Risiera di San Sabba

Risiera di San Sabba byl nacistický koncentrační tábor v italském městě Terst. Věznili se zde političtí vězni, partyzáni a převážně Židé. Ti, kteří zde nezemřeli byli následně převáženi do jiných nacistických táborů např. do Osvětimi, Mauthausenu či Dachau. Byl to jediný koncentrační tábor s krematoriem na území Itálie. Kvůli velkému množství vražd v bývalé továrně se tento tábor chybně označuje jako Vyhlazovací tábor - jejichž hlavní nebo jedinou činností byla likvidace deportovaných.

Historie

Budova, ve které se tábor nacházel, byla postavena v roce 1898 a původně sloužila jako továrna na zpracování rýže až do roku 1927, kdy byla opuštěna. Brzy začala část objektu využívat italská armáda jako sklad, až se v roce 1940 plně přeměnila na vojenská kasárna. Němci dorazili do Terstu 8. září. Potom se budova přeměnila na Stalag 339, zajatecký tábor pro italské vojáky. Později se přeměnil na Polizeihaftlager - policejní zadržovací tábor.

V červenci roku 1943 se vylodili spojenci na Sicílii, s nimiž italský král Viktor Emanuel III. podepsal příměří. Sever Itálie ale obsadila německá armáda a hned začala s likvidací Židů, politických nepřátel, partyzánů a dalších. Spojenci s Němci válčili o severní Itálii až do konce války. Terst a jeho okolí Němci prohlásili za území se zvláštním statutem: Operationszone Adriatisches Küstenland. Ve zbytku nacisty obsazené severní Itálie vznikl loutkový stát Italská sociální republika, kde Mussolini zastával funkci tzv. Vůdce národa.

Budova

Za 11 metrů vysokou šedou zdí stojí šestipatrová budova z popraskaných červených cihel, takto vypadá vstup do nacisty zřízeného koncentračního tábora Risiera di San Sabba, který vznikl v roce 1943. Nacisté zde své vězně zabíjeli nejrůznějšími způsoby, zplynováním pomocí speciálně vybavených aut, zastřelením či ubitím k smrti. Mrtvoly se pak spalovaly v krematoriu, které zde bylo postaveno na začátku roku 1944 a na jehož stavbě se podílel Erwin Lambert, který dříve dohlížel na stavbu plynových komor ve vyhlazovacím táboře Treblinka. Krematorium bylo v provozu od 6. dubna 1944. Táboru velel Josef Josef Oberhauser, který byl v lednu 1945 povýšen na hodnost SS-Obersturmführer.

V prvních dvou patrech bylo vybudováno 17 cel pro šest osob, určených k likvidaci. Po obětech zde zůstaly nápisy na stěnách a dveřích a dokonce i některé osobní předměty - hodinky, hřeben, plnící pero... Následující čtyři patra budovy tvořily velké ubytovny, kde byli vězni čekající na deportaci do jiného tábora. V centrální budově využívané jako kasárna s krematoriem je dnes muzeum.

Nacisté ve spolupráci místních italských fašistů v tomto táboře zavraždili nejméně 5 tisíc lidí, převážně Židů. Další tisíce vězněných odsud deportovali do táborů v Německu a Polsku.

Po válce

Po válce, během spojenecké okupace Terstu a na Svobodném území Terstu, byla stavba využívána jako přijímací středisko pro italské uprchlíky z juliánsko-dalmatského exodu až do roku 1965. Ten rok prezident Giuseppe Saragat označil tuto budovu jako národní památku.

V roce 1976 byl před soud v Terstu postaven Oberhauser a v nepřítomnosti odsouzen na doživotí. Ale protože německo-italská dohoda neumožňovala vydávání válečných zločinců, v poklidu dožil v Bavorsku.