Rakousko-uherské delegace

Rakousko-uherské delegace byl zákonodárný sbor rozhodující o společných otázkách Rakouska-Uherska, paritně tvořený zástupci předlitavské Říšské rady a zalitavského Uherského sněmu. Byl ustaven roku 1867 v rámci rakousko-uherského vyrovnání.

Pravomoci a struktura rakousko-uherských delegací

Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 přetvořilo dosud fomálně jednotné Rakouské císařství na volný svazek dvou států: Předlitavska a Zalitavska (v obou případech šlo o neoficiální názvy), které spojovala osoba panovníka, v exekutivní oblasti společná ministerstva Rakouska-Uherska a v oblasti legislativní právě rakousko-uherské delegace. Tzv. prosincová ústava v Předlitavsku z roku 1867 obsahovala jejich vymezení v zvláštním zákonu o delegacích, pojednávajícím o společných záležitostech říše.[1] Šlo o zákon č. 146/1867 ř. z. z 21. prosince 1867 a v analogické podobě byl začleněn i do uherského zákoníku.[2]

Sbor byl složen paritně z delegátů volených z řad poslanců Říšské rady a Uherského sněmu. Delegace měly celkem 120 členů: 60 členů volila Říšská rada (z toho 40 vybírala Poslanecká sněmovna Říšské rady a 20 Panská sněmovna) a 60 členů volil Uherský sněm (z toho 40 vybírala dolní komora Uherského sněmu a 20 Sněmovna mangnátů).[3] V delegacích měly být přiměřeně zastoupeny jednotlivé korunní země (mezi členy volenými Poslaneckou sněmovnou Říšské rady připadalo na Čechy 10 křesel, na Moravu 4 a na Slezsko 1).[4] V Zalitavsku bylo ustanoveno, že dolní komora Uherského sněmu volí 4 a Sněmovna magnátů 1 zástupce do delegací za Království chorvatsko-slavonské.[5]

Kvóty pro obsazení rakousko-uherských delegací za Poslaneckou sněmovnu Říšské rady podle korunních zemí Předlitavska dle ústavy z r. 1867[6]
ZeměČechyHaličMoravaDol. Rak.Hor. Rak.ŠtýrskoTyrolskoBukovinaDalmácieGorice a Gr.IstrieKorutanyKraňskoSalcbur.SlezskoTerstVorarlb.celkem
Členů10743222111111111140

Členové delegací představovali samostatný legislativní sbor, protože nebyli formálně vázáni instrukcemi. Fakticky ovšem existovalo jejich silné propojení a kontrola oběma parlamenty. Mandát v delegacích totiž automaticky zanikal ztrátou mandátu v Říšské radě nebo Uherském sněmu. Povolení k soudnímu stíhání člena delegací uděloval rovněž jeden z dvou parlamentů. Hlavním předmětem rozhodování delegací byly otázky společného rozpočtu Rakouska-Uherska.[3]

Delegace byly svolávány každý rok císařem. O místě zasedání rozhodoval panovník, ale zpravidla byl dodržován princip, že střídavě to bylo ve Vídni a Budapešti. Rakousko-uherské delegace nezasedaly pohromadě, ale předlitavská i zalitavská zvlášť. Každá delegace si volila svého předsedu a jeho náměstka, zapisovatele a další funkcionáře. Usnesení se přijímala většinou hlasů při přítomnosti minimálně poloviny všech členů. Legislativa byla přijata poté, co ji takto schválily obě delegace a následně potvrdil císař. Pouze v případě, že by třikrát po sobě obě delegace nenalezly společné stanovisko a souhlas, měla se konat společná schůze všech jejich členů z předlitavské i zalitavské skupiny, na které se mělo hlasovat o sporné předloze. Při těchto společných schůzích se v jejich vedení střídali předsedové obou delegací. Podmínkou pro odsouhlasení návrhu na společné schůzi byla přítomnost dvou třetin členů každé ze dvou delegací a v obou delegacích měl být stejný počet hlasujících (pokud bylo v jedné z nich přítomno více členů, měli se losem vyloučit pro dosažení parity).[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 306. 
  2. ↑ URBAN, Otto. Praha: Svoboda, 1982. S. 224. 
  3. ↑ a b c Ottův slovník naučný, VII. díl. Praha: J. Otto, 1893. Dostupné online. Kapitola Delegace, s. 196–197. 
  4. ↑ URBAN, Otto. Praha: Svoboda, 1982. S. 225–226. 
  5. ↑ Ottův slovník naučný, VI. díl. Praha: J. Otto, 1893. Dostupné online. Kapitola Čechy (dějiny právní; ústava nynější doby), s. 558. 
  6. ↑ Staatsgrundgesetz vom 21. Dezember 1867 betreffend die allen Ländern de österreichischen Monarchie gemeinsamen Angelegenheiten und die Art ihrer Behandlung [online]. verfassungen.de [cit. 2016-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-05-26. (německy) 

Související články