Publius Sulpicius Rufus

Publius Sulpicius Rufus
Narození124? př. n. l.
starověký Řím
Úmrtí88 př. n. l.
Laurentum
Příčina úmrtípoprava stětím
Povolánítribun lidu (88 př. n. l.)
Politická stranaPopulárové
DětiPublius Sulpicius Rufus
PříbuzníSulpicia (vnučka)
Funkceřímský senátor
Tribun lidu
quaestor
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Publius Sulpicius Rufus (124 př. n. l. – 88 př. n. l.) byl římský politik, řečník a tribun lidu v roce 88 př. n. l., jehož pokusy prosadit kontroverzní zákony za pomoci veřejného násilí pomohly rozpoutat první občanskou válku v Římě. Jeho činnost podnítila hlubokou nenávist mezi Gaiem Mariem a Sullou a poskytla záminku pro Sullův nečekaný pochod s vojskem na Řím.

Život

Původ a raná kariéra

Publius Sulpicius Rufus se pravděpodobně narodil v roce 124 př. n. l.[1] Jeho přesný původ je nejasný; není známo, zda byl příbuzný s právníkem a téměř současníkem Serviem Sulpiciem Rufem; podobně jako on by nemusel být patricij, nehledě na jejich shodná rodová jména. Je však pravděpodobné, že byl urozeného původu, protože se osobně znal s některými z nejvýznamnějších aristokratů té doby.[2][3][4] Mezi ně patřili řečníci Lucius Licinius Crassus, zvaný Orator a Marcus Antonius, přezdívaný též Orator, Sulpicius byl jejich blízkým přítelem i žákem.[5][6] Sám Sulpicius začal být považován za jednoho z nejlepších řečníků své generace.[7] Spolu se svými urozenými přáteli, Markem Liviem Drusem (synem odpůrce Gaia Graccha) a Gaiem Aureliem Cottou (strýcem Julia Caesara), tvořil Sulpicius kruh „talentovaných a energických mladých aristokratů“, do kterých starší generace římských senátorů vkládala do budoucnosti velkou naději.[5][8][9]

V roce 95 př. n. l. povzbuzen nobilitou a s jejím souhlasem Sulpicius výmluvně, ale nakonec neúspěšné obžaloval bývalého tribuna lidu Gaia Norbana. Bylo to jeho první velké veřejné vystoupení, v následujících letech pokračoval v práci jako obhájce.[3][1] Brzy se zapojil do politiky jako blízký spojenec svého přítele Livia Drusa, během jeho pohnutého funkčního období v úřadu tribuna lidu v roce 91 př. n. l. [1][10] Zdá se, že se jejich kroužek ztotožnil s myšlenkou uskutečnit umírněné reformy ve vládnoucích vrstvách tak, že by jim samozřejmě udržely moc, ale jejich vládu učinily snesitelnější pro ovládané.[11][12] Za tímto účelem navrhl Drusus jako tribun několik ambiciózních zákonů, které zahrnovaly přesun obsazování soudních porot z equitů na senátory, udělení plného občanství neklidným spojencům Říma v celé Itálii a rozdělení pozemků a obilí chudině.[13][14] Aby pomohli Drusovi zajistit kontinuitu jeho reforem, jeho přátelé Aurelius Cotta a Sulpicius souhlasili, že budou v následujících letech kandidovat na tribuny lidu, Cotta v roce 90 př. n. l. a sám Sulpicius v roce 89.[15][16][1]

Pád Drusovy reformy a válka se spojenci

Drusovy pokusy o reformu a snaha uspokojit současně mnoho různých zájmů skončily neúspěchem.[17][18] Equité energicky vzdorovali jeho návrhům, které je měly vytlačit ze soudních porot, a Drusus nebyl schopen dosáhnout kompromisu přijatelného jak pro ně, tak pro senátorskou nobilitu.[19][18] Krátce po setkání příznivců reforem ve vile Lucia Licinia Crassa nedaleko Tuskula v září 91 př. n. l., na kterém byl přítomen i Sulpicius, Crassus zemřel, čímž Drusus přišel o svého mentora a hlavního zastánce v senátu.[20] Sám Drusus byl za záhadných okolností zavražděn krátce poté.[21] Italičtí spojenci Říma, kteří viděli, že jejich naděje na získání občanství byly tímto zmařeny, se rozhodli ke vzpouře a zahájili spojeneckou válku.[22]

