Rgvéda

Rgvéda (v dévanágarí ऋग्वेद) je sanskrtský výraz složený ze slovního kořenu rč (modlitba, verš) a véda (vědění).[1] Rgvéda je nejstarší z hymnických textů véd komponovaný v letech 1500 až 1000 př. n. l. a sepsaný v letech 800 až 600 př. n. l. Patří do skupiny védské literatury nazývané šruti (to, co bylo zřeno).[2] Skládá se z 1017 hymnů (súkta) zařazených do 10 knih (mandal) nebo do 8 oddílů (aštak). Za poslední hymnus osmé mandaly se řadí 11 válakhilja hymnů, takže celkem je 1028 hymnů, které obsahují 10552 strof. Celý Rgvéd obsahuje 165007 slov a 432000 slabik, které jsou metricky uspořádány. Podle tradice se autorství Rgvédy připisuje škole šákalovců.[3]

Historické souvislosti

Geografické umístění Rgvédy

Rgvéda zaznamenává nejstarší období védské civilizace a je velice těžké zařadit ho do přesného období vzniku. Tyto hymnické texty se učily nazpaměť v rodinách bráhmanů a jejich písemná podoba vznikla mnohem později. Filologické a lingvistické doklady dokazují, že Rgvéda je jeden z nejstarších spisů v tradici indo-evropských národů a byla vytvořena v zemi sedmi řek (sapta sindhu), v nynějším indickém spolkovém státě Paňdžáb někdy v letech 1700–1100 př. n. l. Velmi podobná indo-árijštině je antická íránština, jinak také avestánština,[4] která je od indo-árijštiny prakticky nerozeznatelná.[5] Podle některých indologů pocházejí nejstarší texty psané staroindickým nebo také védským sanskrtem z doby 2000 př. n. l. patřící k Andronovo (také Sintašta[6]) archeologickým kulturním celkům z pozdní doby bronzové.[7]

Árjové

Rgvéda a další védské texty jsou především duchovním odkazem indických Árjů. Některé hymny Rgvédy jsou vykládány jako vzpomínky na příchod Árjů do severní Indie a jsou odrazem vzájemného střetávání různých kmenů Árjů. Klasickým pojmem kulturního dědictví íránských a indických Árjů je sóma – opojný nápoj používaný při rituálech. Tento nápoj se připravoval lisováním sómové byliny, jejíž šťáva se míchala s mlékem.

Íránská Avesta

Jazyk Rgvédy je blízký jazyku íránské Avesty, který je především památkou mazdaismu, náboženství vytvořeného Zarathuštrou,[8] které ale není identické s tradicemi indických Árjů a je odvozeno od Proto-indo-íránských dob.[9] Podle teorie árijské invaze na indický subkontinent, se védským sanskrtem mluvilo ve druhém tisíciletí př. n. l. v na severovýchodě jižní Asie. Vznik Rgvédy spadá do pozdní doby bronzové, 1700 - 1100 př. n. l. a je také jediným literárním příkladem tohoto historického období pravěku.[10]

Obsah

Rgvédské hymny jsou věnováný různým božstvům a oslavují jejich hrdinské činy. Nejvíce jmenovaný je Indra, král bohů, který porazil démony Vrtru a Valu; Agni - obětní oheň a posel bohů; Sóma - posvátný obětní nektar nebo personifikovaná postava božstva Sómy; Varuna, Mitra, Arjaman, Bhaga, Dakša, Anša, Savitr, Rávi - 7 áditjas (božstev) s různými specifickými vlastnostmi; Ušas, Višnu, Rudra, Púšan, Brhaspati, Brahmanaspati - (asurové) s různými specifickými vlastnostmi; Djaus (nebe), Prthiví (země), Súrja (slunce), Váju (vítr), ápas (voda), Pardžanja (déšť), Saptasindhu (sedm řek), Ašvinové (dva jezdci na koních), Marutové (bozi bouře) - božstva představující různé přírodní děje; Rbhuové a Višvadévové - polobozi; Jama - bůh smrti; a jiní.

Hymny získali (zřeli) ršiové, kteří jsou na začátku každého hymnu jmenováni. Většina strof jednoho hymnu patří jednomu ršiovi, a knihy (mandaly) 2 - 7 patří k 7 hlavním brahmánským rodům, kteří zřeli 95 % všech strof, včetně áprí strof (zvířecí obětní rituály).

