Reformy Meidži

Reformy Meidži (japonsky: 明治維新, Meidži išin) byla série reforem japonského císaře Meidži (též přepisovaného anglicky jako Meiji), které začaly po roce 1869 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní industrializovaný stát podle evropského vzoru.

Japonsko v polovině 19. století žilo v relativním klidu, nad nímž bděl přísným okem šógunát rodu Tokugawa. Společnost byla dělena na kasty. Na začátku 16. století sice bylo Japonsko v obchodním a kulturním styku se Španěly a Portugalci (což např. do japonského prostředí přineslo znalost střelných zbraní) a od roku 1549 se tam dokonce začalo šířit křesťanství.^[1][2][3] Šógun Iejasu Tokugawa (1600/03–1605) však rozpoutal smršť persekucí proti křesťanům, během níž jich tisíce zahynuly. Jeho vnuk a třetí šógun Iemicu Tokugawa pak prosazením politiky sakoku („uzavřené země“), která vyměřovala trest smrti pro každého cizince, co se pokusí vstoupit do země, přivedl Japonsko do 220 let trvající izolace.^[4]

Ta byla prolomena roku 1853, když si flotila amerických lodí, připluvší pod velením komodora Perryho do hlavního města Eda, vynutila prostřednictvím vojenských hrozeb ustavení politických a obchodních styků. Toto násilné otevření Japonska světu bylo trnem v oku nacionalistickým radikálům, kteří si zároveň uvědomili, že Japonsko kvůli celkovému zaostávání už není schopné vzdorovat cizím útokům. V obavách před koloniálním podmaněním se rozhodující část japonské kulturní a politické elity sjednotila pod myšlenkami tradicionalisty Norinagy Motooriho a sloganem sonnó džói („ctěte císaře, vyžeňte barbary“) začala vyjadřovat potřebu obnovení silné ústřední vlády. Oživení myšlenky císařství zvláště povzbudilo samuraje ze západních lén Čóšú a Sacuma, kteří se s nadvládou rodu Togukawů nikdy nesmířili. V roce 1868 došlo k revoluci, kdy radikálové obsadili palác v Kjótu. Většina šlechticů zůstala neutrální a občanská válka v roce Bošin tak skončila již v květnu následujícího roku.^[5] Šógunát byl svržen a bylo obnoveno císařství – Japonsko se mělo stát moderní konstituční monarchií.

Mladý císař Meidži se přestěhoval do Eda, které přejmenoval na Tokio („východní hlavní město“) a neprodleně zahájil, ve spolupráci s ministerským předsedou Hirobumim Itóem a dalšími politiky, řadu státoprávních, organizačních a technologických reforem, jež daly jméno celé jeho epoše vládnutí: éra Meidži („Osvícená“).^[6] Reformy zahrnovaly ustavení parlamentu, nejvyššího soudu, zavedení veřejného systému poštovních služeb, přijetí moderní jednotné měny (jen, 1871), otevření tokijské burzy (1878) a konečně přijetí ústavy (1889/90). Inspirační vzory byly hledány v nejmocnějších státech té doby: Německu, Francii, Velké Británii a USA. Pro co nejrychlejší naučení a uplatnění novinek byli ze Západu povoláváni civilní a vojenští poradci, kteří měli pomoci vytvořit v Japonsku síť železnic (první trať zprovozněna roku 1872), vybudovat průmysl a školství (nejstarší univerzita, Tokijská, zal. roku 1886), vycvičit císařskou armádu, vybudovat loďstvo a naučit Japonce evropským stavebním postupům.^[7] Zároveň byli nadaní japonští studenti programově vysíláni do Evropy a Ameriky na studijní cesty.

Reformy Meidži měly také zásadní dopad na třídní strukturu japonské společnosti. Skupina oligarchů, která se postavila za císaře a proces reforem řídila, viděla jako nezbytné destruovat starobylou třídu vojenských šlechticů - tzv. samurajů. V celém Japonsku bylo v té době 1,9 milionu samurajů (tedy asi 10krát více než šlechticů ve Francii před francouzskou revolucí). Ti měli nárok na státní stipendia, což stát vyčerpávalo. Oligarchové nejprve v roce 1873 prosadili, aby byla samurajská stipendia zdaněna. Rok poté dostali samurajové možnost převést svá stipendia na státní dluhopisy. Nakonec, v roce 1876, se tento převod stal povinným. Aby se společenská role samurajů dala zničit, bylo potřeba ovšem také zrušit jejich vojenské výsady (jen oni v Japonsku měli právo vlastnit zbraň), a tím pádem jejich nepostradatelnost pro obranu státu v časech ohrožení. To císař a oligarchové vyřešili tím, že roku 1873 zavedli všeobecnou brannou povinnost. To vedlo k sérii nepokojů nespokojených samurajů. Jednou z největších revolt bylo Sacumské povstání roku 1877, jež vedl samuraj Saigó Takamori.^[8] Tuto vzpouru však rychle potlačila nově vytvořená japonská císařská armáda. Ideál samurajského vojenského ducha přežil jen v romantizované podobě a byl často používán jako propaganda během budoucích japonských válek. Likvidace samurajské třídy také vedla k silné centralizaci japonského státu. Samurajové se většinou integrovali do císařské armády, policejních sil nebo do státní byrokracie.

Reforma armády se ukázala jako mimořádně úspěšná, což dokázalo vítězství v čínsko-japonské válce v letech 1894-1895. Sebevědomí armády v důsledku toho mimořádně vzrostlo, a to až tak, že se začala stávat suverénní silou politickou. To mělo posléze zásadní dopady, tento proces přivedl Japonsko až k okupaci Číny a vstupu do druhé světové války.

Odkazy

Reference

Literatura

• REICHSCHAUER, Edwin Oldfather; CRAIG, Albert Morton. Dějiny Japonska. 3., doplněné vyd. Praha: NLN, 2009. ISBN 978-80-7106-513-5. Kapitola 5. Modernizace Japonska v období Meidži, s. 146–186. 
• SÝKORA, JAN ANTONÍN: Ekonomické myšlení v Japonsku. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2010. ISBN 978-80-7308-309-0

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Reformy Meidži na Wikimedia Commons