Vavro Hajdů, Evžen Löbl, Rudolf Margolius, Otto Fischl, Otto Šling und André Simone wegen der Straftaten des Hochverrats, der Spionage, der Sabotage und des Militärverrats verhandelt wurde. Justizministerium (Prag), 1953. 667 Seiten. (this protocol was published in at least 7 languages)
Artur London 1915 1986.png
Artur London (* 1. února 1915 Ostrava – 7. listopadu 1986 Paříž) byl československý komunistický politik, diplomat a publicista. Od mládí byl členem Komunistické strany Československa (KSČ), působil ve Španělsku v řadách interbrigád, po válce pracoval jako diplomat a náměstek ministra zahraničních věcí ČSR. V roce 1951 byl zatčen, donucen k přiznání se k protistátním zločinům, a nakonec v roce 1952 v politickém soudním procesu s Rudolfem Slánským odsouzen k trestu doživotí. Fotografie z jeho výslechu, který se konal ve dnech 20. listopadu 1952 až 27. listopadu 1952.
Karel Svab 1904 1952.jpg
Karel Šváb (* 13. května 1904 Praha – 3. prosince 1952 Praha) byl československý komunistický funkcionář a představitel Státní bezpečnosti. Po komunistickém převratu se podílel na represích proti odpůrcům režimu a zejména na čistkách v komunistické straně Československa (KSČ). Jeho kariéra vyvrcholila v roce 1950, kdy se stal náměstkem ministra národní bezpečnosti. V rámci vnitrostranických čistek byl zatčen, jako jeden z obžalovaných v procesu se Slánským odsouzen k trestu smrti a popraven. Foto před rokem 1951.
Bedrich.Reicin.(1911-1952).jpg
Bedřich Reicin (* 1911 - † 1952) pocházel z židovské rodiny v Plzni(původním jménem Reinziger nebo Reicinger). Od třicátých let dvacátého století byl funkcionářem mládežnické komunistické organizace a spolupracovníkem ve stranických novinách Rudé Právo. V roce 1939 byl zatčen Gestapem a po svém propuštění utekl do Sovětského svazu, kde se po krátké době opět ocitl ve vazbě. V roce 1942 se připojil k zahraniční armádě, kde byl nejdříve osvětovým důstojníkem. V roce 1945 se stal náčelníkem vojenské zpravodajské služby OBZ v Československé armádě. Po komunistickém převratu v roce 1948 se prokazatelně podílel na "čistce" armády od nepřátel Komunistické strany Československa (KSČ). V začátku padesátých let dvacátého století se stal ale v souvislosti se "Slánského aférou" také obětí a byl nakonec v roce 1952 popraven v Praze oběšením.
Andre Simone - Otto Katz (cropped).jpg
Certifikát na jméno Otto Katz opravňující svého majitele k dočasnému pobytu ve Velké Británii při návratu do vlasti v r. 1946. Tento doklad ilustruje pestrost jeho identit.
Slánský - Rudé právo - 19.11.1948.jpg
Noviny Rudé právo - vydáno 19.11.1948
Eugen Lobl (1907 1987).jpg
Eugen Löbl (* 14. května 1907 Holíč – 8. srpna 1987 New York, USA) byl slovenský ekonom, politik a pedagog židovského původu. V roce 1952 byl v komunistickém procesu s Rudolfem Slánským odsouzen k doživotnímu trestu vězení za velezradu, vyzvědačství a sabotáž. Z vězení byl propuštěn v roce 1960 a brzy po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa (v roce 1968) emigroval do USA, kde působil ve Světovém kongresu Slováků (SKS) jako jeho místopředseda a hlavní ekonomický odborník.
Vavro Hajdu.jpg
Autor: Klarahajduova, Licence: CC BY-SA 4.0
Hajdů_Vavro
Otto Fischl 1902 1952.png
Otto Fischl (* 17. srpna 1902 Dobřany – 3. prosince 1952 Praha) byl náměstek ministra financí, v letech 1949 až 1951 československý velvyslanec ve Východním Německu, oběť Slánského procesu. Fotografie před rokem 1951 (ve 30.letech 20. století)
Bedrich Geminder 1901 1952.png
Bedřich Geminder (* 19. listopadu 1901 Vítkovice – 3. prosince 1952 Praha) byl československý komunistický funkcionář židovského původu. V soudním procesu s Rudolfem Slánským byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Fotografie z jeho výslechu, který se konal ve dnech 20. listopadu 1952 až 27. listopadu 1952.
Frejka01.jpg
Fotografie Ludvíka Frejky ze žádosti na pas podané v roce 1938.
Bundesarchiv Bild 183-S99194, Berlin, III. SED-Parteitag.jpg
(c) Bundesarchiv, Bild 183-S99194 / Quaschinsky, Hans-Günter / CC-BY-SA 3.0
For documentary purposes the German Federal Archive often retained the original image captions, which may be erroneous, biased, obsolete or politically extreme.
III.Parteitag der SED vom 20.-22.7.1950. Vom 20.-22.7.1950 findet in Berlin in der Werner-Seelenbinderhalle der III.Parteitag der Sozialistischen Einheitspartei Deutschlands statt. UBz: Während der Diskussionsrede von Joseph Frank, stellvertr. Generalsekretär der KPTsch. Aufn.; Illus-Quaschinsky 81 7294-50 22.7.50 do
Otto Sling 1912 1952.jpg
Otto Šling, také Ota Šling, vlastním jménem Otto Schling (* 24. srpna 1912 Nová Cerekev – 3. prosince 1952 věznice Pankrác, Praha) byl český a československý politik, poválečný vysoký funkcionář Komunistické strany Československa v Brně a poslanec Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění a Národního shromáždění ČSR. V 50. letech 20. století oběť politických procesů. Foto před rokem 1951.
Portret Prins Vladimir Clementis, Bestanddeelnr 934-6773 (cropped).jpg
Autor: Anefo, Licence: CC0
Collectie / Archief : Fotocollectie Anefo

Reportage / Serie : [ onbekend ]
Beschrijving : Portret Prins Vladimir Clementis
Datum : 20 maart 1948
Trefwoorden : Portretten, prinsen
Fotograaf : CTK
Materiaalsoort : Glasnegatief
Nummer archiefinventaris : bekijk toegang 2.24.01.09

Bestanddeelnummer : 934-6773