Reformní pedagogika

„Reformní pedagogika je souhrnné označení pro různé teoretické koncepce a praktické snahy vytvářející model alternativní školy.“^[1] Jedná se o proud myšlení, který se snaží změnit dosavadní koncept školy pomocí nového pohledu na dítě, na školu nebo pomocí nových metod výuky. Tento proud se koncipoval především v první polovině 20. století, jeho hlavními protagonisty byli John Dewey, Marie Montessori, Célestin Freinet nebo Peter Petersen.^[1] Současnými představiteli reformně-pedagogického hnutí v České republice jsou například Štěpánka Cimlová, Robert Čapek nebo Helena Zitková.

Historické kořeny reformních snah ve vzdělávání

Reformní koncepce ve vzdělávání byly součástí dlouhodobého historického trendu ke změně ve školství. V minulosti se objevovaly rozpory mezi klasickou a netradiční podobou školy a snahy o zavedení inovací. Výrazněji se projevily v mezinárodním reformním hnutí, které se počínalo koncem 19. století a plně se rozvinulo ve dvacátých a třicátých letech 20. století jako reformní pedagogika. Toto označení se užívalo u nás a v německy mluvících zemích, ve francouzštině se objevoval pojem nová výchova, v anglosaských zemích progresivní výchova a v Itálii užívali termín aktivismus.^[2]

Pokusy o realizaci tohoto proudu proběhly zejména v konceptech tzv. činné školy, daltonského plánu, jenské školy atd. a postupně se dostávaly též do Československa.^[1] Na českém území se reformní pedagogika výrazněji rozvíjela mezi světovými válkami, v období socialismu až do roku 1989 podléhala kritice, nekorespondovala totiž s ideologickými východisky tehdejší politiky.^[3]

Důvody vzniku reformního hnutí

Ve druhé polovině 19. století zaznívaly ostré kritiky směrem k tehdejšímu převládajícímu pojetí školy, tzv. tradiční, herbartovské škole. Kritizován byl především jednostranný intelektualismus a metody výuky, které byly zejména verbální a kladly důraz na mechanické memorování učiva, výuka byla striktně frontální a hromadná a nepřihlížela k individuálním aspektům žáků. Nespokojenost se vztahovala také k přísné kázni nebo tělesným trestům. Tato pedagogika se někdy označuje jako pedagogika učitele.^[2]

Znaky reformní pedagogiky

Základními východisky tohoto proudu myšlení je nové pojetí dítěte, fenomén dětství a pedocentrismus. Dítě se dostává do centra pozornosti, všechno se odvíjí podle jeho individuality. Cíle, obsah a metody vyučování se podřizují potřebám a zájmům dítěte, aby tak pro něj vznikla „škola šitá na míru“ a mohla být maximálně prospěšná (tzv. princip přiměřenosti). Pro toto zaměření se někdy tato pedagogika označuje jako pedagogika dítěte.^[2][3][4]

Reformní pedagogika usiluje také o změnu role učitele. Učitel v tomto pojetí nemá zasahovat do přirozeného vývoje dítěte. Naproti pasivnímu přijímání informací má získávání nových poznatků probíhat aktivní formou. Školy mají být aktivní, činné a také pracovní, žáci mají rozvíjet též své dovednosti a tvořivost.^[3][4] Výuka má mít osobní smysl a prožitek, škola by měla být propojena s reálným životem.^[2] Časté je také zrušení tradičního pojetí vyučovacích hodin nebo předmětů, místo toho je výuka členěna do kurzů, tematických celků nebo není primárně členěna vůbec.

Klasické reformní školy

Waldorfská škola

Zakladatelem tohoto typu škol byl Rudolf Steiner. Vytvořil soustavu názorů na výchovu člověka, která se nazývá antroposofie a je základním východiskem waldorfské pedagogiky. Jeho první škola byla otevřena v roce 1919 ve Stuttgartu a postupně se tento model rozšířil do dalších zemí Evropy, USA, do Kanady i Austrálie.^[5] V České republice je Waldorfská škola schválená MŠMT od roku 1996 jako experimentálně ověřující. ^[3]

Podle Steinera má výchova poskytovat prostor pro individuální a svobodný rozvoj jedince. Učitel zde hraje velmi silnou roli výchovného činitele. Velký důraz je kladen na esteticko výchovné a pracovní předměty, k vyučování se užívají tvůrčí metody, což má vést k rozvoji osobnosti a kreativity žáků. Typickým rysem je waldorfské členění výuky, ta neprobíhá podle jednotlivých předmětů, ale vyučuje se v tzv. epochách.^[3][5]

Montessoriovská škola

Zakladatelka těchto škol byla italská pedagožka Maria Montessori. V roce 1907 otevřela v Římě proslulý Dům dětství – Casa dei bambini, který byl původně útulkem pro děti z chudých rodin. Zde vytvořila vzdělávací prostředí založené na pedocentrismu a důvěře v samostatný rozvoj dítěte. Heslem montessoriovské pedagogiky, ve kterém je shrnutý celý její princip, je: „Pomoz mi, abych to mohl udělat sám.“ Učitel má v této škole pouze roli pozorovatele a pomocníka, připravuje vhodné podmínky pro spontánní, individuální a svobodný rozvoj žáků.^[3][4][5]

V České republice byl postup Montessori škol možný až v 90. letech 20. století, od té doby se u nás tyto školy realizovaly zejména na úrovni základních a mateřských škol.