Krátce po vypuknutí spojenecké války následovalo v reakci equitů na Drususovy legislativní návrhy několik politicky motivovaných žalob. Tribun lidu Quintus Varius Severus ustanovil soud ke stíhání Drusových příznivců na základě obvinění, že svými pokusy uklidnit italické spojence příslibem občanství je úmyslně podnítili ke vzpouře.[23][24] Sulpiciův přítel Cotta, který měl nastoupit tribunát po Drusovi, předešel odsouzení tím, že raději odešel do vyhnanství;[25] sám Sulpicius se stíhání vyhnul pravděpodobně jen proto, že bezprostředně nastoupil vojenskou službu proti italickým vzbouřencům.[26][10] Sulpicius sloužil ve válce jako legát, ale jeho činnost během ní není s jistotou známa.[27][pozn. 1]

Tribun lidu (89–88 př. n. l.)

Brzy poté Sulpicius podpořil Gaia Maria a populáry, což byl krok, který současníci považovali za jeho překvapivý úplný politický obrat; Marcus Tullius Cicero například poznamenal, že „Sulpicius, jehož odpor proti neplatné kandidatuře Gaia Julia[pozn. 2] na konzulát byl zpočátku plně oprávněný, byl nakonec větrem lidové podpory zanesen mnohem dále, než zamýšlel zajít.“[33] Sulpicius byl silně zadlužen a zdá se, že mu Marius přislíbil finanční pomoc v případě, když se zasadí o jeho jmenování do vrchního velení ve válce proti Mithridatovi, do kterého byl ale již předtím zvolen Sulla. Aby zajistil Mariovo jmenování, Sulpicius navrhl nový volební zákon, kterým by volební právo kromě nových italických spojenců obdrželi i propuštěnci (a tím přehlasovali staré voliče). Většina senátu se proti návrhu ostře postavila; konzulové Sulla a Quintus Pompeius Rufus chtěli jeho přijetí zabránit a vyhlásili justitium, ale Marius se Sulpiciem podnítili v Římě nepokoje a konzulové ve strachu o své životy justitium stáhli. Sulpiciovy návrhy se staly zákonem a s pomocí nových voličů bylo velení ve válce přiděleno Mariovi, který byl v té době pouhý privatus, nezastával žádný volený úřad.[34]

Sulla, který tehdy setrvával u vojska v Nole, v reakci na odebrání jeho velení obrátil své legie a bezprecedentně s nimi pochodoval na Řím. Marius a Sulpicius, kteří by se Sullově armádě nedokázali postavit, uprchli z města. Mariovi se po jistých obtížích zdařil útěk ke svým veteránům do Afriky, ale Sulpicius byl objeven ve vile v Laurentu a zabit. Jeho hlava byla poslána Sullovi, vystavena nabodnuta na kopí na foru a všechny jeho zákony byly zrušeny.

Hodnocení

Zdá se, že Sulpicius byl původně umírněným reformátorem, který se ale tlakem okolností stal jedním z vůdců lidové revolty. V roce 95 př. n. l. obžaloval bouřlivého tribuna Gaia Norbana a odporoval návrhu na zrušení soudních rozsudků lidovým shromážděním, neobával se ani vyvolat nepřátelství rodu Juliů tím, že se postavil proti nezákonné kandidatuře na konzulát Gaia Julia Caesara Strabona. Ten totiž nikdy nebyl ani praetorem, a proto byl ke konzulátu nezpůsobilý.[35] Sulpiciovy návrhy volebního zákona, pokud jde o Italiky, byly nezbytným krokem ke spravedlnosti, byly však prosazeny násilím.

