Prokonecký mramor

Prokonecký mramor je vysoce kvalitní mramor, který se více než 2 000 let těží na tureckém ostrově Marmara (řecký název Prokonnesos). Vyskytuje se v barevných odstínech od sněhově bílé po světle šedou. Využívá se hlavně umělecky –  pro sochy. Bílý se šedými pruhy se díky atraktivnímu žilkování používá také pro umělecká řemesla a architekturu.

Naleziště

Ostrov Marmara se nachází ve stejnojmenném Marmarském moři mezi Egejským mořem a Bosporem. Patří do turecké provincie Balıkesir. Kamenolomy se nacházejí hlavně u přístavního města Saraylar. Také se vyskytují v severní polovině ostrova. Významná oblast se rozkládá na ploše čtyřiceti čtverečních kilometrů.

Geologie, vznik, vlastnosti

Hlavní ložisko tohoto krystalického mramoru je v severní části ostrova. V jižní polovině ostrova se vyskytují ještě další mramory, které patří zejména do souvrství-Erdek (regionální geologický útvar) a netěží se.

Mramorová ložiska ostrova jsou od západu na východ přerušena  pásmem granodioritů (Gündoğdu-komplex). V kontaktní zóně je doprovázejí metamorfované horniny, jako jsou břidličnaté ruly a ortoruly s obsahem slídy. Na severu, tedy v částech pobřežní zóny leží na mramoru vrstvy pískovců a vápenců, doprovázené uloženinami křemenců a živců.

Ložisko v blízkosti pobřežní zóny klesá v úhlu 30 až 35 °. Jeho sklon se směrem na jih zvyšuje  a v kontaktní zóně s granodiority dosahuje až 50 °. Má šířku 2,5 až 3,5 km a tloušťku asi 300 metrů. Vyskytují se v něm také jednotlivé čočky (horninové těleso čočkovitého tvaru) dolomitů.

Ložiska vznikla v období od triasu do svrchního paleozoika, tedy asi před 251 miliony let. Protože došlo k úplné metamorfoze, chybí v něm fosilie nezbytné pro přesnější stanovení věku.

Prokonecký mramor je středně zrnitá krystalická vápencová hornina s bílou základní barvou se šedými rovnoběžnými pruhy, v literatuře někdy uváděnými jako modrošedé. Tyto pruhy jsou vytvořeny jemně rozptýleným grafitem, organickým materiálem, oxidy a sírany železa, submikroskopickými (nejsou vidět ani mikroskopem) příměsemi a dalšími faktory, které narušují propustnost světla na hranici zrn. Jeho typické složení je patrné z následujících hodnot analýzy (v hmotnostních procentech):

CaO 55.25, MgO 0.72, SiO₂ 0,01, Fe₂O₃ < 0,15, Karbonatrest ca. 43,0.^[1]

Bělošedý druh bez pruhů se již od starověku používá při tvorbě soch.

Opracováním získává dobrý lesk. Mnoho starověkých fragmentů a částí staveb prokazuje jeho vynikající odolnost proti povětrnostním vlivům. Pórovitost má 0,2 procenta.

Historie, způsoby využití

Začátek těžby kamene na Marmaře nelze přesně datovat. Bylo to pravděpodobně v 1. století po Kristu. Římský spisovatel Vitruvius poskytuje informace, že mramor byl ve 4. století před Kristem použit při stavbě paláce Mausóla v Halicarnassu. Tuto surovinu ve svých stavbách používali také Miléťané.

V Pergamonu však bylo prokázáno i dřívější použití prokoneckého mramoru: pro vlysy chrámu bohyně Démétér (281–263 před Kristem), pro geison chrámu na Horním trhu (za Attala I, ve 3. století před naším letopočtem) a pro Pergamonský oltář (Telefosúv vlys a Velký vlys, z roku 170 před Kristem).^[2]

Využití prokoneckého mramoru bylo ve starověku stejně rozsáhlé jako u srovnatelného jiného mramoru ze středomořské oblasti. Byly to různé architektonické části, sochy, vodotrysky, kapitely, sloupy, sarkofágy a reliéfy na stěnách v mnoha oblastech Římské říše.

Na Marmaře se zachovalo mnoho starověkých fragmentů ze sloupů, které se během opracovávání zlomily nebo se na místo svého určení nedostaly z jiných důvodů. Soupis těchto fragmentů ukázal, že obvyklé byly zejména polotovary sloupů o průměru 40 až 90 centimetrů.

Z malého přístavu Saraylar se od pozdního starověku pomocí lodí přepravilo do blízkých a vzdálených míst Římské říše mnoho hotových mramorových výrobků a také polotovarů. Archeologové našli v Istanbulu polotovary z tohoto mramoru. To dokazuje široké rozdělení práce s tímto kamenem.

