Rezidence primátora hlavního města Prahy
| Rezidence primátora hlavního města Prahy | |
|---|---|
 | |
| Údaje o muzeu | |
| Stát |  Česko |
| Město | Praha |
| Adresa | Mariánské náměstí 98/1, Praha 1–Staré Město |
| Zakladatel | Pražská městská pojišťovna |
| Vlastník | Magistrát hlavního města Prahy |
| Založeno | cca 1930 |
| Zaměření | reprezentační a přijímací místnosti; soukromý byt primátora s ložnicemi a třemi apartmány pro ubytování oficiálních návštěv[1] |
| Původní účel budovy | Městská knihovna v Praze |
| Vyhledávané exponáty | velký recepční sál; pasáž (široká chodba); vstupní salon; dámský salon, pánský salon, hudební salon; jídelní salon; citronový (čajový) salon, hráčský salon a zimní zahrada[1] |
| Poznámky | Od roku 2016 je rezidence primátora hlavního města Prahy kulturní památkou[1] |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Rezidence primátora hlavního města Prahy se nachází v celém jižním křídle budovy Městské knihovny v Praze[p 1] na Mariánském náměstí v Praze.[1] Do rezidence je samostatný vchod z ulice,[p 2] jímž se vstupuje do haly, která je zařízena tak, aby byla využitelná jako velkokapacitní šatna.[1] První patro celé Městské knihovny v Praze je nedílnou vlastní součástí knihovny, takže první místnosti primátorské rezidence začínají teprve až ve druhém patře budovy, kde se nacházejí oficiální reprezentační místnosti.[1][p 3]
Páteří oficiálních reprezentačních prostor rezidence primátora hlavního města Prahy jsou tři hlavní místnosti: vstupní salon, velký recepční sál a jídelní salon.[1] Z těchto místností lze dále vstupovat do dámského, pánského, hudebního, citronového (čajového) a hráčského salonu.[1] Dále je možno projít i do tzv. zimní zahrady a pasáže (prostorné a dlouhé chodby), jež se táhne podél celé delší strany velkého reprezentačního sálu a z níž do něj ústí několik vchodů.[1]
Všechny výše uvedené prostory (ve druhém patře budovy) jsou vybaveny komponovaným souborem předmětů a prvků ovlivněných pozdní secesí[2] a ve stylu art deco tj. kamennými i dřevěnými obklady, mozaikami, textilními tapetami, dekorativními malbami stěn a stropů, svítidly, dekorativními mřížemi, uměleckými prvky kování, mobiliářem, koberci, desénovými závěsy a krajkovými záclonami.[1] Navíc je zde instalována i řada originálů soch a malířských děl od předních československých umělců.[1]
Třetí patro je věnováno vlastnímu primátorskému bytu, jenž je s reprezentativními prostory druhého patra propojen vnitřním schodištěm.[1] Nadstandardní primátorský byt je tvořen halou, dámským salonem, pánskou pracovnou,[2] obytným prostorem a jídelnou s přípravnou.[1] Ložnice jsou koncipovány jako samostatný blok; zcela oddělený je i přístup do třech[2] apartmánů pro hosty (tj. pro ubytování oficiálních návštěv[2]).[1][p 4]
Ve čtvrtém patře se nacházely servisní prostory sloužící pro celou rezidenci primátora hlavního města Prahy.[1] Základem těchto servisních prostor byla kuchyně, jejíž původní vybavení se ale nedochovalo.[1] Součástí čtvrtého patra byla i velká střešní trasa se zahradní úpravou.[1] Ta byla primárně určena k relaxaci a odpočinku a proto byla orientována do (relativně klidného) dvora budovy.[1]
Podrobněji
Primátorský byt ve třetím patře