Cicero – tehdy mladý muž – téměř denně viděl Sulpicia jako tribuna mluvit na foru[36] a hodnotil ho jako schopného řečníka. O jeho schopnostech napsal:

Byl zdaleka nejdůstojnějším ze všech řečníků, které jsem slyšel, a takříkajíc nejtragičtější; jeho hlas byl pronikavý, ale zároveň sladký a jasný; jeho gesta byla plná půvabu; jeho jazyk byl rychlý a výmluvný, ale nikoliv mnohomluvný nebo rozvláčný; snažil se napodobit Crassa, ale postrádal jeho kouzlo.

Marcus Tullius Cicero, Brutus, 203

Sulpicius nezanechal žádné písemné projevy; ty, které nesly jeho jméno, napsal řečník Publius Canutius. Cicero ho představil v roli účastníka dialogu ve svém spisu O řečníkovi (De oratore).

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Římské prameny zaznamenávají jednoho legáta jménem Sulpicius, který se vyznamenal v několika taženích proti povstalcům v letech 90 a 89 př. n. l., během druhého roku sloužil pod konzulem Pompeiem Strabonem.[28][29] Mattingly a Keaveney ztotožnili dotyčného legáta s Publiem Sulpiciem, ale Dart dal přednost Serviovi Sulpiciovi Galbovi.[30][31][32]
  2. ↑ Gaius Julius Caesar Strabo, kandidát na konzula na rok 88 př. n. l.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Publius Sulpicius Rufus na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d Münzer 1931, col. 844.
  2. ↑ Powell 1990, s. 458.
  3. ↑ a b Mitchell 1975, s. 197–198.
  4. ↑ Keaveney 1979, s. 454 (pozn. 3).
  5. ↑ a b Münzer 1931, col. 845.
  6. ↑ Mitchell 1975, s. 198.
  7. ↑ Evans 2003, s. 139.
  8. ↑ Powell 1990, s. 449.
  9. ↑ Mitchell 1975, s. 197.
  10. ↑ a b Gruen 1965, s. 72.
  11. ↑ Badian 1969, s. 484–485.
  12. ↑ Evans 2003, s. 133.
  13. ↑ Dart 2014, s. 69–70, 73–74.
  14. ↑ Keaveney 2005, s. 87–88.
  15. ↑ Badian 1969, s. 481.
  16. ↑ Gruen 1965, s. 64 (a pozn. 64), 65, 72.
  17. ↑ Dart 2014, s. 75, 89–92.
  18. ↑ a b Keaveney 2005, s. 88, 90.
  19. ↑ Dart 2014, s. 74.
  20. ↑ Dart 2014, s. 88.
  21. ↑ Dart 2014, s. 69 (pozn. 1), 93.
  22. ↑ Keaveney 2005, s. 117.
  23. ↑ Dart 2014, s. 94.
  24. ↑ Keaveney 2005, s. 165, 166.
  25. ↑ Gruen 1965, s. 64.
  26. ↑ Keaveney 2005, s. 169.
  27. ↑ Münzer 1931, col. 846.
  28. ↑ Keaveney 2005, s. 140–141, 154–155.
  29. ↑ Dart 2014, s. 153–154.
  30. ↑ Mattingly 1975, s. 264–265.
  31. ↑ Keaveney 2005, s. 209.
  32. ↑ Dart 2014, s. 121, 141–142, 153–154, 167.
  33. ↑ Cicero, De Haruspicum Responso, 43.
  34. ↑ Powell 1990, s. 446–460.
  35. ↑ Broughton 1952, s. 41–42.
  36. ↑ Cicero, Brutus, 30.