Brahmánský rodRšiBožstvoNejvíce strof [11]
GrtsamadůGrtsamadaAgni, Indra, Brhaspati aj.2. mandala
VišvámitrůVišvámitra, DžamadagniAgni, Indra, sapta-sindhu aj.3. mandala
VámadévůVámadévaAgni, Indra aj.4. mandala
AtrijovcůAtri, ŠjávášvaAgni, Indra, Marutové, Mitra, Varuna, Ašvinové aj.5. mandala
BharadvádžůBharadvádžaAgni, Indra, Půšan aj.6. mandala
VašišthovcůVašithaAgni, Indra aj.7. mandala
KánvůKánva, Vatsa, Sóbhari aj.Agni, Indra aj.8. mandala

Struktura

Rgvédasanhitá je soubor 10 knih (mandal) nebo 8 oddílů (anuvák), rozdělených do 1028 hymnů (súkt), které obsahují 10552 strof (stanz), jejichž součásti jsou verše (pada). Každý verš (pada) má určité metrické složení závislé na počtu slabik - džagati (12), trištubh (11), virádž (10), gájatrí (8), anuštubh (8). Všechny rgvédské strofy obsahují dohromady 165007 slov a podle Šatapatha bráhmana má Rgvéda 432000 slabik (trvání 1 kalijugy).[12] Označení pro první slova Rgvédy: agnim ílé puróhitam je: 1.1.1a (první mandala, první hymna, první strofa, pada 'a').

  1. mandala obsahuje 191 hymnů a 2006 strof
    Je připisována 15 různým ršiům z různých rodů: Šunašépa, Hiranjastůpa, Savja, Kutsa a dalším a z božstev je nejvíce uctíván Agni a Indra.
  2. mandala obsahuje 43 hymnů a 429 strof
    Je připisována rši Grtsamada a božstvům Agni, Indra a dalším.
  3. mandala obsahuje 62 hymnů a 617 strof
    Je připisována ršiům Višvamitra, Džamadagni a božstvům Agni, Indra, sapta-sindhu a dalším.
  4. mandala obsahuje 58 hymnů a 589 strof
    Je připisována rši Vámadéva a božstvům Agni, Indra a dalším.
  5. mandala obsahuje 87 hymnů a 727 strof
    Je připisována ršiům Atri, Šjávášva a božstvům Agni, Indra, Marutové, Mitra, Varuna, Ašvinům a dalším.
  6. mandala obsahuje 75 hymnů a 765 strof
    Je připisována rši Bharadvádža a božstvům Agni, Indra, Půšan a dalším.
  7. mandala obsahuje 104 hymnů a 841 strof
    Je připisována rši Vašitha a božstvům Agni, Indra a dalším.
  8. mandala obsahuje 103 hymnů a 1716 strof
    Je připisována ršiům Kánva, Vatsa, Sóbhari a dalším a božstvům Agni, Indra a dalším.
  9. mandala obsahuje 114 hymnů a 1108 strof
    Všechny hymny deváté knihy jsou určeny Sóma Pavamana.
  10. mandala obsahuje 191 hymnů a 1754 strof
    Je připisována 25 různým ršiům. Hymny se obracejí k různým božsvům a věnují se různým tématům, často dialogické hymny s různým obsahem. Jsou zde i hymny kosmogonické a kosmologické, spekulujících o počátku světa [13] a jeho genezi.[14]

Rukopisy a díla

Rukopis Rgvédy psaný v dévanágarí začátkem 19. století

Bhandarkar Oriental Research Institute shromáždil v různých oblastech Indie (Kašmír, Gudžarat, Radžaputan aj.) 30 rukopisů Rgvédy a uložil je v Deccan College Post-Graduate and Research Institute (archeologie a lingvistika) v Puně (Indie).[15] Jsou psány v šarada a dévanágarí na březové kůře a březovém papíře. V roce 2006 - 2007 nominovala Indie tyto rukopisy do programu UNESCO "Paměti světa".[16] Německý filolog a lingvista Max Müller použil 24 těchto rukopisů při tvorbě 50 svazkového díla Sacred books of the East a stal se tím jedním ze zakladatelů novodobé indologie.