V primátorském „služebním bytě“ ve třetím patře budovy skutečně se svojí rodinou bydlel jen jako jediný první pražský primátor JUDr. Karel Baxa[1] a to v letech 1919 až 1937.[2] Plnohodnotné bydlení vyžadovalo totiž zaměstnat značný počet obsluhujícího personálu, pročež další primátoři využívali z celého primátorského „služebního bytu“ (k přijímání návštěv, k věcným jednáním a konzultacím jakož i pro soukromé potřeby) především obývací pokoj a jídelnu.[1] Jinak tomu bylo s apartmány, které byly využívány pro ubytování oficiálních hostů prakticky po celou dobu existence primátorské rezidence.[1] Jak postupoval čas, tyto prostory byly (z původního stavu) výrazně měněny, zatímco změny v oficiálních reprezentativních prostorách primátorské rezidence tak rychle neprobíhaly.[1] Během rekonstrukce v letech 1994 až 1995 byly provedeny necitlivé změny naprosto všech sociálních zařízení.[1] V období před touto rekonstrukcí se měnila řada osvětlovacích těles, ale někde dokonce i tapety a nábytek.[1] V neporušeném (tj. původním) stavu se zachovalo zařízení přípravny (jídelní výtah z kuchyně ve čtvrtém patře) a dodnes fungující (ale nepoužívaná) lednička (se čpavkovou náplní) z továrny Frigera v Kolíně.[1]
- Primátorský byt ve třetím patře
Jídelna v úpravě s velkým banketním stolem
Interní schodiště v úrovni 3. patra
Pánská pracovna, celkový pohled
Ložnice
Historie budovy
K 10. výročí vzniku samostatného Československa a k 60. jubileu Pražské městské pojišťovny se právě Pražská městská pojišťovna rozhodla nechat vybudovat vlastními náklady moderní víceúčelovou budovu.[1] Primárním určením měla tato stavba sloužit převážně kulturním potřebám.[1] Byla navržena pro městskou knihovnu, obsahovala přednáškové sály, dětské divadlo – Říši loutek (včetně návrhu samotných loutek – marionet) a galerii umění (včetně návrhu stropního osvětlení poskytujícího rozptýlené světlo).[1] Celý jižní trakt budovy (přiléhající vertikálně k Mariánskému náměstí) byl od počátku návrhu budovy až po její konečnou realizaci koncipován a budován jako důstojně a velkoryse pojatá rezidence primátora hlavního města Prahy.[1]
Z vypsané soutěže na projekt budovy byl vybrán jako vítězný návrh českého architekta Františka Roitha.[1] Projekt zohledňoval začlenění nové budovy do historické části centra Prahy mezi budovami Nové radnice, Klementinem a tehdy již existující rezidenční zástavbou v okolí.[1] Součástí projektu byly i papírové modely budoucí budovy, z nichž se dochovaly fotografie zobrazující boční fasády do ulic Valentinské a Žatecké.[1] Zachoval se i tužkou kreslený pohled na projektovanou budovu ze směru od Mariánského náměstí s novoklasicistní travertinem obloženou fasádou hlavního průčelí budovy, jež mělo být ozdobeno střídajícími se alegorickými sochami mužských a ženských postav (realizovaných posléze skutečně na již hotové čelní fasádě budovy českým sochařem a loutkářem Ladislavem Kofránkem).[1]
- Budova, čelní fasáda (sochy zleva do prava)
Celkový pohled na budovu z Mariánského náměstí
Vstupní fasáda hlavního průčelí budovy se šesticí alegorických soch od Ladislava Kofránka
Vlastní realizace rozsáhlé budovy byla svěřena stavební firmě Nekvasil a firmě bratří Kavalírů.[1] Spodní podlaží budovy jakož i velkorozporové oblouky[p 5] si vyžádaly použití technologie železobetonových konstrukcí doplněných náročnou výdřevou.[1] Pro vyšší patra budovy pak už byly použity klasičtější zděné a kombinované stavební postupy.[1] Stavba celé budovy se odehrála mezi léty 1925 až 1928,[2] ale její definitivní a úplné dokončení se datuje do roku 1930.[1]
Velký recepční sál
Největší místností z oficiálních reprezentačních prostor celé rezidence primátora hlavního města Prahy je velký reprezentační sál, který je určen jak k reprezentačním účelům, tak i ke konání významných událostí na celopražské úrovni.[1] Zatímco architektura tohoto sálu zůstala neporušena, z jeho původního vybavení se dochovaly jen skladebné stoly s pozůstatky intarzií.[1] V současné době (rok 2020) je velký reprezentační sál vybaven novodobým sedacím nábytkem, jenž umožňuje jeho příležitostné využívání pro bankety, konference nebo jako auditorium.[1]