Freinetova „moderní“ škola

Koncept této moderní školy pochází od francouzského učitele Célestina Freineta, který byl významným zastáncem tzv. pracovní školy. Tento typ škol je rozšířený především ve Francii, úplná freinetovská škola v pravém smyslu se ale vyskytuje méně, spíše jsou tyto myšlenky realizovány na určitém stupni nebo v určitém ročníku. ^[5]

Freinet se snažil najít a používat prostředky, které žáky zaktivizují. Aktivita žáků je hlavním principem jeho pedagogiky. Práce má uspokojit základní potřeby žáka, ten si může zvolit, jako práci chce vykonávat, jakým způsobem a v jakém tempu. Třída má být uspořádána do pracovních koutků, kde se žáci mohou věnovat různým činnostem, ať už se jedná o přírodní vědy, výtvarnou a pracovní činnost nebo jazykovou komunikaci. Snahou učitele je vést žáky ke vzájemné spolupráci. Ve třídě panuje radostná atmosféra, ale také kázeň, která ovšem není vytvářena nátlakem, ale sama vyplyne z pracovního režimu.^[3][4][5]

Jenská škola

Myšlenka Jenské školy pochází od německého pedagoga Petra Petersena. V roce 1920 získal vedení střední školy v Hamburku, kde započal pokus o vnitřní reformu. Snažil se o hlubší propojení předmětů, posílení pracovního vyučování a kladl důraz na sociální vztahy ve škole. Od roku 1923 působil na katedře pedagogiky univerzity v Jeně a zde také vedl pokusnou školu. Jeho myšlenky se do zahraničí rozšířily jako tzv. Jenský plán. Principem bylo vycházet od dítěte. Snažil se, aby ve škole panovala školní pospolitost, kde jádrem bude přirozená a dobrovolná skupina žáků. Ti zde nejsou rozdělováni do tříd mechanicky podle ročníků, ale podle věkových skupin (např. 6- 8 let). Výuka neprobíhá v klasických hodinách, ale v kurzech a každá skupina má vytvořený týdenní pracovní plán, který je vyváženou soustavou různých pedagogických prostředků (rozhovor, práce, hra atd.). Základním předpokladem pro úspěšný rozvoj žáka je prostředí. To má být starostí učitele, který má organizovat a podněcovat k činnostem, má vytvářet vhodné podmínky, ale nesmí svou činností omezovat činnost žáků.^[3][4][5]

V České republice školy Jenského plánu nejsou, případně o tom nejsou doklady, ale existují školy, které prvky jenského plánu zavádějí.

Daltonský učební plán

Daltonská škola má své jméno podle experimentální školy v Daltonu v USA. Ta byla založena v roce 1919 Helen Parkhurstovou a její podstatou byla výuka podle Daltonského plánu, který Parkhurstová sestavila. Základem tohoto výchovně-vzdělávacího systému je zrušení tradičního pojetí vyučování. Důraz je opět kladen na aktivnost žáků, která má vést k rozvinutí metod samostatného učení za pomoci užití vhodných pomůcek. Zde hraje velkou roli zodpovědnost žáka, protože každý pracuje podle individuálního měsíčního plánu, který stanovuje výsledky, jichž má žák dosáhnout. Žák postupuje tempem, které mu vyhovuje. Všechno se zde děje ve svobodě, ta je základním principem Daltonské školy.^[3][4][5]

V České republice se Daltonský učební plán realizuje především v mateřských školách a na prvním stupni základní školy, většinou se školy prezentují jako školy s prvky Daltonské pedagogiky.

Odkazy

Reference

Literatura

• Montessori, M. (2017). Objevování dítěte (Vydání druhé, v Portále první, revidované). Praha: Portál.
• Neill, A. S. (2013). Summerhill: příběh první demokratické školy na světě. Praha: PeopleComm.
• Petrash, J. (2002). Understanding Waldorf education: teaching from the inside out. Lewisville, NC: Gryphon House.
• Pol, M. (1995). Waldorfské školy: izolovaná alternativa, nebo zajímavý podnět pro jiné školy?. Brno: Masarykova univerzita.
• Průcha, J. (1996). Alternativní školy (2. upr. vyd.). Praha: Portál.
• Průcha, J. (2012). Alternativní školy a inovace ve vzdělávání (3., aktualizované vydání). Praha: Portál.
• Průcha, J. (2009). Pedagogická encyklopedie. Praha: Portál.
• Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2009). Pedagogický slovník (6., rozš. a aktualiz. vyd.). Praha: Portál.
• Svobodová, J., & Jůva, V. (1996). Alternativní školy (2. dopl. vyd.). Brno: Paido.