Růžena Nasková

Růžena Nasková
Jan Nepomuk Langhans: Civilní foto z mládí
Narození	28. listopadu 1884 Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	17. června 1960 (ve věku 75 let) Praha Československo Československo
Choť	František Xaver Naske
Příbuzní	Helena Malířová (sestra)
Podpis
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Růžena Nasková, dívčím jménem Růžena Nosková (28. listopadu 1884 Praha^[1] – 17. června 1960 Praha^[2]) byla česká herečka, sestra spisovatelky Heleny Malířové. Provdala se za malíře Františka X. Naskeho. Byla dlouholetou členkou Národního divadla v Praze, v roce 1947 byla jmenována národní umělkyní.

Narodila se v Praze v dobře situované měšťanské rodině jako mladší ze dvou dcer.^[3] Otec Josef Nosek (1829–1899) byl žurnalistou a fejetonistou, spolupracovníkem Jana Nerudy. Z existenčních důvodů se však stal magistrátním úředníkem.^[4] Od mládí toužila hrát divadlo, ale rodiče si to nepřáli. Tajně si sama pro sebe recitovala poezii, a také hodně četla při studiu na Vyšší dívčí škole. Až po otcově smrti se mohla s matčinou podporou pokusit o hereckou kariéru. Zpočátku hrála v ochotnických představeních. Poprvé se objevila v divadle v Libni v roli Marie ve hře Mlynář a jeho dítě roku 1900. ^[5] Vystupovala také jako ochotnice v Pištěkově aréně na Vinohradech v roli Amálie v Schillerových Loupežnících.^[6] Od mládí však měla potíže kvůli své tělesné výšce, která značně přesahovala tehdejší obvyklou míru hereckých kolegyň (měřila téměř 180 cm).

Velmi často navštěvovala se sestrou spisovatelku Růženu Svobodovou a v jejím literárním salonu potkala tehdy slavnou herečku Hanu Kvapilovou, která však její herecké ambice vlídně, ale kategoricky odmítla s poukazem na slabý hlas a nezřetelnou výslovnost. ^[4][7] Růžena Nosková poté brala hodiny herectví u Otilie Sklenářové-Malé a několik měsíců studovala zpěv pro zesílení hlasu.^[8] Pokoušela se získat angažmá v profesionálních divadlech, ale pak i v různých ochotnických společnostech. Příležitost dostala až ve slovinském národním divadle v Lublani, kde vystupovala v letech 1904 až 1907, přičemž v létě v době divadelních prázdnin hrála v Praze na periferních scénách a v literárních kabaretech.^[9] Během jednoho měsíce se musela naučit slovinsky a později dokonce ze slovinštiny i překládala. ^[8]

Na jaře 1907 byla přijata do nově utvářeného souboru Vinohradského divadla v Praze, které mělo zahájit činnost na podzim téhož roku. Během léta hrála v holešovické Uranii, kde upoutala pozornost Jaroslava Kvapila, který hledal novou herečku pro Národní divadlo za předčasně zemřelou Hanu Kvapilovou.^[8] Po urovnání sporu mezi oběma divadly Růžena Nosková v srpnu poprvé vstoupila na jeviště Národního divadla. ^[10]

Jejím manželem byl malíř František Xaver Naske, za kterého se provdala nejdříve civilně v roce 1910 na Staroměstské radnici a poté i církevně 25. června 1940 na Smíchově.^[11] Svou manželku namaloval v několika divadelních rolích.

Od roku 1907 až do roku 1948 byla členkou souboru Národního divadla v Praze, pohostinsky však stále vystupovala i s ochotníky, kde hrála až do roku 1944. Zpočátku byla značně ovlivněna dobovými trendy tzv. realistického herectví, kdy rozvíjela především kulturu herecké řeči. Hrála role tragické i komické, především jí vyhovovaly role aristokratických žen, kde vynikla její mohutná postava, efektní zjev i přirozená noblesa. Již v mladém věku vytvořila roli matky ve hře Smrt matky Jugovičů srbského dramatika Ivo Vojnoviče nebo paní Higginsové v Shawově Pygmalionu, ke kterým se vrátila ještě v pozdějších letech. Postupně si vytvořila image hrdinských matek a velice moudrých žen. Herecký charakter Růženy Naskové se projevil v hlavní roli v dramatu Madame Sans-Gêne Victoriena Sardoua. Její postavení v Národním divadle však bylo nejisté, dvakrát jí hrozila výpověď. ^[8] Koncem dvacátých let vstoupila do druhého období své tvorby, dostávala více hereckých příležitostí, vyzrála v hereckou osobnost, která si získala ocenění u kritiky i obecenstva. Po smrti Marie Hübnerové převzala roli Magdaleny Dobromily Rettigové ve stejnojmenné veselohře Aloise Jiráska a po ní následovaly další postavy zralých, moudrých a laskavých žen. Zároveň vytvořila role, v nichž mohla uplatnit své komické vlohy, srdečný lidský humor. Za výkon v roli Carevny Alžběty ve hře Kateřina Veliká od Alfreda Savoira získala v roce 1931 státní cenu. ^[12]