Stěny velkého recepčního sálu jsou obloženy pravidelnými širokými „vertikálními pásy“ tvořenými italským mramorem Giallo venato.[1] Mezi těmito mramorovými „vertikálními pruhy“ jsou tenké „vertikální proužky“ (spáry) z drobné modrozlaté mozaiky.[1] Delší strana velkého recepčního sálu je opatřena okny (situovanými na Mariánské náměstí), ve druhé (delší) stěně sálu (proti oknům) jsou zabudovány dva krby (každý s trochu jiným kamenným obkladem tělesa krbu; jeden je obložen mramorem Siklos rosa).[1] Portály obou krbů jsou opatřeny dekorativním mřížovým s plaketami nesoucími figurální reliéfy.[1] Reliéfy na plaketách vetknutých do mříží na portálech obou krbů zpodobňují autora projektu celé budovy – architekta Františka Roitha, dále pak vedoucí staveb a jednotlivých stavebních odvětví.[1] Je zde též pamatováno na reliéf zobrazující představitele knihovny a Pražské městské pojišťovny.[1] Tím je donátor stavby český sochař, architekt a sklářský výtvarník Karel Štipl, jenž je zároveň autorem mnoha dalších reliéfů v rezidenci primátora hlavního města Prahy a jenž také vytvořil další plastiky v čele (na kratší straně) velkého recepčního sálu.[1][p 6] Nad oběma krby jsou umístěny dva velké, do kamene (opuka) tesané znaky. Jedná se o reliéf – znak Velké Prahy a o reliéf – znak Starého Města pražského.[1] Oba reliéfy nejsou monolitické, ale dělené a pro svoji velikost (a hmotnost) byly údajně do velkého recepčního sálu stěhovány jeho okenními otvory.[1][p 7] Osu ornamentálně malovaného stropu sálu tvoří středový ornamentální pás táhnoucí se mezi obvodovými stěnami a středním hluboce vpadlým zrcadlem.[1] Autorem výtvarného řešení stropu sálu je český malíř, grafik a průmyslový a scénický výtvarník František Kysela.[1][p 8]
V čele velkého recepčního sálu na soklu je umístěna busta T. G. Masaryka od českého sochaře a medailéra Miroslava Beutlera,[p 9] která byla odstraněna za protektorátu a v 90. letech 20. století byla na stejném místě (na původním soklu) opětně nainstalována busta T. G. Masaryka, ale od českého sochaře a medailéra Antonína Lhotáka.[1]
Důstojné a slavnostní prostředí sálu je zvýrazněno dezénovými závěsy, krajkovými záclonami, lustry z Kamenického Šenova, koberci s geometrizujícím ornamentem a náročně řešenými parketami.[1]
Pasáž (široká chodba)
Podél celé jedné delší stěny velkého recepčního sálu se táhne široká přístupová chodba – tzv. pasáž.[1] (vytváří jakési předsálí – foyer velkého recepčního sálu). Pasáž spojuje na své jedné straně vstupní salon a na své druhé straně jídelní salon a zároveň obsahuje vstupy (dveře) jak do hudebního salonu, tak i do velkého recepčního sálu.[1] Stěny této pasáže a křídla všech dveří v pasáži jsou provedeny v tlumené červené barvě a v podobné barvě je zhotovena i vysoce lesklá podlaha pasáže.[1] Z pasáže je také vchod do místnosti příručního zázemí sálu, odkud vede interní schodiště spojující druhé až čtvrté (servisní) patro primátorské rezidence.[1] Celý prostor pasáže je ve výši nadpraží dveří lemován trojúhelníkovým vlysem se zabudovanými konzolovými svítidly.[1] Ta jsou osazena čirými žárovkami bez stínidel.[1] Krom umělého osvětlení disponuje pasáž ještě galerií oken prosvětlujících pasáž přirozeným denním světlem. Další světelné zdroje jsou umístěny vysoko ve stropě pasáže.
