Reliktní záření

Reliktní záření (kosmické mikrovlnné pozadí) je elektromagnetické záření, které přichází z vesmíru ze všech směrů a je považováno za pozůstatek konce velkého třesku, kdy se záření oddělilo od hmoty prvotních atomů. Reliktní záření je jedním z hlavních důkazů pro teorii velkého třesku a zároveň nejvýznamnějším zdrojem poznatků o mladém vesmíru a předmětem intenzivního výzkumu.

Teorie původu záření

Dle v současnosti uznávaného kosmologického modelu byl na počátku vesmír vyplněn hustým a horkým plazmatem, ve kterém se fotony neustále srážely s volnými elektrony a tvořila jej neprůhledná „mlha“. Když se asi 380 tisíc let od počátku velkého třesku vesmír ochladil na teplotu okolo 3000 kelvinů, volné elektrony se spojily s prvotními jádry zejména vodíku a helia a tím vznikla hmota tvořená stabilními atomy. Vázané elektrony se již nesrážely s fotony a hmota se tak stala pro záření průhledná. Fotony oddělené při tomto fázovém přechodu vesmíru se mohly volně pohybovat a jsou dnes pozorovatelné jako reliktní záření. Poté nastalo „temné období“ vesmíru až do emise nového záření prvních hvězd vzniklých vlivem gravitace.

Historie výzkumu

Roku 1941 změřil Andrew McKellar teplotu 2,3 K. Roku 1955 změřil Emile Le Roux teplotu 3 K. Roku 1957 Tigran Šmaonov radiové pozadí o teplotě 4 K.

Poprvé bylo reliktní záření pozorováno pomocí antény z projektu družice Echo v New Jersey roku 1964. Za objev publikovaný v roce 1965^[1] spolu s interpretačním článkem^[2] byli Arno Penzias a Robert Wilson v roce 1978 oceněni Nobelovou cenou za fyziku. Jeho objevení bylo zastánci teorie velkého třesku (jako Robert Henry Dicke, James Peebles) interpretováno jako nejvýznamnější důkaz tohoto modelu. Je však známo, že Planckovo radiační spektrum je velmi obecným a universálním vyjádřením termodynamické rovnováhy mezi fotonovým plynem a látkou, a jednoznačná vazba mezi modelem velkého třesku a spektrem Planckova typu představuje dosud neprokázanou hypotézu.

Více informací a pozorování struktury reliktního záření umožnila družice COBE vyslaná v roce 1989. Výsledky této mise byly publikované roku 1992 a znamenaly nové, zásadní potvrzení teorie velkého třesku. John C. Mather a George F. Smoot za ně získali také Nobelovu cenu roku 2006. Ještě podrobnější mapu reliktního záření pořídila sonda WMAP vyslaná roku 2001, výsledky byly publikované v roce 2012.

Teplota záření

Podle teorie standardního modelu vesmíru se 379 tisíc let po velkém třesku oddělilo záření od hmoty s počáteční teplotou okolo 3000 kelvinů a dnes mělo mít podle různých dřívějších odhadů (před objevením reliktního záření) teplotu 4 až 40 kelvinů. Například Ralph Alpher a Robert Herman takto předpověděli teplotu 5 K již v roce 1948. Nebo Arthur Eddington 3,18 K roku 1926.^[3] Kdežto například George Gamow, zastánce teorie velkého třesku, původně roku 1952 předpovídal teplotu 50 K.

Změřená teplota se dnes pohybuje okolo 2,73 K a největší intenzitu má při vlnové délce 1,06 milimetru.

V kultuře

Reliktní záření bylo součástí seriálu Stargate Universe, ve kterém toto záření měla najít a prozkoumat antická loď Destiny, neboť v něm podle zjištění Antiků byla zakódovaná zpráva, která by mohla dokázat existenci inteligentního života při vzniku vesmíru, či dokonce před ním. Zprávu však nešlo zrekonstruovat pouze z Mléčné dráhy a Pegasu.

Související články

• Olbersův paradox
• RELIKT-1
• Reliktní neutrina

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu reliktní záření na Wikimedia Commons

Reference

Literatura

• A. A. Penzias a R. W. Wilson, „A Measurement of Excess Antenna Temperature at 4080 Mc/s,“ Astrophysical Journal 142 (1965), 419. Původní článek popisující reliktního záření.
• R. H. Dicke, P. J. E. Peebles, P. G. Roll a D. T. Wilkinson, „Cosmic Black-Body Radiation,“ Astrophysical Journal 142 (1965), 414. Teoretické vysvětlení předchozího objevu, vyšlo ve stejném čísle Astrophysical Journal jako článek popisující objev.