Reformace

Reformace (lat. obnovení či oprava) byl rozkol v katolické církvi, který natrvalo změnil Evropu. Těžiště procesu bylo v 16. století. Cílem reformačních aktivistů byla náprava poměrů a návrat ke křesťanství nezatíženému tradicí. V průběhu reformace se vytvořily protestantské církve.

Proti poměrům v církvi veřejně vystoupili již předchůdci reformace, jejich kritika však byla prohlášena za kacířství (Ockham, Viklef, Hus). S výjimkou husitských Čech neměla také důsledky politické a institucionální. Klíčovým pro spuštění reformačního procesu a hnutí se tak stalo až vystoupení Martina Luthera, zejména jeho známé přibití 95 tezí na dveře kostela Všech svatých ve Wittenbergu, což je akt, jehož historičnost je někdy zpochybňována, jisté nicméně je, že Luther 95 tezí přiložil 31. října 1517 jako přílohu k dopisu Albrechtovi Braniborskému, arcibiskupovi mohučskému.^[1] Toto datum je také dnes slaveno jako Den reformace. Německo se díky Lutherovi stalo epicentrem reformace, další významné centrum pak vzniklo ve Švýcarsku (Jan Kalvín, Ulrich Zwingli), v Anglii, kde však byla reformace spíše politickým manévrem, posléze v Nizozemsku, Skandinávii a Spojených státech.

Podle center reformace se rozlišuje německá reformace v čele Lutherem, luteránství se stalo základem pozdější lutherské církve. Dále je to švýcarská reformace (kalvinismus), která vedla k založení reformované církve. Specifickou je česká reformace, s jejími radikálními (táborité) i umírněnými směry (utrakvismus, Jednota bratrská). Anglická reformace vyústila ve vznik anglikánské církve, z ní vzešly také puritanismus a probuzenectví, jež sehrály posléze velkou roli ve Spojených státech, stejně jako baptisté (navazující na novokřtěnce), presbyteriáni, metodismus, letniční hnutí či evangelikalismus. Společným jmenovatelem evangelických církví lutherských i reformovaných jsou 3 sola (latinsky pouze) - Sola Fide, Sola Gratia, Sola Scriptura (pouze milost, pouze víra, pouze Písmo), s rozdílnou mírou jejich důsledků v praxi. Věroučné rozdíly se vyskytují např. v otázce Svaté večeře a učení o predestinaci, přesto jsou si evangelíci myšlenkově blízcí.

Katolická církev na reformaci reagovala protireformací.^[2] Jedním z jejích projevů bylo barokní umění.

Obecnou teologickou příčinou reformace byl rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí. Papežství ignorovalo nebo potlačovalo kritiky poměrů. K obecnějším příčinám sociálním patří koroze feudalismu a vzestup nacionalismu. Svou roli sehrál také vynález knihtisku a s ním spjatá větší dostupnost a čtenost Bible (a dalších knih).^[3]

Bezprostřední příčinou byl spor o odpustky, které jejich kritici označovali za kupčení se spásou. V 95 tezích Luther popsal, jak odpustky odvádějí křesťany od opravdového pokání a lítosti nad hříchem, protože si lidé myslí, že se tomu lze vyhnout koupí odpustku. Odpustky navíc podle Luthera odrazují křesťany od obdarovávání chudých a dalších skutků milosrdenství, jelikož se věří, že odpustkové listiny mají větší duchovní hodnotu. I když Luther tvrdil, že jeho pozice vůči odpustkům se shoduje s papežovou, Teze zpochybnily papežskou bulu ze 14. století o tom, že papež může používat poklad zásluh a dobrých skutků minulých svatých, aby odpouštěl časné tresty za hříchy.^[4]

Církevní nadřízení Luthera kvůli protiodpustkovému boji stíhali pro kacířství, což vyústilo na počátku ledna roku 1521 v jeho exkomunikaci.^[5] Luther později nicméně uváděl, že odpustky jsou vedlejším problémem, že klíčovým teologickým problémem, kvůli němuž bylo nutno vytvořit novou církev, byla otázka víry, spásy a svobodné vůle (debata Luthera s Erasmem Rotterdamským^[6]).

Další významnou otázkou, otevřenou již Ockhamem, Viklefem a Husem, byla politická a ekonomická moc církve. Nákladná správa majetku církve měla svůj odraz v zavádění stále nových církevních poplatků, což se setkávalo s odporem. Někteří reformátoři šli tak daleko, že obviňovali preláty z prodeje církevních úřadů (simonie).