Vstupní salon
Vstupní salon je propojen se salony dámským, pánským a hudebním.[1] V čele vstupního salonu se nachází krb krytý geometrickou mříží.[1] Krb (i mříž) jsou obloženy temně zeleným kamenem (verde lasori) se světlou kresbou.[1] V ose nad krbem visí v zaskleném rámu olej na plátně „Panorama Prahy od Hanavského pavilonu na Letné“, jehož autorem je český akademický malíř (krajinář) Jaroslav Šetelík.[1] Snížený strop vstupního salonu je dekorován šablonovou výmalbou podle návrhu malíře, grafika a designéra Františka Kysely, jenž je zároveň také autorem vzoru obdélníkového koberce před krbem ve vstupním salonu.[1] Salon disponuje kruhovým stolem ozdobeným intarzií s rostlinným námětem.[1] Nad stolem je ověskový lustr,[p 10] na stole samém spočívá v jeho středu (rovněž kruhová) tepaná mísa, instalovaná tam dodatečně v 50. letech 20. století.[1] Stůl stojí na kruhovém koberci s radiální kresbou (ve stylu art deco).[1]
Dámský a pánský salon
Původně byl dámský salon (stejně tak i pánská pracovna) koncipován jako samostatný, uzavřený prostor, ale praktický provoz reprezentační části rezidence primátora hlavního města Prahy potvrdil úlohu vstupního salonu, jemuž bylo potřeba vytvořit odpovídající zázemí tím, že oba salony (dámský i pánský) byly nakonec široce propojeny, což zajistilo nejen vhodné prostory pro jednání a rozhovory, ale dodalo celé rezidenci (hned v úvodu) velkorysý charakter a unikátní noblesní vzhled.[1]
Vzácné dary, které byly věnovány městu Praze, jsou vystaveny právě v těchto prostorách.[1] Jedná se o plastiku „Dívka letící na orlu“ (umístěna v pánském salonu), jejímž autorem je francouzský sochař Georges Bareau.[p 11] Dále zde byla umístěna (původně ve vstupním salonu) plastika „Jeanne de Arc“ rovněž dílo francouzského sochaře jménem Paul Dubois.[1][p 12] V pánském saloně se nachází sedící bronzová plastika „Tanagra“, kterou zhotovil francouzský sochař Jean-Léon Gérôme.[1]
Dámský salon
V polích (mezi dřevěnými obklady stěn) na látkových tapetách dámského salonu jsou pravidelné geometrizující vzory se vsazenými rostlinnými motivy.[1] Strop dámského salonu je ozdoben pásy (staženými po stěnách) se stropními výplněmi.[1] Lustry zde jsou centrálně uspořádané.[1] Na podlaze dámského salonu leží koberce s geometrizujícími vzory podle návrhu Františka Kysely.[1]
Pánský salon
V pánském salonu se nachází olejomalba „Podzim“ na plátně ve slepém rámu (blindrámu), vsazená do dřevěného obkladu (kanadský ořech). Jedná se o rané dílo českého malíře, grafika, ilustrátora, návrháře gobelínů a poštovních známek Cyrila Boudy.[1] Strop pánského salonu je celoplošný – intarzovaný stropní obklad z tmavě mořeného dubu.[1] Lustry zde jsou dřevěné konstrukce se skleněnými čirými svítidly s malbou.[1] Na podlaze pánského salonu leží koberce s geometrizujícími vzory podle návrhu Františka Kysely.[1]
Hudební salon
Hudební salon je jakýmsi úvodem a současně i zázemím k velkému recepčnímu sálu.[1] Celá koncepce hudebního salonu je laděna do egyptské symboliky černé a zlaté barvy, která kontrastuje s výraznou kresbou světlých a tmavších dřev v podlaze.[1] Strop hudebního salonu je celoplošně pokryt plátkovým zlatem a je (v případě potřeby) osvětlován skrytými světelnými zdroji.[1] Tyto světelné zdroje jsou zakomponovány v horních koncích dřevěných polosloupů, jež jsou v pravidelných rozestupech rozmístěny vertikálně u stěn salonu.[1] Mezi těmito sloupy jsou napjaty modré látkové stěny.[1] Ty vzdáleně připomínají sice látkové tapety, ale jsou od stěn (z akustických důvodů) poměrně vzdáleny.[1] Pro pohodlný komorní poslech hudby je hudební salon zařízen několika kusy těžkého sedacího nábytku.[1] Součástí místnosti je i černý křídlový klavír umístěný na vyvýšeném stupínku.[1]
Jídelní salon
