Ptolemaios III. Euergetés

Ptolemaios III. Euergetés
Πτολεμαίος Ευερ έτης; Ptolemaios Dobrotivý
Busta Ptolemaios III.
Doba vlády	246–222/221
Rodné jméno	Ptolemaios, který žije věčně, milovaný Ptahem
Trůnní jméno	Dědic dvou božských bratrů, vyvolených Ra, živý obraz Amona
Horovo jméno
	Ten, nad kterým se radovali bohové i lidé
Jméno obou paní	Odvážný, který chránil bohy
Manželka	Berenicadcera krále Kyrenaiky Magase [1][2]
Potomci	Ptolemaios IV. Filopatór, Arsinoé III., Magas, Berenice
Otec	Ptolemaios II. Filadelfos
Matka	Arsinoe I. dcera Lýsimachose z Thrákie
Narození	~ 284 př. n. l. Kós
Úmrtí	222 př. n. l. (ve věku ~60–63)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ptolemaios III. zvaný Euergetés („Dobrotivý“) Πτολεμαίος Ευεργέτης byl třetí faraon z dynastie Ptolemaiovců, vládnoucí v letech 246–222 př. n. l. Ptolemaios III. byl nejstarším synem Ptolemaia II.Filadelfose a jeho první manželky Arsinoe I. Na trůn faraona nastoupil po smrti otce roku 246 př. n. l. ve věku asi 38 let. Jeho žena Berenika III. byla dcerou Megase, krále Kyreneiky a nevlastního bratra Ptolemaia II.^[3][4] Významným vojenským úspěchem jeho vlády byla invaze do oblasti severní Sýrie, kterou uskutečnil po zavraždění své nejstarší sestry Bereniky II.^{[p 1]} Uvádí se, že to bylo záminkou pro napadení oslabené Sýrie. Během této třetí syrské války Ptolemaios III. obsadil Antiochii a nakonec dosáhl až do Babylónu. Ptolemaiovská přítomnost ve Středomoří se zakládala na vytvoření početné dobře zorganizované námořní flotily, a to jak v obchodování, tak i vojenské přítomnosti v dobytých zemích.^[5] Souhrnně pozici ptolemaiovské říše charakterizoval řecký filozof Polybios:

Vláda

Již za vlády děda Sotéra bylo kodifikováno spojenectví mezi vládnoucí elitou representovanou faraonem a kněžími, kteří nebyli jen náboženskými subjekty, nýbrž z historického kontextu i významnými hospodářskými jednotkami. Z moci faraóna vlastnili rozsáhlá území s prosperující zemědělskou produkcí, rozvinutou administrativou ve správě majetku a souvisejícího obchodu. Příkladem je obsah unikátního Harrisova papyru,^[7][8] kde je výčet majetku čtyř dominantních chrámů, který jim zajišťoval vlivné pozice ve správě říše. Ptolemaios I. Sotér ustanovil pro kněží a chrámy plnou podřízenost panovníkovi. Jeho vnuk Ptolemaios III. Euergetés po vítězném tažení proti Seleikovcům musel řešit povstání v Horním Egyptě s centrem v Thébách (~245 př. n. l.). Byla to první zaznamenaná vzpoura se sociálním podtextem vyvolaným hladomorem v důsledků nízkých záplav Nilu a kolapsu zemědělské výroby. Kolísání hladiny Nilu v období rovníkových monzunových dešťů, které, jak ukazují studie na vliv vulkanické aktivity a jejich ovlivnění klimatických poměrů s důsledky na hydrologický šok v povodí Nilu a následnou sociální nestabilitu.^[9][ujasnit] Ve vlnitém pásmu monzunového počasí, nazývaném intertropická zóna konvergence, se každý rok kolem léta pohybuje severně od rovníku a přináší vláhu do Modrého Nilu a dále severněji až do Nilské delty. Jestliže se při vulkanické aktivitě emitují sirné plyny ochlazující atmosféru, pak nedosáhnou severnější oblasti a nedostatek závlah vede ke ztrátě zemědělské produkce, nedostatku potravin a hladu. To spolu s politickým napětím v etnicky citlivém Horním Egyptě vyústilo v sociální nepokoje. Jak tyto události v roce ~245 př. n. l. vyřešil Ptolemáios III. Eurogetés, o tom nejsou k dispozici relevantní údaje.^[10] Rozsáhlé poznatky o historii tohoto období poskytují archivy zachovaných papyrů, které zahrnují období helenistické vlády ptolemaiovských dynastií (jsou citovány a komentovány v Charalampidově disertaci).^[11]