Kořeny protestantské tradice v Anglii se hledají u františkána Williama Ockhama, který kritizoval bohatství a moc církve a přiklonil se ke stanovisku císaře, že papež mu má být podřízen. Na něj navázal John Wycliffe (1320/1330 – 1384). Vystupoval proti moci církve, proti odpustkům, ve svých postojích důsledně vycházel z Bible. Zdůrazňuje, že hlavní křesťanskou autoritou nejsou církevní hodnostáři, ale Bible, a odmítá hospodářskou a vůbec světskou moc církve, přemíru a pompéznost obřadů apod.^[7]

Politickou realitou se anglická reformace začala stávat ovšem až díky krokům anglického krále Jindřicha VIII. Ten žádal papeže o zrušení svého manželství (prvně roku 1527) a nebylo mu vyhověno. Jindřich následně začal pracovat na tom, aby moc papeže v Anglii zlomil. Klíčovou byla série aktů anglického parlamentu mezi lety 1532 a 1534. Mezi nimi byl i Zákon o svrchovanosti z roku 1534, který prohlásil, že král Jindřich je „nejvyšší hlavou anglické církve na zemi“. Tento titul odvrhla Marie I. v roce 1553, která chtěla autoritu papežství v Anglii obnovit, avšak Alžběta I. znovu potvrdila královskou nadvládu nad církví v roce 1559, byť přijala titul nový - "nejvyšší guvernér anglické církve". Král se stal konečnou autoritou v teologických i právních otázkách, papežství bylo zbaveno vlivu na jmenování biskupů a církevní daň přestala být placena do Říma, ale náležela nově anglické koruně. Teologie a liturgie anglické církve se za vlády Jindřichova syna Eduarda VI. stala značně protestantskou, z velké části podle linie stanovené arcibiskupem Thomasem Cranmerem.^[8] Alžběta později protestantskou linii zmírnila. O tyto otázky se pak vedly tvrdé spory, nezřídka krvavé. Do jisté míry stály i za anglickou občanskou válkou, nebo též za sesazením posledního katolického monarchy Anglie Jakuba II. Stuarta při tzv. Slavné revoluci r. 1688. Po ní se ustavila anglikánská církev jako státní církev, a tou je do značné míry dosud. Od slavné revoluce bylo praktikování katolictví v Anglii nezákonné, a to až do roku 1829, do přijetí tzv. Roman Catholic Relief Act.^[9]

Za počátek reformačního procesu je považován 31. říjen 1517, kdy Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí. Jeho cílem bylo vyvolat akademickou diskusi, jeho myšlenky se však velmi rychle roznesly a vzbudily obrovskou pozornost. Řím označil tyto teze za kacířské a vyzval Luthera k jejich odvolání. Jeho spisy byly páleny, Luther reagoval spálením papežské buly a vydáním dalších spisů, ve kterých odmítal autoritu papeže a koncilů a žádal církevní reformy. V roce 1521, po uvalení církevní klatby, následovalo předvolání před říšský sněm ve Wormsu, na kterém Luther odmítl své učení odvolat, pokud nebude přesvědčen svědectvím Písma. Císař Karel V. vydal Wormský edikt, který zůstal v platnosti během celého reformátorova života. Jeho obsahem je říšská klatba proti Lutherovi a zákaz jeho učení. Luther se uchýlil na hrad Wartburg, kde přeložil Bibli. Tento překlad měl zásadní vliv na vývoj němčiny.

Pod vlivem Lutherových spisů a jeho vystoupení ve Wormsu propukly od podzimu 1521 prakticky v celém Německu náboženské nepokoje, zprvu s centrem ve Wittenbergu. Nové učení se rychle šířilo i pod vlivem Lutherova překladu Bible, která byla do té doby veřejnosti prakticky nedostupná. Němci přecházeli houfně na novou víru, mniši a jeptišky opouštěli kláštery. Proti radikálním projevům reformace (obrazoborectví a selským nepokojům) reformátor ostře vystupoval.

Na politické úrovni došlo nejprve v roce 1526 ve Špýru k rozhodnutí, že se volba náboženství přenechává autonomii zeměpánů. Když bylo na dalším říšském sněmu 1529 toto právo opět zrušeno, evangeličtí stavové protestovali (odtud protestanti) opuštěním jednání. V roce 1530 předložili evangelíci na sněmu v Augsburgu Melanchthonovo Augsburské vyznání, pokus o přiblížení katolické straně (zdůraznění společných rysů víry) a zároveň první evangelické vyznání nové víry. Katolické stavy toto dílo odmítly a císař hrozil protestantům represemi. Evangelické stavy na svou obranu založily šmalkaldský spolek. Po porážce protestantů ve šmalkaldské válce 1546 – 1547 následovalo pronásledování protestantů. Po odstoupení císaře byl uzavřen v roce 1555 augsburský náboženský mír, jehož obsahem bylo zrovnoprávnění obou náboženství na území Německa, a znamenalo faktické uznání rozdělení církve.

