Rezignace (psychologie)

Rezignace v psychologii označuje stav osoby, který je manifestován pasivní apatií vůči zátěži a odevzdaností sebe sama osudu.[1]. K projevům jsou řazeny lhostejnost, depresivní stavy a bezmoc. Dochází k zániku osobních vztahů s okolím a vyloučení emočních projevů.[2]

Dlouhodobá zátěž, stres, může vyústit do rezignace. U osoby vystavené těmto vlivům se snižuje intenzita obranných mechanizmů, která nakonec vede k podlehnutí.[3] Jedinec, který dále nebojuje, činí dobrovolnou volbu vzdání se,[4] vzdorující jedinec se brání tichou rezignací.

U některých nemocných jedinců lze rezignaci pozorovat jako reakci na oznámení o závažném zdravotním stavu (např. diagnóza nádorového onemocnění), stejně jako u starých osob, které mohou mít sníženou motivaci ke zvládání zdravotních komplikací.[3] Ti přechází do stavu pouhého vegetování a čekání na smrt. V tomto smyslu lze rezignaci označit jako předčasnou smrt či psychickou smrt.[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Slovník pojmů z psychologie a speciální pedagogiky Archivováno 17. 1. 2010 na Wayback Machine., Pedagogicko psychologická poradna, Ostrava-Zábřeh
  2. ↑ Ego-obranné mechanismy Archivováno 19. 12. 2011 na Wayback Machine., Psychologické služby PhDr. Michaela Peterková
  3. ↑ a b Zacharová, E. – Hermanová M. – Šrámková, J.: Zdravotnická psychologie – Teorie a praktická cvičení. Praha : Grada Publishing. 2007.
  4. ↑ a b Křivohlavý, J.: Psychologie nemoci. Praha : Grada Publishing. 2002. ISBN 80-247-0179-0

Literatura

  • Křivohlavý, J.: Psychologie nemoci. Praha : Grada Publishing. 2002. ISBN 80-247-0179-0
  • Zacharová, E. – Hermanová M. – Šrámková, J.: Zdravornická psychologie - Teorie a praktická cvičení. Praha : Grada Publishing. 2007.