Literatura

  • Encyclopædia Britannica. In: CHISHOLM, Hugh. 11. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Svazek 26. Kapitola Sulpicius Rufus, Publius, s. 69–70. (anglicky)
  • BADIAN, Ernst. From the Gracchi to Sulla (1940-59). Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. Franz Steiner Verlag, 1962, roč. 11, čís. 2, s. 197–245. (anglicky) 
  • BADIAN, Ernst. Quaestiones Variae. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. Franz Steiner Verlag, 1969, roč. 18, čís. 4, s. 447–491. (anglicky) 
  • BROUGHTON, Thomas Robert Shannon. The Magistrates of the Roman Republic: Volume 2: 99 B.C. - 31 B.C.. Svazek 2. New York: American Philological Association, 1952. 647 s. [978-0891308126 Dostupné online]. DOI 10.1017/s0009840x00180977. (anglicky) 
  • CICERO, Marcus Tullius. De Claris Oratoribus Liber, Qui Dicitur Brutus. [s.l.]: Wentworth Press, 2019. 156 s. ISBN 978-0526126552. (anglicky) 
  • CICERO, Marcus Tullius. De Haruspicum Responso [online]. Překlad N .H. Watts. Attalus [cit. 2024-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CICERO, Marcus Tullius. On The Orator (původním názvem: De oratore). Překlad E. W. Sutton. [s.l.]: Harvard University Press, 1969. 503 s. ISBN 978-0674993839. (anglicky) 
  • DART, Christopher J. The Social War, 91 to 88 BCE: A History of the Italian Insurgency against the Roman Republic. Farnham: Ashgate Publishing, 2014. 264 s. [en Dostupné online]. ISBN 978-1-4724-1676-6. 
  • EVANS, Richard J. Questioning Reputations: Essays on Nine Roman Republican Politicians. Pretoria: University of South Africa, 2003. Dostupné online. ISBN 1-86888-198-9. Kapitola The Characters of Drusus and Sulpicius, s. 133–159. (anglicky) 
  • Chybí název periodika! 
  • GRUEN, Erich Stephen. The Lex Varia.. Journal of Roman Studies. 1965, roč. 55, čís. 1/2, s. 59–73. ISSN 1753-528X. DOI 10.2307/297431. (anglicky) 
  • KEAVENEY, Arthur. Sulla, Sulpicius and Caesar Strabo. Latomus. 1979, roč. 38, čís. 2, s. 451–460. ISSN 0023-8856. (anglicky) 
  • KEAVENEY, Arthur. Rome and the Unification of Italy. 2. vyd. [s.l.]: Liverpool University Press, 2005. 251 s. ISBN 978-1904675372. (anglicky) 
  • LINTOTT, Andrew William. The Tribunate of P. Sulpicius Rufus. The Classical Quarterly. 1971, roč. 21, čís. 2, s. 442–453. Dostupné online. DOI 10.1017/S0009838800033607. (anglicky) 
  • MATTINGLY, Harold Braithwaite. The Consilium of Cn. Pompeius Strabo in 89 B.C.. Athenaeum. 1975, roč. 53, s. 262–266. ISSN 0004-6574. (anglicky) 
  • MITCHELL, Thomas Noel. The Volte-Face of P. Sulpicius Rufus in 88 B.C.. Classical Philology. 1975, roč. 70, čís. 3, s. 197–204. Dostupné online. DOI 10.1086/366183. 
  • MÜNZER, Friedrich. Paulys Realencyclopädie der classischen Altertumswissenschaft. Svazek 4. Stuttgart: Butcher, 1931. Dostupné online. Kapitola Sulpicius 92. (německy) 
  • POWELL, Jonathan G. F. The Tribune Sulpicius. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. 1990, roč. 39, čís. 4, s. 446–460. (anglicky) 
  • SEAGER, Robin. Sulla. In: CROOK, John Anthony; LINTOTT, Andrew William; RAWSON, Elizabeth. The Cambridge Ancient History. 2. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 0-521-85073-8. Svazek 9. (anglicky)
  • SUMNER, Graham Vincent. The Orators in Cicero's Brutus: Prosopography and Chronology. [s.l.]: University of Toronto Press, 1973. 208 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4875-8553-2. (anglicky) 

Související články

Externí odkazy