Progresivismus

Progresivismus, nazývaný také pokrokářství, je politická filozofie.^[1] Vychází z myšlenky, podle níž je pokrok ve vědě, technologiích, ekonomickém rozvoji a společenském uspořádání nezbytný pro zlepšení situace lidí. Progresivismus nabyl velkého významu v době osvícenství v Evropě. Rozšířilo se totiž přesvědčení, že Evropa dokazuje, jak společnosti mohou pokročit od necivilizovaných podmínek k civilizaci prostřednictvím posílení základů empirického poznání jako základu společnosti.^[2] Představitelé osvícenství věřili, že pokrok má univerzální platnost pro všechny společnosti a že tyto myšlenky se z Evropy rozšíří do celého světa.^[2]

Na počátku 20. století se koncept progresivismu vynořil z rozsáhlých společenských změn, které přinesla industrializace a druhá průmyslová revoluce konce 19. století. Progresivisté zastávali názor, že pokrok brzdí obrovská ekonomická nerovnost; minimálně regulované monopolní korporace a intenzivní a často násilné konflikty mezi dělníky a ekonomickými elitami, a tvrdili, že je třeba přijmout opatření k řešení těchto problémů.^[3]

Význam pojmu „progresivismus“ se v průběhu času měnil a lišil se v závislosti na úhlu pohledu. V průběhu 19. století se s progresivismem spojovali zastánci volného trhu a svobody pohybu osob.^[4] Na konci 19. století se naopak rozšířil názor, že volnost trhu pokrok brzdí.^[3] Na počátku 20. století se jako progresivní označovali také zastánci eugeniky a prohibice, tedy iniciativ, které tehdy byly propagovány ve jménu veřejného zdraví.^{[5][6][7][8][9]} V 21. století se jako progresivní označuje „sociální nebo politické hnutí, jehož cílem je zastupovat zájmy obyčejných lidí prostřednictvím politických změn a podpory vládních opatření“.^[10]

V českých zemích byl progresivismus reprezentovaný několika různými politickými subjekty, které vycházely jednak z politického realismu v pojetí Tomáše Garrigua Masaryka, a jednak z radikálního pokrokového hnutí české mládeže počátku 90. let 19. století.^[11] Byla to například Česká strana lidová, zvaná všeobecně realisté, kterou založil Masaryk po Hilsnerově aféře v roce 1900.^[12] Sloučením s částí Radikálně pokrokové strany pak v roce 1906 vznikla Česká strana pokroková.^[13] Mezi další progresivní strany patřily Státoprávní pokroková strana a Lidová strana pokroková na Moravě. Pokrokové strany v českých zemích se stavěly do opozice vůči politice vídeňských vlád, ale kritizovaly i konzervativní politiku tehdejší vedoucí české politické strany, Národní strany svobodomyslné, zvané všeobecně mladočeši.^[11]

Immanuel Kant označil pokrok za pohyb od barbarství k civilizaci. Filozof a politolog 18. století Nicolas de Condorcet předpověděl, že politický pokrok bude zahrnovat zánik otroctví, nárůst gramotnosti, zmírnění nerovnosti pohlaví, reformy tehdy tvrdého vězeňství a ústup chudoby.^[14]

Modernitu a modernizaci jako klíčové formy myšlenky pokroku prosazovali klasičtí liberálové v 19. a 20. století. Ti vyzývali k rychlé modernizaci hospodářství a společnosti, aby se odstranily tradiční překážky volného trhu a svobody pohybu osob.^[4]

Koncem 19. století se v západním světě rozšířil politický názor, že pokrok brzdí obrovská ekonomická nerovnost mezi bohatými a chudými, minimálně regulovaný laissez-faire kapitalismus s nekontrolovatelnými monopolními korporacemi, intenzivní a často násilné konflikty mezi kapitalisty a dělníky a potřeba opatření k řešení těchto problémů.^[3] Progresivismus ovlivnil různá politická hnutí. Sociální liberalismus byl ovlivněn koncepcí britského liberálního filozofa Johna Stuarta Milla, podle níž jsou lidé „pokrokovými bytostmi“.^[15] Britský premiér Benjamin Disraeli rozvíjel progresivní konzervatismus v rámci konzervatismu jednoho národa.^[16][17]

Prostor mezi sociální revolucí a sociálně konzervativní laissez-faire středopravicí byl ve Francii vyplněn nástupem radikalismu, který se domníval, že sociální pokrok vyžaduje antiklerikalismus, humanismus a republikanismus. Zejména antiklerikalismus měl až do poloviny 20. století dominantní vliv na levý střed v mnoha francouzsky a románsky mluvících zemích. V císařském Německu uzákonil kancléř Otto von Bismarck různá progresivní sociální opatření z paternalistických konzervativních pohnutek – aby distancoval dělníky od tehdejšího socialistického hnutí a aby humánním způsobem napomohl udržení průmyslové revoluce.^[18]

V roce 1891 vydala římskokatolická církev encykliku Rerum novarum, v níž papež Lev XIII. odsoudil vykořisťování práce a vyzval k podpoře odborů a státní regulaci podniků v zájmu sociální spravedlnosti, přičemž obhajoval právo na vlastnictví a kritizoval socialismus.^[19] V Severní Americe se objevil protestantský progresivistický pohled zvaný sociální evangelium, který se zaměřoval na boj proti ekonomickému vykořisťování a chudobě a v polovině 90. let 19. století byl běžný v mnoha protestantských teologických seminářích ve Spojených státech.^[20]

