První vláda Ramsaye MacDonalda

První vláda Ramsaye MacDonalda
premiér Ramsay MacDonald
Předseda	Ramsay MacDonald
Počet členů	20 (kabinet) 58 (celá vláda)
Politické subjekty	Labouristická strana
Dolní sněmovna	191/615
Jmenována	Jiřím V.
Datum jmenování	19240122a22. ledna 1924
Vyslovení nedůvěry	19241104a4. listopadu 1924 A 364, N 198, Z 0 / 562
Konec v úřadu	19241104a4. listopadu 1924
Opozice	Konzervativní strana
Posloupnost vlád
< Baldwin I. Baldwin II. >
Některá data mohou pocházet z datové položky.

První vláda Ramsaye MacDonalda vládnoucí roku 1924 byla první labouristickou vládou Spojeného království. Protože neměla většinu v Dolní sněmovně, byla závislá na podpoře opozičních stran. Postupně se neprávem stala terčem obav z komunismu a po devíti měsících v úřadu jí byla vyslovena nedůvěra.

Po všeobecných volbách v prosinci 1923 byla Dolní sněmovna rozdělená na tři podobně silné části. Protože konzervativní vláda Stanleyho Baldwina v lednu nezískala důvěru, přicházely v úvahu dva scénáře; buď koalice Konzervativní a Liberální strany, nebo historicky první vláda Labouristické strany. Lídr liberálů Herbert Henry Asquith i konzervativců Stanley Baldwin ale nakonec labouristický kabinet připustili s očekáváním, že se ukáže neschopným a tím stmelí jejich vlastní strany. Liberálové navíc počítali s tím, že budou kontrolovat vládu de facto.^[1]

22. ledna 1924 byl proto vůdce Labouristické strany Ramsay MacDonald jmenován ministerským předsedou. Nástup do vlády zaskočil i samotné labouristy; v Buckinghamském paláci nakrátko zavládlo napětí, král Jiří V. si ale postupně začal s MacDonaldem rozumět. Vláda žádnou revoluci nechystala, premiér i kancléř pokladu Philip Snowden věřili v pozvolné tempo změn; osm z dvaceti členů vlády pocházelo z vyšší nebo vyšší střední třídy.^[2]

Nejdůležitější počin vlády v domácí politice byl zákon o bydlení, který zavedl subvence místním úřadům, aby byly postaveny levné byty pro málo placené dělníky.^[3] Byl také ustanoven školský výbor, který později zavedl nové základy středoškolského vzdělání. Labouristé odkázali dalším vládám dva principy; že stát má povinnost zajistit občanům důstojné bydlení a že na středoškolské vzdělání mají nárok všechny děti bez rozdílu.^[4]

Labouristická diplomacie se ve výsledku příliš nelišila od předchozích vlád. MacDonald ve zprávě pro Dolní sněmovnu uvedl, že se bude kabinetní politika zakládat na demokracii, otevřené politice a lidských právech; vyjednávací síla ministerstva zahraničí bude vycházet nikoli z vojenské síly, ale z odůvodněné politiky. Oněch devět měsíců MacDonaldovy zahraniční politky je hodnoceno víceméně kladně.^[1]

Vláda se podílela na přijetí Ženevského protokolu o odzbrojení a mezinárodní bezpečnosti; anulací dluhu Irského svobodného státu byla též zažehnána hrozba násilí v Irsku. Kabinet také de iure uznal Sovětský svaz, což ovšem vedlo k jeho pádu.^[5]

Právě uznání SSSR bylo sice politicky výhodným krokem, vyprovokovalo ale útoky ze strany konzervativců a liberálů. Vláda, dosud držená zejména Liberální stranou, začala ztrácet i její podporu; dílem také kvůli malému vlivu Asquitha na kabinetní politiku.^[6] Kampaň proti labouristům, mnohdy užívající špinavé metody, postupovala, a to navzdory faktu, že MacDonald veškeré projevy bolševismu ve své straně tvrdě potlačoval. Události nakonec vedly v listopadu k vyslovení nedůvěry vládě poměrem 364:198. Pár dní poté byl zveřejněn tzv. Zinovjevův dopis, údajně dokazující, že labouristé chystají komunistickou revoluci. Ve skutečnosti se jednalo o podvrh. V následujících všeobecných volbách byla Labouristická strana poražena, když získala jenom 151 poslanců.^[1]