Ve středověku význam těchto kamenolomů způsobil, že po nich byl pojmenován celý ostrov Marmara a později se také okolní moře začalo nazývat jako Marmarské moře. Prokonecký mramor byl také těžen v osmanském období a byl použit na mnoha stavbách pro jejich interiér i exteriér. Z tohoto nádherého elegantního kamene byly v mešitách vytvořeny sloupy, kapitely, celé minbary a mihráby.

Od konce 19. století se používal pro náhrobky, pro vybavení koupelen a pro podlahové desky v Konstantinopoli. Ve 20. a 21. století ho různé společnosti vyvážely do celého světa.

Historie těžby mramoru a její zpracování se nepřetržitě vztahuje na řeckou, římskou, byzantskou, osmanskou a novodobou tureckou kulturní epochu.Takové nepřetržité přijetí v různých kulturách s významnými architektonickými a uměleckými preferencemi může ve středomořském regionu vykázat jen málo přírodních kamenů. V tomto smyslu má prokonecký mramor mezi mramory neobvyklé postavení.

Sbírky na ostrově Marmara

Malé muzeum v přírodě (Marmara Müzesi) v přístavním městě Saraylar vystavuje aplikace mramoru ze starověku, které byly na ostrově shromážděny jako fragmenty z římské a byzantské éry. Nedokončené architektonické prvky, z nichž některé jsou stále označeny značkou kameníka, názorně ukazují tehdejší pracovní techniku.

V okolí několika aktivních lomů je otevřený prostor, na kterém se ukazují staré a moderní práce ze současných míst těžby. Tato místa vypadají jako „mramorová zahrada“.

Druhy a konkurenční mramory

Dnes je mramor na mezinárodní úrovni dostupný pod obchodním názvem Marmara nebo i s dalšími jmény. Základní rozlišení podle hrubého třídění se provádí na bílé, světle šedé a pruhované druhy.

Jako konkurenční se považují všechny jasné, středně zrnité mramory ze středomořského regionu

Využití

Berlín

• Pergamonský oltář^[3]

Istanbul

• Hagia Sofia (četné architektonické prvky,mezi jiným byzantské sloupové hlavice)
• Mešita sultána Ahmeda
• Fórum Theodosia (zbytky triumfálního oblouku)
• Sulejmanova mešita
• Palác Topkapi

Pergamon

• Chrám bohyně Démétér (vlys)
• Pergamonský oltář (velký vlys a Telefosův vlys)
• Trajan-Tempel (sloupy v severní hale)

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Prokonnesischer Marmor na německé Wikipedii.

Literatura

• N. Asgari: Observations on two types of quarry-items from Proconnesus : column-shafts and column-bases. Ve: Marc Waelkens, Norman Herz, Luc Moens: Ancient stones: Quarrying, Trade an Provenance. (= Acta archaeologica lovaniensia. 4). Leuven 1992, ISBN 90-6186-494-1, S. 73–80.
• Gabriele Borghini (Vyd.): Marmi antichi. Edizioni de Luca, Roma 2001, ISBN 88-8016-181-4.
• CRAMER, Thomas. Multivariate Herkunftsanalyse von Marmor auf petrographischer und geochemischer Basis - Das Beispiel kleinasiatischer archaischer, hellenistischer und römischer Marmorobjekte der Berliner Antikensammlung und ihre Zuordnung zu mediterranen und anatolischen Marmorlagerstätten. [online]. Berlín: Technische Universität Berlin, ehemalige Fakultät VI - Bauingenieurwesen und Angewandte Geowissenschaften, 11. listopad 2004 [cit. 2020-07-07]. Dostupné online.  Disertační práce: FG Lagerstättenforschung, Berlin 2004, DNB 972710817
• Norman Herz: Stable isotope applications to problems of classical Greek an Roman marbles: provenance, authenticity and assembly of artifacts.Ve: Entretiens d’archéologie et d’histoire, Les marbres blancs de Pyrénées. Saint-Bertrand-de-Comminges 1995, ISBN 2-9502446-7-X.
• Ferdinand von Hochstetter: Geologische Übersichtskarte des östlichen Theiles der Europäischen Türkei. Měřítko 1:1.000.000, Lith. Anst. F. Köke, Wien 1870.
• Gercek Saraç: Marmara Adası ve Kapıdağı Yarımadasının Stratigrafisi. Ve: T. P. J. D. Bülteni, C7 s. 33-49 Aralık 1995.

Související články

• Kararský mramor

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Prokonecký mramor na Wikimedia Commons