Renesanční filozofie

Renesanční filozofie se rozvíjela v období od poloviny 15. století do konce 16. století. Vyznačuje se těmito znaky:

Předpoklady vzniku

Myslitelé pozdní nominalistické scholastiky prosadili oddělení filozofie od teologie (Roger Bacon, Nicolas d'Autrecourt, John Duns Scotus, Mikuláš Oresme) a odmítali spojování řecké filozofie s křesťanstvím, a to zprvu z pozic teologických (William Occam).

Rozhodující však byl rozpad středověké jednoty, oslabení papežské i císařské autority a vznik prvních národních států. Z ohrožené Konstantinopole přišla do Itálie řada byzantských učenců, kteří přinesli dosud neznámé Platónovy spisy i východní platónskou tradici. K tomu se přidal vynález knihtisku (1447), který umožnil oproti středověku nesrovnatelně rychlejší šíření myšlenek, zájem panovníků o nové vojenské techniky a později i zámořské cesty a objevy (Kryštof Kolumbus, Vasco da Gama).

Oživený zájem o zkoumání přírody vedl k rozvoji matematiky, alchymie, astrologie a astronomie, která nahradila starší geocentrické představy novým heliocentrismem (Mikuláš Koperník, Johannes Kepler, Galileo Galilei). Zájem panovníků o nové vojenské techniky (dělostřelectví) vedl ke vzniku mechaniky jako první aplikované vědy.

Převratné proměny obrazu světa však zároveň otřásly životními jistotami lidí a vedly k řadě povstání a občanských a náboženských válek. Evropské myšlení na to reagovalo dvěma hlavními proudy:

  • renesanční humanismus s hlavním ohniskem v Itálii se spolehl na vlastní schopnosti člověka a opřel se o filozofii, vědu, alchymii a astrologii;
  • reformace se naopak snažila o očištění a obnovu křesťanství, a to zejména novým zájmem o Bibli, o původní význam křesťanského Zjevení a Vykoupení.

Oba tyto proudy směřovaly ke konfliktu, jemuž se řada humanistů marně snažila předejít a smiřovat (Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin).

Pokračování staré filozofie

Philipp Melanchthon

Oba tyto proudy sice středověkou scholastiku odmítaly, jakmile se však snažily své postoje přesně formulovat, byly do znančné míry odkázány na její pojmy a postupy. Martin Luther ve snaze zdůraznit závislost člověka na Boží milosti zprvu celou filozofii a racionální teologii ostře odmítl jako děvku ďáblovu a slučování křesťanství s pohanstvím. I novou protestantskou nauku však bylo potřeba nějak zakotvit, a tak již Philipp Melanchthon vytvořil protestantskou scholastiku, zejména pro potřeby teologické diskuse. Proti tomu se ovšem postavila řada představitelů protestantské mystiky, z nichž nejznámějším byl Jakob Böhme.

Katolická církev na reformaci odpověděla radikální reformou své nauky, liturgie i církevního práva na Tridentském koncilu (1545–1563), který se také opíral o scholastiku. Přizpůsobení scholastiky novým poměrům individualismu, racionálního hospodářství, vědy a panovnického absolutismu představuje tak zvaná Druhá nebo také Španělská scholastika, vzniklá na univerzitě v Salamance, jež se stala základem univerzitní filozofie až do 18. století, a to jak v katolických, tak luteránských zemích. Hlavními tvůrci této filozofie byli Francisco Suárez, Francisco de Vitoria a Domingo de Soto, jejím nositelem především nově založený řád jezuitů.

Renesance antiky

Původně byl materiál pro novou kulturu čerpán z pokladnice, nashromážděné řeckým a římským světem. Horlivé studium, které časem zabíhalo k úplnému obožnění velkých vzorů antického myšlení a umění, mělo pro vytvoření nové kultury ohromný význam. Odtud pochází sám termin „obrození“, který ovšem nevyčerpává veškerý obsah epochy.[1]

Hlavním proudem renesanční filozofie je nesporně návrat k antické filozofii. Od počátku 15. století ohrožovala Konstantinopol Osmanská říše a mnozí byzantští představitelé hledali oporu na Západě a roku 1439 bylo ve Florencii slavnostně vyhlášeno sjednocení východní a západní církve; to se však prakticky neprosadilo a roku 1453 Cařihrad padl. Mezitím řada významných učenců odešla do Florencie a přinesla s sebou množství rukopisů, zejména Platónových děl; průkopníkem obnoveného studia Platóna byl Gemistos Pléthón, který stál u zrodu Platónské akademie (1439), významného střediska antických a platónských studií, kde působili učenci jako Marsilio Ficino.

Antická filozofie budila nadšení jednak živostí textů, svobodným duchem i tím, že přímo mluvila do politicky rozhárané doby a zdála se nabízet přímé návody k řešení, zejména v politické oblasti. Samostatná italská města viděla v antických obcích a jejich ústavách vzory pro své vlastní uspořádání. Ve srovnání se školskou filozofií středověku byla intelektuálně zajímavější i otevřenější novým názorům. Novinkou je ovšem také zájem a přízeň panovníků, kteří zvali filozofy a vědce jako rádce a podporovali filozofická studia.