Jídelní salon je proporcionálně podobný salonu vstupnímu, má identickou výšku i okna, ale dominují zde dřevěné obklady i masivní nábytek.[1] Osvětlení salonu sleduje tvar velkého stolu a je kombinací několika příčných světelných ramp obehnaných obdélníkovým prstencem kulatých solitérních stropnicových svítidel.[1] Vnitřek stropního obdélníkovitého prstence je vyplněn stropními kazetami, jež mají ve svých polích další vzory v podobě lineární kresby.[1] Speciálním technickým prvkem jídelního salonu je „akustické okno“ do hudební komory.[1] To umožňuje poslech živé hudby, kterou produkují skrytí hudebníci.[1] (Kromě jídelního salonu se hudba přenáší i do velkého recepčního sálu.[1]) Na straně jídelního salonu je akustické okno umístěno v horní třetině jedné ze stěn, je stále kryto tmavou, akusticky průzvučnou látkou a je mechanicky chráněno dekorativní mříží.[1] Pod tímto akustickým oknem se nachází (osazená na zařízení jídelny) keramická glazovaná plastika dívky od české sochařky a keramičky Heleny Johnové.[1] Před jídelním stolem je koberec s geometrizujícím vzorem (návrh Františka Kysely).[1] V čele jídelního salonu na protiokenní stěně je umístěno těleso krbu kryté dekorativní mříží a obložené kamenným obkladem.[1] V ose krbu těsně nad horní hranou obkladu jsou hodiny a nad nimi (v mělké nice) rozměrově největší obraz (olejomalba na plátně zasazená do dřevěného obkladu) – „Hojnost“ od českého akademického malíře (krajináře i figuralisty) Jaroslava Malínského.[1]
Citronový (čajový) salon
Citronový salon působí nábytkem (kulaté stolky, křesla s nízkými opěradly), potahovými látkami i obklady světlým citronovým dřevem jako odpočinkový prostor předurčený k pití čaje či kávy a vedení odlehčené nezávazné konverzace.[1] Na oknech se zde nachází záclony (bílý etamín s rozměrnými krajkovými vložkami) od textilní výtvarnice (působící především v oboru krajek) Emilie Paličkové Mildeové[p 13] a na podlaze ležící celoplošný koberec s geometrickým vzorem podle návrhu Františka Kysely.[1] Do místnosti byla instalována počátkem 30. let 20. století i tapiserie „Praha matka měst“ jejímž autorem je rovněž František Kysela.[1]
Hráčský salon
Původní látkové tapety v hráčském salonu byly nahrazeny jejich papírovými replikami, což tomuto prostoru, vybaveném světle čalouněným nábytkem s tmavšími plochami kulatých či hranatých „hráčských“ stolků, neubralo nic z jeho zamýšleného charakteru.[1] Opticky je výška hráčského salonu snížena použitím vodorovných tmavých dřevěných obkladů stěn (umístěných v horní třetině výšky místnosti).[1] V hráčském salonu je trvale instalována vitrína se vzácnými skleněnými objekty, mezi nimiž lze nalézt i originální skleněné poháry českého sochaře a glyptika Josefa Drahoňovského.[1]
Zimní zahrada
Zcela výlučným prostorem v oficiální části rezidence primátora hlavního města Prahy je zimní zahrada.[1] Zatímco všechny ostatní salony jsou použitými materiály a barvami laděny převážně do tmavě hnědých tónů, působí zimní zahrada svými bílými kamennými stěnami, podlahou a stropní klenbou opravdu „zimním“ dojmem.[1] Strop zimní zahrady je tvořen bílou klenbou prokládanou příčnými tmavými mozaikovými klenebními pásy.[1] Protiokenní stěna místnosti je ozdobena dvěma plastikami (umístěným na kamenných pylonech) – dívčími akty z bílého mramoru Statuario od českého sochaře Ladislava Beneše.[1][p 14] V prostoru mezi plastikami jsou ve stěně (v její první třetině výšky od podlahy) umístěny kamenné trojúhelníkovité reliéfní misky.[1] Některé z nich mají jen dekorativní účel, ale jiné (se zdrojem vody) slouží k napájení vodní kaskády.[1] Voda z kaskády může stékat gravitací po stěně dolů a tam pak končí v „květinovém záhoně“ vkomponovaném do podlahy zimní zahrady.[1]
- Některé objekty a salony z oficiálních prostor rezidence
Jídelní salon, keramická glazovaná plastika dívky od Heleny Johnové
