Prozatímní divadlo (Brno)

Prozatímní divadlo
Prozatímní divadlo v Brně, soudobá rytina
Prozatímní divadlo v Brně, soudobá rytina
StátČeskoČesko Česko
MístoBrno
Typ divadlaprofesionální divadlo
Zaměřeníčinohra, opera, opereta
Zánik5. dubna 1882
ZřizovatelKrálovské město Brno
Budova
Stylnovorenesance
ArchitektFerdinand Fellner
Doba výstavbyběhem tří měsíců v roce 1870
Otevření1. ledna 1871
Uzavření5. dubna 1882
Demolice1882
Další informace
Souřadnice49°11′52,8″ s. š., 16°36′21,24″ v. d.
AdresaBrno, Lažanského náměstí
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prozatímní divadlo (Interimstheater) v Brně byla dočasná budova, v níž hrálo (německé) městské divadlo v mezidobí mezi požárem divadla na Zelném trhu roku 1870 a otevřením nové budovy (nyní Mahenovo divadlo) roku 1882.

Historie německého Prozatímního divadla v Brně

V podvečer 23. června 1870 vypukl v dosavadním působišti Královského městského divadla na Zelném trhu – nyní Divadlo Reduta – požár, který v krátké době budovu až na obvodové zdi a na Redutní sál zcela zničil.[1] O nahrazení stísněné, nereprezentativní a chátrající budovy městského divadla novostavbou na nově budované brněnské okružní třídě se diskutovalo již delší dobu, nastalá situace si však vyžádala urgentní řešení, a to i s ohledem na zaměstnání početného divadelního personálu.[2]

Zejména tehdejší brněnský starosta Christian d'Elvert naléhal na rychlé obnovení divadelního provozu a na zřízení prozatímní divadelní budovy, dokud nebude možné postavit definitivní reprezentativní divadlo. Městská rada však odmítla financování stavby prozatímního divadla financovat z veřejných prostředků a dala přednost smlouvě se soukromým investorem. Proti návrhu osobního financování stavby od Josefa Esrela Rosenfelda dala přednost smlouvě s konsorciem občanů vedeným Theodorem rytířem von Offermannem, které se zavázalo postavit Prozatímní divadlo do tří měsíců. Podle smlouvy mělo nové divadlo zůstat v majetku konsorcia, město si však vymínilo určitý vliv na jeho provoz. Konsorcium rovněž převzalo vyhořelý areál dosavadního městského divadla a později ho využilo ke komerčním účelům; teprve roku 1909 a trvale od roku 1918 se do Redutního sálu navrátilo činoherní divadlo.[3][4]

Do postavení prozatímní divadelní budovy se pro soubor brněnského divadla našlo dočasné působiště v jízdárně Jezuitských kasáren (zbořeny roku 1904). V tomto tzv. Nouzovém divadle (Noththeater) se hrálo od 14. srpna do 18. prosince 1870.[5]

Pro místo byla po určitém váhání vybrána parcela na okraji Raduitova náměstí v sousedství Zemské sněmovny. Stavbu prozatímního divadla (s průčelím do Lažanského náměstí) zadalo konsorcium bez soutěže třiadvacetiletému architektu Ferdinandu Fellnerovi mladšímu; jeho otec, architekt Ferdinand Fellmer starší (1815–1871), byl autorem několika divadelních staveb. Z důvodu nedostatku času Fellmer mladší z velké části převzal otcovy plány pro vídeňské Divadlo na nábřeží Františka Josefa (známého jako Treumannovo divadlo), jež bylo postaveno roku 1860 a zničeno požárem roku 1863. Stavbu realizovala Vídeňská stavební společnost (Wiener Baugesellschaft) za účasti stavitele Josefa Arnolda.[2][6] Offermannem původně plánované náklady 60 000 zlatých[7] v konečné fázi dosáhly dvojnásobku[2].

Stavba proběhla ve stanoveném termínu a 1. ledna 1871 mohla být otevřena zahajovacím veršovaným proslovem ředitele Adolfa Franckela a představením Mozartova Dona Juana.[8] Stavba byla postavena v prostém a úhledném novorenesančním stylu a pojala až 1600 diváků; návštěvníci oceňovali její prostornost oproti starému divadlu.[2][8]

Po umělecké stránce nebylo desetiletí působení brněnského městského divadla v prozatímní budově příliš úspěšné.[9] Jako dříve bylo pronajímáno ředitelům-podnikatelům, kteří se rychle střídali (do 1875 Adolf Franckel, 1875–1876 Heinrich Hirsch, 1876–1879 Ignatz Czernits, 1879–1881 Dominik Klang, 1881–1882 C. J. von Bertalan). V repertoáru dominovala v tomto období opereta; operní a činoherní repertoár vykazoval málo hodnotné soudobé tvorby. Kritika vytýkala divadlu nedostatek vedení a plánovitosti, které nedokázaly nahradit ani některé vynikající herecké či pěvecké výkony, a obecenstvo svou nespokojenost s klesající úrovně divadla projevilo povážlivým poklesem návštěvnosti;[10] moravský zemský místodržitel Karl baron Korb von Weidenheim 15. října 1881 při představení frašky Er will nicht sterben dokonce zemřel.[11] Rovněž po hospodářské stránce se divadlu nevedlo dobře: všichni ředitelé hospodařili se ztrátou a ředitel Klang dokonce skončil předčasně bankrotem.[12] Jedním z důvodů bylo, že divadelní správě odpadly příjmy z Redutního sálu (jenž zůstal v majetku stavebního konsorcia) i případné příspěvky z městského rozpočtu a navíc musela Offermannovu konsorciu odvádět 5000 zlatých ročně za nájem divadelní budovy.[8][9]