Kromě platonismu se v renesanční době rozvíjel také aristotelismus (Simone Porzio,[2] Andrea Cesalpino[3] aj.), epikureismus (Lorenzo Valla) či skepticismus (Michel de Montaigne).

Státoprávní filozofie

Hugo Grotius

Otřes duchovních autorit, zhroucení politické organizace středověké Evropy a počátky národních států vyvolaly řadu povstání, konfliktů, občanských a náboženských válek, počínaje českým husitstvím přes Selskou válku v Německu, občanskou válku ve Francii a v Anglii až po třicetiletou válku. Nejen panovníci, ale i mnoho vzdělanců hledalo cesty, jak zakotvit a obhájit autoritu panovníka, který už se nemohl opírat o autoritu náboženskou.

Niccolò Machiavelli ve svém spise Vladař poskytl praktické rady panovníkům, jak si uchovat svou vládu, a to i nevybíravými prostředky. O překonání vleklé občanské války ve Francii usiloval i ve svých spisech právník a politik Jean Bodin.

Hugo Grotius rozvinul teorii přirozeného práva, pramenícího z lidské přirozenosti, kterou chtěl Bůh. Toto přirozené právo však nezavazuje pouze jednotlivce, ale také státy – takto Grotius položil základy mezinárodnímu právu. Thomas Hobbes pak na Grotia navázal, odstranil teologická hlediska a vytvořil teorii absolutistické vlády, podle které je každý člověk egoistou, a proto hledá ochranu ve státě, který určuje, co je dobré a co špatné.

Posledním důležitým proudem státoprávní filozofie byl utopistický proud, který vykresloval podobu ideálního státu. Mezi nejdůležitější představitele patřil Thomas More a Tommaso Campanella.

Filozofie a vědy

Francis Bacon

Rozvoj vědy, která se postupně od filozofie oddělovala a dělila na různá odvětví, podnítil zpětně i filozofii samu, aby se snažila nové vědecké objevy reflektovat. Mezi nejvýznamnější představitele patří kromě Mikuláše Kusánského (rozvoj pojmu nekonečna, rozvrh empirické vědy), Giordana Bruna (nekonečný Vesmír a panteismus) zejména Francis Bacon, který se snažil roztřídit vědy, vymezit je vůči teologii a využít je k praktickým účelům pokroku a ovládnutí přírody člověkem. Přírodu lze však ovládnout jen tak, že člověk bude využívat její zákony, nalezené empirickou vědou. Filozofické založení věd i jejich samostatnost pak dovršil René Descartes.

Nejvýznamnější renesanční filozofové

Odkazy

Reference

  1. ↑ Dějiny filosofie, s. 45.
  2. ↑ Gorfunkel, s. 189.
  3. ↑ Gorfunkel, s. 189–190.

Bibliografie

  • GORFUNKEL, Alexandr Chaimovič, 1987. Renesanční filozofie (původním názvem: Filosofija epochi vozroždenija). Překlad : Otto Vochoč. 1. vyd. Praha: Svoboda. 377 s. 
  • Koyré, A., Od uzavřeného světa k nekonečnému Vesmíru. Praha 2004
  • Koyré, A., Mystikové, spiritualisté, alchymisté 16. století v Německu. Praha 2006
  • McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha 1999
  • Röd, W., Novověká filosofie I.. Praha 2004
  • Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie. Praha 1994
  • Störig, Hans Joachim. Malé dějiny filosofie. 5. vyd. Praha: Zvon, 1996. str. 204–226.
  • , 1952. Dějiny filosofie. Redakce : Georgij Alexandrov, Mark Mitin aj.; překlad : Hana Malínská a Jaroslav Vlček. 1., autorizované vyd. Svazek II ("Filosofie XV. - XVIII. století"). Praha: Svoboda. 2 svazky (520 s.). Kapitola I "Humanismus a reformace", II "Přírodní filosofie", III "Nová přírodní věda", IV "Sociálně politická učení", s. 45–113. Oddíl první "Filosofie období renesance". 
  • , 1989. Formování novověké filozofie (původním názvem: Философия эпохи ранних буржуазных революций). Příprava vydání : Prof. PhDr. Vladimír Čechák, CSc (recenzent, doslov k českému vydání); překlad z rus. orig.: dr. Ivana Holzbachová, CSc., dr. Jiří Gabriel, doc. dr. Karel Hlavoň, CSc., dr. Antonín Látal, prof. ing. Josef Šmajs, CSc., dr. Bohumila Koželouhová, doc. dr. Jiří Cetl, CSc.; Vedoucí autorského kolektivu: T. I. Ojzerman. Praha: Svoboda. 731 s. (Členská knižnice). ISBN 80-205-0025-1. Obsahuje bibliografické odkazy a rejstřík. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Florence duomo fc01.jpg
Autor: Fczarnowski, Licence: CC BY-SA 4.0
Florence, the Cathedral of Santa Maria del Fiore
Michiel Jansz van Mierevelt - Hugo Grotius.jpg
Portrait of the Dutch lawyer and statesman Hugo de Groot, also known as Hugo Grotius.