Citronový (čajový) salon, celkový pohled
Hráčský salon, celkový pohled
Hráčský salon s vitrínou se vzácnými skleněnými objekty
Zimní zahrada, pohled na reliéfní misky
Stojací hodiny v jednom ze salonů oficiální části rezidence
Odkazy
Poznámky
- ↑ Ústřední knihovny v Praze[2]
- ↑ Vstup z ulice je kryt podloubím.[1] Portál nad vlastním vchodem má šikmý strop i stěny, což portál opticky prohlubuje.[1] Nad portálem se nachází tympanon s reliéfem městského znaku neseného českými lvy, jehož autorem je český sochař, architekt a sklářský výtvarník Karel Štipl.[1]
- ↑ Tento fakt vede k nesrovnalostem v číslování pater, jež lze nalézt v mnoha zdrojích na internetu, které popisují rezidenci primátora hlavního města Prahy. V tomto heslu se vycházelo při číslování pater z oficiálního popisu rezidence primátora prahy, tj. z pramene.[1]
- ↑ Přístup k hostitelským apartmánům je realizován „provozní“ chodbou zcela mimo primátorský byt.[1]
- ↑ Základní části staveb lze rozdělit na prvky nesoucí a nesené (prvek nesený může být i prvkem nesoucím).[3] Každá část stavby musí nést i svoji vlastní váhu.[3] V případě velkorozponových konstrukcí vlastní váha konstrukce obvykle převyšuje ostatní její zatížení.[3] Významným současným konstrukčním prvkem zejména velkorozponových konstrukcí (mosty, stadiony) jsou tzv. zakřivená vlákna (jedná se o zakřivené pruty prohnuté směrem k zemi např. lana či řetězy).[3]
- ↑ Karel Štipl realizoval v rezidenci primátora Prahy nejen oba velké dělené reliéfní znaky – Československá republika a Velká Praha ve velkém konferenčním sále, ale pro stejný prostor je i autorem mříží krbových těles s figurálními reliéfy a taktéž je podepsán i pod návrh mříží s figurálními reliéfy z mezníků české historie (rovněž instalovány ve velkém konferenčním sále).[1] V jídelním saloně realizoval návrh mříže krbového tělesa.[1]
- ↑ Původní velké reliéfy umístěné nad krby ale byly jiné. Jedním z nich byl dělený znak Československé republiky (včetně Podkarpatské Rusi), druhým byl znak Velké Prahy.[1] Za protektorátu byly oba reliéfy – znaky osekány.[1] Po druhé světové válce byly oba znaky nahrazeny novými uměleckými díly, jejichž autorem je akademický sochař Jan Roith.[1]
- ↑ František Kysela v rezidenci primátora Prahy zajišťoval návrhy téměř všech koberců jakož i závěsů.[1]
- ↑ Miroslav Beutler (* 1897 – 1964) – byl český sochař a medailér. Absolvoval studia na Střední kamenické škole v Bechyni a na UMPRUM v Praze.[1]
- ↑ Skleněné/křišťálové ověsky jsou různě tvarované předměty, nejčastěji kapkovité, mnohohranné nebo ploché, vybroušené do facet, které se zavěšují pomocí očka a drátku na ramena lustru, aby se v proudícím vzduchu chvěly, díky broušeným ploškám mají schopnost odrážet světlo jako drahokamy, tím vytvářejí zajímavé světelné obrazce, duhové odlesky a křížením světel umocňují záři celého lustru.
- ↑ Georges Bareau (* 11. dubna 1866, Paimbœuf – 4. ledna 1931, Nantes) – plným jménem Georges Marie Valentin Bareau byl francouzský sochař; důstojník Řádu čestné legie. Studoval na Národní vysoké škole krásných umění (École des Beaux-Arts) v Paříži, kde byl žákem francouzského sochaře Charlese Gauthiera (* 7. prosince 1831 – 5. ledna 1891) a francouzského sochaře Gabriel-Julesa Thomase (* 10. září 1824, Paříž - 8. března 1905).
- ↑ Paul Dubois (* 18. července 1829 - 23. května 1905) byl francouzský sochař, portrétní malíř a pedagog; nositel velkokříže Řádu čestné legie; po studiu práv (aby vyhověl přání svého otce, který působil jako notář) ale později přešel na studium na Národní vysoké škole krásných umění (École des Beaux-Arts) v Paříži. Člen londýnské Royal Academy of Arts. Zemřel na zápal plic v roce 1905.
- ↑ Emilie Paličková Mildeová je autorkou exkluzivního řešení konceptu téměř všech záclon (jiné pro každou místnost) v rezidenci primátora Prahy.
