Redlichova vila

Redlichova vila
Redlichova vila (stav v roce 2023)
Základní informace
Sloh	novorenesance
Architekt	August Prokop
Výstavba	1884
Poloha
Adresa	Slavkov u Brna, Česko Česko
Ulice	Československé armády
Souřadnice	49°8′45,28″ s. š., 16°52′42,56″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky	51023/7-8978 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Redlichova vila (též vila Hermanna Redlicha či Villa Redlich) je vila ve Slavkově u Brna, postavená koncem 19. století v historizujícím stylu podle návrhu architekta Augusta Prokopa pro majitele místního cukrovaru Hermanna Redlicha. Od roku 2001 je chráněna jako kulturní památka.^[1][2] Pod označením Vila Austerlitz slouží ve 21. století jako soukromé ubytovací zařízení.

Cukrovar ve Slavkově vznikl jako akciový podnik v březnu 1871 z iniciativy starosty Jana Koláčka. Vystavěn byl během roku 1872, splacena však byla jen asi třetina akcií a již v roce 1876 skončil krachem. V důsledku toho Koláček rezignoval na funkci starosty.^[3] V exekuci cukrovar zakoupila firma Kolben-Daněk (První českomoravská továrna na stroje v Praze^[4]) a od ní jej v roce 1877 získal Hermann Redlich (1841–1895), brněnský židovský podnikatel původem z Bučovic.^[5][6][7] Syn továrníka s vlněným zbožím Moritze Redlicha pak cukrovar provozoval spolu se svým mladším bratrem Theodorem (1850–1922) prostřednictvím společnosti Hermann Redlich a spol.^[6][8][9]

Pod Redlichovým vedením se cukrovar vymanil z počátečních potíží a začal hodně vynášet,^[5] patřil k největším cukrovarům v monarchii a ještě počátkem 20. století byl čtvrtým největším cukrovarem na Moravě.^[4][10] V roce 1886 byl rozšířen o rafinerii cukru a v letech 1893–1894 byl přistavěn etážový sklad cukru, budova kostkárny a hala pro výrobu homolí.^[6]

Sám majitel ovšem využíval svého značného vlivu k prosazování vlastních zájmů oproti zájmům města. Např. když se budovala železniční trať z Brna do Přerova (tzv. Vlárská dráha) s připojením Slavkova v roce 1885, prosadil prý její vedení těsně kolem cukrovaru, aby ušetřil na stavbě vlečky, na úkor městské správy, která ji chtěla co nejblíže městu.^[11][12]

V době zprovoznění železnice již stála poblíž cukrovaru honosná vila zbudovaná roku 1884.^[10] Tato stavba postupně vešla ve známost jako Redlichova vila. Hermann Redlich si stavbu vily objednal u brněnského architekta a tehdejšího ředitele Moravského průmyslového muzea Augusta Prokopa (1838–1915), aby se mohl přestěhovat blíže ke svému slavkovskému cukrovaru.^[13] Tuto horní, tzv. červenou vilu později doplnila také dolní vila, zvaná bílá, která byla postavena přímo naproti podniku.^[4]

Hermann Redlich zemřel před dovršením věku 55 let roku 1895 ve Vídni a tam byl také pochován.^[6][14] V druhé generaci se vedení cukrovaru ujal jeho syn Viktor (* 1884^[15]), který rovněž zdědil červenou vilu, a Theodorův druhorozený syn, Viktorův bratranec Felix Redlich (* 1885), jenž obsadil dolní vilu bílou.^[16][9] Viktor Redlich se oženil s dcerou vídeňského bankéře Luciana Brunnera Emou a měl s ní dcery Berti a Aline (Lilly). Felix Redlich si vzal za manželku Mariannu, dceru dlouholetého technického ředitele cukrovaru Emila Löwa, a měl s ní dceru Felicitu (Lixi), jejich manželství však bylo v roce 1927 rozvedeno.^[16]

V roce 1905 vypukla v cukrovaru stávka na podporu všeobecného rovného hlasovacího práva, která byla krvavě potlačena. V letech 1921–1922 byla naproti horní vile postavena zaměstnanecká kolonie šesti domků a další byty byly upraveny z bývalých kasáren.^[14] V roce 1924 se podnik změnil na akciovou společnost, všechny akcie však tehdy zůstávaly ve vlastnictví Redlichů.^[14]

V důsledku hospodářské krize vypukla v listopadu 1931 další stávka, podstatnější změny však přineslo nacistické obsazení Československa koncem desetiletí.^[14] Viktor i Felix Redlichové coby židé stihli ještě předtím emigrovat se svými rodinami do Kanady, kde poté dožili. Viktor zemřel ve Vancouveru roku 1976, jeho dcery v letech 2017 a 2020.^[6]