Ve Spojených státech začal progresivismus jako intelektuální vzpoura proti politické filozofii konstitucionalismu,^[21] jak ji vyjádřil John Locke a otcové zakladatelé USA a podle níž autorita vlády závisí na dodržování omezení jejích oprávněných pravomocí.^[22] To, co začalo jako sociální hnutí v 90. letech 19. století, přerostlo v populární politické hnutí označované jako progresivní éra; v prezidentských volbách v roce 1912 se všichni tři kandidáti na prezidenta USA prohlásili za progresivisty. Ačkoli pojem progresivismus reprezentuje řadu různých politických skupin, které nebyly vždy jednotné, progresivisté odmítali sociální darwinismus a věřili, že problémy, kterým společnost čelí, jako je třídní boj, chamtivost, chudoba, rasismus a násilí, lze nejlépe řešit zajištěním dobrého vzdělání, bezpečného prostoru a efektivního pracovního prostředí. Progresivisté žili převážně ve městech, měli vysokoškolské vzdělání a věřili, že vláda může být nástrojem změny.^[23] Prezident Republikánské a později Pokrokové strany Theodore Roosevelt prohlásil, že „vždy věřil, že moudrý progresivismus a moudrý konzervatismus jdou ruku v ruce“.^[24]

K americkému progresivistickému hnutí v rámci Demokratické strany patřil i prezident Woodrow Wilson. Progresivní postoje se v průběhu času vyvíjely. Imperialismus byl v rámci progresivismu na konci 19. a na počátku 20. století kontroverzní otázkou, zejména ve Spojených státech, kde někteří progresivisté americký imperialismus podporovali, zatímco jiní byli proti němu.^[25] V reakci na první světovou válku zavedl prezident Woodrow Wilson ve Čtrnácti bodech koncept národního sebeurčení a kritizoval imperialistickou konkurenci a koloniální nespravedlnosti. Tyto názory podporovali antiimperialisté v oblastech světa, které se bránily imperiální nadvládě.^[26]

V období nástupu ekonomického keynesiánství (30.-70. léta 20. století) byla v mnoha zemích široce akceptována velká role státních zásahů do ekonomiky. S nástupem neoliberalismu a zpochybňováním státní intervenční politiky v 70. a 80. letech 20. století reagovala středolevicová progresivní hnutí přijetím třetí cesty, která zdůrazňovala významnou roli tržní ekonomiky.^[27] Existují sociální demokraté, kteří vyzývali k tomu, aby sociálnědemokratické hnutí překonalo třetí cestu.^[28] Významní progresivní konzervativní představitelé britské Konzervativní strany kritizují neoliberalismus.^[29]

V 21. století progresivisté nadále podporují veřejnou politiku, která snižuje nebo zmírňuje škodlivé dopady ekonomické nerovnosti a systémové diskriminace (jako například institucionální rasismus), prosazují politiku ohleduplnou k životnímu prostředí, sociální zabezpečení a práva zaměstnanců a vystupují proti negativním externalitám, které na životní prostředí a společnost působí monopoly nebo vliv korporací na demokratický proces. Jednotícím tématem je upozorňování na negativní dopady současných institucí nebo způsobů jednání a zasazovat se o sociální pokrok, tj. o pozitivní změnu definovanou několika kritérii, jako je rozšíření demokracie, zvýšení rovnostářství (v podobě ekonomické a sociální rovnosti) a zlepšení blahobytu obyvatelstva. Za zastánce progresivního přístupu v tomto pojetí se dnes běžně označují také sociální demokraté.^[30]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Progressivism na anglické Wikipedii.

• Tindall, George and Shi, David E. America: A Narrative History. W W Norton & Co Inc; Full Sixth edition, 2003. ISBN 0-393-92426-2.
• Lakoff, George. Don't Think of an Elephant: Know Your Values and Frame the Debate. Chelsea Green Publishing, 2004. ISBN 1-931498-71-7.
• Kelleher, William J. Progressive Logic: Framing A Unified Field Theory of Values For Progressives. The Empathic Science Institute, 2005. ISBN 0-9773717-1-9.
• Kloppenberg, James T.. Uncertain Victory: Social Democracy and Progressivism in European and American Thought, 1870–1920. Oxford University Press, US, 1988. ISBN 0-19-505304-4.
• Link, Arthur S. and McCormick, Richard L.. Progressivism (American History Series). Harlan Davidson, 1983. ISBN 0-88295-814-3.
• McGerr, Michael. A Fierce Discontent: The Rise and Fall of the Progressive Movement in America, 1870–1920. 2003.
• Schutz, Aaron. Social Class, Social Action, and Education: The Failure of Progressive Democracy. Palgrave, Macmillan, 2010. ISBN 978-0-230-10591-1.
• Tröhler, Daniel. Progressivism. In book: Oxford Research Encyclopedia of Education. Oxford University Press, 2017.

• Americký progresivismus
• Demokracie
• Demokratický socialismus
• Levice
• Liberalismus
• Moderní liberalismus
• Pozitivní diskriminace
• Progresivní daň
• Radikalismus
• Sekularismus
• Socialismus
• Sociální demokracie
• Sociální spravedlnost
• Středolevice
• Transhumanismus
• Zelená politika

• Obrázky, zvuky či videa k tématu progresivismus na Wikimedia Commons
• Progressivism — heslo na Encyclopædia Britannica