- ↑ Ladislav Beneš (* 24. srpna 1883, Praha – 6. října 1956, Častolovice) – byl český sochař, tvůrce plastik, pomníků a figurální tvorby.[4] Studia začal v roce 1897 na pražské Uměleckoprůmyslové škole (UMPRUM) u profesorů Celdy Kloučka a Stanislava Suchardy.[4] Počátky jeho tvorby ovlivnil naturalismus, později neoklasicismus a kubismus.[4] V letech 1907 až 1934 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes (SVU Mánes), od roku 1911 byl členem Umělecké besedy.[4]
Reference
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae af ag ah ai aj ak al am an ao ap aq ar as at au av aw ax ay az ba bb bc bd be bf bg bh bi bj bk bl bm bn bo bp bq br bs bt bu bv bw bx by bz ca cb cc cd ce cf cg ch ci cj ck cl cm cn co cp cq cr cs ct cu cv cw cx cy cz da db dc dd de df dg dh di dj dk dl dm dn do dp dq dr ds CHALUPNÍČEK, Bohumil; MÜLLEROVÁ, Věra. Rezidence primátora hlavního města Prahy / Residence of the Mayor of Prague [PDF online]. Příprava vydání Martin Jonák, Jiří Mocek ml.. Praha: Magistrát hlavního města Prahy, 2016. Dostupné online. (česky, anglicky)
- ↑ a b c d e f g Rezidence primátora hlavního města Prahy [online]. Open House Praha [cit. 2020-06-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-07-19.
- ↑ a b c d ŠEFCŮ, Ondřej. Architektura – lexikon architektonických prvků a stavebního řemesla. Praha: Grada, 2012. 256 s. ISBN 978-80-247-3120-9.
- ↑ a b c d Beneš Ladislav (1883–1956) [online]. ART+ vše o trhu s uměním [cit. 2020-07-07]. Dostupné online.
Související články
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rezidence primátora Prahy na Wikimedia Commons - Pražská zastavení - Rezidence primátora - 1. patro (české titulky) na YouTube – Autor: Hlavní město Praha; datum: 16. dubna 2021; stopáž: 5 minut a 54 sekund
- Pražská zastavení - Rezidence primátora - 3. patro (české titulky) na YouTube – Autor: Hlavní město Praha; datum: 9. dubna 2021; stopáž: 4 minuty a 18 sekund
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
.JPG)
Autor: Jan Polák, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí.
Autor: Pokud má díla používáte mimo projekty Wikimedia, ocenil bych upozornění. Více z mé práce najdete v mé osobní galerii., Licence: CC BY-SA 4.0
Socha na budově Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí (Alegorie Sochařství)
Autor: Petr Vilgus, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí
%2c_Mari%c3%a1nsk%c3%a9_N%c3%a1m%c4%9bst%c3%ad.jpg)
Autor: Enfo, Licence: CC BY-SA 3.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem:
Autor: Pokud má díla používáte mimo projekty Wikimedia, ocenil bych upozornění. Více z mé práce najdete v mé osobní galerii., Licence: CC BY-SA 4.0
Socha na budově Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí (Alegorie Drama)
Autor: Petr Vilgus, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí
Autor: Pokud má díla používáte mimo projekty Wikimedia, ocenil bych upozornění. Více z mé práce najdete v mé osobní galerii., Licence: CC BY-SA 4.0
Socha na budově Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí (Alegorie Filosofie)
Autor: JiriMatejicek, Licence: CC BY-SA 3.0
Praha - Staré Město, Mariánské náměstí 1, Městská knihovna - socha (Alegorie Stavitelství)
.JPG)
Autor: Jan Polák, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí.
Autor: Petr Vilgus, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí
Autor: Petr Vilgus, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí
Autor: Mojmir Churavy, Licence: CC BY-SA 4.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí. Stojací hodiny (s ciferníky jako na Staroměstském orloji) v jednom ze salonů oficálních prostor rezidence.
.JPG)
Autor: Jan Polák, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí.
Autor: Pokud má díla používáte mimo projekty Wikimedia, ocenil bych upozornění. Více z mé práce najdete v mé osobní galerii., Licence: CC BY-SA 4.0
Socha na budově Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí (Alegorie Literatura)
.JPG)
Autor: Jan Polák, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí.
Autor: Pokud má díla používáte mimo projekty Wikimedia, ocenil bych upozornění. Více z mé práce najdete v mé osobní galerii., Licence: CC BY-SA 4.0
Socha na budově Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí (Alegorie Hudba)
Autor: Petr Vilgus, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí
Autor: Petr Vilgus, Licence: CC BY-SA 3.0
Rezidence pražského primátora v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí