Program Voyager

Program Voyager
Základní popis
StátSpojené státy americké
OrganizaceNASA
Cílinterstellar probe
Historie
Trváníod 1977
První start5. září 1977
SoučástiVoyager 1
Voyager 2
KosmodromCape Canaveral Space Force Station
Dopravní prostředky
Nosná raketaTitan IIIE
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Trajektorie družic s daty přeletu kolem jednotlivých planet

Program Voyager se skládal ze dvou nepilotovaných amerických planetárních sond, Voyager 1 a Voyager 2, které odstartovaly v roce 1977. Přestože byly původně oficiálně určené pouze pro výzkum Jupiteru a Saturnu, obě byly schopné pokračovat dál v cestě ke vnějším planetám a v současnosti opouští sluneční soustavu. Vyvinula je Jet Propulsion Laboratory a do vesmíru vyslala NASA. Obě družice nashromáždily spoustu nových informací o plynných obrech.

Historie

Do heliopláště pronikl Voyager 1 v roce 2004

Sondy Voyager byly původně koncipovány jako součást programu Mariner a měly se jmenovat Mariner 11 a Mariner 12, jenže byly přesunuty do samostatného programu Mariner Jupiter-Saturn, který se poté přejmenoval na Voyager (česky Cestovatel.), jelikož se lidé z NASA domnívali, že se od Marineru liší tak, že zasluhují samostatný název.[1] Voyager je v podstatě opakování neúspěšného programu Grand Tour z konce 60. a začátku 70. let. Program Grand Tour měl stejný cíl jako Voyager, ale byl zrušen, kvůli škrtům v rozpočtu.

První byl vypuštěn Voyager 2, navržená trajektorie letu využívala velice příznivé konjunkce Uranu a Neptunu. Voyager 1 byl vypuštěn později, ale letěl po rychlejší trajektorii, ta umožnila, aby se k Jupiteru a Saturnu dostala dříve než Voyager 2, ovšem na úkor vnějších planet.[2]

Termoelektrický generátor programu Voyager.

V roce 1979 dosáhl Voyager 1 Jupitera a pořídil tehdy i snímek velké rudé skvrny velké jako Země, především díky tomu snímku sestrojila NASA sondu Galileo, která vyletěla v roce 1989 a Jupitera dosáhla v roce 1995. Na přelomu let 1982/1983 doletěl Voyager 1 k Saturnu a objevil silné větry o rychlosti až 5000 km/h. (což je více než 100 krát více než stupeň 5 na Fujitově stupnici). Sonda rovněž objevila uhlovodíky v atmosféře Titanu a především proto vyslala ESA sondu Cassini-Huygens.

Voyager 2 v roce 1988 přeletěl kolem Uranu, studoval jeho satelity a prstence a zjistil, že je vytvořily úlomky jeho největšího měsíce, Mirandy, když do něj narazilo těleso velké jako polovina satelitu. Sonda také zjistila, že (v porovnání s ostatními planetami Sluneční soustavy) je Uranova atmosféra velice klidná. Dále zjistil že uranova osa má úhel sklonu téměř 90°, takže se po oběžné dráze „valí“, to znamená, že pokud by někdo žil na jižní polokouli nedostalo by se k němu žádné sluneční světlo.V roce 1992 přeletěl Voyager 2 kolem Neptunu, objevil 6 nových satelitů, takže se počet známých zvýšil na 8. V roce 1990 přeletěl Voyager 1 pomalejší sondu Pioneer 10 a stal se nejvzdálenějším lidským výtvorem.

Po studiu 4 plynných obrů pokračoval Voyager 2 ven ze sluneční soustavy. V roce 2003 se oficiálně dostal do mezihvězdného prostoru a o 40 000 let později by se dostal k nejbližší hvězdě. Zatím je stále aktivní informace na Zemi posílá přes 70metrovou anténu. 15. srpna 2006 byl Voyager 1 od Slunce vzdálen již 100 astronomických jednotek (100 AU neboli 15 000 000 000 km)

Sonda Voyager 1 přenáší na zemi signál 46 let, 1 měsíc a 5 dnů, sonda Voyager 2 ještě o několik dní déle, 46 let, 1 měsíc a 20 dnů, především zásluhou robustního radioizotopového termoelektrického generátoru s dlouhou životností. Přijaté signály dnes analyzuje 10 lidí.

Zdroj energie

Na rozdíl od umělých družic určených jen pro oběžnou dráhu Země družicím Voyager dodávají elektřinu tři radioizotopové termoelektrické generátory poháněné rozpadem Plutonia-238, který poskytne přibližně 470 W na 30 voltů ve stejnosměrném proudu. Plutonium-238 má poločas přeměny 87,74 let.[3] To znamená, že se jeho výkon snižuje o 0,78 % ročně. V roce 2006, 29 let po startu pouze 470 W × 2−(29/87.74) ~= 373 W — neboli okolo 79,5 % své původní síly. Nicméně bimetalové termočlánky, které přeměňují teplo na elektrickou energii se také rozkládají a tudíž výsledná síla je ještě nižší. Dne 11. srpna 2006 byl výkon generovaný sondami asi 290 W tj. asi o 40 % nižší než výkon při startu.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Voyager program na anglické Wikipedii.

  1. Miller E.: From Engineering Science To Big Science, 11 "Voyager: The Grand Tour of Big Science" sec. 268. NASA, 1998. history.nasa.gov [online]. [cit. 2009-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-17. 
  2. Miller, E: From Engineering Science To Big Science, Chapter 11 "Voyager: The Grand Tour of Big Science" sec. 269. NASA, 1998. history.nasa.gov [online]. [cit. 2009-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-17. 
  3. The Actinide Research Quarterly: Summer 1997

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Voyager Path.svg
A diagram of the trajectories that enabled NASA's twin Voyager spacecraft to tour the four gas giant planets and achieve velocity to escape our solar system. source: http://solarsystem.nasa.gov/multimedia/display.cfm?IM_ID=2143
Voyager probes with the outer worlds.jpg
Artist's impression of the Voyager space probes (1977—) with the outer worlds they passed. Artist's description: "This painting was commissioned by JPL to commemorate the outer planets mission of the successful pair of Voyager spacecraft. Although done in traditional media, computer drawings were generated as an aid to creating perspective rings of the proper scale for each world, which also has one Moon each highlighted. Only distant shots of Neptune were available at the time the work was done, and the hypothetical 'ring arcs' are included as modeled from earth based star occultation data. Acrylic on board for NASA, JPL."
MHW-RTGs.gif
Two Multi Hundred Watt (MHW) Radioisotope thermoelectric generators (RTG) for the Voyager program.
Voyager 1 entering heliosheath region2 czech.jpg
Sondy Voyager 1 a 2 opouštějící sluneční soustavu