  • Friedrich Max Müller, Editio princeps, The Hymns of the Rigveda, with Sayana's commentary, London, 1849-75, 6 vols., 2nd ed. 4 vols., Oxford, 1890-92.
  • Theodor Aufrecht, 2nd ed., Bonn, 1877.
  • Sontakke, N. S., ed. (1933-46,Reprint 1972-1983.), Rgvédasanhitá: Šrímatsájanáčárja-viračita-bhášja-samétá (První edice), Puna: Vaidika sanšódhana mandala.
  • B. van Nooten und G. Holland, Rig Veda, a metrically restored text, Department of Sanskrit and Indian Studies, Harvard University, Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts and London, England, 1994.

Obětní rituál

Obětní rituál, jadžňa [17] (v dévanágarí यज्ञ ) je uctívání božstev (déva) jako důkaz oddanosti. V Rgvédě v 1.162 - 163 je popsáno obětní zasvěcení koně ašvamédha. Nejpodstatnější součástí každého védského rituálu je obětní oheň (agni), do kterého se obětiny pokládají. Podle védské tradice se všechno, co je vloženo do božského ohně (agni) dostane k bohům (déva). Tento princip je vyjádřen v první strofě Rgvédy:

agnim ílé puróhitam jadžňasja dévam rtvidžam hótáram ratna dhátamam

Rgvéda 1.1.1

Odkazy

Reference

  1. ↑ Monier-Williams slovník překládá sanskrtský slovní kořen rč jako "praise nebo hymn-veda"
  2. ↑ Sanskrtský výraz védy není zcela jednoznačný. Tradičně jsou s tímto výrazem spojovány jenom sanhity Rgvédasanhitá, Sámavédasanhitá a Jadžurvédasanhitá. V současné době jsou védy souborný název pro celou posvátnou indickou literaturu obsahující celé řady děl (upanišady,áranjaky,bráhmany,smrti,purány a itihásy). Vavroušek Petr, Prameny hinuduismu, Védské hymny, Dharmagaia 2000.
  3. ↑ Studiu védských kultovních a rituálních škol se věnoval zejména M. Witzel
  4. ↑ Bryant, 2001 str. 130–131 "The oldest parts of the Avesta... is linguistically and culturally very close to the material preserved in the Rgveda... There seems to be economic and religious interaction and perhaps rivalry operating here, which justifies scholars in placing the Vedic and Avestan worlds in close chronological, geographical and cultural proximity to each other not far removed from a joint Indo-Iranian period."
  5. ↑ Shrotri, str. 14 "The Vedic diction has a great number of favourite expressions which are common with the Avestic, though not with later Indian diction. In addition, there is a close resemblance between them in metrical form, in fact, in their overall poetic character. If it is noticed that whole Avesta verses can be easily translated into the Vedic alone by virtue of comparative phonetics, then this may often give, not only correct Vedic words and phrases, but also the verses, out of which the soul of Vedic poetry appears to speak."
  6. ↑ Mallory, 1989 „The settlement and cemetery of Sintashta, for example, though located far to the north on the Trans-Ural steppe, provides the type of Indo-Iranian archaeological evidence that would more than delight an archaeologist seeking their remains in Iran or India“
  7. ↑ Andronovo kultura, nebo také Sintašta-Petrovka kultura je soubor obdobných kultur z doby bronzové (2300 – 1000 př. n. l.) na západní Sibiři a stepích západní Asie. Lepší vyjádření než kultura je archeologický kulturní celek nebo archeologický horizont. Pojmenování je odvozeno od vesnice Andronovo (55°53′ s.š. a 55°42′ v.d.), kde byly nalezeny v roce 1914, skelety ve skrčených posicích a mnoho hrnčířských výrobků.
  8. ↑ Vavroušek P., Učení Zarathuštrovo, Duchovní prameny života, Vyšehrad 1997, str. 151 - 157
  9. ↑ Proto-indo-íránština je zrekonstruovaná řeč proto-indo-íránšťanů, kteří pravděpodobně žili ve 3. tisíciletí př. n. l. v pozdní době bronzové a jsou spojováni s Andronovo archeologiským horizonten.
  10. ↑ Oberlies (1998:155) gives an estimate of 1100 BC for the youngest hymns in book 10. Estimates for a terminus post quem of the earliest hymns are far more uncertain. Oberlies (p. 158) based on 'cumulative evidence' sets wide range of 1700–1100. It is certain that the hymns post-date Indo-Iranian separation of ca 2000 BC. It cannot be ruled out that archaic elements of the Rigveda go back to only a few generations after this time, but philological estimates tend to date the bulk of the text to the second half of the second millennium. Compare Max Müller's statement "the hymns of the Rig-Veda are said to date from 1500 B.C." ('Veda and Vedanta', 7th lecture in India: What Can It Teach Us: A Course of Lectures Delivered Before the University of Cambridge, World Treasures of the Library of Congress Beginnings by Irene U. Chambers, Michael S. Roth. Summarized by Klaus Klostermaier in a 1998 presentation[nedostupný zdroj]
  11. ↑ Talageri (2000), p.33
  12. ↑ Surjasiddhantópa­nišad: 432 000 let je trvání 1 kalijugy
  13. ↑ Rgvéda 10.129, Védské hymny, str. 99 - 101, Oldřich Friš/Petr Vavroušek, Dharmagaia 2000.
  14. ↑ E. C. Polomé, Man and the Ultimate, Southwest Branch of the American Oriental Society, 1979 (rukopis str. 39 - 52)
  15. ↑ Deccan College Post-Graduate and Research Institute. www.indiaeducation.ernet.in [online]. [cit. 2008-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-02-28. 
  16. ↑ UNESCO program "Memory of the World". portal.unesco.org [online]. [cit. 2019-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04. 
  17. ↑ Monier-Williams sanskrtský slovník udává překlady "worship (uctívání), prayer (modlitba), praise (velebení); offering (obětování), oblation (oblace), sacrifice (zasvěcení)"

