Protireformace

Protireformace, známá též jako katolická reformace, je termín obecně používaný pro reakci katolické církve na protestantskou reformaci, především potom na učení Martina Luthera.

Historie

Protireformace probíhala přibližně dvě století od poloviny 16. století ve vrcholné renesanci, vrcholila v období nastupujícího baroka během třicetileté války a konečně doznívala až v 18. století. Pro protireformaci byla typická snaha o návrat protestantů do lůna katolické církve pomocí nábožensko-duchovních argumentů a dogmat, tedy snaha o univerzalismus, o který se snažil už císař Karel V. K protireformaci se časově pojí i první významné procesy s čarodějnicemi.^[1]

Na druhé straně též probíhala i násilná rekatolizace, například na územích získaných katolickými vládci během třicetileté války (podle augšpurského „čí země, toho náboženství“).

Charakteristika

Protireformací bylo myšleno, že se poddaní po náboženské stránce museli podřídit svému pánovi, ať už byl katolík nebo protestant. K rozšíření katolických argumentů ale dobře posloužila také diplomacie, represe a misie. V této době nebyl neobvyklý jev zakládání náboženských řádů (nejznámějším řádem se stali jezuité), vytváření mariánského kultu a pro přiblížení problematiky lidovým vrstvám bylo užito barokního divadla nebo jasně vyznívající prvky barokního chrámového stavitelství.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gegenreformation na německé Wikipedii.

Související články

• Doba pobělohorská
• Reformace a protireformace (1550-1648)
• Rekatolizace
• tridentský koncil

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu protireformace na Wikimedia Commons
• Protireformace ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
• Dílo Píseň zpívaná u hranice, na níž páleny kacířské knihy ve Wikizdrojích