Cukrovar mezitím skončil v nucené správě a stal se majetkem německé říše.^[14] Kronikářka Slavkova Lubomíra Kropáčková později vzpomínala, že před koncem druhé světové války při průchodu fronty se spolu s dalšími lidmi skrývala ve sklepeních pod dolní vilou.^[17] Zdokumentována je smrt Jana Kočovského, zasaženého střepinou 15. dubna 1945 za železničním mostem u horní vily při bombardování nádraží.^[18] Akcie cukrovaru vlastnily ze tří čtvrtin německé banky a zbylá čtvrtina náležela Redlichově rodině; po osvobození představitelé města vyjednávali s velitelstvím Rudé armády, aby byl cukrovar vyňat z válečné kořisti a nehrozilo rozmontování a odvezení zařízení do Sovětského svazu. Asi na měsíc se tak město stalo držitelem cukrovaru.^[18]

Následovalo znárodnění, stvrzené zákonem v dubnu 1948, poté v 50. letech řada organizačních změn, slavkovský cukrovar coby národní podnik zastřešoval i závod v Sokolnicích a ve Vyškově, později spadal pod Brněnské cukrovary a následně Jihomoravské cukrovary se sídlem ve Starém Městě. V 80. letech však docházelo k útlumu provozu a koncem roku 1989 byla výroba cukru definitivně zastavena.^[14] V dolní vile byla např. v roce 1973 zřízena závodní ordinace pracujících pro potřeby zaměstnanců 16 podniků.^[19]

Z horní vily se v průběhu doby stalo lesnické školicí a ubytovací zařízení; ještě k roku 2001, kdy byla prohlášena kulturní památkou, ji vlastnila Lesní společnost Jihomoravské lesy.^[20] V roce 2005 ji koupila společnost ENBRA, zabývající se výrobou kachlových kamen a krbů, jež objekt dobově vybavila a začala v něm provozovat luxusní ubytování.^[10][21][22] V roce 2020 byla vila znovu částečně rekonstruována, včetně zázemí parku.^[23]

Vila stojí v ulici Československé armády s čp. 362, obehnaná anglickým parkem o rozloze 1,5 hektaru,^[24] který ze severní strany ohraničuje železniční trať, z jižní pak ulice U Vily. Čelo budovy je obrácené západním směrem do ulice ČSA, ke křižovatce s Nádražní ulicí.

Alena Jelínková označuje stavbu na nepravidelném půdorysu utvořenou pomocí aditivního seskupení hmot za architektovu reminiscenci na tudorovskou neogotiku skrze Hannoverskou školu.^[25] Dle Jana Sedláka Prokopova „inspirace německou renesancí obrážela celkovou dobovou tendenci, kdy ze stylových, ale i nacionálních důvodů docházelo k opouštění kosmopolitní italizující neorenesance a k jejímu nahrazování příklady severské renesance nebo manýrismu“.^[10]

Západní průčelí vily mělo předsazené jednoramenné nízké hlavní schodiště, jímž se vstupovalo do dvoupodlažní haly. V ní pokračovalo další schodiště do patra. Vlevo (severně) od haly stála schodišťová věž, vpravo (jižně) se nacházel pokoj k posezení. Za halou (východně) následovala jídelna s krbem a k ní ze severní strany přiléhala kuchyně a pokoj služky, z jižní pak kulečníkový pokoj.^[10][26] Dispozice ložnicového a hostinského patra kopírovala členění patra reprezentačního (piano nobile).^[10]

Sedlák uvádí, že „hranolové objemy jednotlivých místností sestavil architekt tak, aby navenek docílil co největší gradaci hmot, umocněnou ještě četnými detaily“.^[10] Ty představovaly pásová rustika, armující bosy na nárožích, šambrány oken a dlátová střecha věže.^[26] Hlavní (západní) průčelí vily je tvořeno třemi bloky, které postupně zprava doleva vystupují do popředí. Každý rizalit tvoří jedna osa oken a ukončen je pokaždé jinak: vpravo seversky orientovanou atikou, uprostřed dvojicí vikýřových oken a vlevo je schodišťová věž zakončena zubořezem a jehlanovou střechou.^[26]

Architekt patrně tuto vilu považoval za zdařilou, neboť jí ve své knize Markrabství moravské z hlediska dějin umění (1904) věnoval několik fotografií, včetně její jídelny coby příkladu honosně vybaveného interiéru.^[26][27] Vila později prošla řadou stavebních úprav,^[26] a zatímco exteriér ještě z větší části připomíná původní stav, z někdejšího vybavení interiérů vytrval jen dřevěný strop v jídelně.^[10][21]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Redlichova vila na Wikimedia Commons
• Vila Austerlitz – oficiální stránky
• Redlichova vila na webu Slavné vily