Související články

Literatura

Český překlad
  • Prameny Hinduismu, Svazek 1. Védské Hymny, Petr Vavroušek, 3. vydání, DharmaGaia 2000, ISBN 80-85905-62-0
Komentáře
  • Sájana (14th century)
    • ed. Müller 1849-75 (German translation);
    • ed. Müller (original commentary of Sāyana in Sanskrit based on 24 manuscripts).
    • ed. Sontakke et al, published by Vaidika Samsodhana Mandala, Pune (2nd ed. 1972) in 5 volumes.
  • Rgveda-Samhitā Srimat-sāyanāchārya virachita-sametā, ed. by Sontakke et al, published by Vaidika Samśodhana Mandala,Pune-9,1972 ,in 5 volumes (It is original commentary of Sāyana in Sanskrit based on over 60 manuscripts).
  • Sri Aurobindo: Hymns of the Mystic Fire (Commentary on the Rig Veda), Lotus Press, Twin Lakes, Wisconsin ISBN 0-914955-22-5, Rig Veda commentary
  • Rgveda-Samhita, Text in Devanagari, English translation Notes and indices by H. H. Wilson, Ed. W.F. Webster, originally in 1888, Published Nag Publishers 1990, 11A/U.A. Jawaharnagar,Delhi-7.
Filologie
  • Vashishtha Narayan Jha, A Linguistic Analysis of the Rgveda-Padapatha Sri Satguru Publications, Delhi (1992).
  • Thomas Oberlies, Die Religion des Rgveda, Wien 1998.
  • Oldenberg, Hermann: Hymnen des Rigveda. 1. Teil: Metrische und textgeschichtliche Prolegomena. Berlin 1888; Wiesbaden 1982.
  • Friedrich Max Müller, Vedic Hymns, The Sacred Books of the East vo, l. 46 ed., Oxford 1897
  • Bjorn Merker, Rig Veda Riddles In Nomad Perspective, Mongolian Studies, Journal of the Mongolian Society XI, 1988.
Historie
  • Edwin Bryant, The Quest for the Origins of Vedic Culture: The Indo-Aryan Migration, Oxford University Press, 2001, ISBN 0-19-513777-9
  • Lal, B.B. 2005. The Homeland of the Aryans. Evidence of Rigvedic Flora and Fauna & Archaeology, New Delhi, Aryan Books International.
  • Talageri, Shrikant: The Rigveda: A Historical Analysis, 2000. ISBN 81-7742-010-0
Archeo-astronomie
  • Tilak, Bal Gangadhar: The Orion, 1893.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Rigveda MS2097.jpg
Rigveda MS in Sanskrit on paper, India, early 19th c., 4 vols., 795 ff. (complete), 10x20 cm, single column, (7x17 cm), 10 lines in Devanagari script with deletions in yellow, Vedic accents, corrections etc in red. Binding: India, 19th c., blind-stamped brown leather, gilt spine, sewn on 5 cords, marbled endleaves Provenance: 1. Eames Collection, Chicago, no. 1956; 2. Newberry Library, Chicago, ORMS 960 (acq.no. 152851-152854) (ca. 1920-1994); 3. Sam Fogg cat. 17(1996):42.