Popudem k vyřešení otázky definitivního divadla bylo pro městskou samosprávu v čele se starostou Gustavem Winterhollerem zpráva o požáru operního divadla v Nice 23. března 1881, při kterém zemřelo na dvě stě lidí (koncem téhož roku navíc došlo k ještě tragičtějšímu požáru vídeňského divadla Ringtheater). Brno zavedlo pro divadla přísnější požární předpisy, přičemž mj. zakázalo další česká představení v Besedním domě a urychlilo odstavení Prozatímního divadla.[13][14] Svou roli hrály i nacionální důvody, neboť počátkem roku 1881 bylo založeno Družstvo českého národního divadla v Brně a hrozilo vybudovat městskému divadlu konkurenci. Historik brněnského německého divadla Gustav Bondi roku 1925 o okolnostech stavby nového divadla psal „Češstvo již začalo hlodat na osvědčených pilířích němectví a prosadilo se poznání, že je třeba všemi prostředky pracovat na udržení německosti našeho města a že vedle školy a domova musí jako nejúčinnější a nejužitečnější obrana přistoupit divadlo, totiž divadlo jako národní bašta.“[15] Novou divadelní budovu se město rozhodlo vystavět vlastním nákladem a navíc převzít správu divadla, dosud pronajímaného jednotlivým ředitelům, do vlastních rukou. Vybudováním nového divadla opět v novorenesančním slohu byl i tentokrát pověřen Ferdinand Fellner, respektive jeho firma Fellner a Helmer, a stavba trvala od července 1881 do října 1882.[16]

Posledním představením v brněnském Prozatímním divadle byla 5. dubna 1882, před začátkem velikonoční přestávky, tragédie Friedricha Halma: Griseldis.[11] Následně bylo Prozatímní divadlo strženo. 14. listopadu 1882 pak byla nová budova Královského městského divadla otevřena slavnostním programem, který začal Beethovenovou ouverturou Die Weihe des Hauses a vrcholil Goetheho činohrou Egmont.[17]

České prozatímní divadlo v Brně

Jako Prozatímní divadlo, plným názvem České prozatímní národní divadlo v Brně, se označovalo ve své první fázi divadlo ve Veveří ulici určené pro stálé divadlo české menšiny (nynější Národní divadlo Brno). Vzniklo přestavbou restaurace U Marovských s tančírnou Orfeum roku 1884. Umístění, jež bylo původně zamýšleno jako provizorní, se stalo trvalým a po dalších stavebních úpravách v roce 1894 se už divadlo ze svého označení přívlastek „prozatímní“ vypustilo. Tato budova byla zbořena roku 1952.[14]

Reference

  1. ↑ RILLE, Albert. Aus dem Bühnenleben Deutsch - Oesterreichs: Oesterreichs: die Geschichte des Brünner Stadttheaters (1734-1884). Brno: W. Burkart, 1885. 225 s. Dostupné online. S. 168–169. (německy) 
  2. ↑ a b c d PURKERT, Jan. Databáze divadel – Prozatímní divadlo [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2020-04-26]. Dostupné online. 
  3. ↑ KOHOUTKOVA-GABRHELÍKOVÁ, Kateřina. Databáze divadel – Divadlo Reduta [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2020-04-26]. Dostupné online. 
  4. ↑ Rille, c. d., s. 169-171.
  5. ↑ Rille, c. d., s. 170.
  6. ↑ Rille, c. d., s. 170-171.
  7. ↑ Rille, c. d., s. 169.
  8. ↑ a b c Rille, c. d., s. 171.
  9. ↑ a b BONDI, Gustav. Geschichte des Brünner deutschen Theaters 1600-1925. Brno: Verlag des Deutschen Theatervereines, 1924. 224 s. Dostupné online. S. 18. (německy) 
  10. ↑ Rille, c. d., s. 171-172.
  11. ↑ a b Rille, c. d., s. 186.
  12. ↑ Rille, c. d., s. 183.
  13. ↑ Rille, c. d., s. 186-187.
  14. ↑ a b KOHOUTKOVA-GABRHELÍKOVÁ, Kateřina. Databáze divadel – Divadlo na Veveří [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2020-04-26]. Dostupné online. 
  15. ↑ Bondi, c. d., s. 21.
  16. ↑ Rille, c. d., s. 187, 195.
  17. ↑ Rille, c. d., s. 196.

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Interimstheater Brno, Fellner und Helmer.jpg
Autor: NeznámýUnknown author, Licence: CC BY-SA 4.0
Interimstheater Brno, Fellner und Helmer, 1870 erbaut. Žerotínovo Platz. Zerstört