René-Louis de Voyer, markýz d'Argenson

René-Louis de Voyer, markýz d'Argenson
Narození	18. října 1694 Paříž
Úmrtí	26. ledna 1757 (ve věku 62 let) nebo 10. ledna 1757 (ve věku 62 let) Paříž
Alma mater	Lyceum Ludvíka Velkého
Povolání	spisovatel a politik
Děti	Antoine-René de Voyer, markýz d'Argenson[1]
Rodiče	Marc-René de Voyer de Paulmy d'Argenson[2][1]
Příbuzní	Marc-Pierre de Voyer, hrabě d'Argenson[2][1] (sourozenec)
Funkce	státní sekretář zahraničních věcí intendant Valencienneského generalitétu
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

René-Louis de Voyer de Paulmy, markýz d'Argenson (René-Louis de Voyer de Paulmy, 2. marquis d'Argenson, comte et seigneur d'Argenson, vicomte de Mouzé, seigneur de Paulmy) (18. října 1694, Paříž, Francie – 10. ledna 1757, Château-de-Segrez, Francie) byl francouzský státník a spisovatel. Od počátku vlády Ludvíka XV. zastával jako absolvent práv řadu nižších úřadů ve státní správě, po otci zdědil v roce 1721 titul markýze. Uplatnil se také jako diplomat a v letech 1744–1747 byl francouzským ministrem zahraničí. Patřil k významným osobnostem francouzského osvícenství z řad vysoké šlechty, byl přítelem Voltaira a prosadil se jako spisovatel. Ve svých dílech se věnoval politickým a ekonomickým tématům, jako první v historii použil termín volný trh. Jeho mladší bratr Marc-Pierre de Voyer, hrabě d'Argenson (1696–1764) byl dlouholetým ministrem války a reformátorem francouzské armády v polovině 18. století.

Mládí

Pocházel ze staré nižší šlechtické rodiny připomínané od 13. století v Touraine, jeho předkové se v 17. století začali prosazovat ve státních a diplomatických službách. Narodil se v Paříži jako starší syn státního ministra a generála policie Marca de Voyer (1652–1721), který v roce 1700 získal titul markýze d'Argenson. Studoval na jezuitské koleji (dnešní Lyceum Ludvíka Velikého), poté absolvoval práva (kolegou ze studií a pozdějším celoživotním přítelem byl Voltaire). Vzhledem k vlivnému postavení otce v době regentské vlády začal od mládí zastávat funkce ve státní správě, od roku 1716 byl radou pařížského parlamentu a v roce 1718 se stal právníkem u státní rady (maître des requêtes). V letech 1720–1724 byl intendantem ve Valenciennes (respektive v Henegavsku), v roce 1721 po otci zdědil titul markýze d'Argenson a od roku 1728 byl členem státní rady. V roce 1738 byl krátce vyslancem v Portugalsku a v letech 1742–1744 zastával funkci intendanta v Paříži.

Ministr zahraničí a spisovatel

V listopadu 1744 byl jmenován ministrem zahraničí a v této funkci se v době války o rakouské dědictví snažil vrátit Francii velmocenské postavení v Evropě. Jeho aktivity se však vyznačovaly nedostatkem koncepce, i když na přelomu let 1744–1745 inicioval se svým mladším bratrem, ministrem války hrabětem d'Argensonem tažení do Flander korunované triumfem u Fontenoy. Po smrti císaře Karla VII. měl snahu zabránit volbě manžela Marie Terezie římským císařem a jeho cílem bylo obnovení aliance s Pruskem a italskými státy. Nakonec byl obviňován, že diplomaticky nedokázal využít vítězství u Fontenoy a v lednu 1747 byl z úřadu ministra zahraničí odvolán. Vzdal se dalších politických aktivit a odešel do soukromí. Nadále se věnoval spisovatelské činnosti a byl zvolen předsedou Akademie písemností a krásné literatury. Ve svých dílech se věnoval řadě témat, mimo jiné nastínil problematiku možnosti demokracie v monarchistickém zřízení (Considérations sur le gouvernement ancien et moderne, vydáno poprvé 1764). Zajímal se také o hospodářství a jako první použil termín volný trh. Byl patronem významných francouzských filozofů (Voltaire) a spolu s nimi patřil k proudu osvícenství. Jeho paměti byly vydány v 19. století v devíti svazcích (Journal et Mémoires du Marquis d'Argenson, 1861–1867).

V roce 1718 se oženil s Marií Madeleine de Méliand, dcerou státního rady Antoina de Méliand. Měli spolu dvě děti, syn Antoine-René de Voyer, markýz d'Argenson (1722–1787), byl krátce ministrem války (1757–1758) a poté velvyslancem v Polsku a Portugalsku. Dcera Marie Madeleine (1724-1768) se provdala za generála hraběte de Maillebois.

Kromě rodových statků v Touraine vlastnil sídlo v Paříži, kde byl jeho majetkem od roku 1720 palác Hôtel Laffemas. V roce 1746 si doživotně pronajal panství Château de Segrez jižně od Paříže, kde se po odvolání ze státních funkcí trvale usadil a také zde zemřel.

Odkazy

Reference

Literatura

• Ottův slovník naučný, díl 2.; Praha, 1889 (reprint 1996), s. 634–635 ISBN 80-7185-063-2
• BORDONOVE, Georges: Ludvík XV. Milovaný - Nemilovaný král; Praha, 2006 268 s. ISBN 80-7243-297-4
• CAMPBELL, Peter: Power and Politics in Old Regime France, 1720–1745; Londýn, 2004 ISBN 978-0415063333
• MITFORD, Nancy: Madame de Pompadour; Praha, 1998 283 s. ISBN 80-86128-22-9
• OGLE, Arthur: The Marquis d'Argenson: A Study in Critism; Oxford, 1893 (reprint 2017) ISBN 978-3337085698
• TARABA, Luboš: Sukně proti kalhotám. Válka o rakouské dědictví 1740–1748; Praha, 2019 464 s. ISBN 978-80-7557-176-2

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu René-Louis de Voyer, markýz d'Argenson na Wikimedia Commons
• Rodokmen rodu d'Argenson
• Rod d'Argenson na Encyclopedia Britannica