Propiska

Propiska, někdy též propisovačka, nářečně též průpiska či prupiska, spisovně propisovací tužka nebo kuličkové pero je běžně používaná psací potřeba. V pouzdru propisky je umístěna náplň s hrotem s otáčivou kovovou kuličkou, která při psaní na papír přenáší hustý rychloschnoucí inkoust z náplně. Používání propisek se rozšířilo po druhé světové válce na úkor plnicích per.

Na stejném principu funguje keramické pero neboli roller, který má kuličku keramickou a inkoust podobnější plnicímu peru.

Slovo propiska souvisí s jejím využití pro propisování, psaní přes kopírovací papír, kdy se na propisku dá tlačit, a ta tak zanechává čitelnou kopii – průpis. V době zavádění propisek nebylo dostupné snadné pořizování kopií pomocí fotokopírky. K propisování nebyla vhodná plnicí pera s choulostivým hrotem, která byla v době nástupu propisek rozšířená jako hlavní psací potřeba zanechávající trvalý (nevygumovatelný) záznam. K tvorbě více kopií kopírákem se před nástupem propisek musela používat obyčejná tužka nebo inkoustová (kopírovací či snímací, sliněná) tužka, používalo se i plnicí pero se skleněnou špičkou.

Údajně se označení v 50. letech 20. století nejprve objevilo v podobě „průpiska“ (též se jí říkalo „věčné pero“), a teprve později převážila forma „propiska“ či „propisovačka“.^[1] Slovo „průpiska“ má též krácenou variantu „prupiska“. Forma „průpiska“ zaujala jako nářeční prvek spjatý s Moravou například u spisovatelky Lenky Procházkové,^[2] která pochází z Olomouce. V internetové anketě v listopadu 2008 na webu ankety.stylove.com se k podobě „propiska“ přihlásilo 74 %, k podobě „prupiska“ 11 % a k podobě „průpiska“ 9 % z 376 hlasujících.^[3]

Princip kuličkového pera objevil koncem 19. století Američan John Loud, který ho používal pro značení kůže.^[4]

Poprvé byla propiska sestavena novinářem maďarského původu jménem László Bíró, který pracoval jako editor v malé redakci. V práci byl často nucen využívat tužky, které často špinily papír a lámaly se. Rozhodl se tudíž, že vytvoří novou psací potřebu, která by vycházela z použité tuše u tiskařských strojů. Během své práce se spojil se svým bratrem Györgym, který pracoval jako chemik. Společně došli k závěru, že nový druh psací potřeby by měl obsahovat kuličku, která se při doteku s papírem začne otáčet, odebírat náplň ze zásobníku a přenášet na plochu.

Rozhodující pro úspěch ale byla psací náplň, která se lišila od jiných řešení s inkoustem. Inkoust totiž zasychal nebo naopak vytékal a tvořil kaňky. Biró vyrobil směs, která byla hustá a rychle schnoucí, s podobným složením jako tiskařský inkoust.^[5]

K vynálezu Bira inspirovala dětská hra kuličky, poté co si všiml, že kulička za sebou po projetí kaluží nechala stopu.^[4]

První prototyp měl Biró hotový již v roce 1931, britský patent na svůj nový vynález obdržel až 15. června 1938.^[6] Další patent získal 10. června 1943 v argentinském exilu, kam musel z Maďarska uprchnout kvůli svému židovskému původu.^[4]

Byla to do značné míry druhá světová válka, která měla velký podíl na úspěchu a rozšíření nového vynálezu. Oblíbili si to totiž britští piloti RAF, kteří propisky začali používat k psaní leteckých deníků a dalších záznamů během letu. Propiska byla v tomto ohledu mnohem praktičtější než do té doby používaná plnicí pera.^[zdroj?]

Biró nebyl jediný s podobným nápadem. V červnu 1935 si v Československu nechal patentovat pero s kuličkou ve hrotu pražský inženýr Václav Klimeš.^[4] Vlastní pero však mělo komplikovanější technické řešení, než dnešní propisky – obsahovalo píst s mechanismem pro udržování stálého tlaku v nádrži. Z popisu patentu vyplývá, že se jednalo o pero, které psalo inkoustem.^[7]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu propiska na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo propiska ve Wikislovníku