Konkordát faraona s kněžími

Vztah faraona a kněžských elit, zmíněný již z období vlády Ptolemaia I. Sotéra, kodifikoval jeho vnuk Ptolemaius III., po zvládnutí zmíněné rebelie v Horním Egyptě těsnějším vztahem s egyptskou kněžskou elitou, který byl presentován Canopoským dekretem z roku 238 př. n. l.^{[p 4][12]} obsahujícím trojjazyčný hieroglyfický, démotický a řecký text. Do stély vytesaný text svými ustanoveními určil politický trend pro ptolemaiovskou moc v Egyptě, pro celý zbytek trvání dynastie. V dekretu kněžstvo chválí Ptolemaia III. jako dokonalého faraona. Zdůrazňuje se jeho podpora kněžství, jeho vojenské úspěchy při obraně Egypta a při obnově náboženských artefaktů a zejména jeho účast, když Ptolemaios III. dovezl na vlastní náklady obrovské množství obilí, aby vykompenzoval slabou záplavu s hrozícím hladomorem. Zbytek dekretu obsahuje reformy kněžských řádů (phȳlē). Dekretem byl také přidán přestupný den do egyptského kalendáře o 365 dnech a byly zavedeny související změny ve slavnostních festivalech. Dcera Ptolemaia III. Berenika zemřela během synodu a stéla ustanovila její zbožštění a pokračující uctívání. Další dekrety vydaly kněžské synody za nástupců Ptolemaia III. V úvodní části stély je text:

Monumenty

Ptolemaios III. financoval stavební projekty v chrámech po celém Egyptě. Nejvýznamnějším z nich byl Horův chrám v Edfu, jedno z mistrovských děl staroegyptské chrámové architektury a nyní nejzachovalejší ze všech egyptských chrámů. Stavbu na něm král zahájil 23. srpna 237 př. n. l. Práce pokračovaly prakticky po celou dobu vlády Ptolemaiovců. Hlavní chrám byl dostavěn až za vlády Ptolemaia IV. v roce 231 př. n. l. a celý komplex pak byl dokončen až v roce 142 za vlády Ptolemaia VIII., zatímco reliéfy na velkém pylonu byly dokončeny teprve za vlády Ptolemaia XII. Další stavební práce probíhaly na řadě míst, jako jsou:

• Serapeum v Alexandrii^[13][14]

• Osirisův chrám v Canopu
• Dekorativní práce na chrámu Isis v Behbeit El Hagar, poblíž Sebennytos^[15]
• Posvátné jezero v chrámu Montu v Medamudu
• Brána Ptolemaia III. v chrámu Khonsu a dekorativní práce na chrámu Opet v Karnaku v Thébách
• Chrám Chnuma v Esně
• Rodný dům v chrámu Isis ve Philae^[16]

Epilog

V období vlády Ptolemaia III. Eueurgetése, která navázala na své předchůdce a v podstatě realizovala hospodářskou a sociálně náboženskou politiku navozenou zakladatelem dynastie Sotérem I., se řecko-makedonská vládnoucí elita již setkávala s lokálními problémy ve vztazích s egyptskou populací, která měla převahu v Horním Egyptě oproti řecké vrstvě těžící z prosperity severu, zejména pak sídelního města Alexandrie. Trvalé vojenské výdaje na udržení moci v Levantě se řešily zvýšenými daňovými dávkami s dopadem na sociální strukturu v Horním Egyptě s centrem v Thébách, které se postupně stávaly centrem odporu. Povstání v roce 244/5 př. n. l., i když bylo krutě potlačeno, si vynutilo politické řešení v posílení role kněží a hospodářsky silnějších klášterů, a k uzavření konkordátu s nimi s klauzulemi specifikujícími vzájemné vztahy, prakticky dobovou formu zákoníku – Canopským trojjazyčným dekretem z roku 238 př. n. l.

Další oblasti kultury, stavebnictví a obchodu se dařilo Euergetovi dále rozvíjet a expanzivní politikou šířit i do zemí mimo Egypt. Nicméně podle Wilkinsona ptolemaiovská dynastie již dosáhla svého vrcholu, bohatství, moci a kulturního rozmachu.^[17]

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ptolemy I Sotér (starší verze z 2009) na anglické Wikipedii.

Literatura

• Mohamed Saleh : A Building Inscription of Ptolemaios III. (Mitteilungen des Deutschen Archäologischen Instituts Kairo 37), Zabern Verlag Mainz 1981, S. 417-419
• Alan K. Bowman: Egypt after the Pharaohs, 332 BC - AD 642. Guild Publishing, London, 1986
• Hegyi Dolores – Kertész István – Németh György – Sarkady János: Görög történelem a kezdetektől Kr. e. 30-ig. 2005, Osiris, ISBN 963-389-799-8
• Dictionary of Greek and Roman Biography and Mythology. Szerk.: William Smith. Boston, C. Little & J. Brown, 1867. Lásd még Archivováno 9. 4. 2006 na Wayback Machine.

Související články

• Ptolemaiovský Egypt
• Alexandrie
• Alexandr Veliký
• Ptolemaios I. Sótér
• Ptolemaios II. Filadelfos

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ptolemaios III. Euergetés na Wikimedia Commons
• Ptolemy Euergetes I at LacusCurtius — (Chapter VI of E. R Bevan's House of Ptolemy, 1923)
• Ptolemy III — (Royal Egyptian Genealogy)
• Ptolemy III Euergetes entry in historical sourcebook by Mahlon H. Smith
• Ptolemaios III.