Pod vedením Ulricha Zwingliho na jaře 1522 začala reformace v Curychu. Městská rada souhlasila s evangelickým kázáním, postupně došlo k odstranění nebiblických elementů v církevním životě, bylo doprovázeno i obrazoborectvím. Přes totéž východisko se teologické názory Zwingliho zčásti lišily od Lutherových. Pokus o nalezení společného stanoviska při Marburských náboženských rozhovorech v roce 1529 ztroskotalo na otázce Svaté večeře. Napjatá náboženská situace ve Švýcarsku vyústila v občanskou válku, 1531 Zwingli umírá v bitvě u Kappelu. Jeho následovník Heinrich Bullinger spolupracoval na formulování Prvního helvétského vyznání (1536).

V roce 1533 přišel do Švýcarska Jan Kalvín, pronásledovaný ve Francii pro své protestantské názory. Své učení shrnul v publikaci Instituce (1535). Od roku 1536 působil Kalvín v Ženevě, kde zavedl radikální reformaci, která se dotýkala života všech. Nakrátko byl vypovězen, po návratu pokračoval v budování teokracie (propojení náboženství s politikou). Kalvínovo učení o predestinaci (předurčení člověka ke spáse nebo zavržení) Lutheráni neuznávali, stejně jako jeho pozici ke Svaté večeři, společné s Zwinglim. Když v roce 1549 Kalvín s Bullingerem uzavřeli společné vyznání, vznikla jednotná švýcarská reformovaná církev. V roce 1566 požádal německý reformovaný falcký kurfiřt Bullingera o zaslání vyznání, které vyšlo po podepsání teology švýcarských kantonů pod názvem Druhé helvétské vyznání. To se pak stálo základem reformovaných církví i v zahraničí.

Reformace v českých zemích má na rozdíl od celoevropského pojetí svá specifika. Reformační proces, či alespoň jeho první část, se zde datuje již od počátku 15. století, kdy došlo k celospolečenským událostem díky působení mistra Jana Husa, které měly celoevropské důsledky. Proces probíhal již v období husitských válek i po jejich skončení, České království bylo charakterizováno jako „království dvojího lidu“, rozdělené na katolíky a utrakvisty. Reformní proces na počátku 16. století v Německu byl sledován jak utrakvisty, tak Jednotou bratrskou, která se o zásady luteránství začala opírat. Po smrti krále Ludvíka Jagellonského byl roku 1526 zvolen českým králem Ferdinand I. Habsburský, který slíbil zachovávat náboženské svobody. Došlo k dalšímu uvolnění, což přispělo ke vzniku sekty habrovanských a k příchodu novokřtěnců, zejména z Rakous a Německa. Roku 1555 byla v říši přijata zásada „čí je vláda, toho je i náboženství.“ (lat. Cuius regio, eius religio). Tyto zásady platily i na úrovni šlechtických panství, kde fary a kostely byly obsazovány kněžími té náboženské orientace, kterou vyznával majitel panství. Poddaní pak museli prakticky přijmout víru svého pána.

V období reformace se objevila řada českých knih, které vydávaly jak reformní církve, tak i jezuité, kteří se snažili sblížit reformační směry a dovést církev ne k "reformaci," ale ke skutečné reformě. Roku 1575 byla vydána Česká konfese, která potvrzovala a upravovala náboženské záležitosti v českých zemích. Náboženské svobody byly roku 1609 upraveny vydáním Rudolfova Majestátu. Zároveň s Majestátem se evangeličtí a někteří katoličtí šlechtici usnesli na tzv. „Porovnání“, což v některých článcích odporovalo Majestátu a umožňovalo různé výklady práva. V důsledku toho vznikl spor v Broumově a v Hrobu, kde si evangeličtí měšťané německého jazyka vystavěli na statcích broumovského opata a pražského arcibiskupa dva protestantské kostely, což vyvolalo rozepře. Předáci broumovských měšťanů byli zatčeni a v únoru 1618 v Praze uvězněni. Tato událost nastartovala další nepokoje, které vyvrcholily Stavovským povstáním proti králi Ferdinandovi II., bitvou na Bílé hoře a vypuknutím třicetileté války.

• CHAUNU, Pierre. Dobrodružství reformace : svět Jana Kalvína. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 124 s. ISBN 80-85959-84-4. 
• VRABEC, Jan Josef. Popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Praha: Kočí, 1908. Dostupné online. Kapitola Prvních sto let utraquismu a Od počátku novoutraquismu k Bílé Hoře, s. 5-48. Nástin 200 let dějin české reformace (od Husových předchůdců do r. 1621). 
• WOLGAST, Eike. Religion und Gewalt in der Reformation. Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 1, s. 59–78. Dostupné online. ISBN 80-85899-49-3. 

• Protestantismus
• Novokřtěnectví
• Rekatolizace
• Dějiny římskokatolické církve v Česku
• Reformace a protireformace (1550-1648)
• Absolutismus
• Anglikánská církev

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Reformace na Wikimedia Commons
• Místa reformace
• Média mylně uvedla, e slovo Lotr pochází od jména Luther : Dingir, 2. 11. 2017