Po roce 1945 vytvořila ještě další divadelní role, ale zdravotní problémy ji přiměly v roce 1948 scénu Národního divadla opustit, i když jeho členkou zůstala až do roku 1955. V roce 1947 jí byl udělen titul národní umělkyně.^[8]

Ve filmu se poprvé objevila už v roce 1915 (němý film Ahasver),^[13] ale její systematická práce v kinematografii započala až v roce 1930. Zde vytvářela rázovité postavy moudrých a rozšafných babiček, maminek, tetiček a starších žen vůbec. K nejznámějším patřily role v komediích Kvočna (1937), Příklady táhnou (1939), Tetička (1941). Za roli Anny Svojanové ve filmu Kvočna obdržela v roce 1938 Filmovou cenu země České. ^[14] Vynikající výkon podala v roli Vilemíny Balvínové v dramatu Kouzelný dům (1939) režiséra Otakara Vávry. Během své kariéry Růžena Nasková hrála ve 14 celovečerních filmech. ^[15]

Po válce namluvila také text k několika filmovým pohádkám a komentář k filmu Jiřího Trnky Staré pověsti české (1953). V roce 1960 o ní sestavil střihový středometrážní film Národní umělkyně Růžena Nasková režisér Martin Frič.

Její vysoká kultura herecké řeči ji přímo předurčovala k práci v Československém rozhlase. Už při jeho vzniku v roce 1923 byla Nasková požádána, aby recitovala v provizorním stanu v Praze - Kbelích, ale přímý přenos se nezdařil. ^[8] Účinkovala v rozhlasovém zpracování dramatických děl, výrazné role vytvořila v Tylově Paličově dceři nebo Šrámkově Létu. Rozhlasová práce nahradila divadlo, které po válce musela zanechat kvůli své nemoci.^[16] Působila především jako recitátorka či kultivovaná čtenářka děl především českých národních klasiků (Božena Němcová: Babička, Alois Jirásek: U nás, a jiné). Nesmrtelným se stal také přednes mnoha českých národních pohádek pro děti. Některá její vystoupení byla nahrána na gramofonové desky.

V roce 1941 vydala svoji vzpomínkovou knihu Jak šel život a o dva roky později další s názvem Malá kronika dnů.^[8] Publikovala rovněž v časopisech stati o divadle a spoluredigovala vzpomínkový sborník Heleny Malířové Jeden život (1948). Překládala také ze slovinštiny. Příkladem budiž autorizovaný překlad knihy Dům Marie Pomocné od Ivana Cankara.^[8]

Není příliš známo, že je i autorkou několika šansonů (např. Svatební cesta).^[17]

Zemřela roku 1960 a pohřbena byla spolu se svou sestrou Helenou Malířovou v urnovém háji strašnického krematoria.

• 1931 Státní cena
• 1947 titul národní umělkyně
• 1953 Řád práce

• B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 97, 99, 127, 141–2, 203, 219, 255, 271, 360
• František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 65, 90, 194, 205–6, 214, 221, 249, 250, 266
• František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 79, 136, 284, 288, ISBN 80-200-0782-2
• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 62, 110, 128, 139, 171–2, 217, 236, 251, 287
• František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 85–91, 143, 210, foto str. 84
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 322–323.
• Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 262–265
• Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 49, obraz. část str. 72–4
• Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 51, 56, 76, 107, 218, 299, 338, 344–354, 360, 368, 375, 391, 412, 427, 427, 433, 439
• Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 20, 76, 79, 80, 249, 275, 361, 383, ISBN 80-204-0493-7
• Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 55, 67, 69, 101, 115–6, 128, 135, 156, 163–4, 170, 173
• Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 22, 113, 122, 124, 127, 246, 359, 466, 469, 497–9, 502, 588, 590, 597, 608–9, 645, 666
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 327–9
• Jan Kopecký. Růžena Nasková. Praha : Ministerstvo informací, 1948. 98 s.
• Viktor Kudělka: Ženy jeho snů, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1994, str. 229–237, 311
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 426. 
• VODÁK, Jindřich: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 186–190.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Růžena Nasková na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Růžena Nasková
• Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), Petr Nosek a jeho rodina
• Růžena Nasková v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Růžena Nasková v databázi Archivu Národního divadla (s bohatou fotodokumentací)
• Růžena Nasková ve Filmovém přehledu
• Růžena Nasková v Česko-Slovenské filmové databázi
• Růžena Nasková ve Filmové databázi
• Růžena Nasková na Kinoboxu
• Růžena Nasková v Internet Movie Database (anglicky)